Aktuality

Myšlenka dne

Kintera v Rudolfinu !!!!
Myslím, že je to 18. sonet W.Shakespeara:
"Krásu vždycky něco zmaří. Náhoda, stáří, či bezohledný čas..."
Ještě ho máte. Běžte tam. Umění Kintery / a třeba i Fr.Skály kousek opodál/ je osvěžující jak sklenice ledové vody po propité noci.


Pořád jen čtu. Čím dál víc. Od všeho něco. Trochu mě děsí ti, co tak nečiní. Živí mrtví,hororové postavy, řízené bůhví čím. Dle Vaculíka mrtvoly poháněné vzduchem.Jsou spokojené? Ano. A to je na tom snad to nejhorší.
(R.H.)


Tři hodiny jsme se s přítelem dohadovali o zásadách buddhismu.
O jeho přístupu k životu, světu a poznání. Dohodli jsme se,že zkusíme najít nějaký jednoduchý klíč.V noci mi pak přišel tenhle text:
Dva buddhističtí mniši si povídají v klášteře.
"Dvacet let medituji a dospěl jsem k závěru, že smysl všeho je ve vzduchu", říká první.
"To se mi nějak nezdá!", odvětí druhý.
"Tak asi ne!"povídá první a v klidu usne.
Tisíce učebnic ve třech větách.


V dobách, kdy dějiny chodily ještě pomalu, jejich nepočetné události byly snadno zapamatovatelné a tvořily obecně známé pozadí, před nímž se odehrávalo napínavé divadlo soukromých lidských dobrodružství. Dnes čas kráčí rychlým krokem. Historická událost, přes noc zapomenutá, září hned nazítří rosou novosti, takže není v povídkářově podání pozadím, nýbrž překvapujícím dobrodružstvím, které se odehrává na pozadí obecně známé banality lidského soukromí.
(M.Kundera - Kniha smíchu a zapomnění)


Nikdy jsem nepotkal jiného člověka,
kterým bych chtěl být.
(Charles Bukowski)


Smysl je něco, co člověk nekontroluje.
(Božena Správcová- "Uctívači kruhů")


"Nevypadá to s Vámi dobře. Zřejmě se Vám udělala duše.." říká doktor pacientovi.
(Z knihy "My" od Jevgenije Zamjatina)


The problem with the world is that
the intelligent people are full
of doubts, while the stupid people
are full of confidence.


Na konci každé pravdy je třeba dodat,
že víme i o té opačné.
(Blaise Pascal)


Demokracie je, když dva vlci a jedno jehně hlasují, co bude k večeři. Svoboda je, když dobře ozbrojené jehně odmítá hlasovat.
(Benjamin Franklin)


Měl jsem strach o tento národ, ale
teď mám strach z tohoto národa !
(Eugen Brikcius)


Na jednu věc mám někdy i dva,
nebo dokonce tři názory.
(L.Vaculík)


Světlo je základ všeho!
(arch.Josef Pleskot)


Věci už máme. Tak teď ještě ten smysl.
(R.Havel)


Vřele doporučuji České gastroenterologické společnosti pozvat časem k odbornému vyšetření pacienty, kteří 28.10.16 přijali pozvání podivných, morálně porouchaných a všeobecně toxických bytostí z Kafkova "Zámku" na divotvorný večírek. Jejich žaludky musí být totiž extrémně výjimečné.
(R.H.)


Náš svět je z jedné půlky konzumní, z druhé půlky virtuální. Velká část našich úzkostí a problémů pak plyne z marného hledání nějaké třetí poloviny naší současnosti.
(R.H.)


Situaci, ve které se my lidé nacházíme,
velmi dobře vystihuje nebohý opilec, jež stojí na vnější straně parku, buší pěstmi do plotu a křičí: "Pusťte mě ven!"
(Anthony De Mello)


Lidi, co o sobě vědí, že jsou slabí, nemají žádný jiný zbraně, než vražedný. Někdy mám pocit, že silný lidi nedokážou přežít jinak, než že se podřídí moci slabých. Silný lidi jsou citlivý a bojácný, protože toho vědí příliš a chápou věci.
(Pentti Saarikoski)


Na počátku bylo slovo. Na konci je hodně slov, tak hodně, že už se na svět nevleze nic jiného, než jen slova.
(R.H.)


Tragedie konce lidské komunikace spočívá v tom, že místo rozhovoru nutí jeden druhého myslet si to samé,co si myslí on.
(R.H.)


"To, co nyní řeknu, není projevem univerzitní povýšenosti ani sarkasmu. Třetina obyvatel této země je slabá duchem. Každý sedmý občan je debilní nebo dementní, nebo alkoholik a zhruba polovina obyvatel této země má podprůměrný intelekt."
(Miloš Zeman v Poslanecké sněmovně při projednávání zákona o referendu, 1992)


Televizor je zařízení, kterým nakukujeme do prostředí, kde se vyrábějí zvuky a obrázky. K naší potěše, vzrušení a pobavení. Přemýšlení, hledání kontextu či pochyby nejsou třeba. Od toho jsou kavárny. Po staletí na poutích stával vypravěč s ukazovátkem a tabulí s animacemi. Je to vlastně pořád totéž. Jen technika je jiná. Rychlejší a v HD,se střihem. Tím nějvětším cenzorem, který media mají. TV je zkratka. Přímo k pouťové atrakci.Jsou lidé,kteří se jí zbavují. Ti mě zajímají víc, než nové technologie nerovných obrazovek.Doteď byl život diváků plochý, nyní začíná být i ploše prohnutý.
(R.H.)


Čas je napočítaný pohyb
ve vztahu k před a po.
(Aristoteles)


Už nesdílím rozhořčení nad naším presidentem. Jsem nadšen. Tenhle národ neměl nikdy přílišnou sebeúctu a lidovou filosofií bylo posledních 80 let přizdisráčství. To, že se objevil klaun v pravém slova smylu, je minimálně nadějné.
(R.H.)


U posledního soudu se dovíme,
že jsme měli jedinou povinnost:
být šťastni.Kdejaký idiot, ale i myš
nebo komár, nás předběhl.
(Vl.Kokolia, Vy-já-dření)


Česká společnost je nízká a v moderních
dobách vždycky byla, neboť obdařena
citem vždycky včas se zbavit něčeho,
co ji převyšuje to nakonec postrádá.
(R.H.)


Všichni máme křídla,
jen někteří z nás
nevědí proč.
(Michael Hutchence)


Někteří lidé jsou jako černá díra.
Mají takovou gravitaci a takovou
vnitřní hmotnost, že z nich prostě
nemůže nic vyjít. Ani světlo.
(R.H.)


Žít sám? Je to snesitelné,
pokud svou samotu chápete
jako bytost.
(R.H.)


Jediným místem, kde najdete lásku
před sexem je slovník.
(Murphyho zákon)


V kyberprostoru letí netříděné informace stejnou rychlostí. Úplná kravina se k vám tudíž blíží stejně rychle jako zpráva, která by mohla změnit váš život.
(R.H.)


