Aktuality

Myšlenka dne

Kintera v Rudolfinu !!!!
Myslím, že je to 18. sonet W.Shakespeara:
"Krásu vždycky něco zmaří. Náhoda, stáří, či bezohledný čas..."
Ještě ho máte. Běžte tam. Umění Kintery / a třeba i Fr.Skály kousek opodál/ je osvěžující jak sklenice ledové vody po propité noci.


Pořád jen čtu. Čím dál víc. Od všeho něco. Trochu mě děsí ti, co tak nečiní. Živí mrtví,hororové postavy, řízené bůhví čím. Dle Vaculíka mrtvoly poháněné vzduchem.Jsou spokojené? Ano. A to je na tom snad to nejhorší.
(R.H.)


Tři hodiny jsme se s přítelem dohadovali o zásadách buddhismu.
O jeho přístupu k životu, světu a poznání. Dohodli jsme se,že zkusíme najít nějaký jednoduchý klíč.V noci mi pak přišel tenhle text:
Dva buddhističtí mniši si povídají v klášteře.
"Dvacet let medituji a dospěl jsem k závěru, že smysl všeho je ve vzduchu", říká první.
"To se mi nějak nezdá!", odvětí druhý.
"Tak asi ne!"povídá první a v klidu usne.
Tisíce učebnic ve třech větách.


V dobách, kdy dějiny chodily ještě pomalu, jejich nepočetné události byly snadno zapamatovatelné a tvořily obecně známé pozadí, před nímž se odehrávalo napínavé divadlo soukromých lidských dobrodružství. Dnes čas kráčí rychlým krokem. Historická událost, přes noc zapomenutá, září hned nazítří rosou novosti, takže není v povídkářově podání pozadím, nýbrž překvapujícím dobrodružstvím, které se odehrává na pozadí obecně známé banality lidského soukromí.
(M.Kundera - Kniha smíchu a zapomnění)


Nikdy jsem nepotkal jiného člověka,
kterým bych chtěl být.
(Charles Bukowski)


Smysl je něco, co člověk nekontroluje.
(Božena Správcová- "Uctívači kruhů")


"Nevypadá to s Vámi dobře. Zřejmě se Vám udělala duše.." říká doktor pacientovi.
(Z knihy "My" od Jevgenije Zamjatina)


The problem with the world is that
the intelligent people are full
of doubts, while the stupid people
are full of confidence.


Na konci každé pravdy je třeba dodat,
že víme i o té opačné.
(Blaise Pascal)


Demokracie je, když dva vlci a jedno jehně hlasují, co bude k večeři. Svoboda je, když dobře ozbrojené jehně odmítá hlasovat.
(Benjamin Franklin)


Měl jsem strach o tento národ, ale
teď mám strach z tohoto národa !
(Eugen Brikcius)


Na jednu věc mám někdy i dva,
nebo dokonce tři názory.
(L.Vaculík)


Světlo je základ všeho!
(arch.Josef Pleskot)


Věci už máme. Tak teď ještě ten smysl.
(R.Havel)


Vřele doporučuji České gastroenterologické společnosti pozvat časem k odbornému vyšetření pacienty, kteří 28.10.16 přijali pozvání podivných, morálně porouchaných a všeobecně toxických bytostí z Kafkova "Zámku" na divotvorný večírek. Jejich žaludky musí být totiž extrémně výjimečné.
(R.H.)


Náš svět je z jedné půlky konzumní, z druhé půlky virtuální. Velká část našich úzkostí a problémů pak plyne z marného hledání nějaké třetí poloviny naší současnosti.
(R.H.)


Situaci, ve které se my lidé nacházíme,
velmi dobře vystihuje nebohý opilec, jež stojí na vnější straně parku, buší pěstmi do plotu a křičí: "Pusťte mě ven!"
(Anthony De Mello)


Lidi, co o sobě vědí, že jsou slabí, nemají žádný jiný zbraně, než vražedný. Někdy mám pocit, že silný lidi nedokážou přežít jinak, než že se podřídí moci slabých. Silný lidi jsou citlivý a bojácný, protože toho vědí příliš a chápou věci.
(Pentti Saarikoski)


Na počátku bylo slovo. Na konci je hodně slov, tak hodně, že už se na svět nevleze nic jiného, než jen slova.
(R.H.)


