O klidu a o pohodě (i o jiných opozitech)
...
...
...
Ian Curtis
...
Island I.
Island II.
Island III
Island IV
Island V
Island VI
Island VII
Island VIII
Island IX
Island X
Tupá branže nůžek v mé ruce rychle zajíždí do průdušky jako nějaké dlouhé mokré zvíře do nory a já si všimnu ze všeho nejdřív, jak mi v malých mapách jakési lokální unie vlhne hřbet ruky v těsné gumové rukavici. Hned na to registruju, jak plná je ta křupavá trubička, co se podobá nějaké trpasličí hadici od sprchy, nějaké řídké nahnědlé matlanice.
Mrknu se na stolek vedle a z dálky vidím ročník narození té ženy na pitevním stole. 1974.
Do papírů potom musím chtě nechtě napsat: aspirace žaludečního obsahu po požití alkoholu. Za nějakou chvíli vidím, jak zvědavě nahlíží do těch lejster člověk v plandavém černém roláku, který tu paní posléze odveze pryč v plechovém nitru své tmavé dodávky, a bude pomalu připravovat její poslední obřad. Obřad je docela vznešené slůvko, napadne mě.
Mozek mi náhle nabízí zcela nevyžádanou a taky docela nepříjemnou představu jakési nakyslé a nepatřičné okolnosti, která se bude vznášet nad hlavami vesničanů kdesi na malém hřbitůvku, až se budou za pár dní loučit se svou sousedkou. A budou to v té době už všichni vědět. V jejich hlavách se vytvoří obraz, který nakonec zazní naplno až později, někde v místním hostinci: ožrala se a začala blít a vdechla to, Fando, představ si to…
Při imaginárním obrázku jejích dvou dětí v narychlo spíchnutých smutečních jupkách a nad nimi stojícího manžela s rudýma očima a zkamenělou dolní čelistí vypnu svůj soukromý biograf a utíkám rychle chodbou do své pracovny. Husí kůži na předloktích ovšem nijak nevyžehlím. Ta musí zmizet sama. Za pár minut to udělá a už se neobjeví celý den. Většinou tohle hrbolaté číslo opravdu předvádí jenom jednou. Už si asi zvykla, že pořád dokola pumpovat těmi malými kopečky tam a zpět, shora dolů, když jsem v práci, vlastně nemá smysl.
A vyhladí se a zchladne.
Vychladí se a zhezkne.
Naježí se až někdy v noci. Sama od sebe. Při jakémsi podivném sexu mezi polovědomím a lepkavými křídly nočních můr.
V kanceláři na mě čeká starší pán. Vlastně není tak docela starý, uvědomím si když se k němu nakloním. Je jenom prudce zestárlý - jako většina pozůstalých. Vždycky z nich mám stejný pocit: cítím jejich zvláštní stud, že právě oni zůstali. Po někom. Po kom se stali pozůstalí.
Všechny končetiny má důsledně pokrčené. Ve skoro tupých úhlech. Pokrčené má vlastně úplně všechno, čím zaplňuje prostor. Tedy teď těch pár krychlových decimetrů. Na skeletu obličeje má volně nataženou masku z bledé kůže, po chvíli si všimnu, že v ní vlastně vězí celý a že je mu velká. A v ní mu tak neutrálně, jedna o druhou, tiše cvakají kosti. Jako když hodíte vyschlou ptačí kostřičku do pytlíku od mouky. Najednou vnímám jeho zvláštní klid, který je už jen zbytkem po bouři, která se nedá zvládnout jinak, než přečkat. Rezignovaný klid po položení (a také nezodpovězení) všech nejdůležitějších otázek, které v této chvíli musí být předestřeny. Přesto se zeptá:
„Doktore, proč to udělal?“
Jeho hlas zazní jako z megafonu, kterému docházejí baterie.
Vybavím si tu pitvu. Mladý kluk, ročník mého syna. Vidím v paměti i to žluté lano a vzpomenu si i na ty smsky, citované ve spisu.
„To bohužel nevím,“ snažím se o profesionalitu, která se rychle drolí jak písek, sotva uslyším klepot jeho polobotky pod křeslem o koberec.
