Aktuality

Myšlenka dne

Kintera v Rudolfinu !!!!
Myslím, že je to 18. sonet W.Shakespeara:
"Krásu vždycky něco zmaří. Náhoda, stáří, či bezohledný čas..."
Ještě ho máte. Běžte tam. Umění Kintery / a třeba i Fr.Skály kousek opodál/ je osvěžující jak sklenice ledové vody po propité noci.


Pořád jen čtu. Čím dál víc. Od všeho něco. Trochu mě děsí ti, co tak nečiní. Živí mrtví,hororové postavy, řízené bůhví čím. Dle Vaculíka mrtvoly poháněné vzduchem.Jsou spokojené? Ano. A to je na tom snad to nejhorší.
(R.H.)


Tři hodiny jsme se s přítelem dohadovali o zásadách buddhismu.
O jeho přístupu k životu, světu a poznání. Dohodli jsme se,že zkusíme najít nějaký jednoduchý klíč.V noci mi pak přišel tenhle text:
Dva buddhističtí mniši si povídají v klášteře.
"Dvacet let medituji a dospěl jsem k závěru, že smysl všeho je ve vzduchu", říká první.
"To se mi nějak nezdá!", odvětí druhý.
"Tak asi ne!"povídá první a v klidu usne.
Tisíce učebnic ve třech větách.


V dobách, kdy dějiny chodily ještě pomalu, jejich nepočetné události byly snadno zapamatovatelné a tvořily obecně známé pozadí, před nímž se odehrávalo napínavé divadlo soukromých lidských dobrodružství. Dnes čas kráčí rychlým krokem. Historická událost, přes noc zapomenutá, září hned nazítří rosou novosti, takže není v povídkářově podání pozadím, nýbrž překvapujícím dobrodružstvím, které se odehrává na pozadí obecně známé banality lidského soukromí.
(M.Kundera - Kniha smíchu a zapomnění)


Nikdy jsem nepotkal jiného člověka,
kterým bych chtěl být.
(Charles Bukowski)


Smysl je něco, co člověk nekontroluje.
(Božena Správcová- "Uctívači kruhů")


"Nevypadá to s Vámi dobře. Zřejmě se Vám udělala duše.." říká doktor pacientovi.
(Z knihy "My" od Jevgenije Zamjatina)


The problem with the world is that
the intelligent people are full
of doubts, while the stupid people
are full of confidence.


Na konci každé pravdy je třeba dodat,
že víme i o té opačné.
(Blaise Pascal)


Demokracie je, když dva vlci a jedno jehně hlasují, co bude k večeři. Svoboda je, když dobře ozbrojené jehně odmítá hlasovat.
(Benjamin Franklin)


Měl jsem strach o tento národ, ale
teď mám strach z tohoto národa !
(Eugen Brikcius)


Na jednu věc mám někdy i dva,
nebo dokonce tři názory.
(L.Vaculík)


Světlo je základ všeho!
(arch.Josef Pleskot)


Věci už máme. Tak teď ještě ten smysl.
(R.Havel)


Vřele doporučuji České gastroenterologické společnosti pozvat časem k odbornému vyšetření pacienty, kteří 28.10.16 přijali pozvání podivných, morálně porouchaných a všeobecně toxických bytostí z Kafkova "Zámku" na divotvorný večírek. Jejich žaludky musí být totiž extrémně výjimečné.
(R.H.)


Náš svět je z jedné půlky konzumní, z druhé půlky virtuální. Velká část našich úzkostí a problémů pak plyne z marného hledání nějaké třetí poloviny naší současnosti.
(R.H.)


Situaci, ve které se my lidé nacházíme,
velmi dobře vystihuje nebohý opilec, jež stojí na vnější straně parku, buší pěstmi do plotu a křičí: "Pusťte mě ven!"
(Anthony De Mello)


Lidi, co o sobě vědí, že jsou slabí, nemají žádný jiný zbraně, než vražedný. Někdy mám pocit, že silný lidi nedokážou přežít jinak, než že se podřídí moci slabých. Silný lidi jsou citlivý a bojácný, protože toho vědí příliš a chápou věci.
(Pentti Saarikoski)


Na počátku bylo slovo. Na konci je hodně slov, tak hodně, že už se na svět nevleze nic jiného, než jen slova.
(R.H.)


Tragedie konce lidské komunikace spočívá v tom, že místo rozhovoru nutí jeden druhého myslet si to samé,co si myslí on.
(R.H.)


"To, co nyní řeknu, není projevem univerzitní povýšenosti ani sarkasmu. Třetina obyvatel této země je slabá duchem. Každý sedmý občan je debilní nebo dementní, nebo alkoholik a zhruba polovina obyvatel této země má podprůměrný intelekt."
(Miloš Zeman v Poslanecké sněmovně při projednávání zákona o referendu, 1992)


Televizor je zařízení, kterým nakukujeme do prostředí, kde se vyrábějí zvuky a obrázky. K naší potěše, vzrušení a pobavení. Přemýšlení, hledání kontextu či pochyby nejsou třeba. Od toho jsou kavárny. Po staletí na poutích stával vypravěč s ukazovátkem a tabulí s animacemi. Je to vlastně pořád totéž. Jen technika je jiná. Rychlejší a v HD,se střihem. Tím nějvětším cenzorem, který media mají. TV je zkratka. Přímo k pouťové atrakci.Jsou lidé,kteří se jí zbavují. Ti mě zajímají víc, než nové technologie nerovných obrazovek.Doteď byl život diváků plochý, nyní začíná být i ploše prohnutý.
(R.H.)


Čas je napočítaný pohyb
ve vztahu k před a po.
(Aristoteles)


Už nesdílím rozhořčení nad naším presidentem. Jsem nadšen. Tenhle národ neměl nikdy přílišnou sebeúctu a lidovou filosofií bylo posledních 80 let přizdisráčství. To, že se objevil klaun v pravém slova smylu, je minimálně nadějné.
(R.H.)


U posledního soudu se dovíme,
že jsme měli jedinou povinnost:
být šťastni.Kdejaký idiot, ale i myš
nebo komár, nás předběhl.
(Vl.Kokolia, Vy-já-dření)


Česká společnost je nízká a v moderních
dobách vždycky byla, neboť obdařena
citem vždycky včas se zbavit něčeho,
co ji převyšuje to nakonec postrádá.
(R.H.)


Všichni máme křídla,
jen někteří z nás
nevědí proč.
(Michael Hutchence)


Někteří lidé jsou jako černá díra.
Mají takovou gravitaci a takovou
vnitřní hmotnost, že z nich prostě
nemůže nic vyjít. Ani světlo.
(R.H.)


Žít sám? Je to snesitelné,
pokud svou samotu chápete
jako bytost.
(R.H.)


Jediným místem, kde najdete lásku
před sexem je slovník.
(Murphyho zákon)


V kyberprostoru letí netříděné informace stejnou rychlostí. Úplná kravina se k vám tudíž blíží stejně rychle jako zpráva, která by mohla změnit váš život.
(R.H.)


