O lávkách ( hovory s vlastním obrysem II.)
...
Vejdi do prázdna
...
Cesta
...
Cesta
...
..
Archiv - koncert v Šumperku - zleva P.Dobeš. T.Kotrba.,. R.H.
Tehdy jsem se živil muzikou...
Tadeáš se dostal na gympl a trochu zvolnil tempo. Mám ho tedy na pár dní v Praze.
Chce jít se mnou na Dylana a anglicky už vládne natolik, že se spolu řehtáme nad stupiditou některých textů věhlasných songů. Zavři mi oči, mám tě ráááád, hezká žena jde dolů ulicí, dej mi svou ruku, scházíš mi… předháníme se. Svoje dostává i Mercury. I u Beatles, které pravidelně vymačkává na You Tube, nacházíme neskutečné textové stupidity.
Když je geniální melodický model, slova jsou jen zvukem, říkám mu.
Dylan ( uznává to) je jiný.
„ Je to básník “, odtuším.
Jeho brácha si prošel Nirvanou, tedy spíš Cobainem, a taky Morrisonem. Věkem omezené hladové údolí plné zlatých žil autentičnosti a fascinace smrtí. Teď je na kytarovkách typu Subways, ale hlavně si užívá festivalů u stánků v ryčné komunikaci s jinými, stejně žíznivými chvilkovými pohodáři, něco nad dvacet. Přeju mu to.
Dumám nad tím, co jsem svým klukům vlastně pouštěl, když jsem s nimi ještě bydlel. Nad tím, že u nás občas přespávali Flereti, Vlastík Redl a Janoušek. V těch dobách spávali moji synové občas v kuchyni. Ale slyšet to všechno asi museli.
Táta mi v tom mém secím období pouštěl blues.
Před pár lety jsem tatínka naložil do auta a odvezl do Zlína. Seděl pak pár metrů od B.B. Kinga a leskly se mu oči. Jsou to čtyři roky, kdy jsem ho zmateného, nejistého a plného očekávání zavezl do arény na Claptona. Brečel jak kluk, co dostane k vánocům konečně pořádný kopačák.
Jsem zase v práci.
Čtu si v papírech, že na stole mám chlapa , ročník 1963. Můj tým. Tajně doufám, že bude aspoň tlustý, nebo něco.
Není.
Už držím v ruce jeho veliké srdce. V zadní stěně levé srdeční komory je něco jako okrová modelína.
„ Infarkt jako prase “, říká klidně Jarda.
Volám Pavla S., protože vím, že je stejný ročník.
„ Už se holt kácí v našem lese “, říká klidně a ptá se, kdy půjdeme na oběd.
Polykám na prázdno a snažím se uvědomit si svůj věk. A všechno, co jsem nestihl.
Protože zítra, třeba, se mi tam ta modelína nacpe taky.
Snažím se stíhat spousty věcí. Z nichž řada vyžaduje interpretaci. S tou se ovšem , spolu se stárnutím, čím dál víc nepářeme. Není čas, ani síla. Z vějíře předem nachystaných karet s odpověďmi na líci, vytáhnu přibližně možné eso a hodím ho na stůl. Neexistuje takový nesmysl, který by nemohl vyvolat nějakou interpretaci, vybaví se mi, nevím kdo to napsal, ale nepřestanu přemýšlet nad tím, že život se možná skládá jenom z přihlouplých výkladů cizích věcí.
Autory jsme málokdy.
Pozdě večer mi po páteři vzhůru zase vyleze ta růžová larva, co má ve mně nadosmrti privát.
„Tak ty si vlastně píšeš jenom deník? A vlastně jenom pro sebe?“
„Jo, tak nějak“.
„Tak proč s tím lezeš ven, a ještě s tím počítadlem???“, směje se svými bezbarvými ústy, přes které nikdy nepřelezla lež. Proto je mi protivná.
„Toužíš po uznání a honíš si ego, že jo..?“, plazí se pryč a pohrdavě frká.
Skryt za svým intimním deníkem, který je ovšem volně přístupný, jak veřejné záchodky, mluvím do telefonu s No Peťou. Po cestě z Jablonce domů hovoříme dlouho a dlouho.
„Hele, ty snad jedeš do Chorvatska..“, říká po hodině.
„Ne, už jsem na spojce“
„No, vono na tom něco je, kdybys to s tím soukromým deníkem myslel vážně, tak to napíšeš a pak to zmuchláš a vyhodíš..“
„Nebo to budu psát do sešitu a ten si pak strčím pod polštář“
„Přesně“
„Já tím zveřejněním i tím počitadlem, vlastně tak trochu žmoulám ďáblův malíček, že jo…“
„Přesně.“
Umřeli dva lidé, kteří tady něco zanechali.
