Aktuality

Myšlenka dne

Kintera v Rudolfinu !!!!
Myslím, že je to 18. sonet W.Shakespeara:
"Krásu vždycky něco zmaří. Náhoda, stáří, či bezohledný čas..."
Ještě ho máte. Běžte tam. Umění Kintery / a třeba i Fr.Skály kousek opodál/ je osvěžující jak sklenice ledové vody po propité noci.


Pořád jen čtu. Čím dál víc. Od všeho něco. Trochu mě děsí ti, co tak nečiní. Živí mrtví,hororové postavy, řízené bůhví čím. Dle Vaculíka mrtvoly poháněné vzduchem.Jsou spokojené? Ano. A to je na tom snad to nejhorší.
(R.H.)


Tři hodiny jsme se s přítelem dohadovali o zásadách buddhismu.
O jeho přístupu k životu, světu a poznání. Dohodli jsme se,že zkusíme najít nějaký jednoduchý klíč.V noci mi pak přišel tenhle text:
Dva buddhističtí mniši si povídají v klášteře.
"Dvacet let medituji a dospěl jsem k závěru, že smysl všeho je ve vzduchu", říká první.
"To se mi nějak nezdá!", odvětí druhý.
"Tak asi ne!"povídá první a v klidu usne.
Tisíce učebnic ve třech větách.


V dobách, kdy dějiny chodily ještě pomalu, jejich nepočetné události byly snadno zapamatovatelné a tvořily obecně známé pozadí, před nímž se odehrávalo napínavé divadlo soukromých lidských dobrodružství. Dnes čas kráčí rychlým krokem. Historická událost, přes noc zapomenutá, září hned nazítří rosou novosti, takže není v povídkářově podání pozadím, nýbrž překvapujícím dobrodružstvím, které se odehrává na pozadí obecně známé banality lidského soukromí.
(M.Kundera - Kniha smíchu a zapomnění)


Nikdy jsem nepotkal jiného člověka,
kterým bych chtěl být.
(Charles Bukowski)


Smysl je něco, co člověk nekontroluje.
(Božena Správcová- "Uctívači kruhů")


"Nevypadá to s Vámi dobře. Zřejmě se Vám udělala duše.." říká doktor pacientovi.
(Z knihy "My" od Jevgenije Zamjatina)


The problem with the world is that
the intelligent people are full
of doubts, while the stupid people
are full of confidence.


Na konci každé pravdy je třeba dodat,
že víme i o té opačné.
(Blaise Pascal)


Demokracie je, když dva vlci a jedno jehně hlasují, co bude k večeři. Svoboda je, když dobře ozbrojené jehně odmítá hlasovat.
(Benjamin Franklin)


Měl jsem strach o tento národ, ale
teď mám strach z tohoto národa !
(Eugen Brikcius)


Na jednu věc mám někdy i dva,
nebo dokonce tři názory.
(L.Vaculík)


Světlo je základ všeho!
(arch.Josef Pleskot)


Věci už máme. Tak teď ještě ten smysl.
(R.Havel)


Vřele doporučuji České gastroenterologické společnosti pozvat časem k odbornému vyšetření pacienty, kteří 28.10.16 přijali pozvání podivných, morálně porouchaných a všeobecně toxických bytostí z Kafkova "Zámku" na divotvorný večírek. Jejich žaludky musí být totiž extrémně výjimečné.
(R.H.)


Náš svět je z jedné půlky konzumní, z druhé půlky virtuální. Velká část našich úzkostí a problémů pak plyne z marného hledání nějaké třetí poloviny naší současnosti.
(R.H.)


Situaci, ve které se my lidé nacházíme,
velmi dobře vystihuje nebohý opilec, jež stojí na vnější straně parku, buší pěstmi do plotu a křičí: "Pusťte mě ven!"
(Anthony De Mello)


Lidi, co o sobě vědí, že jsou slabí, nemají žádný jiný zbraně, než vražedný. Někdy mám pocit, že silný lidi nedokážou přežít jinak, než že se podřídí moci slabých. Silný lidi jsou citlivý a bojácný, protože toho vědí příliš a chápou věci.
(Pentti Saarikoski)


Na počátku bylo slovo. Na konci je hodně slov, tak hodně, že už se na svět nevleze nic jiného, než jen slova.
(R.H.)


Tragedie konce lidské komunikace spočívá v tom, že místo rozhovoru nutí jeden druhého myslet si to samé,co si myslí on.
(R.H.)


"To, co nyní řeknu, není projevem univerzitní povýšenosti ani sarkasmu. Třetina obyvatel této země je slabá duchem. Každý sedmý občan je debilní nebo dementní, nebo alkoholik a zhruba polovina obyvatel této země má podprůměrný intelekt."
(Miloš Zeman v Poslanecké sněmovně při projednávání zákona o referendu, 1992)


Televizor je zařízení, kterým nakukujeme do prostředí, kde se vyrábějí zvuky a obrázky. K naší potěše, vzrušení a pobavení. Přemýšlení, hledání kontextu či pochyby nejsou třeba. Od toho jsou kavárny. Po staletí na poutích stával vypravěč s ukazovátkem a tabulí s animacemi. Je to vlastně pořád totéž. Jen technika je jiná. Rychlejší a v HD,se střihem. Tím nějvětším cenzorem, který media mají. TV je zkratka. Přímo k pouťové atrakci.Jsou lidé,kteří se jí zbavují. Ti mě zajímají víc, než nové technologie nerovných obrazovek.Doteď byl život diváků plochý, nyní začíná být i ploše prohnutý.
(R.H.)


Čas je napočítaný pohyb
ve vztahu k před a po.
(Aristoteles)


Už nesdílím rozhořčení nad naším presidentem. Jsem nadšen. Tenhle národ neměl nikdy přílišnou sebeúctu a lidovou filosofií bylo posledních 80 let přizdisráčství. To, že se objevil klaun v pravém slova smylu, je minimálně nadějné.
(R.H.)


U posledního soudu se dovíme,
že jsme měli jedinou povinnost:
být šťastni.Kdejaký idiot, ale i myš
nebo komár, nás předběhl.
(Vl.Kokolia, Vy-já-dření)


Česká společnost je nízká a v moderních
dobách vždycky byla, neboť obdařena
citem vždycky včas se zbavit něčeho,
co ji převyšuje to nakonec postrádá.
(R.H.)


Všichni máme křídla,
jen někteří z nás
nevědí proč.
(Michael Hutchence)


Někteří lidé jsou jako černá díra.
Mají takovou gravitaci a takovou
vnitřní hmotnost, že z nich prostě
nemůže nic vyjít. Ani světlo.
(R.H.)


