Párové melodie ( úvahy o dobrovolnosti)
...
...
...
...
...
...
Island
Island
Začalo to asi některými maily od Jany a od No Peti.
Nebyli ale první, kdo mě nepřímo vyzval k psaní o těch dvou.
Tedy o těch jakýchkoliv Dvou.
„ Vím, že si nejsi jukebox a nepíšeš na objednávku, ale kdybych si mohl přát, strašně rád bych si od Tebe přečetl něco na téma "ženy" - nejen o tření sliznic, ale hlavně o vztazích - partnerství, manželství, rodičovství vers. samotářský život...Jak s nimi komunikovat, jak žít s nimi a bez nich.... žena jako bohyně i jako Satan, jako múza, jako prevít, soužití ve dvojici... je člověk tvor samotářský nebo "stádní"? A nejsme vždy a všude vlastně jen my sami se sebou, i kdybychom měli kolem sebe nevím kolik lidí? I milovaných? Nehovoříme nejčastěji sami se sebou (tedy v duchu);? Atd., atd…. “, napsal mi před časem No Peťa.
Začal jsem tedy tím, že jsem si s odstupem přečetl svůj starý text „Něco o lásce“, jakože se od toho třeba odpíchnu, možná třeba i trochu distancuju. Když je tady Famfrlína, že… A zjistil jsem , že bych k dnešnímu dni nezměnil ani čárku.
Tohle téma se od té chvíle kolem mě točilo, přibíhalo, špulilo se, aby zase kamsi odběhlo. Pak přišla malá oslava v práci a večerní debata o mobilních telefonech, jejich nočním pípání, o rozchodech a tupém bolení všeho, když to přestane jít. Začal jsem si to prostě na papírky psát .
Tak to vlastně začíná vždycky.
Vzpomněl jsem si, jak jsem asi před půl rokem potkal v Praze Milana ( třeba). Kdysi jsme spolu trochu hráli, a jednou za čas jsme potom podstrčili náhodě do cesty výhybky tak, aby nás posadila k jednomu stolu a ke skleničce, v různých městech, v různých fázích našich tratí.
Sedí už proti mně. Stará, sepraná košile, s nemožně nemoderním límcem, se mu cpe přes límec zbrusu nového svetru. Takhle by ho Terka nikdy ven nepustila, napadne mě, a vypálím otázku – jak dlouho je sám.
„Všiml sis, že nemám prstýnek, Sherlocku?“, chabě se zasměje, jako po návštěvě zubaře, když se ještě umrtvení nevstřebalo.
A poslouchám o tom dlouhém konci. Přerušovaném návraty a pokusy to slepit.
„Před třemi měsíci to bylo už skoro dobrý…ozvala se sama…zkusili jsme to, ale pak zase zmizela. Snažil jsem se, ale zase jí na mně začalo něco vadit “, vzdychá, a hlas je tenký a šustivý jak list stokrát použitého černého kopíráku.
Očima ho ohledávám. Vysoko nad čelem pár samostatně vegetujících vlasů, nehty na rukou narychlo a kostrbatě ostříhané, na rozdíl od tuhých černých drátečků, které mu vykukují z nosu. Mluví a mluví. Pořád, a o tom jediném. Je to ta fáze úzkosti a strachu, kdy nemůžete mluvit o ničem jiném, a kolovrátek roztáčíte stále znovu, stejným směrem, když se už chystá zpomalit. Nedovolíte mu to, protože polívka bolesti ještě není úplně hotová.
„Relativní deprivace, o které psal už v devadesátých letech Kunzick. Méně příjemné vlastnosti partnera se uměle zveličí a nalepí se na ně cedulka nesnesitelnosti. Aby bylo možno zdůvodnit destrukci vztahu a většinou omluvit i odchod za někým, u koho naopak cedulky zatím nalepeny nejsou, a když, tak spíše veselé a dorůžova zbarvené.Chceš-li, výroba záminek.“
„Tak proč se teda vracela, kráva“, a já vidím, jak ho to poslední slovo zabolelo, a že to vlastní siláctví chytil zpětně rovnou mezi oči, až se v nich zajiskřilo a taky zavlhlo.