Sometimes you never know the true
value of a moment until it becomes a memory.
Some of the best things in life
are mistakes.
(Iman Bowie)


Nemůžeme mít větší ani menší moc
než tu, kterou máme sami nad sebou
(Leonardo da Vinci)


Na všechno opravdu důležité
je člověk sám.
(S.Dalí)


Člověk chráněný člověkem
před člověkem – to je láska.
(G.Corso)


Mobily marně zvoní do noci. Spolehliví partneři dneška. Těm, kdo se chtějí držet stranou, mobily pomáhají zůstat v kontaktu.
Těm, kdo chtějí zůstat v kontaktu, dovolují držet se stranou.
(R.Denemarková)


Největším a nejtragičtějším problémem
postmoderní společnosti je stále více se zhoršující schopnost odlišit důležité od nedůležitého
(C. Höschl)


Velká obtíž je v tom,že náš národ si dost
potrpí na to, aby si potrpěl.
(J.Werich)


Nemůžeš-li být dobrým příkladem,
ještě pořád můžeš být příkladem
odstrašujícím.
(A. Einstein)


Protiklad tíha-lehkost je nejtajemnější a nejmnohovýznamnější ze všech protikladů. To kdysi napsal Kundera. Tak si říkám – buď vlídnej ! Protože každý z nás se pere s něčím těžkým. Bez ohledu na to, v jaké fázi životní lehkosti se právě nachází.
(R. H.)


Jak řekl režisér Zelenka:Cimrman byl od podstaty protest.
Dnes ho citují u grilů ta největší hovada. Za fotku s Jarkem by dali cokoliv. I ten nejnechutnější developer si v autě pouští Cobaina. Je to něco mezi morální plastickou operací a karmickou omluvenkou.
(R.H.)


Lidi jsou strašně nudní, když jsou pohromadě.
Jen o samotě můžete rozvinout vlastnosti, které jsou na vás skutečně zajímavé
(A.Warhol)


Češi jsou prostě národ, který pochází z chalup. Všichni jsme ve třetí generaci sedláci, mlynáři nebo ještě míň. A hlavní stránka našeho plebejství je ta lokajská.
(Mikuláš Bek, rektor Masarykovy university Brno)


Skutečné myšlení netouží přesvědčovat, ale inspirovat. Přesvědčení je myšlení, které znehybnělo
(M.Kundera)


Herec není hráč, protože krev hráčů je pravá a slzy opravdu slaný
(K.Peteraj)


Naším nevětším a smrtelným problémem jsou malé horizonty.
(Jaroslav Rudiš)


Všechno nakonec dobře dopadne.
Pokud něco dobře nedopadlo,
znamená to, že ještě nebyl konec.
(John Lennon)

Zajímavost

Něco o mé práci:
http://www.ceskatelevize.cz/porady/1100492707-na-stope/417236100132019/

Něco o mé práci:
http://www.ceskatelevize.cz/porady/10993853591-legendy-kriminalistiky/



Udělil jsem svoji soukromou Magnesii Literu. Ladislav Šerý je naprostý mimoběžník. Jeho román NIKDY NEBYLO LÍP je malý literární zázrak. Generační výpověď, za kterou by se nemusel stydět Hakl, Kundera, ani Bukowski.




Divoká labuť a jiné příběhy. Nová kniha Michaela Cunninghama.Pohádky, které všichni známe, přetvořil tenhle geniální vypravěč. Jsou temné a často až zvrácené. Až se najednou stávají dokonalým a pravdivým obrazem našeho děsivě krásného života.


Jezero od B.Bellové je skvělá kniha. Připomíná mi trochu svět Kosinskiho Nabarveného ptáčete, či první romány P.Hůlové. Brilantní, tísnivé, inspirativní. Pro mě kniha roku !


Čtu ještě Chválu pomalosti od Carla Honoré, Poslední cestu Ralpha Dutliho, Mozaiku zamyšlení z polyfonické zahrady EDO a Jednu větu A.Kareninové. Po dlouhé době jsem viděl i dva dobré filmy - Takovej barevnej vocas letící komety o F.Topolovi a geniální " malířský " filmový opus Petera Greenawaye Kuchař, zloděj, jeho žena a její milenec. Všechny ty věci mi pomáhají odletět na chvíli ze smutného českého údolí v téhle děsivě postpravdivé době.A po dlouhé době listuju Českým snářem.Vaculík. Co dodat.


Výborný je rozhovor s Dr. Radkinem Honzákem v časopise Týden. O tom, jak jsme hříchy proměnili v nemoci, o tom, že jsme nedorostli ke svobodě a neumíme ji ocenit, i o tom, že lidé delegují zodpovědnost za svůj život na faraony, kteří jim večer nasypou misku fazolí..


Něco o mé práci!!!!!!
https://www.stream.cz/temna-zona/10005454-u-pitvy-si-poustim-hudbu


9. května 2014 se Nizozemský národní orchestr chystal hrát skladbu G.Mahlera. V sále byla přítomna královna Beatrix, která pilně navštěvuje koncerty. Toho využil šéf orchestru, muslim , který začal vychvalovat
" přednosti " islámu. Hudebníci se beze slov zvedli a s nástroji opustili jeviště. Před
očima panovnice předvedli, že už mají dost pýchy a muslimské arogance. Byla to opravdu mimořádná událost, to video by mělo obletět svět. Husí kůže - není co dodat
http://safeshare.tv/w/cqjiYhtiXs


Tak tuhle píseň jsem si odvezl z Pacova. Vy, kteří ještě věříte na lásku, si to užijte. My, kteří už moc nevěříme, tak my to máme skoro za hymnu. Zkrátka - projekt bez naděje.
https://www.youtube.com/watch?v=bR_7RwqmQP8


Můj životní souputník Jiří Bílý ( www.jiribily.cz) dokončil novou desku plnou jím zhuděbněných básní pana Antonína Sovy. Křest proběhl v Pacově dne 26.6.14. Tamtéž bude Jiří s Michalem hrát na Pacovském poledníku dne 23.8.14. A bude tam i Mńága a Ivan Hlas a Peter Lipa a spousta dalších (včetně mě za moderátorským mikrofonem:-)


Kolonizují prostor společnosti. Privatizují náš osobní prostor ( u slabších i jejich duši).Český rok po konci světa (Orientace LN ze soboty 4.1.14 - Josef Chuchma), nebo Odepřít poslušnost - Násilí podle Slavoje Žižka ( A2-26/2014 str. 27). Děsivé a zřejmě mlčky pomíjené zprávy o našem převedení do klecí. Pobuřující - jak pro koho.


"Uhnali jsme si touhu po pevné ruce". Cyril Höschl ve velkém rozhovoru poukazuje na věci, ze kterých se tají dech. O kořenech naší "blbé nálady". O závisti. O tom, že naši první signální ničí parvenuové. A taky třeba o tom, že dávat na odiv něco, co jsem nabyl, je naprosto infantilní, přízemní a ubohé. Lidové noviny, Rozhovor, 5.října 13, str. 11.


Máme jen pár autorů, kteří patří bez debaty do světového literárního kontextu ( Kundera, Hrabal, Hašek...).Nepochybně světovým autorem byl i muž, jehož jméno tady bohužel není příliš známé. Jeho nadčasové texty však nesou všechny znaky nejvyšší literatury a ryzí geniality. JIŘÍ DRAŠNAR ZEMŘEL V KALIFORNII 17.3.2013..


Zákon 198 /1993, paragraf 3, hovoří jasně. V případě komunistické strany se jedná ( dle zákona) o zločineckou oranizaci. Komunistické hnutí je tedy podle platné legislativy nezákonné. V době , kdy se stávají našimi "představiteli" lidé kteří byli předsedy OV KSČ ( hejmtan), či nechali střílet do lidi na hranicích ( náměstek hejtmana) je třeba říci, že ti, kteří s nimi spolupracují jsou rovněž zločinci. Právně to asi obhájí, ale morálně ( pro ně nejspíš slovo v hebrejštině) je mi z nich úzko.