Žít sám? Je to snesitelné,
pokud svou samotu chápete
jako bytost.
(R.H.)


Jediným místem, kde najdete lásku
před sexem je slovník.
(Murphyho zákon)


V kyberprostoru letí netříděné informace stejnou rychlostí. Úplná kravina se k vám tudíž blíží stejně rychle jako zpráva, která by mohla změnit váš život.
(R.H.)


Sometimes you never know the true
value of a moment until it becomes a memory.
Some of the best things in life
are mistakes.
(Iman Bowie)


Nemůžeme mít větší ani menší moc
než tu, kterou máme sami nad sebou
(Leonardo da Vinci)


Na všechno opravdu důležité
je člověk sám.
(S.Dalí)


Člověk chráněný člověkem
před člověkem – to je láska.
(G.Corso)


Mobily marně zvoní do noci. Spolehliví partneři dneška. Těm, kdo se chtějí držet stranou, mobily pomáhají zůstat v kontaktu.
Těm, kdo chtějí zůstat v kontaktu, dovolují držet se stranou.
(R.Denemarková)


Největším a nejtragičtějším problémem
postmoderní společnosti je stále více se zhoršující schopnost odlišit důležité od nedůležitého
(C. Höschl)


Velká obtíž je v tom,že náš národ si dost
potrpí na to, aby si potrpěl.
(J.Werich)


Nemůžeš-li být dobrým příkladem,
ještě pořád můžeš být příkladem
odstrašujícím.
(A. Einstein)


Protiklad tíha-lehkost je nejtajemnější a nejmnohovýznamnější ze všech protikladů. To kdysi napsal Kundera. Tak si říkám – buď vlídnej ! Protože každý z nás se pere s něčím těžkým. Bez ohledu na to, v jaké fázi životní lehkosti se právě nachází.
(R. H.)


Jak řekl režisér Zelenka:Cimrman byl od podstaty protest.
Dnes ho citují u grilů ta největší hovada. Za fotku s Jarkem by dali cokoliv. I ten nejnechutnější developer si v autě pouští Cobaina. Je to něco mezi morální plastickou operací a karmickou omluvenkou.
(R.H.)


Lidi jsou strašně nudní, když jsou pohromadě.
Jen o samotě můžete rozvinout vlastnosti, které jsou na vás skutečně zajímavé
(A.Warhol)


Češi jsou prostě národ, který pochází z chalup. Všichni jsme ve třetí generaci sedláci, mlynáři nebo ještě míň. A hlavní stránka našeho plebejství je ta lokajská.
(Mikuláš Bek, rektor Masarykovy university Brno)


Skutečné myšlení netouží přesvědčovat, ale inspirovat. Přesvědčení je myšlení, které znehybnělo
(M.Kundera)


Herec není hráč, protože krev hráčů je pravá a slzy opravdu slaný
(K.Peteraj)


Naším nevětším a smrtelným problémem jsou malé horizonty.
(Jaroslav Rudiš)


Všechno nakonec dobře dopadne.
Pokud něco dobře nedopadlo,
znamená to, že ještě nebyl konec.
(John Lennon)

Zajímavost

Něco o mé práci:
http://www.ceskatelevize.cz/porady/1100492707-na-stope/417236100132019/

Něco o mé práci:
http://www.ceskatelevize.cz/porady/10993853591-legendy-kriminalistiky/



Udělil jsem svoji soukromou Magnesii Literu. Ladislav Šerý je naprostý mimoběžník. Jeho román NIKDY NEBYLO LÍP je malý literární zázrak. Generační výpověď, za kterou by se nemusel stydět Hakl, Kundera, ani Bukowski.




Divoká labuť a jiné příběhy. Nová kniha Michaela Cunninghama.Pohádky, které všichni známe, přetvořil tenhle geniální vypravěč. Jsou temné a často až zvrácené. Až se najednou stávají dokonalým a pravdivým obrazem našeho děsivě krásného života.


Jezero od B.Bellové je skvělá kniha. Připomíná mi trochu svět Kosinskiho Nabarveného ptáčete, či první romány P.Hůlové. Brilantní, tísnivé, inspirativní. Pro mě kniha roku !


Čtu ještě Chválu pomalosti od Carla Honoré, Poslední cestu Ralpha Dutliho, Mozaiku zamyšlení z polyfonické zahrady EDO a Jednu větu A.Kareninové. Po dlouhé době jsem viděl i dva dobré filmy - Takovej barevnej vocas letící komety o F.Topolovi a geniální " malířský " filmový opus Petera Greenawaye Kuchař, zloděj, jeho žena a její milenec. Všechny ty věci mi pomáhají odletět na chvíli ze smutného českého údolí v téhle děsivě postpravdivé době.A po dlouhé době listuju Českým snářem.Vaculík. Co dodat.


Výborný je rozhovor s Dr. Radkinem Honzákem v časopise Týden. O tom, jak jsme hříchy proměnili v nemoci, o tom, že jsme nedorostli ke svobodě a neumíme ji ocenit, i o tom, že lidé delegují zodpovědnost za svůj život na faraony, kteří jim večer nasypou misku fazolí..


Něco o mé práci!!!!!!
https://www.stream.cz/temna-zona/10005454-u-pitvy-si-poustim-hudbu


9. května 2014 se Nizozemský národní orchestr chystal hrát skladbu G.Mahlera. V sále byla přítomna královna Beatrix, která pilně navštěvuje koncerty. Toho využil šéf orchestru, muslim , který začal vychvalovat
" přednosti " islámu. Hudebníci se beze slov zvedli a s nástroji opustili jeviště. Před
očima panovnice předvedli, že už mají dost pýchy a muslimské arogance. Byla to opravdu mimořádná událost, to video by mělo obletět svět. Husí kůže - není co dodat
http://safeshare.tv/w/cqjiYhtiXs


Tak tuhle píseň jsem si odvezl z Pacova. Vy, kteří ještě věříte na lásku, si to užijte. My, kteří už moc nevěříme, tak my to máme skoro za hymnu. Zkrátka - projekt bez naděje.
https://www.youtube.com/watch?v=bR_7RwqmQP8


Můj životní souputník Jiří Bílý ( www.jiribily.cz) dokončil novou desku plnou jím zhuděbněných básní pana Antonína Sovy. Křest proběhl v Pacově dne 26.6.14. Tamtéž bude Jiří s Michalem hrát na Pacovském poledníku dne 23.8.14. A bude tam i Mńága a Ivan Hlas a Peter Lipa a spousta dalších (včetně mě za moderátorským mikrofonem:-)


Kolonizují prostor společnosti. Privatizují náš osobní prostor ( u slabších i jejich duši).Český rok po konci světa (Orientace LN ze soboty 4.1.14 - Josef Chuchma), nebo Odepřít poslušnost - Násilí podle Slavoje Žižka ( A2-26/2014 str. 27). Děsivé a zřejmě mlčky pomíjené zprávy o našem převedení do klecí. Pobuřující - jak pro koho.