Tragedie konce lidské komunikace spočívá v tom, že místo rozhovoru nutí jeden druhého myslet si to samé,co si myslí on.
(R.H.)


"To, co nyní řeknu, není projevem univerzitní povýšenosti ani sarkasmu. Třetina obyvatel této země je slabá duchem. Každý sedmý občan je debilní nebo dementní, nebo alkoholik a zhruba polovina obyvatel této země má podprůměrný intelekt."
(Miloš Zeman v Poslanecké sněmovně při projednávání zákona o referendu, 1992)


Televizor je zařízení, kterým nakukujeme do prostředí, kde se vyrábějí zvuky a obrázky. K naší potěše, vzrušení a pobavení. Přemýšlení, hledání kontextu či pochyby nejsou třeba. Od toho jsou kavárny. Po staletí na poutích stával vypravěč s ukazovátkem a tabulí s animacemi. Je to vlastně pořád totéž. Jen technika je jiná. Rychlejší a v HD,se střihem. Tím nějvětším cenzorem, který media mají. TV je zkratka. Přímo k pouťové atrakci.Jsou lidé,kteří se jí zbavují. Ti mě zajímají víc, než nové technologie nerovných obrazovek.Doteď byl život diváků plochý, nyní začíná být i ploše prohnutý.
(R.H.)


Čas je napočítaný pohyb
ve vztahu k před a po.
(Aristoteles)


Už nesdílím rozhořčení nad naším presidentem. Jsem nadšen. Tenhle národ neměl nikdy přílišnou sebeúctu a lidovou filosofií bylo posledních 80 let přizdisráčství. To, že se objevil klaun v pravém slova smylu, je minimálně nadějné.
(R.H.)


U posledního soudu se dovíme,
že jsme měli jedinou povinnost:
být šťastni.Kdejaký idiot, ale i myš
nebo komár, nás předběhl.
(Vl.Kokolia, Vy-já-dření)


Česká společnost je nízká a v moderních
dobách vždycky byla, neboť obdařena
citem vždycky včas se zbavit něčeho,
co ji převyšuje to nakonec postrádá.
(R.H.)


Všichni máme křídla,
jen někteří z nás
nevědí proč.
(Michael Hutchence)


Někteří lidé jsou jako černá díra.
Mají takovou gravitaci a takovou
vnitřní hmotnost, že z nich prostě
nemůže nic vyjít. Ani světlo.
(R.H.)


Žít sám? Je to snesitelné,
pokud svou samotu chápete
jako bytost.
(R.H.)


Jediným místem, kde najdete lásku
před sexem je slovník.
(Murphyho zákon)


V kyberprostoru letí netříděné informace stejnou rychlostí. Úplná kravina se k vám tudíž blíží stejně rychle jako zpráva, která by mohla změnit váš život.
(R.H.)


Sometimes you never know the true
value of a moment until it becomes a memory.
Some of the best things in life
are mistakes.
(Iman Bowie)


Nemůžeme mít větší ani menší moc
než tu, kterou máme sami nad sebou
(Leonardo da Vinci)


Na všechno opravdu důležité
je člověk sám.
(S.Dalí)


Člověk chráněný člověkem
před člověkem – to je láska.
(G.Corso)


Mobily marně zvoní do noci. Spolehliví partneři dneška. Těm, kdo se chtějí držet stranou, mobily pomáhají zůstat v kontaktu.
Těm, kdo chtějí zůstat v kontaktu, dovolují držet se stranou.
(R.Denemarková)


Největším a nejtragičtějším problémem
postmoderní společnosti je stále více se zhoršující schopnost odlišit důležité od nedůležitého
(C. Höschl)


Velká obtíž je v tom,že náš národ si dost
potrpí na to, aby si potrpěl.
(J.Werich)


Nemůžeš-li být dobrým příkladem,
ještě pořád můžeš být příkladem
odstrašujícím.
(A. Einstein)


Protiklad tíha-lehkost je nejtajemnější a nejmnohovýznamnější ze všech protikladů. To kdysi napsal Kundera. Tak si říkám – buď vlídnej ! Protože každý z nás se pere s něčím těžkým. Bez ohledu na to, v jaké fázi životní lehkosti se právě nachází.
(R. H.)


