O nádechu, výdechu a o kaktusech ( hovory s vlastním obrysem I.)
V.Sorokin
....
..
...
...
....
"Čtu tě, a ptám se právem zhrzené milky pradávné : a pro tebe je sex vlastně jako co????“
Tenhle výkřik ( přilepit mu nálepku dotazu se trochu zdráhám), přiletí po icq kolem půlnoci.
Myslím na to, že to, že jak se daří mému ročnímu synovi, jsem kdysi zjišťoval se zpožděním jednoho týdne , jenom díky tomu, že mi na ranním nástupu u tankánů v Čáslavi předal ožralý major dopis v roztržené obálce. Teď je to všechno hned. Vypadá to tak, že všechno je tak nějak okamžitě. Jen konečné výsledky a definitivní součty všech těch rychle odeslanejch blbejch textů choděj už po staletí se stále stejným zpožděním. V uklidněné mysli.
Tak dobře – ICQ.
„Čtu Palahniuka, takže tě stylově posílám do prdele“, píšu, zatím jakoby bohorovně.
„Fajn, Klub rváčů, nebo Zalknutí?“, piští computer takřka okamžitě.
„Zalknutí“
„Taky jsem se tebou kdysi málem zalkla, vole…“
„Sex je především rychlý rozhovor, který plyne, běh od ničeho k ničemu, a odnikud nikam, kterým se snažíme něco podstatného zachytit. Ale je to jen letmo míjený bod na úsečce, po které se někam řítíme a myslíme si, že tím svíjením se, to aspoň na chvíli zastavíme. Chceš-li – pokus o únik “.
„Před únikem není úniku…“
„Takže tys Palahniuka už četla! To totiž napsal von:-)“
„Jasně a taky vím, že můžeš prošukat celej život a svůj prostorovej barák tím nepřeplníš. Nejedná se o vlastnictví. Ničehož. Což je zase myslím ten tvůj milovanej Hakl“
„Myslím, že jo. Hele nesbírej vteřiny, který uletěj a po létech si k nim, chtě nechtě, kvůli děravý paměti, domaluješ hezkej obrázek, aby to vonělo, jako stará kolorovaná pohlednice..“
„Jo,jo.Myslím na ty vteřiny, který mi proletěj zpětně hlavou, až se na tom kole někde konečně zabiju. Jezdím jako šílená“
„Něco si nahrazuješ ?“
„Nikoliv, jenom mě to unaví. Líp a víc než nějakej pitomej chlap…“
„Ale nějakýho bys chtěla, ne?“
„Vlastně pořád…“
„Tak dobrou, brzo ráno musím vniknout do několika vychladlých těl“
„Dobrou. A vnikáš taky někdy do nějakýho horkýho?“
„:-) tak Dobrou“
„Amen“
Otevřu si láhev bílého a do uší napouštím odrhovačku, která se stále častěji ozývá i v mém autě z Radiožurnálu. I don´t believe you od Pink. Hlasivky potažené chlupama pravěkých samičích věcí, chraplavě sdělující, že je dost odžito. Dobrá melodie, říká hudební mechanik ve mně. Dobře nazpívaná a zprodukovaná sračka, namítá praktik, který uvnitř mě bydlí taky. Tak mpétrojku přeladím na Coco Rosie.
Potom zkouším psát té icq kytičce, co už dávno přestala být zelená:
„Soulož je komiks, který si bůh promítá skrze nás na ta naše prostěradla…“
Odesláno. A ještě jsem na tu blbost v tu chvíli ovíněně pyšný.
Bude přečteno asi až ráno. Ale ráno, a přes den, lítají myšlenky šejdrem, jak mi kdysi napověděl Hapka. Nejlepší věci udělal mezi druhou a čtvrtou ranní.
Já asi taky.
I ty nejhorší- štěkne jakási larva ve mně, která mi nikdy nelže a leze mi tím na nervy.
Utopím ji poslední dvojkou vína.