"Uhnali jsme si touhu po pevné ruce". Cyril Höschl ve velkém rozhovoru poukazuje na věci, ze kterých se tají dech. O kořenech naší "blbé nálady". O závisti. O tom, že naši první signální ničí parvenuové. A taky třeba o tom, že dávat na odiv něco, co jsem nabyl, je naprosto infantilní, přízemní a ubohé. Lidové noviny, Rozhovor, 5.října 13, str. 11.


Máme jen pár autorů, kteří patří bez debaty do světového literárního kontextu ( Kundera, Hrabal, Hašek...).Nepochybně světovým autorem byl i muž, jehož jméno tady bohužel není příliš známé. Jeho nadčasové texty však nesou všechny znaky nejvyšší literatury a ryzí geniality. JIŘÍ DRAŠNAR ZEMŘEL V KALIFORNII 17.3.2013..


Zákon 198 /1993, paragraf 3, hovoří jasně. V případě komunistické strany se jedná ( dle zákona) o zločineckou oranizaci. Komunistické hnutí je tedy podle platné legislativy nezákonné. V době , kdy se stávají našimi "představiteli" lidé kteří byli předsedy OV KSČ ( hejmtan), či nechali střílet do lidi na hranicích ( náměstek hejtmana) je třeba říci, že ti, kteří s nimi spolupracují jsou rovněž zločinci. Právně to asi obhájí, ale morálně ( pro ně nejspíš slovo v hebrejštině) je mi z nich úzko.


Tenhle klip mě k nostalgii vskutku nedohnal. Pouze jsem si všiml, že tam hraju na Gibsona, jehož cena není a nebyla malá.Někde se mi, na mých životních kruhových objezdech, " ztratil ". Tak jen doufám, že Dotyčná na něj buď dodnes hraje, nebo ho alespoň prodala řekněme za přijatelnou cenu.
http://www.youtube.com/watch?v=OX4U7i8YHhQ


Ano, jsme slepí, neboť jsme se nechali oslepit. A je to naše vina, naše pohodlnost, naše rezignovanost. Stali se z nás slepci, kteří sledují televizní zprávy a namlouvají si, že něco vidí, čtou noviny a věří, že se něco dočetli, zběsile pátrají na internetu a doufají, že se proklikají z bludného kruhu. Nechali jsme se oslepit těmi, kteří zatraceně dobře vědí, že slepci se lépe vodí. A vůbec nejlépe se vodí ti, kteří o své slepotě nemají ani páru, jsouce naopak přesvědčeni o své bystrozrakosti, pronikavosti vhledu a důvěrné znalosti věcí za zrcadlem.. Hledí třeba na politikův předvolební plakát a nevidí, že síťovka v jeho ruce je ve skutečnosti beznadějně vybrakovaná. Vidí jenom to, co chtějí vidět a jejich realita se tak stává vrcholnou ideologií, fantasmatem, z něhož byla vytěsněna empatie coby nezbytná součást ochrany druhu. Proto ji, kdykoliv se sobectví utrhlo ze řetězu, bylo třeba obelstít například tím, že se protivník odlidštil nějakým bizarním pojmenováním, aby už nestál člověk proti člověku, Francouz proti Němci či Italovi, ale žabožrout proti bošovi, případně makarónovi…, což přispělo k oné zvláštní slepotě, bránící proti sobě vidět člověka, ale nepřekážející schopnosti zamířit na jeho srdce...
Více v mrazivém textu L. Brožka

http://www.blisty.cz/art/65841.html


To mě bavilo a živilo !!!
http://www.ceskatelevize.cz/porady/1093836883-na-plovarne/


Ve Francii, kterou už pár let miluji, rostou úžasné holky
http://www.youtube.com/watch?v=sp3G50jBRuU


Obsazení Wall Street mě zaujalo, ale z tohohle protestu jsem měl husí kůži !
Výňatek z opery G. Verdiho Nabucco - sbor zotročených Židů odvlečených po prohrané válce do Babylonu asi 590 před našim letopočtem. Opera se hrála v Římě letos při příležitosti 150. výročí moderní Itálie za přítomnosti
Berlusconiho a starosty Říma, který v rámci projevu před zahájením opery kritizoval škrty rozpočtu na kulturu. Už před začátkem opery byl dlouhý potlesk. Italové milují Verdiho a jeho opery a většinou znají opery nazpaměť a slavné árie zpívají často spolu. Opera roběhla normálně až k uvedenému sboru jehož první slova v překladu jsou : " Oh má země, tak krásná a ztracená.. " V hledišti bylo zvláštní napětí, které cítil dirigent i účinkující. Když skončil sbor otroků, byl obrovský aplaus. Dirigent slyšel výkřiky: " Opakovat !" A rozruch neustával. V Itálii není zvykem opakovat části v průběhu opery, ale nakonec, když se rozruch utišil, obrátil se dirigent na
Berlusconiho a řekl: " Jsem Ital. Cestuji po celém světě a teď se stydím za to,co se děje v mé zemi a proto ( směrem k obecenstvu ) přijímám Vaši prosbu o opakování ! Nejen pro vlastenecký obsah, ale při dirigování slov " Oh má krásná ztracená země " myslím na to, že když budeme takto pokračovat, zničíme kulturu, která tvoří historický základ Itálie. V tom případě bude naše země opravdu ztracena ."
Potom řekl: " Já, Motti jsem mlčel po léta. Nyní bych chtěl dát této písni skutečný význam. Jsme doma v Římě, v divadle se skvělým sborem a nádherným doprovodným orchestrem. Navrhuji Vám, abyste se připojili, a budeme zpívat všichni spolu. " Potom zahájil opakování písně sboru, obrátil se k publiku a dirigoval jejich zpěv. Lidé byli vidět jen tmavě, protože osvětlené bylo jen jeviště, ale jak publikum, tak všichni na jevišti, zpívali ve stoje. Když sbor skončil, bylo vidět, jak si ženy zpívající ve sboru utíraly slzy.

http://www.youtube.com/embed/G_gmtO6JnRs


www.tichyfotograf.cz
www.kresadlo.cz
Dvě stránky, které mě neustále baví a naplňují optimismem !!!