Následuje hovor pokrývající mnoho minut, naplněných mými mnohokrát opakovanými větami, jeho zbělenými klouby na opěradle křesla, mýma očima, které se marně snaží udržet v horizontále, a jeho tváří, která postupně ztrácí svůj tvar a soudržnost.
Postupně se mění. Je to tak vždycky, když ti lidé mluví s člověkem, který se tak zásadně díval do nitra jejich blízkého. Kdyby věděli, že o jeho skutečném nitru netuším vůbec nic, stejně jako často oni po desítky let. Natož já po pár hodinách.
Moje ústa a jakási drnčící mechanická cívka odvíjejí věty, které musí být nyní vyřčeny, musí zaznít, a mezitím si mám čas prohlížet tvář toho muže, otce, který přišel o syna, kterak se mění do bezbarvé a neurčité lhostejnosti.
„Ale vždyť já vím“ vzdychne, ale já už toho moc neslyším.
Chvílemi si drží rukama (které teď vypadají spíš jako tlapky nějaké bůhvíkde zapomenuté podvyživené opice) svoji hlavu tak, jak by si asi jiný chránil slabiny. Občas vypouští víčka a přilehlou část tváří do vlnivého mdlého pohybu, ve kterém chybí jakákoliv snaha udržet důstojnost. Ta už před pár dny definitivně zvedla ruce nad hlavu a mátožně kamsi odešla.
Motor imunity konečně naskakuje a vede mě po úplně jiné silnici představ. Ve kterých je záplava neurčitě se tvářících hlav a lhostejných grimas těch, kteří ob dvě generace při vyslovení jména mrtvého nebudou cítit nic, možná si vybaví nějakou dávno založenou fotku z bramborové brigády nebo narozenin. Teď to jméno visí zřetelně na bílém štítku velkého kovového šuplete naší lednice. Jeho tělo leží v poslední podivné společnosti hned vedle motorkáře z jiného kraje, ale úplně stejného věku. Možná poslouchali stejné mpétrojky, mihne se mi hlavou divná myšlenka.
A pak, ve třetí generaci, nebude jeho jméno už vyslovováno. Zůstane navždy stištěno mezi žlutými stránkami tlustých svázaných knih v plechových skříních obecního matričního úřadu.
Takhle to je.
A představuju si i tu holku, co cvakala ta písmenka do mobilu. Nevěděla, že jsou osudová. Facebooková generace nepřisuzuje písmenům velký význam.
Smrt občas ano.
Vidím ji v budoucnosti, sedící mezi vnoučaty, na klenutém břiše tác s paprikovými krekry, hledící zaujatě na obrazovku s pěkným zamilovaným příběhem. Už dávno přestalo její nitro bavit se se svým svědomím. Únava materiálu. Po tolika letech. Vždyť vlastně – bůhví jak to tehdy všechno s tím bláznem bylo, že…
Ten muž konečně odchází a opatrně mi tiskne ruku. Asi si oba uvědomujeme, co naše ruce v tomhle krátkém příběhu o jednom mrtvém měly ve skutečnosti na starost. Divám se za ním a v tom jeho pomalém odšourávání chodbou zřetelně cítím všechno, čím už nikdy tenhle muž nebude.
To byly ale tvrdě odžité hodiny v tomhle dusném dopoledni, říkám si sebelítostivě, a hned se trošku pokárám za osobní slabost. Jen naoko. Protože tu v podstatě vítanou sladkoslanou emoci stejně vždycky včas zaleju sklenicí sentimentu s příslušnou slzou narcismu, aby pánovi tak nějak nikdy úplně neuvadla.
Je pozdě odpoledne a já postávám před velkou lednicí na našem oddělení. Moji mrtví tu nažloutle leží v tichých společných hodinách, které (krom toho, že nemají smysl) teď momentálně mají konkrétního pozorovatele. Ale nepotřebují ho. Myslím na to, jestli je nějaká věc, či okamžik, který důstojně přežije beze svědků, bez někoho, kdy by je zaznamenal. Možná že nejsilnější, ale i nejslabší jsou právě ty vteřiny beze svědků.
Které se marně snažíme zahlédnout, alespoň koutkem oka. A zaznamenáme jen dohmat vlastní duše, která dorazila sama k sobě a tak trochu sama sebe požmoulává a hněte. Zjistíme pak jak moc je snadné právě tohle sebemuchlování vydávat za obrázek zapadlý do onoho očního rohu.
