Aktuality

Myšlenka dne

Eva Turnová čte svoje texty na CD !!
/viz fotogalerie/


Tak se mě všichni ptají na Horáčka. A na jeho kandidaturu. S úlevou konstatuji, že to co jsem napsal o tomto pánovi do svého Zápisníku už v březnu 2008 nehodlám ani v jediném písmenu měnit. Moc rád bych si početl v obdobných textech u jiných kandidátů a ještě raději bych si povídal o roky trvající podobné konzistenci názorů.


Umřel mi Wabi Daněk.
To je jako když jedete divokou vodu postý a víte,
že v určitým místě se prostě musíte opřít o kus skály.
A ona tam najednou není.


Revoluce z roku 1989 byla asi jedinou revolucí v
dějinách, která nepřinesla nic nového,
prostě se přizpůsobila okolnostem.
(Pavel Kolář - historik)


Doufám, že za dalších pětadvacet let už bude ve školních učebnicích hodnocena dnešní doba lakonickým: Druhá korporátně-dotačně-socialistická Česká republika, jejíž vznik umožnil plukovnicko-aktivistický převrat v roce 2013, neměla dlouhého trvání.
(Martin Rieger)


A tak nás naše zkušenosti stejně jako náš rozum jasně poučují, že lidé se pokládají za svobodné jen proto, že jsou si vědomi svého jednání, ale o příčinách, které je determinují, nevědí vůbec nic.
(Spinoza)


Kintera v Rudolfinu !!!!
Myslím, že je to 18. sonet W.Shakespeara:
"Krásu vždycky něco zmaří. Náhoda, stáří, či bezohledný čas..."
Ještě ho máte. Běžte tam. Umění Kintery / a třeba i Fr.Skály kousek opodál/ je osvěžující jak sklenice ledové vody po propité noci.


Pořád jen čtu. Čím dál víc. Od všeho něco. Trochu mě děsí ti, co tak nečiní. Živí mrtví,hororové postavy, řízené bůhví čím. Dle Vaculíka mrtvoly poháněné vzduchem.Jsou spokojené? Ano. A to je na tom snad to nejhorší.
(R.H.)


Tři hodiny jsme se s přítelem dohadovali o zásadách buddhismu.
O jeho přístupu k životu, světu a poznání. Dohodli jsme se,že zkusíme najít nějaký jednoduchý klíč.V noci mi pak přišel tenhle text:
Dva buddhističtí mniši si povídají v klášteře.
"Dvacet let medituji a dospěl jsem k závěru, že smysl všeho je ve vzduchu", říká první.
"To se mi nějak nezdá!", odvětí druhý.
"Tak asi ne!"povídá první a v klidu usne.
Tisíce učebnic ve třech větách.


V dobách, kdy dějiny chodily ještě pomalu, jejich nepočetné události byly snadno zapamatovatelné a tvořily obecně známé pozadí, před nímž se odehrávalo napínavé divadlo soukromých lidských dobrodružství. Dnes čas kráčí rychlým krokem. Historická událost, přes noc zapomenutá, září hned nazítří rosou novosti, takže není v povídkářově podání pozadím, nýbrž překvapujícím dobrodružstvím, které se odehrává na pozadí obecně známé banality lidského soukromí.
(M.Kundera - Kniha smíchu a zapomnění)


Nikdy jsem nepotkal jiného člověka,
kterým bych chtěl být.
(Charles Bukowski)


Smysl je něco, co člověk nekontroluje.
(Božena Správcová- "Uctívači kruhů")


"Nevypadá to s Vámi dobře. Zřejmě se Vám udělala duše.." říká doktor pacientovi.
(Z knihy "My" od Jevgenije Zamjatina)


The problem with the world is that
the intelligent people are full
of doubts, while the stupid people
are full of confidence.


Na konci každé pravdy je třeba dodat,
že víme i o té opačné.
(Blaise Pascal)


Demokracie je, když dva vlci a jedno jehně hlasují, co bude k večeři. Svoboda je, když dobře ozbrojené jehně odmítá hlasovat.
(Benjamin Franklin)


Měl jsem strach o tento národ, ale
teď mám strach z tohoto národa !
(Eugen Brikcius)


Na jednu věc mám někdy i dva,
nebo dokonce tři názory.
(L.Vaculík)


Světlo je základ všeho!
(arch.Josef Pleskot)


Věci už máme. Tak teď ještě ten smysl.
(R.Havel)


Vřele doporučuji České gastroenterologické společnosti pozvat časem k odbornému vyšetření pacienty, kteří 28.10.16 přijali pozvání podivných, morálně porouchaných a všeobecně toxických bytostí z Kafkova "Zámku" na divotvorný večírek. Jejich žaludky musí být totiž extrémně výjimečné.
(R.H.)


Náš svět je z jedné půlky konzumní, z druhé půlky virtuální. Velká část našich úzkostí a problémů pak plyne z marného hledání nějaké třetí poloviny naší současnosti.
(R.H.)


Situaci, ve které se my lidé nacházíme,
velmi dobře vystihuje nebohý opilec, jež stojí na vnější straně parku, buší pěstmi do plotu a křičí: "Pusťte mě ven!"
(Anthony De Mello)


Lidi, co o sobě vědí, že jsou slabí, nemají žádný jiný zbraně, než vražedný. Někdy mám pocit, že silný lidi nedokážou přežít jinak, než že se podřídí moci slabých. Silný lidi jsou citlivý a bojácný, protože toho vědí příliš a chápou věci.
(Pentti Saarikoski)


Na počátku bylo slovo. Na konci je hodně slov, tak hodně, že už se na svět nevleze nic jiného, než jen slova.
(R.H.)


Tragedie konce lidské komunikace spočívá v tom, že místo rozhovoru nutí jeden druhého myslet si to samé,co si myslí on.
(R.H.)


"To, co nyní řeknu, není projevem univerzitní povýšenosti ani sarkasmu. Třetina obyvatel této země je slabá duchem. Každý sedmý občan je debilní nebo dementní, nebo alkoholik a zhruba polovina obyvatel této země má podprůměrný intelekt."
(Miloš Zeman v Poslanecké sněmovně při projednávání zákona o referendu, 1992)


Televizor je zařízení, kterým nakukujeme do prostředí, kde se vyrábějí zvuky a obrázky. K naší potěše, vzrušení a pobavení. Přemýšlení, hledání kontextu či pochyby nejsou třeba. Od toho jsou kavárny. Po staletí na poutích stával vypravěč s ukazovátkem a tabulí s animacemi. Je to vlastně pořád totéž. Jen technika je jiná. Rychlejší a v HD,se střihem. Tím nějvětším cenzorem, který media mají. TV je zkratka. Přímo k pouťové atrakci.Jsou lidé,kteří se jí zbavují. Ti mě zajímají víc, než nové technologie nerovných obrazovek.Doteď byl život diváků plochý, nyní začíná být i ploše prohnutý.
(R.H.)


Čas je napočítaný pohyb
ve vztahu k před a po.
(Aristoteles)


Už nesdílím rozhořčení nad naším presidentem. Jsem nadšen. Tenhle národ neměl nikdy přílišnou sebeúctu a lidovou filosofií bylo posledních 80 let přizdisráčství. To, že se objevil klaun v pravém slova smylu, je minimálně nadějné.
(R.H.)