Čestnost jako deviace, aneb jak systémová korupce vytlačuje slušné lidi na okraj. Ti inteligentní,a nedej bože ještě morálně dobře nastavení, prostě vypadávají ze hry, což je známá teze o degeneraci elit, kteréžto jsme nyní svědky (kvalitní rozhovor se sociologem P.Fričem najdete na stránkách Literárních novin,ročník XXI,č.36)


"Proč jsou dnešní dívky nesnesitelné?".
Tak se jmenuje půvabný a provokativní text Jana Sterna v Britských listech. Doporučuji. Apropo právě mu vychází nová knížka " Psychoanalýza všednosti ". Jak ho tak znám, máme se na co těšit !
http://www.blisty.cz/art/52196.html


"Láska k moudrosti" jako psychosa? Aneb bylo Platonovo proslulé podobenství o jeskyni poruchou filosofovy duševní rovnováhy? Martin Škabraha napsal velmi zajímavou a těžkou stať na tohle téma. (Čtrnáctideník A2, č.17, str. 18)


Sprcha s hodně studenou a hodně čistou vodou. Kdo má trpělivost, může zažít jeden z nejsilnějších thrillerů současnosti.Spousta věcí začně dávat smysl.Ale je to děsivé...

Koukolík o deprivantech
Moje tipy

Výborné čtení o současné ruské literatuře a to nejen o Sorokinovi. Taky o Michailu Jelizarovovi, Iljovi Kukulinovi a Anně Barkovové. A k tomu všemu hodně dobře napsaná recenze na nového Kahudu. Vše je k nalezení a pochutnání si ve čtrnáctideníku A2 č.16. z 30.7.14.


Dobře napsané, břitké a přesné. Větší horor než Paranormal aktivity. Pavel Šafr definoval náš porevoluční vývoj ve dvanácti obrazech. Všichni, jak jsme tady, by to měli mít neustále na nočním stolku ( Reflex 9 ze dne 27.2.13, str. 10-13)


Slávek Janoušek mi poslal svoji knihu. Jeho prvotinu, která je zároveň druhým dílem trilogie s názvem My tři a já. Folkaři umí i dobře psát.První díl napsal Vl.Redl. Slávek, dle mého, nezůstal pozadu.Už přibyla i poslední část Od Samsona. Vřele doporučuji ( viz Fotogalerie)


A2 ze dne 19.6.2013 stojí za to ! Už kvůli plnokrevnému rozhovoru s Pavlem Kosatíkem s názvem "Co je to být Čechem ?" Hořké čtení o národních mýtech a o našich potížích s hodnocením národních hrdinů a zrádců. O ryze " českém " tupém zjednodušování. Nu a pak životadárné textíky Milana Kozelky - Raňajky v Bazmekistáne. Jednoduše kouzelné.


Ondřej Nezbeda to konečně napsal. Hašek není "Hrušínský", je to mnohovrstevný existenciální autor. A Švejk byl pro mě vždy spíše postava do mystického hororu, až na husí kůži. Strašlivý ponor, když si odmyslíme knedlíkové české pojetí. Více na str. Respektu č.17 v textu - Záhadný Hašek.


Kulturní čtrnáctideník A2 (13.3.2013) je věnován "Lásce". Našel jsem tam dva skvělé texty. Jeden napsal Zygmunt Bauman ( O tekuté lásce...), druhým je rozhovor s vycházející hvězdou světové sociologie Evou Illouz.Vypadá to tak, že nejen ekonomika má na kahánku..


Eva Turnová!! Pokud nevíte - basačka od Plastiků. Taky někdejší Sabrina Black Emila Hakla. Taky výborně a vtipně píšící ženská. Právě jí vyšla knížka Turnový háj ( objednávky na eturnova@volny.cz)


O "postkritické době" , o kontejnerizaci světa, o slepé ulici, kterou se společnost řítí..brilantní text V.Bělohradského ( Salon,14.2.2013)


Během svátků jsem měl tři zásadní setkání:
1. Převratný výstřel kinematografie - film "Holy Motors" Leose Caraxe. Jeho podivný hrdina Oscar na otázku - proč to všechno vlastně dělá, odpoví kouzelně : pouze pro krásu toho samotného gesta. Filmová magie desetiletí !
2.Knížka "Myšlení rychlé a pomalé" z pera Daniela Kahnemana, která nás ohromí uvědoměním si vlastního omezení.
3.Dva dny s Vlastou Redlem, které mě naopak obdařily pocitem jakéhosi lidského neomezení.


"..z valné části se zabýváme blbostmi..." Hektická ospalost - to je nesmírně moudrý text, který mě na konci roku asi nejvíc oslovil.Díky, pane Chuchmo !( Kavárna, Víkend dnes 22.-26. prosince 2012)


"Mazlíme se s náhražkami". Rozhovor s Marií Langerovou. Mimo jiné o její nové knize " Hnízda snění". Taky o tom, že manipulace označujeme rádi jako "interpretace" ( A2-kulturní čtrnáctideník 24, ze dne 21.11.12)


Přibyl nový text v Zápisníku - "O Vesmírech ( bez rozdílu velikosti)".


O tom, jak J.Joyce svým Odysseem otevřel další území. O velké planoucí hranici literatury, kterou tahle geniální kniha ve skutečnosti asi je. Velmi pěkný je rozhovor s anglistou M.Pokorným o Odysseovi, vědě a psech s názvem " Literatura neodhaluje, ani nemyslí " (čtrnáctideník A2 č.19/12, str.24-25)


"Jsme záludný, nekorektní a k odpovědnosti neochotný lidský materiál. Ano, to, co žijeme je pokračováním normalizace,protože jsme nedokázali přestat" - to říká ve velmi břitkém a hodně obnažujícím rozhovoru Pavel Kosatík. Stojí to za přečtení i za trochu sebestudu. (Čekání na nového Havla,Salon 20.září 2012)


Evoluce člověka skončila - tvrdí v dechberoucím rozhovoru britský biolog Steve Jones. Stojí to za to ! Respekt 22, str. 47-51.


"Pád Jeruzaléma, aneb Kdy je společnost nemocná ?" Další nebroušený diamant z pera mého oblíbeného věčného provokatéra a psavce Jana Sterna. Tentokrát k nalezení v kulturním čtrnáctideníku A2-10/2012. Taky jsem si koupil jeho novou knížku - Černé libido ( opět skvělé čtení).