Tenhle klip mě k nostalgii vskutku nedohnal. Pouze jsem si všiml, že tam hraju na Gibsona, jehož cena není a nebyla malá.Někde se mi, na mých životních kruhových objezdech, " ztratil ". Tak jen doufám, že Dotyčná na něj buď dodnes hraje, nebo ho alespoň prodala řekněme za přijatelnou cenu.
http://www.youtube.com/watch?v=OX4U7i8YHhQ


Ano, jsme slepí, neboť jsme se nechali oslepit. A je to naše vina, naše pohodlnost, naše rezignovanost. Stali se z nás slepci, kteří sledují televizní zprávy a namlouvají si, že něco vidí, čtou noviny a věří, že se něco dočetli, zběsile pátrají na internetu a doufají, že se proklikají z bludného kruhu. Nechali jsme se oslepit těmi, kteří zatraceně dobře vědí, že slepci se lépe vodí. A vůbec nejlépe se vodí ti, kteří o své slepotě nemají ani páru, jsouce naopak přesvědčeni o své bystrozrakosti, pronikavosti vhledu a důvěrné znalosti věcí za zrcadlem.. Hledí třeba na politikův předvolební plakát a nevidí, že síťovka v jeho ruce je ve skutečnosti beznadějně vybrakovaná. Vidí jenom to, co chtějí vidět a jejich realita se tak stává vrcholnou ideologií, fantasmatem, z něhož byla vytěsněna empatie coby nezbytná součást ochrany druhu. Proto ji, kdykoliv se sobectví utrhlo ze řetězu, bylo třeba obelstít například tím, že se protivník odlidštil nějakým bizarním pojmenováním, aby už nestál člověk proti člověku, Francouz proti Němci či Italovi, ale žabožrout proti bošovi, případně makarónovi…, což přispělo k oné zvláštní slepotě, bránící proti sobě vidět člověka, ale nepřekážející schopnosti zamířit na jeho srdce...
Více v mrazivém textu L. Brožka

http://www.blisty.cz/art/65841.html


To mě bavilo a živilo !!!
http://www.ceskatelevize.cz/porady/1093836883-na-plovarne/


Ve Francii, kterou už pár let miluji, rostou úžasné holky
http://www.youtube.com/watch?v=sp3G50jBRuU


Obsazení Wall Street mě zaujalo, ale z tohohle protestu jsem měl husí kůži !
Výňatek z opery G. Verdiho Nabucco - sbor zotročených Židů odvlečených po prohrané válce do Babylonu asi 590 před našim letopočtem. Opera se hrála v Římě letos při příležitosti 150. výročí moderní Itálie za přítomnosti
Berlusconiho a starosty Říma, který v rámci projevu před zahájením opery kritizoval škrty rozpočtu na kulturu. Už před začátkem opery byl dlouhý potlesk. Italové milují Verdiho a jeho opery a většinou znají opery nazpaměť a slavné árie zpívají často spolu. Opera roběhla normálně až k uvedenému sboru jehož první slova v překladu jsou : " Oh má země, tak krásná a ztracená.. " V hledišti bylo zvláštní napětí, které cítil dirigent i účinkující. Když skončil sbor otroků, byl obrovský aplaus. Dirigent slyšel výkřiky: " Opakovat !" A rozruch neustával. V Itálii není zvykem opakovat části v průběhu opery, ale nakonec, když se rozruch utišil, obrátil se dirigent na
Berlusconiho a řekl: " Jsem Ital. Cestuji po celém světě a teď se stydím za to,co se děje v mé zemi a proto ( směrem k obecenstvu ) přijímám Vaši prosbu o opakování ! Nejen pro vlastenecký obsah, ale při dirigování slov " Oh má krásná ztracená země " myslím na to, že když budeme takto pokračovat, zničíme kulturu, která tvoří historický základ Itálie. V tom případě bude naše země opravdu ztracena ."
Potom řekl: " Já, Motti jsem mlčel po léta. Nyní bych chtěl dát této písni skutečný význam. Jsme doma v Římě, v divadle se skvělým sborem a nádherným doprovodným orchestrem. Navrhuji Vám, abyste se připojili, a budeme zpívat všichni spolu. " Potom zahájil opakování písně sboru, obrátil se k publiku a dirigoval jejich zpěv. Lidé byli vidět jen tmavě, protože osvětlené bylo jen jeviště, ale jak publikum, tak všichni na jevišti, zpívali ve stoje. Když sbor skončil, bylo vidět, jak si ženy zpívající ve sboru utíraly slzy.

http://www.youtube.com/embed/G_gmtO6JnRs


www.tichyfotograf.cz
www.kresadlo.cz
Dvě stránky, které mě neustále baví a naplňují optimismem !!!


Čestnost jako deviace, aneb jak systémová korupce vytlačuje slušné lidi na okraj. Ti inteligentní,a nedej bože ještě morálně dobře nastavení, prostě vypadávají ze hry, což je známá teze o degeneraci elit, kteréžto jsme nyní svědky (kvalitní rozhovor se sociologem P.Fričem najdete na stránkách Literárních novin,ročník XXI,č.36)


"Proč jsou dnešní dívky nesnesitelné?".
Tak se jmenuje půvabný a provokativní text Jana Sterna v Britských listech. Doporučuji. Apropo právě mu vychází nová knížka " Psychoanalýza všednosti ". Jak ho tak znám, máme se na co těšit !
http://www.blisty.cz/art/52196.html


"Láska k moudrosti" jako psychosa? Aneb bylo Platonovo proslulé podobenství o jeskyni poruchou filosofovy duševní rovnováhy? Martin Škabraha napsal velmi zajímavou a těžkou stať na tohle téma. (Čtrnáctideník A2, č.17, str. 18)


Sprcha s hodně studenou a hodně čistou vodou. Kdo má trpělivost, může zažít jeden z nejsilnějších thrillerů současnosti.Spousta věcí začně dávat smysl.Ale je to děsivé...

Koukolík o deprivantech
Moje tipy

Výborné čtení o současné ruské literatuře a to nejen o Sorokinovi. Taky o Michailu Jelizarovovi, Iljovi Kukulinovi a Anně Barkovové. A k tomu všemu hodně dobře napsaná recenze na nového Kahudu. Vše je k nalezení a pochutnání si ve čtrnáctideníku A2 č.16. z 30.7.14.


Dobře napsané, břitké a přesné. Větší horor než Paranormal aktivity. Pavel Šafr definoval náš porevoluční vývoj ve dvanácti obrazech. Všichni, jak jsme tady, by to měli mít neustále na nočním stolku ( Reflex 9 ze dne 27.2.13, str. 10-13)


Slávek Janoušek mi poslal svoji knihu. Jeho prvotinu, která je zároveň druhým dílem trilogie s názvem My tři a já. Folkaři umí i dobře psát.První díl napsal Vl.Redl. Slávek, dle mého, nezůstal pozadu.Už přibyla i poslední část Od Samsona. Vřele doporučuji ( viz Fotogalerie)


A2 ze dne 19.6.2013 stojí za to ! Už kvůli plnokrevnému rozhovoru s Pavlem Kosatíkem s názvem "Co je to být Čechem ?" Hořké čtení o národních mýtech a o našich potížích s hodnocením národních hrdinů a zrádců. O ryze " českém " tupém zjednodušování. Nu a pak životadárné textíky Milana Kozelky - Raňajky v Bazmekistáne. Jednoduše kouzelné.