U posledního soudu se dovíme,
že jsme měli jedinou povinnost:
být šťastni.Kdejaký idiot, ale i myš
nebo komár, nás předběhl.
(Vl.Kokolia, Vy-já-dření)


Česká společnost je nízká a v moderních
dobách vždycky byla, neboť obdařena
citem vždycky včas se zbavit něčeho,
co ji převyšuje to nakonec postrádá.
(R.H.)


Všichni máme křídla,
jen někteří z nás
nevědí proč.
(Michael Hutchence)


Někteří lidé jsou jako černá díra.
Mají takovou gravitaci a takovou
vnitřní hmotnost, že z nich prostě
nemůže nic vyjít. Ani světlo.
(R.H.)


Žít sám? Je to snesitelné,
pokud svou samotu chápete
jako bytost.
(R.H.)


Jediným místem, kde najdete lásku
před sexem je slovník.
(Murphyho zákon)


V kyberprostoru letí netříděné informace stejnou rychlostí. Úplná kravina se k vám tudíž blíží stejně rychle jako zpráva, která by mohla změnit váš život.
(R.H.)


Sometimes you never know the true
value of a moment until it becomes a memory.
Some of the best things in life
are mistakes.
(Iman Bowie)


Nemůžeme mít větší ani menší moc
než tu, kterou máme sami nad sebou
(Leonardo da Vinci)


Na všechno opravdu důležité
je člověk sám.
(S.Dalí)


Člověk chráněný člověkem
před člověkem – to je láska.
(G.Corso)


Mobily marně zvoní do noci. Spolehliví partneři dneška. Těm, kdo se chtějí držet stranou, mobily pomáhají zůstat v kontaktu.
Těm, kdo chtějí zůstat v kontaktu, dovolují držet se stranou.
(R.Denemarková)


Největším a nejtragičtějším problémem
postmoderní společnosti je stále více se zhoršující schopnost odlišit důležité od nedůležitého
(C. Höschl)


Velká obtíž je v tom,že náš národ si dost
potrpí na to, aby si potrpěl.
(J.Werich)


Nemůžeš-li být dobrým příkladem,
ještě pořád můžeš být příkladem
odstrašujícím.
(A. Einstein)


Protiklad tíha-lehkost je nejtajemnější a nejmnohovýznamnější ze všech protikladů. To kdysi napsal Kundera. Tak si říkám – buď vlídnej ! Protože každý z nás se pere s něčím těžkým. Bez ohledu na to, v jaké fázi životní lehkosti se právě nachází.
(R. H.)


Jak řekl režisér Zelenka:Cimrman byl od podstaty protest.
Dnes ho citují u grilů ta největší hovada. Za fotku s Jarkem by dali cokoliv. I ten nejnechutnější developer si v autě pouští Cobaina. Je to něco mezi morální plastickou operací a karmickou omluvenkou.
(R.H.)


Lidi jsou strašně nudní, když jsou pohromadě.
Jen o samotě můžete rozvinout vlastnosti, které jsou na vás skutečně zajímavé
(A.Warhol)


Češi jsou prostě národ, který pochází z chalup. Všichni jsme ve třetí generaci sedláci, mlynáři nebo ještě míň. A hlavní stránka našeho plebejství je ta lokajská.
(Mikuláš Bek, rektor Masarykovy university Brno)


Skutečné myšlení netouží přesvědčovat, ale inspirovat. Přesvědčení je myšlení, které znehybnělo
(M.Kundera)


Herec není hráč, protože krev hráčů je pravá a slzy opravdu slaný
(K.Peteraj)


Naším nevětším a smrtelným problémem jsou malé horizonty.
(Jaroslav Rudiš)


Všechno nakonec dobře dopadne.
Pokud něco dobře nedopadlo,
znamená to, že ještě nebyl konec.
(John Lennon)

Zajímavost

Něco o mé práci:
http://www.ceskatelevize.cz/porady/1100492707-na-stope/417236100132019/

Něco o mé práci:
http://www.ceskatelevize.cz/porady/10993853591-legendy-kriminalistiky/



Udělil jsem svoji soukromou Magnesii Literu. Ladislav Šerý je naprostý mimoběžník. Jeho román NIKDY NEBYLO LÍP je malý literární zázrak. Generační výpověď, za kterou by se nemusel stydět Hakl, Kundera, ani Bukowski.




Divoká labuť a jiné příběhy. Nová kniha Michaela Cunninghama.Pohádky, které všichni známe, přetvořil tenhle geniální vypravěč. Jsou temné a často až zvrácené. Až se najednou stávají dokonalým a pravdivým obrazem našeho děsivě krásného života.


Jezero od B.Bellové je skvělá kniha. Připomíná mi trochu svět Kosinskiho Nabarveného ptáčete, či první romány P.Hůlové. Brilantní, tísnivé, inspirativní. Pro mě kniha roku !


Čtu ještě Chválu pomalosti od Carla Honoré, Poslední cestu Ralpha Dutliho, Mozaiku zamyšlení z polyfonické zahrady EDO a Jednu větu A.Kareninové. Po dlouhé době jsem viděl i dva dobré filmy - Takovej barevnej vocas letící komety o F.Topolovi a geniální " malířský " filmový opus Petera Greenawaye Kuchař, zloděj, jeho žena a její milenec. Všechny ty věci mi pomáhají odletět na chvíli ze smutného českého údolí v téhle děsivě postpravdivé době.A po dlouhé době listuju Českým snářem.Vaculík. Co dodat.


Výborný je rozhovor s Dr. Radkinem Honzákem v časopise Týden. O tom, jak jsme hříchy proměnili v nemoci, o tom, že jsme nedorostli ke svobodě a neumíme ji ocenit, i o tom, že lidé delegují zodpovědnost za svůj život na faraony, kteří jim večer nasypou misku fazolí..


Něco o mé práci!!!!!!
https://www.stream.cz/temna-zona/10005454-u-pitvy-si-poustim-hudbu


9. května 2014 se Nizozemský národní orchestr chystal hrát skladbu G.Mahlera. V sále byla přítomna královna Beatrix, která pilně navštěvuje koncerty. Toho využil šéf orchestru, muslim , který začal vychvalovat
" přednosti " islámu. Hudebníci se beze slov zvedli a s nástroji opustili jeviště. Před
očima panovnice předvedli, že už mají dost pýchy a muslimské arogance. Byla to opravdu mimořádná událost, to video by mělo obletět svět. Husí kůže - není co dodat
http://safeshare.tv/w/cqjiYhtiXs


Tak tuhle píseň jsem si odvezl z Pacova. Vy, kteří ještě věříte na lásku, si to užijte. My, kteří už moc nevěříme, tak my to máme skoro za hymnu. Zkrátka - projekt bez naděje.
https://www.youtube.com/watch?v=bR_7RwqmQP8


Můj životní souputník Jiří Bílý ( www.jiribily.cz) dokončil novou desku plnou jím zhuděbněných básní pana Antonína Sovy. Křest proběhl v Pacově dne 26.6.14. Tamtéž bude Jiří s Michalem hrát na Pacovském poledníku dne 23.8.14. A bude tam i Mńága a Ivan Hlas a Peter Lipa a spousta dalších (včetně mě za moderátorským mikrofonem:-)


Kolonizují prostor společnosti. Privatizují náš osobní prostor ( u slabších i jejich duši).Český rok po konci světa (Orientace LN ze soboty 4.1.14 - Josef Chuchma), nebo Odepřít poslušnost - Násilí podle Slavoje Žižka ( A2-26/2014 str. 27). Děsivé a zřejmě mlčky pomíjené zprávy o našem převedení do klecí. Pobuřující - jak pro koho.