„Paradoxní fáze“, mám na sebe trochu vztek, protože se snažím být chladný, neempatický a pokud možno stroze odborný. Přitom o tom vím prd, stejně jako on, jen jsem se hrabal v pár knížkách. Tedy až potom, co jsem se taky motal po stejně studené a zatuchlé chodbě, bez jakýchkoliv dveří, či oken. Kdysi. Ale pokračuju, snad že mám momentálně navrch, snad že mu chci pomoci. Každopádně hraju se svým egem tak trochu jojo.
„Paradoxní fáze je místo, kdy si oba hráči jakoby vymění role. Ten zdrchaný a opuštěný se jakoby smiřuje se situací, a ten druhý najednou seskakuje s koně, na kterém pyšně odcválal, a chytají ho přitažlivé síly. Kupodivu jsou mnohem silnější než ty odpudivé, a vydrží fungovat i řadu let. Tahle fáze se může objevit i dlouho po rozchodu. Často je to ale jen ověření si toho, že má toho druhého pořád pod kontrolou. Opojení a vzrušení z téhle škaredé hry narcistní a nezralou osobnost přivádí až k duševnímu orgasmu. Nemaje čím jiným ho vyvolat. Přečti si Klimeše. Půjčím ti ho. A na zdraví. Tedy to duševní “, pozvedám skleničku s Danielsem do výše jeho řiďounkých očí a zornic, které ve skutečnosti nechtějí vidět nic, než ji.
Pak si jich dáme ještě pár a začnou ze mě lítat věty, které jsem hledal, vyráběl a naháněl ve své hlavě před více lety.
Mluvím o Kobrleho teorii trojúhelníku závislých vztahů. O těch třech rolích – oběť, perzekutor a zachránce.Člověk ( často mající v dětství frustrované potřeby) se posouvá do pozice oběti a začíná se tak prožívat a chovat. Pak se časem posune do role perzekutora a přebírá způsoby chování těch, kteří se na něm v dětství podepisovali. Racionalizuje se a nevnímá se jako agresor, ale jako zachránce a spasitel. Stejně tak ho vidí jeho oběť, protože v něm cítí nabídku vyvedení z temnoty vlastních mindráků, tedy někam do ráje. Po tomhle orálně-análním světě nepřestane většina z nás podvědomě nikdy toužit, že pane Sterne?
Tady odbočím, protože jsem si nedávno koupil nádhernou novou knížku z pera mého oblíbence Jana Sterna. Mystika západu se jmenuje a dozvíte se v ní hodně věcí o komunikaci a spojování našich prázdnot v touze po bezstarostném a zcela nezodpovědném stavu, který máme k dispozici jen hodně krátce a zkraje, kdy svými ústy a konečníkem vládneme nejen matce a otci, ale celému světu.
Probírám s ním jeho život s Terkou. Nezdrženlivá citlivka. „ Měli jsme jednu melodii, znělo to dobře, vždyť taky hraješ..“, otírá si bourbon z nezastřiženého kníru.
„Brala si z tvého plátna, cos maloval za oba, jen tvoje tahy štětcem. Duševní kanibalismus, tedy užírání lidského světa toho druhého“, škytnu.
Nedávno jsem viděl billboard s Markem Knopflerem. Volal jsem známému, jestli půjdeme. On, že by šel radši na staré dobré Dire Straits, a já říkám, že Dire S. byl a vždycky bude jenom Knopfler. Tak to je. Nirvana je Cobain. Doors byl Morrison.
A jejich manželství byla Terka.
Jejich vztah byl plný hlídání a vlastnění, snaha si svůj protějšek alespoň pronajmout. Ševelí o mobilech ( ach jo). „ Kdo ti to tak pozdě v noci píše, kdes byla, s kým jsi tam byla, kde ses tak zdržela, proč jsi mi to nebrala, proč dnes nepřijdeš……..“. Pamatuju si to. A taky vím, že tenhle model je model fízlovský a estébácký. Ale ať už je jakýkoliv, výsledek je stále tentýž.
„Krom toho, že se dozvíš něco, co vůbec nemusí být pravda, stejně večer nepřijde..Výsledek je tudíž nula ! “, křičím. Ale tehdy jsem to tak taky nebral.
