"Kunderitida" a jiné místní záněty
M.Kundera
...
...
Kavárna v Doxu
...
...
...
...
...
....
Potkávám ji na Barrandově už pár let.
Kráčí po chodníku, má až nepřirozeně napřímenou hrudní páteř, což v jejím případě nepůsobí ani tak hrdě, jako spíš bolestně. Dlouhé nohy má zanořeny do starých, modrobílých „ Prestižek “ ( onen nenápadný, ale docela klasický znak důchodců s přikrčeným životem). Fabuluju a fantazíruju o tom, jak kdysi tahle převysoká holka možná nedostávala dost pozvání na rande v klášterních zahradách od kluků, kteří byli o dvě hlavy menší. Že třeba začala pracovat z nouze s pýchou. Šlapala na brzdu tak dlouho, až jí všechno začalo ujíždět.
Nebo to třeba bylo všechno jinak.
Dnes má zase v ruce síťovku s prázdnými lahvemi, mezi zahnědlými prsty pravé ruky ubalenou cigaretu, která tam je už jakoby vysochaná. Na sobě má oblečeny věci, které nestojí za zvebrubnější popis. Zkrátka trapná koláž různých „second handů“, nesourodých barev a materiálů, a laciných, marně opakovaně praných tkanin. Jako lesklá třpytka z toho všeho trochu nepřiléhavě vyčuhuje zlatý řetízek s kulatou madonou na krku, který ani při největší žízni zřejmě nedala do zástavy. Na její hlavě je přítomen chomáč stříbrně hnědých chlupů, které jakoby byste právě vyčesali železným kartáčem odněkud z koberce.
Vždycky jsou ale pečlivě ulíznuté vodou a hřebenem.
Už nikomu nedává najevo, že existuje. Její přímá trasa za plnými pivními flaškami je stále stejná. Tekuté oči přerušovaně skenují okolí. Na ničem neulpí déle než dvě vteřiny. A když v tom svém prastarém, divně slepeném akváriu dojde až do rohu, nevydá se do strany, podél další stěny.
Prostě počká.
Na to, až se zase trochu zalesknou krystaly skla, odrážející skoro neviditelný kmitot jejího nevýrazného světla. V lahvi, nebo ve sklenici. Ale to až doma, kde to skrze ně všechno tomu nepovedenému bytí s chutí znovu nandá.
I život se může někdy chronicky zanítit.
Za jeden týden v práci osm sebevražd.
I ročníky 89 a 86, škrtidla, skoky pod vlak, střelné a řezné zbraně. Vypadá to jako epidemie. Přítel, psychiatr, v nočním telefonu říká : „Nevím co se děje, je těch depresářů najednou jako much, nestíhám…“.Dlouho nebylo sluníčko, říkám, ale nevím.
Nedá mi to a vracím se k textu „ Překvapivá síla našich sociálních sítí a jak ovlivňují naše životy“. Autory jsou profesor z Harvard Medical School Nicholas A.Christakis a profesor politických věd na Kalifornské universitě James H.Fowler. Ve své studii řeší nekonečné propletence vztahů, do nichž jsou lidé přirozeně, od narození vnořeni. Připomínají třeba epidemii sebevražd po vydání Goethova Utrpění mladého Werthera. Že už v roce 1974 sociolog David Phlillips zjistil, že počet sebevražd vzroste dramaticky pokaždé, když se zpráva o sebevraždě objeví na titulní stránce The New York Times. Autoři dokazují, že člověk je stádní živočich, přestože moderní pozemšťan takovou představu špatně vnímá a dává přednost lichotivé víře, že je kormidelníkem vlastního osudu. Výzkumy však ukazují něco jiného. Lidé jsou ponořeni do obří sítě a tou se pohybují vlny vlivů, jež se ze všeho nejvíc podobají vzedmutým lidským vlnám na fotbalových stadionech.. Výzkumy rozrušují hranice lidské nezávislosti a otevírají dveře k zásadním otázkám v oblasti svobodné lidské vůle a odpovědnosti. Komplikovanost lidského „ superorganismu“ je nekonečná. Jsme zakotvení v síti vazeb, propojení, i závistí, o níž nemáme ani tušení. Pak se začnou občas šířit různé emocionální nákazy / pro mě záněty /. Imitování je jedním ze základních mechanismů, které umožňují šíření „ infekce “ .Už kdysi Eric Hoffer prokázal, že napodobování má svůj fyziologický podklad ve formě tzv. zrcadlových neuronů. Živočichové žijící ve stádech, hejnech, nebo skupinách, reagují „automaticky“ ve zlomcích vteřiny na chování soukmenovců. Prostě začneme podvědomě dělat totéž, co dělá většina ostatních. Memy jsou stejně silné jako geny. Druhým mechanismem je tzv. přesun vlastních norem. Ve prospěch stáda.
