Aktuality

Myšlenka dne

Kintera v Rudolfinu !!!!
Myslím, že je to 18. sonet W.Shakespeara:
"Krásu vždycky něco zmaří. Náhoda, stáří, či bezohledný čas..."
Ještě ho máte. Běžte tam. Umění Kintery / a třeba i Fr.Skály kousek opodál/ je osvěžující jak sklenice ledové vody po propité noci.


Pořád jen čtu. Čím dál víc. Od všeho něco. Trochu mě děsí ti, co tak nečiní. Živí mrtví,hororové postavy, řízené bůhví čím. Dle Vaculíka mrtvoly poháněné vzduchem.Jsou spokojené? Ano. A to je na tom snad to nejhorší.
(R.H.)


Tři hodiny jsme se s přítelem dohadovali o zásadách buddhismu.
O jeho přístupu k životu, světu a poznání. Dohodli jsme se,že zkusíme najít nějaký jednoduchý klíč.V noci mi pak přišel tenhle text:
Dva buddhističtí mniši si povídají v klášteře.
"Dvacet let medituji a dospěl jsem k závěru, že smysl všeho je ve vzduchu", říká první.
"To se mi nějak nezdá!", odvětí druhý.
"Tak asi ne!"povídá první a v klidu usne.
Tisíce učebnic ve třech větách.


V dobách, kdy dějiny chodily ještě pomalu, jejich nepočetné události byly snadno zapamatovatelné a tvořily obecně známé pozadí, před nímž se odehrávalo napínavé divadlo soukromých lidských dobrodružství. Dnes čas kráčí rychlým krokem. Historická událost, přes noc zapomenutá, září hned nazítří rosou novosti, takže není v povídkářově podání pozadím, nýbrž překvapujícím dobrodružstvím, které se odehrává na pozadí obecně známé banality lidského soukromí.
(M.Kundera - Kniha smíchu a zapomnění)


Nikdy jsem nepotkal jiného člověka,
kterým bych chtěl být.
(Charles Bukowski)


Smysl je něco, co člověk nekontroluje.
(Božena Správcová- "Uctívači kruhů")


"Nevypadá to s Vámi dobře. Zřejmě se Vám udělala duše.." říká doktor pacientovi.
(Z knihy "My" od Jevgenije Zamjatina)


The problem with the world is that
the intelligent people are full
of doubts, while the stupid people
are full of confidence.


Na konci každé pravdy je třeba dodat,
že víme i o té opačné.
(Blaise Pascal)


Demokracie je, když dva vlci a jedno jehně hlasují, co bude k večeři. Svoboda je, když dobře ozbrojené jehně odmítá hlasovat.
(Benjamin Franklin)


Měl jsem strach o tento národ, ale
teď mám strach z tohoto národa !
(Eugen Brikcius)


Na jednu věc mám někdy i dva,
nebo dokonce tři názory.
(L.Vaculík)


Světlo je základ všeho!
(arch.Josef Pleskot)


Věci už máme. Tak teď ještě ten smysl.
(R.Havel)


Vřele doporučuji České gastroenterologické společnosti pozvat časem k odbornému vyšetření pacienty, kteří 28.10.16 přijali pozvání podivných, morálně porouchaných a všeobecně toxických bytostí z Kafkova "Zámku" na divotvorný večírek. Jejich žaludky musí být totiž extrémně výjimečné.
(R.H.)


Náš svět je z jedné půlky konzumní, z druhé půlky virtuální. Velká část našich úzkostí a problémů pak plyne z marného hledání nějaké třetí poloviny naší současnosti.
(R.H.)


Situaci, ve které se my lidé nacházíme,
velmi dobře vystihuje nebohý opilec, jež stojí na vnější straně parku, buší pěstmi do plotu a křičí: "Pusťte mě ven!"
(Anthony De Mello)


Lidi, co o sobě vědí, že jsou slabí, nemají žádný jiný zbraně, než vražedný. Někdy mám pocit, že silný lidi nedokážou přežít jinak, než že se podřídí moci slabých. Silný lidi jsou citlivý a bojácný, protože toho vědí příliš a chápou věci.
(Pentti Saarikoski)


Na počátku bylo slovo. Na konci je hodně slov, tak hodně, že už se na svět nevleze nic jiného, než jen slova.
(R.H.)


Tragedie konce lidské komunikace spočívá v tom, že místo rozhovoru nutí jeden druhého myslet si to samé,co si myslí on.
(R.H.)


"To, co nyní řeknu, není projevem univerzitní povýšenosti ani sarkasmu. Třetina obyvatel této země je slabá duchem. Každý sedmý občan je debilní nebo dementní, nebo alkoholik a zhruba polovina obyvatel této země má podprůměrný intelekt."
(Miloš Zeman v Poslanecké sněmovně při projednávání zákona o referendu, 1992)


Televizor je zařízení, kterým nakukujeme do prostředí, kde se vyrábějí zvuky a obrázky. K naší potěše, vzrušení a pobavení. Přemýšlení, hledání kontextu či pochyby nejsou třeba. Od toho jsou kavárny. Po staletí na poutích stával vypravěč s ukazovátkem a tabulí s animacemi. Je to vlastně pořád totéž. Jen technika je jiná. Rychlejší a v HD,se střihem. Tím nějvětším cenzorem, který media mají. TV je zkratka. Přímo k pouťové atrakci.Jsou lidé,kteří se jí zbavují. Ti mě zajímají víc, než nové technologie nerovných obrazovek.Doteď byl život diváků plochý, nyní začíná být i ploše prohnutý.
(R.H.)


Čas je napočítaný pohyb
ve vztahu k před a po.
(Aristoteles)


Už nesdílím rozhořčení nad naším presidentem. Jsem nadšen. Tenhle národ neměl nikdy přílišnou sebeúctu a lidovou filosofií bylo posledních 80 let přizdisráčství. To, že se objevil klaun v pravém slova smylu, je minimálně nadějné.
(R.H.)