Sometimes you never know the true
value of a moment until it becomes a memory.
Some of the best things in life
are mistakes.
(Iman Bowie)


Nemůžeme mít větší ani menší moc
než tu, kterou máme sami nad sebou
(Leonardo da Vinci)


Na všechno opravdu důležité
je člověk sám.
(S.Dalí)


Člověk chráněný člověkem
před člověkem – to je láska.
(G.Corso)


Mobily marně zvoní do noci. Spolehliví partneři dneška. Těm, kdo se chtějí držet stranou, mobily pomáhají zůstat v kontaktu.
Těm, kdo chtějí zůstat v kontaktu, dovolují držet se stranou.
(R.Denemarková)


Největším a nejtragičtějším problémem
postmoderní společnosti je stále více se zhoršující schopnost odlišit důležité od nedůležitého
(C. Höschl)


Velká obtíž je v tom,že náš národ si dost
potrpí na to, aby si potrpěl.
(J.Werich)


Nemůžeš-li být dobrým příkladem,
ještě pořád můžeš být příkladem
odstrašujícím.
(A. Einstein)


Protiklad tíha-lehkost je nejtajemnější a nejmnohovýznamnější ze všech protikladů. To kdysi napsal Kundera. Tak si říkám – buď vlídnej ! Protože každý z nás se pere s něčím těžkým. Bez ohledu na to, v jaké fázi životní lehkosti se právě nachází.
(R. H.)


Jak řekl režisér Zelenka:Cimrman byl od podstaty protest.
Dnes ho citují u grilů ta největší hovada. Za fotku s Jarkem by dali cokoliv. I ten nejnechutnější developer si v autě pouští Cobaina. Je to něco mezi morální plastickou operací a karmickou omluvenkou.
(R.H.)


Lidi jsou strašně nudní, když jsou pohromadě.
Jen o samotě můžete rozvinout vlastnosti, které jsou na vás skutečně zajímavé
(A.Warhol)


Češi jsou prostě národ, který pochází z chalup. Všichni jsme ve třetí generaci sedláci, mlynáři nebo ještě míň. A hlavní stránka našeho plebejství je ta lokajská.
(Mikuláš Bek, rektor Masarykovy university Brno)


Skutečné myšlení netouží přesvědčovat, ale inspirovat. Přesvědčení je myšlení, které znehybnělo
(M.Kundera)


Herec není hráč, protože krev hráčů je pravá a slzy opravdu slaný
(K.Peteraj)


Naším nevětším a smrtelným problémem jsou malé horizonty.
(Jaroslav Rudiš)


Všechno nakonec dobře dopadne.
Pokud něco dobře nedopadlo,
znamená to, že ještě nebyl konec.
(John Lennon)

Zajímavost

Něco o mé práci:
http://www.ceskatelevize.cz/porady/1100492707-na-stope/417236100132019/

Něco o mé práci:
http://www.ceskatelevize.cz/porady/10993853591-legendy-kriminalistiky/



Udělil jsem svoji soukromou Magnesii Literu. Ladislav Šerý je naprostý mimoběžník. Jeho román NIKDY NEBYLO LÍP je malý literární zázrak. Generační výpověď, za kterou by se nemusel stydět Hakl, Kundera, ani Bukowski.




Divoká labuť a jiné příběhy. Nová kniha Michaela Cunninghama.Pohádky, které všichni známe, přetvořil tenhle geniální vypravěč. Jsou temné a často až zvrácené. Až se najednou stávají dokonalým a pravdivým obrazem našeho děsivě krásného života.


Jezero od B.Bellové je skvělá kniha. Připomíná mi trochu svět Kosinskiho Nabarveného ptáčete, či první romány P.Hůlové. Brilantní, tísnivé, inspirativní. Pro mě kniha roku !


Čtu ještě Chválu pomalosti od Carla Honoré, Poslední cestu Ralpha Dutliho, Mozaiku zamyšlení z polyfonické zahrady EDO a Jednu větu A.Kareninové. Po dlouhé době jsem viděl i dva dobré filmy - Takovej barevnej vocas letící komety o F.Topolovi a geniální " malířský " filmový opus Petera Greenawaye Kuchař, zloděj, jeho žena a její milenec. Všechny ty věci mi pomáhají odletět na chvíli ze smutného českého údolí v téhle děsivě postpravdivé době.A po dlouhé době listuju Českým snářem.Vaculík. Co dodat.


Výborný je rozhovor s Dr. Radkinem Honzákem v časopise Týden. O tom, jak jsme hříchy proměnili v nemoci, o tom, že jsme nedorostli ke svobodě a neumíme ji ocenit, i o tom, že lidé delegují zodpovědnost za svůj život na faraony, kteří jim večer nasypou misku fazolí..


Něco o mé práci!!!!!!
https://www.stream.cz/temna-zona/10005454-u-pitvy-si-poustim-hudbu


9. května 2014 se Nizozemský národní orchestr chystal hrát skladbu G.Mahlera. V sále byla přítomna královna Beatrix, která pilně navštěvuje koncerty. Toho využil šéf orchestru, muslim , který začal vychvalovat
" přednosti " islámu. Hudebníci se beze slov zvedli a s nástroji opustili jeviště. Před
očima panovnice předvedli, že už mají dost pýchy a muslimské arogance. Byla to opravdu mimořádná událost, to video by mělo obletět svět. Husí kůže - není co dodat
http://safeshare.tv/w/cqjiYhtiXs


Tak tuhle píseň jsem si odvezl z Pacova. Vy, kteří ještě věříte na lásku, si to užijte. My, kteří už moc nevěříme, tak my to máme skoro za hymnu. Zkrátka - projekt bez naděje.
https://www.youtube.com/watch?v=bR_7RwqmQP8


Můj životní souputník Jiří Bílý ( www.jiribily.cz) dokončil novou desku plnou jím zhuděbněných básní pana Antonína Sovy. Křest proběhl v Pacově dne 26.6.14. Tamtéž bude Jiří s Michalem hrát na Pacovském poledníku dne 23.8.14. A bude tam i Mńága a Ivan Hlas a Peter Lipa a spousta dalších (včetně mě za moderátorským mikrofonem:-)


Kolonizují prostor společnosti. Privatizují náš osobní prostor ( u slabších i jejich duši).Český rok po konci světa (Orientace LN ze soboty 4.1.14 - Josef Chuchma), nebo Odepřít poslušnost - Násilí podle Slavoje Žižka ( A2-26/2014 str. 27). Děsivé a zřejmě mlčky pomíjené zprávy o našem převedení do klecí. Pobuřující - jak pro koho.


"Uhnali jsme si touhu po pevné ruce". Cyril Höschl ve velkém rozhovoru poukazuje na věci, ze kterých se tají dech. O kořenech naší "blbé nálady". O závisti. O tom, že naši první signální ničí parvenuové. A taky třeba o tom, že dávat na odiv něco, co jsem nabyl, je naprosto infantilní, přízemní a ubohé. Lidové noviny, Rozhovor, 5.října 13, str. 11.


Máme jen pár autorů, kteří patří bez debaty do světového literárního kontextu ( Kundera, Hrabal, Hašek...).Nepochybně světovým autorem byl i muž, jehož jméno tady bohužel není příliš známé. Jeho nadčasové texty však nesou všechny znaky nejvyšší literatury a ryzí geniality. JIŘÍ DRAŠNAR ZEMŘEL V KALIFORNII 17.3.2013..