Ve spánku a milosrdně vyfoukl osud ( nebo něco na ten způsob) z tohohle světa Jana Balabána. Všimlo si toho asi jen pár lidí.
„ Kde jsou moje čísla? Zmizela v podsvětí nepaměti jako nezahrané noty. Dostanu zaplaceno za to, že svým nebohým mozkem protahuji tisíce čísel, které neznám. Jsem jako opisovači not, kteří kopírovali partitury, jež nikdy neslyšeli. Nikdo po nich nic nechtěl, aby slyšeli, mohli být klidně hluší, stačil krasopis, kterým se nevědomky dotýkali hudebních vrcholů . Johanna Sebastiana, v jehož skladbách je prý ukryto evangelium, a v hlavách jim zůstalo stejné nic jako mně po těchto kódech..“, píše ve svém opusu „ Možná že odcházíme “.
Famfrlína ho znala osobně . Pařili spolu kdysi v Ostravě. Hodně pil a kouřil a držel se zpátky. Lávky k němu nebyly na první pohled viditelné.
A pak Verecký. Tedy Denis. Neskutečný novinář a neskutečně nečitelný člověk pro kohokoliv jen kolem proběhnuvšího. Drobný chlapík s kaleidoskopem chorob, řídkým vousem a poťouchlým vzhledem, který v New Yorku zastavil na letišti provoz. Protože se jim zdál „ nějakej divnej“. Maska před lebkou, ve které to vždycky „ šmoldasovsky “ vřelo a občas zavířilo jak v jaderném reaktoru. Muž, který by dal ( a nakonec dal ) život za historku, či příběh. Muž, který zacházel s češtinou jako s nejlepší milenkou. Sarkasta, ironik a vzdělanec. Eso es.
Přátelil se s ním i Michal Horáček. „ Co vy na to, pane doktore? “, vyhrkl v krematoriu upřeně hledíc na rakev. Tuhle větu mu opakoval do telefonu vždycky, když nevěděl Kudykam.
Michal Horáček v jenom z rozhovorů na dotaz, jestli měl Denis štěstí, odpověděl:
„ Navzdory všem svým katastrofám prožil za těch čtyřiapadesát let tolik věcí a tolika si jich uměl všimnout, že většina jiných by to nezvládla ani za sto padesát let. Takže vlastně měl…“
Denis mátl tělem. Nenabízel snadnou lávku, která by vedla k jeho břehu.
I já mám svého Denise. Mluvím s ním a telefonuju s ním čím dál častěji. No Peťa. Přihrál mi ho život a teď – „kluku hrej“. Nesnadný člověk. Brilantní mozek, zakrytý deklarovaným plebejstvím. Piváky, šukání a žrádlo. Barevně označené lávky, které vedou jenom k jeho zádveří. Jinak musíte po svých a přes hnusné kaluže, ostrou trávu a bahniště, nevěda, jestli k němu vůbec dojdete.
„Víš o tom, nebo ne?“, křičím do hands free v autě.
„Tak trochu, ale hlavně mě to baví..“
Jeden z těch u kterých musíte uhnout z vyznačené cesty. Vykašlat se na značky, projít roštím a potom najít cestičku, stezičku, plnou výmolů a komárů a rašelinišť, ve kterých si zabahníte své nové botky z Hervisu. Smyslem je duševní orgasmus, hnaný objevováním a nesnadností dosažení cíle.
Víme to oba.
Takhle vypadá duševní páření mezi dvěma heterosexuály. S maškarními držkami,pečlivě drženými na hůlce před těmi svými.
Podobnou duševní soulož jsem zprostředkovaně prožil, když si povídali Umberto Eco s Jean-Claude Carrierem (Salon z 29.4.2010). Oba se shodli na tom, že velkou část minulosti známe jen z děl hlupáků. Že neumíme s jistotou interpretovat prehistorické figury nalezené v jeskyních.. že vymýšlíme kód pro jazyky a sdělení, děláme to tak , aby nám byly srozumitelné, jenom díky vnucené současné verzi srozumitelnosti… „ Když dnes namaluji na zeď graffiti, které nedává žádný smysl, jak vyloučím, že jeho „ smysl“ někdy někdo v budoucnu nenajde…?“, ptá se třeba Eco.
Sedíme s vílou ve zcela zaplněném sále Světozoru. „Vejdi do prázdna“ a Gaspar Noé. Vyprávím Famfrlíně o „Zvráceném“ a o tom, že tenhle filmař za to určitě stojí. Tři hodiny mučení a natahován na skřipec. Na ten vlastní.
Kamera kouzlí nad ulicemi v Tokiu a to tak často, že mi dojde, co chce Noé ve skutečnosti říct. To naše mysl jsou ty ulice, ve kterých to hřmí neonovými barvami, to naše myšlení blouzní, hádajíc se s realitou. To je ten pavouk, který svými neurony vytváří naše „ Tokio“. Jeden filmový bod téhle suity vejde do historie. Tím jsem si jist. Noé dal kameru do vagíny.
