Aktuality

Myšlenka dne

Kintera v Rudolfinu !!!!
Myslím, že je to 18. sonet W.Shakespeara:
"Krásu vždycky něco zmaří. Náhoda, stáří, či bezohledný čas..."
Ještě ho máte. Běžte tam. Umění Kintery / a třeba i Fr.Skály kousek opodál/ je osvěžující jak sklenice ledové vody po propité noci.


Pořád jen čtu. Čím dál víc. Od všeho něco. Trochu mě děsí ti, co tak nečiní. Živí mrtví,hororové postavy, řízené bůhví čím. Dle Vaculíka mrtvoly poháněné vzduchem.Jsou spokojené? Ano. A to je na tom snad to nejhorší.
(R.H.)


Tři hodiny jsme se s přítelem dohadovali o zásadách buddhismu.
O jeho přístupu k životu, světu a poznání. Dohodli jsme se,že zkusíme najít nějaký jednoduchý klíč.V noci mi pak přišel tenhle text:
Dva buddhističtí mniši si povídají v klášteře.
"Dvacet let medituji a dospěl jsem k závěru, že smysl všeho je ve vzduchu", říká první.
"To se mi nějak nezdá!", odvětí druhý.
"Tak asi ne!"povídá první a v klidu usne.
Tisíce učebnic ve třech větách.


V dobách, kdy dějiny chodily ještě pomalu, jejich nepočetné události byly snadno zapamatovatelné a tvořily obecně známé pozadí, před nímž se odehrávalo napínavé divadlo soukromých lidských dobrodružství. Dnes čas kráčí rychlým krokem. Historická událost, přes noc zapomenutá, září hned nazítří rosou novosti, takže není v povídkářově podání pozadím, nýbrž překvapujícím dobrodružstvím, které se odehrává na pozadí obecně známé banality lidského soukromí.
(M.Kundera - Kniha smíchu a zapomnění)


Nikdy jsem nepotkal jiného člověka,
kterým bych chtěl být.
(Charles Bukowski)


Smysl je něco, co člověk nekontroluje.
(Božena Správcová- "Uctívači kruhů")


"Nevypadá to s Vámi dobře. Zřejmě se Vám udělala duše.." říká doktor pacientovi.
(Z knihy "My" od Jevgenije Zamjatina)


The problem with the world is that
the intelligent people are full
of doubts, while the stupid people
are full of confidence.


Na konci každé pravdy je třeba dodat,
že víme i o té opačné.
(Blaise Pascal)


Demokracie je, když dva vlci a jedno jehně hlasují, co bude k večeři. Svoboda je, když dobře ozbrojené jehně odmítá hlasovat.
(Benjamin Franklin)


Měl jsem strach o tento národ, ale
teď mám strach z tohoto národa !
(Eugen Brikcius)


Na jednu věc mám někdy i dva,
nebo dokonce tři názory.
(L.Vaculík)


Světlo je základ všeho!
(arch.Josef Pleskot)


Věci už máme. Tak teď ještě ten smysl.
(R.Havel)


Vřele doporučuji České gastroenterologické společnosti pozvat časem k odbornému vyšetření pacienty, kteří 28.10.16 přijali pozvání podivných, morálně porouchaných a všeobecně toxických bytostí z Kafkova "Zámku" na divotvorný večírek. Jejich žaludky musí být totiž extrémně výjimečné.
(R.H.)


Náš svět je z jedné půlky konzumní, z druhé půlky virtuální. Velká část našich úzkostí a problémů pak plyne z marného hledání nějaké třetí poloviny naší současnosti.
(R.H.)


Situaci, ve které se my lidé nacházíme,
velmi dobře vystihuje nebohý opilec, jež stojí na vnější straně parku, buší pěstmi do plotu a křičí: "Pusťte mě ven!"
(Anthony De Mello)


Lidi, co o sobě vědí, že jsou slabí, nemají žádný jiný zbraně, než vražedný. Někdy mám pocit, že silný lidi nedokážou přežít jinak, než že se podřídí moci slabých. Silný lidi jsou citlivý a bojácný, protože toho vědí příliš a chápou věci.
(Pentti Saarikoski)


Na počátku bylo slovo. Na konci je hodně slov, tak hodně, že už se na svět nevleze nic jiného, než jen slova.
(R.H.)


Tragedie konce lidské komunikace spočívá v tom, že místo rozhovoru nutí jeden druhého myslet si to samé,co si myslí on.
(R.H.)


"To, co nyní řeknu, není projevem univerzitní povýšenosti ani sarkasmu. Třetina obyvatel této země je slabá duchem. Každý sedmý občan je debilní nebo dementní, nebo alkoholik a zhruba polovina obyvatel této země má podprůměrný intelekt."
(Miloš Zeman v Poslanecké sněmovně při projednávání zákona o referendu, 1992)


Televizor je zařízení, kterým nakukujeme do prostředí, kde se vyrábějí zvuky a obrázky. K naší potěše, vzrušení a pobavení. Přemýšlení, hledání kontextu či pochyby nejsou třeba. Od toho jsou kavárny. Po staletí na poutích stával vypravěč s ukazovátkem a tabulí s animacemi. Je to vlastně pořád totéž. Jen technika je jiná. Rychlejší a v HD,se střihem. Tím nějvětším cenzorem, který media mají. TV je zkratka. Přímo k pouťové atrakci.Jsou lidé,kteří se jí zbavují. Ti mě zajímají víc, než nové technologie nerovných obrazovek.Doteď byl život diváků plochý, nyní začíná být i ploše prohnutý.
(R.H.)