Přemítám potom v posteli nad tím, kdo s Rosemary-icq zelenou kytičkou, vlastně mluvil. (dostala to jméno po společném poslechu jedné skvělé věci od Oskara Petra a už jí zůstalo). Takže kdo to ťukal do klávesnice? Já ? Nebo můj věčný, vždycky zveřejnitelný obrys. Se kterým vedu hovory, a ty jsou nekonečné. Jsou totiž dva Radci. Jeden veřejný a druhý intenzivně vnitřní. Vzpomenu na to, co psal nedávno Jan Stern. Podle Lacana nabízí Ego určité zdání. Zdání jednoty, soudržnosti a identitiy. Iluze. Podle Lacana je uvnitř Ega malé prázdno, střípek nicoty, který nutí nikdy Egu plně nedůvěřovat, nikdy s mu plně neodevzdat, zůstat od něj odštěpeno.
Tak hovořím se svým obrysem, který se pohybuje světem a nabízí okolí souhru, nahrává míče a tleská smeči, či prohozu. Roztleskávač.
Ego mlčí. A v noci mi potom nemilosrdně odškrtává neviditelnou tužkou falše, nepravé auty a poháry z plastu, které nic neváží.
A kterými jsem ještě nedávno vítězně mával nad hlavou.
Obrys, fantom, veřejná prezentace, vyzáření směrem kamkoliv, mimo nitra. To je doktor Havel, povětšinu bílého dne. V noci, za pomoci ještěrek, sebemučení a trýzně ( popravdě řečeno spíše lehkého sebevevkládání do hladké, nikam netlačící a především dobře vypadající klády) hledá svůj střed, bílé místo osobní mapy, na kterém nejspíš leží ta blbá pravdomluvná larva.
Vedu dialog s tím člověkem, který mi nadělal v životě ( nás obou) spoustu potíží. Tedy se sebou, nebo s tím, co za sebe považuju. Dialog není bitva. To je zase odkaz na pana profesora Machovce, kterého vzpomněli v Respektu, ale nikde jinde. Dialog jsem nečetl ani neslyšel spoustu let. Z řinčení zbraní mi ale nikdy nepřestaly brnět uši.
Tak v té souvislosti zmíním i hádku mezi mnou a mou bývalou ženou o elitách. I ona lehce zaslzela, když spadlo to letadlo. Uměl jsem si to představit. Spousta práce, DNA analýzy, nádeničina a shořelý materiál. Nemůžu za to, že to vidím tahle. Jsem profesionál. Tragedie to byla, samozřejmě. Jenže já ty tragedie, ve zdánlivě menších verzích, prožívám každou chvíli. Každým okamžikem se dívám do vyhaslých očí a hlav lidí, kterým někdo umřel, a oni jsou najednou sami. Mámy s dvěma dětmi a s dluhy, které tady ten jejich nechal. Rodiče, kterým umřelo jediné dítě. Kluk, kterému se otrávila holka. Pořád to cítím, pořád to zabolí, a ničí náladu. Prostě už neumím smrt rozdělit na důležitou a důležitější.
Smrt je vždycky jenom smrt.
No tak jsme to s Barborou probírali. A nesrovnali jsme se na slově ( tisíckrát mediálně obehraném, v radiu zaznělém a pateticky a dojemně vyřvaném do světa na všech stanicích )-na slově ELITA. Položil jsem otázku nikoliv polskou, ale ryze českou. Kdo je elita našeho národa ?? Kdo by musel sedět v nějakém českém letadle někde u prokleté Katyně , aby vznikl tenhle mýtus.
V našem případě by „ elitou“ byli asi bývalí veksláci, úředníčci zahraničního obchodu s náskokem přede všemi, kteří neuměli žbleptnout slovo anglicky, připravenci k přihrbení a k telefonům s tím správným známým? Píďalky vylezlé po hřbetech jiných píďalek až tam, kde jsou ty knoflíky : Ano a Ne. Nevzdělanci, samozvanci, drzouni. Posléze tedy již představitelé a činovníci. Zpanštělá lůza.
Nad ránem mě napadne, že: kdo hledá smysl nutně dojde až k bodu, tedy na nějakou křižovatku, na které si uvědomí, že nehledá Boha, posléze ani „ boha“. Jakéhokoliv. Hledá rozhovor. S vlastním obrysem. Nejsou tyhle rozhovory, které vedeme, vlastně vždycky hovory s dítětem, které příliš rychle vyrostlo ?