U posledního soudu se dovíme,
že jsme měli jedinou povinnost:
být šťastni.Kdejaký idiot, ale i myš
nebo komár, nás předběhl.
(Vl.Kokolia, Vy-já-dření)


Česká společnost je nízká a v moderních
dobách vždycky byla, neboť obdařena
citem vždycky včas se zbavit něčeho,
co ji převyšuje to nakonec postrádá.
(R.H.)


Všichni máme křídla,
jen někteří z nás
nevědí proč.
(Michael Hutchence)


Někteří lidé jsou jako černá díra.
Mají takovou gravitaci a takovou
vnitřní hmotnost, že z nich prostě
nemůže nic vyjít. Ani světlo.
(R.H.)


Žít sám? Je to snesitelné,
pokud svou samotu chápete
jako bytost.
(R.H.)


Jediným místem, kde najdete lásku
před sexem je slovník.
(Murphyho zákon)


V kyberprostoru letí netříděné informace stejnou rychlostí. Úplná kravina se k vám tudíž blíží stejně rychle jako zpráva, která by mohla změnit váš život.
(R.H.)


Sometimes you never know the true
value of a moment until it becomes a memory.
Some of the best things in life
are mistakes.
(Iman Bowie)


Nemůžeme mít větší ani menší moc
než tu, kterou máme sami nad sebou
(Leonardo da Vinci)


Na všechno opravdu důležité
je člověk sám.
(S.Dalí)


Člověk chráněný člověkem
před člověkem – to je láska.
(G.Corso)


Mobily marně zvoní do noci. Spolehliví partneři dneška. Těm, kdo se chtějí držet stranou, mobily pomáhají zůstat v kontaktu.
Těm, kdo chtějí zůstat v kontaktu, dovolují držet se stranou.
(R.Denemarková)


Největším a nejtragičtějším problémem
postmoderní společnosti je stále více se zhoršující schopnost odlišit důležité od nedůležitého
(C. Höschl)


Velká obtíž je v tom,že náš národ si dost
potrpí na to, aby si potrpěl.
(J.Werich)


Nemůžeš-li být dobrým příkladem,
ještě pořád můžeš být příkladem
odstrašujícím.
(A. Einstein)


Protiklad tíha-lehkost je nejtajemnější a nejmnohovýznamnější ze všech protikladů. To kdysi napsal Kundera. Tak si říkám – buď vlídnej ! Protože každý z nás se pere s něčím těžkým. Bez ohledu na to, v jaké fázi životní lehkosti se právě nachází.
(R. H.)


Jak řekl režisér Zelenka:Cimrman byl od podstaty protest.
Dnes ho citují u grilů ta největší hovada. Za fotku s Jarkem by dali cokoliv. I ten nejnechutnější developer si v autě pouští Cobaina. Je to něco mezi morální plastickou operací a karmickou omluvenkou.
(R.H.)


Lidi jsou strašně nudní, když jsou pohromadě.
Jen o samotě můžete rozvinout vlastnosti, které jsou na vás skutečně zajímavé
(A.Warhol)


Češi jsou prostě národ, který pochází z chalup. Všichni jsme ve třetí generaci sedláci, mlynáři nebo ještě míň. A hlavní stránka našeho plebejství je ta lokajská.
(Mikuláš Bek, rektor Masarykovy university Brno)


Skutečné myšlení netouží přesvědčovat, ale inspirovat. Přesvědčení je myšlení, které znehybnělo
(M.Kundera)


Herec není hráč, protože krev hráčů je pravá a slzy opravdu slaný
(K.Peteraj)


Naším nevětším a smrtelným problémem jsou malé horizonty.
(Jaroslav Rudiš)


Všechno nakonec dobře dopadne.
Pokud něco dobře nedopadlo,
znamená to, že ještě nebyl konec.
(John Lennon)

Zajímavost

Něco o mé práci:
http://www.ceskatelevize.cz/porady/1100492707-na-stope/417236100132019/

Něco o mé práci:
http://www.ceskatelevize.cz/porady/10993853591-legendy-kriminalistiky/



Udělil jsem svoji soukromou Magnesii Literu. Ladislav Šerý je naprostý mimoběžník. Jeho román NIKDY NEBYLO LÍP je malý literární zázrak. Generační výpověď, za kterou by se nemusel stydět Hakl, Kundera, ani Bukowski.




Divoká labuť a jiné příběhy. Nová kniha Michaela Cunninghama.Pohádky, které všichni známe, přetvořil tenhle geniální vypravěč. Jsou temné a často až zvrácené. Až se najednou stávají dokonalým a pravdivým obrazem našeho děsivě krásného života.


Jezero od B.Bellové je skvělá kniha. Připomíná mi trochu svět Kosinskiho Nabarveného ptáčete, či první romány P.Hůlové. Brilantní, tísnivé, inspirativní. Pro mě kniha roku !


Čtu ještě Chválu pomalosti od Carla Honoré, Poslední cestu Ralpha Dutliho, Mozaiku zamyšlení z polyfonické zahrady EDO a Jednu větu A.Kareninové. Po dlouhé době jsem viděl i dva dobré filmy - Takovej barevnej vocas letící komety o F.Topolovi a geniální " malířský " filmový opus Petera Greenawaye Kuchař, zloděj, jeho žena a její milenec. Všechny ty věci mi pomáhají odletět na chvíli ze smutného českého údolí v téhle děsivě postpravdivé době.A po dlouhé době listuju Českým snářem.Vaculík. Co dodat.


Výborný je rozhovor s Dr. Radkinem Honzákem v časopise Týden. O tom, jak jsme hříchy proměnili v nemoci, o tom, že jsme nedorostli ke svobodě a neumíme ji ocenit, i o tom, že lidé delegují zodpovědnost za svůj život na faraony, kteří jim večer nasypou misku fazolí..