Jak řekl režisér Zelenka:Cimrman byl od podstaty protest.
Dnes ho citují u grilů ta největší hovada. Za fotku s Jarkem by dali cokoliv. I ten nejnechutnější developer si v autě pouští Cobaina. Je to něco mezi morální plastickou operací a karmickou omluvenkou.
(R.H.)


Lidi jsou strašně nudní, když jsou pohromadě.
Jen o samotě můžete rozvinout vlastnosti, které jsou na vás skutečně zajímavé
(A.Warhol)


Češi jsou prostě národ, který pochází z chalup. Všichni jsme ve třetí generaci sedláci, mlynáři nebo ještě míň. A hlavní stránka našeho plebejství je ta lokajská.
(Mikuláš Bek, rektor Masarykovy university Brno)


Skutečné myšlení netouží přesvědčovat, ale inspirovat. Přesvědčení je myšlení, které znehybnělo
(M.Kundera)


Herec není hráč, protože krev hráčů je pravá a slzy opravdu slaný
(K.Peteraj)


Naším nevětším a smrtelným problémem jsou malé horizonty.
(Jaroslav Rudiš)


Všechno nakonec dobře dopadne.
Pokud něco dobře nedopadlo,
znamená to, že ještě nebyl konec.
(John Lennon)

Zajímavost

Něco o mé práci:
http://www.ceskatelevize.cz/porady/1100492707-na-stope/417236100132019/

Něco o mé práci:
http://www.ceskatelevize.cz/porady/10993853591-legendy-kriminalistiky/



Udělil jsem svoji soukromou Magnesii Literu. Ladislav Šerý je naprostý mimoběžník. Jeho román NIKDY NEBYLO LÍP je malý literární zázrak. Generační výpověď, za kterou by se nemusel stydět Hakl, Kundera, ani Bukowski.




Divoká labuť a jiné příběhy. Nová kniha Michaela Cunninghama.Pohádky, které všichni známe, přetvořil tenhle geniální vypravěč. Jsou temné a často až zvrácené. Až se najednou stávají dokonalým a pravdivým obrazem našeho děsivě krásného života.


Jezero od B.Bellové je skvělá kniha. Připomíná mi trochu svět Kosinskiho Nabarveného ptáčete, či první romány P.Hůlové. Brilantní, tísnivé, inspirativní. Pro mě kniha roku !


Čtu ještě Chválu pomalosti od Carla Honoré, Poslední cestu Ralpha Dutliho, Mozaiku zamyšlení z polyfonické zahrady EDO a Jednu větu A.Kareninové. Po dlouhé době jsem viděl i dva dobré filmy - Takovej barevnej vocas letící komety o F.Topolovi a geniální " malířský " filmový opus Petera Greenawaye Kuchař, zloděj, jeho žena a její milenec. Všechny ty věci mi pomáhají odletět na chvíli ze smutného českého údolí v téhle děsivě postpravdivé době.A po dlouhé době listuju Českým snářem.Vaculík. Co dodat.


Výborný je rozhovor s Dr. Radkinem Honzákem v časopise Týden. O tom, jak jsme hříchy proměnili v nemoci, o tom, že jsme nedorostli ke svobodě a neumíme ji ocenit, i o tom, že lidé delegují zodpovědnost za svůj život na faraony, kteří jim večer nasypou misku fazolí..


Něco o mé práci!!!!!!
https://www.stream.cz/temna-zona/10005454-u-pitvy-si-poustim-hudbu


9. května 2014 se Nizozemský národní orchestr chystal hrát skladbu G.Mahlera. V sále byla přítomna královna Beatrix, která pilně navštěvuje koncerty. Toho využil šéf orchestru, muslim , který začal vychvalovat
" přednosti " islámu. Hudebníci se beze slov zvedli a s nástroji opustili jeviště. Před
očima panovnice předvedli, že už mají dost pýchy a muslimské arogance. Byla to opravdu mimořádná událost, to video by mělo obletět svět. Husí kůže - není co dodat
http://safeshare.tv/w/cqjiYhtiXs


