O vírách, církvích, dobrovolné smrti a jiných záhadách
...
...
Drábské světničky
...
...
..
B5 ( foto J.Crhová)
Foto A.Tarkovský
..
...
Lesk na temeni. Svěšené opony tváří, a tak dva dny staré, nefrajerské, šedobílé osiny, vykukující z brady, která se už tolikrát klepala.
To mám v hledáčku kamery někde za čelní kostí ukotvené a přísně dokumentární. Dokud se do titulků nedostanou vzpomínky. Spolužák z vysoké. Ach ano. To „ach ano“ režisérsky vystřihnu a vracím se k prostému snímání.
Na tvářích. Mezi vráskami. Rubínově ostří svoji přítomnost k prasknutí nacpané žilky (chlastá, napadne mě, nebo má hypertenzi..).V očích je nějak moc vody, která tudy protekla a pak, po čase, už zůstala.
„Našel jsem boha, chodím do kostela“, říká odhodlaně, jako když zbrojíte. Oči zapíchlé do ubrusu.
„To, žes našel boha, je fajn. Ale proč chodíš do kostela?“, polknu střik a zatím se tolik po zbraních neohlížím.
„Protože to k tomu patří, tam je to místo, kde s ním můžeš být“.
„Můžeš s ním být kdekoliv si zamaneš“.
„Tak to se pleteš, protože oni ti ho přivedou, až pod nos, jsou to poslové, důvěrníci a vědí, co je třeba“.
Tady se sluší říct, že tenhle stárnoucí pardál kdysi nenechal na pokoji nic, co by jen trochu vonělo po vagíně. Nedal pokoj ani matričním úřadům a hlásil se tam třikrát s tím, že s „touhle to bude už navěky“. Nastřílel semeno na několik čípků a jako mizerný zahradník pak sklízel a taky odpleveloval, až si to občas pletl. Pak spousta nemocných lidí v jeho čekárně, čekajících sílu. A spolukňourání, kterého se dočkali, považovali za empatii.
Tak a teď je konečně v té jeho cimérce i Bůh.
Anestezie. Bez nutnosti vpichu podávaná na bohatých ARO odděleních ve vysokých chrámových budovách s obrazy v těžkých zlacených rámech.
„Vyřadit ze svého života oltáře je v určité fázi života strašná dřina“, zkouším ladit.
Protože mlčí, vsadím další sazenici:
„Bůh nepotřebuje naši oddanost“.
Mžourá do piva.
„Hele, Cyril Höschl je proslulý vypravěč židovských anekdot. Jednu ti povím. To takhle stojí Roubíček a Kohn u cesty, po které jede papamobil, ochranka a desítky bílých mercedesů, plných biskupů, kardinálů a potentátů s půlkama melounu na hlavě, zakroucenými berlami a veledůstojnou tváří..“
Zvědavě zvedne opuchlé oči nad kožními dílci s tím, že vlastně nedoufá v žádné nové představení.
„No a Roubíček povídá Kohnovi : viděj to? A to tenhle byznys začínali před dvěma tisícovkama let na jednom oslíku..“.
„Seš blbej..“
„Ne. Jsem jenom sebevědomej. Dneska v radiu se ptali lidi Jana Krause na jeho sebevědomí. Povídal, že je sebevědomý tak nějak evropsky průměrně Ale co hlavně řekl, a to češtinsky razantně, že sebevědomí, je především intimní věcí každého z nás. Totiž – vědomí sebe sama. Plést si to s pýchou je holý nerozum“.
Hlavou se mi hned mihnou Drábské světničky a Toltéci Jaroslava Duška, ale o tom bude řeč později. Tedy ne řeč, ale psaní.
Protože řeč není a nikdy nebude totéž, co psaní. Protože jeden moudrý rabín kdysi řekl, že kdo porozumí řádu slov, porozumí řádu světa.
„A jaký je podle Tebe smysl života?“, klepe závěsy herec, choulící se na křesílku proti mně, a který přijal zatím všechny čučky, protože holt nenabídl vlastní originální ksicht. A pohled.
Tak začnu proudem pouštět vlny.