Něco o mé práci!!!!!!
https://www.stream.cz/temna-zona/10005454-u-pitvy-si-poustim-hudbu


9. května 2014 se Nizozemský národní orchestr chystal hrát skladbu G.Mahlera. V sále byla přítomna královna Beatrix, která pilně navštěvuje koncerty. Toho využil šéf orchestru, muslim , který začal vychvalovat
" přednosti " islámu. Hudebníci se beze slov zvedli a s nástroji opustili jeviště. Před
očima panovnice předvedli, že už mají dost pýchy a muslimské arogance. Byla to opravdu mimořádná událost, to video by mělo obletět svět. Husí kůže - není co dodat
http://safeshare.tv/w/cqjiYhtiXs


Tak tuhle píseň jsem si odvezl z Pacova. Vy, kteří ještě věříte na lásku, si to užijte. My, kteří už moc nevěříme, tak my to máme skoro za hymnu. Zkrátka - projekt bez naděje.
https://www.youtube.com/watch?v=bR_7RwqmQP8


Můj životní souputník Jiří Bílý ( www.jiribily.cz) dokončil novou desku plnou jím zhuděbněných básní pana Antonína Sovy. Křest proběhl v Pacově dne 26.6.14. Tamtéž bude Jiří s Michalem hrát na Pacovském poledníku dne 23.8.14. A bude tam i Mńága a Ivan Hlas a Peter Lipa a spousta dalších (včetně mě za moderátorským mikrofonem:-)


Kolonizují prostor společnosti. Privatizují náš osobní prostor ( u slabších i jejich duši).Český rok po konci světa (Orientace LN ze soboty 4.1.14 - Josef Chuchma), nebo Odepřít poslušnost - Násilí podle Slavoje Žižka ( A2-26/2014 str. 27). Děsivé a zřejmě mlčky pomíjené zprávy o našem převedení do klecí. Pobuřující - jak pro koho.


"Uhnali jsme si touhu po pevné ruce". Cyril Höschl ve velkém rozhovoru poukazuje na věci, ze kterých se tají dech. O kořenech naší "blbé nálady". O závisti. O tom, že naši první signální ničí parvenuové. A taky třeba o tom, že dávat na odiv něco, co jsem nabyl, je naprosto infantilní, přízemní a ubohé. Lidové noviny, Rozhovor, 5.října 13, str. 11.


Máme jen pár autorů, kteří patří bez debaty do světového literárního kontextu ( Kundera, Hrabal, Hašek...).Nepochybně světovým autorem byl i muž, jehož jméno tady bohužel není příliš známé. Jeho nadčasové texty však nesou všechny znaky nejvyšší literatury a ryzí geniality. JIŘÍ DRAŠNAR ZEMŘEL V KALIFORNII 17.3.2013..


Zákon 198 /1993, paragraf 3, hovoří jasně. V případě komunistické strany se jedná ( dle zákona) o zločineckou oranizaci. Komunistické hnutí je tedy podle platné legislativy nezákonné. V době , kdy se stávají našimi "představiteli" lidé kteří byli předsedy OV KSČ ( hejmtan), či nechali střílet do lidi na hranicích ( náměstek hejtmana) je třeba říci, že ti, kteří s nimi spolupracují jsou rovněž zločinci. Právně to asi obhájí, ale morálně ( pro ně nejspíš slovo v hebrejštině) je mi z nich úzko.


Tenhle klip mě k nostalgii vskutku nedohnal. Pouze jsem si všiml, že tam hraju na Gibsona, jehož cena není a nebyla malá.Někde se mi, na mých životních kruhových objezdech, " ztratil ". Tak jen doufám, že Dotyčná na něj buď dodnes hraje, nebo ho alespoň prodala řekněme za přijatelnou cenu.
http://www.youtube.com/watch?v=OX4U7i8YHhQ


Ano, jsme slepí, neboť jsme se nechali oslepit. A je to naše vina, naše pohodlnost, naše rezignovanost. Stali se z nás slepci, kteří sledují televizní zprávy a namlouvají si, že něco vidí, čtou noviny a věří, že se něco dočetli, zběsile pátrají na internetu a doufají, že se proklikají z bludného kruhu. Nechali jsme se oslepit těmi, kteří zatraceně dobře vědí, že slepci se lépe vodí. A vůbec nejlépe se vodí ti, kteří o své slepotě nemají ani páru, jsouce naopak přesvědčeni o své bystrozrakosti, pronikavosti vhledu a důvěrné znalosti věcí za zrcadlem.. Hledí třeba na politikův předvolební plakát a nevidí, že síťovka v jeho ruce je ve skutečnosti beznadějně vybrakovaná. Vidí jenom to, co chtějí vidět a jejich realita se tak stává vrcholnou ideologií, fantasmatem, z něhož byla vytěsněna empatie coby nezbytná součást ochrany druhu. Proto ji, kdykoliv se sobectví utrhlo ze řetězu, bylo třeba obelstít například tím, že se protivník odlidštil nějakým bizarním pojmenováním, aby už nestál člověk proti člověku, Francouz proti Němci či Italovi, ale žabožrout proti bošovi, případně makarónovi…, což přispělo k oné zvláštní slepotě, bránící proti sobě vidět člověka, ale nepřekážející schopnosti zamířit na jeho srdce...
Více v mrazivém textu L. Brožka

http://www.blisty.cz/art/65841.html


To mě bavilo a živilo !!!
http://www.ceskatelevize.cz/porady/1093836883-na-plovarne/


Ve Francii, kterou už pár let miluji, rostou úžasné holky
http://www.youtube.com/watch?v=sp3G50jBRuU