Evropa bude jednou islámská - pozoruhodný a poněkud děsivý rozhovor s biologem, filosofem a spisovatelem Stanislavem Komárkem je k přečetní v Salonu ( příloha Práva) ze dne 10.5.2012


Neodkládejte život na jindy- pozoruhodné povídání s P.Fialou ( Mňága a Žďorp). O muzice, životě a o českých rádiích. Dobré to je !(Reflex z 10. května, str. 59-62)


Přibyl nový text v Zápisníku:
O disentu krásy a pastech času ( úvahy o umění nevejít)
(4.3.2012)


NÁVŠTĚVNÍ KNIHA BUDE DOČASNĚ OTEVŘENA !!
( Jedná se o pokus otevřít diskusi k mým textům. Osobuji si právo na některé osobní invektivy vůbec nereagovat, případně je smazat. Moje odpověď tudíž nebude automatická. Pokud tato akce nesplní účel, bude kniha opět uzavřena).
Díky. R.H.


Teď zrovna moc nepíšu. Což ale neznamená, že taky nečtu. Čtu ! Tak například :
http://trcalek.bigbloger.lidovky.cz/c/235912/Vanoce-jsou-jako-perverzni-sex.html
nebo
www.lucifer.bloguje.cz
Jsem spokojen !!! Svět bloggerů je už dost velký na to, abychom pochybovali o jeho smyslu.


Novou knihu Josefa Formánka "Umřel jsem v sobotu" jsem přečetl za noc. Delší dobu si myslím, že jde o jednoho z nejzajímavějších českých spisovatelů.Opět mě nezklamal! A má úžasné webovky:
www.josefformanek.com



Svět bohatne a chudých přibývá. Tak se jmenuje skvělý rozhovor s filosofem Thomasem Poggem. Třeba i o tom,že z chudých zemí odtéká ročně desetinásobek toho, co jim pak pateticky dáváme jako rozvojovou pomoc.(Respekt č.3, str.46-50)


..s večerem se světlo na konci ulic ještě jednou protočilo. Světlo bylo dotěrné. Varovalo okolí, že nastane noc. Domy se zmenšovaly, byly menší než lidé, kteří procházeli kolem. Mosty byly menší než tramvaje, které přes ně jezdily. A stromy byly menší než obličeje, které pod nimi osaměle procházely.
Všude se rozlézala touha po domově a ukvapený spěch. Osiřelé obličeje na ulici ztrácely obrysy. A viděla jsem v nich viset kus mračna, jak se k mně přibližovaly. A když stály těsně přede mnou, smrskávaly se každým krokem. Jen dlažební kameny zůstávaly velké. A po dalších a dalších krocích visela místo mračna v tváři dvě bílá vypouklá bělma. Při dalším a dalším kroku, těsně předtím, než mě obličeje minuly, se bělma slila v jedno.
Držela jsem se konců silnic, kde se drželo světlo. Oblaka, chuchvalce zmačkaných šatů. Otálela jsem s návratem… ale v nehybném světle záleželo na chůzi, musela jsem jít rychleji. Postranní ulice na noc nečekaly. Balily si kufry.
(úryvek z knihy Herty Müllerové Srdce bestie)


Čtvrt století jsem žil v komunismu. Dlouho mi chyběl trefný název doby, ve které se nacházím teď. Už ho asi mám:
http://www.blisty.cz/art/60743.html


Povídání s Erwinem Hellerem o zrychlování světa, o umění odpočinku, o tom jak sami sebe vykořisťujeme a že nicnedělání je zatraceně těžká práce,najdete v Respektu č. 26/27 na str.48-53.


Doporučuji k přečtení čtrnáctideník A2 č.10. Najdete v něm tentokrát vynikající text z pera Jana Sterna s názvem Pocit stísněnosti v posteli. Nevídané souvislosti předkládá tento mistr psychoanalýzy i slova.


Tíha mateřštiny. Tak se jmenuje text Jana Sterna na stránkách týdeníku A2, č.26.Taky mu vyšla nová knížka ( Mystika západu). Už ji mám a čtu. Je moc dobrá.


Respekt č.41 se vydařil! Rozhovor s filozofem Konradem Liessmannem, potažmo povídání s "fotografem mrtvých" Joelem-Peterem Witkinem o odvaze, smrti a hledání krásy, a taky text o Vargasu Llosovi, čerstvém nositeli Nobelovy ceny za literaturu.


" Reklamní agenti to nezachrání". Tak se jmenuje rozhovor A.Plavcové s prof. Kamilem Wichterlem. O jeho geniálním otci, o tom, že když Edison vynalezl žárovku byla tato už 25 let patentovaná, o tom, že matematika je ve skutečnosti nesmyslná, a o mnohém dalším. Vyjimečný chlap. Viz příloha LN č. 47, str.6-13.


Říkal mi kdysi jeden věhlasný místní muzikant : " Stejně jednou skončíš u Gabriela ! ". Stalo se. A já ho poslouchám když je mi dobře, i když třeba není.

P.Gabriel

Tyto stránky si zatím zobrazilo 1921024 návštěvníků.

Přihlášení

valid xhtml 1.0 strict - css - php
Matyáš Havel, 2008

O nádechu, výdechu a o kaktusech ( hovory s vlastním obrysem I.)

xx

V.Sorokin

xx

....

xx

..

xxx

...

xx

...

xx

....

"Čtu tě, a ptám se právem zhrzené milky pradávné : a pro tebe je sex vlastně jako co????“

Tenhle výkřik ( přilepit mu nálepku dotazu se trochu zdráhám), přiletí po icq kolem půlnoci.
Myslím na to, že to, že jak se daří mému ročnímu synovi, jsem kdysi zjišťoval se zpožděním jednoho týdne , jenom díky tomu, že mi na ranním nástupu u tankánů v Čáslavi předal ožralý major dopis v roztržené obálce. Teď je to všechno hned. Vypadá to tak, že všechno je tak nějak okamžitě. Jen konečné výsledky a definitivní součty všech těch rychle odeslanejch blbejch textů choděj už po staletí se stále stejným zpožděním. V uklidněné mysli.