To je už tak kysele děsivé, že o tom radši ani nebudu psát.
Před pár týdny, v noci, telefonuju na Moravu.
Vlasta na druhém konci je pozorný a vydrží dvě hodiny ve stejně bdělém stavu.
„ Co kdybychom dali dohromady ten projekt společné knížky v podobě mailů ?“
„Píšu teď knížku o tom, jak jsme sjezdili se Slávkem a Samsonem svět..“
Debata se kroutí od muziky k literatuře. Povídáme o tom další desítky minut. O tom, že i knížka musí mít melodii, o tom, že i písnička může být kusem literatury.
„Hele, já už vím! Nazveme to naše společní psaní - Nikdy neodeslané dopisy Kunderovi - a jestli jedeš zase do Paříže, vem mu tam nějaký moje cédečka“, šeptá Vlasta.
„Kundera je, Vlastíku, autor hrubých hran, existenciální stavitel otázek“, pravím o něco později.
„ A dál ?“
„ On vlastně není ani český autor, on vlastně nikdy nepsal ani jako slovanský autor. Proto mu tak rozumějí Japonci i Australani. To jen my si ho tady v tom ďolíčku pod Řípem tak trochu přivlastňujeme..“
„ Máš bod “, dí Vlasta.
O něco později se, díky knihomolovi, dostane k mým rukám stať nazvaná „Evropan Milan Kundera“. Záznam setkání pořádaného Výborem pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost Senátu Parlamentu České republiky z podnětu Rady pro mezinárodní vztahy a s podporou zastoupení Evropské komise v ČR v Praze 22. září 2009 v Hlavním sále Valdštejnského paláce. Tak zní ten ohavný oficiální název akce, na které mluvili J.Dienstibier, V.Bělohradský, A.J.Liehm. Petráš, Druhák, Fleischannn… a na které Kundera zase nebyl. Napsal a poslal jenom doslov. Geniální, jak jinak.
„Jdeme v mlze“, zmínil v něm krom jiného.
Výborné texty jsou k nalezení v téhle útlé knížce, která je bůhvíproč veřejně neprodejná. A které jen dokazují, že neumíme vypustit Kunderu tam, kam patří. Totiž do světa. Tak jak jsme to s ním udělali soukromě s Vlastou, v přiožralém rozhovoru po telefonu jednoho úterního večera, či noci. Celý svět vlastní jeho romány. Jeho osobně nikdo.
Není to Horymír, Bruncvík, ani Libuše. Je to Kundera.
Souzním s tím, co napsal na svých stránkách C.Höschl. Kouzlo Kundery není ve zvukomalebnosti, veršotepectví, či obrazotvornosti. Jeho velikost je ve stavbě, v konstrukci, v dramatu. Je stavitelem katedrál a skladatelem symfonií.
Myslím na to, že zatímco jakýkoliv odstavec z Millera, Hakla, či Topola může existovat sám o sobě, u Kundery je to jinak. Probíháte zdmi, zdánlivě betonovými, abyste až na konci pochopili, že tenhle barák stavěl „ Kaplický“ literatury. Až pak se na to podíváte vcelku.Až pak vás ta budova omráčí svoji nezbouratelností.
Takový autor už není náš.
Je všech, milí čeští zápecníci ! Nechte si svoji Němcovou a Vančuru,
Taky dobrý.
Nechte Kunderu na patrech, kam prostě nelze úplně snadno počesku vylézt.
U stránek s jeho větami je totiž úplně jedno jaký máte zrovna v kapse pas.
Tak třeba : jeden muž se narodil jako Farrokh Bulsara ve Stone Town na východoafrickém ostrově Zanzibar. Jeho rodiče Bomi a Jer byli Peršané. Neslyšel jsem nikdy, že by Zanzibarané skuhrali nad tím, že Fredie Mercury je vlastně jenom jejich. V době , kdy kluci z Queen dobývali stadiony. Osud německy píšícího a v Čechách nakonec nežijícího F.Kafky snad není třeba ani zmiňovat. Cítím pouze místní zanícený mindrák , který je vysvětlitelný jenom tím, že Češi vlastně nikdy nebyli svobodní, a že jim vždycky chyběla patřičná sebeúcta. Totéž u sousedů. Fico se snaží ze Svatopluka udělat prvního Slováka. Zánět národa plného géniů a poloprázdné historie.