Ondřej Nezbeda to konečně napsal. Hašek není "Hrušínský", je to mnohovrstevný existenciální autor. A Švejk byl pro mě vždy spíše postava do mystického hororu, až na husí kůži. Strašlivý ponor, když si odmyslíme knedlíkové české pojetí. Více na str. Respektu č.17 v textu - Záhadný Hašek.


Kulturní čtrnáctideník A2 (13.3.2013) je věnován "Lásce". Našel jsem tam dva skvělé texty. Jeden napsal Zygmunt Bauman ( O tekuté lásce...), druhým je rozhovor s vycházející hvězdou světové sociologie Evou Illouz.Vypadá to tak, že nejen ekonomika má na kahánku..


Eva Turnová!! Pokud nevíte - basačka od Plastiků. Taky někdejší Sabrina Black Emila Hakla. Taky výborně a vtipně píšící ženská. Právě jí vyšla knížka Turnový háj ( objednávky na eturnova@volny.cz)


O "postkritické době" , o kontejnerizaci světa, o slepé ulici, kterou se společnost řítí..brilantní text V.Bělohradského ( Salon,14.2.2013)


Během svátků jsem měl tři zásadní setkání:
1. Převratný výstřel kinematografie - film "Holy Motors" Leose Caraxe. Jeho podivný hrdina Oscar na otázku - proč to všechno vlastně dělá, odpoví kouzelně : pouze pro krásu toho samotného gesta. Filmová magie desetiletí !
2.Knížka "Myšlení rychlé a pomalé" z pera Daniela Kahnemana, která nás ohromí uvědoměním si vlastního omezení.
3.Dva dny s Vlastou Redlem, které mě naopak obdařily pocitem jakéhosi lidského neomezení.


"..z valné části se zabýváme blbostmi..." Hektická ospalost - to je nesmírně moudrý text, který mě na konci roku asi nejvíc oslovil.Díky, pane Chuchmo !( Kavárna, Víkend dnes 22.-26. prosince 2012)


"Mazlíme se s náhražkami". Rozhovor s Marií Langerovou. Mimo jiné o její nové knize " Hnízda snění". Taky o tom, že manipulace označujeme rádi jako "interpretace" ( A2-kulturní čtrnáctideník 24, ze dne 21.11.12)


Přibyl nový text v Zápisníku - "O Vesmírech ( bez rozdílu velikosti)".


O tom, jak J.Joyce svým Odysseem otevřel další území. O velké planoucí hranici literatury, kterou tahle geniální kniha ve skutečnosti asi je. Velmi pěkný je rozhovor s anglistou M.Pokorným o Odysseovi, vědě a psech s názvem " Literatura neodhaluje, ani nemyslí " (čtrnáctideník A2 č.19/12, str.24-25)


"Jsme záludný, nekorektní a k odpovědnosti neochotný lidský materiál. Ano, to, co žijeme je pokračováním normalizace,protože jsme nedokázali přestat" - to říká ve velmi břitkém a hodně obnažujícím rozhovoru Pavel Kosatík. Stojí to za přečtení i za trochu sebestudu. (Čekání na nového Havla,Salon 20.září 2012)


Evoluce člověka skončila - tvrdí v dechberoucím rozhovoru britský biolog Steve Jones. Stojí to za to ! Respekt 22, str. 47-51.


"Pád Jeruzaléma, aneb Kdy je společnost nemocná ?" Další nebroušený diamant z pera mého oblíbeného věčného provokatéra a psavce Jana Sterna. Tentokrát k nalezení v kulturním čtrnáctideníku A2-10/2012. Taky jsem si koupil jeho novou knížku - Černé libido ( opět skvělé čtení).


Evropa bude jednou islámská - pozoruhodný a poněkud děsivý rozhovor s biologem, filosofem a spisovatelem Stanislavem Komárkem je k přečetní v Salonu ( příloha Práva) ze dne 10.5.2012


Neodkládejte život na jindy- pozoruhodné povídání s P.Fialou ( Mňága a Žďorp). O muzice, životě a o českých rádiích. Dobré to je !(Reflex z 10. května, str. 59-62)


Přibyl nový text v Zápisníku:
O disentu krásy a pastech času ( úvahy o umění nevejít)
(4.3.2012)


NÁVŠTĚVNÍ KNIHA BUDE DOČASNĚ OTEVŘENA !!
( Jedná se o pokus otevřít diskusi k mým textům. Osobuji si právo na některé osobní invektivy vůbec nereagovat, případně je smazat. Moje odpověď tudíž nebude automatická. Pokud tato akce nesplní účel, bude kniha opět uzavřena).
Díky. R.H.


Teď zrovna moc nepíšu. Což ale neznamená, že taky nečtu. Čtu ! Tak například :
http://trcalek.bigbloger.lidovky.cz/c/235912/Vanoce-jsou-jako-perverzni-sex.html
nebo
www.lucifer.bloguje.cz
Jsem spokojen !!! Svět bloggerů je už dost velký na to, abychom pochybovali o jeho smyslu.


Novou knihu Josefa Formánka "Umřel jsem v sobotu" jsem přečetl za noc. Delší dobu si myslím, že jde o jednoho z nejzajímavějších českých spisovatelů.Opět mě nezklamal! A má úžasné webovky:
www.josefformanek.com



Svět bohatne a chudých přibývá. Tak se jmenuje skvělý rozhovor s filosofem Thomasem Poggem. Třeba i o tom,že z chudých zemí odtéká ročně desetinásobek toho, co jim pak pateticky dáváme jako rozvojovou pomoc.(Respekt č.3, str.46-50)


..s večerem se světlo na konci ulic ještě jednou protočilo. Světlo bylo dotěrné. Varovalo okolí, že nastane noc. Domy se zmenšovaly, byly menší než lidé, kteří procházeli kolem. Mosty byly menší než tramvaje, které přes ně jezdily. A stromy byly menší než obličeje, které pod nimi osaměle procházely.
Všude se rozlézala touha po domově a ukvapený spěch. Osiřelé obličeje na ulici ztrácely obrysy. A viděla jsem v nich viset kus mračna, jak se k mně přibližovaly. A když stály těsně přede mnou, smrskávaly se každým krokem. Jen dlažební kameny zůstávaly velké. A po dalších a dalších krocích visela místo mračna v tváři dvě bílá vypouklá bělma. Při dalším a dalším kroku, těsně předtím, než mě obličeje minuly, se bělma slila v jedno.
Držela jsem se konců silnic, kde se drželo světlo. Oblaka, chuchvalce zmačkaných šatů. Otálela jsem s návratem… ale v nehybném světle záleželo na chůzi, musela jsem jít rychleji. Postranní ulice na noc nečekaly. Balily si kufry.
(úryvek z knihy Herty Müllerové Srdce bestie)


Čtvrt století jsem žil v komunismu. Dlouho mi chyběl trefný název doby, ve které se nacházím teď. Už ho asi mám:
http://www.blisty.cz/art/60743.html


Povídání s Erwinem Hellerem o zrychlování světa, o umění odpočinku, o tom jak sami sebe vykořisťujeme a že nicnedělání je zatraceně těžká práce,najdete v Respektu č. 26/27 na str.48-53.


Doporučuji k přečtení čtrnáctideník A2 č.10. Najdete v něm tentokrát vynikající text z pera Jana Sterna s názvem Pocit stísněnosti v posteli. Nevídané souvislosti předkládá tento mistr psychoanalýzy i slova.


Tíha mateřštiny. Tak se jmenuje text Jana Sterna na stránkách týdeníku A2, č.26.Taky mu vyšla nová knížka ( Mystika západu). Už ji mám a čtu. Je moc dobrá.