Čas je napočítaný pohyb
ve vztahu k před a po.
(Aristoteles)


Už nesdílím rozhořčení nad naším presidentem. Jsem nadšen. Tenhle národ neměl nikdy přílišnou sebeúctu a lidovou filosofií bylo posledních 80 let přizdisráčství. To, že se objevil klaun v pravém slova smylu, je minimálně nadějné.
(R.H.)


U posledního soudu se dovíme,
že jsme měli jedinou povinnost:
být šťastni.Kdejaký idiot, ale i myš
nebo komár, nás předběhl.
(Vl.Kokolia, Vy-já-dření)


Česká společnost je nízká a v moderních
dobách vždycky byla, neboť obdařena
citem vždycky včas se zbavit něčeho,
co ji převyšuje to nakonec postrádá.
(R.H.)


Všichni máme křídla,
jen někteří z nás
nevědí proč.
(Michael Hutchence)


Někteří lidé jsou jako černá díra.
Mají takovou gravitaci a takovou
vnitřní hmotnost, že z nich prostě
nemůže nic vyjít. Ani světlo.
(R.H.)


Žít sám? Je to snesitelné,
pokud svou samotu chápete
jako bytost.
(R.H.)


Jediným místem, kde najdete lásku
před sexem je slovník.
(Murphyho zákon)


V kyberprostoru letí netříděné informace stejnou rychlostí. Úplná kravina se k vám tudíž blíží stejně rychle jako zpráva, která by mohla změnit váš život.
(R.H.)


Sometimes you never know the true
value of a moment until it becomes a memory.
Some of the best things in life
are mistakes.
(Iman Bowie)


Nemůžeme mít větší ani menší moc
než tu, kterou máme sami nad sebou
(Leonardo da Vinci)


Na všechno opravdu důležité
je člověk sám.
(S.Dalí)


Člověk chráněný člověkem
před člověkem – to je láska.
(G.Corso)


Mobily marně zvoní do noci. Spolehliví partneři dneška. Těm, kdo se chtějí držet stranou, mobily pomáhají zůstat v kontaktu.
Těm, kdo chtějí zůstat v kontaktu, dovolují držet se stranou.
(R.Denemarková)


Největším a nejtragičtějším problémem
postmoderní společnosti je stále více se zhoršující schopnost odlišit důležité od nedůležitého
(C. Höschl)


Velká obtíž je v tom,že náš národ si dost
potrpí na to, aby si potrpěl.
(J.Werich)


Nemůžeš-li být dobrým příkladem,
ještě pořád můžeš být příkladem
odstrašujícím.
(A. Einstein)


Protiklad tíha-lehkost je nejtajemnější a nejmnohovýznamnější ze všech protikladů. To kdysi napsal Kundera. Tak si říkám – buď vlídnej ! Protože každý z nás se pere s něčím těžkým. Bez ohledu na to, v jaké fázi životní lehkosti se právě nachází.
(R. H.)


Jak řekl režisér Zelenka:Cimrman byl od podstaty protest.
Dnes ho citují u grilů ta největší hovada. Za fotku s Jarkem by dali cokoliv. I ten nejnechutnější developer si v autě pouští Cobaina. Je to něco mezi morální plastickou operací a karmickou omluvenkou.
(R.H.)


Lidi jsou strašně nudní, když jsou pohromadě.
Jen o samotě můžete rozvinout vlastnosti, které jsou na vás skutečně zajímavé
(A.Warhol)


Češi jsou prostě národ, který pochází z chalup. Všichni jsme ve třetí generaci sedláci, mlynáři nebo ještě míň. A hlavní stránka našeho plebejství je ta lokajská.
(Mikuláš Bek, rektor Masarykovy university Brno)


Skutečné myšlení netouží přesvědčovat, ale inspirovat. Přesvědčení je myšlení, které znehybnělo
(M.Kundera)


Herec není hráč, protože krev hráčů je pravá a slzy opravdu slaný
(K.Peteraj)


Naším nevětším a smrtelným problémem jsou malé horizonty.
(Jaroslav Rudiš)


Všechno nakonec dobře dopadne.
Pokud něco dobře nedopadlo,
znamená to, že ještě nebyl konec.
(John Lennon)

Zajímavost

Něco o mé práci:
http://www.ceskatelevize.cz/porady/1100492707-na-stope/417236100132019/

Něco o mé práci:
http://www.ceskatelevize.cz/porady/10993853591-legendy-kriminalistiky/



Udělil jsem svoji soukromou Magnesii Literu. Ladislav Šerý je naprostý mimoběžník. Jeho román NIKDY NEBYLO LÍP je malý literární zázrak. Generační výpověď, za kterou by se nemusel stydět Hakl, Kundera, ani Bukowski.




Divoká labuť a jiné příběhy. Nová kniha Michaela Cunninghama.Pohádky, které všichni známe, přetvořil tenhle geniální vypravěč. Jsou temné a často až zvrácené. Až se najednou stávají dokonalým a pravdivým obrazem našeho děsivě krásného života.


Jezero od B.Bellové je skvělá kniha. Připomíná mi trochu svět Kosinskiho Nabarveného ptáčete, či první romány P.Hůlové. Brilantní, tísnivé, inspirativní. Pro mě kniha roku !


Čtu ještě Chválu pomalosti od Carla Honoré, Poslední cestu Ralpha Dutliho, Mozaiku zamyšlení z polyfonické zahrady EDO a Jednu větu A.Kareninové. Po dlouhé době jsem viděl i dva dobré filmy - Takovej barevnej vocas letící komety o F.Topolovi a geniální " malířský " filmový opus Petera Greenawaye Kuchař, zloděj, jeho žena a její milenec. Všechny ty věci mi pomáhají odletět na chvíli ze smutného českého údolí v téhle děsivě postpravdivé době.A po dlouhé době listuju Českým snářem.Vaculík. Co dodat.