Tak proto ty námi snaživě hledané „hvězdy“, co už dávno žijí jinde, ale občas zdálky přece jen mihotavě posvítí i na tu zaprděnou českou kotlinu, plnou elastických páteří. Zeptejte se venku – Lendl,. Navrátilová, Kundera….pořád dokola.
Násilník tlustých čar.
Tak nazval svůj esej o M.Kunderovi Pavel Kosatík v Respektu č. 19. Předesílám, že Kosatíka rád čtu. Ale začnu citací:
„Ve světě nejznámější český spisovatel posledních čtyř desetileté, který se nerad baví s novináři. Dvě charakteristiky Milana Kundery, které mají jedno společné: stav oddělení. Světovou slávu Kundera získal výměnou za ukončení kontaktů s domácím světem a od novinářů se odtrhl jako člověk, který chce svá sdělení diktovat od A do Z sám. O jeho slávě od Paříže po Peking je známo všechno.A také nelásku k žurnalistům Kundera vysvětlil už před lety trojím způsobem: novinář se ptá zásadně na věci, které tázaného nezajímají, z odpovědí použije jenom ty, které se mu hodí, a navíc je převypráví svými slovy, čímž pošle tázaného definitivně do kolen…. Zkreslení, vytýkané Kunderou, je přece podstatou každé komunikace, slyšet se navzájem, vždycky si přeložit řeč druhého do vlastního jazyka a o přesnosti si přitom netřeba dělat iluze. Položil si Kundera někdy otázku, jakým způsobem čtenáři vlastně vnímají jeho romány, tedy texty, které na rozdíl od kompromisních rozhovorů považuje za kanonické dílo ? V hlavách těchto čtenářů přece nakonec nutně vznikne temný galimatyáš jako v představách zlořečených novinářů : napíše-li spisovatel dům, nebo pes, nebo láska, představí si každý čtenář něco trochu jiného, podle své zkušenosti – a určitě odlišného od toho, co měl na mysli pedantický spisovatel. Proč tolik úzkostlivé kontroly nad výsledkem práce, jejíž proměně v chaos stejně nelze zabránit ? Co je důležitější: když čtenář pochopí text podle autora, anebo když mu porozumí podle sebe ?“
Pak mluví Kosatík o údajných tlustých čárách v životě Kundery.
Píšu si na papír svou soukromou odpověď:
1. Světovou slávu nezískal M.K. výměnou čehokoliv za cokoliv, ale protože je prostě geniálním autorem
2. Neláska k novinářům je silný termín. M.K. je prostě jenom k ničemu nepotřebuje ( což pisálky vždycky rozlítí)
3. Zkreslení, které nastává mezi autorem a čtenářem je nutné zlo. Chyby v překladech, různé výkladové slovníky (už jsem tady o tom vícekrát psal). Tak proč proboha brát do téhle hry třetího, prostředníka, novináře, který to ještě víc zamotá a přidá do placu další zmatenou interpretaci.
4. M.K. považuje svoje texty za samonosné, autentické a dle Kosatka kanonické? Jaká drzost od spisovatele, kterého i bez novinářských slintalů a tupých interview čtou miliony lidí na celém světě. Kteří ani často neví, kde je Evropa, natož ten náš namyšlený důlek.
Posledním odstavcem Kosatík ale vše náhle obrací:
„Ale i tak má Milan Kundera nejen pro svět jako takový, ale zejména pro svět český, přestože v něm nežije, klíčový význam. Coby solitér je vůči němu variantou. Stojí mimo národní kolektiv, čímž nabourává jeho jinak silnou sebestřednost. Podívejte se, jde to i bez vás… tím , že neplní nepsané kolektivní povinnosti, prospívá nám všem.“.
Kosatík je zase jenom žurnalistou , který s Kunderou hovoří bez něj.
Ale nakonec, přes to počáteční, uražené a malé české pouchcání, dospěje zdárně k cíli.
Pochopil Milana Kunderu, ale píše tady, a dost se brání poznání, že ten pán už dávno není Čech, na kterém by si mohli smslnout zamindrákovaní minináckové z českých médií.
