Aktuality

Myšlenka dne

Kintera v Rudolfinu !!!!
Myslím, že je to 18. sonet W.Shakespeara:
"Krásu vždycky něco zmaří. Náhoda, stáří, či bezohledný čas..."
Ještě ho máte. Běžte tam. Umění Kintery / a třeba i Fr.Skály kousek opodál/ je osvěžující jak sklenice ledové vody po propité noci.


Pořád jen čtu. Čím dál víc. Od všeho něco. Trochu mě děsí ti, co tak nečiní. Živí mrtví,hororové postavy, řízené bůhví čím. Dle Vaculíka mrtvoly poháněné vzduchem.Jsou spokojené? Ano. A to je na tom snad to nejhorší.
(R.H.)


Tři hodiny jsme se s přítelem dohadovali o zásadách buddhismu.
O jeho přístupu k životu, světu a poznání. Dohodli jsme se,že zkusíme najít nějaký jednoduchý klíč.V noci mi pak přišel tenhle text:
Dva buddhističtí mniši si povídají v klášteře.
"Dvacet let medituji a dospěl jsem k závěru, že smysl všeho je ve vzduchu", říká první.
"To se mi nějak nezdá!", odvětí druhý.
"Tak asi ne!"povídá první a v klidu usne.
Tisíce učebnic ve třech větách.


V dobách, kdy dějiny chodily ještě pomalu, jejich nepočetné události byly snadno zapamatovatelné a tvořily obecně známé pozadí, před nímž se odehrávalo napínavé divadlo soukromých lidských dobrodružství. Dnes čas kráčí rychlým krokem. Historická událost, přes noc zapomenutá, září hned nazítří rosou novosti, takže není v povídkářově podání pozadím, nýbrž překvapujícím dobrodružstvím, které se odehrává na pozadí obecně známé banality lidského soukromí.
(M.Kundera - Kniha smíchu a zapomnění)


Nikdy jsem nepotkal jiného člověka,
kterým bych chtěl být.
(Charles Bukowski)


Smysl je něco, co člověk nekontroluje.
(Božena Správcová- "Uctívači kruhů")


"Nevypadá to s Vámi dobře. Zřejmě se Vám udělala duše.." říká doktor pacientovi.
(Z knihy "My" od Jevgenije Zamjatina)


The problem with the world is that
the intelligent people are full
of doubts, while the stupid people
are full of confidence.


Na konci každé pravdy je třeba dodat,
že víme i o té opačné.
(Blaise Pascal)


Demokracie je, když dva vlci a jedno jehně hlasují, co bude k večeři. Svoboda je, když dobře ozbrojené jehně odmítá hlasovat.
(Benjamin Franklin)


Měl jsem strach o tento národ, ale
teď mám strach z tohoto národa !
(Eugen Brikcius)


Na jednu věc mám někdy i dva,
nebo dokonce tři názory.
(L.Vaculík)


Světlo je základ všeho!
(arch.Josef Pleskot)


Věci už máme. Tak teď ještě ten smysl.
(R.Havel)


Vřele doporučuji České gastroenterologické společnosti pozvat časem k odbornému vyšetření pacienty, kteří 28.10.16 přijali pozvání podivných, morálně porouchaných a všeobecně toxických bytostí z Kafkova "Zámku" na divotvorný večírek. Jejich žaludky musí být totiž extrémně výjimečné.
(R.H.)


Náš svět je z jedné půlky konzumní, z druhé půlky virtuální. Velká část našich úzkostí a problémů pak plyne z marného hledání nějaké třetí poloviny naší současnosti.
(R.H.)


Situaci, ve které se my lidé nacházíme,
velmi dobře vystihuje nebohý opilec, jež stojí na vnější straně parku, buší pěstmi do plotu a křičí: "Pusťte mě ven!"
(Anthony De Mello)


Lidi, co o sobě vědí, že jsou slabí, nemají žádný jiný zbraně, než vražedný. Někdy mám pocit, že silný lidi nedokážou přežít jinak, než že se podřídí moci slabých. Silný lidi jsou citlivý a bojácný, protože toho vědí příliš a chápou věci.
(Pentti Saarikoski)


Na počátku bylo slovo. Na konci je hodně slov, tak hodně, že už se na svět nevleze nic jiného, než jen slova.
(R.H.)


Tragedie konce lidské komunikace spočívá v tom, že místo rozhovoru nutí jeden druhého myslet si to samé,co si myslí on.
(R.H.)


"To, co nyní řeknu, není projevem univerzitní povýšenosti ani sarkasmu. Třetina obyvatel této země je slabá duchem. Každý sedmý občan je debilní nebo dementní, nebo alkoholik a zhruba polovina obyvatel této země má podprůměrný intelekt."
(Miloš Zeman v Poslanecké sněmovně při projednávání zákona o referendu, 1992)


Televizor je zařízení, kterým nakukujeme do prostředí, kde se vyrábějí zvuky a obrázky. K naší potěše, vzrušení a pobavení. Přemýšlení, hledání kontextu či pochyby nejsou třeba. Od toho jsou kavárny. Po staletí na poutích stával vypravěč s ukazovátkem a tabulí s animacemi. Je to vlastně pořád totéž. Jen technika je jiná. Rychlejší a v HD,se střihem. Tím nějvětším cenzorem, který media mají. TV je zkratka. Přímo k pouťové atrakci.Jsou lidé,kteří se jí zbavují. Ti mě zajímají víc, než nové technologie nerovných obrazovek.Doteď byl život diváků plochý, nyní začíná být i ploše prohnutý.
(R.H.)


Čas je napočítaný pohyb
ve vztahu k před a po.
(Aristoteles)


Už nesdílím rozhořčení nad naším presidentem. Jsem nadšen. Tenhle národ neměl nikdy přílišnou sebeúctu a lidovou filosofií bylo posledních 80 let přizdisráčství. To, že se objevil klaun v pravém slova smylu, je minimálně nadějné.
(R.H.)


U posledního soudu se dovíme,
že jsme měli jedinou povinnost:
být šťastni.Kdejaký idiot, ale i myš
nebo komár, nás předběhl.
(Vl.Kokolia, Vy-já-dření)


Česká společnost je nízká a v moderních
dobách vždycky byla, neboť obdařena
citem vždycky včas se zbavit něčeho,
co ji převyšuje to nakonec postrádá.
(R.H.)


Všichni máme křídla,
jen někteří z nás
nevědí proč.
(Michael Hutchence)


Někteří lidé jsou jako černá díra.
Mají takovou gravitaci a takovou
vnitřní hmotnost, že z nich prostě
nemůže nic vyjít. Ani světlo.
(R.H.)


Žít sám? Je to snesitelné,
pokud svou samotu chápete
jako bytost.
(R.H.)


Jediným místem, kde najdete lásku
před sexem je slovník.
(Murphyho zákon)


V kyberprostoru letí netříděné informace stejnou rychlostí. Úplná kravina se k vám tudíž blíží stejně rychle jako zpráva, která by mohla změnit váš život.
(R.H.)


Sometimes you never know the true
value of a moment until it becomes a memory.
Some of the best things in life
are mistakes.
(Iman Bowie)


Nemůžeme mít větší ani menší moc
než tu, kterou máme sami nad sebou
(Leonardo da Vinci)


Na všechno opravdu důležité
je člověk sám.
(S.Dalí)


Člověk chráněný člověkem
před člověkem – to je láska.
(G.Corso)


Mobily marně zvoní do noci. Spolehliví partneři dneška. Těm, kdo se chtějí držet stranou, mobily pomáhají zůstat v kontaktu.
Těm, kdo chtějí zůstat v kontaktu, dovolují držet se stranou.
(R.Denemarková)


Největším a nejtragičtějším problémem
postmoderní společnosti je stále více se zhoršující schopnost odlišit důležité od nedůležitého
(C. Höschl)


Velká obtíž je v tom,že náš národ si dost
potrpí na to, aby si potrpěl.
(J.Werich)


Nemůžeš-li být dobrým příkladem,
ještě pořád můžeš být příkladem
odstrašujícím.
(A. Einstein)


Protiklad tíha-lehkost je nejtajemnější a nejmnohovýznamnější ze všech protikladů. To kdysi napsal Kundera. Tak si říkám – buď vlídnej ! Protože každý z nás se pere s něčím těžkým. Bez ohledu na to, v jaké fázi životní lehkosti se právě nachází.
(R. H.)