Zákon 198 /1993, paragraf 3, hovoří jasně. V případě komunistické strany se jedná ( dle zákona) o zločineckou oranizaci. Komunistické hnutí je tedy podle platné legislativy nezákonné. V době , kdy se stávají našimi "představiteli" lidé kteří byli předsedy OV KSČ ( hejmtan), či nechali střílet do lidi na hranicích ( náměstek hejtmana) je třeba říci, že ti, kteří s nimi spolupracují jsou rovněž zločinci. Právně to asi obhájí, ale morálně ( pro ně nejspíš slovo v hebrejštině) je mi z nich úzko.


Tenhle klip mě k nostalgii vskutku nedohnal. Pouze jsem si všiml, že tam hraju na Gibsona, jehož cena není a nebyla malá.Někde se mi, na mých životních kruhových objezdech, " ztratil ". Tak jen doufám, že Dotyčná na něj buď dodnes hraje, nebo ho alespoň prodala řekněme za přijatelnou cenu.
http://www.youtube.com/watch?v=OX4U7i8YHhQ


Ano, jsme slepí, neboť jsme se nechali oslepit. A je to naše vina, naše pohodlnost, naše rezignovanost. Stali se z nás slepci, kteří sledují televizní zprávy a namlouvají si, že něco vidí, čtou noviny a věří, že se něco dočetli, zběsile pátrají na internetu a doufají, že se proklikají z bludného kruhu. Nechali jsme se oslepit těmi, kteří zatraceně dobře vědí, že slepci se lépe vodí. A vůbec nejlépe se vodí ti, kteří o své slepotě nemají ani páru, jsouce naopak přesvědčeni o své bystrozrakosti, pronikavosti vhledu a důvěrné znalosti věcí za zrcadlem.. Hledí třeba na politikův předvolební plakát a nevidí, že síťovka v jeho ruce je ve skutečnosti beznadějně vybrakovaná. Vidí jenom to, co chtějí vidět a jejich realita se tak stává vrcholnou ideologií, fantasmatem, z něhož byla vytěsněna empatie coby nezbytná součást ochrany druhu. Proto ji, kdykoliv se sobectví utrhlo ze řetězu, bylo třeba obelstít například tím, že se protivník odlidštil nějakým bizarním pojmenováním, aby už nestál člověk proti člověku, Francouz proti Němci či Italovi, ale žabožrout proti bošovi, případně makarónovi…, což přispělo k oné zvláštní slepotě, bránící proti sobě vidět člověka, ale nepřekážející schopnosti zamířit na jeho srdce...
Více v mrazivém textu L. Brožka

http://www.blisty.cz/art/65841.html


To mě bavilo a živilo !!!
http://www.ceskatelevize.cz/porady/1093836883-na-plovarne/


Ve Francii, kterou už pár let miluji, rostou úžasné holky
http://www.youtube.com/watch?v=sp3G50jBRuU


Obsazení Wall Street mě zaujalo, ale z tohohle protestu jsem měl husí kůži !
Výňatek z opery G. Verdiho Nabucco - sbor zotročených Židů odvlečených po prohrané válce do Babylonu asi 590 před našim letopočtem. Opera se hrála v Římě letos při příležitosti 150. výročí moderní Itálie za přítomnosti
Berlusconiho a starosty Říma, který v rámci projevu před zahájením opery kritizoval škrty rozpočtu na kulturu. Už před začátkem opery byl dlouhý potlesk. Italové milují Verdiho a jeho opery a většinou znají opery nazpaměť a slavné árie zpívají často spolu. Opera roběhla normálně až k uvedenému sboru jehož první slova v překladu jsou : " Oh má země, tak krásná a ztracená.. " V hledišti bylo zvláštní napětí, které cítil dirigent i účinkující. Když skončil sbor otroků, byl obrovský aplaus. Dirigent slyšel výkřiky: " Opakovat !" A rozruch neustával. V Itálii není zvykem opakovat části v průběhu opery, ale nakonec, když se rozruch utišil, obrátil se dirigent na
Berlusconiho a řekl: " Jsem Ital. Cestuji po celém světě a teď se stydím za to,co se děje v mé zemi a proto ( směrem k obecenstvu ) přijímám Vaši prosbu o opakování ! Nejen pro vlastenecký obsah, ale při dirigování slov " Oh má krásná ztracená země " myslím na to, že když budeme takto pokračovat, zničíme kulturu, která tvoří historický základ Itálie. V tom případě bude naše země opravdu ztracena ."
Potom řekl: " Já, Motti jsem mlčel po léta. Nyní bych chtěl dát této písni skutečný význam. Jsme doma v Římě, v divadle se skvělým sborem a nádherným doprovodným orchestrem. Navrhuji Vám, abyste se připojili, a budeme zpívat všichni spolu. " Potom zahájil opakování písně sboru, obrátil se k publiku a dirigoval jejich zpěv. Lidé byli vidět jen tmavě, protože osvětlené bylo jen jeviště, ale jak publikum, tak všichni na jevišti, zpívali ve stoje. Když sbor skončil, bylo vidět, jak si ženy zpívající ve sboru utíraly slzy.

http://www.youtube.com/embed/G_gmtO6JnRs


www.tichyfotograf.cz
www.kresadlo.cz
Dvě stránky, které mě neustále baví a naplňují optimismem !!!


Čestnost jako deviace, aneb jak systémová korupce vytlačuje slušné lidi na okraj. Ti inteligentní,a nedej bože ještě morálně dobře nastavení, prostě vypadávají ze hry, což je známá teze o degeneraci elit, kteréžto jsme nyní svědky (kvalitní rozhovor se sociologem P.Fričem najdete na stránkách Literárních novin,ročník XXI,č.36)


"Proč jsou dnešní dívky nesnesitelné?".
Tak se jmenuje půvabný a provokativní text Jana Sterna v Britských listech. Doporučuji. Apropo právě mu vychází nová knížka " Psychoanalýza všednosti ". Jak ho tak znám, máme se na co těšit !
http://www.blisty.cz/art/52196.html


"Láska k moudrosti" jako psychosa? Aneb bylo Platonovo proslulé podobenství o jeskyni poruchou filosofovy duševní rovnováhy? Martin Škabraha napsal velmi zajímavou a těžkou stať na tohle téma. (Čtrnáctideník A2, č.17, str. 18)


Sprcha s hodně studenou a hodně čistou vodou. Kdo má trpělivost, může zažít jeden z nejsilnějších thrillerů současnosti.Spousta věcí začně dávat smysl.Ale je to děsivé...

Koukolík o deprivantech
Moje tipy

Výborné čtení o současné ruské literatuře a to nejen o Sorokinovi. Taky o Michailu Jelizarovovi, Iljovi Kukulinovi a Anně Barkovové. A k tomu všemu hodně dobře napsaná recenze na nového Kahudu. Vše je k nalezení a pochutnání si ve čtrnáctideníku A2 č.16. z 30.7.14.


