A co já s tím????
....
....
...
..
...
...
...
Měl jsem teď fakt moc práce.
Zastřelení milenci, bezdomovci s nehty na nohách stočenými až k bříškům palců, zabití mrazem, který překonal i různá krabicová zahřívadla v jejich útrobách, infarkty, oběšenci, kteří to prostě vzdali, a rakoviny, které probíhaly těly svých hostů jako šelma, konečně vypuštěná z klece někde v Keni.
A tak jsem vzal svoji mysl konečně někam ven, jako psa, na procházku. Dýchali a čichali jsme spolu všechny zprávy načůrané na sloupech, nárožích, v hlasech lidí, a v trafikách.
V jedné z nich nemohu nezaslechnout rozhovor dvou dam, na kterých je vidět veškeré darebné dílo vyššího středního veku, včetně laciných rtěnek, levných melírů a širokých halen, vpředu vyklenutých marně tajeným valem břicha.
„Co říkáte na toho Mareše?“
„No to je hrůza, takovej sympaťák, a on si začne s modelkou, co ty jeho děti, proboha?“
Pohoršeně společně odfrknou a obě kvapně kupují Aha.
Bingo, pane vydavateli.
Tak se jen tak rozhlížím a intuitivně začínám ( pro dnešek až experimentálně) sbírat „ informace“. Po dlouhé době kupuji noviny a v autě neposlouchám Claptona.
Nova vsadila na Čenského, u Hanychové pobodali nějakou slečnu, Patrasová už je doma po operaci,Rosický hrál na někde na kytaru, v Opavském blázinci se v zahradě přemnožili havrani, slovenští školáci budou možná zpívat povinně hymnu, Obama má vysoký cholesterol, spořitelna dala OP Prostějov šanci přežít, Sáblíkovou si chce nějaký fanoušek vzít za ženu, jakýsi český hokejista nahrál dvakrát v NHL na dvě branky.
A tak to jde a běží Pořád. Zkouším internet, chvilku i televizi.
Pak mně náhle vytane na mysli věta, kterou jsem použil v návštěvní knize: A co já s tím???
Tuhle otázku si pak zkouším klást po rozhovorech, telefonech,debatách v jedné hospodě a nakonec úplně všude. A dojdu k děsivému zjištění. Náš soukromý computer je každodenně zásobován obrovským množstvím informací, obrázků a sdělení, se kterými nejde pracovat. Nejde odpovědět na základní otázku - a co já, proboha, s tím? Nevadilo by to asi, pokud by náš hardware nebyl tak přetížen „ spamy “, které ho za celý den přehltí a přetíží natolik,že nám občas, možná mezi tím vším, unikla informace, která k něčemu vede, která inspiruje, provokuje, vyvolá změnu , či otázku. A i kdyby byla, není už volné místo, aby ladně plula jako pstruh naší čistou myslí, a nárazy svých boků do jejích stěn cosi vyvolala.
Ubavit se k smrti, přitakám panu N. Postmanovi.
Telefon 00.35 hodin
„Hele von se odstěhoval, s nikým nemluví,nebude hrát, rozvádí se a už s ním prý nemám počítat…“
A co já s tím? – mechanická, chemická pomůcka pro tuto dny. Kvůli textu.
Tahle věta jde říct vždycky.
A čistí rybník.
Od smradlavých nehybných kaprů, kalu a špíny, kteří nikam a k ničemu nevedou.
Začnu tedy mluvit o věcech, kde jsem na ni našel jakousi odpověď.
Tadeáš přivezl do Prahy knížku, ze které si chce připravit text pro dramatický kroužek. Zajásal jsem, skoro zavýsknul. Daniil Charms. A už mu vypravuju příběh tohohle génia.Vzdělaný chlap, střelený na komoru surrealismem. Používá nesmysl jako přístup a jako otázku, či provokaci. Neměl to asi dělat v Rusku. Za jeho života mu vyšly jenom dvě básně. Ve 26 letech ho zavřeli prvně, pak vyhnanství v Kursku, a nakonec psychiatrické oddělení leningradského vězení, kde v sedmatřiceti umřel hlady ( kam jinam taky s géniem, že…).Mluvím o tom, že píše depresivně, často nesmyslně a dost krutě. Zdánlivě, protože přes tahle slovní táhla se vlastně pořád ptá. Naléhavě. Touží svými texty vyvolat odpovědi na vykřičené a přebarvené nesmysly, které jimi přestávají být, pokud je použijete jako otázku.