Na lednici se leskne skrz žaluzie přiletělé pozdní odpolední světlo a mě v tu chvíli napadne, jak by možná tuhle chvilku uchopil slovy Cormac McCarthy, jehož Krvavý poledník jsme po večerech hltali s vílou na Islandu. Spouštím (úmyslně momentálně neznaje literárního boha ani soudce) stavidla, přes které se valí jakási nepovedená cover verse:
Tak tedy třeba:
„…světlo dopadá na přední blyštivou stěnu lednice, která se zdá mokrá jako zeď nějaké pradávné severské sauny. Obepíná teple obrysy jakýchsi korýšů, kteří se plazí nahoru, ale teď, právě v tomto okamžiku usnuli. Posun jejich těl vytváří jen pomalý pohyb slunce, protože spěch tahle nazelenalá světýlka vůbec nerespektují. Všude je cítit závany pachu starých a náhle odněkud přehazovaných ovčích houní, plných krotké plísně a vůní podobných octu, psí srsti a dávných malířských potřeb. Po zaskřípění pantů těžkých dveří, které zazní do ticha jako spadnutí starých skřipek přímo na kobylku, jsou náhle vidět hladká bledá chodidla, která jakoby nikdy nebyla namáhána zemí. Mezi nimi němě visí úroda smotaných konců prostěradel do obtloustlých visících nudlí, které ve studeném vzduchu vypadají jako nabílené palice přezrálé kukuřice.
Pak si všimnu jednoduchých stehů na stěnách břich.
Všechny jsem je pitval a jejich orgány jim nastrkal zpátky dovnitř“.
Dívám se v klidu.
Protože v klidu jsou moje objektivy plné prázdna nachystaného snímat. Doširoka připravený film, na který nahraju vše, co lze.
Klid je především po hrdlo naplněná zvědavost.
Pozdě večer, už doma, vyženu mysl na pastvu. Nechce se jí, ale musí. Spásá Benjamina Kurase a jeho knížku Češi na vlásku.
Tahle přetenká příručka národního přežívání je nabitá myšlenkami, ale i historickými fakty, ze kterých studí. Tedy alespoň toho Čecha, který nemá ve zvyku s praporem na rameni skákat do rytmu přitroublého Davidova songu.
„Často se říkává, že národy, jejich charakter, dějiny většiny národů se tvoří částečně z legend a mýtů, částečně z podujatého výkladu několika skutečně zdokumentovaných a několika údajných dějinných událostí, ale hlavně ze současného konsenzu vnímat kolektivní minulost tak, aby to napomáhalo vytvářet určitý model budoucnosti. Dějiny byly vždy výsledkem lidského rozhodování o nadcházejících konkrétních činech. To se řídí tím, jak lidé pojímají svoji minulost v době, kdy rozhodují. Přepisovat dějiny podle vlastního pojetí se záměrem změnit svou budoucnost je legitimní nástroj národního přežití“.
V další části knížky mě velmi chytá za límec úvaha o Pohodě. V české podobě. Čte se to jakoby se člověk vracel do povědomé krajiny, kde to od dětství vlastně důvěrně zná.
„Češi milují pohodu. Milují ji natolik, že ohledy na pohodu obvykle převažují nad takovými prázdnými pojmy jako je ideologie, idealismus, hrdinství, čest, statečnost – a někdy i nad některými méně prázdnými jako povinnost, poctivost, etika, spolehlivost.Což neznamená, že by byli nepoctiví, neetičtí nebo nespolehliví, bez smyslu pro povinnost a loajalitu. Dovedou být velmi loajální, zavázaní a dokonce i hluboce oddaní své pohodě. Každý, kdo by od nich žádal loajalitu, by jim nejprve musel zaručit pohodu.