Poslouchám ho pečlivě a vidím něco, co už psychologové dávno definovali jako sklon k opakování traumatu. Bolavá onanie, jejímž cílem je jenom sebedestrukce. Freudovo „ztroskotání úspěchem“, po jehož dosažení přichází mrazivé odcizení. To jsou ty kila touhy po záchraně podstatného, které geniálně popsal Trier v Antikristovi, když točil mučení jeho jí a její sebetrýznění třeba ustřižením klitorisu rezatýma nůžkama. Ta scéna není hnusná, páni kritici. Je dojemná. To jen my jsme zaměnili dojetí za uslzené vzdychání nad valentýnskou krabičkou a fotkama miminek.
Klimeš napsal, že rozchod po delším vztahu je v podstatě bohapustá řezničina. Boj přitažlivých a odpudivých sil. Teče při tom krev, či spíše míza z kořenů, kterými ti dva prorostli, aniž by o tom věděli. To jenom jejich hlavy se komíhají ve větru, tam a spíš pryč.Ale tam dole, tam je to zhusta provětvené a zauzlené. Smíšené a hadovitě zcelené. Tisíce větévek a šlahounů, léty zašmodrchaných do jedné neproniknutelné změti, křoviny. A teď si vemte sekeru a pilu a tněte a řežte ! Kecy nepomůžou. Pomůže jenom ostří a zuby čepelí. A rozhodnost dřevorubce. Ke své úzkosti musíš mít respekt a použít ji jako nástroj. Nesmí být jen rekvizitou pro brebentění nad kávou s chápavě pokyvujícím kamarádem tam naproti, u kavárenského stolku.
Napětí ve vztahu vzniká tehdy, když se boky ryb, plujících kolem sebe, otřou a lehce dotýkají. Nikoliv přímo.Ale prostřednictvím skla, které je mezi nimi. Řeči nepomohou. Komunikace je stejně jen sebemluva, když ne přímo sebeobhajoba. Jak píše Stern ( Mystérium komunikace): „…rozhodující potřebou Já – je být uznán.V komunikaci vždycky zůstane tajuplný problém nezapojitelného prázdna, stín věčného míjení dvou lidských subjektů, z nichž každý se pokouší, alespoň trochu a nevědomě, komunikací s druhým přesněji prostřednictvím druhého, dokončit svou nedokončitelnou subjektivitu, upevnit své navždy zpochybněné vědomí…“.
Já si k tomu doplním, že za branami komunikace bude vždy snaha pozdvihnout svoje ego. Nebo ho alespoň nepoškodit.
Witgenstein napsal – hranice mého světa, jsou hranice mého jazyka. V této souvislosti myslím, na knížku, kterou jsem si nedávno koupil. Skryté evangelium Neila Douglase Klotze. Autor rozebírá Ježíšova slova a výroky v jejich novém překladu z aramejštiny, tedy Ježíšova původního jazyka. Ztraceno v překladu, dalo by se říci. Řecké překlady bible jsou najednou jaksi chudé, s ohledem na spiritualitu a jakousi „ východní“ hloubku Kristových slov, vyřknutých aramejsky. Nové světlo vnáší Douglas Klotz do světa slov a vět z nejslavnější knihy. Aramejština například vykládá slovo „dobrý“ také jaké jako „zralý“ a především slovo „zlý“, jako „nezralý“. Zlé je tudíž možná jenom nevyvinuté.
Vracím se k příběhu Milana. Co když jen neuměl správně překládat Terčina slova dle onoho slovníku pradávných žen ?
Milan byl závislý. Ptám se za něj, jestli máme rádi závislost, jako vazbu k blízkému. Nebo spíš v ní cítíme tu dávno ztracenou jistotu Matky.
Dívám se na Bergmanův film Ze života loutek. Najednou zazní věta – svému trápení stejně nevěříš. A jsem zpátky u oné Rubikovy kostky o dvou stěnách,se kterou tady muži a ženy hrají už statisíce let. Bergman točí obrazy o tom, že jsme často loutky, které se chtějí nechat vodit a to navzájem. Ze strachu. Z nudy.
Ti dva jsou často jako děti. Jako svoje děti. Ona jeho a on její. Pečují o sebe a zároveň nepřestávají soutěžit o toho krepového motýla kdesi v krabici pod postelí. Zkrátka nějak nechtějí dospět. Hodnotí pak věci toho druhého především tím, čím nejsou. Opírají se o sebe rameny a vždycky vám zapřou, že to opírání, je vlastně jen drsné vrážení a drcání. A oba mají strach. Z cesty, po které jdou, i z cest, po kterých se jim chce jít, ale nejsou jaksi zatím v dohledu.