Respekt č.41 se vydařil! Rozhovor s filozofem Konradem Liessmannem, potažmo povídání s "fotografem mrtvých" Joelem-Peterem Witkinem o odvaze, smrti a hledání krásy, a taky text o Vargasu Llosovi, čerstvém nositeli Nobelovy ceny za literaturu.


" Reklamní agenti to nezachrání". Tak se jmenuje rozhovor A.Plavcové s prof. Kamilem Wichterlem. O jeho geniálním otci, o tom, že když Edison vynalezl žárovku byla tato už 25 let patentovaná, o tom, že matematika je ve skutečnosti nesmyslná, a o mnohém dalším. Vyjimečný chlap. Viz příloha LN č. 47, str.6-13.


Říkal mi kdysi jeden věhlasný místní muzikant : " Stejně jednou skončíš u Gabriela ! ". Stalo se. A já ho poslouchám když je mi dobře, i když třeba není.

P.Gabriel

Tyto stránky si zatím zobrazilo 1920657 návštěvníků.

Přihlášení

valid xhtml 1.0 strict - css - php
Matyáš Havel, 2008

U zapšklosti, mozaikách a střihu

xx

Famfrlína u hrobu A.Tarkovského

xx

hrob I.Bunina

xx

...

xx

...

xx

Foto Famfrlína

xx

hrob Jima Morrisona

xx

...

xx

O.Wilde

xx

...

xx

...

xx

Silvestr na Monmartre

Dostávám se dovnitř k Tarkovskému, skrz jeho cévní stěny, čím dál víc do jeho krevního oběhu. Jsem jednou z jeho malých krvinek a toulám se v něm. Čtu ho, hltám rozhovory, eseje, filosofické úvahy. Zas a znovu se dívám na jeho filmy. „Zrcadlo“ ke mně letí poštou až někde ze Slovenska, protože u nás prostě není k mání.
Prodírá se svými záběry občas až k tomu nejhlubšímu, mnohdy dále nedělitelnému. Jednobuněčnému. Co už nemá, a tudíž ani nemůže dostat jakékoliv jméno. Jiný režisér jich má ve filmu 500 a víc, jemu stačí třetina. Ten jeho filmový prostor je nepřehlédnutelný, pevný svojí jistotou jakési neodstranitelnosti. Když mu vyčítali hrubou syrovost, a třeba i toho slavného hořícího koně v Rublevovi, začal konečně mluvit o mozaice. Vybíráte si jenom černé kameny, křičel, kolem nich je taky řada bílých, a modrých, musíte poodstoupit, protože teprve pak to uvidíte celé. Neviděli a on utekl.
Myslím, že to máme stejně se střihem našich životních filmů.
Sbíráme vybíravě kamínky podle jejich barvy, a tím nám uniká, možná navždy, smysl a význam celého obrazu.

Navíc je tu problém se záznamem reality. Promítá se nám jako sled cvakajících diapozitivů na nerovné stěně naší tenké lebky, a v komunikaci s jinými děláme navíc její cover verse, a další a další kopie právě shlédnutého. Tedy obrazy cizího obrazu. Realita pak, sama o sobě, často stojí na hanbě, někde v koutě, a tiše špitá: „ Tady jsem..“. Už ji ani neokřikujeme, protože rychle míříme mimo ten roh do dalších dveří. Za dalšími barvami přepatlanými pohlednicemi z našich krátkých cest. Se střihy, které známe z klipů.

Ráno se sotva nadechnu, z hutného snu, suchého a teplého vzduchu v ložnici. A vstávám tak v jakémsi vlídném, opatrně vražedném zalknutí. Napadne mě, že některé věci můžeme trefit, poznat, popadnout, ne tak, že k nim poběžíme, ale tak, že budeme poctivě utíkat vedle nich. Jedině potom spatříme, co udělají na dalších metrech, kdy je začnou tlačit boty, kdy jim praskne první puchýř na patě, a kdy si prvně utřou pot ze zarudlého čela a páchnoucího podpaží, někde ukradeným hadrem.


Vidím hodně filmů a všímám si zvuků v nich. Pátrám po hranici, která je mezi nimi a hudbou. Kdy se vlastně zvuk stane hudbou tuším. Kdy se hudba stane jenom zvukem, vlastně nikdy neodhadnu. Stvrdím to všechno jakýmsi uspěchaným konstatováním, tedy nejspíš slepou uličkou, že zvuk se stane hudbou ve chvíli, kdy je zazpívatelný. I když vím, že je to blbost, odkládám to.
Jak často nám postačí tenhle chladivý pudr na zakrytí vyrážky protivných otazníků ?


„Ty spoustou věcí a taky lidí opovrhuješ..“, pravil mi nedávno jeden poloznámý.
„Proč myslíš“,vypálím zatím bez většího rozklusání k rozhovoru na dané téma.
„Protože máš život přeplněnej obdivem, výjimečnýma hvězdama s obrovským talentem, nebo genialitou a ostatní bereš prostě jako drůbež !“, štěká, až se zakuckává kýčovitou a věčnou nedoceněností slabších.
Už v plné zbroji a soustředěně říkám : „ Neopovrhuju ničím a nikým. Jenom se na ledacos a na leckoho prostě nesoustředím.“. Dumám, jestli je to opravdu tak. Jestli jsem fakt tím vyleštěným zrcadlem, ve kterém jsou vidět jen věci, které dopadnou na tu celuloidovou pásku uvnitř mé hlavy s požadovanou megasilou.
Myslím na ten podivuhodný golf. Kdy je možné náhodné skutky, děje a události zpětně zasadit do dosud prázdných jamek dne. Nebo ty kulaté díry dopředu zaplnit danými a plánovanými trefami.Na učesaných greenech. S bílýma značkovýma botama na nohou.
Ano, mám rád lidi, kteří vyfukují ven jakousi nadhodnotu. Kteří krom vyměšování a přijímání potravy, spotřebovávání zábavy a automatického absolvování slalomu, který sjíždí všichni kolem úplně stejně, vystřelují navíc i ohňostroje s dosud neviděnými barvami. Lidi, do jejichž nejbližšího okolí vstoupit vlastně nelze, protože oni sami jsou svým okolím.

Jsou půvabní a natolik silní, že jejich konání je často většinově přiřazeno jakési záporné znaménko.


Zaujme mě textík Herty Müllerové o kapesníku. Najdu ho ve vánoční příloze Respektu.“Máš kapesník?, ptala se matka ve dveřích každé ráno, než jsem vyšla na ulici.A protože jsem ho neměla, vrátila jsem se pokaždé do pokoje. Každé ráno jsem tu otázku čekala. Kapesník byl důkaz, že máma má o mě starost.Později během dne jsem už byla odkázána sama na sebe. Otázka – máš kapesník ?- byla nepřímá něžnost. Láska byla převlečená za otázku. To, že hlas byl strohý, to dokonce podtrhovalo tu něžnost..“ Herta je Rumunka, která odešla do Německa. V roce 2009 dostala Nobelovku. Když jí ji předávali, mluvila právě o tom kapesníku.
Jedna z těch, které ví, že život může spočívat i v tom, že povytahujeme všechno možné i nemožné ze šuplat z té velké skříně. Nebo taky v tom, že se budeme starat hlavně o to, jestli je celá ta bedna alespoň z buku, když už ne z dubu. Jedna z těch, kdož poznají bezcennou dýhu.