„Psala mi jedna spolužačka z gymplu, že se trápím, že je to moje čmárání depresivní a temné. Že ona si snaží život usnadnit. Že chce být šťastná a temnot se bojí. A já se ptám - kdo to sakra řekl, že má být život snadný ?? A kdo to doprčic řekl, že šťastnej nemůžeš být, když projdeš temnotou a nesnadností. Průserama. Ohlédneš se, otřeš ruce a čelo, a najednou vyjevíš zaržání tichého vítěze. Smysl života? Ten musíš každý den tvořit a ne hledat. Hele přečti si novýho Sterna. Píše o „mlíkařích a vztahařích“. Nejsem ani jedno. Chamtivě se chci dozvědět cokoliv, co mě spojuje či odděluje od ostatního. Neodděluje mě skoro nic, protože jsem toho všeho součástí. Přesto je smysl všeho v hledání sebe, ve smíření se se smrtelností, tedy v konečném rozpuštění se ve všem, což není nic novýho, protože už tam rozpuštěni dávno jsme. Boha není třeba hledat, je třeba s ním jenom komunikovat. Kdekoliv. A k tomu nepotřebuju partu plnou pedofilních deprivantů a mamonem posedlých chlapíků ve fialových hazukách a směšných čepicích. Kristus, doprdele, byl vlasatý hipík ve špinavých hadrech a sešmajdaných sandálech. Šel po vnitřku. Kdybys ho přivedl dnes do Vatikánu, nejspíš by tam udělal takovej bordel jako tehdy na tý tržnici v Jeruzalémě. Nepotřebuju prostředníka, ani tlumočníka, protože tlumočník dělá nejenom chyby v překladech, ale nakonec nikdy neodolá a ochčije tě. Ale to se netýká jenom tý firmy, která tolik vydělala na jedný skvělý myšlence a všechno překroutila k obrazu a především ku prospěchu svému. Tlumočnických firem je plnej svět. Pořád nám někdo něco překládá a vykládá. Třeba naši známí, jejichž obzor a horizont je stejný, nebo menší než ten náš. Ale ta snadnost a uchopitelnost těch jejich keců, je lákavá. Víra je pitomost. Podstatná je komunikace. S Bohem, tedy se sebou…“, napiju se teď už neředěného Tramínu a zpětně si v duchu škrtám v tom, co jsem právě nablábolil. Jsem editorem, který mumlá cosi o tom, že by to chtělo pročistit.
A určitě umírnit.
„Jsi magor“, vyplivne kousíčky pizzy zpod rtů spolužák a mění téma.
Mluví o nějaké vdané paní, o souznění duší, o střetu energií a mlaskne na stůl trumf v podobě omluvenky, že je to vlastně nejvíc.
„A co na to tvůj Bůh?“
Loučíme se u taxíku a já na Malé straně zahajuju svou vlastní půlnoční mši.
I za něj.
Po pár dnech letíme taxíkem na B5. Járova kapela hraje v Blues sklepě a my pijeme pivo a v přítmí se do nás vsakuje těch dvanáct taktů jako voda do kaktusu. Sólovka kvílí a zpívá jinak než jindy. A potom si s tím ďáblem povídáme o přestávce a olizujeme mu moudře rány po nějaké ochechuli, protože ještě neví, že to nejsou skutečné rány, ale jenom mazlavé stopy po levném lepidle. A pak kluci zase hrajou. Šeptám víle do ucha, co jsem si přečetl v autobiografii S.Dalího, kterou zrovna čtu:
„Stendhal kdesi cituje výrok jisté italské kněžny, která si jednoho večera ohromně pochutnávala na zmrzlině – to je ale smůla, že to není hřích – vykřikla!“.
„To je ale smůla, že to není hřích?“, řehtám se a křičím do malého vílího ucha uprostřed bugru, který B5 vnucuje tichu kolem.
„Toužíš po hříchu?“, řehtá se Famrflína.
„V našich stájích jaksi uvelebeně žere oves celá plejáda koní z minula, kterým by takové označení nadmíru slušelo..“.
„Tos nevymyslel, to sis někde napsal“, usrkne zaraženě víla z černého piva.