Jak řekl režisér Zelenka:Cimrman byl od podstaty protest.
Dnes ho citují u grilů ta největší hovada. Za fotku s Jarkem by dali cokoliv. I ten nejnechutnější developer si v autě pouští Cobaina. Je to něco mezi morální plastickou operací a karmickou omluvenkou.
(R.H.)


Lidi jsou strašně nudní, když jsou pohromadě.
Jen o samotě můžete rozvinout vlastnosti, které jsou na vás skutečně zajímavé
(A.Warhol)


Češi jsou prostě národ, který pochází z chalup. Všichni jsme ve třetí generaci sedláci, mlynáři nebo ještě míň. A hlavní stránka našeho plebejství je ta lokajská.
(Mikuláš Bek, rektor Masarykovy university Brno)


Skutečné myšlení netouží přesvědčovat, ale inspirovat. Přesvědčení je myšlení, které znehybnělo
(M.Kundera)


Herec není hráč, protože krev hráčů je pravá a slzy opravdu slaný
(K.Peteraj)


Naším nevětším a smrtelným problémem jsou malé horizonty.
(Jaroslav Rudiš)


Všechno nakonec dobře dopadne.
Pokud něco dobře nedopadlo,
znamená to, že ještě nebyl konec.
(John Lennon)

Zajímavost

Něco o mé práci:
http://www.ceskatelevize.cz/porady/1100492707-na-stope/417236100132019/

Něco o mé práci:
http://www.ceskatelevize.cz/porady/10993853591-legendy-kriminalistiky/



Udělil jsem svoji soukromou Magnesii Literu. Ladislav Šerý je naprostý mimoběžník. Jeho román NIKDY NEBYLO LÍP je malý literární zázrak. Generační výpověď, za kterou by se nemusel stydět Hakl, Kundera, ani Bukowski.




Divoká labuť a jiné příběhy. Nová kniha Michaela Cunninghama.Pohádky, které všichni známe, přetvořil tenhle geniální vypravěč. Jsou temné a často až zvrácené. Až se najednou stávají dokonalým a pravdivým obrazem našeho děsivě krásného života.


Jezero od B.Bellové je skvělá kniha. Připomíná mi trochu svět Kosinskiho Nabarveného ptáčete, či první romány P.Hůlové. Brilantní, tísnivé, inspirativní. Pro mě kniha roku !


Čtu ještě Chválu pomalosti od Carla Honoré, Poslední cestu Ralpha Dutliho, Mozaiku zamyšlení z polyfonické zahrady EDO a Jednu větu A.Kareninové. Po dlouhé době jsem viděl i dva dobré filmy - Takovej barevnej vocas letící komety o F.Topolovi a geniální " malířský " filmový opus Petera Greenawaye Kuchař, zloděj, jeho žena a její milenec. Všechny ty věci mi pomáhají odletět na chvíli ze smutného českého údolí v téhle děsivě postpravdivé době.A po dlouhé době listuju Českým snářem.Vaculík. Co dodat.


Výborný je rozhovor s Dr. Radkinem Honzákem v časopise Týden. O tom, jak jsme hříchy proměnili v nemoci, o tom, že jsme nedorostli ke svobodě a neumíme ji ocenit, i o tom, že lidé delegují zodpovědnost za svůj život na faraony, kteří jim večer nasypou misku fazolí..


Něco o mé práci!!!!!!
https://www.stream.cz/temna-zona/10005454-u-pitvy-si-poustim-hudbu


9. května 2014 se Nizozemský národní orchestr chystal hrát skladbu G.Mahlera. V sále byla přítomna královna Beatrix, která pilně navštěvuje koncerty. Toho využil šéf orchestru, muslim , který začal vychvalovat
" přednosti " islámu. Hudebníci se beze slov zvedli a s nástroji opustili jeviště. Před
očima panovnice předvedli, že už mají dost pýchy a muslimské arogance. Byla to opravdu mimořádná událost, to video by mělo obletět svět. Husí kůže - není co dodat
http://safeshare.tv/w/cqjiYhtiXs


Tak tuhle píseň jsem si odvezl z Pacova. Vy, kteří ještě věříte na lásku, si to užijte. My, kteří už moc nevěříme, tak my to máme skoro za hymnu. Zkrátka - projekt bez naděje.
https://www.youtube.com/watch?v=bR_7RwqmQP8


Můj životní souputník Jiří Bílý ( www.jiribily.cz) dokončil novou desku plnou jím zhuděbněných básní pana Antonína Sovy. Křest proběhl v Pacově dne 26.6.14. Tamtéž bude Jiří s Michalem hrát na Pacovském poledníku dne 23.8.14. A bude tam i Mńága a Ivan Hlas a Peter Lipa a spousta dalších (včetně mě za moderátorským mikrofonem:-)


Kolonizují prostor společnosti. Privatizují náš osobní prostor ( u slabších i jejich duši).Český rok po konci světa (Orientace LN ze soboty 4.1.14 - Josef Chuchma), nebo Odepřít poslušnost - Násilí podle Slavoje Žižka ( A2-26/2014 str. 27). Děsivé a zřejmě mlčky pomíjené zprávy o našem převedení do klecí. Pobuřující - jak pro koho.


"Uhnali jsme si touhu po pevné ruce". Cyril Höschl ve velkém rozhovoru poukazuje na věci, ze kterých se tají dech. O kořenech naší "blbé nálady". O závisti. O tom, že naši první signální ničí parvenuové. A taky třeba o tom, že dávat na odiv něco, co jsem nabyl, je naprosto infantilní, přízemní a ubohé. Lidové noviny, Rozhovor, 5.října 13, str. 11.


Máme jen pár autorů, kteří patří bez debaty do světového literárního kontextu ( Kundera, Hrabal, Hašek...).Nepochybně světovým autorem byl i muž, jehož jméno tady bohužel není příliš známé. Jeho nadčasové texty však nesou všechny znaky nejvyšší literatury a ryzí geniality. JIŘÍ DRAŠNAR ZEMŘEL V KALIFORNII 17.3.2013..


Zákon 198 /1993, paragraf 3, hovoří jasně. V případě komunistické strany se jedná ( dle zákona) o zločineckou oranizaci. Komunistické hnutí je tedy podle platné legislativy nezákonné. V době , kdy se stávají našimi "představiteli" lidé kteří byli předsedy OV KSČ ( hejmtan), či nechali střílet do lidi na hranicích ( náměstek hejtmana) je třeba říci, že ti, kteří s nimi spolupracují jsou rovněž zločinci. Právně to asi obhájí, ale morálně ( pro ně nejspíš slovo v hebrejštině) je mi z nich úzko.