Dnem se mi stále prohánějí obchodníci s prázdnem, se vzduchem bez kyslíku, na které tak rádi a často delegujeme svoje úkoly. Dokonalost je slovo, které jsme si ponechali pro auta, modelky, nebo třeba pro Nagano. Franz Kafka si kdysi napsal do svého deníku, že „není nutné obdivovat dokonalost, protože k jejímu dosažení není velmi často nutno dodávat si odvahy..“.A tak obdivuji ty odvážné, kteří s jazykem na vestě přivedli na svět často hodně nedokonalé, ale o to víc ryzí věci. Ty mě často nezajímají až zas tolik, jako ten jejich jazyk na vestě.
Lidé bez praktického ochranného opouzdření. S chutí kus sebe tady někde nechat.




Je poslední večer roku. Sedíme s Famfrlínou v bývalém českém kabaretu na Monmartre, zobeme sýry a mizí v nás růžové víno. Lidí jak hmyzu, všichni se smějí, plácají se po ramenou, i ti trochu přiožralí věčně neuznaní tovaryši malířského řemesla, se skicáky v podpaží, teď nabízí portrétování nakonec jen tak formálně, a spíš se lehce pohupují v bocích v rytmu všudypřítomné hudby. Před půlnocí se kavárna vyklidňuje. Tak taky utíkáme s davem na schody pod Baziliku Sacré Cour. Je tu snad dvacet tisíc lidí. Foťáky letí nad hlavami a kdekdo fotí kdekoho. Stovky lahví šampíčka v rukou těchhle, a za chvíli támhletěch. Jedno kterých. Paříž je mlhavá a blikotání Eiffelovky je spíš rozpačité. Nikomu to nevadí a začíná skandované odpočítávání.
Dostanu pusu a předříkávám svoje přání spolu se svým jediným novoročním předsevzetím.“ Celý tenhle rok budu s tebou. Na Silvestra 2010 se na tomhle místě dohodneme, co podnikneme dál. A chci, abych měl v životě trochu víc radosti, než dřív“.Famfrlína se směje a dav už se rozlévá v tisíci potůčcích po kavárnách a hospůdkách po celém kopci. Nevidíme ožralé, když do vás někdo drcne, celé minuty se omlouvá. Zpívá se a tancuje. Zjistíme potom, že úplně všude. Na chodnících, v obchodech i nálevnách. Nepoznáte, kdo je host a kdo personál. Mobily a tašky leží na stolech, hosté, tedy majitelé těch kravin, před hospodami křepčí. „Bonaníííííí“, ječíme s vílou a všichni odpovídají stejně. Kolem pobíhají vesele kurvy, kterým sahají minisukně sotva pod půlky, cinkají deseticentimetrovými podpatky o dlažbu v Clichy a mávají na taxíky, mezitím taky tančí a drkotají zuby v chápavém úsměvu. Je jim zima, ale patří sem, mnohem víc než my. Bonaniííííííííí, křičíme i na ty děvky a ony na nás.
Nakonec zapadneme do jednoho obzvlášť vykutáleného baru. Chceme si dát panáka. Za barem nikdo. Pak si všimneme, že barmanky jako o život tancují nahoře na stolech. Dávám se tedy do řeči s Francouzem, co vypadá jako Timberlake, se stejným kloboučkem, co právě seskočil z barového pultu. Ještě pomáhá dolů asi padesátileté dámě s drdůlkem a strohými brýlemi. Tlusté punčocháče, uměřené polobotky a kostýmek starý tak 30 let. Ještě před chvíli se její boky jemně vlnily do všech stran a celý podnik na ní mohl oči nechat.
„Odkud jsi?“, zajímá se rozjařený Pařížan.
„Z Prahy, z Čech“.
„Tam jsem byl dvakrát. Dobrý to tam máte, jenom lidi se mi zdáli tak nějak grousy“.
Nevím, co přesně tohle slovo znamená, až později si ho vyložím jako - zapšklý.
Pár minut po půlnoci tedy v Paříži slyším možná nejdůležitější definici jednoho z hlavních atributů naší národní povahy. Myslím na Habsburky, Němce, bolševika a současnou zpanštělou lůzu. Desítky a stovky let. Myslím taky na to, jestli nás to všechno jenom neomlouvá. Z naší zapšklosti.


Je tu ráno, prvního ledna. Opatrně, v hotelové posteli, říkám své souputnici, co budeme v dalších dnech absolvovat.
„Romantický výlet do Paříže s koronerem. Budeme zkrátka lítat po hřbitovech“, řehtá se Famfrlína, ale už vytahuje mapy se zakroužkovanými místy. Uvědomím si, že moje poletování po filosofických světech má konečně kotvu, praktickou ženskou, která mě nakonec vždycky dovede na správné místo. Taky se pořád usmívá.
Víla, co není nikdy „grousy“.


Sedíme najednou ve vlaku, tedy rychlovlaku, a jedeme dolů, na jih, třicet kilometrů pod Paříž. Naším cílem je ruský hřbitov v místě zvaném Saint-Geneviéve-des-bois. Tam měl 3. ledna 1987 pohřeb Tarkovskij. Vyhozený, vyštvaný a vykřičený ze své rodné země, pohřbený do nějaké cizí, která ho přijala. Je nám velká zima a chvíli nám trvá, než najdeme samotný hřbitov. Dvě hodiny po něm bloudíme, až potkáme dámu v baretu s průhlednýma očima, žíhanýma, jaké mají laciné panenky, která nám na naši angličtinu odpovídá nádhernou ruštinou. Byla tady před osmnácti lety a taky hledá místo, kde leží navěky ten, kterého hledáme. Famfrlína nezklame a ještě než se setmí, volá zdálky, že už ho našla. Dovedu tam i tu paní a postojíme společně desítky minut. Na hrobě je položený malý lístek, zatížený kameny: „ Změnil jsi můj život“, čteme na něm. A pak už jen posloucháme tu Rusku. Povídá o tom, že se Andrej a Bergmann vzájemně obdivovali. Nikdy spolu ale nedokázali promluvit. Bydleli často v jednom hotelu, ale jedli raději každý jinde. Mluví i otci Tarkovského. Slavném ruském básníkovi, který Andreje opustil, když mu byly tři roky. Že prý všechny Tarkovského filmy jsou, podle ní, pokusem zfilmovat tátovu poezii, která zfilmovatelná vlastně není. Uvědomím si, že jsem nedávno četl dopisy tohohle světového režiséra posílané tátovi, když se rozhodl zůstat natrvalo v Paříži. Po návratu domů si seženu básně jeho otce Arsenije a uvědomím si, jak často se jeho verše objevují ve filmech jeho syna, kterého přežil o celé tři roky. Na rozdíl od něj, on leží teď v hlíně Moskvy.



MAZÁNEK ŽIVOT (ze sbírky Poselství kamene- Arsenij Tarkovskij)

Miluju život, ze smrti mám strach.
Jen pohleď, jak se tluču ve vlnách,
Kluzký jak úhoř, oko rybářovo,
když sebou sám jsem převtělován v slovo.


Nejsem však ryba ani rybařík.
Jsem z kraje ostrých úhlů, hran a dýk,
Raskolnikovu v tváři podobám se,
držím svůj žal jak housle stříbrohlasé.


Muč, změnit mne jsi sotva mohoucí,
život je krásný, zvláště na konci,
i bez halíře, v dešti, na ústrku,
i v soudný den s tou hloupou jehlou v krku.

Ó, zlý sne !Živote , můj mazánku,
poslední groše dám ti do banku,
jen ještě chvilku nech mne na svém stole
nespuštěného v lůno zeměkoule.