"Uhnali jsme si touhu po pevné ruce". Cyril Höschl ve velkém rozhovoru poukazuje na věci, ze kterých se tají dech. O kořenech naší "blbé nálady". O závisti. O tom, že naši první signální ničí parvenuové. A taky třeba o tom, že dávat na odiv něco, co jsem nabyl, je naprosto infantilní, přízemní a ubohé. Lidové noviny, Rozhovor, 5.října 13, str. 11.


Máme jen pár autorů, kteří patří bez debaty do světového literárního kontextu ( Kundera, Hrabal, Hašek...).Nepochybně světovým autorem byl i muž, jehož jméno tady bohužel není příliš známé. Jeho nadčasové texty však nesou všechny znaky nejvyšší literatury a ryzí geniality. JIŘÍ DRAŠNAR ZEMŘEL V KALIFORNII 17.3.2013..


Zákon 198 /1993, paragraf 3, hovoří jasně. V případě komunistické strany se jedná ( dle zákona) o zločineckou oranizaci. Komunistické hnutí je tedy podle platné legislativy nezákonné. V době , kdy se stávají našimi "představiteli" lidé kteří byli předsedy OV KSČ ( hejmtan), či nechali střílet do lidi na hranicích ( náměstek hejtmana) je třeba říci, že ti, kteří s nimi spolupracují jsou rovněž zločinci. Právně to asi obhájí, ale morálně ( pro ně nejspíš slovo v hebrejštině) je mi z nich úzko.


Tenhle klip mě k nostalgii vskutku nedohnal. Pouze jsem si všiml, že tam hraju na Gibsona, jehož cena není a nebyla malá.Někde se mi, na mých životních kruhových objezdech, " ztratil ". Tak jen doufám, že Dotyčná na něj buď dodnes hraje, nebo ho alespoň prodala řekněme za přijatelnou cenu.
http://www.youtube.com/watch?v=OX4U7i8YHhQ


Ano, jsme slepí, neboť jsme se nechali oslepit. A je to naše vina, naše pohodlnost, naše rezignovanost. Stali se z nás slepci, kteří sledují televizní zprávy a namlouvají si, že něco vidí, čtou noviny a věří, že se něco dočetli, zběsile pátrají na internetu a doufají, že se proklikají z bludného kruhu. Nechali jsme se oslepit těmi, kteří zatraceně dobře vědí, že slepci se lépe vodí. A vůbec nejlépe se vodí ti, kteří o své slepotě nemají ani páru, jsouce naopak přesvědčeni o své bystrozrakosti, pronikavosti vhledu a důvěrné znalosti věcí za zrcadlem.. Hledí třeba na politikův předvolební plakát a nevidí, že síťovka v jeho ruce je ve skutečnosti beznadějně vybrakovaná. Vidí jenom to, co chtějí vidět a jejich realita se tak stává vrcholnou ideologií, fantasmatem, z něhož byla vytěsněna empatie coby nezbytná součást ochrany druhu. Proto ji, kdykoliv se sobectví utrhlo ze řetězu, bylo třeba obelstít například tím, že se protivník odlidštil nějakým bizarním pojmenováním, aby už nestál člověk proti člověku, Francouz proti Němci či Italovi, ale žabožrout proti bošovi, případně makarónovi…, což přispělo k oné zvláštní slepotě, bránící proti sobě vidět člověka, ale nepřekážející schopnosti zamířit na jeho srdce...
Více v mrazivém textu L. Brožka

http://www.blisty.cz/art/65841.html


To mě bavilo a živilo !!!
http://www.ceskatelevize.cz/porady/1093836883-na-plovarne/


Ve Francii, kterou už pár let miluji, rostou úžasné holky
http://www.youtube.com/watch?v=sp3G50jBRuU


Obsazení Wall Street mě zaujalo, ale z tohohle protestu jsem měl husí kůži !
Výňatek z opery G. Verdiho Nabucco - sbor zotročených Židů odvlečených po prohrané válce do Babylonu asi 590 před našim letopočtem. Opera se hrála v Římě letos při příležitosti 150. výročí moderní Itálie za přítomnosti
Berlusconiho a starosty Říma, který v rámci projevu před zahájením opery kritizoval škrty rozpočtu na kulturu. Už před začátkem opery byl dlouhý potlesk. Italové milují Verdiho a jeho opery a většinou znají opery nazpaměť a slavné árie zpívají často spolu. Opera roběhla normálně až k uvedenému sboru jehož první slova v překladu jsou : " Oh má země, tak krásná a ztracená.. " V hledišti bylo zvláštní napětí, které cítil dirigent i účinkující. Když skončil sbor otroků, byl obrovský aplaus. Dirigent slyšel výkřiky: " Opakovat !" A rozruch neustával. V Itálii není zvykem opakovat části v průběhu opery, ale nakonec, když se rozruch utišil, obrátil se dirigent na
Berlusconiho a řekl: " Jsem Ital. Cestuji po celém světě a teď se stydím za to,co se děje v mé zemi a proto ( směrem k obecenstvu ) přijímám Vaši prosbu o opakování ! Nejen pro vlastenecký obsah, ale při dirigování slov " Oh má krásná ztracená země " myslím na to, že když budeme takto pokračovat, zničíme kulturu, která tvoří historický základ Itálie. V tom případě bude naše země opravdu ztracena ."
Potom řekl: " Já, Motti jsem mlčel po léta. Nyní bych chtěl dát této písni skutečný význam. Jsme doma v Římě, v divadle se skvělým sborem a nádherným doprovodným orchestrem. Navrhuji Vám, abyste se připojili, a budeme zpívat všichni spolu. " Potom zahájil opakování písně sboru, obrátil se k publiku a dirigoval jejich zpěv. Lidé byli vidět jen tmavě, protože osvětlené bylo jen jeviště, ale jak publikum, tak všichni na jevišti, zpívali ve stoje. Když sbor skončil, bylo vidět, jak si ženy zpívající ve sboru utíraly slzy.

http://www.youtube.com/embed/G_gmtO6JnRs


www.tichyfotograf.cz
www.kresadlo.cz
Dvě stránky, které mě neustále baví a naplňují optimismem !!!


Čestnost jako deviace, aneb jak systémová korupce vytlačuje slušné lidi na okraj. Ti inteligentní,a nedej bože ještě morálně dobře nastavení, prostě vypadávají ze hry, což je známá teze o degeneraci elit, kteréžto jsme nyní svědky (kvalitní rozhovor se sociologem P.Fričem najdete na stránkách Literárních novin,ročník XXI,č.36)


"Proč jsou dnešní dívky nesnesitelné?".
Tak se jmenuje půvabný a provokativní text Jana Sterna v Britských listech. Doporučuji. Apropo právě mu vychází nová knížka " Psychoanalýza všednosti ". Jak ho tak znám, máme se na co těšit !
http://www.blisty.cz/art/52196.html


"Láska k moudrosti" jako psychosa? Aneb bylo Platonovo proslulé podobenství o jeskyni poruchou filosofovy duševní rovnováhy? Martin Škabraha napsal velmi zajímavou a těžkou stať na tohle téma. (Čtrnáctideník A2, č.17, str. 18)


Sprcha s hodně studenou a hodně čistou vodou. Kdo má trpělivost, může zažít jeden z nejsilnějších thrillerů současnosti.Spousta věcí začně dávat smysl.Ale je to děsivé...