A spustím, co znám od něj zpaměti. Setkání:
„Šel tuhle jeden do práce a potkal jiného, který si právě koupil bochník chleba a vracel se domů.
A to je vlastně všechno.“
Táda mi ukazuje, co se líbí jemu.
„Byl jednou jeden zrzavý člověk, který neměl oči ani uši. Neměl vlasy, takže zrzavý se mu říkalo jen ze zvyku.
Mluvit také nemohl, neboť neměl ústa. Nos také neměl.
Neměl ani ruce, ani nohy. A břicho neměl a záda neměl, a páteř neměl,ba ani žádné vnitřnosti neměl. Neměl prostě vůbec nic ! Takže se neví, o kom je řeč.
Raději se o něm už nebudeme dál bavit “.
Daniil měl faktor „CH“ a dojel na něj ( jako většina jeho vlastníků) . Můj osobní faktor „CH“ je CH-jako charisma, CH-jako channel, či kanál, na kterém ten člověk absolutně svobodně a nevymazatelně vysílá. Má ho Redl, Michnová, Dusilová, Bolf, nebo třeba Gabriel, který zazpíval Imagine na zahájení jedné olympiády tak, že jsem čekal, že Lennon otevře mraky a zvedne palec směrem nahoru. Kdosi napsal, že od francouzské revoluce je výsledkem skutečného pokroku pouze někdo s touhle výbavou. Tak prostě faktor „CH“.
A má ho i Hirax. Objev, senzace, výbuch. Poprvé mi o něm napsala Lenka. Našel jsem si ho, četl, koupil jeho román. Čisté zjevení. Píše, hraje, cestuje a mlží. A má v ruce vysoké karty a ve slovech silné tóny. Vysokotónový člověk. Tenhle Pavel “Hirax“ Baričák. Neodolatelně píšící a neodolatelně vnitřně svobodný.
Což jsou dvě věci, které jsou vlastně vzájemně podmíněny, napadá mě.
„Pravidlá a dogmy sa nesmú stať normou nášho chovania. Veď čomu sa človek
najviac bráni, to ho aj tak ako prvé dostihne. História mnohokrát dokázala
pravdivosť tézy, že ktokoľvek poruší nejaké tabu či zákon, prinesie to niečo
dobrého, životodarného. Mali by sme byť v pohode sami so sebou, prijať svoje
bytie. Potom nás prestane bolestne zasahovať kritika ostatných a budeme
oslobodení od závislostí. Dokiaľ toho druhého potrebujeme, nie sme skutočne
slobodní. Keď sa oslobodíme od strachu, že nás partner opustí, sme schopní
dať mu aj väčšiu slobodu. Láska sa nedá uväzniť a držať nasilu.
Ako má štát k svojmu chodu vystavané zákony, takisto má Zákonník aj každý človek. Všetko, čo sme do neho zapísali, považujeme za absolútnu pravdu. Z tejto osnovy vychádzajú všetky naše názoru, aj keď nie sú v súlade s našou prirodzenosťou.
Vytvárame si o sebe idylickú predstavu, ktorú sa potom snažíme prezentovať iným, aby sme sa zapáčili. Lenže tejto predstave dokonalosti v skutočnosti neodpovedáme, preto skôr alebo neskôr začneme odmietať sami seba. Vďaka tomuto obrazu dokonalosti postupne odvrhujeme to svoje pravé, orechové, „ľudské". Podľa svojej predstavy dokonalosti posudzujeme taktiež všetkých ostatných ľudí, aj keď je jasné, že ani oni, ju nemôžeme nikdy dosiahnuť.
Náš vnútorný sudca posudzuje naše chovanie podľa toho, čo máme vo svojom Zákonníku. Hodnotí všetko čo robíme, cítime, čo si myslíme. Kedykoľvek urobíme niečo, čo odporuje nášmu Zákonníku, Sudca nás odsúdi a nekompromisne potrestá.
Obeť je tá časť našej mysle, ktorá prijíma rozsudok. Sudca vynáša trest, Obeť prijíma trest a utrpenie. Obeť sa donekonečna sťažuje, že je to nespravodlivé, pretože nech robí čo robí, aby sa Sudcovi zapáčila, nikdy to pre neho nebude dosť dobré.