Tak tuhle píseň jsem si odvezl z Pacova. Vy, kteří ještě věříte na lásku, si to užijte. My, kteří už moc nevěříme, tak my to máme skoro za hymnu. Zkrátka - projekt bez naděje.
https://www.youtube.com/watch?v=bR_7RwqmQP8


Můj životní souputník Jiří Bílý ( www.jiribily.cz) dokončil novou desku plnou jím zhuděbněných básní pana Antonína Sovy. Křest proběhl v Pacově dne 26.6.14. Tamtéž bude Jiří s Michalem hrát na Pacovském poledníku dne 23.8.14. A bude tam i Mńága a Ivan Hlas a Peter Lipa a spousta dalších (včetně mě za moderátorským mikrofonem:-)


Kolonizují prostor společnosti. Privatizují náš osobní prostor ( u slabších i jejich duši).Český rok po konci světa (Orientace LN ze soboty 4.1.14 - Josef Chuchma), nebo Odepřít poslušnost - Násilí podle Slavoje Žižka ( A2-26/2014 str. 27). Děsivé a zřejmě mlčky pomíjené zprávy o našem převedení do klecí. Pobuřující - jak pro koho.


"Uhnali jsme si touhu po pevné ruce". Cyril Höschl ve velkém rozhovoru poukazuje na věci, ze kterých se tají dech. O kořenech naší "blbé nálady". O závisti. O tom, že naši první signální ničí parvenuové. A taky třeba o tom, že dávat na odiv něco, co jsem nabyl, je naprosto infantilní, přízemní a ubohé. Lidové noviny, Rozhovor, 5.října 13, str. 11.


Máme jen pár autorů, kteří patří bez debaty do světového literárního kontextu ( Kundera, Hrabal, Hašek...).Nepochybně světovým autorem byl i muž, jehož jméno tady bohužel není příliš známé. Jeho nadčasové texty však nesou všechny znaky nejvyšší literatury a ryzí geniality. JIŘÍ DRAŠNAR ZEMŘEL V KALIFORNII 17.3.2013..


Zákon 198 /1993, paragraf 3, hovoří jasně. V případě komunistické strany se jedná ( dle zákona) o zločineckou oranizaci. Komunistické hnutí je tedy podle platné legislativy nezákonné. V době , kdy se stávají našimi "představiteli" lidé kteří byli předsedy OV KSČ ( hejmtan), či nechali střílet do lidi na hranicích ( náměstek hejtmana) je třeba říci, že ti, kteří s nimi spolupracují jsou rovněž zločinci. Právně to asi obhájí, ale morálně ( pro ně nejspíš slovo v hebrejštině) je mi z nich úzko.


Tenhle klip mě k nostalgii vskutku nedohnal. Pouze jsem si všiml, že tam hraju na Gibsona, jehož cena není a nebyla malá.Někde se mi, na mých životních kruhových objezdech, " ztratil ". Tak jen doufám, že Dotyčná na něj buď dodnes hraje, nebo ho alespoň prodala řekněme za přijatelnou cenu.
http://www.youtube.com/watch?v=OX4U7i8YHhQ


Ano, jsme slepí, neboť jsme se nechali oslepit. A je to naše vina, naše pohodlnost, naše rezignovanost. Stali se z nás slepci, kteří sledují televizní zprávy a namlouvají si, že něco vidí, čtou noviny a věří, že se něco dočetli, zběsile pátrají na internetu a doufají, že se proklikají z bludného kruhu. Nechali jsme se oslepit těmi, kteří zatraceně dobře vědí, že slepci se lépe vodí. A vůbec nejlépe se vodí ti, kteří o své slepotě nemají ani páru, jsouce naopak přesvědčeni o své bystrozrakosti, pronikavosti vhledu a důvěrné znalosti věcí za zrcadlem.. Hledí třeba na politikův předvolební plakát a nevidí, že síťovka v jeho ruce je ve skutečnosti beznadějně vybrakovaná. Vidí jenom to, co chtějí vidět a jejich realita se tak stává vrcholnou ideologií, fantasmatem, z něhož byla vytěsněna empatie coby nezbytná součást ochrany druhu. Proto ji, kdykoliv se sobectví utrhlo ze řetězu, bylo třeba obelstít například tím, že se protivník odlidštil nějakým bizarním pojmenováním, aby už nestál člověk proti člověku, Francouz proti Němci či Italovi, ale žabožrout proti bošovi, případně makarónovi…, což přispělo k oné zvláštní slepotě, bránící proti sobě vidět člověka, ale nepřekážející schopnosti zamířit na jeho srdce...
Více v mrazivém textu L. Brožka

http://www.blisty.cz/art/65841.html


To mě bavilo a živilo !!!
http://www.ceskatelevize.cz/porady/1093836883-na-plovarne/


