O PITEVNĚ
....
...
...
...
...
...
V.Redl
„ Napiš tam, jestli tam je smutno..“, říká mi skrze závěje potu Jára v sauně. Kuličky na jeho ramenou jsou průzračné a chvílemi matné jako tající jinovatka.
Před chvílí jsem mu řekl, že chci psát o pitevně. A najednou mi dojde ten jeho pohled zvenčí. Do míst, kde už jsem strávil tisíce hodin, které už nikdy zvenčí a nezávisle vidět nebudu, kde jsem byl s mrtvými buď sám, nebo s pár stejně potrefenými živými lidmi.
Smutek. To je ta emoce, nad kterou potom, v ledové vodě úlevného bazénku, přemýšlím. Vychází mi pořád to samé. Buď je nám smutno po něčem, nebo po někom, nebo z toho, že neumíme, či nemůžeme ledacos změnit. Zkouším to napasovat na ten zvláštní prostor, o kterém chci cosi napsat. Nefunguje to. Trapně reaguju a povídám pyšně Járovi, že tam cinká často náš smích. Už mu nemůžu vysvětlit, jaký je jeho druh a typ. Odrůda.
Pitevna je místnost, kde se nesmlouvá a nehraje. Místnost, kde se nepřebíjí trumfovými káry. Cimra, kde se nepřičítá, ani neodečítá. Její převaha je v klidu následnosti a pravidel té nejvyšší hry.
Pitevna je prostor bez odrazu.
Plátno, na které se nemůžete promítnout. Protože jakékoliv prostředí je přece jen místo, do kterého se nějakým způsobem projektujeme. Do kterého se instalujeme.
Pitevna není zrcadlem. A pokud by byla , museli bychom se stát nejspíš „ upíry “, kteří se v něm nikdy ne a ne uvidět. Daleko víc je jakousi černou dírou, se svojí soukromou existencí. Neslevuje se tam, a nešvindluje. Vrchcáby se nehází. Kostky se nekutálí - o nic a za cokoliv.
Prostor, který nám k sobě dává jenom přičuchnout.
Chcete-li ( a myslíte na to určitě ) i přismradět.
A my, všichni, jsme vlastně jen prostí čekatelé v obrovském předsálí tohohle podivně poctivého a docela malého místa, dojde mi vzápětí.
Mrtví na nic a nic nehrají v té poslední místnosti ze všech možných, kde jsou ještě zkoumáni. Anne Enrightová píše ve svém „ Shledání “ na straně 142: „… z jeho přízraku čiší tichá dřímotná hrozba a já si uvědomím, s jak nekonečnou lhostejností od nás všech odešel tam do moře. Cítím na kůži tváře jeho pohled, když otočí hlavu a dívá se na mě, tajemný a mrtvý. Vím, co říká… Pravdu. To je to jediné, co mrtví chtějí. To jediné , co vyžadují… “ .
Nikdy bych to nenapsal líp. A to jsem tam, mezi těmi bílými kachlíky, skoro doma.
To místo je cudné, jakoby bez atmosféry. Jediné co trochu funguje, je svět našich vnitřních vzpomínek, představ a emocí. Ale ty jsou tomuhle fleku jedno. Tedy úplně fuk.
Každé místo má nějakou svoji událost. Tohle je plácek, kde jakákoliv událost je jen soupis minula.
Jako je člověk bez činů nehmotný, tak nehmotná je síla v téhle podivné krychli.
Když tam tak stojíte, v ruce skalpel, nůžky a různé nože, najednou je tu s vámi něco hodně vratkého. Nestabilního. Napadne mě, že právě ona nestabilita je možnost , jak rozkývat talent, nebo vášně, pěkně široko do stran. Sebeobhajoba živých, naskládaná jako měkký podklad, či spíše balíky slámy, pečlivě omotané kolem železných sloupů v zatáčce, ke které se všichni řítíme tou svojí hlemýždí bleskovou rychlostí. A dopadneme jako do peřin, chráněni vlastním tučným omluvným krunýřem. Který je obojetný, dvojitý, trojjediný, kvadrupočetný, protože tady je matika plně ve službách červeně a dopředu napsaného výsledku.
Pár desítek hodin po Štědrém dnu sedím s Vlastou v jeho autě někde na kopci mezi Nížkovicemi a Tramtárií. Před chvílí jsem držel v náruči Slávkovu malinkou Violu, díval se jí do očí. Nu do očí… Je to dítě, které je tvořeno především velikýma, dokonce obrovskýma očima, a jeho tělesný zbytek je jaksi jenom do počtu. Přes její rameno se dívám, jak si Vlastík bere do ruky papír, rychle načmárá pár notových čar, a zapisuje melodii, která ho právě napadla…
Tenhle okamžik, i kdyby to šlo ( jako že zaplaťbůh nejde), neprodám ani za miliony eur.