Dobře napsané, břitké a přesné. Větší horor než Paranormal aktivity. Pavel Šafr definoval náš porevoluční vývoj ve dvanácti obrazech. Všichni, jak jsme tady, by to měli mít neustále na nočním stolku ( Reflex 9 ze dne 27.2.13, str. 10-13)


Slávek Janoušek mi poslal svoji knihu. Jeho prvotinu, která je zároveň druhým dílem trilogie s názvem My tři a já. Folkaři umí i dobře psát.První díl napsal Vl.Redl. Slávek, dle mého, nezůstal pozadu.Už přibyla i poslední část Od Samsona. Vřele doporučuji ( viz Fotogalerie)


A2 ze dne 19.6.2013 stojí za to ! Už kvůli plnokrevnému rozhovoru s Pavlem Kosatíkem s názvem "Co je to být Čechem ?" Hořké čtení o národních mýtech a o našich potížích s hodnocením národních hrdinů a zrádců. O ryze " českém " tupém zjednodušování. Nu a pak životadárné textíky Milana Kozelky - Raňajky v Bazmekistáne. Jednoduše kouzelné.


Ondřej Nezbeda to konečně napsal. Hašek není "Hrušínský", je to mnohovrstevný existenciální autor. A Švejk byl pro mě vždy spíše postava do mystického hororu, až na husí kůži. Strašlivý ponor, když si odmyslíme knedlíkové české pojetí. Více na str. Respektu č.17 v textu - Záhadný Hašek.


Kulturní čtrnáctideník A2 (13.3.2013) je věnován "Lásce". Našel jsem tam dva skvělé texty. Jeden napsal Zygmunt Bauman ( O tekuté lásce...), druhým je rozhovor s vycházející hvězdou světové sociologie Evou Illouz.Vypadá to tak, že nejen ekonomika má na kahánku..


Eva Turnová!! Pokud nevíte - basačka od Plastiků. Taky někdejší Sabrina Black Emila Hakla. Taky výborně a vtipně píšící ženská. Právě jí vyšla knížka Turnový háj ( objednávky na eturnova@volny.cz)


O "postkritické době" , o kontejnerizaci světa, o slepé ulici, kterou se společnost řítí..brilantní text V.Bělohradského ( Salon,14.2.2013)


Během svátků jsem měl tři zásadní setkání:
1. Převratný výstřel kinematografie - film "Holy Motors" Leose Caraxe. Jeho podivný hrdina Oscar na otázku - proč to všechno vlastně dělá, odpoví kouzelně : pouze pro krásu toho samotného gesta. Filmová magie desetiletí !
2.Knížka "Myšlení rychlé a pomalé" z pera Daniela Kahnemana, která nás ohromí uvědoměním si vlastního omezení.
3.Dva dny s Vlastou Redlem, které mě naopak obdařily pocitem jakéhosi lidského neomezení.


"..z valné části se zabýváme blbostmi..." Hektická ospalost - to je nesmírně moudrý text, který mě na konci roku asi nejvíc oslovil.Díky, pane Chuchmo !( Kavárna, Víkend dnes 22.-26. prosince 2012)


"Mazlíme se s náhražkami". Rozhovor s Marií Langerovou. Mimo jiné o její nové knize " Hnízda snění". Taky o tom, že manipulace označujeme rádi jako "interpretace" ( A2-kulturní čtrnáctideník 24, ze dne 21.11.12)


Přibyl nový text v Zápisníku - "O Vesmírech ( bez rozdílu velikosti)".


O tom, jak J.Joyce svým Odysseem otevřel další území. O velké planoucí hranici literatury, kterou tahle geniální kniha ve skutečnosti asi je. Velmi pěkný je rozhovor s anglistou M.Pokorným o Odysseovi, vědě a psech s názvem " Literatura neodhaluje, ani nemyslí " (čtrnáctideník A2 č.19/12, str.24-25)


"Jsme záludný, nekorektní a k odpovědnosti neochotný lidský materiál. Ano, to, co žijeme je pokračováním normalizace,protože jsme nedokázali přestat" - to říká ve velmi břitkém a hodně obnažujícím rozhovoru Pavel Kosatík. Stojí to za přečtení i za trochu sebestudu. (Čekání na nového Havla,Salon 20.září 2012)


Evoluce člověka skončila - tvrdí v dechberoucím rozhovoru britský biolog Steve Jones. Stojí to za to ! Respekt 22, str. 47-51.


"Pád Jeruzaléma, aneb Kdy je společnost nemocná ?" Další nebroušený diamant z pera mého oblíbeného věčného provokatéra a psavce Jana Sterna. Tentokrát k nalezení v kulturním čtrnáctideníku A2-10/2012. Taky jsem si koupil jeho novou knížku - Černé libido ( opět skvělé čtení).


Evropa bude jednou islámská - pozoruhodný a poněkud děsivý rozhovor s biologem, filosofem a spisovatelem Stanislavem Komárkem je k přečetní v Salonu ( příloha Práva) ze dne 10.5.2012


Neodkládejte život na jindy- pozoruhodné povídání s P.Fialou ( Mňága a Žďorp). O muzice, životě a o českých rádiích. Dobré to je !(Reflex z 10. května, str. 59-62)


Přibyl nový text v Zápisníku:
O disentu krásy a pastech času ( úvahy o umění nevejít)
(4.3.2012)


NÁVŠTĚVNÍ KNIHA BUDE DOČASNĚ OTEVŘENA !!
( Jedná se o pokus otevřít diskusi k mým textům. Osobuji si právo na některé osobní invektivy vůbec nereagovat, případně je smazat. Moje odpověď tudíž nebude automatická. Pokud tato akce nesplní účel, bude kniha opět uzavřena).
Díky. R.H.


Teď zrovna moc nepíšu. Což ale neznamená, že taky nečtu. Čtu ! Tak například :
http://trcalek.bigbloger.lidovky.cz/c/235912/Vanoce-jsou-jako-perverzni-sex.html
nebo
www.lucifer.bloguje.cz
Jsem spokojen !!! Svět bloggerů je už dost velký na to, abychom pochybovali o jeho smyslu.


Novou knihu Josefa Formánka "Umřel jsem v sobotu" jsem přečetl za noc. Delší dobu si myslím, že jde o jednoho z nejzajímavějších českých spisovatelů.Opět mě nezklamal! A má úžasné webovky:
www.josefformanek.com



Svět bohatne a chudých přibývá. Tak se jmenuje skvělý rozhovor s filosofem Thomasem Poggem. Třeba i o tom,že z chudých zemí odtéká ročně desetinásobek toho, co jim pak pateticky dáváme jako rozvojovou pomoc.(Respekt č.3, str.46-50)


..s večerem se světlo na konci ulic ještě jednou protočilo. Světlo bylo dotěrné. Varovalo okolí, že nastane noc. Domy se zmenšovaly, byly menší než lidé, kteří procházeli kolem. Mosty byly menší než tramvaje, které přes ně jezdily. A stromy byly menší než obličeje, které pod nimi osaměle procházely.
Všude se rozlézala touha po domově a ukvapený spěch. Osiřelé obličeje na ulici ztrácely obrysy. A viděla jsem v nich viset kus mračna, jak se k mně přibližovaly. A když stály těsně přede mnou, smrskávaly se každým krokem. Jen dlažební kameny zůstávaly velké. A po dalších a dalších krocích visela místo mračna v tváři dvě bílá vypouklá bělma. Při dalším a dalším kroku, těsně předtím, než mě obličeje minuly, se bělma slila v jedno.
Držela jsem se konců silnic, kde se drželo světlo. Oblaka, chuchvalce zmačkaných šatů. Otálela jsem s návratem… ale v nehybném světle záleželo na chůzi, musela jsem jít rychleji. Postranní ulice na noc nečekaly. Balily si kufry.
(úryvek z knihy Herty Müllerové Srdce bestie)


Čtvrt století jsem žil v komunismu. Dlouho mi chyběl trefný název doby, ve které se nacházím teď. Už ho asi mám:
http://www.blisty.cz/art/60743.html


Povídání s Erwinem Hellerem o zrychlování světa, o umění odpočinku, o tom jak sami sebe vykořisťujeme a že nicnedělání je zatraceně těžká práce,najdete v Respektu č. 26/27 na str.48-53.