Koukolík o deprivantech
Moje tipy

Výborné čtení o současné ruské literatuře a to nejen o Sorokinovi. Taky o Michailu Jelizarovovi, Iljovi Kukulinovi a Anně Barkovové. A k tomu všemu hodně dobře napsaná recenze na nového Kahudu. Vše je k nalezení a pochutnání si ve čtrnáctideníku A2 č.16. z 30.7.14.


Dobře napsané, břitké a přesné. Větší horor než Paranormal aktivity. Pavel Šafr definoval náš porevoluční vývoj ve dvanácti obrazech. Všichni, jak jsme tady, by to měli mít neustále na nočním stolku ( Reflex 9 ze dne 27.2.13, str. 10-13)


Slávek Janoušek mi poslal svoji knihu. Jeho prvotinu, která je zároveň druhým dílem trilogie s názvem My tři a já. Folkaři umí i dobře psát.První díl napsal Vl.Redl. Slávek, dle mého, nezůstal pozadu.Už přibyla i poslední část Od Samsona. Vřele doporučuji ( viz Fotogalerie)


A2 ze dne 19.6.2013 stojí za to ! Už kvůli plnokrevnému rozhovoru s Pavlem Kosatíkem s názvem "Co je to být Čechem ?" Hořké čtení o národních mýtech a o našich potížích s hodnocením národních hrdinů a zrádců. O ryze " českém " tupém zjednodušování. Nu a pak životadárné textíky Milana Kozelky - Raňajky v Bazmekistáne. Jednoduše kouzelné.


Ondřej Nezbeda to konečně napsal. Hašek není "Hrušínský", je to mnohovrstevný existenciální autor. A Švejk byl pro mě vždy spíše postava do mystického hororu, až na husí kůži. Strašlivý ponor, když si odmyslíme knedlíkové české pojetí. Více na str. Respektu č.17 v textu - Záhadný Hašek.


Kulturní čtrnáctideník A2 (13.3.2013) je věnován "Lásce". Našel jsem tam dva skvělé texty. Jeden napsal Zygmunt Bauman ( O tekuté lásce...), druhým je rozhovor s vycházející hvězdou světové sociologie Evou Illouz.Vypadá to tak, že nejen ekonomika má na kahánku..


Eva Turnová!! Pokud nevíte - basačka od Plastiků. Taky někdejší Sabrina Black Emila Hakla. Taky výborně a vtipně píšící ženská. Právě jí vyšla knížka Turnový háj ( objednávky na eturnova@volny.cz)


O "postkritické době" , o kontejnerizaci světa, o slepé ulici, kterou se společnost řítí..brilantní text V.Bělohradského ( Salon,14.2.2013)


Během svátků jsem měl tři zásadní setkání:
1. Převratný výstřel kinematografie - film "Holy Motors" Leose Caraxe. Jeho podivný hrdina Oscar na otázku - proč to všechno vlastně dělá, odpoví kouzelně : pouze pro krásu toho samotného gesta. Filmová magie desetiletí !
2.Knížka "Myšlení rychlé a pomalé" z pera Daniela Kahnemana, která nás ohromí uvědoměním si vlastního omezení.
3.Dva dny s Vlastou Redlem, které mě naopak obdařily pocitem jakéhosi lidského neomezení.


"..z valné části se zabýváme blbostmi..." Hektická ospalost - to je nesmírně moudrý text, který mě na konci roku asi nejvíc oslovil.Díky, pane Chuchmo !( Kavárna, Víkend dnes 22.-26. prosince 2012)


"Mazlíme se s náhražkami". Rozhovor s Marií Langerovou. Mimo jiné o její nové knize " Hnízda snění". Taky o tom, že manipulace označujeme rádi jako "interpretace" ( A2-kulturní čtrnáctideník 24, ze dne 21.11.12)


Přibyl nový text v Zápisníku - "O Vesmírech ( bez rozdílu velikosti)".


O tom, jak J.Joyce svým Odysseem otevřel další území. O velké planoucí hranici literatury, kterou tahle geniální kniha ve skutečnosti asi je. Velmi pěkný je rozhovor s anglistou M.Pokorným o Odysseovi, vědě a psech s názvem " Literatura neodhaluje, ani nemyslí " (čtrnáctideník A2 č.19/12, str.24-25)


"Jsme záludný, nekorektní a k odpovědnosti neochotný lidský materiál. Ano, to, co žijeme je pokračováním normalizace,protože jsme nedokázali přestat" - to říká ve velmi břitkém a hodně obnažujícím rozhovoru Pavel Kosatík. Stojí to za přečtení i za trochu sebestudu. (Čekání na nového Havla,Salon 20.září 2012)


Evoluce člověka skončila - tvrdí v dechberoucím rozhovoru britský biolog Steve Jones. Stojí to za to ! Respekt 22, str. 47-51.


"Pád Jeruzaléma, aneb Kdy je společnost nemocná ?" Další nebroušený diamant z pera mého oblíbeného věčného provokatéra a psavce Jana Sterna. Tentokrát k nalezení v kulturním čtrnáctideníku A2-10/2012. Taky jsem si koupil jeho novou knížku - Černé libido ( opět skvělé čtení).


Evropa bude jednou islámská - pozoruhodný a poněkud děsivý rozhovor s biologem, filosofem a spisovatelem Stanislavem Komárkem je k přečetní v Salonu ( příloha Práva) ze dne 10.5.2012


Neodkládejte život na jindy- pozoruhodné povídání s P.Fialou ( Mňága a Žďorp). O muzice, životě a o českých rádiích. Dobré to je !(Reflex z 10. května, str. 59-62)


Přibyl nový text v Zápisníku:
O disentu krásy a pastech času ( úvahy o umění nevejít)
(4.3.2012)


NÁVŠTĚVNÍ KNIHA BUDE DOČASNĚ OTEVŘENA !!
( Jedná se o pokus otevřít diskusi k mým textům. Osobuji si právo na některé osobní invektivy vůbec nereagovat, případně je smazat. Moje odpověď tudíž nebude automatická. Pokud tato akce nesplní účel, bude kniha opět uzavřena).
Díky. R.H.


Teď zrovna moc nepíšu. Což ale neznamená, že taky nečtu. Čtu ! Tak například :
http://trcalek.bigbloger.lidovky.cz/c/235912/Vanoce-jsou-jako-perverzni-sex.html
nebo
www.lucifer.bloguje.cz
Jsem spokojen !!! Svět bloggerů je už dost velký na to, abychom pochybovali o jeho smyslu.