Ve Francii, kterou už pár let miluji, rostou úžasné holky
http://www.youtube.com/watch?v=sp3G50jBRuU


Obsazení Wall Street mě zaujalo, ale z tohohle protestu jsem měl husí kůži !
Výňatek z opery G. Verdiho Nabucco - sbor zotročených Židů odvlečených po prohrané válce do Babylonu asi 590 před našim letopočtem. Opera se hrála v Římě letos při příležitosti 150. výročí moderní Itálie za přítomnosti
Berlusconiho a starosty Říma, který v rámci projevu před zahájením opery kritizoval škrty rozpočtu na kulturu. Už před začátkem opery byl dlouhý potlesk. Italové milují Verdiho a jeho opery a většinou znají opery nazpaměť a slavné árie zpívají často spolu. Opera roběhla normálně až k uvedenému sboru jehož první slova v překladu jsou : " Oh má země, tak krásná a ztracená.. " V hledišti bylo zvláštní napětí, které cítil dirigent i účinkující. Když skončil sbor otroků, byl obrovský aplaus. Dirigent slyšel výkřiky: " Opakovat !" A rozruch neustával. V Itálii není zvykem opakovat části v průběhu opery, ale nakonec, když se rozruch utišil, obrátil se dirigent na
Berlusconiho a řekl: " Jsem Ital. Cestuji po celém světě a teď se stydím za to,co se děje v mé zemi a proto ( směrem k obecenstvu ) přijímám Vaši prosbu o opakování ! Nejen pro vlastenecký obsah, ale při dirigování slov " Oh má krásná ztracená země " myslím na to, že když budeme takto pokračovat, zničíme kulturu, která tvoří historický základ Itálie. V tom případě bude naše země opravdu ztracena ."
Potom řekl: " Já, Motti jsem mlčel po léta. Nyní bych chtěl dát této písni skutečný význam. Jsme doma v Římě, v divadle se skvělým sborem a nádherným doprovodným orchestrem. Navrhuji Vám, abyste se připojili, a budeme zpívat všichni spolu. " Potom zahájil opakování písně sboru, obrátil se k publiku a dirigoval jejich zpěv. Lidé byli vidět jen tmavě, protože osvětlené bylo jen jeviště, ale jak publikum, tak všichni na jevišti, zpívali ve stoje. Když sbor skončil, bylo vidět, jak si ženy zpívající ve sboru utíraly slzy.

http://www.youtube.com/embed/G_gmtO6JnRs


www.tichyfotograf.cz
www.kresadlo.cz
Dvě stránky, které mě neustále baví a naplňují optimismem !!!


Čestnost jako deviace, aneb jak systémová korupce vytlačuje slušné lidi na okraj. Ti inteligentní,a nedej bože ještě morálně dobře nastavení, prostě vypadávají ze hry, což je známá teze o degeneraci elit, kteréžto jsme nyní svědky (kvalitní rozhovor se sociologem P.Fričem najdete na stránkách Literárních novin,ročník XXI,č.36)


"Proč jsou dnešní dívky nesnesitelné?".
Tak se jmenuje půvabný a provokativní text Jana Sterna v Britských listech. Doporučuji. Apropo právě mu vychází nová knížka " Psychoanalýza všednosti ". Jak ho tak znám, máme se na co těšit !
http://www.blisty.cz/art/52196.html


"Láska k moudrosti" jako psychosa? Aneb bylo Platonovo proslulé podobenství o jeskyni poruchou filosofovy duševní rovnováhy? Martin Škabraha napsal velmi zajímavou a těžkou stať na tohle téma. (Čtrnáctideník A2, č.17, str. 18)


Sprcha s hodně studenou a hodně čistou vodou. Kdo má trpělivost, může zažít jeden z nejsilnějších thrillerů současnosti.Spousta věcí začně dávat smysl.Ale je to děsivé...