Výborný je rozhovor s Dr. Radkinem Honzákem v časopise Týden. O tom, jak jsme hříchy proměnili v nemoci, o tom, že jsme nedorostli ke svobodě a neumíme ji ocenit, i o tom, že lidé delegují zodpovědnost za svůj život na faraony, kteří jim večer nasypou misku fazolí..


Něco o mé práci!!!!!!
https://www.stream.cz/temna-zona/10005454-u-pitvy-si-poustim-hudbu


9. května 2014 se Nizozemský národní orchestr chystal hrát skladbu G.Mahlera. V sále byla přítomna královna Beatrix, která pilně navštěvuje koncerty. Toho využil šéf orchestru, muslim , který začal vychvalovat
" přednosti " islámu. Hudebníci se beze slov zvedli a s nástroji opustili jeviště. Před
očima panovnice předvedli, že už mají dost pýchy a muslimské arogance. Byla to opravdu mimořádná událost, to video by mělo obletět svět. Husí kůže - není co dodat
http://safeshare.tv/w/cqjiYhtiXs


Tak tuhle píseň jsem si odvezl z Pacova. Vy, kteří ještě věříte na lásku, si to užijte. My, kteří už moc nevěříme, tak my to máme skoro za hymnu. Zkrátka - projekt bez naděje.
https://www.youtube.com/watch?v=bR_7RwqmQP8


Můj životní souputník Jiří Bílý ( www.jiribily.cz) dokončil novou desku plnou jím zhuděbněných básní pana Antonína Sovy. Křest proběhl v Pacově dne 26.6.14. Tamtéž bude Jiří s Michalem hrát na Pacovském poledníku dne 23.8.14. A bude tam i Mńága a Ivan Hlas a Peter Lipa a spousta dalších (včetně mě za moderátorským mikrofonem:-)


Kolonizují prostor společnosti. Privatizují náš osobní prostor ( u slabších i jejich duši).Český rok po konci světa (Orientace LN ze soboty 4.1.14 - Josef Chuchma), nebo Odepřít poslušnost - Násilí podle Slavoje Žižka ( A2-26/2014 str. 27). Děsivé a zřejmě mlčky pomíjené zprávy o našem převedení do klecí. Pobuřující - jak pro koho.


"Uhnali jsme si touhu po pevné ruce". Cyril Höschl ve velkém rozhovoru poukazuje na věci, ze kterých se tají dech. O kořenech naší "blbé nálady". O závisti. O tom, že naši první signální ničí parvenuové. A taky třeba o tom, že dávat na odiv něco, co jsem nabyl, je naprosto infantilní, přízemní a ubohé. Lidové noviny, Rozhovor, 5.října 13, str. 11.


Máme jen pár autorů, kteří patří bez debaty do světového literárního kontextu ( Kundera, Hrabal, Hašek...).Nepochybně světovým autorem byl i muž, jehož jméno tady bohužel není příliš známé. Jeho nadčasové texty však nesou všechny znaky nejvyšší literatury a ryzí geniality. JIŘÍ DRAŠNAR ZEMŘEL V KALIFORNII 17.3.2013..


Zákon 198 /1993, paragraf 3, hovoří jasně. V případě komunistické strany se jedná ( dle zákona) o zločineckou oranizaci. Komunistické hnutí je tedy podle platné legislativy nezákonné. V době , kdy se stávají našimi "představiteli" lidé kteří byli předsedy OV KSČ ( hejmtan), či nechali střílet do lidi na hranicích ( náměstek hejtmana) je třeba říci, že ti, kteří s nimi spolupracují jsou rovněž zločinci. Právně to asi obhájí, ale morálně ( pro ně nejspíš slovo v hebrejštině) je mi z nich úzko.


Tenhle klip mě k nostalgii vskutku nedohnal. Pouze jsem si všiml, že tam hraju na Gibsona, jehož cena není a nebyla malá.Někde se mi, na mých životních kruhových objezdech, " ztratil ". Tak jen doufám, že Dotyčná na něj buď dodnes hraje, nebo ho alespoň prodala řekněme za přijatelnou cenu.
http://www.youtube.com/watch?v=OX4U7i8YHhQ


Ano, jsme slepí, neboť jsme se nechali oslepit. A je to naše vina, naše pohodlnost, naše rezignovanost. Stali se z nás slepci, kteří sledují televizní zprávy a namlouvají si, že něco vidí, čtou noviny a věří, že se něco dočetli, zběsile pátrají na internetu a doufají, že se proklikají z bludného kruhu. Nechali jsme se oslepit těmi, kteří zatraceně dobře vědí, že slepci se lépe vodí. A vůbec nejlépe se vodí ti, kteří o své slepotě nemají ani páru, jsouce naopak přesvědčeni o své bystrozrakosti, pronikavosti vhledu a důvěrné znalosti věcí za zrcadlem.. Hledí třeba na politikův předvolební plakát a nevidí, že síťovka v jeho ruce je ve skutečnosti beznadějně vybrakovaná. Vidí jenom to, co chtějí vidět a jejich realita se tak stává vrcholnou ideologií, fantasmatem, z něhož byla vytěsněna empatie coby nezbytná součást ochrany druhu. Proto ji, kdykoliv se sobectví utrhlo ze řetězu, bylo třeba obelstít například tím, že se protivník odlidštil nějakým bizarním pojmenováním, aby už nestál člověk proti člověku, Francouz proti Němci či Italovi, ale žabožrout proti bošovi, případně makarónovi…, což přispělo k oné zvláštní slepotě, bránící proti sobě vidět člověka, ale nepřekážející schopnosti zamířit na jeho srdce...
Více v mrazivém textu L. Brožka

http://www.blisty.cz/art/65841.html


To mě bavilo a živilo !!!
http://www.ceskatelevize.cz/porady/1093836883-na-plovarne/