Jana mi napsala do mailu Skácelova slova – „Lidé se berou pro ticho, které je slyšet jenom ve dvou, jinak to ticho neunesou, jinak je to ticho přemůže…“.
Myslím i na ego. Nedávno jsem zabrousil na web Cesty k sobě ( www.cestyksobe.cz)
Ego se děsí a bojí všeho nejistého a proměnlivého, vyvolává to v něm (tedy i v nás) pocity strachu. Ego se potřebuje ztotožnit s něčím - s čímkoli. Díky ztotožnění se nalezne pro sebe formu - díky formě existuje. Ego potřebuje existovat. Například se ztotožní s představou či myšlenkou "Já jsem tlustá", "Já jsem oběť" nebo "Já jsem nejlepší ze všech" a pod. Ego se chce ucelit a stabilizovat a tím zároveň zcela ohraničit a oddělit - být mimo celek - být "osobnost". Ego vytváří pocit falešné identity. Ego si přivlastňuje, ego vytváří "já, můj, moje, mě...", ego vytváří iluzi vlastnictví. Ego potřebuje být důležité. Ego si neustále potřebuje potvrzovat, že existuje, a tak využívá celou řadu rafinovaných způsobů - snaží se na sebe neustále upoutat pozornost - jinovým či jangovým způsobem.
Jinové ego má pestrou výbavu pro své působení:
strach (nejsilnější energie, kterou obecně ego používá - strach je přítomen za projevem jinového i jangového ega)
nejistota
nevíra
pochybnosti a nerozhodnost
nenápadná/skrytá kritika druhých
skrytá nenávist a pomstychtivost
útěk a snaha předávání odpovědnosti za sebe a své činy druhým
sklon k alkoholu, drogám, návykovým látkám a závislostem obecně (i k lidem - např. ke svému guru)
sebeobviňování, sebetrýznění, sebekritika, sebedestrukční sklony
skeptičnost, pesimismus
lítost, plačtivost
vzdychání, sténání, hypochondrie, neustálé stěžování si
pocity, že jsem oběť všech a všeho, všichni se proti mě spiknuli, já chudinka, já bezmocný, nikdo mě nemá rád, všichni mě opustili, nikdo mě nechce vyslyšet, nikdo mě nechce pomoci, nic a nikdo mi nepomůže, jsem sám, jsem slabý, jsem neschopný, nedokonalý, jsem k ničemu, nic nemá smysl, raději bych nebyl, nechte mě všichni být, nechci nikoho slyšet, nechci nikoho vidět, nechci být, nechci žít
úzkost
deprese
sklony a myšlenky na sebevraždu (jinové ego dosahuje svého dna a tzv. se hroutí samo do sebe)
rezignace
apatie
Mluvil jsem v poslední době s několika ženami (včetně Famfrlíny) o mužích, kteří se vyrojili jak houby po dešti. „Vatička“, tak je zove víla.
Ukňouraní a uvzdychaní sebelítostníci, kteří se ale odmítají vzdát svých vratkých historických práv. Jejich plachý a trapný šovinismus ženské unavuje a otravuje. Co s tím v době, kdy mužům ubývají spermie, vliv a váha ? V době, kdy ženy dokážou a stíhají mnohem víc. Kdy deska, na které stojí někdejší tvorstva pán, je stále tenčí a křehčí. Stát se umírněným feministou, říkám já.. Využijeme toho, říkají jangoví primitivové a hltavě loupají perníček kde se jim zamane. Protože ženy ještě pořád na tenhle jeskynní pradávný shluk siločar občas slyší. Tady je možná taky jeden ze zakopaných psů, kteří štěknou naposledy při leckterém rozvodu či rozchodu.
Práce s Egem, je jako laboratorní experiment s cyankáli. Má sílu, rizika, a může ledacos zabít. Napadá mě to, co napsal Slavoj Žižek – Sex je často jen masturbace s partnerem. Tak nějak to bude - jinové „Vatičky“ a jangoví “ Kanonýři “ !
V té souvislosti taky občas radostně hážeme své temné věci do kontejnerů svého druha.