Jára mi volá, že byl na Koukolíkově přednášce ( toho jsem si vlastně zapomněl uvést mezi pasažéry první třídy, jako ostatně desítky dalších, kteří mě napadali posléze na cestě v autě, když jsem si z plezíru dával dohromady tu zvláštní letku skutečných elit).
Za pár dní mi přednášku přinese na papírech.
Je o psychopatech. O manipulátorech. O podivně nešťastných bytostech, deprivantech, kteří touží po vlivu a po moci. Protože se jim to kdysi, v tom mrňavém věku, někde nějak porouchalo. Třeba s mámou a tátou. Nebo se ségrou a bráchou. Koukolík říká, že jich jsou kvanta. V horních patrech skoro každý druhý. Jediné, co radí, je vzít nohy na ramena.
Rozhovor s nimi není možný.
Vaše slova zapadnou do nemocné půdy, ze které neroste nic, než jejich smrduté vůdcovství.
Celý den potom přemýšlím nad tím, jak propastný je rozdíl mezi vlivem a významem. Jaký význam mají vlivní lidé a jaký vliv mají ti skutečně významní.
Těžké věci..
Třeba kumštýři. Někteří se rozhodli pro zobrazení obyčejnosti ( je-li jaká). Warhol namaloval plechovku od polívky a vstoupil do dějin. Kdysi řekl:“ nechci přibližovat žádného hrdinu, ani hloubku věcí, chci jen zaznamenat něco, co už se nestane. Přestože se vlastně o nic nejednalo". Všednost, je-li zobrazena vybízí k hovorům s vlastním obrysem – poznamenám si na ubrousek v nějakém bistru. Mimo umělecké mapy kráčel třeba i Vladimír Sorokin. Jeho Frontu jsem četl mnohokrát. Děsivý popis všednosti, která vám zaleze až do kostní dřeně. Patřím ke generaci, která ve frontách stávala. Třeba ve čtvrtek ráno před knihkupectvím. Sorokin to jenom popsal. Nic víc. A tím, že z toho nic nevyvodil, neanalyzoval, nefilosofoval a nementoroval, dosáhl efektu třesku. V řídkosti jeho psaní je hustota atomových jader.
Vladimír Sorokin píše a mluví. V Rusku ho nemají rádi. Je to larva , která oslovuje poslední zbytky svobody v duši tohohle podivného národa. Žalují ho pro pornografii, jeho knížky naházeli v Moskvě před Velkým divadlem do obří záchodové mísy. Mutanti starých carských časů, po kterých podvědomě touží. Polovina z nich miluje Stalina. Svobodu chápou už po staletí jako groš hozený z kočáru opričnika. Opričníci dnes přesedlali na mercedesy, říká Sorokin. Připomíná mi to comeback zlatých osmdesátých v hlavinkách skoro půlky národa českého.
K těm nasládlým, ovarovým časům rájenek, a možností vymluvit se na vůdce.
Kterého ovšem absurdně uznáváme a kdykoliv plebejsky poklekneme, když se objeví v naší vísce.
Famfrlína čte systematicky Hakla. Mám podezření, že ho vnímá jako prostředníka, který jí ukáže směr k mým světům. „Romantická láska je projekce“, cituju Emila. „Doplnění vlastních nejistot“, graduju. „Protože každý chce někoho mít“, dokončuju myšlenku a ujišťuju jí i sebe, že nejsem výjimkou.
Pak mi víla odjede na pár dní lyžovat. Se ségrou, jejím manželem a jeho nějakým kamarádem.
Stává se ze mě odšťavovač písmen. Z jedné strany futruju knížky, z druhé strany vytéká tekutá dužina. Nová Hůlová. Její hovorovou češtinu jsem si, na rozdíl od jiných, zamiloval. Zraje a píše v duchu hesel A.Lustiga - že to musí být hezké, ale taky dobré. Platon a Aristoteles. Pak je tu Palahniuk. Zalknutí. Katarze z toho, že i ztracenci našli svou metodu, jak s námi žít. A že i lítost a soucit může být cestou k síle pro ty slabší… Už nejsem ničím překvapován. A přitom bych tak chtěl být…“, píše Palahniuk, a mluví mi z duše.