„Pořád si něco někde píšu“, přiťuknu si, a dám jí pusu. Vyjde to přesně do taktu.
„Děláš si spoustu věcí zbytečně složitých“, povídá mi potom v taxíku.
„Ale stárnu a už vím, že pocit, že jde všechno sešroubovat podle návodu, jako stavebnice Merkur, který mi kdysi naši naježíškovali, je falešný. Ale vlastně není, jen to šroubujeme, jak to zrovna jde..“.
„Ach ty tvoje papírky“, zívne víla a usne mi na rameni.
Drábské světničky. Tedy krychlové díry ve skále, kde kdysi žili byli mnichové, ze kterých se logicky stali svatí mužové, mystici a jogíni. Čeští Toltéci.
„Hele, oni tady asi přišli na všechno o sobě“, dí zpocená víla.
„To určitě. A neměli k tomu kadidlo ani biskupa. Pochopili, že k víře je potřeba jenom tahle studená kostka a čas. Taky ticho. A v tom tichu možná přišli na to, že víra je kravina. Jenom se asi nimrali v sobě. Kde jinde nakonec napustíš duši? Jako když ti prodají kolo s prázdnýma gumama a ty to k stáru napravíš. Sem by se asi kardinálům nechtělo. Je to vysoko. A není tady komfort, na který jsou dědoušci zvyklí..“
Sedíme s vílou v divadle. Venku. Origami se to jmenuje. Jsem uhranutý existenciální polívkou, kterou tady do mě cpou. A já chci. A taky Vilmu Cibulkovou.
„Je krásná“, vydechnu mimoděk.
„Je“, odpoví Famfrlína a vzdychne si.
Pijeme svařák, balíme se do deky a užíváme světa pana Carlose Be.
Pak si všimnu, že tenhle španělský dramatik sedí v řadě za námi. Když to skončí, běžím za ním, tisknu mu ruku a říkám, že jako beautiful. Panebože ale to není to slovo! Ale on chápe a podívá se na mě zpříma bezednýma černýma očima. Domů potom jdeme snad nejkrásnější částí Prahy.
„Nikdy jsem tu nebyl“.
„Proto jsme tady“.
Pak je tu Jan Balabán.
A taky kukr, kterým mi ho víla přibližuje.
„Jasně, pařil s náma, chodili jsme na jeho čtení..“
„A jakej byl?..“
„Já vlastně nevím. Strašně pil. Moc nemluvil..“
Chce se mi vyčítavě křičet : tys seděla s takovýmhle spisovatelem v hospodě a na nic ses nezeptala?
„Zajímavej a hezkej chlap to byl“.
Vše beru zpět v té hře zvané „Monopoly“ vlnitých vztahů, souznění a lehkých uchopení, kde o nic nejde, jenom o to, že vydolujeme nějakou tu vzpomínku, až ten dotyčný prostě jednoho dne umře.
Už jsem ho četl. V „Možná že odcházíme“, byla smrt přítomná jako svědek na svatbě.
V jeho posledním čísle „ Zeptej se táty“, už je oddávající.
Tři roky psal tenhle opus. Korektury na konci s panem Hruškou taky byly. Na poslední, nejdůležitější (tzv. trestné) čtení nedorazil. Jak by mohl, když už byl pryč.
Jak vám mám říct, že už byl připraven být mrtvý dávno před tím. Jak si mám pomoci jinak, než citátem z Kafky, který napsal : že - jestliže se dokážeš zavraždit, už to v jistém smyslu nemusíš udělat (to už je ale z knihy o Léblovi, ke které se možná ještě dostanu)
Bylo mu ( Balabánovi) 49 let. A umřel. Ale před tím napsal svůj epitaf.
„Smrt zpozorní naše životy… život se musí teprve znovu vynaleznout..všichni jsem v jistém smyslu podobni postavám z toho podivuhodného, přelétavého příběhu Jana Balabána, plného rozhovorů a samomluv i tich. Příběhu, ve kterém se hledá pravda a nachází opravdovost. Všichni se v našem vezdejším ubývání snažíme zjistit něco o podstatě skutečnosti, nebo u něčeho podstatného alespoň chvíli být. Téměř to nejde, neb víme ukrutně málo. Naše mysl je zahlcena otázkami a pochybnostmi, nedůvěrou a nevírou, nervozitou a agresí. Energie vyplýtvaná na slepý každodenní provoz. Slova se vzepřela potměšilou nepřesností, ruce jsou krátké..“, píše na přebalu knížky Petr Hruška, který v hospodě marně čekal na člověka, který to všechno napsal.