Tak dobře – ICQ.
„Čtu Palahniuka, takže tě stylově posílám do prdele“, píšu, zatím jakoby bohorovně.
„Fajn, Klub rváčů, nebo Zalknutí?“, piští computer takřka okamžitě.
„Zalknutí“
„Taky jsem se tebou kdysi málem zalkla, vole…“
„Sex je především rychlý rozhovor, který plyne, běh od ničeho k ničemu, a odnikud nikam, kterým se snažíme něco podstatného zachytit. Ale je to jen letmo míjený bod na úsečce, po které se někam řítíme a myslíme si, že tím svíjením se, to aspoň na chvíli zastavíme. Chceš-li – pokus o únik “.
„Před únikem není úniku…“
„Takže tys Palahniuka už četla! To totiž napsal von:-)“
„Jasně a taky vím, že můžeš prošukat celej život a svůj prostorovej barák tím nepřeplníš. Nejedná se o vlastnictví. Ničehož. Což je zase myslím ten tvůj milovanej Hakl“
„Myslím, že jo. Hele nesbírej vteřiny, který uletěj a po létech si k nim, chtě nechtě, kvůli děravý paměti, domaluješ hezkej obrázek, aby to vonělo, jako stará kolorovaná pohlednice..“
„Jo,jo.Myslím na ty vteřiny, který mi proletěj zpětně hlavou, až se na tom kole někde konečně zabiju. Jezdím jako šílená“
„Něco si nahrazuješ ?“
„Nikoliv, jenom mě to unaví. Líp a víc než nějakej pitomej chlap…“
„Ale nějakýho bys chtěla, ne?“
„Vlastně pořád…“
„Tak dobrou, brzo ráno musím vniknout do několika vychladlých těl“
„Dobrou. A vnikáš taky někdy do nějakýho horkýho?“
„:-) tak Dobrou“
„Amen“


Otevřu si láhev bílého a do uší napouštím odrhovačku, která se stále častěji ozývá i v mém autě z Radiožurnálu. I don´t believe you od Pink. Hlasivky potažené chlupama pravěkých samičích věcí, chraplavě sdělující, že je dost odžito. Dobrá melodie, říká hudební mechanik ve mně. Dobře nazpívaná a zprodukovaná sračka, namítá praktik, který uvnitř mě bydlí taky. Tak mpétrojku přeladím na Coco Rosie.

Potom zkouším psát té icq kytičce, co už dávno přestala být zelená:
„Soulož je komiks, který si bůh promítá skrze nás na ta naše prostěradla…“


Odesláno. A ještě jsem na tu blbost v tu chvíli ovíněně pyšný.
Bude přečteno asi až ráno. Ale ráno, a přes den, lítají myšlenky šejdrem, jak mi kdysi napověděl Hapka. Nejlepší věci udělal mezi druhou a čtvrtou ranní.
Já asi taky.
I ty nejhorší- štěkne jakási larva ve mně, která mi nikdy nelže a leze mi tím na nervy.
Utopím ji poslední dvojkou vína.

Přemítám potom v posteli nad tím, kdo s Rosemary-icq zelenou kytičkou, vlastně mluvil. (dostala to jméno po společném poslechu jedné skvělé věci od Oskara Petra a už jí zůstalo). Takže kdo to ťukal do klávesnice? Já ? Nebo můj věčný, vždycky zveřejnitelný obrys. Se kterým vedu hovory, a ty jsou nekonečné. Jsou totiž dva Radci. Jeden veřejný a druhý intenzivně vnitřní. Vzpomenu na to, co psal nedávno Jan Stern. Podle Lacana nabízí Ego určité zdání. Zdání jednoty, soudržnosti a identitiy. Iluze. Podle Lacana je uvnitř Ega malé prázdno, střípek nicoty, který nutí nikdy Egu plně nedůvěřovat, nikdy s mu plně neodevzdat, zůstat od něj odštěpeno.
Tak hovořím se svým obrysem, který se pohybuje světem a nabízí okolí souhru, nahrává míče a tleská smeči, či prohozu. Roztleskávač.
Ego mlčí. A v noci mi potom nemilosrdně odškrtává neviditelnou tužkou falše, nepravé auty a poháry z plastu, které nic neváží.
A kterými jsem ještě nedávno vítězně mával nad hlavou.

Obrys, fantom, veřejná prezentace, vyzáření směrem kamkoliv, mimo nitra. To je doktor Havel, povětšinu bílého dne. V noci, za pomoci ještěrek, sebemučení a trýzně ( popravdě řečeno spíše lehkého sebevevkládání do hladké, nikam netlačící a především dobře vypadající klády) hledá svůj střed, bílé místo osobní mapy, na kterém nejspíš leží ta blbá pravdomluvná larva.

Vedu dialog s tím člověkem, který mi nadělal v životě ( nás obou) spoustu potíží. Tedy se sebou, nebo s tím, co za sebe považuju. Dialog není bitva. To je zase odkaz na pana profesora Machovce, kterého vzpomněli v Respektu, ale nikde jinde. Dialog jsem nečetl ani neslyšel spoustu let. Z řinčení zbraní mi ale nikdy nepřestaly brnět uši.

Tak v té souvislosti zmíním i hádku mezi mnou a mou bývalou ženou o elitách. I ona lehce zaslzela, když spadlo to letadlo. Uměl jsem si to představit. Spousta práce, DNA analýzy, nádeničina a shořelý materiál. Nemůžu za to, že to vidím tahle. Jsem profesionál. Tragedie to byla, samozřejmě. Jenže já ty tragedie, ve zdánlivě menších verzích, prožívám každou chvíli. Každým okamžikem se dívám do vyhaslých očí a hlav lidí, kterým někdo umřel, a oni jsou najednou sami. Mámy s dvěma dětmi a s dluhy, které tady ten jejich nechal. Rodiče, kterým umřelo jediné dítě. Kluk, kterému se otrávila holka. Pořád to cítím, pořád to zabolí, a ničí náladu. Prostě už neumím smrt rozdělit na důležitou a důležitější.
Smrt je vždycky jenom smrt.


No tak jsme to s Barborou probírali. A nesrovnali jsme se na slově ( tisíckrát mediálně obehraném, v radiu zaznělém a pateticky a dojemně vyřvaném do světa na všech stanicích )-na slově ELITA. Položil jsem otázku nikoliv polskou, ale ryze českou. Kdo je elita našeho národa ?? Kdo by musel sedět v nějakém českém letadle někde u prokleté Katyně , aby vznikl tenhle mýtus.
V našem případě by „ elitou“ byli asi bývalí veksláci, úředníčci zahraničního obchodu s náskokem přede všemi, kteří neuměli žbleptnout slovo anglicky, připravenci k přihrbení a k telefonům s tím správným známým? Píďalky vylezlé po hřbetech jiných píďalek až tam, kde jsou ty knoflíky : Ano a Ne. Nevzdělanci, samozvanci, drzouni. Posléze tedy již představitelé a činovníci. Zpanštělá lůza.