Ve Francii, kterou už pár let miluji, rostou úžasné holky
http://www.youtube.com/watch?v=sp3G50jBRuU


Obsazení Wall Street mě zaujalo, ale z tohohle protestu jsem měl husí kůži !
Výňatek z opery G. Verdiho Nabucco - sbor zotročených Židů odvlečených po prohrané válce do Babylonu asi 590 před našim letopočtem. Opera se hrála v Římě letos při příležitosti 150. výročí moderní Itálie za přítomnosti
Berlusconiho a starosty Říma, který v rámci projevu před zahájením opery kritizoval škrty rozpočtu na kulturu. Už před začátkem opery byl dlouhý potlesk. Italové milují Verdiho a jeho opery a většinou znají opery nazpaměť a slavné árie zpívají často spolu. Opera roběhla normálně až k uvedenému sboru jehož první slova v překladu jsou : " Oh má země, tak krásná a ztracená.. " V hledišti bylo zvláštní napětí, které cítil dirigent i účinkující. Když skončil sbor otroků, byl obrovský aplaus. Dirigent slyšel výkřiky: " Opakovat !" A rozruch neustával. V Itálii není zvykem opakovat části v průběhu opery, ale nakonec, když se rozruch utišil, obrátil se dirigent na
Berlusconiho a řekl: " Jsem Ital. Cestuji po celém světě a teď se stydím za to,co se děje v mé zemi a proto ( směrem k obecenstvu ) přijímám Vaši prosbu o opakování ! Nejen pro vlastenecký obsah, ale při dirigování slov " Oh má krásná ztracená země " myslím na to, že když budeme takto pokračovat, zničíme kulturu, která tvoří historický základ Itálie. V tom případě bude naše země opravdu ztracena ."
Potom řekl: " Já, Motti jsem mlčel po léta. Nyní bych chtěl dát této písni skutečný význam. Jsme doma v Římě, v divadle se skvělým sborem a nádherným doprovodným orchestrem. Navrhuji Vám, abyste se připojili, a budeme zpívat všichni spolu. " Potom zahájil opakování písně sboru, obrátil se k publiku a dirigoval jejich zpěv. Lidé byli vidět jen tmavě, protože osvětlené bylo jen jeviště, ale jak publikum, tak všichni na jevišti, zpívali ve stoje. Když sbor skončil, bylo vidět, jak si ženy zpívající ve sboru utíraly slzy.

http://www.youtube.com/embed/G_gmtO6JnRs


www.tichyfotograf.cz
www.kresadlo.cz
Dvě stránky, které mě neustále baví a naplňují optimismem !!!


Čestnost jako deviace, aneb jak systémová korupce vytlačuje slušné lidi na okraj. Ti inteligentní,a nedej bože ještě morálně dobře nastavení, prostě vypadávají ze hry, což je známá teze o degeneraci elit, kteréžto jsme nyní svědky (kvalitní rozhovor se sociologem P.Fričem najdete na stránkách Literárních novin,ročník XXI,č.36)


"Proč jsou dnešní dívky nesnesitelné?".
Tak se jmenuje půvabný a provokativní text Jana Sterna v Britských listech. Doporučuji. Apropo právě mu vychází nová knížka " Psychoanalýza všednosti ". Jak ho tak znám, máme se na co těšit !
http://www.blisty.cz/art/52196.html


"Láska k moudrosti" jako psychosa? Aneb bylo Platonovo proslulé podobenství o jeskyni poruchou filosofovy duševní rovnováhy? Martin Škabraha napsal velmi zajímavou a těžkou stať na tohle téma. (Čtrnáctideník A2, č.17, str. 18)


Sprcha s hodně studenou a hodně čistou vodou. Kdo má trpělivost, může zažít jeden z nejsilnějších thrillerů současnosti.Spousta věcí začně dávat smysl.Ale je to děsivé...

Koukolík o deprivantech
Moje tipy

Výborné čtení o současné ruské literatuře a to nejen o Sorokinovi. Taky o Michailu Jelizarovovi, Iljovi Kukulinovi a Anně Barkovové. A k tomu všemu hodně dobře napsaná recenze na nového Kahudu. Vše je k nalezení a pochutnání si ve čtrnáctideníku A2 č.16. z 30.7.14.


Dobře napsané, břitké a přesné. Větší horor než Paranormal aktivity. Pavel Šafr definoval náš porevoluční vývoj ve dvanácti obrazech. Všichni, jak jsme tady, by to měli mít neustále na nočním stolku ( Reflex 9 ze dne 27.2.13, str. 10-13)


Slávek Janoušek mi poslal svoji knihu. Jeho prvotinu, která je zároveň druhým dílem trilogie s názvem My tři a já. Folkaři umí i dobře psát.První díl napsal Vl.Redl. Slávek, dle mého, nezůstal pozadu.Už přibyla i poslední část Od Samsona. Vřele doporučuji ( viz Fotogalerie)


A2 ze dne 19.6.2013 stojí za to ! Už kvůli plnokrevnému rozhovoru s Pavlem Kosatíkem s názvem "Co je to být Čechem ?" Hořké čtení o národních mýtech a o našich potížích s hodnocením národních hrdinů a zrádců. O ryze " českém " tupém zjednodušování. Nu a pak životadárné textíky Milana Kozelky - Raňajky v Bazmekistáne. Jednoduše kouzelné.