Doporučuji k přečtení čtrnáctideník A2 č.10. Najdete v něm tentokrát vynikající text z pera Jana Sterna s názvem Pocit stísněnosti v posteli. Nevídané souvislosti předkládá tento mistr psychoanalýzy i slova.


Tíha mateřštiny. Tak se jmenuje text Jana Sterna na stránkách týdeníku A2, č.26.Taky mu vyšla nová knížka ( Mystika západu). Už ji mám a čtu. Je moc dobrá.


Respekt č.41 se vydařil! Rozhovor s filozofem Konradem Liessmannem, potažmo povídání s "fotografem mrtvých" Joelem-Peterem Witkinem o odvaze, smrti a hledání krásy, a taky text o Vargasu Llosovi, čerstvém nositeli Nobelovy ceny za literaturu.


" Reklamní agenti to nezachrání". Tak se jmenuje rozhovor A.Plavcové s prof. Kamilem Wichterlem. O jeho geniálním otci, o tom, že když Edison vynalezl žárovku byla tato už 25 let patentovaná, o tom, že matematika je ve skutečnosti nesmyslná, a o mnohém dalším. Vyjimečný chlap. Viz příloha LN č. 47, str.6-13.


Říkal mi kdysi jeden věhlasný místní muzikant : " Stejně jednou skončíš u Gabriela ! ". Stalo se. A já ho poslouchám když je mi dobře, i když třeba není.

P.Gabriel

Tyto stránky si zatím zobrazilo 1921030 návštěvníků.

Přihlášení

valid xhtml 1.0 strict - css - php
Matyáš Havel, 2008

"Kunderitida" a jiné místní záněty

xx

M.Kundera

xxx

...

xx

...

xx

Kavárna v Doxu

xxx

...

xx

...

xx

...

xx

...

xxx

...

xx

....

Potkávám ji na Barrandově už pár let.

Kráčí po chodníku, má až nepřirozeně napřímenou hrudní páteř, což v jejím případě nepůsobí ani tak hrdě, jako spíš bolestně. Dlouhé nohy má zanořeny do starých, modrobílých „ Prestižek “ ( onen nenápadný, ale docela klasický znak důchodců s přikrčeným životem). Fabuluju a fantazíruju o tom, jak kdysi tahle převysoká holka možná nedostávala dost pozvání na rande v klášterních zahradách od kluků, kteří byli o dvě hlavy menší. Že třeba začala pracovat z nouze s pýchou. Šlapala na brzdu tak dlouho, až jí všechno začalo ujíždět.
Nebo to třeba bylo všechno jinak.

Dnes má zase v ruce síťovku s prázdnými lahvemi, mezi zahnědlými prsty pravé ruky ubalenou cigaretu, která tam je už jakoby vysochaná. Na sobě má oblečeny věci, které nestojí za zvebrubnější popis. Zkrátka trapná koláž různých „second handů“, nesourodých barev a materiálů, a laciných, marně opakovaně praných tkanin. Jako lesklá třpytka z toho všeho trochu nepřiléhavě vyčuhuje zlatý řetízek s kulatou madonou na krku, který ani při největší žízni zřejmě nedala do zástavy. Na její hlavě je přítomen chomáč stříbrně hnědých chlupů, které jakoby byste právě vyčesali železným kartáčem odněkud z koberce.
Vždycky jsou ale pečlivě ulíznuté vodou a hřebenem.

Už nikomu nedává najevo, že existuje. Její přímá trasa za plnými pivními flaškami je stále stejná. Tekuté oči přerušovaně skenují okolí. Na ničem neulpí déle než dvě vteřiny. A když v tom svém prastarém, divně slepeném akváriu dojde až do rohu, nevydá se do strany, podél další stěny.
Prostě počká.

Na to, až se zase trochu zalesknou krystaly skla, odrážející skoro neviditelný kmitot jejího nevýrazného světla. V lahvi, nebo ve sklenici. Ale to až doma, kde to skrze ně všechno tomu nepovedenému bytí s chutí znovu nandá.

I život se může někdy chronicky zanítit.


Za jeden týden v práci osm sebevražd.
I ročníky 89 a 86, škrtidla, skoky pod vlak, střelné a řezné zbraně. Vypadá to jako epidemie. Přítel, psychiatr, v nočním telefonu říká : „Nevím co se děje, je těch depresářů najednou jako much, nestíhám…“.Dlouho nebylo sluníčko, říkám, ale nevím.
Nedá mi to a vracím se k textu „ Překvapivá síla našich sociálních sítí a jak ovlivňují naše životy“. Autory jsou profesor z Harvard Medical School Nicholas A.Christakis a profesor politických věd na Kalifornské universitě James H.Fowler. Ve své studii řeší nekonečné propletence vztahů, do nichž jsou lidé přirozeně, od narození vnořeni. Připomínají třeba epidemii sebevražd po vydání Goethova Utrpění mladého Werthera. Že už v roce 1974 sociolog David Phlillips zjistil, že počet sebevražd vzroste dramaticky pokaždé, když se zpráva o sebevraždě objeví na titulní stránce The New York Times. Autoři dokazují, že člověk je stádní živočich, přestože moderní pozemšťan takovou představu špatně vnímá a dává přednost lichotivé víře, že je kormidelníkem vlastního osudu. Výzkumy však ukazují něco jiného. Lidé jsou ponořeni do obří sítě a tou se pohybují vlny vlivů, jež se ze všeho nejvíc podobají vzedmutým lidským vlnám na fotbalových stadionech.. Výzkumy rozrušují hranice lidské nezávislosti a otevírají dveře k zásadním otázkám v oblasti svobodné lidské vůle a odpovědnosti. Komplikovanost lidského „ superorganismu“ je nekonečná. Jsme zakotvení v síti vazeb, propojení, i závistí, o níž nemáme ani tušení. Pak se začnou občas šířit různé emocionální nákazy / pro mě záněty /. Imitování je jedním ze základních mechanismů, které umožňují šíření „ infekce “ .Už kdysi Eric Hoffer prokázal, že napodobování má svůj fyziologický podklad ve formě tzv. zrcadlových neuronů. Živočichové žijící ve stádech, hejnech, nebo skupinách, reagují „automaticky“ ve zlomcích vteřiny na chování soukmenovců. Prostě začneme podvědomě dělat totéž, co dělá většina ostatních. Memy jsou stejně silné jako geny. Druhým mechanismem je tzv. přesun vlastních norem. Ve prospěch stáda.
To je už tak kysele děsivé, že o tom radši ani nebudu psát.


