Matematika, maso a jiné nejasnosti
foto B.Šlapetová - kniha "Nepřistupuj blíž"
šumavské" slatě"
Skotský náhorní tur
...
Vinyan
E.Hakl
L.Freud
L.Freud
V noci dřepím u počítače a potím z pórů krvavě tekutinu, která by se ráno možná mohla tvářit jako slova.
V 02:30 přichází mail.
„ Jsi tam někde ? Mačkám tlačítka na klávesnici, to většinou v noci, přes den zase tlačítka na mobilu, v domnění, že ty oholené, kamsi vyslané znaky vyjádří alespoň přibližně to, co jsem měla před chvíli na mysli, ale za chvíli už to tam nemám. Blbé překladače se spoustou chyb, ale chlubící se rychlostí…“
„ Píšeš ještě ?“, odcvrkám na černých čtverečcích toho obdélníku, který už se stal skoro smyslem všeho, pamětliv toho, že před lety psala povídky, které nebyly ani tak dobré, jako spíš chlapsky a hurónsky napsané. Jako když do pečlivě uvařeného a ohlídaného perkeltu pohodíte mimoděk kusy syrového masa.
„Už ne, nemá to smysl, nikdo to nečte, ani nikdy číst nebude“.
„Budeš to číst ty..“.
„Jsem vyšťavená, nemám zdroje, a nemám se hlavně na co těšit..“
„Když se přestaneš na cokoliv těšit, umřeš“
„A na co se těšíš ty? Ty blázne, co má depresi a samotu v samotném erbu?“
„Jelikož chci přežít alespoň do dalšího týdne - tak třeba na mámu s tátou, na syny, kdy ten starší už je chlap s větším pérem než mám já, a ten mladší postupně obrůstá chlupama a sarkasmem, taky na novou knížku od Hakla, na filmy Cesta, Vejdi do prázdna a Oko nad Prahou. A třeba i na to, že se někde mimo Prahu zase prudce udělám do Famfrlíny..“
„Mně zůstala jen slova a těma se ani neudělám, ani jima nic neobjevím“.
Konec komunikace.
Apropo Hakl. Provází mě už pár let. Píše o čtyřicátnících, kteří se tak trochu vymkli světu, ale nehořekují, spíš jen tak bodře a pivně mudrují. Píše chytře. Buď v tom opravdu lítá, nebo je vychcanej, dumám, a cílí na naši generaci, která ve ztracenectví cítí poslední šanci k orgasmu, nebo alespoň k politování. Což je často skoro totéž.
Pozdě v noci čtu Salon a hltám každé slůvko z mailové komunikace Michala Šandy s Haklem.
„ Samotu vnímám jako komfort. Spoléhám na to, že jsem se nespletl, že samota má smysl, jakkoliv by nebylo od věci mít v záloze aspoň jeden třírozměrný vztah…o tom bys mi mohl říct něco ty, proč tě nezajímá příběh a co vlastně psaním sleduješ. U mě je to jednoduché- konstruovat děj mi připadá jalové – je toho všude plno. Jsou to lži. Detektivky,mystika, šifry všech možnejch mistrů a mágů – spotřební nuda. Mě zajímá literatura, která má potenciál bigbítovýho koncertu, maximum emocí na minimální ploše. Netvrdím, že takovou dokážu psát. Tvrdím ale, že všechny ty píčoviny, co jsou jich plné pulty, neznamenají nic proti jedné dobré básni od Wernische…zvenku psaní vypadá jako blazeovaná samotářská hra, ale uvnitř jde víc než o život. O víc. Nejde od toho odejít, musí se to mořit, až se to vymoří a zbyde lehká pěna, nic víc, hotová samozřejmost. Uvnitř je nějaká potence, cíl, cosi optimálního, vzorec bytí, který se člověku nikdy nepodaří zformulovat bez chyb. Byl by v tom ale ďas, aby se to nakonec nedostalo samo k sobě. Ještě se mi to nepodařilo, ale pokaždé jsem blíž a blíž. Není co zvažovat, tak to musí být. Musíš všechno kolem sebe zkurvit, všechny zahnat, znechutit, odříznout, sám sebe znemožnit se, a to je teprve základ. Pak se teprve začneš přibližovat ke smyslu pasní…“, chrlí do nocí ublemtaného notebooku Emil H. a já hned druhý den volám Knihomola.
„Pravidla směšného chování vyjdou až devatenáctýho. Pošlu Ti je na Barrandov“.