Ondřej Nezbeda to konečně napsal. Hašek není "Hrušínský", je to mnohovrstevný existenciální autor. A Švejk byl pro mě vždy spíše postava do mystického hororu, až na husí kůži. Strašlivý ponor, když si odmyslíme knedlíkové české pojetí. Více na str. Respektu č.17 v textu - Záhadný Hašek.


Kulturní čtrnáctideník A2 (13.3.2013) je věnován "Lásce". Našel jsem tam dva skvělé texty. Jeden napsal Zygmunt Bauman ( O tekuté lásce...), druhým je rozhovor s vycházející hvězdou světové sociologie Evou Illouz.Vypadá to tak, že nejen ekonomika má na kahánku..


Eva Turnová!! Pokud nevíte - basačka od Plastiků. Taky někdejší Sabrina Black Emila Hakla. Taky výborně a vtipně píšící ženská. Právě jí vyšla knížka Turnový háj ( objednávky na eturnova@volny.cz)


O "postkritické době" , o kontejnerizaci světa, o slepé ulici, kterou se společnost řítí..brilantní text V.Bělohradského ( Salon,14.2.2013)


Během svátků jsem měl tři zásadní setkání:
1. Převratný výstřel kinematografie - film "Holy Motors" Leose Caraxe. Jeho podivný hrdina Oscar na otázku - proč to všechno vlastně dělá, odpoví kouzelně : pouze pro krásu toho samotného gesta. Filmová magie desetiletí !
2.Knížka "Myšlení rychlé a pomalé" z pera Daniela Kahnemana, která nás ohromí uvědoměním si vlastního omezení.
3.Dva dny s Vlastou Redlem, které mě naopak obdařily pocitem jakéhosi lidského neomezení.


"..z valné části se zabýváme blbostmi..." Hektická ospalost - to je nesmírně moudrý text, který mě na konci roku asi nejvíc oslovil.Díky, pane Chuchmo !( Kavárna, Víkend dnes 22.-26. prosince 2012)


"Mazlíme se s náhražkami". Rozhovor s Marií Langerovou. Mimo jiné o její nové knize " Hnízda snění". Taky o tom, že manipulace označujeme rádi jako "interpretace" ( A2-kulturní čtrnáctideník 24, ze dne 21.11.12)


Přibyl nový text v Zápisníku - "O Vesmírech ( bez rozdílu velikosti)".


O tom, jak J.Joyce svým Odysseem otevřel další území. O velké planoucí hranici literatury, kterou tahle geniální kniha ve skutečnosti asi je. Velmi pěkný je rozhovor s anglistou M.Pokorným o Odysseovi, vědě a psech s názvem " Literatura neodhaluje, ani nemyslí " (čtrnáctideník A2 č.19/12, str.24-25)


"Jsme záludný, nekorektní a k odpovědnosti neochotný lidský materiál. Ano, to, co žijeme je pokračováním normalizace,protože jsme nedokázali přestat" - to říká ve velmi břitkém a hodně obnažujícím rozhovoru Pavel Kosatík. Stojí to za přečtení i za trochu sebestudu. (Čekání na nového Havla,Salon 20.září 2012)


Evoluce člověka skončila - tvrdí v dechberoucím rozhovoru britský biolog Steve Jones. Stojí to za to ! Respekt 22, str. 47-51.


"Pád Jeruzaléma, aneb Kdy je společnost nemocná ?" Další nebroušený diamant z pera mého oblíbeného věčného provokatéra a psavce Jana Sterna. Tentokrát k nalezení v kulturním čtrnáctideníku A2-10/2012. Taky jsem si koupil jeho novou knížku - Černé libido ( opět skvělé čtení).


Evropa bude jednou islámská - pozoruhodný a poněkud děsivý rozhovor s biologem, filosofem a spisovatelem Stanislavem Komárkem je k přečetní v Salonu ( příloha Práva) ze dne 10.5.2012


Neodkládejte život na jindy- pozoruhodné povídání s P.Fialou ( Mňága a Žďorp). O muzice, životě a o českých rádiích. Dobré to je !(Reflex z 10. května, str. 59-62)


Přibyl nový text v Zápisníku:
O disentu krásy a pastech času ( úvahy o umění nevejít)
(4.3.2012)


NÁVŠTĚVNÍ KNIHA BUDE DOČASNĚ OTEVŘENA !!
( Jedná se o pokus otevřít diskusi k mým textům. Osobuji si právo na některé osobní invektivy vůbec nereagovat, případně je smazat. Moje odpověď tudíž nebude automatická. Pokud tato akce nesplní účel, bude kniha opět uzavřena).
Díky. R.H.


Teď zrovna moc nepíšu. Což ale neznamená, že taky nečtu. Čtu ! Tak například :
http://trcalek.bigbloger.lidovky.cz/c/235912/Vanoce-jsou-jako-perverzni-sex.html
nebo
www.lucifer.bloguje.cz
Jsem spokojen !!! Svět bloggerů je už dost velký na to, abychom pochybovali o jeho smyslu.