Před pár týdny, v noci, telefonuju na Moravu.
Vlasta na druhém konci je pozorný a vydrží dvě hodiny ve stejně bdělém stavu.
„ Co kdybychom dali dohromady ten projekt společné knížky v podobě mailů ?“
„Píšu teď knížku o tom, jak jsme sjezdili se Slávkem a Samsonem svět..“

Debata se kroutí od muziky k literatuře. Povídáme o tom další desítky minut. O tom, že i knížka musí mít melodii, o tom, že i písnička může být kusem literatury.

„Hele, já už vím! Nazveme to naše společní psaní - Nikdy neodeslané dopisy Kunderovi - a jestli jedeš zase do Paříže, vem mu tam nějaký moje cédečka“, šeptá Vlasta.
„Kundera je, Vlastíku, autor hrubých hran, existenciální stavitel otázek“, pravím o něco později.
„ A dál ?“
„ On vlastně není ani český autor, on vlastně nikdy nepsal ani jako slovanský autor. Proto mu tak rozumějí Japonci i Australani. To jen my si ho tady v tom ďolíčku pod Řípem tak trochu přivlastňujeme..“
„ Máš bod “, dí Vlasta.


O něco později se, díky knihomolovi, dostane k mým rukám stať nazvaná „Evropan Milan Kundera“. Záznam setkání pořádaného Výborem pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost Senátu Parlamentu České republiky z podnětu Rady pro mezinárodní vztahy a s podporou zastoupení Evropské komise v ČR v Praze 22. září 2009 v Hlavním sále Valdštejnského paláce. Tak zní ten ohavný oficiální název akce, na které mluvili J.Dienstibier, V.Bělohradský, A.J.Liehm. Petráš, Druhák, Fleischannn… a na které Kundera zase nebyl. Napsal a poslal jenom doslov. Geniální, jak jinak.
„Jdeme v mlze“, zmínil v něm krom jiného.

Výborné texty jsou k nalezení v téhle útlé knížce, která je bůhvíproč veřejně neprodejná. A které jen dokazují, že neumíme vypustit Kunderu tam, kam patří. Totiž do světa. Tak jak jsme to s ním udělali soukromě s Vlastou, v přiožralém rozhovoru po telefonu jednoho úterního večera, či noci. Celý svět vlastní jeho romány. Jeho osobně nikdo.
Není to Horymír, Bruncvík, ani Libuše. Je to Kundera.

Souzním s tím, co napsal na svých stránkách C.Höschl. Kouzlo Kundery není ve zvukomalebnosti, veršotepectví, či obrazotvornosti. Jeho velikost je ve stavbě, v konstrukci, v dramatu. Je stavitelem katedrál a skladatelem symfonií.
Myslím na to, že zatímco jakýkoliv odstavec z Millera, Hakla, či Topola může existovat sám o sobě, u Kundery je to jinak. Probíháte zdmi, zdánlivě betonovými, abyste až na konci pochopili, že tenhle barák stavěl „ Kaplický“ literatury. Až pak se na to podíváte vcelku.Až pak vás ta budova omráčí svoji nezbouratelností.
Takový autor už není náš.
Je všech, milí čeští zápecníci ! Nechte si svoji Němcovou a Vančuru,
Taky dobrý.
Nechte Kunderu na patrech, kam prostě nelze úplně snadno počesku vylézt.
U stránek s jeho větami je totiž úplně jedno jaký máte zrovna v kapse pas.



Tak třeba : jeden muž se narodil jako Farrokh Bulsara ve Stone Town na východoafrickém ostrově Zanzibar. Jeho rodiče Bomi a Jer byli Peršané. Neslyšel jsem nikdy, že by Zanzibarané skuhrali nad tím, že Fredie Mercury je vlastně jenom jejich. V době , kdy kluci z Queen dobývali stadiony. Osud německy píšícího a v Čechách nakonec nežijícího F.Kafky snad není třeba ani zmiňovat. Cítím pouze místní zanícený mindrák , který je vysvětlitelný jenom tím, že Češi vlastně nikdy nebyli svobodní, a že jim vždycky chyběla patřičná sebeúcta. Totéž u sousedů. Fico se snaží ze Svatopluka udělat prvního Slováka. Zánět národa plného géniů a poloprázdné historie.

Tak proto ty námi snaživě hledané „hvězdy“, co už dávno žijí jinde, ale občas zdálky přece jen mihotavě posvítí i na tu zaprděnou českou kotlinu, plnou elastických páteří. Zeptejte se venku – Lendl,. Navrátilová, Kundera….pořád dokola.


Násilník tlustých čar.
Tak nazval svůj esej o M.Kunderovi Pavel Kosatík v Respektu č. 19. Předesílám, že Kosatíka rád čtu. Ale začnu citací:
„Ve světě nejznámější český spisovatel posledních čtyř desetileté, který se nerad baví s novináři. Dvě charakteristiky Milana Kundery, které mají jedno společné: stav oddělení. Světovou slávu Kundera získal výměnou za ukončení kontaktů s domácím světem a od novinářů se odtrhl jako člověk, který chce svá sdělení diktovat od A do Z sám. O jeho slávě od Paříže po Peking je známo všechno.A také nelásku k žurnalistům Kundera vysvětlil už před lety trojím způsobem: novinář se ptá zásadně na věci, které tázaného nezajímají, z odpovědí použije jenom ty, které se mu hodí, a navíc je převypráví svými slovy, čímž pošle tázaného definitivně do kolen…. Zkreslení, vytýkané Kunderou, je přece podstatou každé komunikace, slyšet se navzájem, vždycky si přeložit řeč druhého do vlastního jazyka a o přesnosti si přitom netřeba dělat iluze. Položil si Kundera někdy otázku, jakým způsobem čtenáři vlastně vnímají jeho romány, tedy texty, které na rozdíl od kompromisních rozhovorů považuje za kanonické dílo ? V hlavách těchto čtenářů přece nakonec nutně vznikne temný galimatyáš jako v představách zlořečených novinářů : napíše-li spisovatel dům, nebo pes, nebo láska, představí si každý čtenář něco trochu jiného, podle své zkušenosti – a určitě odlišného od toho, co měl na mysli pedantický spisovatel. Proč tolik úzkostlivé kontroly nad výsledkem práce, jejíž proměně v chaos stejně nelze zabránit ? Co je důležitější: když čtenář pochopí text podle autora, anebo když mu porozumí podle sebe ?“
Pak mluví Kosatík o údajných tlustých čárách v životě Kundery.