Lávku si najdi sám. Porno – píšou zaprděnci. Sex, se kterým se zachází jako s šafránem, říkám já. Když už , tak už.
Vábnička, na kterou se chytila spousta kritiků.
Pro mě lávka.
Vejdi do prázdna je film, který / krom neobyčejných feťáckých vizí a halucinací / nenabízí cestu , která by k němu měla vést. Neimplikuje lávku k sobě samému. To je věc, kterou obsahuje spousta uměleckých děl a komunikace vůbec. S výjimkou žužlání ďáblova malíčku, o kterém se logicky tak moc nemluví.
No Peťa do telefonu praví:
„Rozumím. Cedulka, Svěrákovsky a Heřebejkovsky jasná – teď bude dojetí, teď bude smích, teď bude katarze a potom vysvětlení“
Nic takového Noé nenabízí. Jenom cestu houštinou,v bahně, klestím , odněkud z boku, Trier dělá roky to samé, dochází mi posléze.
Je první květen a my jsme venku. Na Smíchově se zamotáme mezi desítky podivných lidí. Holky mají zelené či oranžové vlasy a propíchané tváře kdečím. Těžké boty. Odhodlaný a zároveň důsledně lhostejný výraz v poničeném obličeji. Vždycky jsem se za ně styděl, ne proto, co prožívají , ale že to zoufalství a bezradnost dávají takhle na odiv.
Zalezlí někde ve sklepě se svými kérkami a piercingy by mi byli víc uvěřitelnější.
Oba jsme s vílou shltli Cestu od C.Mc Catrhyho.Tak na to potom jdeme do kina. Kulturní šok je pro mě už to , že ve 21.50 a v sobotu, je kino plné. Povídáme si o tom potom v posteli, místo sexu, ještě několik hodin. Vychází mi z toho, že je potřeba jít kamkoliv, když je po nukleární katastrofě. A ta se může odehrát i uvnitř naší lebky.
Na jih.
K moři.
I když tam asi nic není.
A pak je tu Palahniuk. Pan Spisovatel.
Píše o pláči osamělých. Navštěvujících kluby různě postižených – čtvrtek - rakovina prostaty, leukemici mají třeba neděli. Kluby slabých, kam se vetře další slaboch. Trpící jen a pouze osamělostí.
„Myslíš,že tím prošel?“ptá se trojstěžník v sauně
„A nestačí, že o tom píše?“
A píše syrově a skvěle , tenhle rváč. Mladší než já. Nevím jaké má lávky, ale mořské ježky vypouští. Objímající se s kýmkoliv , kdo se namane…. Dobré čtení. A pak perleťová literální škeble: „ Vrátný se vysmrkal a něco mu pěkně plesklo do kapesníku, , jako hod do chytačovy rukavice.“.
Nehledáme náhodou i my kluby postižených , kam se vetřeme pro to pleskající usmrknutí. Dojetí a spoluúčast ??
Poslouchám radio . Hrůza hrůz. Vznikla cestovka, která vám spolehlivě ukáže strom, o který zavadil polský vládní speciál. K dispozici ( asi po 20 minutách) je člověk, který tehdy viděl dým a má o tom naučenou říkanku. Za 10 euro.
Jedu, jako každý den, od Liberce ku Praze. Billboardy jsou na zvracení.. Kdysi jsem s Tadeášem hrál v autě hru na hlavy. Které někde uvidíme. Teď je jich nějak moc.
Je to jak kukr do gorilího výběhu.
Připomíná mi to natáčení čehokoliv, kdy do oka kamery nastrkují svoje hlavy všichni, kdož touží být spatřeni na pár vteřin večer ve zprávách.
To, co vidím, je nedůstojné, trapné a aktéry ponižující.
Byť sami zřejmě nechtějí být výš.
Nizozemský psycholog Joris Lammers nedávno udělal experiment, který prokázal, že moc u lidí způsobí, že jsou přísnější k porušování norem u druhých, k sobě jsou však mnohem shovívavější. Označuje to za syndrom arogance moci a někteří psychiatři tento stav hodnotí jako získanou poruchu osobnosti. Hypertrofované sebevědomí a kroucení reality dle svých argumentů. Zisk moci transformuje vzorce chování. Dle studie je u mužů prokázáno, že postupem v sociální hierarchii u nich roste hladina testosteronu. Ten je odpovědný za vyšší ochotu podstupovat riziko a nebojácnost při čelení nejistotě, což jsou vlastnosti usnadňující vedení. Při chronicky vysoké hladině testosteronu se muži stávají impulsivní, arogantní. Mocní mají pocit, že riziko potrestání jejich nemorálního chování je nicotné a zároveň cítí, že jejich výjimečné postavení je opravňuje stát nad ostatními lidmi a jejich normami slušného chování.