Novou knihu Josefa Formánka "Umřel jsem v sobotu" jsem přečetl za noc. Delší dobu si myslím, že jde o jednoho z nejzajímavějších českých spisovatelů.Opět mě nezklamal! A má úžasné webovky:
www.josefformanek.com



Svět bohatne a chudých přibývá. Tak se jmenuje skvělý rozhovor s filosofem Thomasem Poggem. Třeba i o tom,že z chudých zemí odtéká ročně desetinásobek toho, co jim pak pateticky dáváme jako rozvojovou pomoc.(Respekt č.3, str.46-50)


..s večerem se světlo na konci ulic ještě jednou protočilo. Světlo bylo dotěrné. Varovalo okolí, že nastane noc. Domy se zmenšovaly, byly menší než lidé, kteří procházeli kolem. Mosty byly menší než tramvaje, které přes ně jezdily. A stromy byly menší než obličeje, které pod nimi osaměle procházely.
Všude se rozlézala touha po domově a ukvapený spěch. Osiřelé obličeje na ulici ztrácely obrysy. A viděla jsem v nich viset kus mračna, jak se k mně přibližovaly. A když stály těsně přede mnou, smrskávaly se každým krokem. Jen dlažební kameny zůstávaly velké. A po dalších a dalších krocích visela místo mračna v tváři dvě bílá vypouklá bělma. Při dalším a dalším kroku, těsně předtím, než mě obličeje minuly, se bělma slila v jedno.
Držela jsem se konců silnic, kde se drželo světlo. Oblaka, chuchvalce zmačkaných šatů. Otálela jsem s návratem… ale v nehybném světle záleželo na chůzi, musela jsem jít rychleji. Postranní ulice na noc nečekaly. Balily si kufry.
(úryvek z knihy Herty Müllerové Srdce bestie)


Čtvrt století jsem žil v komunismu. Dlouho mi chyběl trefný název doby, ve které se nacházím teď. Už ho asi mám:
http://www.blisty.cz/art/60743.html


Povídání s Erwinem Hellerem o zrychlování světa, o umění odpočinku, o tom jak sami sebe vykořisťujeme a že nicnedělání je zatraceně těžká práce,najdete v Respektu č. 26/27 na str.48-53.


Doporučuji k přečtení čtrnáctideník A2 č.10. Najdete v něm tentokrát vynikající text z pera Jana Sterna s názvem Pocit stísněnosti v posteli. Nevídané souvislosti předkládá tento mistr psychoanalýzy i slova.


Tíha mateřštiny. Tak se jmenuje text Jana Sterna na stránkách týdeníku A2, č.26.Taky mu vyšla nová knížka ( Mystika západu). Už ji mám a čtu. Je moc dobrá.


Respekt č.41 se vydařil! Rozhovor s filozofem Konradem Liessmannem, potažmo povídání s "fotografem mrtvých" Joelem-Peterem Witkinem o odvaze, smrti a hledání krásy, a taky text o Vargasu Llosovi, čerstvém nositeli Nobelovy ceny za literaturu.


" Reklamní agenti to nezachrání". Tak se jmenuje rozhovor A.Plavcové s prof. Kamilem Wichterlem. O jeho geniálním otci, o tom, že když Edison vynalezl žárovku byla tato už 25 let patentovaná, o tom, že matematika je ve skutečnosti nesmyslná, a o mnohém dalším. Vyjimečný chlap. Viz příloha LN č. 47, str.6-13.


Říkal mi kdysi jeden věhlasný místní muzikant : " Stejně jednou skončíš u Gabriela ! ". Stalo se. A já ho poslouchám když je mi dobře, i když třeba není.

P.Gabriel

Tyto stránky si zatím zobrazilo 1920992 návštěvníků.

Přihlášení

valid xhtml 1.0 strict - css - php
Matyáš Havel, 2008

O PITEVNĚ

xx

....

xx

...

xx

...

xx

...

xx

...

xx

...

xx

V.Redl

„ Napiš tam, jestli tam je smutno..“, říká mi skrze závěje potu Jára v sauně. Kuličky na jeho ramenou jsou průzračné a chvílemi matné jako tající jinovatka.
Před chvílí jsem mu řekl, že chci psát o pitevně. A najednou mi dojde ten jeho pohled zvenčí. Do míst, kde už jsem strávil tisíce hodin, které už nikdy zvenčí a nezávisle vidět nebudu, kde jsem byl s mrtvými buď sám, nebo s pár stejně potrefenými živými lidmi.
Smutek. To je ta emoce, nad kterou potom, v ledové vodě úlevného bazénku, přemýšlím. Vychází mi pořád to samé. Buď je nám smutno po něčem, nebo po někom, nebo z toho, že neumíme, či nemůžeme ledacos změnit. Zkouším to napasovat na ten zvláštní prostor, o kterém chci cosi napsat. Nefunguje to. Trapně reaguju a povídám pyšně Járovi, že tam cinká často náš smích. Už mu nemůžu vysvětlit, jaký je jeho druh a typ. Odrůda.


Pitevna je místnost, kde se nesmlouvá a nehraje. Místnost, kde se nepřebíjí trumfovými káry. Cimra, kde se nepřičítá, ani neodečítá. Její převaha je v klidu následnosti a pravidel té nejvyšší hry.
Pitevna je prostor bez odrazu.
Plátno, na které se nemůžete promítnout. Protože jakékoliv prostředí je přece jen místo, do kterého se nějakým způsobem projektujeme. Do kterého se instalujeme.
Pitevna není zrcadlem. A pokud by byla , museli bychom se stát nejspíš „ upíry “, kteří se v něm nikdy ne a ne uvidět. Daleko víc je jakousi černou dírou, se svojí soukromou existencí. Neslevuje se tam, a nešvindluje. Vrchcáby se nehází. Kostky se nekutálí - o nic a za cokoliv.

Prostor, který nám k sobě dává jenom přičuchnout.
Chcete-li ( a myslíte na to určitě ) i přismradět.

A my, všichni, jsme vlastně jen prostí čekatelé v obrovském předsálí tohohle podivně poctivého a docela malého místa, dojde mi vzápětí.

Mrtví na nic a nic nehrají v té poslední místnosti ze všech možných, kde jsou ještě zkoumáni. Anne Enrightová píše ve svém „ Shledání “ na straně 142: „… z jeho přízraku čiší tichá dřímotná hrozba a já si uvědomím, s jak nekonečnou lhostejností od nás všech odešel tam do moře. Cítím na kůži tváře jeho pohled, když otočí hlavu a dívá se na mě, tajemný a mrtvý. Vím, co říká… Pravdu. To je to jediné, co mrtví chtějí. To jediné , co vyžadují… “ .