Myslím, že vírou J.Balabána byla jeho nejistota a úzkost. Myslím, že byl v té krajině podivně šťastný, i když se mu mačkal hrudník jak ve svěráku..
A taky myslím, že Bohem J.Balabána byl tenhle text.
Text, který v lební dutině po pár desítek stran vybuchne a vyhodí do vzduchu naše pevnosti, abychom až potom zjistili, že byly vlastně prázdné.
Nedá mi to a píšu mail kamarádům na ostravské soudní. Druhý den mám výsledek pitvy.
Čtu to pořád dokola, několik minut.
A najednou kamsi ujíždím a vzpomenu, jak kdysi Jan Werich v šatně radil Svěrákovi se Smoljakem, že v každému kusu musejí být dlažice, po kterých se prokulhá i blbý divák. Smoljak tehdy polemizoval – podle něj autor na blbce myslet nemá.
Ani nevím, jak to vlastně má třeba takový Krchovský. Používající jakousi stravitelnou středověkou strukturu verše, do kterého ale nacpe zcela současné plutonium. Na které náš hippokampus reaguje většinou smrštěním, jako když prstem cvrnknete do medúzy.
„ Obvyklá směsice hnusu a lítosti
podobných kriplů jsem skolil už mnoho.
Nicméně počkáme, kdo koho vykostí,
Já versus nový den.
Schválně, kdo z koho“.
Objevil novou poetickou zem. Lehkým perem črtá tůně, do kterých by užasle zíral možná i Holan.
A tak když už jsem u těch knížek. No…
Předně už je nemám kam dávat.
Tedy kromě vlastní hlavy. Ale i tam už padají z regálů.
Hlava občas protestuje a vyžaduje Tramín. Na lepší trávení.
Albert Camus.
„Večer za mnou přišla Marie a vyzvídala, jestli bych si ji nechtěl vzít. Řekl jsem jí, že je mi to jedno, a jestli o to stojí, mohli bychom to udělat.Chtěla taky ode mě slyšet, jestli ji miluju. Odpověděl jsem jí totéž, co už jednou, že to přece je bezvýznamné, ale že ji podle všeho nemiluju. Proč by sis mě tedy měl brát ? řekla. A já jí vysvětlil, že na něčem takovém asi dost málo záleží a jestli si přeje, můžeme se vzít. Ostatně s tím přišla ona a já jenom kývl. Řekla, že manželství je vážná záležitost. Řekl jsem, že není. Chvíli se na mě beze slova dívala.A pak zase začala. Prostě by ráda věděla, jestli bych takový návrh přijal i od jiné ženy, ke které bych byl poután stejně jako k ní. Řekl jsem, že přirozeně. Potom si sama položila otázku, jestli mě miluje , a o tom jsem nemohl nic vědět. Na chvíli jsme se oba odmlčeli a pak zas začala breptat, že jsem podivín a že jistě jen proto mě miluje, ale že jí asi taky proto půjdu jednou na nervy. Nevěděl jsem, co bych na to měl říct, a tak jsem mlčel, a ona mě vzala s úsměvem za ruku a prohlásila, že si mě vzít chce.Řekl jsem, že to provedeme, hned jak sama rozhodne. Potom jsem jí vyprávěl o návrhu svého šéfa a Marie řekla, že by ráda Paříž poznala. Vysvětlil jsem jí, že už jsem tam kdysi žil , a ona se vyptávala, jak to tam vypadá. Řekl jsem , že je to špinavé město, jsou tam holubi a tmavé dvorky a lidi mají bílou pleť. Pak jsme se vydali do ulic a po hlavních třídách jsme prošli celé město. Ženy byly hezké a já se Marie zeptal, jestli si toho všimla. Řekla, že ano a že mě chápe. Potom jsme se na delší dobu odmlčeli, ale já jsem chtěl, aby ode mě neodcházela, a řekl jsem jí, jestli by se mnou nešla na večeři k Célesovi. Byla by šla hrozně ráda, ale musela něco zařídit. Byli jme blízko mého bytu a já ji řekl – nahledanou. Podívala se na mě- ty nechceš vědět, co mám zařizovat ?Samozřejmě bych to byl vědět chtěl, ale nepomyslel jsem na to, a proto se dívala tak vyčítavě. A pak se nad mou rozpačitostí dala do smíchu a celým tělem se ke mně přitiskla, aby mi nastavila ústa…“
Tenhle jeho Cizinec je plný podobných pasáží. Kdy z textu vyjme trpělivý čtenář kameny a pak jimi o sebe vší silou křeše. Až vyrobí jiskru, kterou hodí do svých uschlých míst a zapálí je. Realismus s magickou podezdívkou.