Novou knihu Josefa Formánka "Umřel jsem v sobotu" jsem přečetl za noc. Delší dobu si myslím, že jde o jednoho z nejzajímavějších českých spisovatelů.Opět mě nezklamal! A má úžasné webovky:
www.josefformanek.com



Svět bohatne a chudých přibývá. Tak se jmenuje skvělý rozhovor s filosofem Thomasem Poggem. Třeba i o tom,že z chudých zemí odtéká ročně desetinásobek toho, co jim pak pateticky dáváme jako rozvojovou pomoc.(Respekt č.3, str.46-50)


..s večerem se světlo na konci ulic ještě jednou protočilo. Světlo bylo dotěrné. Varovalo okolí, že nastane noc. Domy se zmenšovaly, byly menší než lidé, kteří procházeli kolem. Mosty byly menší než tramvaje, které přes ně jezdily. A stromy byly menší než obličeje, které pod nimi osaměle procházely.
Všude se rozlézala touha po domově a ukvapený spěch. Osiřelé obličeje na ulici ztrácely obrysy. A viděla jsem v nich viset kus mračna, jak se k mně přibližovaly. A když stály těsně přede mnou, smrskávaly se každým krokem. Jen dlažební kameny zůstávaly velké. A po dalších a dalších krocích visela místo mračna v tváři dvě bílá vypouklá bělma. Při dalším a dalším kroku, těsně předtím, než mě obličeje minuly, se bělma slila v jedno.
Držela jsem se konců silnic, kde se drželo světlo. Oblaka, chuchvalce zmačkaných šatů. Otálela jsem s návratem… ale v nehybném světle záleželo na chůzi, musela jsem jít rychleji. Postranní ulice na noc nečekaly. Balily si kufry.
(úryvek z knihy Herty Müllerové Srdce bestie)


Čtvrt století jsem žil v komunismu. Dlouho mi chyběl trefný název doby, ve které se nacházím teď. Už ho asi mám:
http://www.blisty.cz/art/60743.html


Povídání s Erwinem Hellerem o zrychlování světa, o umění odpočinku, o tom jak sami sebe vykořisťujeme a že nicnedělání je zatraceně těžká práce,najdete v Respektu č. 26/27 na str.48-53.


Doporučuji k přečtení čtrnáctideník A2 č.10. Najdete v něm tentokrát vynikající text z pera Jana Sterna s názvem Pocit stísněnosti v posteli. Nevídané souvislosti předkládá tento mistr psychoanalýzy i slova.


Tíha mateřštiny. Tak se jmenuje text Jana Sterna na stránkách týdeníku A2, č.26.Taky mu vyšla nová knížka ( Mystika západu). Už ji mám a čtu. Je moc dobrá.


Respekt č.41 se vydařil! Rozhovor s filozofem Konradem Liessmannem, potažmo povídání s "fotografem mrtvých" Joelem-Peterem Witkinem o odvaze, smrti a hledání krásy, a taky text o Vargasu Llosovi, čerstvém nositeli Nobelovy ceny za literaturu.


" Reklamní agenti to nezachrání". Tak se jmenuje rozhovor A.Plavcové s prof. Kamilem Wichterlem. O jeho geniálním otci, o tom, že když Edison vynalezl žárovku byla tato už 25 let patentovaná, o tom, že matematika je ve skutečnosti nesmyslná, a o mnohém dalším. Vyjimečný chlap. Viz příloha LN č. 47, str.6-13.


Říkal mi kdysi jeden věhlasný místní muzikant : " Stejně jednou skončíš u Gabriela ! ". Stalo se. A já ho poslouchám když je mi dobře, i když třeba není.

P.Gabriel

Tyto stránky si zatím zobrazilo 1937860 návštěvníků.

Přihlášení

valid xhtml 1.0 strict - css - php
Matyáš Havel, 2008

Párové melodie ( úvahy o dobrovolnosti)

xx

...

xx

...

xxx

...

xx

...

xx

...

xx

...

xx

Island

xx

Island

Začalo to asi některými maily od Jany a od No Peti.
Nebyli ale první, kdo mě nepřímo vyzval k psaní o těch dvou.
Tedy o těch jakýchkoliv Dvou.

„ Vím, že si nejsi jukebox a nepíšeš na objednávku, ale kdybych si mohl přát, strašně rád bych si od Tebe přečetl něco na téma "ženy" - nejen o tření sliznic, ale hlavně o vztazích - partnerství, manželství, rodičovství vers. samotářský život...Jak s nimi komunikovat, jak žít s nimi a bez nich.... žena jako bohyně i jako Satan, jako múza, jako prevít, soužití ve dvojici... je člověk tvor samotářský nebo "stádní"? A nejsme vždy a všude vlastně jen my sami se sebou, i kdybychom měli kolem sebe nevím kolik lidí? I milovaných? Nehovoříme nejčastěji sami se sebou (tedy v duchu);? Atd., atd…. “, napsal mi před časem No Peťa.

Začal jsem tedy tím, že jsem si s odstupem přečetl svůj starý text „Něco o lásce“, jakože se od toho třeba odpíchnu, možná třeba i trochu distancuju. Když je tady Famfrlína, že… A zjistil jsem , že bych k dnešnímu dni nezměnil ani čárku.
Tohle téma se od té chvíle kolem mě točilo, přibíhalo, špulilo se, aby zase kamsi odběhlo. Pak přišla malá oslava v práci a večerní debata o mobilních telefonech, jejich nočním pípání, o rozchodech a tupém bolení všeho, když to přestane jít. Začal jsem si to prostě na papírky psát .
Tak to vlastně začíná vždycky.


Vzpomněl jsem si, jak jsem asi před půl rokem potkal v Praze Milana ( třeba). Kdysi jsme spolu trochu hráli, a jednou za čas jsme potom podstrčili náhodě do cesty výhybky tak, aby nás posadila k jednomu stolu a ke skleničce, v různých městech, v různých fázích našich tratí.