Obsazení Wall Street mě zaujalo, ale z tohohle protestu jsem měl husí kůži !
Výňatek z opery G. Verdiho Nabucco - sbor zotročených Židů odvlečených po prohrané válce do Babylonu asi 590 před našim letopočtem. Opera se hrála v Římě letos při příležitosti 150. výročí moderní Itálie za přítomnosti
Berlusconiho a starosty Říma, který v rámci projevu před zahájením opery kritizoval škrty rozpočtu na kulturu. Už před začátkem opery byl dlouhý potlesk. Italové milují Verdiho a jeho opery a většinou znají opery nazpaměť a slavné árie zpívají často spolu. Opera roběhla normálně až k uvedenému sboru jehož první slova v překladu jsou : " Oh má země, tak krásná a ztracená.. " V hledišti bylo zvláštní napětí, které cítil dirigent i účinkující. Když skončil sbor otroků, byl obrovský aplaus. Dirigent slyšel výkřiky: " Opakovat !" A rozruch neustával. V Itálii není zvykem opakovat části v průběhu opery, ale nakonec, když se rozruch utišil, obrátil se dirigent na
Berlusconiho a řekl: " Jsem Ital. Cestuji po celém světě a teď se stydím za to,co se děje v mé zemi a proto ( směrem k obecenstvu ) přijímám Vaši prosbu o opakování ! Nejen pro vlastenecký obsah, ale při dirigování slov " Oh má krásná ztracená země " myslím na to, že když budeme takto pokračovat, zničíme kulturu, která tvoří historický základ Itálie. V tom případě bude naše země opravdu ztracena ."
Potom řekl: " Já, Motti jsem mlčel po léta. Nyní bych chtěl dát této písni skutečný význam. Jsme doma v Římě, v divadle se skvělým sborem a nádherným doprovodným orchestrem. Navrhuji Vám, abyste se připojili, a budeme zpívat všichni spolu. " Potom zahájil opakování písně sboru, obrátil se k publiku a dirigoval jejich zpěv. Lidé byli vidět jen tmavě, protože osvětlené bylo jen jeviště, ale jak publikum, tak všichni na jevišti, zpívali ve stoje. Když sbor skončil, bylo vidět, jak si ženy zpívající ve sboru utíraly slzy.

http://www.youtube.com/embed/G_gmtO6JnRs


www.tichyfotograf.cz
www.kresadlo.cz
Dvě stránky, které mě neustále baví a naplňují optimismem !!!


Čestnost jako deviace, aneb jak systémová korupce vytlačuje slušné lidi na okraj. Ti inteligentní,a nedej bože ještě morálně dobře nastavení, prostě vypadávají ze hry, což je známá teze o degeneraci elit, kteréžto jsme nyní svědky (kvalitní rozhovor se sociologem P.Fričem najdete na stránkách Literárních novin,ročník XXI,č.36)


"Proč jsou dnešní dívky nesnesitelné?".
Tak se jmenuje půvabný a provokativní text Jana Sterna v Britských listech. Doporučuji. Apropo právě mu vychází nová knížka " Psychoanalýza všednosti ". Jak ho tak znám, máme se na co těšit !
http://www.blisty.cz/art/52196.html


"Láska k moudrosti" jako psychosa? Aneb bylo Platonovo proslulé podobenství o jeskyni poruchou filosofovy duševní rovnováhy? Martin Škabraha napsal velmi zajímavou a těžkou stať na tohle téma. (Čtrnáctideník A2, č.17, str. 18)


Sprcha s hodně studenou a hodně čistou vodou. Kdo má trpělivost, může zažít jeden z nejsilnějších thrillerů současnosti.Spousta věcí začně dávat smysl.Ale je to děsivé...

Koukolík o deprivantech
Moje tipy

Výborné čtení o současné ruské literatuře a to nejen o Sorokinovi. Taky o Michailu Jelizarovovi, Iljovi Kukulinovi a Anně Barkovové. A k tomu všemu hodně dobře napsaná recenze na nového Kahudu. Vše je k nalezení a pochutnání si ve čtrnáctideníku A2 č.16. z 30.7.14.


Dobře napsané, břitké a přesné. Větší horor než Paranormal aktivity. Pavel Šafr definoval náš porevoluční vývoj ve dvanácti obrazech. Všichni, jak jsme tady, by to měli mít neustále na nočním stolku ( Reflex 9 ze dne 27.2.13, str. 10-13)


Slávek Janoušek mi poslal svoji knihu. Jeho prvotinu, která je zároveň druhým dílem trilogie s názvem My tři a já. Folkaři umí i dobře psát.První díl napsal Vl.Redl. Slávek, dle mého, nezůstal pozadu.Už přibyla i poslední část Od Samsona. Vřele doporučuji ( viz Fotogalerie)


A2 ze dne 19.6.2013 stojí za to ! Už kvůli plnokrevnému rozhovoru s Pavlem Kosatíkem s názvem "Co je to být Čechem ?" Hořké čtení o národních mýtech a o našich potížích s hodnocením národních hrdinů a zrádců. O ryze " českém " tupém zjednodušování. Nu a pak životadárné textíky Milana Kozelky - Raňajky v Bazmekistáne. Jednoduše kouzelné.


Ondřej Nezbeda to konečně napsal. Hašek není "Hrušínský", je to mnohovrstevný existenciální autor. A Švejk byl pro mě vždy spíše postava do mystického hororu, až na husí kůži. Strašlivý ponor, když si odmyslíme knedlíkové české pojetí. Více na str. Respektu č.17 v textu - Záhadný Hašek.


Kulturní čtrnáctideník A2 (13.3.2013) je věnován "Lásce". Našel jsem tam dva skvělé texty. Jeden napsal Zygmunt Bauman ( O tekuté lásce...), druhým je rozhovor s vycházející hvězdou světové sociologie Evou Illouz.Vypadá to tak, že nejen ekonomika má na kahánku..


Eva Turnová!! Pokud nevíte - basačka od Plastiků. Taky někdejší Sabrina Black Emila Hakla. Taky výborně a vtipně píšící ženská. Právě jí vyšla knížka Turnový háj ( objednávky na eturnova@volny.cz)


O "postkritické době" , o kontejnerizaci světa, o slepé ulici, kterou se společnost řítí..brilantní text V.Bělohradského ( Salon,14.2.2013)


Během svátků jsem měl tři zásadní setkání:
1. Převratný výstřel kinematografie - film "Holy Motors" Leose Caraxe. Jeho podivný hrdina Oscar na otázku - proč to všechno vlastně dělá, odpoví kouzelně : pouze pro krásu toho samotného gesta. Filmová magie desetiletí !
2.Knížka "Myšlení rychlé a pomalé" z pera Daniela Kahnemana, která nás ohromí uvědoměním si vlastního omezení.
3.Dva dny s Vlastou Redlem, které mě naopak obdařily pocitem jakéhosi lidského neomezení.