Tak a jsme u Dobeše.
Pavel mi poslal zhruba třetinu své nové knížky. I s tou pasáží, jak jsme se potkali v Paříži. Přiznávám, že tuhle stať jsem četl jako první. Asi jako když dáte svoje jméno do Google a stanete se pasákem svého ega jako kurvy, o které chcete vědět nejenom na kterém rohu se zapomněla, ale a to především, jak na ni asi zírají ostatní. Zase jsem tak trochu přetahoval svému Egu předkožku.
Ten text je dobešovsky epický. Zdánlivě strohý a popisný. První co nastaví, je syžet cestopisu. Aneb jak jsme jeli až na Gibraltar.
Dávám ho číst Famfrlíně.
„Jak si to může ten chlap všechno pamatovat ? Včetně esmesek?“
„Psal si deník“.
Je podoben Camusovi, Trierovi a Tarkovskému. Skoro se leknu tohohle společenství. Ale je to tak. Zdánlivě nudné pasáže a popisy cesty jsou protkány nenadálými ohnisky. Zakřeše a oheň už ponechá na tom, kdo to čte. Epik. Realista s předpokladem magického nálezu. Píše o tom, že moje psaní je pro něj postmoderní impresionismus. On je pro mě zase těžký lyrik, schovaný ze bukem realismu. Je to architekt slova. To ale vím už dlouho. Takové jsou i jeho písně. Zdánlivě tvrdé a neotesané, abyste posléze zjistili, že zřejmé, podivně hluboké, a dalšího hoblíku nepotřebující.
V ruce mám knížečku Milana Kundery – Můj Janáček.
V samotném úvodu se Kundera zabývá textem Hemingwaye. Povídkou. Ve které je mnohé nevyřčeno. Můžeme si za tím obyčejným dialogem dvou lidí představovat nespočetné množství příběhů. Vše je jakoby zastřené. Autor zachycuje opticko-akustický povrch situace, rozhovoru. A my, jako čmuchající štěňátka, vytváříme abstrakce, odpovídající naší vlastní zkušenosti. Přitom jen ta konkrétní chvíle přináší jistotu. Jakkoliv je banálně popsaná. Popis takového mistra je často jen popisem banálnosti okamžiku. Kundera je zkrátka pohodlný a dobrých 70 procent všeho nechává na nás.
„Můžeme vést pečlivě deník a zaznamenávat všechny události. Jednoho dne, pročítajíce ty poznámky, pochopíme, že nejsme s to si vyvolat ani jeden konkrétní okamžik. A ještě hůř, že představivost není s to přijít na pomoc naší paměti a rekonstruovat zapomenuté. Protože přítomnost, konkrétnost přítomnosti, jakožto jev určený ke zkoumání, jakožto struktura, je pro nás neznámou planetou.. nejsme s to ani ji udržet v paměti, ani rekonstruovat naší představivostí. Umřeme, aniž bychom věděli, co jsme žili…“
Tak pravil Kundera. A já soudím, že takovýmhle podivně schovaným architektem svých textů je i Pavel Dobeš. Poctivý stavěč lešení, po kterých leze a maká. Pak je sundá a v druhém plánu doufá, že si někdo všimne. A domyslí.
Pak mi jednou hluboko v noci zvoní telefon. Vlasta !