Tak se těším.
Ráno jdu do Alberta pro jogurty, mlíko a víno na večer. Na lavičce sedí chlápek, který většinu možných cest vpřed už tak nějak zavrhl. Smrdí už na vzdálenost, kterou čichové buňky neumí. Pak si všimnu, že v jedné ruce má krabicové víno a v druhé knížku. Zavětřím a stává se ze mě pozorovatel. Kdesi v kontejneru našel starý německý anatomický atlas. Zaostřím na stránku, na které leží jeho hnědé prsty. Řez vejcovodem a dělohou.
Ženské maso.
Tohle slovo – maso - se ke mně přibije a vracím se k němu.
Samozřejmě i v práci.
Mladý chlap, co si sedl na motorku se stejně ožralým kamarádem. Pak letěl vzduchem. I na té pitevně slyším zpětně ten rámus, co udělala jeho lebka při nárazu na betonový květináč. Rovnáme to po kouskách, jako když děcka ve výtvarce nalepují roztrhané kusy papíru na čtvrtku. V mžiku mě napadne, co asi v tu chvíli cítil jeho dvouletý syn o pár set metrů dál. Napadne mě pateticky, že se možná alespoň zhluboka nadechl, nebo že třeba klopýtnul, nebo že se mu trochu rozbušilo srdce. Nic z toho. Buď v klidu dál olizoval lžičku s pribiňákem, nebo prostě spal.
O chvílích, které navždy změní náš život, většinou nevíme vůbec nic.
Už delší dobu mi večer v posteli Famfrlína čte z knížky „Nepřistupuj blíž“. Tahle bichle má dobře dvě kila, a ona v ní listuje svýma malýma rukama, a občas se hlasitě zařehtá. Někdy taky jenom čte a mlčí. Barbora Šlapetová a Lukáš Rittstein. Skutečné celebrity tohohle malého státečku. Celebrity v konspiraci.
Setkali se s lidmi, kteří nikdy neviděli bělocha, kteří nikdy neviděli nikoho jiného, než členy své vesnice. Kteří žijí na stromech. A kteří s chutí sní člověka. Jeho maso.
Poslední přírodní lidé. Kmeny Yali Mek. Západní Papua.
„Sekli jsme ho zezadu do zad. A na moc míst, mockrát, až umřel… v Muli jsme ho naporcovali a snědli. Byla to slavnost s ostatními lidmi z vesnice a jedli jsme to tělo.A protože jsem byl už velký, dostal jsem taky pár kousků z těla. Dostal jsem prsty a ruce. Oddělila se hlava, ruce, nohy a vyvrhly se vnitřnosti, srdce, plíce , žaludek… všechno dohromady jsme dusili na horkých kamenech. Prostě stejně jako prase…jedl jsem i mozek a všechno… chutná to jako kuře… srdce je to první, co musí být uvařeno. Musíme ho sníst okamžitě, co nejrychleji… nevaříme ho se zbytkem těla , ani ho neobalujeme v listech. Položíme ho přímo do ohně a sníme žebra a srdce jako první…“
Na Šumavě mi Famfrlína čte další pasáže o kmeni Korowai Batu.
„Představ si, že ti chlapi tam mají penis zastrčený do šourku a to místo mají zakrytý půlkou ořechu !“
„Nesmysl, to nejde..“
„Ta Bára to vyfotila“
„To je anatomická blbost“
„Tak ukaž..“
Konec čtení.
A při cukání v břiše potom už nemyslím na nic.
Ale stejně to ráno ve sprše zkouším.
O dva týdny později jsme s vílou v sauně. Když vylézám z ledového bazénku, se smíchem pravím:
„Teď se nedívej, protože to co vidíš, není pravda“, ale přesto mě napadne, že teď bych se mohl s pány z Korowai Batu možná domluvit jak na to. Famfrlína se taky směje, a to celou pusou i hlavou , a mně se mimoděk vybaví scéna z filmu Jízda, ve které Radek Pastrňák vylézá z rybníku a totéž vysvětluje Aně Gaislerové.
Ale zpátky na Šumavu. Chodíme v ní, čicháme ji. Až v ní pak nakonec zabloudíme.