Píšu si na papír svou soukromou odpověď:
1. Světovou slávu nezískal M.K. výměnou čehokoliv za cokoliv, ale protože je prostě geniálním autorem
2. Neláska k novinářům je silný termín. M.K. je prostě jenom k ničemu nepotřebuje ( což pisálky vždycky rozlítí)
3. Zkreslení, které nastává mezi autorem a čtenářem je nutné zlo. Chyby v překladech, různé výkladové slovníky (už jsem tady o tom vícekrát psal). Tak proč proboha brát do téhle hry třetího, prostředníka, novináře, který to ještě víc zamotá a přidá do placu další zmatenou interpretaci.
4. M.K. považuje svoje texty za samonosné, autentické a dle Kosatka kanonické? Jaká drzost od spisovatele, kterého i bez novinářských slintalů a tupých interview čtou miliony lidí na celém světě. Kteří ani často neví, kde je Evropa, natož ten náš namyšlený důlek.


Posledním odstavcem Kosatík ale vše náhle obrací:

„Ale i tak má Milan Kundera nejen pro svět jako takový, ale zejména pro svět český, přestože v něm nežije, klíčový význam. Coby solitér je vůči němu variantou. Stojí mimo národní kolektiv, čímž nabourává jeho jinak silnou sebestřednost. Podívejte se, jde to i bez vás… tím , že neplní nepsané kolektivní povinnosti, prospívá nám všem.“.


Kosatík je zase jenom žurnalistou , který s Kunderou hovoří bez něj.
Ale nakonec, přes to počáteční, uražené a malé české pouchcání, dospěje zdárně k cíli.
Pochopil Milana Kunderu, ale píše tady, a dost se brání poznání, že ten pán už dávno není Čech, na kterém by si mohli smslnout zamindrákovaní minináckové z českých médií.


Takže nakonec můj klobouk na cestě dolů zůstane někde u ramene, pane Kosatíku.


To, co je za slovy, nebo nad nimi. Někde pod kořenem jazyka. Mixáž vzpomínek ( často umně obvázaných elastickým obinadlem úlevy), pocitů a nálad. Vnitřních barev. Palahniuk píše mezi slovy další a další romány. O beznaději, a o tom, že ji lze použít k přežití. Rozkoš z textu R.Barthese. Tohle najdu na jednom ze svých četných papírků, a vůbec nevím, kde se to tam vzalo.


Bojíme se toho, co neznáme. Obecné pravidlo, které se mi po pětačtyřicítce ( asi po jednom z probdělých úplňků) převrátilo úplně naruby. Začal jsem se na to, co vůbec neznám, těšit. Jak se v tom budu topit a polykat andělíčky, kteří v mém životě dosud nikdy nemávali nalakovanými křídly. Jsou vesměs nakonec docela malí. A touží možná i po polknutí.
Přitom jsem hledal vždycky velké věci ( jakkoliv to slovo zní hloupě) a štěstí ( podobně pitomý výraz). A to většinou tam, kde nemohly být. Můj mozek byl dokořán rozevřený vlčí chřtán, v tom čekání na tušený úlovek, či krevnatou kořist. Nakonec jsem ty mohutné věci nevšímavě polykal, nebo spíš míjel, což je asi nakonec totéž. A pak jsem najednou v určité fázi zeslabil tlak ( taky „ mě ubývá“, jak nedávno trefně řekl Marian Varga.). Náhle a nečekaně pak přijela síla. Bujela jak divoký karcinom v těch nejkřehčích a zdánlivě banálních věcech a událostech. Od té doby vím, že slovo SÍLA je homonymum.

Síla ve vztahu je to, co si každý z těch dvou sám pro sebe udrží. Pokud začnete přemýšlet za toho druhého, a co hůř, třeba za oba, vyženete tu energii do slepé , studeně vykachlíkované uličky. Která vede mezi celami.
Dokonalé věci se ukazují jen na pár okamžiků, zalesknou se jak bílá ocasní ploutev nad hladinou, v nevědomé produkci nějaké veliké, do bezvědomí hladké ryby.
Ten pohled nepatří dvěma lidem současně . Je to privátní věc.


Kolébkový syndrom. Objevím ho v knížce pana Palahniuka „ Ukolébavka“. Vybaví se mi najednou ty desítky úplně malinkých mrtvých lidí na mém pitevním stole. Dupačky, plíny a miniaturní nehybné ruce. A pak ty hovory na chodbě. S rodiči. Těžká disciplína. Říct, že nevím. Syndrom náhlého úmrtí kojence. Třináctá komnata koronerů.
Tedy jedna z mnoha.


Povídáme si před saunou s Jiřím o depresích a o zoufalství. V duchu se mi vybaví věta Egona Bondyho: „A je snad zoufalství vadou charakteru ?“.
Úleva je často možná, jen když charakteru pořídíme větší a volnější košili. Zoufalství a především osobní prohra se tak nevyřeší, ale jenom se v čase poněkud odloží. Jenže mozek ( ta zatracená lehká holka) je zkrátka nastaven tak, aby nám předkládal to nejlepší z možného. Vyhodnotí si to sám a pak nám na pult vyhodí kus dobrého hovězího, které je stokrát příjemnější, než to nahnilé masíčko, které jsme za sebou kdysi někde nechali. Morální varování je pak odsouzeno do role jakéhosi vnitřního Mistra Jana, který stejně jednou někde shoří.
Tak co !

A tak lapáme všechny věci kolem sebe pod skleněné cylindry slov, aby byly bez zápachu.Že jsou často i bez života, toho si často ani nevšimneme.


Jednoho dne zavezu Tadeáše a Filipa do kina. Nejdu s nimi, protože ten všeohybný komiks je určen výhradně jim. A drkotám po Andělu, kde jsem vlastně dlouho, jen tak, nebyl. Mumraj plný postaviček. Krásné holky, které brzo ráno spotřebovaly všechnu energii na to, aby cosi o sobě vyhlásily. Tedy o svém zevnějšku. Drahé hadry, nehty, malování a přepečlivě vyčesané hřívy. Vratká chůze na drahých a ještě vyšších lodičkách. Vlnění boků jako rudý prapor.
Feťáci, chlapi v propocených kvádrech, pod kterými jim trčí drahé naškrobené košile, u pasu futrál na notebook, kluci s čírama, kteří už nevědí, proč je vlastně mají. Maminy s miniaturními kočárky, které jsou teď in, ale jejich dítě se do nich skoro nevleze. Všichni společně chtějí něco cítit, cirkulují, protože tady někde, kurva, musí být ten život ! Kde jinde ho chcete hledat ?? Všudypřítomný hluk mě odvede opět k Palahniukovi. Píše o tom, že když se svět stane zvukotěsným, většina z nich nejspíš zemře. Protože to, co jim momentálně nedáví uši, to se vlastně ani neděje.
Tedy možná ani oni.


Uvědomím si rychle , že generalizuju, pyšním se a elitařím. Tak se ztrestám tím, že to všechno bezhlavě polykám, jak dítě sunar. Teče mi to do uší snad i nohama.
Mámivé a duševní hlad zahánějící bublání.
Najednou tomu rozumím.
Ono nejde žít bez potravy. Jedno, že se nepočítá na kalorie, ale na decibely.
Nakonec mě to zavane do knihkupectví. Kupuju automaticky Program pro přeživší, což je věc, která mi připraví další bezesnou noc. Ale kdo by je pořád počítal, že ?
Listuju nakonec i knížkou Johna C.Parkina s názvem “ Kašli na to“. Literárně zpracovaný pokus , který představuje konec snahy mít všechno pod kontrolou, zavděčit se druhým, či dostát požadavkům něčích představ o nás. Pokud se na to s Parkinem skutečně úplně vykašleme, umřeme jako lidi tehdy kolem Černobylu, napadá mě.
Spáleni svým vlastním zářením.