Nikdy bych to nenapsal líp. A to jsem tam, mezi těmi bílými kachlíky, skoro doma.

To místo je cudné, jakoby bez atmosféry. Jediné co trochu funguje, je svět našich vnitřních vzpomínek, představ a emocí. Ale ty jsou tomuhle fleku jedno. Tedy úplně fuk.
Každé místo má nějakou svoji událost. Tohle je plácek, kde jakákoliv událost je jen soupis minula.
Jako je člověk bez činů nehmotný, tak nehmotná je síla v téhle podivné krychli.


Když tam tak stojíte, v ruce skalpel, nůžky a různé nože, najednou je tu s vámi něco hodně vratkého. Nestabilního. Napadne mě, že právě ona nestabilita je možnost , jak rozkývat talent, nebo vášně, pěkně široko do stran. Sebeobhajoba živých, naskládaná jako měkký podklad, či spíše balíky slámy, pečlivě omotané kolem železných sloupů v zatáčce, ke které se všichni řítíme tou svojí hlemýždí bleskovou rychlostí. A dopadneme jako do peřin, chráněni vlastním tučným omluvným krunýřem. Který je obojetný, dvojitý, trojjediný, kvadrupočetný, protože tady je matika plně ve službách červeně a dopředu napsaného výsledku.


Pár desítek hodin po Štědrém dnu sedím s Vlastou v jeho autě někde na kopci mezi Nížkovicemi a Tramtárií. Před chvílí jsem držel v náruči Slávkovu malinkou Violu, díval se jí do očí. Nu do očí… Je to dítě, které je tvořeno především velikýma, dokonce obrovskýma očima, a jeho tělesný zbytek je jaksi jenom do počtu. Přes její rameno se dívám, jak si Vlastík bere do ruky papír, rychle načmárá pár notových čar, a zapisuje melodii, která ho právě napadla…

Tenhle okamžik, i kdyby to šlo ( jako že zaplaťbůh nejde), neprodám ani za miliony eur.

Tak tedy sedíme v tom autě. A mluvíme. Hodiny. Až teď si uvědomuji, že situace byla natolik plná, až přeplněná, že byste tam nestrčili ani špičku jakéhokoliv dalšího slovního nože. Dobře nám bylo, protože někdy jsou věci natolik autentické, že nemůžou dost dobře pracovat s pojmem nedobře. Stav, kdy nevnímat svět všemi póry, se vám zdá až perverzní. A to si chcete ještě některé odněkud půjčit.
Jeho život, a to co dělá, není jenom reagováním, ale svébytným jednáním. Tak o tom nakonec napsal v úctě i Tomáš Halík v eseji „ Svoboda je úkol “.I Redl patří k těm, kteří zůstali svobodní. Jeho „ jednání “ ,tedy písně, není určeno tím, co se děje zvnějšku, ale je určeno tím, k čemu člověka zavazuje jeho duše a svědomí.

Vlasta není kopií nikoho a ničeho. To je jeho nelehký úděl.

A už je tu zase pondělí. Na pitevním stole leží třicetiletá holka s infarktem. Zírám na to a pitevna, jak jinak, důstojně mlčí. A má ze mě prču.


Neklid na Břevnově, kde přímo proti oltáři hodlám tento večer odevzdat i poslední šupiny, které na mně zanechaly neviditelné pitevní ryby, ještě ráno se slastně otírající o jediného pohybujícího se chlapa té chladné svatyni. Tak s nimi třesu a sklepávám je. Trochu marně a tak trochu teatrálně. Samojediný herec v tomhle černobílém kusu bez hlediště. Nedaří se mi to. Vzpomenu si, co napsal Filip Topol v knížce, kterou mám teď u polštáře, a udělám to stejně. A cítím to taky tak: „ Vyběhl jsem z chrámu. Spíš jsem byl vystrčen, vyhozen, vymrštěn… Venku se nic nezměnilo. Stroj spolehlivě pracoval dál, niť se trpělivě odvíjela. Byl jsem zase zpocený a všechny kostelní vůně se na mně pářily s pachy cesty. Byl jsem lokaj neklidu..“


Ležíme v posteli a díváme se znovu na Stalkera. Kde je vlastně ta Tarkovského „Zóna“? Pak si tiše ukážeme svými ukazováky jeden na druhého. Oba obdivujeme člověka, který kdysi vzal kameru do ruky jako štětec a maloval. Mával tím hřmotným, složitým nástrojem, a výsledkem byly barvy tak jemné,tak temné,tak jasné, že se dech tají daleko dřív, než byste chtěli. Famfrlína sehnala knížku, která se sehnat vlastně nedá. V posledním poskytnutém rozhovoru v ní Andrej T. říká : …domnívám se, že lidská bytost tvoří proto, aby existovala. Aby existovala na cestě k pravdě. To je důvod proč lidé tvoří…je to způsob existence a otázka pro koho člověk tvoří a proč, je vlastně otázkou bez odpovědi.Každý umělec totiž má ne snad vlastní interpretaci, ale vlastní způsob ptaní… tvoří instinktivně, sám neví, proč v určité chvíli píše, maluje právě to a ne něco jiného…v oblasti lidské činnosti neexistuje nic, co by si vystačilo samo o sobě víc než tvorba. Odmyslíte-li si pachtění, všechno to, co je nějak spojeno se ziskem, zůstane vám pouze umění…“


Myslím na to, že za pár desítek hodin, když všechno dobře dopadne, budu stát u jeho hrobu. Famfrlína ten malý ruský hřbitov kdesi pod Paříží našla a určitě ví, jak se tam dostaneme. Bude to skoro na den 23 let od chvíle, kdy tam do země spustili zubožené tělo jednoho z největších ruských kumštýřů.
Leží v cizí hlíně.
Jeho filmy svým způsobem pro většinu taky.