Sedí už proti mně. Stará, sepraná košile, s nemožně nemoderním límcem, se mu cpe přes límec zbrusu nového svetru. Takhle by ho Terka nikdy ven nepustila, napadne mě, a vypálím otázku – jak dlouho je sám.
„Všiml sis, že nemám prstýnek, Sherlocku?“, chabě se zasměje, jako po návštěvě zubaře, když se ještě umrtvení nevstřebalo.
A poslouchám o tom dlouhém konci. Přerušovaném návraty a pokusy to slepit.
„Před třemi měsíci to bylo už skoro dobrý…ozvala se sama…zkusili jsme to, ale pak zase zmizela. Snažil jsem se, ale zase jí na mně začalo něco vadit “, vzdychá, a hlas je tenký a šustivý jak list stokrát použitého černého kopíráku.
Očima ho ohledávám. Vysoko nad čelem pár samostatně vegetujících vlasů, nehty na rukou narychlo a kostrbatě ostříhané, na rozdíl od tuhých černých drátečků, které mu vykukují z nosu. Mluví a mluví. Pořád, a o tom jediném. Je to ta fáze úzkosti a strachu, kdy nemůžete mluvit o ničem jiném, a kolovrátek roztáčíte stále znovu, stejným směrem, když se už chystá zpomalit. Nedovolíte mu to, protože polívka bolesti ještě není úplně hotová.
„Relativní deprivace, o které psal už v devadesátých letech Kunzick. Méně příjemné vlastnosti partnera se uměle zveličí a nalepí se na ně cedulka nesnesitelnosti. Aby bylo možno zdůvodnit destrukci vztahu a většinou omluvit i odchod za někým, u koho naopak cedulky zatím nalepeny nejsou, a když, tak spíše veselé a dorůžova zbarvené.Chceš-li, výroba záminek.“
„Tak proč se teda vracela, kráva“, a já vidím, jak ho to poslední slovo zabolelo, a že to vlastní siláctví chytil zpětně rovnou mezi oči, až se v nich zajiskřilo a taky zavlhlo.
„Paradoxní fáze“, mám na sebe trochu vztek, protože se snažím být chladný, neempatický a pokud možno stroze odborný. Přitom o tom vím prd, stejně jako on, jen jsem se hrabal v pár knížkách. Tedy až potom, co jsem se taky motal po stejně studené a zatuchlé chodbě, bez jakýchkoliv dveří, či oken. Kdysi. Ale pokračuju, snad že mám momentálně navrch, snad že mu chci pomoci. Každopádně hraju se svým egem tak trochu jojo.
„Paradoxní fáze je místo, kdy si oba hráči jakoby vymění role. Ten zdrchaný a opuštěný se jakoby smiřuje se situací, a ten druhý najednou seskakuje s koně, na kterém pyšně odcválal, a chytají ho přitažlivé síly. Kupodivu jsou mnohem silnější než ty odpudivé, a vydrží fungovat i řadu let. Tahle fáze se může objevit i dlouho po rozchodu. Často je to ale jen ověření si toho, že má toho druhého pořád pod kontrolou. Opojení a vzrušení z téhle škaredé hry narcistní a nezralou osobnost přivádí až k duševnímu orgasmu. Nemaje čím jiným ho vyvolat. Přečti si Klimeše. Půjčím ti ho. A na zdraví. Tedy to duševní “, pozvedám skleničku s Danielsem do výše jeho řiďounkých očí a zornic, které ve skutečnosti nechtějí vidět nic, než ji.
Pak si jich dáme ještě pár a začnou ze mě lítat věty, které jsem hledal, vyráběl a naháněl ve své hlavě před více lety.
Mluvím o Kobrleho teorii trojúhelníku závislých vztahů. O těch třech rolích – oběť, perzekutor a zachránce.Člověk ( často mající v dětství frustrované potřeby) se posouvá do pozice oběti a začíná se tak prožívat a chovat. Pak se časem posune do role perzekutora a přebírá způsoby chování těch, kteří se na něm v dětství podepisovali. Racionalizuje se a nevnímá se jako agresor, ale jako zachránce a spasitel. Stejně tak ho vidí jeho oběť, protože v něm cítí nabídku vyvedení z temnoty vlastních mindráků, tedy někam do ráje. Po tomhle orálně-análním světě nepřestane většina z nás podvědomě nikdy toužit, že pane Sterne?

Tady odbočím, protože jsem si nedávno koupil nádhernou novou knížku z pera mého oblíbence Jana Sterna. Mystika západu se jmenuje a dozvíte se v ní hodně věcí o komunikaci a spojování našich prázdnot v touze po bezstarostném a zcela nezodpovědném stavu, který máme k dispozici jen hodně krátce a zkraje, kdy svými ústy a konečníkem vládneme nejen matce a otci, ale celému světu.
Probírám s ním jeho život s Terkou. Nezdrženlivá citlivka. „ Měli jsme jednu melodii, znělo to dobře, vždyť taky hraješ..“, otírá si bourbon z nezastřiženého kníru.
„Brala si z tvého plátna, cos maloval za oba, jen tvoje tahy štětcem. Duševní kanibalismus, tedy užírání lidského světa toho druhého“, škytnu.

Nedávno jsem viděl billboard s Markem Knopflerem. Volal jsem známému, jestli půjdeme. On, že by šel radši na staré dobré Dire Straits, a já říkám, že Dire S. byl a vždycky bude jenom Knopfler. Tak to je. Nirvana je Cobain. Doors byl Morrison.

A jejich manželství byla Terka.

Jejich vztah byl plný hlídání a vlastnění, snaha si svůj protějšek alespoň pronajmout. Ševelí o mobilech ( ach jo). „ Kdo ti to tak pozdě v noci píše, kdes byla, s kým jsi tam byla, kde ses tak zdržela, proč jsi mi to nebrala, proč dnes nepřijdeš……..“. Pamatuju si to. A taky vím, že tenhle model je model fízlovský a estébácký. Ale ať už je jakýkoliv, výsledek je stále tentýž.
„Krom toho, že se dozvíš něco, co vůbec nemusí být pravda, stejně večer nepřijde..Výsledek je tudíž nula ! “, křičím. Ale tehdy jsem to tak taky nebral.

Poslouchám ho pečlivě a vidím něco, co už psychologové dávno definovali jako sklon k opakování traumatu. Bolavá onanie, jejímž cílem je jenom sebedestrukce. Freudovo „ztroskotání úspěchem“, po jehož dosažení přichází mrazivé odcizení. To jsou ty kila touhy po záchraně podstatného, které geniálně popsal Trier v Antikristovi, když točil mučení jeho jí a její sebetrýznění třeba ustřižením klitorisu rezatýma nůžkama. Ta scéna není hnusná, páni kritici. Je dojemná. To jen my jsme zaměnili dojetí za uslzené vzdychání nad valentýnskou krabičkou a fotkama miminek.

Klimeš napsal, že rozchod po delším vztahu je v podstatě bohapustá řezničina. Boj přitažlivých a odpudivých sil. Teče při tom krev, či spíše míza z kořenů, kterými ti dva prorostli, aniž by o tom věděli. To jenom jejich hlavy se komíhají ve větru, tam a spíš pryč.Ale tam dole, tam je to zhusta provětvené a zauzlené. Smíšené a hadovitě zcelené. Tisíce větévek a šlahounů, léty zašmodrchaných do jedné neproniknutelné změti, křoviny. A teď si vemte sekeru a pilu a tněte a řežte ! Kecy nepomůžou. Pomůže jenom ostří a zuby čepelí. A rozhodnost dřevorubce. Ke své úzkosti musíš mít respekt a použít ji jako nástroj. Nesmí být jen rekvizitou pro brebentění nad kávou s chápavě pokyvujícím kamarádem tam naproti, u kavárenského stolku.


Napětí ve vztahu vzniká tehdy, když se boky ryb, plujících kolem sebe, otřou a lehce dotýkají. Nikoliv přímo.Ale prostřednictvím skla, které je mezi nimi. Řeči nepomohou. Komunikace je stejně jen sebemluva, když ne přímo sebeobhajoba. Jak píše Stern ( Mystérium komunikace): „…rozhodující potřebou Já – je být uznán.V komunikaci vždycky zůstane tajuplný problém nezapojitelného prázdna, stín věčného míjení dvou lidských subjektů, z nichž každý se pokouší, alespoň trochu a nevědomě, komunikací s druhým přesněji prostřednictvím druhého, dokončit svou nedokončitelnou subjektivitu, upevnit své navždy zpochybněné vědomí…“.
Já si k tomu doplním, že za branami komunikace bude vždy snaha pozdvihnout svoje ego. Nebo ho alespoň nepoškodit.