A pak je tu konečně nový Hakl – Pravidla směšného chování. V jediné větě to vysvětlí – když chce člověk za každou cenu zachovat svou vážnost. Hmm. Pár míst mě nutí dělat si poznámky. Str. 34- „ je v nich zvláštní směs slušnosti a chladu, v těchhle třicetiletých. Co v nás bylo zkřivené, je v nich už rovné.A co v nás bylo rovné, není v nich už vůbec..“. Na straně č.73 strnu. Poznávám svůj obraz, svoji myšlenku, svůj štětec. I když to není možné. Vracím se ke svému minulému textu o Matice a masu a najdu to: „…Často si myslíme, že po cestě vypouštíme kvalitní olej. Ale místo toho vyprošťujeme na vzduch jenom kuřata – jsou kovová a na klíček. Poslušně zobající do umakartu, na který je vystrčíme. A kontrolujeme jenom počet znělých cvaknutí. Méně pak už výdrž pružiny uvnitř jejich vetchých plechových tělíček…“. Napsal jsem to 11. dubna v noci. Haklova knížka vyšla devatenáctého, tedy měla vyjít, protože Knihomol mi ji přivezl až dvaadvacátého ( a nadával, že v Argu mají binec).
Nu a na straně č. 73 Emil napíše – „ jdeme tam, ač se nám do té jeho vykalené udírny najednou ani trochu nechce. Rádi bychom ještě kolovali, dva tři okruhy aspoň. Jdeme však. Ťukat sklem o sklo, vést furiantské řeči. Vzájemně si předvádět odrbané slepičky svých životů. Natahovat klíč a přihlížet, jak zobou…“.
Neopisovali jsme od sebe.. ani by to nešlo. Jen jsme si s Emilem zhruba ve stejnou dobu vzpomněli na stejnou hračku, která nám běhala po stole v kuchyni. Zob, zob a znovu natáhnout. Pamatujete ???
Je to pořád Hakl. Padesátiletý, stejně píšící. Nutno říci, že pořád stejně skvěle píšící. Jsou tam nádherná místa. Pořád se kouká na svět skrz hořkou clonu. ferneťáckou. Ale dobrou na to, aby člověk občas zvědavě cosi zahlédl.
Celý tajemný šém jeho psaní o sobě ( které mu vyčítači nepřejí, protože se bojí říct, že mu jeho přísnost sebevhledu závidí) je na samém konci.“ Voda je nehybná, středně hustá, nijaká. Nořím se do ní, potápím se, plavu pod hladinou. Otevírám oči, Dívám se sám sobě zblízka do ksichtu. Je to hrozný pohled, ale pořád mnohem lepší než nevidět nic…“
Čtu v tom osamělém víkendu co mi přijde pod ruku. Třeba zaržám u rozhovoru s Davidem Černým ( minimálně 4. řada mého pomyslného letounu). Když se ho novinář zeptá na Jiřího Davida, jeho klíčovou sochu, a na jeho výsostné postavení v české kultuře, odpoví tenhle Darmoděj kupodivu lyricky: „…řeknu vám to metaforou – savanou se řítí splavená snaha, ve zpěněné hubě je zaříznuta uzda a na té se, v prachu, míle za ní, zmítá za nohu vláčená schopnost..“ .Mimoděčně zatleskám a sám sobě přidávám – někdy svoje nadání a schopnost nabijeme do komory pistole, která vystřelí na ten nebližší cíl, nebo ten výstřel promění aspoň na barevnou bezcennou rachejtli.
V pátek dopoledne se potkám s člověkem, se kterým se už nikdy potkat nechtěl.A hněv vpluje do mých útrob jako volně vypuštěný drzý had. Hněv je jedním ze sedmi smrtelných hříchů jakési vatikánské firmy, ale taky jedním z největších zel staré tibetské mystiky. Spolu s nevědomostí a přebujelým egem. Tak s ním pracuju.
Potom ho začínám v té smíchovské hospodě pozorovat.
Blekotá.
Snaží se nahlížet do dávno prázdných doupat svého života, marně pátrá po věcech, které se kdysi proměnily v šedivého vzteklého živočicha a navždy se ztratily někde v lese.Neví o tom.
Místo toho se cáká v jakémsi bazénu budoucnosti- skrápí se vodou, kterou všichni znají a snaží se bavit tím, že ji vystřikuje nohama a rukama do očí těch kolem. Kteří do toho bazénu vlezli. Taky dobrovolně.