"..z valné části se zabýváme blbostmi..." Hektická ospalost - to je nesmírně moudrý text, který mě na konci roku asi nejvíc oslovil.Díky, pane Chuchmo !( Kavárna, Víkend dnes 22.-26. prosince 2012)


"Mazlíme se s náhražkami". Rozhovor s Marií Langerovou. Mimo jiné o její nové knize " Hnízda snění". Taky o tom, že manipulace označujeme rádi jako "interpretace" ( A2-kulturní čtrnáctideník 24, ze dne 21.11.12)


Přibyl nový text v Zápisníku - "O Vesmírech ( bez rozdílu velikosti)".


O tom, jak J.Joyce svým Odysseem otevřel další území. O velké planoucí hranici literatury, kterou tahle geniální kniha ve skutečnosti asi je. Velmi pěkný je rozhovor s anglistou M.Pokorným o Odysseovi, vědě a psech s názvem " Literatura neodhaluje, ani nemyslí " (čtrnáctideník A2 č.19/12, str.24-25)


"Jsme záludný, nekorektní a k odpovědnosti neochotný lidský materiál. Ano, to, co žijeme je pokračováním normalizace,protože jsme nedokázali přestat" - to říká ve velmi břitkém a hodně obnažujícím rozhovoru Pavel Kosatík. Stojí to za přečtení i za trochu sebestudu. (Čekání na nového Havla,Salon 20.září 2012)


Evoluce člověka skončila - tvrdí v dechberoucím rozhovoru britský biolog Steve Jones. Stojí to za to ! Respekt 22, str. 47-51.


"Pád Jeruzaléma, aneb Kdy je společnost nemocná ?" Další nebroušený diamant z pera mého oblíbeného věčného provokatéra a psavce Jana Sterna. Tentokrát k nalezení v kulturním čtrnáctideníku A2-10/2012. Taky jsem si koupil jeho novou knížku - Černé libido ( opět skvělé čtení).


Evropa bude jednou islámská - pozoruhodný a poněkud děsivý rozhovor s biologem, filosofem a spisovatelem Stanislavem Komárkem je k přečetní v Salonu ( příloha Práva) ze dne 10.5.2012


Neodkládejte život na jindy- pozoruhodné povídání s P.Fialou ( Mňága a Žďorp). O muzice, životě a o českých rádiích. Dobré to je !(Reflex z 10. května, str. 59-62)


Přibyl nový text v Zápisníku:
O disentu krásy a pastech času ( úvahy o umění nevejít)
(4.3.2012)


NÁVŠTĚVNÍ KNIHA BUDE DOČASNĚ OTEVŘENA !!
( Jedná se o pokus otevřít diskusi k mým textům. Osobuji si právo na některé osobní invektivy vůbec nereagovat, případně je smazat. Moje odpověď tudíž nebude automatická. Pokud tato akce nesplní účel, bude kniha opět uzavřena).
Díky. R.H.


Teď zrovna moc nepíšu. Což ale neznamená, že taky nečtu. Čtu ! Tak například :
http://trcalek.bigbloger.lidovky.cz/c/235912/Vanoce-jsou-jako-perverzni-sex.html
nebo
www.lucifer.bloguje.cz
Jsem spokojen !!! Svět bloggerů je už dost velký na to, abychom pochybovali o jeho smyslu.


Novou knihu Josefa Formánka "Umřel jsem v sobotu" jsem přečetl za noc. Delší dobu si myslím, že jde o jednoho z nejzajímavějších českých spisovatelů.Opět mě nezklamal! A má úžasné webovky:
www.josefformanek.com



Svět bohatne a chudých přibývá. Tak se jmenuje skvělý rozhovor s filosofem Thomasem Poggem. Třeba i o tom,že z chudých zemí odtéká ročně desetinásobek toho, co jim pak pateticky dáváme jako rozvojovou pomoc.(Respekt č.3, str.46-50)


..s večerem se světlo na konci ulic ještě jednou protočilo. Světlo bylo dotěrné. Varovalo okolí, že nastane noc. Domy se zmenšovaly, byly menší než lidé, kteří procházeli kolem. Mosty byly menší než tramvaje, které přes ně jezdily. A stromy byly menší než obličeje, které pod nimi osaměle procházely.
Všude se rozlézala touha po domově a ukvapený spěch. Osiřelé obličeje na ulici ztrácely obrysy. A viděla jsem v nich viset kus mračna, jak se k mně přibližovaly. A když stály těsně přede mnou, smrskávaly se každým krokem. Jen dlažební kameny zůstávaly velké. A po dalších a dalších krocích visela místo mračna v tváři dvě bílá vypouklá bělma. Při dalším a dalším kroku, těsně předtím, než mě obličeje minuly, se bělma slila v jedno.
Držela jsem se konců silnic, kde se drželo světlo. Oblaka, chuchvalce zmačkaných šatů. Otálela jsem s návratem… ale v nehybném světle záleželo na chůzi, musela jsem jít rychleji. Postranní ulice na noc nečekaly. Balily si kufry.
(úryvek z knihy Herty Müllerové Srdce bestie)


Čtvrt století jsem žil v komunismu. Dlouho mi chyběl trefný název doby, ve které se nacházím teď. Už ho asi mám:
http://www.blisty.cz/art/60743.html


Povídání s Erwinem Hellerem o zrychlování světa, o umění odpočinku, o tom jak sami sebe vykořisťujeme a že nicnedělání je zatraceně těžká práce,najdete v Respektu č. 26/27 na str.48-53.


Doporučuji k přečtení čtrnáctideník A2 č.10. Najdete v něm tentokrát vynikající text z pera Jana Sterna s názvem Pocit stísněnosti v posteli. Nevídané souvislosti předkládá tento mistr psychoanalýzy i slova.


Tíha mateřštiny. Tak se jmenuje text Jana Sterna na stránkách týdeníku A2, č.26.Taky mu vyšla nová knížka ( Mystika západu). Už ji mám a čtu. Je moc dobrá.


Respekt č.41 se vydařil! Rozhovor s filozofem Konradem Liessmannem, potažmo povídání s "fotografem mrtvých" Joelem-Peterem Witkinem o odvaze, smrti a hledání krásy, a taky text o Vargasu Llosovi, čerstvém nositeli Nobelovy ceny za literaturu.