Tenhle klip mě k nostalgii vskutku nedohnal. Pouze jsem si všiml, že tam hraju na Gibsona, jehož cena není a nebyla malá.Někde se mi, na mých životních kruhových objezdech, " ztratil ". Tak jen doufám, že Dotyčná na něj buď dodnes hraje, nebo ho alespoň prodala řekněme za přijatelnou cenu.
http://www.youtube.com/watch?v=OX4U7i8YHhQ


Ano, jsme slepí, neboť jsme se nechali oslepit. A je to naše vina, naše pohodlnost, naše rezignovanost. Stali se z nás slepci, kteří sledují televizní zprávy a namlouvají si, že něco vidí, čtou noviny a věří, že se něco dočetli, zběsile pátrají na internetu a doufají, že se proklikají z bludného kruhu. Nechali jsme se oslepit těmi, kteří zatraceně dobře vědí, že slepci se lépe vodí. A vůbec nejlépe se vodí ti, kteří o své slepotě nemají ani páru, jsouce naopak přesvědčeni o své bystrozrakosti, pronikavosti vhledu a důvěrné znalosti věcí za zrcadlem.. Hledí třeba na politikův předvolební plakát a nevidí, že síťovka v jeho ruce je ve skutečnosti beznadějně vybrakovaná. Vidí jenom to, co chtějí vidět a jejich realita se tak stává vrcholnou ideologií, fantasmatem, z něhož byla vytěsněna empatie coby nezbytná součást ochrany druhu. Proto ji, kdykoliv se sobectví utrhlo ze řetězu, bylo třeba obelstít například tím, že se protivník odlidštil nějakým bizarním pojmenováním, aby už nestál člověk proti člověku, Francouz proti Němci či Italovi, ale žabožrout proti bošovi, případně makarónovi…, což přispělo k oné zvláštní slepotě, bránící proti sobě vidět člověka, ale nepřekážející schopnosti zamířit na jeho srdce...
Více v mrazivém textu L. Brožka

http://www.blisty.cz/art/65841.html


To mě bavilo a živilo !!!
http://www.ceskatelevize.cz/porady/1093836883-na-plovarne/


Ve Francii, kterou už pár let miluji, rostou úžasné holky
http://www.youtube.com/watch?v=sp3G50jBRuU


Obsazení Wall Street mě zaujalo, ale z tohohle protestu jsem měl husí kůži !
Výňatek z opery G. Verdiho Nabucco - sbor zotročených Židů odvlečených po prohrané válce do Babylonu asi 590 před našim letopočtem. Opera se hrála v Římě letos při příležitosti 150. výročí moderní Itálie za přítomnosti
Berlusconiho a starosty Říma, který v rámci projevu před zahájením opery kritizoval škrty rozpočtu na kulturu. Už před začátkem opery byl dlouhý potlesk. Italové milují Verdiho a jeho opery a většinou znají opery nazpaměť a slavné árie zpívají často spolu. Opera roběhla normálně až k uvedenému sboru jehož první slova v překladu jsou : " Oh má země, tak krásná a ztracená.. " V hledišti bylo zvláštní napětí, které cítil dirigent i účinkující. Když skončil sbor otroků, byl obrovský aplaus. Dirigent slyšel výkřiky: " Opakovat !" A rozruch neustával. V Itálii není zvykem opakovat části v průběhu opery, ale nakonec, když se rozruch utišil, obrátil se dirigent na
Berlusconiho a řekl: " Jsem Ital. Cestuji po celém světě a teď se stydím za to,co se děje v mé zemi a proto ( směrem k obecenstvu ) přijímám Vaši prosbu o opakování ! Nejen pro vlastenecký obsah, ale při dirigování slov " Oh má krásná ztracená země " myslím na to, že když budeme takto pokračovat, zničíme kulturu, která tvoří historický základ Itálie. V tom případě bude naše země opravdu ztracena ."
Potom řekl: " Já, Motti jsem mlčel po léta. Nyní bych chtěl dát této písni skutečný význam. Jsme doma v Římě, v divadle se skvělým sborem a nádherným doprovodným orchestrem. Navrhuji Vám, abyste se připojili, a budeme zpívat všichni spolu. " Potom zahájil opakování písně sboru, obrátil se k publiku a dirigoval jejich zpěv. Lidé byli vidět jen tmavě, protože osvětlené bylo jen jeviště, ale jak publikum, tak všichni na jevišti, zpívali ve stoje. Když sbor skončil, bylo vidět, jak si ženy zpívající ve sboru utíraly slzy.

http://www.youtube.com/embed/G_gmtO6JnRs


www.tichyfotograf.cz
www.kresadlo.cz
Dvě stránky, které mě neustále baví a naplňují optimismem !!!


Čestnost jako deviace, aneb jak systémová korupce vytlačuje slušné lidi na okraj. Ti inteligentní,a nedej bože ještě morálně dobře nastavení, prostě vypadávají ze hry, což je známá teze o degeneraci elit, kteréžto jsme nyní svědky (kvalitní rozhovor se sociologem P.Fričem najdete na stránkách Literárních novin,ročník XXI,č.36)


"Proč jsou dnešní dívky nesnesitelné?".
Tak se jmenuje půvabný a provokativní text Jana Sterna v Britských listech. Doporučuji. Apropo právě mu vychází nová knížka " Psychoanalýza všednosti ". Jak ho tak znám, máme se na co těšit !
http://www.blisty.cz/art/52196.html


"Láska k moudrosti" jako psychosa? Aneb bylo Platonovo proslulé podobenství o jeskyni poruchou filosofovy duševní rovnováhy? Martin Škabraha napsal velmi zajímavou a těžkou stať na tohle téma. (Čtrnáctideník A2, č.17, str. 18)


Sprcha s hodně studenou a hodně čistou vodou. Kdo má trpělivost, může zažít jeden z nejsilnějších thrillerů současnosti.Spousta věcí začně dávat smysl.Ale je to děsivé...

Koukolík o deprivantech
Moje tipy

Výborné čtení o současné ruské literatuře a to nejen o Sorokinovi. Taky o Michailu Jelizarovovi, Iljovi Kukulinovi a Anně Barkovové. A k tomu všemu hodně dobře napsaná recenze na nového Kahudu. Vše je k nalezení a pochutnání si ve čtrnáctideníku A2 č.16. z 30.7.14.


Dobře napsané, břitké a přesné. Větší horor než Paranormal aktivity. Pavel Šafr definoval náš porevoluční vývoj ve dvanácti obrazech. Všichni, jak jsme tady, by to měli mít neustále na nočním stolku ( Reflex 9 ze dne 27.2.13, str. 10-13)


Slávek Janoušek mi poslal svoji knihu. Jeho prvotinu, která je zároveň druhým dílem trilogie s názvem My tři a já. Folkaři umí i dobře psát.První díl napsal Vl.Redl. Slávek, dle mého, nezůstal pozadu.Už přibyla i poslední část Od Samsona. Vřele doporučuji ( viz Fotogalerie)


A2 ze dne 19.6.2013 stojí za to ! Už kvůli plnokrevnému rozhovoru s Pavlem Kosatíkem s názvem "Co je to být Čechem ?" Hořké čtení o národních mýtech a o našich potížích s hodnocením národních hrdinů a zrádců. O ryze " českém " tupém zjednodušování. Nu a pak životadárné textíky Milana Kozelky - Raňajky v Bazmekistáne. Jednoduše kouzelné.


Ondřej Nezbeda to konečně napsal. Hašek není "Hrušínský", je to mnohovrstevný existenciální autor. A Švejk byl pro mě vždy spíše postava do mystického hororu, až na husí kůži. Strašlivý ponor, když si odmyslíme knedlíkové české pojetí. Více na str. Respektu č.17 v textu - Záhadný Hašek.


Kulturní čtrnáctideník A2 (13.3.2013) je věnován "Lásce". Našel jsem tam dva skvělé texty. Jeden napsal Zygmunt Bauman ( O tekuté lásce...), druhým je rozhovor s vycházející hvězdou světové sociologie Evou Illouz.Vypadá to tak, že nejen ekonomika má na kahánku..


Eva Turnová!! Pokud nevíte - basačka od Plastiků. Taky někdejší Sabrina Black Emila Hakla. Taky výborně a vtipně píšící ženská. Právě jí vyšla knížka Turnový háj ( objednávky na eturnova@volny.cz)


O "postkritické době" , o kontejnerizaci světa, o slepé ulici, kterou se společnost řítí..brilantní text V.Bělohradského ( Salon,14.2.2013)


Během svátků jsem měl tři zásadní setkání:
1. Převratný výstřel kinematografie - film "Holy Motors" Leose Caraxe. Jeho podivný hrdina Oscar na otázku - proč to všechno vlastně dělá, odpoví kouzelně : pouze pro krásu toho samotného gesta. Filmová magie desetiletí !
2.Knížka "Myšlení rychlé a pomalé" z pera Daniela Kahnemana, která nás ohromí uvědoměním si vlastního omezení.
3.Dva dny s Vlastou Redlem, které mě naopak obdařily pocitem jakéhosi lidského neomezení.