Někdy souložíme, tak, že cítíme kosti nás obou.
Ale vždycky přes maso.
A tak je to i s láskou.
Je vždycky tak trochu za výlohou.
Držíme se za ruce. Vše je tak nějak líbezně povědomé. Stezičky k vodě jsou stále stejně vyšlapané, a my, jako žíznivá zvěř, po nich denně cupitáme. K napajedlu lze dojít i napříč ostružinovými keři. Uhasíme pak nejen žízeň, ale omyjeme si i škrábance na nohou. A někdy nám dojde, že právě o ně jde často mnohem víc, než o to se pořádně napít.
Čtu si v Petru Knotkovi.O tom, že když si muž myslí, že je na lovu, je většinou jenom pečlivě sledovanou kořistí.O tom, že když spolu začnou dva lidi žít, mají úžasný pocit ze stejného parfému, který mají rádi a používají ho. Jenže během času zjistí, že je mezi nimi obrovská propast. Tím parfémem totiž přebili svoji přirozenou vůni. Jinými slovy si nezjistili, jestli si rozumí na té zvířecí úrovni. Podle něj je skutečným kořenem našich současných potíží fakt, že jsme sedli na lep egu.Že opravdovým problémem je to, co se dá nazvat ztrátou pozornosti. Člověk něco ztratil ze zřetele. Něčeho si přestal všímat. Zvíře vnímá pořád, je ostražité a když zjistí, že je všechno v pořádku, usne. Člověk to má obráceně. Spí v situaci, která je pro něj katastrofálně ohrožující, a je vrcholně obezřetný, když vůbec o nic nejde. Nějakým zvláštním způsobem jsme ztratili kontakt se svými instinkty. Muži dál trvají na patriarchálním uspořádání rodin a neuvědomují si, že už jsou vlastně směšnými figurkami. Jiní se snaží o více citovou polohu, jenže se v ní zatím necítí. Takže jsou taky legrační. Jak se smazávají hranice mezi mužstvím a ženstvím, dochází k tomu, že žena v podstatě nevědomky stále víc očekává, že muž bude kamarádka… velké sdílení vás může vzdalovat. Když k němu opravdu dojde, mají ti dva opravdu co slavit. Protože jinak naše partnerství většinou připomínají něco mezi pracovním lágrem a klášterní celou. Ten člověk je sice blízko, ale nemusí být skutečně blízký, takže vás vlastně každým pohybem zraňuje.. a pak je tu ještě jedna hlubší rovina, která spočívá v tom, že muž v sobě nese nevědomě ženský prvek a žena nese v sobě nevědomě mužství. K těm největším sporům dochází, když muž narazí v ženě na mužské molekuly. Během zamilovanosti se oba prvky zesilují, muž je překvapivě hodně ženský a žena začne být poměrně dost mužská. S nástupem patriarchátu muž zavřel srdce a žena bohužel, tím jak nemohla komunikovat, tak začala perfektně manipulovat. Už od útlého věku vidí, co musí udělat, aby dosáhla toho čeho chce..
Tak pravil psycholog Knotek, zvaný též Pjér la Šé´z, který se občas objevuje v blízkosti Jardy Duška.A stojí to za to. I ve Vizitě.
Kniha Susan Pinkerové, docentky psychologie na universitě v Montrealu nazvaná „Sexuální paradox. Muži, ženy a skutečná mezera mezi pohlavími“, je v mnoha ohledech zábavné a poučné čtení. Baví mě její závěry – například, že neexistuje ženský Mozart, protože se mezi ženami nevyskytl Jack Rozparovač. Zaujme mě, že standartní embryonální model lidského mozku je v prvních týdnech ženský. Teprve v osmém týdnu těhotenství vysílá jeden gen s XY vybavením povel k růstu varlat, která postupně začínají vytvářet testosteron. Ten pak řídí organizaci a propojování drah vznikajícího mozku. Kdyby k povelu k vytváření varlat nedošlo, měla by všechna embrya ženské pohlaví. Takže pánové !! :
Prvních osm týdnů života jsme byli všichni ženské.
Minimálně k zamyšlení.
Letím k Terryho ponožkám vedle Václaváku a už si vezu domů skvost. A.Tarkovskij – Zapečetěný čas. Plné čtení, u kterého nejde dělat nic jiného, než číst. Lars von Trier v opusu Antikrist ( dle mého film dekády) dedikoval svoje dílo právě svému mrtvému ruskému kolegovi v boji.