Myslím taky na to, jestli je opravdu tvorba otázkou bez odpovědi. A ani nevím jak se mi dostala do závitů chytrá diskuse V.Bělohradského s jeho nevelkým čtenářstvem v jednom z nových esejů. Vlastně už vím ! V.B. napsal „… připomíná mi to newyorské metro, kde v šedesátých letech kdosi pod nápis - Bůh je odpověď ! - připsal - A co byla otázka? “. Tak si znovu ten esej najdu.
„ Komunismus byl život v jedné veřejné lži, ale v pluralitě soukromých pravd. Na chalupách, v hrabalovských mezisvětech, v ostrůvcích pozitivní deviace, v paralelních polis, pracovních společenstvích se dalo žít smysluplně. V izolaci nebo ve vězení končil jen ten, kdo se pustil do boje s veřejnou lží. Takový Don Quijote byl systému nebezpečný právě proto, že ten systém bral vážně – vyčítal mu, že lže, ačkoli to měl každý občan považovat za normální… Reálný komunismus byl „veřejnou lží“, jíž se člověk musel rituálně uklonit vhozením lístku do volebních uren, ale nezápasit s ní; jen reformní komunisté zápasili s veřejnou lží, protože si přáli, aby socialismus byl veřejnou pravdou. Nebylo to reálné, současná demokracie na jejich boj nijak nenavazuje.
Globální kapitalismus naopak stojí na veřejné pravdě a soukromých lžích. Jsme svobodní, praví nám veřejná pravda, volíme si své zástupce, máme ústavu, rozhodujeme o tom, v jaké chceme žít společnosti. Většinou jsme ale lapeni v asymetrických ekonomických vztazích, naše budoucnost závisí na okolnostech, které kontroluje kapitál, jeho manažeři si na nás snadno vynucují poslušnost… výrazem reálný socialismus jsme označovali systém, jehož rozpory jsme považovali za demokraticky neřešitelné. „Tenkrát“ by bylo „nereálné“ snažit se podřídit veřejnou lež pravdě našich soukromých životů; stačilo se veřejné lži čas od času uklonit, jako Severokorejci před pomníkem „Milovaného Vůdce“.
V reálném kapitalismu je tomu naopak: nemá smysl bojovat o to, aby veřejná pravda byla pravdou i v našich soukromých životech. Realista se v reálném kapitalismu jednoduše přizpůsobí tomu, že veřejná pravda je jen rituálem, který v soukromí neplatí – v práci nebo v bance máme z demokracie permanentní výjimku. Tak jako v reálném socialismu byl disidentem, kdo chtěl, aby veřejná lež byla pravdou, je dnes disidentem, kdo se snaží překročit hranici mezi veřejnou pravdou a soukromou lží, kdo chce, aby veřejná pravda platila i v jeho soukromém životě, který je určen především ekonomickými vztahy….dvacet let po roce 1989 je otázka jasná: Systém je znovu založen na lži, jen ji teď máme blíže k tělu, protože se přesunula do našich soukromých životů – jak žít v pravdě dnes?
Jasná je i odpověď: Musíme začít bořit berlínskou zeď mezi demokracií a ekonomikou. Dnes, zítra už bude nepřekonatelná…“.


Jedu uslintanou a promrzlou nocí po Jižní spojce a poslouchám Český rozhlas. To znamená – ještě nějaké skutečné radio. Najednou se stane věc, kterou nevím, jestli slyším, nebo mě jenom napadne. Pokud se to stalo obojí naráz , pak to byl zkrátka dobře udělaný pořad.
Tak tedy. Onen chlapec, v tom pidipříběhu, či bajce, říká Bohu: „ Věřím v Tebe, ale pokud opravdu jsi (tady se směju, že vlnovkou přejíždím z pruhu do pruhu), tak mi přineseš kolo “. Ale protože ten kluk ví, jak se má s Bohem zacházet, kolo ukradne a následně Boha poprosí za odpuštění.
A už se řinou oživlé neurony z mé hlavy ven, s křiklavými větami, plnými fialových a černých květů. Co když pořád saháme po těchhle duchovních superkategoriích teprve až když jsme v úzkých, až když už je vymalováno? Co když zaměňujeme odpuštění za očištění ? A ještě jaksi, posléze, něčím vyšším posvěcené ?
No nic.
Srovnám auto a vykládám tašky, které jsou plné dárků. Vlastně je ani nemusím rozbalovat. Pro to definitivní a odhalené a spočitatelné obdarování.
Protože už se jaksi stalo ve chvíli předávky.



Kdysi jsme seděli s Pavlem D.v autě, taky Miloš tam byl. Hráli jsme na Slovensku.

„ Právdy sú len jedny.. “, v nějaké souvislosti pronáší se smíchem a pateticky Pavel. A zase jsme se řehtali tomu stokrát opakovanému hlubokému fóru. Pak, tedy potom, v klidu hotelového pokoje, jsem přemýšlel nad tou jedinou, pravou pravdou, po které asi všichni toužíme. Upřímně řečeno – dodnes s jistotou nevím, zda-li je jediná.


Jednu z nich ale jistojistě znám.


Lehává , hodně rozvalená,
v jednom neútulném chladném obýváku,
a nachází se tam opravdu pravidelně.



Pitevna je prostě plná pravdy.

Taky proto tam chodím.