"..z valné části se zabýváme blbostmi..." Hektická ospalost - to je nesmírně moudrý text, který mě na konci roku asi nejvíc oslovil.Díky, pane Chuchmo !( Kavárna, Víkend dnes 22.-26. prosince 2012)


"Mazlíme se s náhražkami". Rozhovor s Marií Langerovou. Mimo jiné o její nové knize " Hnízda snění". Taky o tom, že manipulace označujeme rádi jako "interpretace" ( A2-kulturní čtrnáctideník 24, ze dne 21.11.12)


Přibyl nový text v Zápisníku - "O Vesmírech ( bez rozdílu velikosti)".


O tom, jak J.Joyce svým Odysseem otevřel další území. O velké planoucí hranici literatury, kterou tahle geniální kniha ve skutečnosti asi je. Velmi pěkný je rozhovor s anglistou M.Pokorným o Odysseovi, vědě a psech s názvem " Literatura neodhaluje, ani nemyslí " (čtrnáctideník A2 č.19/12, str.24-25)


"Jsme záludný, nekorektní a k odpovědnosti neochotný lidský materiál. Ano, to, co žijeme je pokračováním normalizace,protože jsme nedokázali přestat" - to říká ve velmi břitkém a hodně obnažujícím rozhovoru Pavel Kosatík. Stojí to za přečtení i za trochu sebestudu. (Čekání na nového Havla,Salon 20.září 2012)


Evoluce člověka skončila - tvrdí v dechberoucím rozhovoru britský biolog Steve Jones. Stojí to za to ! Respekt 22, str. 47-51.


"Pád Jeruzaléma, aneb Kdy je společnost nemocná ?" Další nebroušený diamant z pera mého oblíbeného věčného provokatéra a psavce Jana Sterna. Tentokrát k nalezení v kulturním čtrnáctideníku A2-10/2012. Taky jsem si koupil jeho novou knížku - Černé libido ( opět skvělé čtení).


Evropa bude jednou islámská - pozoruhodný a poněkud děsivý rozhovor s biologem, filosofem a spisovatelem Stanislavem Komárkem je k přečetní v Salonu ( příloha Práva) ze dne 10.5.2012


Neodkládejte život na jindy- pozoruhodné povídání s P.Fialou ( Mňága a Žďorp). O muzice, životě a o českých rádiích. Dobré to je !(Reflex z 10. května, str. 59-62)


Přibyl nový text v Zápisníku:
O disentu krásy a pastech času ( úvahy o umění nevejít)
(4.3.2012)


NÁVŠTĚVNÍ KNIHA BUDE DOČASNĚ OTEVŘENA !!
( Jedná se o pokus otevřít diskusi k mým textům. Osobuji si právo na některé osobní invektivy vůbec nereagovat, případně je smazat. Moje odpověď tudíž nebude automatická. Pokud tato akce nesplní účel, bude kniha opět uzavřena).
Díky. R.H.


Teď zrovna moc nepíšu. Což ale neznamená, že taky nečtu. Čtu ! Tak například :
http://trcalek.bigbloger.lidovky.cz/c/235912/Vanoce-jsou-jako-perverzni-sex.html
nebo
www.lucifer.bloguje.cz
Jsem spokojen !!! Svět bloggerů je už dost velký na to, abychom pochybovali o jeho smyslu.


Novou knihu Josefa Formánka "Umřel jsem v sobotu" jsem přečetl za noc. Delší dobu si myslím, že jde o jednoho z nejzajímavějších českých spisovatelů.Opět mě nezklamal! A má úžasné webovky:
www.josefformanek.com



Svět bohatne a chudých přibývá. Tak se jmenuje skvělý rozhovor s filosofem Thomasem Poggem. Třeba i o tom,že z chudých zemí odtéká ročně desetinásobek toho, co jim pak pateticky dáváme jako rozvojovou pomoc.(Respekt č.3, str.46-50)


..s večerem se světlo na konci ulic ještě jednou protočilo. Světlo bylo dotěrné. Varovalo okolí, že nastane noc. Domy se zmenšovaly, byly menší než lidé, kteří procházeli kolem. Mosty byly menší než tramvaje, které přes ně jezdily. A stromy byly menší než obličeje, které pod nimi osaměle procházely.
Všude se rozlézala touha po domově a ukvapený spěch. Osiřelé obličeje na ulici ztrácely obrysy. A viděla jsem v nich viset kus mračna, jak se k mně přibližovaly. A když stály těsně přede mnou, smrskávaly se každým krokem. Jen dlažební kameny zůstávaly velké. A po dalších a dalších krocích visela místo mračna v tváři dvě bílá vypouklá bělma. Při dalším a dalším kroku, těsně předtím, než mě obličeje minuly, se bělma slila v jedno.
Držela jsem se konců silnic, kde se drželo světlo. Oblaka, chuchvalce zmačkaných šatů. Otálela jsem s návratem… ale v nehybném světle záleželo na chůzi, musela jsem jít rychleji. Postranní ulice na noc nečekaly. Balily si kufry.
(úryvek z knihy Herty Müllerové Srdce bestie)


Čtvrt století jsem žil v komunismu. Dlouho mi chyběl trefný název doby, ve které se nacházím teď. Už ho asi mám:
http://www.blisty.cz/art/60743.html


Povídání s Erwinem Hellerem o zrychlování světa, o umění odpočinku, o tom jak sami sebe vykořisťujeme a že nicnedělání je zatraceně těžká práce,najdete v Respektu č. 26/27 na str.48-53.


Doporučuji k přečtení čtrnáctideník A2 č.10. Najdete v něm tentokrát vynikající text z pera Jana Sterna s názvem Pocit stísněnosti v posteli. Nevídané souvislosti předkládá tento mistr psychoanalýzy i slova.


Tíha mateřštiny. Tak se jmenuje text Jana Sterna na stránkách týdeníku A2, č.26.Taky mu vyšla nová knížka ( Mystika západu). Už ji mám a čtu. Je moc dobrá.


Respekt č.41 se vydařil! Rozhovor s filozofem Konradem Liessmannem, potažmo povídání s "fotografem mrtvých" Joelem-Peterem Witkinem o odvaze, smrti a hledání krásy, a taky text o Vargasu Llosovi, čerstvém nositeli Nobelovy ceny za literaturu.


" Reklamní agenti to nezachrání". Tak se jmenuje rozhovor A.Plavcové s prof. Kamilem Wichterlem. O jeho geniálním otci, o tom, že když Edison vynalezl žárovku byla tato už 25 let patentovaná, o tom, že matematika je ve skutečnosti nesmyslná, a o mnohém dalším. Vyjimečný chlap. Viz příloha LN č. 47, str.6-13.


Říkal mi kdysi jeden věhlasný místní muzikant : " Stejně jednou skončíš u Gabriela ! ". Stalo se. A já ho poslouchám když je mi dobře, i když třeba není.

P.Gabriel

Tyto stránky si zatím zobrazilo 1920641 návštěvníků.

Přihlášení

valid xhtml 1.0 strict - css - php
Matyáš Havel, 2008

O vírách, církvích, dobrovolné smrti a jiných záhadách

...

...

xx

...

xx

Drábské světničky

xx

...

xx

...

xx

..

xx

B5 ( foto J.Crhová)

xx

Foto A.Tarkovský

xx

..

xx

...

Lesk na temeni. Svěšené opony tváří, a tak dva dny staré, nefrajerské, šedobílé osiny, vykukující z brady, která se už tolikrát klepala.
To mám v hledáčku kamery někde za čelní kostí ukotvené a přísně dokumentární. Dokud se do titulků nedostanou vzpomínky. Spolužák z vysoké. Ach ano. To „ach ano“ režisérsky vystřihnu a vracím se k prostému snímání.