Nad ránem mě napadne, že: kdo hledá smysl nutně dojde až k bodu, tedy na nějakou křižovatku, na které si uvědomí, že nehledá Boha, posléze ani „ boha“. Jakéhokoliv. Hledá rozhovor. S vlastním obrysem. Nejsou tyhle rozhovory, které vedeme, vlastně vždycky hovory s dítětem, které příliš rychle vyrostlo ?



Jára mi volá, že byl na Koukolíkově přednášce ( toho jsem si vlastně zapomněl uvést mezi pasažéry první třídy, jako ostatně desítky dalších, kteří mě napadali posléze na cestě v autě, když jsem si z plezíru dával dohromady tu zvláštní letku skutečných elit).
Za pár dní mi přednášku přinese na papírech.
Je o psychopatech. O manipulátorech. O podivně nešťastných bytostech, deprivantech, kteří touží po vlivu a po moci. Protože se jim to kdysi, v tom mrňavém věku, někde nějak porouchalo. Třeba s mámou a tátou. Nebo se ségrou a bráchou. Koukolík říká, že jich jsou kvanta. V horních patrech skoro každý druhý. Jediné, co radí, je vzít nohy na ramena.
Rozhovor s nimi není možný.
Vaše slova zapadnou do nemocné půdy, ze které neroste nic, než jejich smrduté vůdcovství.


Celý den potom přemýšlím nad tím, jak propastný je rozdíl mezi vlivem a významem. Jaký význam mají vlivní lidé a jaký vliv mají ti skutečně významní.
Těžké věci..


Třeba kumštýři. Někteří se rozhodli pro zobrazení obyčejnosti ( je-li jaká). Warhol namaloval plechovku od polívky a vstoupil do dějin. Kdysi řekl:“ nechci přibližovat žádného hrdinu, ani hloubku věcí, chci jen zaznamenat něco, co už se nestane. Přestože se vlastně o nic nejednalo". Všednost, je-li zobrazena vybízí k hovorům s vlastním obrysem – poznamenám si na ubrousek v nějakém bistru. Mimo umělecké mapy kráčel třeba i Vladimír Sorokin. Jeho Frontu jsem četl mnohokrát. Děsivý popis všednosti, která vám zaleze až do kostní dřeně. Patřím ke generaci, která ve frontách stávala. Třeba ve čtvrtek ráno před knihkupectvím. Sorokin to jenom popsal. Nic víc. A tím, že z toho nic nevyvodil, neanalyzoval, nefilosofoval a nementoroval, dosáhl efektu třesku. V řídkosti jeho psaní je hustota atomových jader.

Vladimír Sorokin píše a mluví. V Rusku ho nemají rádi. Je to larva , která oslovuje poslední zbytky svobody v duši tohohle podivného národa. Žalují ho pro pornografii, jeho knížky naházeli v Moskvě před Velkým divadlem do obří záchodové mísy. Mutanti starých carských časů, po kterých podvědomě touží. Polovina z nich miluje Stalina. Svobodu chápou už po staletí jako groš hozený z kočáru opričnika. Opričníci dnes přesedlali na mercedesy, říká Sorokin. Připomíná mi to comeback zlatých osmdesátých v hlavinkách skoro půlky národa českého.
K těm nasládlým, ovarovým časům rájenek, a možností vymluvit se na vůdce.
Kterého ovšem absurdně uznáváme a kdykoliv plebejsky poklekneme, když se objeví v naší vísce.


Famfrlína čte systematicky Hakla. Mám podezření, že ho vnímá jako prostředníka, který jí ukáže směr k mým světům. „Romantická láska je projekce“, cituju Emila. „Doplnění vlastních nejistot“, graduju. „Protože každý chce někoho mít“, dokončuju myšlenku a ujišťuju jí i sebe, že nejsem výjimkou.
Pak mi víla odjede na pár dní lyžovat. Se ségrou, jejím manželem a jeho nějakým kamarádem.

Stává se ze mě odšťavovač písmen. Z jedné strany futruju knížky, z druhé strany vytéká tekutá dužina. Nová Hůlová. Její hovorovou češtinu jsem si, na rozdíl od jiných, zamiloval. Zraje a píše v duchu hesel A.Lustiga - že to musí být hezké, ale taky dobré. Platon a Aristoteles. Pak je tu Palahniuk. Zalknutí. Katarze z toho, že i ztracenci našli svou metodu, jak s námi žít. A že i lítost a soucit může být cestou k síle pro ty slabší… Už nejsem ničím překvapován. A přitom bych tak chtěl být…“, píše Palahniuk, a mluví mi z duše.


A pak je tu konečně nový Hakl – Pravidla směšného chování. V jediné větě to vysvětlí – když chce člověk za každou cenu zachovat svou vážnost. Hmm. Pár míst mě nutí dělat si poznámky. Str. 34- „ je v nich zvláštní směs slušnosti a chladu, v těchhle třicetiletých. Co v nás bylo zkřivené, je v nich už rovné.A co v nás bylo rovné, není v nich už vůbec..“. Na straně č.73 strnu. Poznávám svůj obraz, svoji myšlenku, svůj štětec. I když to není možné. Vracím se ke svému minulému textu o Matice a masu a najdu to: „…Často si myslíme, že po cestě vypouštíme kvalitní olej. Ale místo toho vyprošťujeme na vzduch jenom kuřata – jsou kovová a na klíček. Poslušně zobající do umakartu, na který je vystrčíme. A kontrolujeme jenom počet znělých cvaknutí. Méně pak už výdrž pružiny uvnitř jejich vetchých plechových tělíček…“. Napsal jsem to 11. dubna v noci. Haklova knížka vyšla devatenáctého, tedy měla vyjít, protože Knihomol mi ji přivezl až dvaadvacátého ( a nadával, že v Argu mají binec).
Nu a na straně č. 73 Emil napíše – „ jdeme tam, ač se nám do té jeho vykalené udírny najednou ani trochu nechce. Rádi bychom ještě kolovali, dva tři okruhy aspoň. Jdeme však. Ťukat sklem o sklo, vést furiantské řeči. Vzájemně si předvádět odrbané slepičky svých životů. Natahovat klíč a přihlížet, jak zobou…“.
Neopisovali jsme od sebe.. ani by to nešlo. Jen jsme si s Emilem zhruba ve stejnou dobu vzpomněli na stejnou hračku, která nám běhala po stole v kuchyni. Zob, zob a znovu natáhnout. Pamatujete ???