Witgenstein napsal – hranice mého světa, jsou hranice mého jazyka. V této souvislosti myslím, na knížku, kterou jsem si nedávno koupil. Skryté evangelium Neila Douglase Klotze. Autor rozebírá Ježíšova slova a výroky v jejich novém překladu z aramejštiny, tedy Ježíšova původního jazyka. Ztraceno v překladu, dalo by se říci. Řecké překlady bible jsou najednou jaksi chudé, s ohledem na spiritualitu a jakousi „ východní“ hloubku Kristových slov, vyřknutých aramejsky. Nové světlo vnáší Douglas Klotz do světa slov a vět z nejslavnější knihy. Aramejština například vykládá slovo „dobrý“ také jaké jako „zralý“ a především slovo „zlý“, jako „nezralý“. Zlé je tudíž možná jenom nevyvinuté.

Vracím se k příběhu Milana. Co když jen neuměl správně překládat Terčina slova dle onoho slovníku pradávných žen ?

Milan byl závislý. Ptám se za něj, jestli máme rádi závislost, jako vazbu k blízkému. Nebo spíš v ní cítíme tu dávno ztracenou jistotu Matky.
Dívám se na Bergmanův film Ze života loutek. Najednou zazní věta – svému trápení stejně nevěříš. A jsem zpátky u oné Rubikovy kostky o dvou stěnách,se kterou tady muži a ženy hrají už statisíce let. Bergman točí obrazy o tom, že jsme často loutky, které se chtějí nechat vodit a to navzájem. Ze strachu. Z nudy.

Ti dva jsou často jako děti. Jako svoje děti. Ona jeho a on její. Pečují o sebe a zároveň nepřestávají soutěžit o toho krepového motýla kdesi v krabici pod postelí. Zkrátka nějak nechtějí dospět. Hodnotí pak věci toho druhého především tím, čím nejsou. Opírají se o sebe rameny a vždycky vám zapřou, že to opírání, je vlastně jen drsné vrážení a drcání. A oba mají strach. Z cesty, po které jdou, i z cest, po kterých se jim chce jít, ale nejsou jaksi zatím v dohledu.

Jana mi napsala do mailu Skácelova slova – „Lidé se berou pro ticho, které je slyšet jenom ve dvou, jinak to ticho neunesou, jinak je to ticho přemůže…“.

Myslím i na ego. Nedávno jsem zabrousil na web Cesty k sobě ( www.cestyksobe.cz)
Ego se děsí a bojí všeho nejistého a proměnlivého, vyvolává to v něm (tedy i v nás) pocity strachu. Ego se potřebuje ztotožnit s něčím - s čímkoli. Díky ztotožnění se nalezne pro sebe formu - díky formě existuje. Ego potřebuje existovat. Například se ztotožní s představou či myšlenkou "Já jsem tlustá", "Já jsem oběť" nebo "Já jsem nejlepší ze všech" a pod. Ego se chce ucelit a stabilizovat a tím zároveň zcela ohraničit a oddělit - být mimo celek - být "osobnost". Ego vytváří pocit falešné identity. Ego si přivlastňuje, ego vytváří "já, můj, moje, mě...", ego vytváří iluzi vlastnictví. Ego potřebuje být důležité. Ego si neustále potřebuje potvrzovat, že existuje, a tak využívá celou řadu rafinovaných způsobů - snaží se na sebe neustále upoutat pozornost - jinovým či jangovým způsobem.



Jinové ego má pestrou výbavu pro své působení:
strach (nejsilnější energie, kterou obecně ego používá - strach je přítomen za projevem jinového i jangového ega)
nejistota
nevíra
pochybnosti a nerozhodnost
nenápadná/skrytá kritika druhých
skrytá nenávist a pomstychtivost
útěk a snaha předávání odpovědnosti za sebe a své činy druhým
sklon k alkoholu, drogám, návykovým látkám a závislostem obecně (i k lidem - např. ke svému guru)
sebeobviňování, sebetrýznění, sebekritika, sebedestrukční sklony
skeptičnost, pesimismus
lítost, plačtivost
vzdychání, sténání, hypochondrie, neustálé stěžování si
pocity, že jsem oběť všech a všeho, všichni se proti mě spiknuli, já chudinka, já bezmocný, nikdo mě nemá rád, všichni mě opustili, nikdo mě nechce vyslyšet, nikdo mě nechce pomoci, nic a nikdo mi nepomůže, jsem sám, jsem slabý, jsem neschopný, nedokonalý, jsem k ničemu, nic nemá smysl, raději bych nebyl, nechte mě všichni být, nechci nikoho slyšet, nechci nikoho vidět, nechci být, nechci žít
úzkost
deprese
sklony a myšlenky na sebevraždu (jinové ego dosahuje svého dna a tzv. se hroutí samo do sebe)
rezignace
apatie


Mluvil jsem v poslední době s několika ženami (včetně Famfrlíny) o mužích, kteří se vyrojili jak houby po dešti. „Vatička“, tak je zove víla.
Ukňouraní a uvzdychaní sebelítostníci, kteří se ale odmítají vzdát svých vratkých historických práv. Jejich plachý a trapný šovinismus ženské unavuje a otravuje. Co s tím v době, kdy mužům ubývají spermie, vliv a váha ? V době, kdy ženy dokážou a stíhají mnohem víc. Kdy deska, na které stojí někdejší tvorstva pán, je stále tenčí a křehčí. Stát se umírněným feministou, říkám já.. Využijeme toho, říkají jangoví primitivové a hltavě loupají perníček kde se jim zamane. Protože ženy ještě pořád na tenhle jeskynní pradávný shluk siločar občas slyší. Tady je možná taky jeden ze zakopaných psů, kteří štěknou naposledy při leckterém rozvodu či rozchodu.


Práce s Egem, je jako laboratorní experiment s cyankáli. Má sílu, rizika, a může ledacos zabít. Napadá mě to, co napsal Slavoj Žižek – Sex je často jen masturbace s partnerem. Tak nějak to bude - jinové „Vatičky“ a jangoví “ Kanonýři “ !
V té souvislosti taky občas radostně hážeme své temné věci do kontejnerů svého druha.
Někdy souložíme, tak, že cítíme kosti nás obou.
Ale vždycky přes maso.
A tak je to i s láskou.
Je vždycky tak trochu za výlohou.