Na tvářích. Mezi vráskami. Rubínově ostří svoji přítomnost k prasknutí nacpané žilky (chlastá, napadne mě, nebo má hypertenzi..).V očích je nějak moc vody, která tudy protekla a pak, po čase, už zůstala.

„Našel jsem boha, chodím do kostela“, říká odhodlaně, jako když zbrojíte. Oči zapíchlé do ubrusu.
„To, žes našel boha, je fajn. Ale proč chodíš do kostela?“, polknu střik a zatím se tolik po zbraních neohlížím.
„Protože to k tomu patří, tam je to místo, kde s ním můžeš být“.
„Můžeš s ním být kdekoliv si zamaneš“.
„Tak to se pleteš, protože oni ti ho přivedou, až pod nos, jsou to poslové, důvěrníci a vědí, co je třeba“.
Tady se sluší říct, že tenhle stárnoucí pardál kdysi nenechal na pokoji nic, co by jen trochu vonělo po vagíně. Nedal pokoj ani matričním úřadům a hlásil se tam třikrát s tím, že s „touhle to bude už navěky“. Nastřílel semeno na několik čípků a jako mizerný zahradník pak sklízel a taky odpleveloval, až si to občas pletl. Pak spousta nemocných lidí v jeho čekárně, čekajících sílu. A spolukňourání, kterého se dočkali, považovali za empatii.
Tak a teď je konečně v té jeho cimérce i Bůh.
Anestezie. Bez nutnosti vpichu podávaná na bohatých ARO odděleních ve vysokých chrámových budovách s obrazy v těžkých zlacených rámech.

„Vyřadit ze svého života oltáře je v určité fázi života strašná dřina“, zkouším ladit.
Protože mlčí, vsadím další sazenici:
„Bůh nepotřebuje naši oddanost“.
Mžourá do piva.
„Hele, Cyril Höschl je proslulý vypravěč židovských anekdot. Jednu ti povím. To takhle stojí Roubíček a Kohn u cesty, po které jede papamobil, ochranka a desítky bílých mercedesů, plných biskupů, kardinálů a potentátů s půlkama melounu na hlavě, zakroucenými berlami a veledůstojnou tváří..“
Zvědavě zvedne opuchlé oči nad kožními dílci s tím, že vlastně nedoufá v žádné nové představení.
„No a Roubíček povídá Kohnovi : viděj to? A to tenhle byznys začínali před dvěma tisícovkama let na jednom oslíku..“.
„Seš blbej..“
„Ne. Jsem jenom sebevědomej. Dneska v radiu se ptali lidi Jana Krause na jeho sebevědomí. Povídal, že je sebevědomý tak nějak evropsky průměrně Ale co hlavně řekl, a to češtinsky razantně, že sebevědomí, je především intimní věcí každého z nás. Totiž – vědomí sebe sama. Plést si to s pýchou je holý nerozum“.

Hlavou se mi hned mihnou Drábské světničky a Toltéci Jaroslava Duška, ale o tom bude řeč později. Tedy ne řeč, ale psaní.
Protože řeč není a nikdy nebude totéž, co psaní. Protože jeden moudrý rabín kdysi řekl, že kdo porozumí řádu slov, porozumí řádu světa.

„A jaký je podle Tebe smysl života?“, klepe závěsy herec, choulící se na křesílku proti mně, a který přijal zatím všechny čučky, protože holt nenabídl vlastní originální ksicht. A pohled.
Tak začnu proudem pouštět vlny.

„Psala mi jedna spolužačka z gymplu, že se trápím, že je to moje čmárání depresivní a temné. Že ona si snaží život usnadnit. Že chce být šťastná a temnot se bojí. A já se ptám - kdo to sakra řekl, že má být život snadný ?? A kdo to doprčic řekl, že šťastnej nemůžeš být, když projdeš temnotou a nesnadností. Průserama. Ohlédneš se, otřeš ruce a čelo, a najednou vyjevíš zaržání tichého vítěze. Smysl života? Ten musíš každý den tvořit a ne hledat. Hele přečti si novýho Sterna. Píše o „mlíkařích a vztahařích“. Nejsem ani jedno. Chamtivě se chci dozvědět cokoliv, co mě spojuje či odděluje od ostatního. Neodděluje mě skoro nic, protože jsem toho všeho součástí. Přesto je smysl všeho v hledání sebe, ve smíření se se smrtelností, tedy v konečném rozpuštění se ve všem, což není nic novýho, protože už tam rozpuštěni dávno jsme. Boha není třeba hledat, je třeba s ním jenom komunikovat. Kdekoliv. A k tomu nepotřebuju partu plnou pedofilních deprivantů a mamonem posedlých chlapíků ve fialových hazukách a směšných čepicích. Kristus, doprdele, byl vlasatý hipík ve špinavých hadrech a sešmajdaných sandálech. Šel po vnitřku. Kdybys ho přivedl dnes do Vatikánu, nejspíš by tam udělal takovej bordel jako tehdy na tý tržnici v Jeruzalémě. Nepotřebuju prostředníka, ani tlumočníka, protože tlumočník dělá nejenom chyby v překladech, ale nakonec nikdy neodolá a ochčije tě. Ale to se netýká jenom tý firmy, která tolik vydělala na jedný skvělý myšlence a všechno překroutila k obrazu a především ku prospěchu svému. Tlumočnických firem je plnej svět. Pořád nám někdo něco překládá a vykládá. Třeba naši známí, jejichž obzor a horizont je stejný, nebo menší než ten náš. Ale ta snadnost a uchopitelnost těch jejich keců, je lákavá. Víra je pitomost. Podstatná je komunikace. S Bohem, tedy se sebou…“, napiju se teď už neředěného Tramínu a zpětně si v duchu škrtám v tom, co jsem právě nablábolil. Jsem editorem, který mumlá cosi o tom, že by to chtělo pročistit.
A určitě umírnit.
„Jsi magor“, vyplivne kousíčky pizzy zpod rtů spolužák a mění téma.
Mluví o nějaké vdané paní, o souznění duší, o střetu energií a mlaskne na stůl trumf v podobě omluvenky, že je to vlastně nejvíc.
„A co na to tvůj Bůh?“

Loučíme se u taxíku a já na Malé straně zahajuju svou vlastní půlnoční mši.
I za něj.

Po pár dnech letíme taxíkem na B5. Járova kapela hraje v Blues sklepě a my pijeme pivo a v přítmí se do nás vsakuje těch dvanáct taktů jako voda do kaktusu. Sólovka kvílí a zpívá jinak než jindy. A potom si s tím ďáblem povídáme o přestávce a olizujeme mu moudře rány po nějaké ochechuli, protože ještě neví, že to nejsou skutečné rány, ale jenom mazlavé stopy po levném lepidle. A pak kluci zase hrajou. Šeptám víle do ucha, co jsem si přečetl v autobiografii S.Dalího, kterou zrovna čtu:
„Stendhal kdesi cituje výrok jisté italské kněžny, která si jednoho večera ohromně pochutnávala na zmrzlině – to je ale smůla, že to není hřích – vykřikla!“.
„To je ale smůla, že to není hřích?“, řehtám se a křičím do malého vílího ucha uprostřed bugru, který B5 vnucuje tichu kolem.
„Toužíš po hříchu?“, řehtá se Famrflína.
„V našich stájích jaksi uvelebeně žere oves celá plejáda koní z minula, kterým by takové označení nadmíru slušelo..“.
„Tos nevymyslel, to sis někde napsal“, usrkne zaraženě víla z černého piva.
„Pořád si něco někde píšu“, přiťuknu si, a dám jí pusu. Vyjde to přesně do taktu.

„Děláš si spoustu věcí zbytečně složitých“, povídá mi potom v taxíku.
„Ale stárnu a už vím, že pocit, že jde všechno sešroubovat podle návodu, jako stavebnice Merkur, který mi kdysi naši naježíškovali, je falešný. Ale vlastně není, jen to šroubujeme, jak to zrovna jde..“.
„Ach ty tvoje papírky“, zívne víla a usne mi na rameni.