Dvě hodiny mi čte ze své nové knížky. Slovní akrobacie, snaha spoutat myšlenky do provazů, po kterých běhají snad jen akrobati. A mezi tím, snad nevědomě, třeskuté věci. „Možná uslyšíme druhé nejvíc, když mlčí..“ A další. A další. Nespím potom.
Stavitel, architekt. Dávám ty dva dohromady a vím, že Pavel za pár dní pojede za Vlastou.
(kdysi dávno řekl Miloš Dvořáček, že jsem katalyzátor)
Tak asi jo.
Jsem v tom divném létě hned dvakrát za sebou v Krkonoších. Až úplně nahoře. A tam se bavím s Bohem. Nebo se sebou
Což je nakonec totéž.
Jsme s vílou na Lávce. Dušek přijde a já si ho srovnávám s tím člověkem, který kdysi vklouzl k nám do rádia..
Je….
Dlouho na to nemůžu přijít.
Je čerstvý.
Hubený, zářící a naléhavý.
„Kde vlastně končí člověk. Je to ta kůže, na které se honí miliardy drobných hajzlíků ? Nebo náš dech? Který si vyměňujeme s kytkama? Kde vlastně končíme?“, vykřikuje. A pak nás „ po Toltécku“, dvě hodiny mrazí a hřeje.
„Řeknu vám tajemství. Největší ze všech. Nepřítel neexistuje!“, směje se, ale v publiku náhle nikdo.
„Máme ho v sobě. Nepřítele orgasticky vytváříme, protože ho potřebujeme“. A ticho, že se bojíš vysmrkat.
Buší do bubínku, je ve hře a Vitouš taky. Pjér la Šéz má uhrančivý hlas. Někdo by napsal,že podmanivý.
Dobrý večer to byl na Lávce.
„Bojovník čeká, i když neví na co, ale když se to objeví, pozná to!“. Zní mi to v hlavě když jdeme s Famrlínou na tramvaj a bereme to přes ta nejkrásnější místa Prahy. Najednou je všechno transformováno z 2D do 3D, přičemž třetí rozměr je čas. Možná měřený nějakými Aztéky, Toltéky, Tiběťany.. Teď je cítím jako bratry, případně jako spoluvěřitele.
Tarkovskij a jeho Ivanovo dětství.
Jediný disk, který tady nejde sehnat. Stáhnul jsem. Tahle doba je v určitém smyslu slova elektronicky úžasná.
Na webech zjistím, že Bergmann považoval Tarkovského za absolutní zjevení světové kinematografie. Pokud budete číst třeba knížku Zapečetěný čas, zjistíte, že stejně jako Trier, působil Andrej tichem, halícím se rozevlátě a neurčitě do dlouhých vteřin, ale nakonec pochopíte, že tihle pánové mají každou sekundu spočítanou, vykalkulovanou a odžitou. Dřív než udeří, než se stane.
Pak zjistím, že ve Varech dostal tu skleněnou kouli jeden pan ruský režisér, který kdysi seděl v Cannes jako předseda poroty a kolegu Tarkovského tak trochu (na povel soudruhů z Kremlu) zařízl. Jako selátko.
Kdyby byl pan Bartoška opravdový frajer (a že se tak na obrázcích jeví), vezme křišťálový globus a vyrazí na jih od Paříže, na hřbitov v Saint Genevieve du Bois, položí ho na hrob Tarkovského, a mlčky odjede. Teprve potom budou Vary světovým festivalem.
U toho hrobu jsme byli s vílou.
Nikde kolem jsme neviděli golfové hřiště.
Tak se bojím, že to nedopadne.
Málokdo ví, že Tarkovský taky fotil.
Dle mého stejně silně, jako točil.
Najednou se kolem mě rojí zralí chlapi.