České touze po pohodě a pohodlí nejlíp rozuměl komunistický režim, který Čechům připravil život sice nudný a idiotský, ale ve srovnání s ostatním komunistickým světem velmi pohodlný… to donekonečna omílané české slovo pohoda znamená mnohem víc, než fyzické pohodlí. Znamená také domáckost, útulnost, sladěnost,sebeuspokojení, bezstarostné vztahy mezi lidmi, uspokojivou a nepříliš namáhavou činnost, celkově příjemnou atmosféru, absenci námahy, či bolesti, nerušenou pastorální idylu. Znamená stav věcí, který si nevyžaduje brát na sebe rizika a potýkat se s překážkami, nechávat se vyrušovat věcmi novými či neznámými, muset čelit nebezpečí nebo nedostatku. To z Čechů nedělá národ velkých dobrodruhů. Dělá to z nich lidi vynalézavé a účelně tvořivé, ač někdy protivně otálivé, kteří se pomalu ale jistě propracovávají z nepohody k té největší možné dosažitelné pohodě, přičemž se na cestě k ní vyhýbají veškerým nepohodám. Proto se někdy raději spokojí s průměrnou pohodou, jestliže dosažení větší pohody si vyžaduje – nebo se jen dá předpokládat, že si bude vyžadovat – přílišnou nepohodu. Češi si bahní v prostřednosti.
Ale právě svým milovaným Čechům Bruce Lockhart z Londýna v roce 1948 vysílal: „Země, která dává přednost pohodlí před svobodou, svoji svobodu ztratí a s ní ironicky i ono pohodlí
…pohoda je také duševní rozpoložení, v jakém Češi rádi konají svou práci, poskytují služby, dělají někomu něco k dobru. Jestliže jsou si jisti, že to, co od nich žádáte, se dá provést snadno a bez velkého rizika selhání, sdělí vám, že to udělají „v pohodě“. To znamená doslovně v pohodlí, ale také bez velké námahy.
Zemitější Moraváci se svým květnatějším a hmatově a čichově pestřejším užíváním češtiny pro vás snadný úkol vykonají nejen v pohodě, dokonce ani nejen stojíce na hlavě, nýbrž s oběma rukama v prdeli.“
Kuras také objevně a očistně píše o českém ateismu, o našem zalíbení v heslech, o našem umění trapnosti, ba i (a to velmi objevně a fakticky neoholeně, místy až surově) o našich historických, učebnicemi pracně glorifikovaných, událostech (praotec Čech, Bílá Hora, kníže Václav, Golem, Habsburkové, exulanti, obrození, smutný osud české inteligence, únor, šedesátý osmý, osmdesátý devátý).
Ještě dva úryvky stojí za pozornost.
„Historicky jsou Moraváci starší z obou českých kmenů a uvykli státnosti dávno před tím, než si Češi postavili první chalupu…“
nebo
„…skvostně urážlivý pojem čecháčkovství, do něhož patří všechno to, co je každému Čechovi protivné na každém druhém Čechovi a co nikdy nevidí na sobě: zbabělost, podlézavost, nedostatek sebeúcty zakrývaný vševědstvím a diktátůrkovstvím, touhou dělat dobrý dojem a nezadat si, a tou lacinou vyzrávací a vyšachovací dovedností, pro kterou si vytvořil geniální lingvistický klenot – vyčůranost.“
Další den se zkrátka nedaří. Všechny telefonní hlasy zní jako z jedné uzavřené místnosti. Betonové a bez kytek. Jakoby ty deklamované hlučné texty byly odněkud naučené. Mluvím s těmi lidmi a nevidím jejich oči. Nedávno jsem četl, že v oku psa můžeš vidět Boha. Ověřím to, až se shledám s Čendou, říkám si. Už měsíc jsem ho neviděl. A taky si vzpomenu na velké oko jednoho z tisíců islandských koňů.
Měl v duhovce Vetřelce.
Náhle a nečekaně potkávám kdysi pro mě důležitého člověka z Hradce. Dopředu vím, že mrtvolku téhle hodiny zakopu někde hodně hluboko do bláta. I když v skrytu duše nakonec uznám, že ve skutečnosti ve ztemnělých časech po západu slunce a východu dvou lahví bílého, ji budu chodit holýma rukama vyhrabávat. Nebude to zkrátka úplně prázdná hodina. Kterou bych s klidem odkopl. Vytane mi na mysli citát autora, na jehož jméno si nevzpomenu: Peklo, je místo, na kterém leží námi vyhozené hromady nenaplněných hodin.
„Ahoj, jak se máš?“ a už je mi protivná ta moje společenská faleš, kterou tady mizerně ochotnicky předvádím.