Drábské světničky. Tedy krychlové díry ve skále, kde kdysi žili byli mnichové, ze kterých se logicky stali svatí mužové, mystici a jogíni. Čeští Toltéci.
„Hele, oni tady asi přišli na všechno o sobě“, dí zpocená víla.
„To určitě. A neměli k tomu kadidlo ani biskupa. Pochopili, že k víře je potřeba jenom tahle studená kostka a čas. Taky ticho. A v tom tichu možná přišli na to, že víra je kravina. Jenom se asi nimrali v sobě. Kde jinde nakonec napustíš duši? Jako když ti prodají kolo s prázdnýma gumama a ty to k stáru napravíš. Sem by se asi kardinálům nechtělo. Je to vysoko. A není tady komfort, na který jsou dědoušci zvyklí..“


Sedíme s vílou v divadle. Venku. Origami se to jmenuje. Jsem uhranutý existenciální polívkou, kterou tady do mě cpou. A já chci. A taky Vilmu Cibulkovou.
„Je krásná“, vydechnu mimoděk.
„Je“, odpoví Famfrlína a vzdychne si.
Pijeme svařák, balíme se do deky a užíváme světa pana Carlose Be.
Pak si všimnu, že tenhle španělský dramatik sedí v řadě za námi. Když to skončí, běžím za ním, tisknu mu ruku a říkám, že jako beautiful. Panebože ale to není to slovo! Ale on chápe a podívá se na mě zpříma bezednýma černýma očima. Domů potom jdeme snad nejkrásnější částí Prahy.
„Nikdy jsem tu nebyl“.
„Proto jsme tady“.



Pak je tu Jan Balabán.
A taky kukr, kterým mi ho víla přibližuje.
„Jasně, pařil s náma, chodili jsme na jeho čtení..“
„A jakej byl?..“
„Já vlastně nevím. Strašně pil. Moc nemluvil..“
Chce se mi vyčítavě křičet : tys seděla s takovýmhle spisovatelem v hospodě a na nic ses nezeptala?
„Zajímavej a hezkej chlap to byl“.
Vše beru zpět v té hře zvané „Monopoly“ vlnitých vztahů, souznění a lehkých uchopení, kde o nic nejde, jenom o to, že vydolujeme nějakou tu vzpomínku, až ten dotyčný prostě jednoho dne umře.
Už jsem ho četl. V „Možná že odcházíme“, byla smrt přítomná jako svědek na svatbě.
V jeho posledním čísle „ Zeptej se táty“, už je oddávající.

Tři roky psal tenhle opus. Korektury na konci s panem Hruškou taky byly. Na poslední, nejdůležitější (tzv. trestné) čtení nedorazil. Jak by mohl, když už byl pryč.

Jak vám mám říct, že už byl připraven být mrtvý dávno před tím. Jak si mám pomoci jinak, než citátem z Kafky, který napsal : že - jestliže se dokážeš zavraždit, už to v jistém smyslu nemusíš udělat (to už je ale z knihy o Léblovi, ke které se možná ještě dostanu)

Bylo mu ( Balabánovi) 49 let. A umřel. Ale před tím napsal svůj epitaf.
„Smrt zpozorní naše životy… život se musí teprve znovu vynaleznout..všichni jsem v jistém smyslu podobni postavám z toho podivuhodného, přelétavého příběhu Jana Balabána, plného rozhovorů a samomluv i tich. Příběhu, ve kterém se hledá pravda a nachází opravdovost. Všichni se v našem vezdejším ubývání snažíme zjistit něco o podstatě skutečnosti, nebo u něčeho podstatného alespoň chvíli být. Téměř to nejde, neb víme ukrutně málo. Naše mysl je zahlcena otázkami a pochybnostmi, nedůvěrou a nevírou, nervozitou a agresí. Energie vyplýtvaná na slepý každodenní provoz. Slova se vzepřela potměšilou nepřesností, ruce jsou krátké..“, píše na přebalu knížky Petr Hruška, který v hospodě marně čekal na člověka, který to všechno napsal.
Myslím, že vírou J.Balabána byla jeho nejistota a úzkost. Myslím, že byl v té krajině podivně šťastný, i když se mu mačkal hrudník jak ve svěráku..
A taky myslím, že Bohem J.Balabána byl tenhle text.

Text, který v lební dutině po pár desítek stran vybuchne a vyhodí do vzduchu naše pevnosti, abychom až potom zjistili, že byly vlastně prázdné.

Nedá mi to a píšu mail kamarádům na ostravské soudní. Druhý den mám výsledek pitvy.
Čtu to pořád dokola, několik minut.


A najednou kamsi ujíždím a vzpomenu, jak kdysi Jan Werich v šatně radil Svěrákovi se Smoljakem, že v každému kusu musejí být dlažice, po kterých se prokulhá i blbý divák. Smoljak tehdy polemizoval – podle něj autor na blbce myslet nemá.
Ani nevím, jak to vlastně má třeba takový Krchovský. Používající jakousi stravitelnou středověkou strukturu verše, do kterého ale nacpe zcela současné plutonium. Na které náš hippokampus reaguje většinou smrštěním, jako když prstem cvrnknete do medúzy.

„ Obvyklá směsice hnusu a lítosti
podobných kriplů jsem skolil už mnoho.
Nicméně počkáme, kdo koho vykostí,
Já versus nový den.
Schválně, kdo z koho“.

Objevil novou poetickou zem. Lehkým perem črtá tůně, do kterých by užasle zíral možná i Holan.

A tak když už jsem u těch knížek. No…

Předně už je nemám kam dávat.
Tedy kromě vlastní hlavy. Ale i tam už padají z regálů.
Hlava občas protestuje a vyžaduje Tramín. Na lepší trávení.

Albert Camus.
„Večer za mnou přišla Marie a vyzvídala, jestli bych si ji nechtěl vzít. Řekl jsem jí, že je mi to jedno, a jestli o to stojí, mohli bychom to udělat.Chtěla taky ode mě slyšet, jestli ji miluju. Odpověděl jsem jí totéž, co už jednou, že to přece je bezvýznamné, ale že ji podle všeho nemiluju. Proč by sis mě tedy měl brát ? řekla. A já jí vysvětlil, že na něčem takovém asi dost málo záleží a jestli si přeje, můžeme se vzít. Ostatně s tím přišla ona a já jenom kývl. Řekla, že manželství je vážná záležitost. Řekl jsem, že není. Chvíli se na mě beze slova dívala.A pak zase začala. Prostě by ráda věděla, jestli bych takový návrh přijal i od jiné ženy, ke které bych byl poután stejně jako k ní. Řekl jsem, že přirozeně. Potom si sama položila otázku, jestli mě miluje , a o tom jsem nemohl nic vědět. Na chvíli jsme se oba odmlčeli a pak zas začala breptat, že jsem podivín a že jistě jen proto mě miluje, ale že jí asi taky proto půjdu jednou na nervy. Nevěděl jsem, co bych na to měl říct, a tak jsem mlčel, a ona mě vzala s úsměvem za ruku a prohlásila, že si mě vzít chce.Řekl jsem, že to provedeme, hned jak sama rozhodne. Potom jsem jí vyprávěl o návrhu svého šéfa a Marie řekla, že by ráda Paříž poznala. Vysvětlil jsem jí, že už jsem tam kdysi žil , a ona se vyptávala, jak to tam vypadá. Řekl jsem , že je to špinavé město, jsou tam holubi a tmavé dvorky a lidi mají bílou pleť. Pak jsme se vydali do ulic a po hlavních třídách jsme prošli celé město. Ženy byly hezké a já se Marie zeptal, jestli si toho všimla. Řekla, že ano a že mě chápe. Potom jsme se na delší dobu odmlčeli, ale já jsem chtěl, aby ode mě neodcházela, a řekl jsem jí, jestli by se mnou nešla na večeři k Célesovi. Byla by šla hrozně ráda, ale musela něco zařídit. Byli jme blízko mého bytu a já ji řekl – nahledanou. Podívala se na mě- ty nechceš vědět, co mám zařizovat ?Samozřejmě bych to byl vědět chtěl, ale nepomyslel jsem na to, a proto se dívala tak vyčítavě. A pak se nad mou rozpačitostí dala do smíchu a celým tělem se ke mně přitiskla, aby mi nastavila ústa…“

Tenhle jeho Cizinec je plný podobných pasáží. Kdy z textu vyjme trpělivý čtenář kameny a pak jimi o sebe vší silou křeše. Až vyrobí jiskru, kterou hodí do svých uschlých míst a zapálí je. Realismus s magickou podezdívkou.