Sudca, Obeť aj Zákonník je Parazit, ktorý napáda ľudskú myseľ. Živí sa našou emočnou a duševnou energiou. Môžeme ho taktiež nazvať Programom, ktorý sníva prostredníctvom našej mysle a žije cez naše telo. Všetci domestikovaní (ochočení = civilizovaní) ľudia sú chorí, pretože majú v sebe Parazita, ktorý sa živí ich emóciami. Rodí sa zo strachu a utrpenia. Ľudia sú domestikovaní tým istým spôsobom ako domáce zvieratá prostredníctvom systému odmena a trest. Preberajú informácie z vonkajšieho sna spoločnosti a podľa toho, čo im vyhovuje, to aplikujú do vlastného vnútorného sna. Na základe tohto procesu si vytvárame rebríček hodnôt, ktorým sa bičujeme.
Ak chceme vystúpiť zo spoločenského Matrixu, je na čase skoncovať so Sudcom, Obeťou, Parazitom, Programom. Prestať očakávať, že nás začnú druhí chápať, pretože oni aj tak veria svojmu Zákonníku. Dobre tomu chápeme, veď to robíme zatiaľ taktiež. Podľa tejto logiky nemôžeme takisto očakávať, že druhí budú odpovedať našim predstavám. Neberme teda nič osobne, pretože názory ostatných sú odrazom ich osobného pohľadu na svet. Samozrejme, že všetci navôkol berú taktiež všetko osobne. Posudzujú nás i ostatných podľa svojho osobného Zákonníka, ale my sa už nemusíme ospravedlňovať. Vieme totiž, že pokiaľ nezmenia svoj sen, aj tak nebudú veriť tomu, čo hovoríme. Prestaňme sa teda očisťovať, brániť, ale prijmime ich. Veď sú len dve možnosti: buď ich začneme milovať takých, akí sú, alebo cez chorobu odídeme…“
Píšu Hiraxovi mail. Odpovídá vzápětí. Že mám pozdravovat Vlastu Redla, kterého miluje.
Bác.
I on ví, že život je vlastně experimentální chirurgie – kde co odříznout, vyndat, vyměnit, transplantovat, amputovat, abychom se pak mohli slastně plazit. Píše o tom, že vlastní energii vám nikdo neukradne. Pokud máte kolem ní plot aspoň z bukových latěk.A píše o Páté dohodě. Objednal jsem si ji a čtu. Buďte skeptičtí k vlastní lžím. Ale o tom asi až někdy jindy. No Ruiz.
Najednou moderuju ples. Je policejní a parket je plný chlapů z mord party. Přijel zahrát i Pavel Dobeš. „CH“ jako hrom, nezničitelné a nesestřelitelné. Protože on není asfaltovým holubem. On je samotnou střelnicí. Protančíme s Famfrlínou noc, a pak se na nějakém penzionu přiopile milujeme. Čenda je na třetí posteli a chrápe. Pak i já. Podoba lásky, kterou nemá cenu literárně rozvíjet, protože by to všechno člověk jenom pokazil.
Píše mi Hanka z Vancouveru. Užívá si to tam . Odpovídám, že ke mně to nedolehlo, že mě to nezasáhlo a že mě to mrzí. Tak rád bych byl „uvnitř“. Nabízí téma přátelství mezi mužem a ženou. K psaní.. Uvažuju nad tím a dojde mi, že to není na celý text. Je to tak na malý odstavec.
Kdysi jsem měl v radiu na hodinu Plzáka. A došlo i na tohle téma. Přimhouřil oči a pravil: skutečné přátelství mezi mužem a ženou vzniká, až když si to „všechno“ odbydou. Srovnávám dnes se svým životem a docházím k závěru, že s jedinou existující, opravdovou kamarádkou, mám tak trochu dvě děti.
Ráno je plné divných smsek.
Dojde mi, že i zlo je jenom informace.Že srdce nemůže zvracet,
Že bolest je čárkový kód na spodku balíků našich životů, který jediný potvrzuje,
že jsme naživu.
Že umění není to, co bude až večer.
Že touha je lék proti smrti.
Že se pročítáme slovanskou polévkou, abychom si dali jako dezert Remarquea, nebo H.Millera
Že úmrtí Anny Fárové skoro nikoho nezajímá, protože přece ta donekonečna nakloněná holka na bruslích, cirkulující kolem dokola nějaké haly, je přece daleko větší bomba.
Že mluvím hodiny s Vlastou R. o hygieně a dojdeme k tomu, co všechno to vlastně znamená.