Tak tedy sedíme v tom autě. A mluvíme. Hodiny. Až teď si uvědomuji, že situace byla natolik plná, až přeplněná, že byste tam nestrčili ani špičku jakéhokoliv dalšího slovního nože. Dobře nám bylo, protože někdy jsou věci natolik autentické, že nemůžou dost dobře pracovat s pojmem nedobře. Stav, kdy nevnímat svět všemi póry, se vám zdá až perverzní. A to si chcete ještě některé odněkud půjčit.
Jeho život, a to co dělá, není jenom reagováním, ale svébytným jednáním. Tak o tom nakonec napsal v úctě i Tomáš Halík v eseji „ Svoboda je úkol “.I Redl patří k těm, kteří zůstali svobodní. Jeho „ jednání “ ,tedy písně, není určeno tím, co se děje zvnějšku, ale je určeno tím, k čemu člověka zavazuje jeho duše a svědomí.
Vlasta není kopií nikoho a ničeho. To je jeho nelehký úděl.
A už je tu zase pondělí. Na pitevním stole leží třicetiletá holka s infarktem. Zírám na to a pitevna, jak jinak, důstojně mlčí. A má ze mě prču.
Neklid na Břevnově, kde přímo proti oltáři hodlám tento večer odevzdat i poslední šupiny, které na mně zanechaly neviditelné pitevní ryby, ještě ráno se slastně otírající o jediného pohybujícího se chlapa té chladné svatyni. Tak s nimi třesu a sklepávám je. Trochu marně a tak trochu teatrálně. Samojediný herec v tomhle černobílém kusu bez hlediště. Nedaří se mi to. Vzpomenu si, co napsal Filip Topol v knížce, kterou mám teď u polštáře, a udělám to stejně. A cítím to taky tak: „ Vyběhl jsem z chrámu. Spíš jsem byl vystrčen, vyhozen, vymrštěn… Venku se nic nezměnilo. Stroj spolehlivě pracoval dál, niť se trpělivě odvíjela. Byl jsem zase zpocený a všechny kostelní vůně se na mně pářily s pachy cesty. Byl jsem lokaj neklidu..“
Ležíme v posteli a díváme se znovu na Stalkera. Kde je vlastně ta Tarkovského „Zóna“? Pak si tiše ukážeme svými ukazováky jeden na druhého. Oba obdivujeme člověka, který kdysi vzal kameru do ruky jako štětec a maloval. Mával tím hřmotným, složitým nástrojem, a výsledkem byly barvy tak jemné,tak temné,tak jasné, že se dech tají daleko dřív, než byste chtěli. Famfrlína sehnala knížku, která se sehnat vlastně nedá. V posledním poskytnutém rozhovoru v ní Andrej T. říká : …domnívám se, že lidská bytost tvoří proto, aby existovala. Aby existovala na cestě k pravdě. To je důvod proč lidé tvoří…je to způsob existence a otázka pro koho člověk tvoří a proč, je vlastně otázkou bez odpovědi.Každý umělec totiž má ne snad vlastní interpretaci, ale vlastní způsob ptaní… tvoří instinktivně, sám neví, proč v určité chvíli píše, maluje právě to a ne něco jiného…v oblasti lidské činnosti neexistuje nic, co by si vystačilo samo o sobě víc než tvorba. Odmyslíte-li si pachtění, všechno to, co je nějak spojeno se ziskem, zůstane vám pouze umění…“
Myslím na to, že za pár desítek hodin, když všechno dobře dopadne, budu stát u jeho hrobu. Famfrlína ten malý ruský hřbitov kdesi pod Paříží našla a určitě ví, jak se tam dostaneme. Bude to skoro na den 23 let od chvíle, kdy tam do země spustili zubožené tělo jednoho z největších ruských kumštýřů.
Leží v cizí hlíně.
Jeho filmy svým způsobem pro většinu taky.
Myslím taky na to, jestli je opravdu tvorba otázkou bez odpovědi. A ani nevím jak se mi dostala do závitů chytrá diskuse V.Bělohradského s jeho nevelkým čtenářstvem v jednom z nových esejů. Vlastně už vím ! V.B. napsal „… připomíná mi to newyorské metro, kde v šedesátých letech kdosi pod nápis - Bůh je odpověď ! - připsal - A co byla otázka? “. Tak si znovu ten esej najdu.