Tak a jsme u Dobeše.
Pavel mi poslal zhruba třetinu své nové knížky. I s tou pasáží, jak jsme se potkali v Paříži. Přiznávám, že tuhle stať jsem četl jako první. Asi jako když dáte svoje jméno do Google a stanete se pasákem svého ega jako kurvy, o které chcete vědět nejenom na kterém rohu se zapomněla, ale a to především, jak na ni asi zírají ostatní. Zase jsem tak trochu přetahoval svému Egu předkožku.
Ten text je dobešovsky epický. Zdánlivě strohý a popisný. První co nastaví, je syžet cestopisu. Aneb jak jsme jeli až na Gibraltar.
Dávám ho číst Famfrlíně.
„Jak si to může ten chlap všechno pamatovat ? Včetně esmesek?“
„Psal si deník“.
Je podoben Camusovi, Trierovi a Tarkovskému. Skoro se leknu tohohle společenství. Ale je to tak. Zdánlivě nudné pasáže a popisy cesty jsou protkány nenadálými ohnisky. Zakřeše a oheň už ponechá na tom, kdo to čte. Epik. Realista s předpokladem magického nálezu. Píše o tom, že moje psaní je pro něj postmoderní impresionismus. On je pro mě zase těžký lyrik, schovaný ze bukem realismu. Je to architekt slova. To ale vím už dlouho. Takové jsou i jeho písně. Zdánlivě tvrdé a neotesané, abyste posléze zjistili, že zřejmé, podivně hluboké, a dalšího hoblíku nepotřebující.

V ruce mám knížečku Milana Kundery – Můj Janáček.
V samotném úvodu se Kundera zabývá textem Hemingwaye. Povídkou. Ve které je mnohé nevyřčeno. Můžeme si za tím obyčejným dialogem dvou lidí představovat nespočetné množství příběhů. Vše je jakoby zastřené. Autor zachycuje opticko-akustický povrch situace, rozhovoru. A my, jako čmuchající štěňátka, vytváříme abstrakce, odpovídající naší vlastní zkušenosti. Přitom jen ta konkrétní chvíle přináší jistotu. Jakkoliv je banálně popsaná. Popis takového mistra je často jen popisem banálnosti okamžiku. Kundera je zkrátka pohodlný a dobrých 70 procent všeho nechává na nás.
„Můžeme vést pečlivě deník a zaznamenávat všechny události. Jednoho dne, pročítajíce ty poznámky, pochopíme, že nejsme s to si vyvolat ani jeden konkrétní okamžik. A ještě hůř, že představivost není s to přijít na pomoc naší paměti a rekonstruovat zapomenuté. Protože přítomnost, konkrétnost přítomnosti, jakožto jev určený ke zkoumání, jakožto struktura, je pro nás neznámou planetou.. nejsme s to ani ji udržet v paměti, ani rekonstruovat naší představivostí. Umřeme, aniž bychom věděli, co jsme žili…“

Tak pravil Kundera. A já soudím, že takovýmhle podivně schovaným architektem svých textů je i Pavel Dobeš. Poctivý stavěč lešení, po kterých leze a maká. Pak je sundá a v druhém plánu doufá, že si někdo všimne. A domyslí.


Pak mi jednou hluboko v noci zvoní telefon. Vlasta !
Dvě hodiny mi čte ze své nové knížky. Slovní akrobacie, snaha spoutat myšlenky do provazů, po kterých běhají snad jen akrobati. A mezi tím, snad nevědomě, třeskuté věci. „Možná uslyšíme druhé nejvíc, když mlčí..“ A další. A další. Nespím potom.
Stavitel, architekt. Dávám ty dva dohromady a vím, že Pavel za pár dní pojede za Vlastou.
(kdysi dávno řekl Miloš Dvořáček, že jsem katalyzátor)
Tak asi jo.

Jsem v tom divném létě hned dvakrát za sebou v Krkonoších. Až úplně nahoře. A tam se bavím s Bohem. Nebo se sebou
Což je nakonec totéž.

Jsme s vílou na Lávce. Dušek přijde a já si ho srovnávám s tím člověkem, který kdysi vklouzl k nám do rádia..
Je….
Dlouho na to nemůžu přijít.
Je čerstvý.
Hubený, zářící a naléhavý.

„Kde vlastně končí člověk. Je to ta kůže, na které se honí miliardy drobných hajzlíků ? Nebo náš dech? Který si vyměňujeme s kytkama? Kde vlastně končíme?“, vykřikuje. A pak nás „ po Toltécku“, dvě hodiny mrazí a hřeje.
„Řeknu vám tajemství. Největší ze všech. Nepřítel neexistuje!“, směje se, ale v publiku náhle nikdo.
„Máme ho v sobě. Nepřítele orgasticky vytváříme, protože ho potřebujeme“. A ticho, že se bojíš vysmrkat.

Buší do bubínku, je ve hře a Vitouš taky. Pjér la Šéz má uhrančivý hlas. Někdo by napsal,že podmanivý.
Dobrý večer to byl na Lávce.

„Bojovník čeká, i když neví na co, ale když se to objeví, pozná to!“. Zní mi to v hlavě když jdeme s Famrlínou na tramvaj a bereme to přes ta nejkrásnější místa Prahy. Najednou je všechno transformováno z 2D do 3D, přičemž třetí rozměr je čas. Možná měřený nějakými Aztéky, Toltéky, Tiběťany.. Teď je cítím jako bratry, případně jako spoluvěřitele.


Tarkovskij a jeho Ivanovo dětství.
Jediný disk, který tady nejde sehnat. Stáhnul jsem. Tahle doba je v určitém smyslu slova elektronicky úžasná.

Na webech zjistím, že Bergmann považoval Tarkovského za absolutní zjevení světové kinematografie. Pokud budete číst třeba knížku Zapečetěný čas, zjistíte, že stejně jako Trier, působil Andrej tichem, halícím se rozevlátě a neurčitě do dlouhých vteřin, ale nakonec pochopíte, že tihle pánové mají každou sekundu spočítanou, vykalkulovanou a odžitou. Dřív než udeří, než se stane.

Pak zjistím, že ve Varech dostal tu skleněnou kouli jeden pan ruský režisér, který kdysi seděl v Cannes jako předseda poroty a kolegu Tarkovského tak trochu (na povel soudruhů z Kremlu) zařízl. Jako selátko.
Kdyby byl pan Bartoška opravdový frajer (a že se tak na obrázcích jeví), vezme křišťálový globus a vyrazí na jih od Paříže, na hřbitov v Saint Genevieve du Bois, položí ho na hrob Tarkovského, a mlčky odjede. Teprve potom budou Vary světovým festivalem.
U toho hrobu jsme byli s vílou.
Nikde kolem jsme neviděli golfové hřiště.
Tak se bojím, že to nedopadne.

Málokdo ví, že Tarkovský taky fotil.
Dle mého stejně silně, jako točil.