" Reklamní agenti to nezachrání". Tak se jmenuje rozhovor A.Plavcové s prof. Kamilem Wichterlem. O jeho geniálním otci, o tom, že když Edison vynalezl žárovku byla tato už 25 let patentovaná, o tom, že matematika je ve skutečnosti nesmyslná, a o mnohém dalším. Vyjimečný chlap. Viz příloha LN č. 47, str.6-13.


Říkal mi kdysi jeden věhlasný místní muzikant : " Stejně jednou skončíš u Gabriela ! ". Stalo se. A já ho poslouchám když je mi dobře, i když třeba není.

P.Gabriel

Tyto stránky si zatím zobrazilo 1921005 návštěvníků.

Přihlášení

valid xhtml 1.0 strict - css - php
Matyáš Havel, 2008

Matematika, maso a jiné nejasnosti

xx

foto B.Šlapetová - kniha "Nepřistupuj blíž"

xx

šumavské" slatě"

xx

Skotský náhorní tur

xxx

...

xxx

Vinyan

xxx

E.Hakl

xx

L.Freud

xx

L.Freud

V noci dřepím u počítače a potím z pórů krvavě tekutinu, která by se ráno možná mohla tvářit jako slova.
V 02:30 přichází mail.
„ Jsi tam někde ? Mačkám tlačítka na klávesnici, to většinou v noci, přes den zase tlačítka na mobilu, v domnění, že ty oholené, kamsi vyslané znaky vyjádří alespoň přibližně to, co jsem měla před chvíli na mysli, ale za chvíli už to tam nemám. Blbé překladače se spoustou chyb, ale chlubící se rychlostí…“
„ Píšeš ještě ?“, odcvrkám na černých čtverečcích toho obdélníku, který už se stal skoro smyslem všeho, pamětliv toho, že před lety psala povídky, které nebyly ani tak dobré, jako spíš chlapsky a hurónsky napsané. Jako když do pečlivě uvařeného a ohlídaného perkeltu pohodíte mimoděk kusy syrového masa.
„Už ne, nemá to smysl, nikdo to nečte, ani nikdy číst nebude“.
„Budeš to číst ty..“.
„Jsem vyšťavená, nemám zdroje, a nemám se hlavně na co těšit..“
„Když se přestaneš na cokoliv těšit, umřeš“
„A na co se těšíš ty? Ty blázne, co má depresi a samotu v samotném erbu?“
„Jelikož chci přežít alespoň do dalšího týdne - tak třeba na mámu s tátou, na syny, kdy ten starší už je chlap s větším pérem než mám já, a ten mladší postupně obrůstá chlupama a sarkasmem, taky na novou knížku od Hakla, na filmy Cesta, Vejdi do prázdna a Oko nad Prahou. A třeba i na to, že se někde mimo Prahu zase prudce udělám do Famfrlíny..“
„Mně zůstala jen slova a těma se ani neudělám, ani jima nic neobjevím“.

Konec komunikace.

Apropo Hakl. Provází mě už pár let. Píše o čtyřicátnících, kteří se tak trochu vymkli světu, ale nehořekují, spíš jen tak bodře a pivně mudrují. Píše chytře. Buď v tom opravdu lítá, nebo je vychcanej, dumám, a cílí na naši generaci, která ve ztracenectví cítí poslední šanci k orgasmu, nebo alespoň k politování. Což je často skoro totéž.

Pozdě v noci čtu Salon a hltám každé slůvko z mailové komunikace Michala Šandy s Haklem.
„ Samotu vnímám jako komfort. Spoléhám na to, že jsem se nespletl, že samota má smysl, jakkoliv by nebylo od věci mít v záloze aspoň jeden třírozměrný vztah…o tom bys mi mohl říct něco ty, proč tě nezajímá příběh a co vlastně psaním sleduješ. U mě je to jednoduché- konstruovat děj mi připadá jalové – je toho všude plno. Jsou to lži. Detektivky,mystika, šifry všech možnejch mistrů a mágů – spotřební nuda. Mě zajímá literatura, která má potenciál bigbítovýho koncertu, maximum emocí na minimální ploše. Netvrdím, že takovou dokážu psát. Tvrdím ale, že všechny ty píčoviny, co jsou jich plné pulty, neznamenají nic proti jedné dobré básni od Wernische…zvenku psaní vypadá jako blazeovaná samotářská hra, ale uvnitř jde víc než o život. O víc. Nejde od toho odejít, musí se to mořit, až se to vymoří a zbyde lehká pěna, nic víc, hotová samozřejmost. Uvnitř je nějaká potence, cíl, cosi optimálního, vzorec bytí, který se člověku nikdy nepodaří zformulovat bez chyb. Byl by v tom ale ďas, aby se to nakonec nedostalo samo k sobě. Ještě se mi to nepodařilo, ale pokaždé jsem blíž a blíž. Není co zvažovat, tak to musí být. Musíš všechno kolem sebe zkurvit, všechny zahnat, znechutit, odříznout, sám sebe znemožnit se, a to je teprve základ. Pak se teprve začneš přibližovat ke smyslu pasní…“, chrlí do nocí ublemtaného notebooku Emil H. a já hned druhý den volám Knihomola.
„Pravidla směšného chování vyjdou až devatenáctýho. Pošlu Ti je na Barrandov“.
Tak se těším.


Ráno jdu do Alberta pro jogurty, mlíko a víno na večer. Na lavičce sedí chlápek, který většinu možných cest vpřed už tak nějak zavrhl. Smrdí už na vzdálenost, kterou čichové buňky neumí. Pak si všimnu, že v jedné ruce má krabicové víno a v druhé knížku. Zavětřím a stává se ze mě pozorovatel. Kdesi v kontejneru našel starý německý anatomický atlas. Zaostřím na stránku, na které leží jeho hnědé prsty. Řez vejcovodem a dělohou.
Ženské maso.
Tohle slovo – maso - se ke mně přibije a vracím se k němu.
Samozřejmě i v práci.