Jack Nicholson v jednom z rozhovorů říká : „..zkrátka se nemůžu příliš dlouho motat po školním dvorku, kdy už jsem dávno absolvoval“. Taky se tam nevracím, což neznamená, že se tam občas nedívám
L.v.Trier ? Konečně se dívám na jeho Tanec v temnotách. Björk si podle vlastních slov natáčení doslova protrpěla. Když se na to dívám, říkám si – dobře ti, filme, tak. Trier i Tarkovský působí dojmem filmových neznabohů, kteří to střílí intuitivně, od boku. Když čtete jejich texty, pochopíte, že každou část filmového světla mají promyšlenou. Stavitelé, no. A když už jsme u tohohle pána a třeba u jeho filmu Antichrist, vybaví se mi jedna jeho věta: „Démoni, kteří jsou při setkání tváří v tvář tak nepříjemní a zlí.. tak když je dám do filmu, stanou se mými přáteli a spoluhráči..“. Kdybych se nestyděl, napsal bych, že to mám úplně, ale úplně stejně!
V Tanci v temnotách Trier emoce nerežíruje, ale rovnou je tam dává. Různé barvy, různé hrany. Život na plátně? Nikoliv. Život už před kamerou, v hlavě autora.
Známý mi říká, že v Reykjavíku v jednom klubu Björk pravidelně hraje. A že si s ní dal v pohodě pivo.
Za pár dní to zkusím.
A mezitím všude kolem je v plném proudu zelená a červená a modrofialová všudypřítomná zábava. Zůstává za ní trochu zatuchlý pach. Stopy po ní mají cenu prázdného kelímku od vypitého piva. Zábava i za cenu nabarvení smyslu všeho, tedy i smrti, nastrakato. Infantilizace, pologramotnost a plochost. Nevyplatí se to, jak ostatně naznačují tisíce tun antidepresiv a metry smyček oběšenců, které už nemáme na pitevně kam dávat. Prý se to dělá pro štěstí.
Na stole mám čtyřletého chlapečka. Přejela ho vlastní teta. Máma a táta stáli vedle cesty a viděli to. K některým věcem fakt není co říct.
Čtu si o jevu zvaném merchandising. Ano i nám se dostanou produkty života často jenom v nálepkách, které pak namastíme na vnitřní plochu dvířek své skříňky. Kterou máme od dětství na všech těch školách a internátech. A kterou jsme dávno přestali potřebovat, aniž bychom si toho všimli. Ke které se uchylujeme vždycky, když jde kolem pan učitel, nebo pan farář.
Soutěžíme, a to neustále. O všechno, o nic, jen tak.
A už ani nevíme, co je vlastně soutěž a co už ne. Ty věčné vybíjené a hry na předbíhanou nám dokonale zasviňují čidla.
Matyáš teď lítal den co den na Rock for People. Desetitisíce lidí tam koukaly na Muse. Hvězdy. Pouštím si to na You Tube. A vybavují se mi ty holky, na které jsme se dívali, když jsme pili s Matesem pivo na náměstí v Hradci.
Sem tam dredy, tetování (vedou draci), trička o moc čísel menší, než by se patřilo uložit na vyšpoulená bříška. Hezké zadky. Neutrální pohled a těkavé oči, které se umí večer zacentrovat na tu správnou stage. Na zápěstích fialové náramky. Znak církve. Znak víry.
Chodí si tam pro hlučné přetlumočení světa, ve kterém je jim jinak tak trochu ticho.
Koukám se na ty klipy. Výborně zahraná a nasvícená nuda. Kompilace všeho, co jsme tu od Stounů a Yes měli. Je to nepůvodní a nezralé. Dobře a zrale je to ovšem velkohubě nakopnuté.
Chce se mi zavolat: „Děcka, koukněte se na Jacka Whitea !!“.To je ten mladý speleolog, který se spouští do vlastních jeskyní a nechává odrážet svoje osobní zvuky od jejich stěn. Jako Dylan, Cobain, Cohen, Knopfler, Waters a další.
Jenže to holt chce ty jeskyně, děcka.
Bez nich to nepůjde a budete škobrtat ve stanech, které se jako jeskyně akorát můžou tvářit.
S fialovým náramkem na zápěstí a s pocitem, na který si ve čtyřiceti vůbec nevzpomenete.