Najednou se kolem mě rojí zralí chlapi.
Jack Nicholson v jednom z rozhovorů říká : „..zkrátka se nemůžu příliš dlouho motat po školním dvorku, kdy už jsem dávno absolvoval“. Taky se tam nevracím, což neznamená, že se tam občas nedívám

L.v.Trier ? Konečně se dívám na jeho Tanec v temnotách. Björk si podle vlastních slov natáčení doslova protrpěla. Když se na to dívám, říkám si – dobře ti, filme, tak. Trier i Tarkovský působí dojmem filmových neznabohů, kteří to střílí intuitivně, od boku. Když čtete jejich texty, pochopíte, že každou část filmového světla mají promyšlenou. Stavitelé, no. A když už jsme u tohohle pána a třeba u jeho filmu Antichrist, vybaví se mi jedna jeho věta: „Démoni, kteří jsou při setkání tváří v tvář tak nepříjemní a zlí.. tak když je dám do filmu, stanou se mými přáteli a spoluhráči..“. Kdybych se nestyděl, napsal bych, že to mám úplně, ale úplně stejně!
V Tanci v temnotách Trier emoce nerežíruje, ale rovnou je tam dává. Různé barvy, různé hrany. Život na plátně? Nikoliv. Život už před kamerou, v hlavě autora.
Známý mi říká, že v Reykjavíku v jednom klubu Björk pravidelně hraje. A že si s ní dal v pohodě pivo.
Za pár dní to zkusím.



A mezitím všude kolem je v plném proudu zelená a červená a modrofialová všudypřítomná zábava. Zůstává za ní trochu zatuchlý pach. Stopy po ní mají cenu prázdného kelímku od vypitého piva. Zábava i za cenu nabarvení smyslu všeho, tedy i smrti, nastrakato. Infantilizace, pologramotnost a plochost. Nevyplatí se to, jak ostatně naznačují tisíce tun antidepresiv a metry smyček oběšenců, které už nemáme na pitevně kam dávat. Prý se to dělá pro štěstí.

Na stole mám čtyřletého chlapečka. Přejela ho vlastní teta. Máma a táta stáli vedle cesty a viděli to. K některým věcem fakt není co říct.

Čtu si o jevu zvaném merchandising. Ano i nám se dostanou produkty života často jenom v nálepkách, které pak namastíme na vnitřní plochu dvířek své skříňky. Kterou máme od dětství na všech těch školách a internátech. A kterou jsme dávno přestali potřebovat, aniž bychom si toho všimli. Ke které se uchylujeme vždycky, když jde kolem pan učitel, nebo pan farář.
Soutěžíme, a to neustále. O všechno, o nic, jen tak.
A už ani nevíme, co je vlastně soutěž a co už ne. Ty věčné vybíjené a hry na předbíhanou nám dokonale zasviňují čidla.

Matyáš teď lítal den co den na Rock for People. Desetitisíce lidí tam koukaly na Muse. Hvězdy. Pouštím si to na You Tube. A vybavují se mi ty holky, na které jsme se dívali, když jsme pili s Matesem pivo na náměstí v Hradci.
Sem tam dredy, tetování (vedou draci), trička o moc čísel menší, než by se patřilo uložit na vyšpoulená bříška. Hezké zadky. Neutrální pohled a těkavé oči, které se umí večer zacentrovat na tu správnou stage. Na zápěstích fialové náramky. Znak církve. Znak víry.

Chodí si tam pro hlučné přetlumočení světa, ve kterém je jim jinak tak trochu ticho.

Koukám se na ty klipy. Výborně zahraná a nasvícená nuda. Kompilace všeho, co jsme tu od Stounů a Yes měli. Je to nepůvodní a nezralé. Dobře a zrale je to ovšem velkohubě nakopnuté.

Chce se mi zavolat: „Děcka, koukněte se na Jacka Whitea !!“.To je ten mladý speleolog, který se spouští do vlastních jeskyní a nechává odrážet svoje osobní zvuky od jejich stěn. Jako Dylan, Cobain, Cohen, Knopfler, Waters a další.
Jenže to holt chce ty jeskyně, děcka.
Bez nich to nepůjde a budete škobrtat ve stanech, které se jako jeskyně akorát můžou tvářit.
S fialovým náramkem na zápěstí a s pocitem, na který si ve čtyřiceti vůbec nevzpomenete.

Dostávám podivný mail:

„ Jakoby se díváš, ale vždycky se v tobě dívá ještě někdo. Nebo něco. Někde zespoda, nebo z hloubky, na všechno kolem upřeně hledí nikdy nemrkající žluté oči. Působí to občas trochu šíleně. Ale taky potom z tebe občas vypadnou kusy, co vyráží dech. Nežije se ti s tím lehce. A tím pádem ani jiným s tebou..“.

Tady bych na kafe šel.
Jenže nevím, kdo to psal.
A taky mě na kafe nepozval.
Možná dobře tak.


Ale zase radši čtu. Hermann Broch. Eseje vybral Milan Kundera a jmenuje se to Román- mýtus-kýč. Co se kýče týče (ohó a juch nad skořápkami češtiny!), měl by jezdit Kundera po všech zemích světa s přednáškou. Nikdo ho totiž líp nechytil za koule. Oba dva, tedy Broch a Kundera, taky v psaní nalezli hudbu. Mnohokrát na sebe Kundera prozradil, že píše tak, jak Janáček skládal.
Hermanna Brocha učila česky Milena Jesenská.
Není ten svět nakonec fakt docela malý?
Zbavil se majetku a začal psát. Odyssea Jamese Joyce považoval za bibli. Víra? Církev? Možná (v určitém smyslu slova určitě). Psal o kýči tak, že od něj lehce opisoval i Kundera, než se tedy vydal po vlastní, pro něj připravené pralesní stezce. Psal o úpadku západního světa. O tom, co nás nezabije.

Protože už nás to dávno zabilo.

Sebevrahy ke mně vozí v celých sériích. Můžu si z nich dělat alba. Kluci, ročníky 86 a 89, co jim holky řekly, že už ne. Chlapi s amputovanýma nohama, nebo co jim umřel pes. Nebo ti, které přestala bavit televize a jejich žena, což jak zjistili, bylo posléze totéž.
Vzpomenu si na kongres, na kterém se psychiatři hádali o pojem bilanční sebevražda. Profesor Zapletálek tam horoval o pudu sebezáchovy a razil teorii, že vždycky před tím, než si to někdo hodí, zachvátí jeho centrální nervový systém akutní psychosa. „ Pud sebezáchovy je nejsilnější ze všech“, hřímal tehdy tenhle starý pán. Pípnul jsem jméno Hemingway… a on hned našel v jeho díle psychopatické rysy.

Jean Améry napsal kouzelnou knížku. Opustil termín sebevražda a začal mluvit o Dobrovolné smrti. I o tom, že za určitých okolností může být tenhle akt jediným způsobem jak dosáhnut svobody. Dokonce mluví o vzpurném aktu dosažení osobní Svobody rozhodnutím, že se nebudu podílet na něčem, do čeho jsem byl vržen, aniž by se mě kdokoliv ptal, co já na to.

Víla mi přinesla tlustou bichli. Radka Denemarková ji celou věnovala Petru Léblovi. Nádherná kniha. Graficky geniální a psaná tak, že se pár dní ptám – kdo je, sakra, tahle Radka Denemarková?

Píše o tom, že Lébl používal divadlo jako svůj deník. Používal divadlo jako svoji ochranu a záchranu. Popíral pravidla, protože na jevišti se ani tak neodehrával dramatikův text. Jako spíš on. Projektoval se tam. Asocioval a kašlal na to, co na to autor. Všichni ho obdivovali, protože do divadla vnesl sebe. Svoji úzkost a svoje strachy odháněl režií jiných strachů. Napadlo mě, že tenhle chlap by byl geniální asi ve všem, na co by sáhl. Promítal by svůj život kamkoliv.
Měl natočit film.
Vím,že chtěl.

Ale pak otevřel skříňku s názvem Dobrovolná smrt. Pověsil se nad jevištěm.
Protože pochopil, že svůj život nechal hrát jinými.

Mnozí jsme na tom stejně.



Při psaní dlím tam, kde jsem nejvíc zranitelný. To je na tom to nejkrásnější a sebesadistické.
V opačném případě by to celé nedávalo smysl.
Tedy ne, že by teď tak moc dávalo.
Ale ten proces je
jako hladivá ledová sprcha.


Která mi vždycky řekne, že
láska nemůže nahrazovat svobodu.



Láska je totiž jenom taky jedna z církví.