Takže nakonec můj klobouk na cestě dolů zůstane někde u ramene, pane Kosatíku.
To, co je za slovy, nebo nad nimi. Někde pod kořenem jazyka. Mixáž vzpomínek ( často umně obvázaných elastickým obinadlem úlevy), pocitů a nálad. Vnitřních barev. Palahniuk píše mezi slovy další a další romány. O beznaději, a o tom, že ji lze použít k přežití. Rozkoš z textu R.Barthese. Tohle najdu na jednom ze svých četných papírků, a vůbec nevím, kde se to tam vzalo.
Bojíme se toho, co neznáme. Obecné pravidlo, které se mi po pětačtyřicítce ( asi po jednom z probdělých úplňků) převrátilo úplně naruby. Začal jsem se na to, co vůbec neznám, těšit. Jak se v tom budu topit a polykat andělíčky, kteří v mém životě dosud nikdy nemávali nalakovanými křídly. Jsou vesměs nakonec docela malí. A touží možná i po polknutí.
Přitom jsem hledal vždycky velké věci ( jakkoliv to slovo zní hloupě) a štěstí ( podobně pitomý výraz). A to většinou tam, kde nemohly být. Můj mozek byl dokořán rozevřený vlčí chřtán, v tom čekání na tušený úlovek, či krevnatou kořist. Nakonec jsem ty mohutné věci nevšímavě polykal, nebo spíš míjel, což je asi nakonec totéž. A pak jsem najednou v určité fázi zeslabil tlak ( taky „ mě ubývá“, jak nedávno trefně řekl Marian Varga.). Náhle a nečekaně pak přijela síla. Bujela jak divoký karcinom v těch nejkřehčích a zdánlivě banálních věcech a událostech. Od té doby vím, že slovo SÍLA je homonymum.
Síla ve vztahu je to, co si každý z těch dvou sám pro sebe udrží. Pokud začnete přemýšlet za toho druhého, a co hůř, třeba za oba, vyženete tu energii do slepé , studeně vykachlíkované uličky. Která vede mezi celami.
Dokonalé věci se ukazují jen na pár okamžiků, zalesknou se jak bílá ocasní ploutev nad hladinou, v nevědomé produkci nějaké veliké, do bezvědomí hladké ryby.
Ten pohled nepatří dvěma lidem současně . Je to privátní věc.
Kolébkový syndrom. Objevím ho v knížce pana Palahniuka „ Ukolébavka“. Vybaví se mi najednou ty desítky úplně malinkých mrtvých lidí na mém pitevním stole. Dupačky, plíny a miniaturní nehybné ruce. A pak ty hovory na chodbě. S rodiči. Těžká disciplína. Říct, že nevím. Syndrom náhlého úmrtí kojence. Třináctá komnata koronerů.
Tedy jedna z mnoha.
Povídáme si před saunou s Jiřím o depresích a o zoufalství. V duchu se mi vybaví věta Egona Bondyho: „A je snad zoufalství vadou charakteru ?“.
Úleva je často možná, jen když charakteru pořídíme větší a volnější košili. Zoufalství a především osobní prohra se tak nevyřeší, ale jenom se v čase poněkud odloží. Jenže mozek ( ta zatracená lehká holka) je zkrátka nastaven tak, aby nám předkládal to nejlepší z možného. Vyhodnotí si to sám a pak nám na pult vyhodí kus dobrého hovězího, které je stokrát příjemnější, než to nahnilé masíčko, které jsme za sebou kdysi někde nechali. Morální varování je pak odsouzeno do role jakéhosi vnitřního Mistra Jana, který stejně jednou někde shoří.
Tak co !
A tak lapáme všechny věci kolem sebe pod skleněné cylindry slov, aby byly bez zápachu.Že jsou často i bez života, toho si často ani nevšimneme.
Jednoho dne zavezu Tadeáše a Filipa do kina. Nejdu s nimi, protože ten všeohybný komiks je určen výhradně jim. A drkotám po Andělu, kde jsem vlastně dlouho, jen tak, nebyl. Mumraj plný postaviček. Krásné holky, které brzo ráno spotřebovaly všechnu energii na to, aby cosi o sobě vyhlásily. Tedy o svém zevnějšku. Drahé hadry, nehty, malování a přepečlivě vyčesané hřívy. Vratká chůze na drahých a ještě vyšších lodičkách. Vlnění boků jako rudý prapor.