Kilometry nachozené po pastvinách, přelézáme dřevěná bradla, osaháváme dráty s proudem, nebo bez. Vůbec nevíme kde jsme. Najednou stojí proti nám stádo jako ze Spielbergova filmu. Obři s velkými rohy a urousanými předlouhými chlupy. Vpředu stojí jejich šéf. Má nejmíň dvě tuny a pozorně si nás měří. Pak se stádo poměrně jednotně vydá směrem k nám.
Umřu ušlapáním a už vidím svoje tenké střevo na klikatém rohu toho divnozvířete, mihne se mi hlavou, ale snažím se být mužským prvkem v naší dvojici, a uklidňuju Famfrlínu, která se klepe a bojí, jak malé děcko. Na pomoc přibíhá farmář. Famfrlína z bezpečné vzdálenosti na poslední chvíli fotí.
„To je úplně původní forma krávy, totiž skotský náhorní tur“, slyšíme a mezitím se klidíme pryč.
„ A proč je chováte ?“, ptám se rádoby klidně.
„Na maso, pane. Na maso. Někdo je kříží s jakem, někdo už i s normálním skotem, ale já to geneticky hlídám“.
Původní druh.
Korowai Batu s rohama.
Pobíháme šumavskými rašeliništěmi, Čenda ve slatích slastně plave a válí se jak zasloužilá, ulítaná děvka. A já po večerech čtu svou novou knížku.
Napsal ji Adrián Paenza a jmenuje se „ Matematiko, jsi to ty?“. Čtu to jedním dechem. Já, který se s matematikou rozloučil kdysi u maturitní tabule, kde jsem tehdy mazal ty dlouhé a útlé rádobyhouslové klíče. Integrály. Znáte to, když někdy v životě na chvíli děláte věci, o kterých si později myslíte, že je ve skutečnosti prováděl někdo jiný ??? Jenže tenhle Paenza se podíval na matematiku úplně jinak. Spousta hádanek, filosofie a nádherných zpochybnění. Nakolikrát se dá přeložit papír? Pamatujete ? Nula a její tajemství. Matematická nepravděpodobnost existence Boha. Postupně mě tenhle pán zasvěcuje do tajemství, které zní – matematika ve skutečnosti není věda o číslech, ale duchovní a vpravdě umělecká disciplína.
Jedna a jedna prostě nemůže být dvě. Protože to by ta „jedna“ musela být totožná s tou „druhou“ jednou. Což, jak známo, v našem světě nejde. Nic není identické.Vždycky je něco navíc, nebo něco chybí.
V přiopilém usínání mě napadne, že i ta naše slavná demokracie je asi snaha sloučit čísla, která nejdou ve skutečnosti pořádně sečíst, vynásobit, či, co já vím, třeba dělit a odmocňovat. Lze je prostě jen postavit vedle sebe. A najednou tu máme matematiku ve více světech.
Taky proto jsme dopadli tak, jak jsme dopadli.
Nevypočitatelně.
Navíc ta naše matika vždycky vychází z prvotní školácké chyby, kterou ale pěstujeme celý život: totiž když mi něco chybí, nepřemýšlím, co s tím, ale – kdo za to může ??
Karty nejsou velké, ani malé. Durcha můžete hrát i bez nich.
Čtu si taky o geniálním matematikovi, o jednom z nejchytřejších lidí světa. Jmenuje se Grigorij Perelman a vyřešil letitý rébus zvaný Poincarého domněnka. Jde o jednu ze sedmi největších matematických hádanek, starých nejmíň sto let. Američani mu přinesli až ke dveřím jeho smradlavého patrohradského bytečku milion dolarů. Poslal je pryč. Umí matematiku. To ovšem neznamená, že umí počítat.
Stárnu. Vidím to na své tváři, na očích, i na výrazném snížení prudkosti odmítnutí některých věcí.
Jsem starý muž / zase ten Pastrńák/, směju se a trhám šedivé vlasy ze spánků . Britský astronom Paul Murdin pravil poté, co objevil černou díru v souhvězdí Labutě, tuším v roce 1971:“ Jsme relikty ranného vesmíru, naše těla jsou pořád složená z atomů, které vznikly v prvních minutách po velkém třesku“.
Z nich je složená i naše duše, napadá zase mě. Jakkoliv si myslíme, že na tom má zásadní podíl třeba obličej rodiče , utajený za sklem dveří u kuchyně. Nebo u pokoje, kde prvně onanujeme.
Matematika pana Paenzy nepracuje s průměrem. Protože ten neexistuje.