Večer čtu zase Palahniuka. Nedávno mi Famfrlína řekla, že je homosexuál, že to našla na wikipedii. „ Tak proč potom píše o sexu líp než my všichni heteráči ?“, hulákám. Čtu ho. Hltám ho. Ve svých větách vytahuje z mého těla roušky nasáklé krví a hnisem, tu a tam taky kusy mých tkání. Operatér.
Dávám se potom vždycky dlouho dohromady a postel v mé ložnici je najednou na jakési pooperační JIPce. Snažím se naředit svou krev infúzí, do které za sebe nacpu Buňuela, pár stránek z Odyssea, a marně pak klidním do noci vlastní dech pomocí Tao.


DOX.
Jedno z magických míst, které mi ještě dává v Praze pocit, že není tak zle. Hledáme v Holešovicích místo k zaparkování, a pak už bloudíme komplexem, plným chodeb a věží. Celé přízemí je Kaplický.
Zíráme na to, jak moc vepředu byl. Jak vnímal prostor , a jak do něj dával vřele ten svůj. Nemohl tady uspět, říkáme si tiše s Famrlínou. Na něho to tady vždycky bylo a bude těsné. Trpaslíci nikdy nedohlédnou k jeho hlavě. Pořád by ho navlíkali do plísňáků, když on přitom nosí černé kalhoty a vypouští čerstvý dech aristokrata.

Hezky po česku se nakonec vždycky vysereme na to, co je o něco výš než my.

Odkýveme třeba i Klause, a třeba i Béma, a vzhledem k všeobecné anestetické rychlosti ztráty kontextu, zapomeneme na to, že po těchhle mužích tady nezůstane zhola nic. Narozdíl od toho vysokého chlápka s bílými vlasy, který se nikdy nebál vlastních představ.
V jedné z věží Doxu je výstava s názvem „ Malík urvi“. Na stěnách jsou obrázky soudců a úryvky se spisů a rozsudků. Říkám víle, že ten člověk, který kdysi zdevastovaného disidenta Pavla Wonku na vozíku, coby „soudce“, prohlásil za simulanta, nadále vesele soudí v Hradci. Za tři dny potom byl P. Wonka mrtvý. Taky vzpomínám, že jsem, coby mladý lékař, stál nad jeho mrtvým tělem. Byl jsem u jeho pitvy. Dodnes si vybavím stůl, na kterém to zubožené tělo leželo. Dodnes taky slyším šustivé hlasy pánů v šedivých oblecích na chodbě ústavu.

Ta morální bestie, tam u hradeckého soudu, má pořád, každý den, v šatníku nachystaný vyžehlený talár. Zřejmě pořád hledá právo, přičemž sám sebe už navždy ztratila.

Praha je moc rychlá na to, že je vlastně polomrtvá. Půjdeme se zpomalit třeba na Duška na Lávku. Na Čtyři dohody. Nebo dolů k Vltavě. Nebo do chuchelského lesa, kde po ránu často vůbec nikdo není.


Do Meet Factory se s vílou chystáme už dlouho. Máme to pod kopcem. Kolikrát jsme se dívali na ta červená oběšená auta na zdi oné bývalé fabriky… a že se tam dějou věci !
Ale nejen tam. Třeba na pražském Pohořelci ( Galerie ve sklepě) si můžete zavolat o klíč,nebo tam zajít ve středu dopoledne. Kurátoři Mikuláštík a Panoch zašli za osmi slavnými malíři se vskutku hrabalovskou otázkou. Zda by neměli nějaký nepovedený obraz. Jak se ukázalo, tak měli, takže se tam každý může přesvědčit, že ne vždycky to mistrům úplně vyjde.Včetně třeba Jiřího Davida. Výstava se jmenuje Nepovedený obraz a autoři se s nadhledem uvolili.
O co větší průšvih pak je, když synátor Kurta Vonneguta vydá jeho povídky, které ležely někde v šuplíku, a jejich autor je nikdy nevydal. Věděl dobře proč. Pár let po jeho smrti jeden nenadaný sup zpeněží nedodělky a artefakty svého táty, které jsou prostě odpadem. Přitom K.Vonnegut jasně prohlásil že jeho spisovatelským epitafem je kniha Muž bez vlasti.
Na Pohořelec zajeďte.
Knížku z prachama smrdícího hokynářství Vonneguta juniora prostě nekupujte.
Mistr by si to nepřál.
To je imperativ,
Stejný, jako je odsouzení překladů nového Kundery do češtiny bez souhlasu autora.


Cit mi bohužel dovoluje vnímat i to, čeho se moje nitro nechce zúčastnit. Závany solitérství, které vnímám stejně negativně jako třeba Jan Zábrana. To, co jiní vydávají za přednost, byl sice benzín pro jeho psaní, ale taky mrtvolný jed, který ho nakonec otrávil. Stejně jako u Petra Lébla, o kterém napsala knížku Radka Denemarková. Souhlasím s ní, když říká: „ Psaní není kariéra, musíte se mu dát všanc, musíte riskovat, zapouzdřit do slov svou mysl…napsala jsem jenom román o klukovi jménem Petr Lébl, na kterého se smysl života zkrátka vykašlal…“


Pak se mi dostane do ruky kniha Estetika mizení. Napsal ji Paul Virilio. Je o rychlosti. O tekutosti času. Lidský život se podle něj zrychlil natolik, že se jeho kontury začínají rozmazávat. Důležité události vidíme často jen jako světla bůhvíčeho, rychle mizící za prvním rohem. Ale to už jsou tu zase jiná. Život se nám rozmazává jako obrazy krajiny míhající se za oknem pendolina. Prostor ustupuje rychlosti. To ona se stává najdůelžitější veličinou současného světa. Naše vnímání a naši paměť dostává zánět. Který způsobí, že to, co bylo před chvílí na sítnici, zmizí, aniž bychom zachytili smysl. Svět se ztrácí, aniž bychom ho mohli uchopit. Tak se chápeme rychlosti. Přelétneme světelnou rychlostí sled obrázků dne s tím, že možná večer z toho uděláme nějaký akvarel. Večer ale většinou u televize úplně zapomeneme, že jsme chtěli něco z toho, co jsme prožili, malovat. A zobrazovat.
Geniální kniha.
O rychlosti mluví i Umberto Eco v rozhovoru s Jeanem-Claude Carrierem v novém opusu s názvem „Knih se jen tak nezbavíme“. „Zrychlování, které přispívá ke smazávání paměti, to je bezesporou jeden z nejdelikátnějších problémů naší civilizace“, říká tam Eco. Vlivem internetové kultury podle obou pánů papírová kniha nezanikne.
A já v to, spolu s nimi, doufám.


Protože jen ten popsaný papír v nás té šílené rychlosti dokáže říct, že ji už nechce.


Tak to všechno čtu a myslím přitom na všechny píšící.


A taky dumám nad tím,
jak moc je asi velký
ten můj osobní
zánět.