Feťáci, chlapi v propocených kvádrech, pod kterými jim trčí drahé naškrobené košile, u pasu futrál na notebook, kluci s čírama, kteří už nevědí, proč je vlastně mají. Maminy s miniaturními kočárky, které jsou teď in, ale jejich dítě se do nich skoro nevleze. Všichni společně chtějí něco cítit, cirkulují, protože tady někde, kurva, musí být ten život ! Kde jinde ho chcete hledat ?? Všudypřítomný hluk mě odvede opět k Palahniukovi. Píše o tom, že když se svět stane zvukotěsným, většina z nich nejspíš zemře. Protože to, co jim momentálně nedáví uši, to se vlastně ani neděje.
Tedy možná ani oni.
Uvědomím si rychle , že generalizuju, pyšním se a elitařím. Tak se ztrestám tím, že to všechno bezhlavě polykám, jak dítě sunar. Teče mi to do uší snad i nohama.
Mámivé a duševní hlad zahánějící bublání.
Najednou tomu rozumím.
Ono nejde žít bez potravy. Jedno, že se nepočítá na kalorie, ale na decibely.
Nakonec mě to zavane do knihkupectví. Kupuju automaticky Program pro přeživší, což je věc, která mi připraví další bezesnou noc. Ale kdo by je pořád počítal, že ?
Listuju nakonec i knížkou Johna C.Parkina s názvem “ Kašli na to“. Literárně zpracovaný pokus , který představuje konec snahy mít všechno pod kontrolou, zavděčit se druhým, či dostát požadavkům něčích představ o nás. Pokud se na to s Parkinem skutečně úplně vykašleme, umřeme jako lidi tehdy kolem Černobylu, napadá mě.
Spáleni svým vlastním zářením.
Večer čtu zase Palahniuka. Nedávno mi Famfrlína řekla, že je homosexuál, že to našla na wikipedii. „ Tak proč potom píše o sexu líp než my všichni heteráči ?“, hulákám. Čtu ho. Hltám ho. Ve svých větách vytahuje z mého těla roušky nasáklé krví a hnisem, tu a tam taky kusy mých tkání. Operatér.
Dávám se potom vždycky dlouho dohromady a postel v mé ložnici je najednou na jakési pooperační JIPce. Snažím se naředit svou krev infúzí, do které za sebe nacpu Buňuela, pár stránek z Odyssea, a marně pak klidním do noci vlastní dech pomocí Tao.
DOX.
Jedno z magických míst, které mi ještě dává v Praze pocit, že není tak zle. Hledáme v Holešovicích místo k zaparkování, a pak už bloudíme komplexem, plným chodeb a věží. Celé přízemí je Kaplický.
Zíráme na to, jak moc vepředu byl. Jak vnímal prostor , a jak do něj dával vřele ten svůj. Nemohl tady uspět, říkáme si tiše s Famrlínou. Na něho to tady vždycky bylo a bude těsné. Trpaslíci nikdy nedohlédnou k jeho hlavě. Pořád by ho navlíkali do plísňáků, když on přitom nosí černé kalhoty a vypouští čerstvý dech aristokrata.
Hezky po česku se nakonec vždycky vysereme na to, co je o něco výš než my.
Odkýveme třeba i Klause, a třeba i Béma, a vzhledem k všeobecné anestetické rychlosti ztráty kontextu, zapomeneme na to, že po těchhle mužích tady nezůstane zhola nic. Narozdíl od toho vysokého chlápka s bílými vlasy, který se nikdy nebál vlastních představ.
V jedné z věží Doxu je výstava s názvem „ Malík urvi“. Na stěnách jsou obrázky soudců a úryvky se spisů a rozsudků. Říkám víle, že ten člověk, který kdysi zdevastovaného disidenta Pavla Wonku na vozíku, coby „soudce“, prohlásil za simulanta, nadále vesele soudí v Hradci. Za tři dny potom byl P. Wonka mrtvý. Taky vzpomínám, že jsem, coby mladý lékař, stál nad jeho mrtvým tělem. Byl jsem u jeho pitvy. Dodnes si vybavím stůl, na kterém to zubožené tělo leželo. Dodnes taky slyším šustivé hlasy pánů v šedivých oblecích na chodbě ústavu.