Čtu si rozhovor s panem Jančíkem, starostou Prahy 5.
Podle všeho bych měl hned volat 112.
Panoptikum a komiks velmi hořké chuti.
Sedím v nějaké zapadlé hospodě na druhém konci Prahy. Dnes se to tady tedy sešlo. Hurá na pivo, zaškrtnout políčko v nicotném diáři. Jde se pro nějaký podnět, když už jím není člověk sám.
Najednou mi dojde (a děsí mě to), jak málo tady ti lidé ve skutečnosti JSOU.
A co když jsou líp a klidněji než ty ?, upípne potom moje larva v taxíku..Říhne si a nechá mě tak.
Jára mi v sauně dává kopii článku o motýlech. Tedy o jejich křídlech. Ve skutečnosti prý nemají barvu. Žádnou. Mají v sobě jakási mikrovlákna a na mezerách mezi nimi se lomem světla vytváří ten ohňostrůjný div. Napadne mě, že to mají lidi taky tak.
Leckdo zahraje duhou jenom díky tomu, že na svém povrchu rozláme světlo někoho jiného.
V noci mi volá mi kus trojstěžníku. Má zplihlé plachty, přestože je vichr. Nebo alespoň on to kolíbání celičké lodi necítí. Foukám mu do ráhen a pak roztáhnu ruce s tím, že je budu držet. Kdysi mě, coby lodivod, vyvedl z mělčiny.
Řeč je o lásce. Slyším se, jak říkám svou máloletou mantru. Hygienickou a mastnou jako prevenci před popáleninami.
Láska je náklonnost, spolujízda a kooperace v prostoru. Bez nutnosti lustrace . Nic víc.
V rychlém sledu dávám do soukromé drtičky někde vzadu, při lební spodině, řadu knih. Znovu vyšla kultovní věc Neila Postamana Ubavit se k smrti. Psal to v roce 1984, možná s lehkým „orwellovským|“ stínem. Ale tahle knížka je nadčasová a nesmrtelná. Debilizace duše jako terč rozstřílený mediálními šípy.
„Rychle se tak pohybujeme směrem k informačnímu prostředí, jemuž bude dominovat bezbřehá trivialita a v němž fakta budou sloužit výhradně jako zdroj zábavy. Mnohokrát se ukázalo, že daná kultura je schopna přežít dezinformace a falešná mínění. Nikdo však dosud nedoložil, že může přežít i tehdy, dokáže-li obsáhnout celý svět ve dvaadvaceti minutách nebo určuje-li hodnotu zpráv podle toho, kolik lidí pobavily..“, napsal tenhle vizionář před pětatřiceti lety. Dnes byl asi napsal jen veliký vykřičník, nebo jenom „ viz výše..“.
Hrabu se ve starých fotkách. Rovná mi to mysl. Která doposud pracovala se vzpomínkami jako děvka. Vzala útržky, vymazala drobnosti a nepříjemné špíny, slepila je pak do záložky, kterou pečlivě vkládám mezi stránky svých současných dní. Bedna plná situací, které jsou nenávratně pryč. Nostalgie, ta tlemící se babizna, s falešnými sklíčky, mi nabízí dobu, kdy jsem víc hrál, než pitval.
Sedíce nad svou papírovou historií mi dojde, že jsem ve své mysli už před lety vytvořil něco jako statek, sanatorium, či odlehlé centrum pro postavy z minula. Žijí tam, asi i umírají, nebo aspoň odcházejí, a přitom nestárnou. Má je v péči správce, který vyniká tím, že nemá vlastně žádný názor. Necítí nic, natož lásku, nebo vztek. Všechno kolem se mění a přerovnává.Ale ten stateček kdesi v mých hemisférách stojí dál. Je neměnný.
Na návštěvu tam chodím jen občas.
Tedy skoro vůbec.
V noci mě napadne, že nemusím nutně všechno hodnotit. Spoustu věcí mohu jenom evidovat, aniž bych je měl nutně pod kontrolou. Schopnost nesoutěžit – je druh zralého stárnutí ( jak napsal kdysi Viewegh).
Ráno na to zapomenu a moje ego vyráží do dalšího dne jak nadržený ryzák.
Čtete můj deník.
Dobře vím, že trochu požmoulávám ďáblův malíček a občas pokukuji po počitadle návštěv.
Cesty ke mně nejsou vždycky trnité a zarostlé mlázím.
Občas jsou tam cedule a žlutě natřené směrovky k vyčištěným lávkám.
Starám se o ně.
A taky se za ně trochu stydím.
Třeba si jich ale ani nevšimnete.