„ Komunismus byl život v jedné veřejné lži, ale v pluralitě soukromých pravd. Na chalupách, v hrabalovských mezisvětech, v ostrůvcích pozitivní deviace, v paralelních polis, pracovních společenstvích se dalo žít smysluplně. V izolaci nebo ve vězení končil jen ten, kdo se pustil do boje s veřejnou lží. Takový Don Quijote byl systému nebezpečný právě proto, že ten systém bral vážně – vyčítal mu, že lže, ačkoli to měl každý občan považovat za normální… Reálný komunismus byl „veřejnou lží“, jíž se člověk musel rituálně uklonit vhozením lístku do volebních uren, ale nezápasit s ní; jen reformní komunisté zápasili s veřejnou lží, protože si přáli, aby socialismus byl veřejnou pravdou. Nebylo to reálné, současná demokracie na jejich boj nijak nenavazuje.
Globální kapitalismus naopak stojí na veřejné pravdě a soukromých lžích. Jsme svobodní, praví nám veřejná pravda, volíme si své zástupce, máme ústavu, rozhodujeme o tom, v jaké chceme žít společnosti. Většinou jsme ale lapeni v asymetrických ekonomických vztazích, naše budoucnost závisí na okolnostech, které kontroluje kapitál, jeho manažeři si na nás snadno vynucují poslušnost… výrazem reálný socialismus jsme označovali systém, jehož rozpory jsme považovali za demokraticky neřešitelné. „Tenkrát“ by bylo „nereálné“ snažit se podřídit veřejnou lež pravdě našich soukromých životů; stačilo se veřejné lži čas od času uklonit, jako Severokorejci před pomníkem „Milovaného Vůdce“.
V reálném kapitalismu je tomu naopak: nemá smysl bojovat o to, aby veřejná pravda byla pravdou i v našich soukromých životech. Realista se v reálném kapitalismu jednoduše přizpůsobí tomu, že veřejná pravda je jen rituálem, který v soukromí neplatí – v práci nebo v bance máme z demokracie permanentní výjimku. Tak jako v reálném socialismu byl disidentem, kdo chtěl, aby veřejná lež byla pravdou, je dnes disidentem, kdo se snaží překročit hranici mezi veřejnou pravdou a soukromou lží, kdo chce, aby veřejná pravda platila i v jeho soukromém životě, který je určen především ekonomickými vztahy….dvacet let po roce 1989 je otázka jasná: Systém je znovu založen na lži, jen ji teď máme blíže k tělu, protože se přesunula do našich soukromých životů – jak žít v pravdě dnes?
Jasná je i odpověď: Musíme začít bořit berlínskou zeď mezi demokracií a ekonomikou. Dnes, zítra už bude nepřekonatelná…“.
Jedu uslintanou a promrzlou nocí po Jižní spojce a poslouchám Český rozhlas. To znamená – ještě nějaké skutečné radio. Najednou se stane věc, kterou nevím, jestli slyším, nebo mě jenom napadne. Pokud se to stalo obojí naráz , pak to byl zkrátka dobře udělaný pořad.
Tak tedy. Onen chlapec, v tom pidipříběhu, či bajce, říká Bohu: „ Věřím v Tebe, ale pokud opravdu jsi (tady se směju, že vlnovkou přejíždím z pruhu do pruhu), tak mi přineseš kolo “. Ale protože ten kluk ví, jak se má s Bohem zacházet, kolo ukradne a následně Boha poprosí za odpuštění.
A už se řinou oživlé neurony z mé hlavy ven, s křiklavými větami, plnými fialových a černých květů. Co když pořád saháme po těchhle duchovních superkategoriích teprve až když jsme v úzkých, až když už je vymalováno? Co když zaměňujeme odpuštění za očištění ? A ještě jaksi, posléze, něčím vyšším posvěcené ?
No nic.
Srovnám auto a vykládám tašky, které jsou plné dárků. Vlastně je ani nemusím rozbalovat. Pro to definitivní a odhalené a spočitatelné obdarování.
Protože už se jaksi stalo ve chvíli předávky.
Kdysi jsme seděli s Pavlem D.v autě, taky Miloš tam byl. Hráli jsme na Slovensku.
„ Právdy sú len jedny.. “, v nějaké souvislosti pronáší se smíchem a pateticky Pavel. A zase jsme se řehtali tomu stokrát opakovanému hlubokému fóru. Pak, tedy potom, v klidu hotelového pokoje, jsem přemýšlel nad tou jedinou, pravou pravdou, po které asi všichni toužíme. Upřímně řečeno – dodnes s jistotou nevím, zda-li je jediná.
Jednu z nich ale jistojistě znám.
Lehává , hodně rozvalená,
v jednom neútulném chladném obýváku,
a nachází se tam opravdu pravidelně.
Pitevna je prostě plná pravdy.
Taky proto tam chodím.