Kráčíme už pryč a zastavíme se u nikým nepovšimnutého hrobu Bunina. Vzpomenu na rozhovor Tarkovského s Glebem Panfilovem, kde se vyznával ze svého velkého obdivu k tomuto spisovateli. Ivan Bunin se stal v roce 1933 prvním ruským laureátem Nobelovy ceny za literaturu. Po návratu domů běžím do knihovny pro jeho „Život Alexeje Arseňeva“. Psal to přes dvacet let. Další vyhnanec z vlasti, další skvělý mozek, kterého se jeho veliká země zbavila. Na tomhle ruském hřbitově leží od roku 1953. Kousek od muže, za kterým jsme tam původně jeli, pár metrů od stejného vyhnance. Tarkovskij mluvil o jeho literatuře s úctou, ale taky s nadhledem. Nepopíral, že jeho texty jsou absolutně dokonale zpracované, promyšlené a harmonické, plné přesných point a vykřičníků. Zároveň vyjádřil určitou pochybnost nad tím, že možná genialitu díla dělají začasté především drobné „chyby“ a nepřesnosti, které plynou z osobitosti, či neurovnanosti a originality autora. Připomínal, že Bunin chtěl dokonce přepsat Annu Kareninu Tolstého, protože tam našel spousty literárních těžkopádností, zbytečností a nedokonalostí. Vzdal to, protože mu došlo, že právě tahle místa za Tolstého nemůže nikdo nikdy udělat. Jak říká Arnošt Lustig – literatura musí být dobrá, ale i krásná. Aristoteles a Platón. To dobré je i krásné často díky „kazům“, tedy osobitým znamením.


Prochodíme potom skoro 30 kilometrů po Paříži. Pěšky. Bolí nás nohy, celé tělo, ale jsme plní. Úplněk nad Louvre, obrovské světelné kolo na náměstí Concorde, a pak ta slavná železná věž, která na nás zdálky pomrkává, a my zjistíme až posléze,že cesta k ní nám trvala dvě další hodiny. Odmění nás světelným orgasmem v celou. Domů, do hotelu, jedeme metrem. Chvilku v podzemí zápasíme s automatem na zdi. Pražské metro je proti tomuhle tady něco jako autobusová zastávka někde v horním dolním. Přitočí se k nám dáma, která nejenom, že vše vysvětlí, rozmění eura, vytiskne lístky, ale ještě se směje a povídá si s námi. Není „grousy“.


Další den vyrážíme metrem na hřbitov Pére Lachaise. Je obrovský a najednou ( jak jinak) má Famfrlína v ruce mapku. Cupitáme tam hodiny a hodiny. Hrob Edith Piaf není problém. Postávají tam desítky lidí s růžemi v rukou. Na hrobě Jima Morrisona je láhev vypitého vína, opodál se houpají v rytmu hudby The Doors dvě „básnířky“ s mpétrojkami v uších. Pak je ještě jednou potkáme u Modiglianiho, sedící na protějším katafalku, v ruce lehké dlouhé doutníčky, pohledy upřené zasněně kamsi do dálky. Mladičké básnířky s korálky nad kotníky - si potom s Famfrlínou notujeme. Dlouho u hrobu Oskara Wildea přemýšlím, čím je tak zaneřáděný, než mi dojde, že jsou to stovky polibků, otisků rtěnek, holek a dívek a žen z celého světa. Famfrlína je nenamalovaná, navíc hovoří o problematické sexuální orientaci Oscara. Smějeme se a dáme radši pusu jeden druhému.

Další den si užíváme v Latinské čtvrti. Z oken řecké restaurace si prohlížím stovky malých kaváren, kde i teď, venku a v zimě, posedávají spokojení a nikam nespěchající Francouzi, zahřívaní plynovými lampami a vínem a svým francouzstvím. Tady někde tedy v osmdesátých pobíhala i Charlotte Gainsbourghová, opíjela se s kamarády kumštýři, aby pak, po letech, naplnila genetickou předpověď svých nadaných rodičů, a zvěčnila se navždy v Antikristovi. Navečer, zase na kopci, povídám Famfrlíně, že mi má udělat fotku na přebal mé budoucí knížky. Popadne můj drahý foťák a bez rozmýšlení, naslepo cvakne. „Máš to tam“, odtuší suše a vrátí mi přístroj. V noci si tu fotku pak dlouho prohlížím.

Domlouváme se , že jednou vyrazíme i do provensálské vesničky Lourmarin. Je to přesně 50 let, co se poblíž rozbil v autě Albert Camus. Skrček Sarkozy, napoleon, s těžko předpokládatelnou skutečnou velikostí, začal nahlas uvažovat, že by ostatky tohoto nositele Nobelovy ceny převezl do Paříže. Mezi národní hrdiny. Politický marketing na blití. Camus jel tehdy na sedadle spolujezdce , 4, ledna 1960…ve sporťáku do Paříže. Ze své chalupy, kterousi koupil právě za tu Nobelovku. Kdyby slyšel Sarkozyho, asi by vylezl z hrobu a vztyčil oba dva ukazováky.
Absurdita a revolta, tak s těmito pojmy vstoupil do dvacátého století Camus. „ Lhát neznamená jen říkat to, co není pravda. Znamená to hlavně říkat víc než to, co je ve skutečnosti pravda“, napsal kdysi, ale ke lži se dnes ještě dostanu.,




Famfrlína dobře ví, jak moc se bojím létat. Napájí mě kořalkou. A už jsme najednou v Praze. Zaslechnu v kocovině pár českých rozhovorů v ruzyňské odbavovací hale, pak venku, a pak u taxíku… a přesně vím, že už jsem doma. V „grousy“ domovině. Ještě v letadle se dohodneme, že další náš výsadek bude na Islandu.

Pro ty barvy a pro nezapšklost té země.


Tak už jsem zase tady. Jednoho rána zjistím z radia, že zemřel Ivan Medek. Okamžitě se mi vybaví mé někdejší tradiční klukovské večery, kdy táta každý večer zasedl v kuchyni, zapnul malý černostříbrný tranzistorák,ztichnul, a já slyšel ten hlas. Ivan Medek - Hlas Ameriky Vídeň. Těžká a nevyhladitelná stopa z dětství.
Pak byl prosinec 1989 a Ivan Medek přijel do Hradce na besedu. Na koleje Na kotli. Konečně jsem se mu z první řady díval do tváře. Sošný muž, lebka vytvarovaná jak od dláta antického sochaře, a dosud nikdy nezažitá a viditelná hrdost, aristokracie a důstojnost. Svobodný muž. Který řekl a napsal mnoho věcí, ale mně v hlavě zní jeho motto : „ Chovej se slušně, a to vždy a za jakýchkoliv okolností“. Když byl kdysi s Karlem Hvížďalou u Anastáze Opaska na návštěvě na Břevnově, pronesl nejkratší větu, kterou posléze docenili až ti, kteří celý jeho život důvěrně znali.
Řekl tehdy lakonicky: „ Muž nelže!“
Měl celý život na tváři úsměv. Úsměv vědoucího, úsměv člověka s čistým svědomím.Úsměv Tao. Lawrence Durrell ve svém díle o úsměvu Tao říká ústy Changa - i ta největší tma obsahuje světlo.
Ale už jsem ve vzpomínkách zase zpátky na těch kolejích. Beseda běží a já zvedám ruku.
„Nezdá se Vám , pane Medku, že tahle revoluce je nějak až moc sametová“, zajíkám se studem, jako pokaždé když stojím proti gigantovi.
„Zdá.“, odvětil tehdy stroze Ivan Medek a upřeně a klidně mi při tom hleděl do očí.