Co je dnes podprůměrné, když průměr poklesl na úroveň rantlu čističky odpadu? Je průměrem obecná buranizace? Kolektivní konzum a tlupové požírání stupidit? Mezi našimi krvinkami nekolují jenom atomy té velké vesmírné šlupky, ale taky věčné vektory barbarství se všemi jeho egoistickými a všežravými hnusy.
Bratříme se s Yali Mek. Ať už s kravatou v parlamentu, u nějakého grilu, plasmy, nebo v postelích s náhodnými milenkami.
Na horkých kamenech rožníme srdce svých bližních.
Jen to, na rozdíl od těch nic neskrývajících divochů ,tak trochu civilizovaně tajíme.
Zase sedím proti němu.
Stejné řeči a stejná neznalost zásadních pravidel, tedy nejasností kolem masa, o kterém si myslí, že mu patří.
„Co ta Tvoje? Jak to máš?“, ptá se.
„Je spolehlivá“, dím.
„A to je všechno ???“.
„Právě jsem ti řekl definici lásky“
„Nerozumím“, kouše si nehty a ostentativně mlží kolem vlastního paroží a nepostradatelného hněvu. Ten je benzínem, bez kterého by nejel. Uplivuje slova jako hořké slupky od ořechů, které mu najednou nějak v puse překáží. Už dávno z něj odpadly věci, které byly cenné. Zůstává tady jako deformovaná socha s chybějícími kusy. Které někde odhodil jako přebytečnou zátěž, v horším případě je vsadil do banku hodně falešného kasina. Připadá mi jako zeď staré rozhledny, se spoustou fixových zápisů: „ Byla jsem tady“.. “Klára 8.3.2008“…nebo „ Díky, taky dobrý..“. Má obličej, ve kterém jakoby něco chybělo. Nějaký určující prvek.
Díváme se na sebe přes jakési okno, přes skleněnou bariéru,, jejíž povrchy jsou z obou stran natřeny jinak. Odlišně lámou světlo a tím pádem je jinak vidět na druhou stranu. Má Frommovu úzkost ze svobody. Proč mu mám vykládat, že ve skutečnosti hledá matku, prs, kotvu a jistotu. Kterou by vždycky spočítal.
Předstírá, že nepředstírá.
No Peťa mi v noci píše o filmu Vinyan. Za dva dny má Famfrlína lístky.Vždyť říkám, že je spolehlivá. V den třetí sedíme na Andělu a je nás v sále šest. Ten film je zjevení. Trierova škola. Dva světy. My je vidíme, a oni nás taky, v tom zahuštěném světě. Srovnáváme důležitost ve smyslu našem a pak v tom jejich. Vítězí holá syrovost. A pravda. Ta nejbolavější ženská pochopí, že je s nimi v jednom vzorci. Civilizace otcovského ražení končí prokláta kusem dřeva. A máma, která přišla o syna, se nechá natřít nadivoko od divochů, kteří jsou autentičtí, protože pochopí, že v nás taky bydlí. Budoucnost světa má ženské jméno.
Skvělý film.
Často si myslíme, že po cestě vypouštíme kvalitní olej. Ale místo toho vyprošťujeme na vzduch jenom kuřata – jsou kovová a na klíček. Poslušně zobající do umakartu, na který je vystrčíme. A kontrolujeme jenom počet znělých cvaknutí. Méně pak už výdrž pružiny uvnitř jejich vetchých plechových tělíček.
Teď trochu odbočím.
Pán Temnot a morbitidy. I tak píší novináři o díle Luciana Freuda. Vnuk slavného děda je momentálně nejdražším žijícím výtvarníkem. Patriarcha Abramovič dal za portrét morbidně tlusté ženy na kanapi 34 milionů dolarů.
Velkým tématem tohoto malíře je samota. Zajímá ho tělo. V nehezkosti a syrovosti proniká do masa. Freud znechuceně, a přitom se zájmem, sděluje, že naše tělo není nic jiného, než rozkládající se maso. Sám sebe označuje za despotického samotáře. Víc než o komkoliv jiném o něm platí, že géniové jsou ambiciózní, sebestřední a pracovití škarohlídové. Temnou stránku našeho já, a nakonec i toho svého, odhalují jen ti největší mistři. Pokud to umí. A on to umí.
Je noc a já si hladím tělo.
Tu minulou jsem hladil její.
Než usnu, napadne mě:
Maso prostě nespočítáš.
K tomu ti nepomůžou ani petrohradské vzorce,
ani horké kameny.