Ta morální bestie, tam u hradeckého soudu, má pořád, každý den, v šatníku nachystaný vyžehlený talár. Zřejmě pořád hledá právo, přičemž sám sebe už navždy ztratila.
Praha je moc rychlá na to, že je vlastně polomrtvá. Půjdeme se zpomalit třeba na Duška na Lávku. Na Čtyři dohody. Nebo dolů k Vltavě. Nebo do chuchelského lesa, kde po ránu často vůbec nikdo není.
Do Meet Factory se s vílou chystáme už dlouho. Máme to pod kopcem. Kolikrát jsme se dívali na ta červená oběšená auta na zdi oné bývalé fabriky… a že se tam dějou věci !
Ale nejen tam. Třeba na pražském Pohořelci ( Galerie ve sklepě) si můžete zavolat o klíč,nebo tam zajít ve středu dopoledne. Kurátoři Mikuláštík a Panoch zašli za osmi slavnými malíři se vskutku hrabalovskou otázkou. Zda by neměli nějaký nepovedený obraz. Jak se ukázalo, tak měli, takže se tam každý může přesvědčit, že ne vždycky to mistrům úplně vyjde.Včetně třeba Jiřího Davida. Výstava se jmenuje Nepovedený obraz a autoři se s nadhledem uvolili.
O co větší průšvih pak je, když synátor Kurta Vonneguta vydá jeho povídky, které ležely někde v šuplíku, a jejich autor je nikdy nevydal. Věděl dobře proč. Pár let po jeho smrti jeden nenadaný sup zpeněží nedodělky a artefakty svého táty, které jsou prostě odpadem. Přitom K.Vonnegut jasně prohlásil že jeho spisovatelským epitafem je kniha Muž bez vlasti.
Na Pohořelec zajeďte.
Knížku z prachama smrdícího hokynářství Vonneguta juniora prostě nekupujte.
Mistr by si to nepřál.
To je imperativ,
Stejný, jako je odsouzení překladů nového Kundery do češtiny bez souhlasu autora.
Cit mi bohužel dovoluje vnímat i to, čeho se moje nitro nechce zúčastnit. Závany solitérství, které vnímám stejně negativně jako třeba Jan Zábrana. To, co jiní vydávají za přednost, byl sice benzín pro jeho psaní, ale taky mrtvolný jed, který ho nakonec otrávil. Stejně jako u Petra Lébla, o kterém napsala knížku Radka Denemarková. Souhlasím s ní, když říká: „ Psaní není kariéra, musíte se mu dát všanc, musíte riskovat, zapouzdřit do slov svou mysl…napsala jsem jenom román o klukovi jménem Petr Lébl, na kterého se smysl života zkrátka vykašlal…“
Pak se mi dostane do ruky kniha Estetika mizení. Napsal ji Paul Virilio. Je o rychlosti. O tekutosti času. Lidský život se podle něj zrychlil natolik, že se jeho kontury začínají rozmazávat. Důležité události vidíme často jen jako světla bůhvíčeho, rychle mizící za prvním rohem. Ale to už jsou tu zase jiná. Život se nám rozmazává jako obrazy krajiny míhající se za oknem pendolina. Prostor ustupuje rychlosti. To ona se stává najdůelžitější veličinou současného světa. Naše vnímání a naši paměť dostává zánět. Který způsobí, že to, co bylo před chvílí na sítnici, zmizí, aniž bychom zachytili smysl. Svět se ztrácí, aniž bychom ho mohli uchopit. Tak se chápeme rychlosti. Přelétneme světelnou rychlostí sled obrázků dne s tím, že možná večer z toho uděláme nějaký akvarel. Večer ale většinou u televize úplně zapomeneme, že jsme chtěli něco z toho, co jsme prožili, malovat. A zobrazovat.
Geniální kniha.
O rychlosti mluví i Umberto Eco v rozhovoru s Jeanem-Claude Carrierem v novém opusu s názvem „Knih se jen tak nezbavíme“. „Zrychlování, které přispívá ke smazávání paměti, to je bezesporou jeden z nejdelikátnějších problémů naší civilizace“, říká tam Eco. Vlivem internetové kultury podle obou pánů papírová kniha nezanikne.
A já v to, spolu s nimi, doufám.
Protože jen ten popsaný papír v nás té šílené rychlosti dokáže říct, že ji už nechce.
Tak to všechno čtu a myslím přitom na všechny píšící.
A taky dumám nad tím,
jak moc je asi velký
ten můj osobní
zánět.