Dostávám podivný mail:
„ Jakoby se díváš, ale vždycky se v tobě dívá ještě někdo. Nebo něco. Někde zespoda, nebo z hloubky, na všechno kolem upřeně hledí nikdy nemrkající žluté oči. Působí to občas trochu šíleně. Ale taky potom z tebe občas vypadnou kusy, co vyráží dech. Nežije se ti s tím lehce. A tím pádem ani jiným s tebou..“.
Tady bych na kafe šel.
Jenže nevím, kdo to psal.
A taky mě na kafe nepozval.
Možná dobře tak.
Ale zase radši čtu. Hermann Broch. Eseje vybral Milan Kundera a jmenuje se to Román- mýtus-kýč. Co se kýče týče (ohó a juch nad skořápkami češtiny!), měl by jezdit Kundera po všech zemích světa s přednáškou. Nikdo ho totiž líp nechytil za koule. Oba dva, tedy Broch a Kundera, taky v psaní nalezli hudbu. Mnohokrát na sebe Kundera prozradil, že píše tak, jak Janáček skládal.
Hermanna Brocha učila česky Milena Jesenská.
Není ten svět nakonec fakt docela malý?
Zbavil se majetku a začal psát. Odyssea Jamese Joyce považoval za bibli. Víra? Církev? Možná (v určitém smyslu slova určitě). Psal o kýči tak, že od něj lehce opisoval i Kundera, než se tedy vydal po vlastní, pro něj připravené pralesní stezce. Psal o úpadku západního světa. O tom, co nás nezabije.
Protože už nás to dávno zabilo.
Sebevrahy ke mně vozí v celých sériích. Můžu si z nich dělat alba. Kluci, ročníky 86 a 89, co jim holky řekly, že už ne. Chlapi s amputovanýma nohama, nebo co jim umřel pes. Nebo ti, které přestala bavit televize a jejich žena, což jak zjistili, bylo posléze totéž.
Vzpomenu si na kongres, na kterém se psychiatři hádali o pojem bilanční sebevražda. Profesor Zapletálek tam horoval o pudu sebezáchovy a razil teorii, že vždycky před tím, než si to někdo hodí, zachvátí jeho centrální nervový systém akutní psychosa. „ Pud sebezáchovy je nejsilnější ze všech“, hřímal tehdy tenhle starý pán. Pípnul jsem jméno Hemingway… a on hned našel v jeho díle psychopatické rysy.
Jean Améry napsal kouzelnou knížku. Opustil termín sebevražda a začal mluvit o Dobrovolné smrti. I o tom, že za určitých okolností může být tenhle akt jediným způsobem jak dosáhnut svobody. Dokonce mluví o vzpurném aktu dosažení osobní Svobody rozhodnutím, že se nebudu podílet na něčem, do čeho jsem byl vržen, aniž by se mě kdokoliv ptal, co já na to.
Víla mi přinesla tlustou bichli. Radka Denemarková ji celou věnovala Petru Léblovi. Nádherná kniha. Graficky geniální a psaná tak, že se pár dní ptám – kdo je, sakra, tahle Radka Denemarková?
Píše o tom, že Lébl používal divadlo jako svůj deník. Používal divadlo jako svoji ochranu a záchranu. Popíral pravidla, protože na jevišti se ani tak neodehrával dramatikův text. Jako spíš on. Projektoval se tam. Asocioval a kašlal na to, co na to autor. Všichni ho obdivovali, protože do divadla vnesl sebe. Svoji úzkost a svoje strachy odháněl režií jiných strachů. Napadlo mě, že tenhle chlap by byl geniální asi ve všem, na co by sáhl. Promítal by svůj život kamkoliv.
Měl natočit film.
Vím,že chtěl.
Ale pak otevřel skříňku s názvem Dobrovolná smrt. Pověsil se nad jevištěm.
Protože pochopil, že svůj život nechal hrát jinými.
Mnozí jsme na tom stejně.
Při psaní dlím tam, kde jsem nejvíc zranitelný. To je na tom to nejkrásnější a sebesadistické.
V opačném případě by to celé nedávalo smysl.
Tedy ne, že by teď tak moc dávalo.
Ale ten proces je
jako hladivá ledová sprcha.
Která mi vždycky řekne, že
láska nemůže nahrazovat svobodu.
Láska je totiž jenom taky jedna z církví.