Mladý chlap, co si sedl na motorku se stejně ožralým kamarádem. Pak letěl vzduchem. I na té pitevně slyším zpětně ten rámus, co udělala jeho lebka při nárazu na betonový květináč. Rovnáme to po kouskách, jako když děcka ve výtvarce nalepují roztrhané kusy papíru na čtvrtku. V mžiku mě napadne, co asi v tu chvíli cítil jeho dvouletý syn o pár set metrů dál. Napadne mě pateticky, že se možná alespoň zhluboka nadechl, nebo že třeba klopýtnul, nebo že se mu trochu rozbušilo srdce. Nic z toho. Buď v klidu dál olizoval lžičku s pribiňákem, nebo prostě spal.
O chvílích, které navždy změní náš život, většinou nevíme vůbec nic.


Už delší dobu mi večer v posteli Famfrlína čte z knížky „Nepřistupuj blíž“. Tahle bichle má dobře dvě kila, a ona v ní listuje svýma malýma rukama, a občas se hlasitě zařehtá. Někdy taky jenom čte a mlčí. Barbora Šlapetová a Lukáš Rittstein. Skutečné celebrity tohohle malého státečku. Celebrity v konspiraci.
Setkali se s lidmi, kteří nikdy neviděli bělocha, kteří nikdy neviděli nikoho jiného, než členy své vesnice. Kteří žijí na stromech. A kteří s chutí sní člověka. Jeho maso.

Poslední přírodní lidé. Kmeny Yali Mek. Západní Papua.
„Sekli jsme ho zezadu do zad. A na moc míst, mockrát, až umřel… v Muli jsme ho naporcovali a snědli. Byla to slavnost s ostatními lidmi z vesnice a jedli jsme to tělo.A protože jsem byl už velký, dostal jsem taky pár kousků z těla. Dostal jsem prsty a ruce. Oddělila se hlava, ruce, nohy a vyvrhly se vnitřnosti, srdce, plíce , žaludek… všechno dohromady jsme dusili na horkých kamenech. Prostě stejně jako prase…jedl jsem i mozek a všechno… chutná to jako kuře… srdce je to první, co musí být uvařeno. Musíme ho sníst okamžitě, co nejrychleji… nevaříme ho se zbytkem těla , ani ho neobalujeme v listech. Položíme ho přímo do ohně a sníme žebra a srdce jako první…“

Na Šumavě mi Famfrlína čte další pasáže o kmeni Korowai Batu.
„Představ si, že ti chlapi tam mají penis zastrčený do šourku a to místo mají zakrytý půlkou ořechu !“
„Nesmysl, to nejde..“
„Ta Bára to vyfotila“
„To je anatomická blbost“
„Tak ukaž..“

Konec čtení.
A při cukání v břiše potom už nemyslím na nic.
Ale stejně to ráno ve sprše zkouším.

O dva týdny později jsme s vílou v sauně. Když vylézám z ledového bazénku, se smíchem pravím:
„Teď se nedívej, protože to co vidíš, není pravda“, ale přesto mě napadne, že teď bych se mohl s pány z Korowai Batu možná domluvit jak na to. Famfrlína se taky směje, a to celou pusou i hlavou , a mně se mimoděk vybaví scéna z filmu Jízda, ve které Radek Pastrňák vylézá z rybníku a totéž vysvětluje Aně Gaislerové.


Ale zpátky na Šumavu. Chodíme v ní, čicháme ji. Až v ní pak nakonec zabloudíme.
Kilometry nachozené po pastvinách, přelézáme dřevěná bradla, osaháváme dráty s proudem, nebo bez. Vůbec nevíme kde jsme. Najednou stojí proti nám stádo jako ze Spielbergova filmu. Obři s velkými rohy a urousanými předlouhými chlupy. Vpředu stojí jejich šéf. Má nejmíň dvě tuny a pozorně si nás měří. Pak se stádo poměrně jednotně vydá směrem k nám.
Umřu ušlapáním a už vidím svoje tenké střevo na klikatém rohu toho divnozvířete, mihne se mi hlavou, ale snažím se být mužským prvkem v naší dvojici, a uklidňuju Famfrlínu, která se klepe a bojí, jak malé děcko. Na pomoc přibíhá farmář. Famfrlína z bezpečné vzdálenosti na poslední chvíli fotí.
„To je úplně původní forma krávy, totiž skotský náhorní tur“, slyšíme a mezitím se klidíme pryč.
„ A proč je chováte ?“, ptám se rádoby klidně.
„Na maso, pane. Na maso. Někdo je kříží s jakem, někdo už i s normálním skotem, ale já to geneticky hlídám“.
Původní druh.
Korowai Batu s rohama.


Pobíháme šumavskými rašeliništěmi, Čenda ve slatích slastně plave a válí se jak zasloužilá, ulítaná děvka. A já po večerech čtu svou novou knížku.

Napsal ji Adrián Paenza a jmenuje se „ Matematiko, jsi to ty?“. Čtu to jedním dechem. Já, který se s matematikou rozloučil kdysi u maturitní tabule, kde jsem tehdy mazal ty dlouhé a útlé rádobyhouslové klíče. Integrály. Znáte to, když někdy v životě na chvíli děláte věci, o kterých si později myslíte, že je ve skutečnosti prováděl někdo jiný ??? Jenže tenhle Paenza se podíval na matematiku úplně jinak. Spousta hádanek, filosofie a nádherných zpochybnění. Nakolikrát se dá přeložit papír? Pamatujete ? Nula a její tajemství. Matematická nepravděpodobnost existence Boha. Postupně mě tenhle pán zasvěcuje do tajemství, které zní – matematika ve skutečnosti není věda o číslech, ale duchovní a vpravdě umělecká disciplína.

Jedna a jedna prostě nemůže být dvě. Protože to by ta „jedna“ musela být totožná s tou „druhou“ jednou. Což, jak známo, v našem světě nejde. Nic není identické.Vždycky je něco navíc, nebo něco chybí.

V přiopilém usínání mě napadne, že i ta naše slavná demokracie je asi snaha sloučit čísla, která nejdou ve skutečnosti pořádně sečíst, vynásobit, či, co já vím, třeba dělit a odmocňovat. Lze je prostě jen postavit vedle sebe. A najednou tu máme matematiku ve více světech.
Taky proto jsme dopadli tak, jak jsme dopadli.
Nevypočitatelně.