Přemýšlím o lži. Taky proto, že čtu maily od Jany, která hodnotí můj text „O pitevně“ jako text nejspíš o pravdě. Ve svých dlouhých zamyšleních se tak trochu lži zastává.
Říká, že bych měl být ke lži shovívavý. Přemýšlí nad tím,že když je pro nás pravda tak důležitá, proč se nedostala ani do Desatera. Pravda a lež jsou pro ni dvě části jednoho celku. „Můžou vůbec existovat bez sebe? A měla by ještě pravda svůj význam a smysl bez existence lži?“, ptá se. Cení si pravdy. Prý víc v okamžiku, kdy má člověk na výběr mezi pravdou a lží. Prý pochopila , že někdy jí lež dovede k sebereflexi mnohem dřív a lépe, než pravda.


Tak dumám a převracím tohle téma z boku na bok. Z břicha na záda. Celé dny.
Lež umí věci zdánlivě zjednodušit ( aby se v nějakém odloženém čase vrátila jako nečekaný kopanec odjinud). Pravda není skutečně v Desateru zdůrazněna. Lež není ani ve výčtu sedmi smrtelných hříchů. Seznam sedmi hlavních hříchů zavedl na konci 6. století papež Řehoř I. Veliký, ovšem otázka jejich vzniku je nejasná. Podle některých autorů jde o upravenou verzi seznamu osmi zlozvyků, vytvořeného ve 4. století Evagriem z Pontu.
Jednotlivé položky sice už zůstaly od vzniku seznamu neměnné (maximálně v některých jazycích se měnily termíny za účelem lepšího vystižení podstaty daného hříchu, v češtině např. nestřídmost-obžerství), pořadí však stálé nebylo. Jako první je dnes standardně uváděna pýcha a většinou tomu tak bylo i dříve, jak ukazují díla sv. Tomáše Akvinského nebo i Danteho Božská komedie.
V moderní době se vyskytly i návrhy na zavedení nového výčtu, žádný z nich však výrazněji neuspěl. Tomlin zmiňuje jako příklad návrh filosofa Juliana Bagginiho, přičemž konstatuje, že tyto moderní seznamy mají sklon zaměňovat příčiny s příznaky.
Když tak nad tím přemýšlím, z tohoto úhlu pohledu tam lež ve skutečnosti je, skoro ve všech bodech, obsažená. Je totiž příznakem příčin.


V noci mě napadne, že má možná Jana svým způsobem recht.
Opravdu jsme si možná posadili pravdu a lež hezky do jedné lavice, coby dva spolužáky. Každý je jiný, možná jsou protichůdní. Ale ve dvou se to lépe táhne, jak známo. Lež se pak nakonec vždycky včas obrátí na svého spolusedícího a argumentuje třeba jeho surovostí a bolavostí. A také svojí hojivostí. Ale je to i naopak. I pravdě je líp vedle jejího „ parťáka“. Může jakoby s někým bojovat a obhajovat svou pozici, s poukazem na toho špinavého šmudlu odvedle. Lež je druh násilí - napsal kdysi Masaryk. Bolest nutí lhát i lidi zcela nevinné - to pro změnu napsal mnohem dřív Publilius Syrus . Nezbývá tedy než si vybrat.


A třeba je to všechno jinak. Třeba bydlí obě dvě tyhle kategorie na tisíce mil daleko do sebe a na jiných planetách. Medek ke svému životu lež ( ani jako argument) nikdy nepotřeboval.Žil v pravdě.
Pravda je spočinutí v čistém a čestném vnímání reality a nepotřebuje protivníka, souseda, ani konkurenta.
Je to přísné? Je. Možná právě proto musím celý život hořce vyhodnocovat lži, kterých jsem se dopustil. Ale ani tak - neprosím za odpuštění. Hledám spíš vysvětlení.
Vychází mi slabost a alibismus a není to vskutku příjemné.

Pravda má totiž v popisu práce ledacos, ale příjemnost , ta tam fakt není.


Na dvou pitevních stolech leží vedle sebe dva mladí lidé. On i ona mají prostřelnou hlavu. Dva mrtví. Dvě zbraně. Nikdo jiný v tom bytě nebyl. Dohadujeme se, co se tam vlastně nakonec stalo. Hledáme pravdu. Pátráme po ní. Lež je někde na táčkách a na pokecu,na mejdanu, zkrátka není tady, protože dobře ví, že jí tady nikdo nečeká.
Další důkaz její nepotřebnosti.



Jsme s Famrlínou v nočním kině. Tři sezony v pekle. Skvělá kamera, střih a dokonale zvládnuté exteriéry mě uhranou. Řemeslo s velkým Ř. Evropský film vyšší ligy udělal tenhle Mašín. Konečně – křičím do potlesku. Konečně pořádný film a ne nasládlá česká pohádka, kterou ve skutečnosti většina filmových počinů posledních let vždycky je. Máme to tak asi rádi, rozpouštějíce tak s popcornem svoje „grousy“ stavy.
A pak je tu Martin Huba. Velkolepý. Werichovsky a Medkovsky velký. Protože pravdivý, milí přátelé dvojakostí, relativizace a škamen, do kterých lze vedle sebe posadit cokoliv.Aby se vzájemně mohly kdykoliv zpochybnit.



Už zase píšu po papírkách a záložkách. Píšu si i o tom, že psaní je tak trochu neovladatelný obr, který se ti tu a tam jen dotkne lehce malíkem ruky. Je to spíš závan teplého vzduchu zvenčí, když se náhle otevřou dveře zahulené kavárny. Psaní je způsob existence, jako každá tvorba.

Boj s provizorní existencí. Která je často jen zobrazována. Tisíce stránek na netu, včetně facebooku, seznamek, chatů a bůhvíčeho ještě, hlásí jediné – Tady jsem – tedy zobrazen. Vemte lidem obrázky.
A umřou.

Mnozí žijou v nekonečně opakované říkance s opakujícími se slovy, připomínající mumlání autistického děcka. Hledáme zábavu a vášeň. A děláme to tak, že jsme nakonec na tom osamělém sněhovém poli, s tetkou depkou v zádech, v studených ponožkách v botách, tak jako tak. Bez nikoho. Tedy sami.


„Ať se zasmějí svým vášním, vždyť to, čemu říkají vášeň ve skutečnosti není duševní energie. Ale jenom tření mezi duší a vnějším světem“, říká Tarkovského Stalker.


Mindráky a komplexy, kterými chabě hmatáme kolem sebe, jak na dálku řízenými umělými končetinami. Které ,když otočíte dovnitř, se stanou chemoterapií. Aby nám náhodou život tak trochu nepřebujel.





Ať už se to všechno stalo jakkoliv. Jestli v dílně nějakého Stvořitele, nebo náhodnou kopulací molekul v nějakém miliardy let starém planetárním bujónu. Jedno vím určitě.
Že prvořadým záměrem nebylo to, abychom byli šťastní a abychom se dobře bavili.
Kdo to taky kdy řekl, že život má být zábavný ?
Či dokonce šťastný ?

Má být jenom platný,

Teprve potom,
Často v soužení a trablích.
Někdy, posléze, na konci, třeba přijde opožděný balík,
V nenápadném papíře.


A v něm bude pocit zadostiučinění.
Nic víc.
Štěstí , pohoda a zábava pak budou jako
opuštěné děvky stát někde opodál té pošty.



A budou mlčet.