Držíme se za ruce. Vše je tak nějak líbezně povědomé. Stezičky k vodě jsou stále stejně vyšlapané, a my, jako žíznivá zvěř, po nich denně cupitáme. K napajedlu lze dojít i napříč ostružinovými keři. Uhasíme pak nejen žízeň, ale omyjeme si i škrábance na nohou. A někdy nám dojde, že právě o ně jde často mnohem víc, než o to se pořádně napít.
Čtu si v Petru Knotkovi.O tom, že když si muž myslí, že je na lovu, je většinou jenom pečlivě sledovanou kořistí.O tom, že když spolu začnou dva lidi žít, mají úžasný pocit ze stejného parfému, který mají rádi a používají ho. Jenže během času zjistí, že je mezi nimi obrovská propast. Tím parfémem totiž přebili svoji přirozenou vůni. Jinými slovy si nezjistili, jestli si rozumí na té zvířecí úrovni. Podle něj je skutečným kořenem našich současných potíží fakt, že jsme sedli na lep egu.Že opravdovým problémem je to, co se dá nazvat ztrátou pozornosti. Člověk něco ztratil ze zřetele. Něčeho si přestal všímat. Zvíře vnímá pořád, je ostražité a když zjistí, že je všechno v pořádku, usne. Člověk to má obráceně. Spí v situaci, která je pro něj katastrofálně ohrožující, a je vrcholně obezřetný, když vůbec o nic nejde. Nějakým zvláštním způsobem jsme ztratili kontakt se svými instinkty. Muži dál trvají na patriarchálním uspořádání rodin a neuvědomují si, že už jsou vlastně směšnými figurkami. Jiní se snaží o více citovou polohu, jenže se v ní zatím necítí. Takže jsou taky legrační. Jak se smazávají hranice mezi mužstvím a ženstvím, dochází k tomu, že žena v podstatě nevědomky stále víc očekává, že muž bude kamarádka… velké sdílení vás může vzdalovat. Když k němu opravdu dojde, mají ti dva opravdu co slavit. Protože jinak naše partnerství většinou připomínají něco mezi pracovním lágrem a klášterní celou. Ten člověk je sice blízko, ale nemusí být skutečně blízký, takže vás vlastně každým pohybem zraňuje.. a pak je tu ještě jedna hlubší rovina, která spočívá v tom, že muž v sobě nese nevědomě ženský prvek a žena nese v sobě nevědomě mužství. K těm největším sporům dochází, když muž narazí v ženě na mužské molekuly. Během zamilovanosti se oba prvky zesilují, muž je překvapivě hodně ženský a žena začne být poměrně dost mužská. S nástupem patriarchátu muž zavřel srdce a žena bohužel, tím jak nemohla komunikovat, tak začala perfektně manipulovat. Už od útlého věku vidí, co musí udělat, aby dosáhla toho čeho chce..
Tak pravil psycholog Knotek, zvaný též Pjér la Šé´z, který se občas objevuje v blízkosti Jardy Duška.A stojí to za to. I ve Vizitě.

Kniha Susan Pinkerové, docentky psychologie na universitě v Montrealu nazvaná „Sexuální paradox. Muži, ženy a skutečná mezera mezi pohlavími“, je v mnoha ohledech zábavné a poučné čtení. Baví mě její závěry – například, že neexistuje ženský Mozart, protože se mezi ženami nevyskytl Jack Rozparovač. Zaujme mě, že standartní embryonální model lidského mozku je v prvních týdnech ženský. Teprve v osmém týdnu těhotenství vysílá jeden gen s XY vybavením povel k růstu varlat, která postupně začínají vytvářet testosteron. Ten pak řídí organizaci a propojování drah vznikajícího mozku. Kdyby k povelu k vytváření varlat nedošlo, měla by všechna embrya ženské pohlaví. Takže pánové !! :

Prvních osm týdnů života jsme byli všichni ženské.
Minimálně k zamyšlení.


Letím k Terryho ponožkám vedle Václaváku a už si vezu domů skvost. A.Tarkovskij – Zapečetěný čas. Plné čtení, u kterého nejde dělat nic jiného, než číst. Lars von Trier v opusu Antikrist ( dle mého film dekády) dedikoval svoje dílo právě svému mrtvému ruskému kolegovi v boji.
Dívám se na Trierovo vidění vztahu.A myslím na to, že láska může být naplněna často až zraňováním. A zpečetěna často až zabitím. Na to, že sex může být bitva se strachem a utkání s tím, kdo se mnou právě teď souloží. Na to, že kdo ví, co byste dělali právě vy dva, kdyby vás někdo zavřel na dlouho, do opuštěné dřevěné chaty uprostřed pustiny. Oddělené od všeho a od všech.
Ten film je o lásce a o touze vrátit nevratitelné.
O tom, že když něco zemře, zemře to.
O tom, že když je něco krásné, je to možná jenom hloupé.
O tom, že když je něco strašné a bolestivé, je to možná pravé.


Antikrist je příběh vášně a o krutosti ( jakoby to nebylo totéž..).
Vedle postele mám už pár dní geniální Markétu Lazarovou Vladislava Vančury. Nejenom, že už v roce 1931 psal o tomtéž, ale jeho nevídané a nečtené rubání v dolech čestiny je věc, která mi vždycky bude bránit usnout.
O kus dál leží hodně velká a hodně těžká kniha. „Nepřistupuj blíž“ se jmenuje a dali ji dohromady malířka a fotografka Barbora Šlapetová a sochař Lukáš Rittstein.Tenhle pár jezdil 10 let na Novou Guineu.A dostali se spolu až do oblasti západní Papuy, kde žijí zcela izolovaní nomádi kmene Korowai Batu. Poprvé spatřili bělochy, o civilizaci kdesi za humny netušili nic. Neposkvrnění a nedotčení. Cosi neposkvrněného je pak i v sochách Lukáše a fotkách Barbory. Ptali se třeba domorodců, kde s vzaly hvězdy.

„Malé hvězdy jsou oči kuskusa nebo žáby. Žáby z řek a kuskusové ze stromů jdou v noci nahoru do nebe a odtamtud se dívají dolů, jejich oči jsou během noci nahoře v nebi a dívají se dolů. Větší hvězdy jsou mladší bratři Měsíce..“.
Myslím na Barboru a Lukáše. Na to, že právě tam se potkali možná nejenom s od světa odtrženými kanibaly. Ale i spolu.


Tak si nad tím věčným válečným bratrstvím po nocích podumávám. A trhám papírky a teď je popsané a často nečitelné rovnám dlaní na stole.
Vztah je materiál, u kterého nemůžeme přesně naplánovat, co z něj vznikne. Musíme jen pečlivě pozorovat, jak se chová. Jako hlídáme lávové pole, před kterým je nutno někdy uskočit do chladnějšího místa.

Vztah, který má přežít, je jako místnost. V ní jsou dva lidé.Závislost na člověku realizují jen sami na sobě. Čistý vztah s kyslíkem kolem. Neplýtvá se tu s ničím, co by mělo ten prostor uzavřít.
Zákonem a biblí je dobrovolnost.

Nejdůležitější pak tu jsou dvoje dokořán otevřené dveře na protějších stěnách. Dostupné, stejně jako schodiště za nimi. Pevnost spojení se neměří dostředivou silou a kriminálním uzavřením místnosti, která se pak stane ve vteřině celou, ale měří se vzdušností a možností důstojného odchodu kohokoliv, aniž by rušil vrzáním kliky, či chrastěním klíčů.
Pevnost partnerství stojí a padá s možností beztrestného odchodu.
V celách se nacházejí snadno milovatelné věci.
Často vykastrované, a zbavené dobrovolnosti.
Dobrovolnost je voda, bez které vztah neporoste,
ani v květináči z nejdražšího porcelánu.

V otevřeném prostoru je nesnadné milovat. Ale je to plné krve, života a opravdovosti.
Syrová a ničím nepodmíněná zvířecí náklonnost.


Otevřené pláně jsou na Islandu.
Budeme tam s Famfrlínou chodit, mluvit, a budeme dále stavět své světy na svých odlišnostech.




Budeme přeskakovat lávová pole.
A třeba dojdeme k tomu, že láska je ve skutečnosti
když Kuskusové a žáby sestoupí z nebe
A zrůžoví jim oči.