Navíc ta naše matika vždycky vychází z prvotní školácké chyby, kterou ale pěstujeme celý život: totiž když mi něco chybí, nepřemýšlím, co s tím, ale – kdo za to může ??

Karty nejsou velké, ani malé. Durcha můžete hrát i bez nich.

Čtu si taky o geniálním matematikovi, o jednom z nejchytřejších lidí světa. Jmenuje se Grigorij Perelman a vyřešil letitý rébus zvaný Poincarého domněnka. Jde o jednu ze sedmi největších matematických hádanek, starých nejmíň sto let. Američani mu přinesli až ke dveřím jeho smradlavého patrohradského bytečku milion dolarů. Poslal je pryč. Umí matematiku. To ovšem neznamená, že umí počítat.



Stárnu. Vidím to na své tváři, na očích, i na výrazném snížení prudkosti odmítnutí některých věcí.
Jsem starý muž / zase ten Pastrńák/, směju se a trhám šedivé vlasy ze spánků . Britský astronom Paul Murdin pravil poté, co objevil černou díru v souhvězdí Labutě, tuším v roce 1971:“ Jsme relikty ranného vesmíru, naše těla jsou pořád složená z atomů, které vznikly v prvních minutách po velkém třesku“.
Z nich je složená i naše duše, napadá zase mě. Jakkoliv si myslíme, že na tom má zásadní podíl třeba obličej rodiče , utajený za sklem dveří u kuchyně. Nebo u pokoje, kde prvně onanujeme.
Matematika pana Paenzy nepracuje s průměrem. Protože ten neexistuje.
Co je dnes podprůměrné, když průměr poklesl na úroveň rantlu čističky odpadu? Je průměrem obecná buranizace? Kolektivní konzum a tlupové požírání stupidit? Mezi našimi krvinkami nekolují jenom atomy té velké vesmírné šlupky, ale taky věčné vektory barbarství se všemi jeho egoistickými a všežravými hnusy.

Bratříme se s Yali Mek. Ať už s kravatou v parlamentu, u nějakého grilu, plasmy, nebo v postelích s náhodnými milenkami.
Na horkých kamenech rožníme srdce svých bližních.
Jen to, na rozdíl od těch nic neskrývajících divochů ,tak trochu civilizovaně tajíme.


Zase sedím proti němu.
Stejné řeči a stejná neznalost zásadních pravidel, tedy nejasností kolem masa, o kterém si myslí, že mu patří.
„Co ta Tvoje? Jak to máš?“, ptá se.
„Je spolehlivá“, dím.
„A to je všechno ???“.
„Právě jsem ti řekl definici lásky“
„Nerozumím“, kouše si nehty a ostentativně mlží kolem vlastního paroží a nepostradatelného hněvu. Ten je benzínem, bez kterého by nejel. Uplivuje slova jako hořké slupky od ořechů, které mu najednou nějak v puse překáží. Už dávno z něj odpadly věci, které byly cenné. Zůstává tady jako deformovaná socha s chybějícími kusy. Které někde odhodil jako přebytečnou zátěž, v horším případě je vsadil do banku hodně falešného kasina. Připadá mi jako zeď staré rozhledny, se spoustou fixových zápisů: „ Byla jsem tady“.. “Klára 8.3.2008“…nebo „ Díky, taky dobrý..“. Má obličej, ve kterém jakoby něco chybělo. Nějaký určující prvek.
Díváme se na sebe přes jakési okno, přes skleněnou bariéru,, jejíž povrchy jsou z obou stran natřeny jinak. Odlišně lámou světlo a tím pádem je jinak vidět na druhou stranu. Má Frommovu úzkost ze svobody. Proč mu mám vykládat, že ve skutečnosti hledá matku, prs, kotvu a jistotu. Kterou by vždycky spočítal.
Předstírá, že nepředstírá.

No Peťa mi v noci píše o filmu Vinyan. Za dva dny má Famfrlína lístky.Vždyť říkám, že je spolehlivá. V den třetí sedíme na Andělu a je nás v sále šest. Ten film je zjevení. Trierova škola. Dva světy. My je vidíme, a oni nás taky, v tom zahuštěném světě. Srovnáváme důležitost ve smyslu našem a pak v tom jejich. Vítězí holá syrovost. A pravda. Ta nejbolavější ženská pochopí, že je s nimi v jednom vzorci. Civilizace otcovského ražení končí prokláta kusem dřeva. A máma, která přišla o syna, se nechá natřít nadivoko od divochů, kteří jsou autentičtí, protože pochopí, že v nás taky bydlí. Budoucnost světa má ženské jméno.
Skvělý film.


Často si myslíme, že po cestě vypouštíme kvalitní olej. Ale místo toho vyprošťujeme na vzduch jenom kuřata – jsou kovová a na klíček. Poslušně zobající do umakartu, na který je vystrčíme. A kontrolujeme jenom počet znělých cvaknutí. Méně pak už výdrž pružiny uvnitř jejich vetchých plechových tělíček.


Teď trochu odbočím.
Pán Temnot a morbitidy. I tak píší novináři o díle Luciana Freuda. Vnuk slavného děda je momentálně nejdražším žijícím výtvarníkem. Patriarcha Abramovič dal za portrét morbidně tlusté ženy na kanapi 34 milionů dolarů.
Velkým tématem tohoto malíře je samota. Zajímá ho tělo. V nehezkosti a syrovosti proniká do masa. Freud znechuceně, a přitom se zájmem, sděluje, že naše tělo není nic jiného, než rozkládající se maso. Sám sebe označuje za despotického samotáře. Víc než o komkoliv jiném o něm platí, že géniové jsou ambiciózní, sebestřední a pracovití škarohlídové. Temnou stránku našeho já, a nakonec i toho svého, odhalují jen ti největší mistři. Pokud to umí. A on to umí.



Je noc a já si hladím tělo.
Tu minulou jsem hladil její.


Než usnu, napadne mě:


Maso prostě nespočítáš.
K tomu ti nepomůžou ani petrohradské vzorce,
ani horké kameny.