Jednou pozdě večer dostanu chuť na panáka. Doma nemám nic.
Non Stop poblíž je mým cílem a vstoupím.
Vidím několik postav pohroužených do svých dávno prohraných příběhů. Sdělují jiným, že jako proč a jak. Mozky nalité lihem si ve vzájemném bratrství dokreslují chybějící kusy vyprávěnek, letmo nahozených obrazů, přežvýkaných čísi hubou nad šestým pivem. Hledají odpovědi.Opravdové otázky ale nemají. Piju Bourbon a křičím cosi mlčky do prostoru, i na tu přestárlou zmalovanou číču vlevo v rohu, která nepochopila, že čas už si svoje odbyl, že žádná z důležitých odpovědí neleží ani v tomhle pajzlu, ani nikde mimo nás. Že k ní musíš krkolomně dojít po schodech do vlastní vyhulené a vychlastané schránky. Vzduchem lítají fráze. Já piju.
A o čem jiném je společenský život ???
Pak vchází holka. Zpocená, unavená a zděšená. Mastné vlasy se hádají s dobrým makeupem. Dává si panáka a stává se testosteronovým klíčem k dosud uzavřeným vaginálním vrtům všech místních teoretických omrdávačů. Vidím to na ní.Nechce být ničí. A váhá, při nabídce sestupu do nižších pater.
Má pohled kulatých hnědých očí, který k vám natahuje rybí ruce.
Leklá ryba – říkával o nich Pastrňák.
Nepotřebuješ ani podběrák. Lape po vzduchu a vpluje ti ke stolu a do postele sama.
A pak se snaží, s prvním kolíkem místní divize, označovat věci za něco, co tím nikdy nebyly, ale co tím budou. Tedy možná.
Famfrlína se vrátí z Alp. Je ve tváři červená a ošlehaná.Říkám jí "rajče".Bolí ji nohy. Přesto mě pomiluje jak divožena a potom mi vykládá, že musíme do kina na „Cestu“ a taky do DOXU na Kaplického. Prohlížím si ji nahou. Nahota je možná nejvíc přítomná v některých okamžicích, kdy má daná osoba na sobě kabát a šálu a svetry.
I nahé tělo musíme někdy svléct !! To si píšu do mobilu.
S touhle ženskou nejde neprojet branky prozatímní, ale ty, co tady budou pořád, i zítra. Cover verse božích cest, asfaltky plné mokrých triček.
Nu a teď k tématu. Dlouho jsem sbíral Budhy. Ty sedící , s tím vyšpuleným břichem. Kámoši mi je vozili třeba z Thajska,nebo z Tibetu. Pak jsem dostal první kaktus.
Paní „ kytičkářka “ mi povídá, že žijou jinak, než ostatní rostliny. Že v deštném pralese dostanou dávku, tu si schovají a pak, za pár týdnů, vydají květ.
Nádech a výdech
Nasajou vláhu a potom vyrazí do barev.
Čtu si o meditaci, a při poslechu Coco Rosie se docela daří.
Nádech a výdech.Ve vzpomínkách sedím s Radkem Pastrnákem, v ostravském pajzlu s názvem Barvy, kde se pořád někomu podepisuje, protože nedávno zahrál ve Svěrákově Jízdě . Přijatelně. Mluví o tom, že je jako houba. Nasává věci a pak je vyvře. „ Hele, nejdřív musíš spoustu věcí vstřebat, abys je pak mohl vyzářit“, praví tenhle ostravský bard.
Nevnímám dobu nádechu a výdechu.
Navíc si myslím, že psát je dobré v době nasávání, tedy hlubokého přijetí okolního vzduchu.
To je ,myslím, rozdíl mezi Topolem, Hůlovou a Haklem na straně jedné,
a třeba Obermannovou, Vievegehem a bůhvíkým ještě na straně druhé.
Ti prvně jmenovaní blázni píšou v době nádechu.
Při výdechu odpočívají.
Ti druzí psaním vydechují a většinou i vydělají.
Dělám to stejně jako ti první.
Píšu ve chvílích, kdy se toho
do mě nejvíc řítí.
A nečtu to po sobě.
Protože je to napsané nejspíš
v nesprávné fázi
mého dechu.