Že prapůvodním stavem světa je ticho, nebo něco, co se tichu blíží.A že vulkán je jenom předehra k dalšímu tichu. Přátelé hluku pak asi cítí ticho jako něco, v čem se cítí opuštěni a zbaveni sebejistoty.
Jak daleko to lze dotáhnout, aniž by ses něčeho výrazně dotknul s prosbou o radu?
Kam vlastně sahají naše „tykadla“? Nezkoumají náhodou až příliš zběžně, čemu dovolíme do nás vstoupit ? Cyril Höschl napsal. že mozek nemůže být úplně logický, aby mohl rozumět světu. Že ve skutečnosti mozek a přirozený jazyk obrážejí povahu světa, ve kterém je pravd vždycky několik, že ve skutečnosti mozek účelově vyrábí subjektivní hodnocení bez většího vztahu k objektivní situaci.
Protože nejsme roboti. Proto jsme jenom poutníci na stále podobných cestách
A právě proto bychom měli hlídat to, čím jsme prostoupeni.
Protože ta tkáň, která má v naší lebce něco málo přes kilo, jinak sežere skoro všechno.
Všežravec, pokud k těm miskám, kostem a kýtě a nákypu má volný přístup.
Kamarád mi říká, že má průser.
Recept je předán, je nepřijat.Ale napíšu ho:
Přestat vzlykat, sebelítost vyprat v prášku bez přísad egoismu.Čistě se obléci, slušně všechno kolem pozdravit, a to i na cestě , po které nás žene nevlídný vítr. A jednou ráno to obrátit a vyrazit tomu vichru naproti.
Totemy, mýty a bludy. O nich píše Hirax i Nietzsche.Ten jim vypověděl válku Není nic dutějšího a nic hlasitěji znějícího než modly, říká. Dejte sami na sebe, dodává k tomu Hirax. A bludem může být i domnělé zlo. Ale pozor, i ono může být geniální! Jak říká Hirax – duše si sama přitáhne překážku, prostě to zkusí. Buďme jí vděční.
Toužíme po dobrých zprávách. Přestože ty špatné či varovné nesou daleko víc informací. Taky proto tahle země v květnu nejspíš zvolí oranžovou mlhu, ve které se nakonec všichni ztratíme.
Dívám se na Hormonální akvárium Terezy Tary. Mladá talentovaná holka a její absolventský film. Sebral ceny po celém světě. Mluví o tom, že miliony žen po desetiletí čurají svoji antikoncepci dolů, do země. Do vod dole. Statisíce tun. Vědci přišli na to, že některým živočichům v řekách se mění pohlaví. Pak je tu zřetelný úbytek spermií pánů tvorstva , málo se pohybují, umírají, je tu hnutí Emo, kdy nepoznáte holku a kluka, pěvci z namalovanýma očima, metrosexuálové, miliony mužských „ vatiček“ fňukajících do kapesníku. Samci mizí a samice to cítí. Srdce mnohých mužů přestalo bít a začalo se svíjet jako tlusté střevo. Prdí lítostivé plyny.
Dobrý film.
Vždycky když píšu, cítím, jak moc je těžké zaznamenat to, co cítí můj mozek a jak neohrabaně to rovná do písmen. Že i ta nejlépe vymodelovaná věta má nějakou tu berličku, nebo ortézu, aby se vůbec belhala.
Že někdy je třeba zvolit postup jako když maluje Bolf svoje obrazy. Nenatírat, nenanášet barvy. Ale přes vosk se špendlíkem prodírat k obrazu. Propíchat se k němu. Bezohledně. Jako Tarkovskij. Konečně jsem sehnal i poslední film, který mi chyběl. Zrcadlo. Sedmnáctkrát ho stříhal a chtěl to vyhodit. Nakonec to zkusil poosmnácté a film konečně promluvil. Tak je to i s literaturou, s tvorbou a s faktorem „CH“.
„Mohu mluvit“ zaměnil za „mohu vidět“.
A dotkl se letmo dokonalosti.
Principem je posun.
Bez ohledu na bolest
V.van Gogh ručil za svoje dílo a život smrtí.
Tak se drze ptám, čím za ně ručíme my ?
Že Vám ty odstavce nahoře nedaly nic a nic moc Vám neřekly?
Dobře.
A co já s tím ??
Hlavně se u vás dlouho nezastavit.