Sundávám z uší sluchátka. Ty černo stříbrné lastury, které mě spolehlivě nadnáší nad starostmi a po vypnutí mě pak nechají drcnout přímo na kostrč. Napadne mě, že některé situace, ale i lidé, mají dvojité dno. Pokud jsou lidé shromážděni v trsech, nepoznáte to. Proto to asi dělají. Trsují.
Přiděluji mu jméno, které si ještě pamatuju. Šém (což hebrejsky není nic jiného než právě jméno) vkládám kamsi do jeho čela. A už se sypou stará každodenní trápení, co kdo, kde kdo co, a tisíce nenaplněných budoucností z hlubokého minula. Tak to je a vždycky to tak bude. Vzdalujeme se od ostrovů z tehdy, až se zdají menší a ještě menší. A kupodivu se nám pak zdá po letech tak nějak menší ta občasná někdejší hrůza a tíseň. Právě ona, zdánlivě zestárlá a neaktuální, možná stojí za onou odrhnutou hrou na „bílou čáru“ a „ co jsme si, to jsme si“ a „čas všechno spraví“ a jiných analgezií a amnézií a všech těch pošramocených uklidňujících keců. Probudím se jako slizké polomrtvé dítě nějakého dávno zmizelého rejnoka. Který ale neztratil paměť a ona kupodivu s tím posléze získaným vědomím jitří staré věci, až jsou daleko trýznivější než tehdy.
Kontrolujeme se očima, ušima a nosem, jestli jsme pořád sestaveni ze stejných látek jako tehdy, v dobách počátků našich biologických soukromých průmyslů. Mám v sobě příliš mnoho krvinek písní, knih a životů. Až mám nakonec v hlavě otázku, kdo z nás dvou je tady teď, po těch letech, vlastně navíc.
Není pravda, že čas všechno spraví.
Pravdou je, že teprve čas všechno jednou naplno poví.
„Nějak se nám prodlužují tratě, Radku“, povídá.
„Mně se spíš zkracují. Ale i přesto zpomaluju“ říkám opatrně.
„Takže běžíš pomalejc?“
„To bych neřekl. Jen už ve třetí zatáčce neházím rukama nad hlavou v očekávaní vavřínového koláče, spíš počítám ta kolečka přede mnou, kdy už asi nebudu mít sílu. Na nějakým blbým třicátým místě. A budu se snažit jenom doběhnout.“
„Spoustě lidem chybíš a spoustě lidem pořád vadíš.“
„Spousta lidí už je mimo můj kruh. Četl jsi Takzvané zlo?“
„Moc čteš.“
„Myslím, že málo.“
„Málokdo ti rozumí.“
„Včetně mě.“
„No tak vidíš!“
„Vidím. Zaplaťpánbu.“
Čtu potom doma pár knížek.
Třeba Strašidla od Chucka Palahniuka. Tedy tady mi spíše předčítá do mého usínání Famfrlína. Proberu se k vnímání vždycky, když tiše zaržá nad nějakým odstavcem. Barák, který staví Palahniuk ze slov, je pro mě nedostižný. Najednou slyším, že to není vada. Ani jeho, ani moje. Odbočka někam, kde to neznám.
Jeden známý profesor na FAMU říkával svým žákům: zbytečně se nezdržujte u věcí, kterým rozumíte a které znáte. Budete jenom opakovat sami sebe.
Tohle se snažím uchopit, byť nikdy nebudu točit žádný film.
Budu vždycky točit jenom vlastní život.
Nejradši z věcí, které moc neznám.
Vzpoury. Rozhovory Karla Hvížďaly s Havlem, Suchým a Landovským. Tichá a silná knížka. Kde se stejně dobře jak odpovídají mistři, ptá i tazatel.
„Proč říkáš, že nechápeš ženy?“ ptá se třeba Hvížďala Landovského.
„Protože to je to samý, jako kdyby se člověk snažil pochopit někoho, kdo jede jednosměrnou ulicí v protisměru, prostě jede a jede, a nic se mu nestane, projede to, vyjede na druhý straně, nikdo ho nezastaví, nezatkne, nic!“
Sleduju poněkolikáté skvělý černobílý film. Control. Ian Curtis. To především on byl tehdy skupina Joy Division. Ve třiadvaceti to pak všechno ukončil prádelní šňůrou omotanou kolem krku. Je to už 30 let a dodneška mrazí další pučící generace, celé jejich množstevní tělo a celý jejich malinký akordový svět, z jeho písně Love Will Tear Us Apart. Má něco do sebe ten deprasivně znějící text.