Je to pořád Hakl. Padesátiletý, stejně píšící. Nutno říci, že pořád stejně skvěle píšící. Jsou tam nádherná místa. Pořád se kouká na svět skrz hořkou clonu. ferneťáckou. Ale dobrou na to, aby člověk občas zvědavě cosi zahlédl.

Celý tajemný šém jeho psaní o sobě ( které mu vyčítači nepřejí, protože se bojí říct, že mu jeho přísnost sebevhledu závidí) je na samém konci.“ Voda je nehybná, středně hustá, nijaká. Nořím se do ní, potápím se, plavu pod hladinou. Otevírám oči, Dívám se sám sobě zblízka do ksichtu. Je to hrozný pohled, ale pořád mnohem lepší než nevidět nic…“


Čtu v tom osamělém víkendu co mi přijde pod ruku. Třeba zaržám u rozhovoru s Davidem Černým ( minimálně 4. řada mého pomyslného letounu). Když se ho novinář zeptá na Jiřího Davida, jeho klíčovou sochu, a na jeho výsostné postavení v české kultuře, odpoví tenhle Darmoděj kupodivu lyricky: „…řeknu vám to metaforou – savanou se řítí splavená snaha, ve zpěněné hubě je zaříznuta uzda a na té se, v prachu, míle za ní, zmítá za nohu vláčená schopnost..“ .Mimoděčně zatleskám a sám sobě přidávám – někdy svoje nadání a schopnost nabijeme do komory pistole, která vystřelí na ten nebližší cíl, nebo ten výstřel promění aspoň na barevnou bezcennou rachejtli.


V pátek dopoledne se potkám s člověkem, se kterým se už nikdy potkat nechtěl.A hněv vpluje do mých útrob jako volně vypuštěný drzý had. Hněv je jedním ze sedmi smrtelných hříchů jakési vatikánské firmy, ale taky jedním z největších zel staré tibetské mystiky. Spolu s nevědomostí a přebujelým egem. Tak s ním pracuju.


Potom ho začínám v té smíchovské hospodě pozorovat.
Blekotá.
Snaží se nahlížet do dávno prázdných doupat svého života, marně pátrá po věcech, které se kdysi proměnily v šedivého vzteklého živočicha a navždy se ztratily někde v lese.Neví o tom.
Místo toho se cáká v jakémsi bazénu budoucnosti- skrápí se vodou, kterou všichni znají a snaží se bavit tím, že ji vystřikuje nohama a rukama do očí těch kolem. Kteří do toho bazénu vlezli. Taky dobrovolně.

Jednou pozdě večer dostanu chuť na panáka. Doma nemám nic.
Non Stop poblíž je mým cílem a vstoupím.

Vidím několik postav pohroužených do svých dávno prohraných příběhů. Sdělují jiným, že jako proč a jak. Mozky nalité lihem si ve vzájemném bratrství dokreslují chybějící kusy vyprávěnek, letmo nahozených obrazů, přežvýkaných čísi hubou nad šestým pivem. Hledají odpovědi.Opravdové otázky ale nemají. Piju Bourbon a křičím cosi mlčky do prostoru, i na tu přestárlou zmalovanou číču vlevo v rohu, která nepochopila, že čas už si svoje odbyl, že žádná z důležitých odpovědí neleží ani v tomhle pajzlu, ani nikde mimo nás. Že k ní musíš krkolomně dojít po schodech do vlastní vyhulené a vychlastané schránky. Vzduchem lítají fráze. Já piju.
A o čem jiném je společenský život ???
Pak vchází holka. Zpocená, unavená a zděšená. Mastné vlasy se hádají s dobrým makeupem. Dává si panáka a stává se testosteronovým klíčem k dosud uzavřeným vaginálním vrtům všech místních teoretických omrdávačů. Vidím to na ní.Nechce být ničí. A váhá, při nabídce sestupu do nižších pater.
Má pohled kulatých hnědých očí, který k vám natahuje rybí ruce.
Leklá ryba – říkával o nich Pastrňák.
Nepotřebuješ ani podběrák. Lape po vzduchu a vpluje ti ke stolu a do postele sama.
A pak se snaží, s prvním kolíkem místní divize, označovat věci za něco, co tím nikdy nebyly, ale co tím budou. Tedy možná.



Famfrlína se vrátí z Alp. Je ve tváři červená a ošlehaná.Říkám jí "rajče".Bolí ji nohy. Přesto mě pomiluje jak divožena a potom mi vykládá, že musíme do kina na „Cestu“ a taky do DOXU na Kaplického. Prohlížím si ji nahou. Nahota je možná nejvíc přítomná v některých okamžicích, kdy má daná osoba na sobě kabát a šálu a svetry.

I nahé tělo musíme někdy svléct !! To si píšu do mobilu.
S touhle ženskou nejde neprojet branky prozatímní, ale ty, co tady budou pořád, i zítra. Cover verse božích cest, asfaltky plné mokrých triček.


Nu a teď k tématu. Dlouho jsem sbíral Budhy. Ty sedící , s tím vyšpuleným břichem. Kámoši mi je vozili třeba z Thajska,nebo z Tibetu. Pak jsem dostal první kaktus.
Paní „ kytičkářka “ mi povídá, že žijou jinak, než ostatní rostliny. Že v deštném pralese dostanou dávku, tu si schovají a pak, za pár týdnů, vydají květ.
Nádech a výdech
Nasajou vláhu a potom vyrazí do barev.

Čtu si o meditaci, a při poslechu Coco Rosie se docela daří.
Nádech a výdech.Ve vzpomínkách sedím s Radkem Pastrnákem, v ostravském pajzlu s názvem Barvy, kde se pořád někomu podepisuje, protože nedávno zahrál ve Svěrákově Jízdě . Přijatelně. Mluví o tom, že je jako houba. Nasává věci a pak je vyvře. „ Hele, nejdřív musíš spoustu věcí vstřebat, abys je pak mohl vyzářit“, praví tenhle ostravský bard.

Nevnímám dobu nádechu a výdechu.
Navíc si myslím, že psát je dobré v době nasávání, tedy hlubokého přijetí okolního vzduchu.


To je ,myslím, rozdíl mezi Topolem, Hůlovou a Haklem na straně jedné,
a třeba Obermannovou, Vievegehem a bůhvíkým ještě na straně druhé.



Ti prvně jmenovaní blázni píšou v době nádechu.
Při výdechu odpočívají.
Ti druzí psaním vydechují a většinou i vydělají.


Dělám to stejně jako ti první.
Píšu ve chvílích, kdy se toho
do mě nejvíc řítí.




A nečtu to po sobě.
Protože je to napsané nejspíš
v nesprávné fázi
mého dechu.