Dívám se na Trierovo vidění vztahu.A myslím na to, že láska může být naplněna často až zraňováním. A zpečetěna často až zabitím. Na to, že sex může být bitva se strachem a utkání s tím, kdo se mnou právě teď souloží. Na to, že kdo ví, co byste dělali právě vy dva, kdyby vás někdo zavřel na dlouho, do opuštěné dřevěné chaty uprostřed pustiny. Oddělené od všeho a od všech.
Ten film je o lásce a o touze vrátit nevratitelné.
O tom, že když něco zemře, zemře to.
O tom, že když je něco krásné, je to možná jenom hloupé.
O tom, že když je něco strašné a bolestivé, je to možná pravé.
Antikrist je příběh vášně a o krutosti ( jakoby to nebylo totéž..).
Vedle postele mám už pár dní geniální Markétu Lazarovou Vladislava Vančury. Nejenom, že už v roce 1931 psal o tomtéž, ale jeho nevídané a nečtené rubání v dolech čestiny je věc, která mi vždycky bude bránit usnout.
O kus dál leží hodně velká a hodně těžká kniha. „Nepřistupuj blíž“ se jmenuje a dali ji dohromady malířka a fotografka Barbora Šlapetová a sochař Lukáš Rittstein.Tenhle pár jezdil 10 let na Novou Guineu.A dostali se spolu až do oblasti západní Papuy, kde žijí zcela izolovaní nomádi kmene Korowai Batu. Poprvé spatřili bělochy, o civilizaci kdesi za humny netušili nic. Neposkvrnění a nedotčení. Cosi neposkvrněného je pak i v sochách Lukáše a fotkách Barbory. Ptali se třeba domorodců, kde s vzaly hvězdy.
„Malé hvězdy jsou oči kuskusa nebo žáby. Žáby z řek a kuskusové ze stromů jdou v noci nahoru do nebe a odtamtud se dívají dolů, jejich oči jsou během noci nahoře v nebi a dívají se dolů. Větší hvězdy jsou mladší bratři Měsíce..“.
Myslím na Barboru a Lukáše. Na to, že právě tam se potkali možná nejenom s od světa odtrženými kanibaly. Ale i spolu.
Tak si nad tím věčným válečným bratrstvím po nocích podumávám. A trhám papírky a teď je popsané a často nečitelné rovnám dlaní na stole.
Vztah je materiál, u kterého nemůžeme přesně naplánovat, co z něj vznikne. Musíme jen pečlivě pozorovat, jak se chová. Jako hlídáme lávové pole, před kterým je nutno někdy uskočit do chladnějšího místa.
Vztah, který má přežít, je jako místnost. V ní jsou dva lidé.Závislost na člověku realizují jen sami na sobě. Čistý vztah s kyslíkem kolem. Neplýtvá se tu s ničím, co by mělo ten prostor uzavřít.
Zákonem a biblí je dobrovolnost.
Nejdůležitější pak tu jsou dvoje dokořán otevřené dveře na protějších stěnách. Dostupné, stejně jako schodiště za nimi. Pevnost spojení se neměří dostředivou silou a kriminálním uzavřením místnosti, která se pak stane ve vteřině celou, ale měří se vzdušností a možností důstojného odchodu kohokoliv, aniž by rušil vrzáním kliky, či chrastěním klíčů.
Pevnost partnerství stojí a padá s možností beztrestného odchodu.
V celách se nacházejí snadno milovatelné věci.
Často vykastrované, a zbavené dobrovolnosti.
Dobrovolnost je voda, bez které vztah neporoste,
ani v květináči z nejdražšího porcelánu.
V otevřeném prostoru je nesnadné milovat. Ale je to plné krve, života a opravdovosti.
Syrová a ničím nepodmíněná zvířecí náklonnost.
Otevřené pláně jsou na Islandu.
Budeme tam s Famfrlínou chodit, mluvit, a budeme dále stavět své světy na svých odlišnostech.
Budeme přeskakovat lávová pole.
A třeba dojdeme k tomu, že láska je ve skutečnosti
když Kuskusové a žáby sestoupí z nebe
A zrůžoví jim oči.