Ve chvíli, kdy si TI DVA vymění svá tajemství a přistoupí k sobě blíž, zjistí, že se možná postavili až příliš blízko.
Následuje odtržení, nejlépe výbuchem.
Autenticita a převaha tohohle nadaného chlapce (po které tak nějak zvířátkovsky každý minimálně podvědomě toužíme) je zřejmá. Ale jeho převaha je nevybojovaná, nezaplacená a nezískaná bůhví jakým švindlem, nebo pomocí známých. Je to převaha člověka, který má autoritu přirozené vnitřní síly. Té neztišitelné sopky, po které potajmu a se závistí pokukuje kdejaké veleúspěšné pseudoknížátko.
Myslím na ty, kteří mladí shořeli.
Morisson, Hendrix, Cobain, Joplin. Myslím na to, jak ze setmělých obýváků v klidu a stínu našich lednic, myček a sporáků, s lehce nakloněnou hlavou soucitně na stranu tak nějak spolucítíme ten žár (s bramborovými lupínky na klíně) v pseudoromantismu našich latentních beatnických duší .
Jenže oni opravdu hořeli a jejich ruce byly bolestně spáleny nejdřív nejvíc ze všech. A sakramentsky je to muselo bolet.
A pak je tu veledílo L.v. Triera s názvem Tanec v temnotách. Björk jsme na Islandu nakonec nepotkali. Potkali jsme ji ale v tomhle filmu. Je tam jednoduše geniální. Neuvěřitelně uvěřitelná. Poznáte to třeba i tak, že ten biograf neskončí s titulky, ale hraje dál. Ve vaší hlavě. Ve všem, na co sáhnete. Z filmu se stane lepkavá bytost, která vás ne a ne opustit.
V té holce, kterou Björk nehraje, ale doslova žije, je obyčejná, prostá, holá síla. Trvalá a dlící na stále stejně hladině. V prostoru měsíců a roků řádově větší než jakékoliv závratné erupce bytostí podstatně komplikovanějších. Té síle se nejde naučit, nelze ji získat.
Je to síla holek, které začaly být matkou a ani na okamžik nepřestaly být vílou.
Na to nemá žádný chlap.
Jsme s Famfrlínou náhle úplně jinde.
Kolem nás jsou tisíce bublajících a třeskutě smrdících pramenů. Gejzírků a syčících par. Žluté skály s červenými hřbety. A taky stovky čtverečních kilometrů temných lávových polí se stříbřitým povlakem lišejníku. Válíme se v jezírku, co má čtyřicet stupňů. Pod sopkou. Kolem pobíhají Holanďani v zimních bundách s kapucí. Nikde na Zemi nepotkáte Mars. Tam ano. Nepopsatelné. Proto se do toho víc nepouštím.
Matička Země vám tam prostě najednou podá svoji horkou ruku.
A hrozí prstem, hbitě vystrčeným ze stovky živých kráterů. Napjatých uhrů, které hrozí prasknutím a bolí. Ano – Island nabízí bez okolků bolest Země.
Kterou v pohodovém klidu středoevropského grilování jinak nemáte šanci ochutnat.
Na severu ostrova, po mnoha stovkách ujetých kilometrů, chodíme po městečku Dalvik. Svítí slunce, obloha je průzračně modrá a na hodinkách je půl druhé ráno. Před zamčenými domy jsou na chodnících ve stojanech drahá a nezamčená horská kola. Jsou jich desítky.
Konečně se přibližuje nějaký domorodec, asi rybář (někdy tady člověk neuvidí živou duši celý den, takže klika).
„Vy se nebojíte o ta kola?“
„A jako proč?“
„No protože by vám je někdo mohl ukrást!“
Chvíli se na nás nevěřícně dívá pohledem tříletého dítěte.
„A proč by to dělal, pane?“
Zvláštní matematická formule mi zazní až pozdě k ránu.
V Čechách po návratu.
Klid nerovná se pohodlí.
Pohoda nerovná se klid.
Pohoda už je tady dávno zavedená značka a o těch se, jak známo, nepochybuje.
Jen občas někdo ucítí,
jak právě od ní vane
puch smrti.