Koukolík o deprivantech
Moje tipy

Výborné čtení o současné ruské literatuře a to nejen o Sorokinovi. Taky o Michailu Jelizarovovi, Iljovi Kukulinovi a Anně Barkovové. A k tomu všemu hodně dobře napsaná recenze na nového Kahudu. Vše je k nalezení a pochutnání si ve čtrnáctideníku A2 č.16. z 30.7.14.


Dobře napsané, břitké a přesné. Větší horor než Paranormal aktivity. Pavel Šafr definoval náš porevoluční vývoj ve dvanácti obrazech. Všichni, jak jsme tady, by to měli mít neustále na nočním stolku ( Reflex 9 ze dne 27.2.13, str. 10-13)


Slávek Janoušek mi poslal svoji knihu. Jeho prvotinu, která je zároveň druhým dílem trilogie s názvem My tři a já. Folkaři umí i dobře psát.První díl napsal Vl.Redl. Slávek, dle mého, nezůstal pozadu.Už přibyla i poslední část Od Samsona. Vřele doporučuji ( viz Fotogalerie)


A2 ze dne 19.6.2013 stojí za to ! Už kvůli plnokrevnému rozhovoru s Pavlem Kosatíkem s názvem "Co je to být Čechem ?" Hořké čtení o národních mýtech a o našich potížích s hodnocením národních hrdinů a zrádců. O ryze " českém " tupém zjednodušování. Nu a pak životadárné textíky Milana Kozelky - Raňajky v Bazmekistáne. Jednoduše kouzelné.


Ondřej Nezbeda to konečně napsal. Hašek není "Hrušínský", je to mnohovrstevný existenciální autor. A Švejk byl pro mě vždy spíše postava do mystického hororu, až na husí kůži. Strašlivý ponor, když si odmyslíme knedlíkové české pojetí. Více na str. Respektu č.17 v textu - Záhadný Hašek.


Kulturní čtrnáctideník A2 (13.3.2013) je věnován "Lásce". Našel jsem tam dva skvělé texty. Jeden napsal Zygmunt Bauman ( O tekuté lásce...), druhým je rozhovor s vycházející hvězdou světové sociologie Evou Illouz.Vypadá to tak, že nejen ekonomika má na kahánku..


Eva Turnová!! Pokud nevíte - basačka od Plastiků. Taky někdejší Sabrina Black Emila Hakla. Taky výborně a vtipně píšící ženská. Právě jí vyšla knížka Turnový háj ( objednávky na eturnova@volny.cz)


O "postkritické době" , o kontejnerizaci světa, o slepé ulici, kterou se společnost řítí..brilantní text V.Bělohradského ( Salon,14.2.2013)


Během svátků jsem měl tři zásadní setkání:
1. Převratný výstřel kinematografie - film "Holy Motors" Leose Caraxe. Jeho podivný hrdina Oscar na otázku - proč to všechno vlastně dělá, odpoví kouzelně : pouze pro krásu toho samotného gesta. Filmová magie desetiletí !
2.Knížka "Myšlení rychlé a pomalé" z pera Daniela Kahnemana, která nás ohromí uvědoměním si vlastního omezení.
3.Dva dny s Vlastou Redlem, které mě naopak obdařily pocitem jakéhosi lidského neomezení.


"..z valné části se zabýváme blbostmi..." Hektická ospalost - to je nesmírně moudrý text, který mě na konci roku asi nejvíc oslovil.Díky, pane Chuchmo !( Kavárna, Víkend dnes 22.-26. prosince 2012)


"Mazlíme se s náhražkami". Rozhovor s Marií Langerovou. Mimo jiné o její nové knize " Hnízda snění". Taky o tom, že manipulace označujeme rádi jako "interpretace" ( A2-kulturní čtrnáctideník 24, ze dne 21.11.12)


Přibyl nový text v Zápisníku - "O Vesmírech ( bez rozdílu velikosti)".


O tom, jak J.Joyce svým Odysseem otevřel další území. O velké planoucí hranici literatury, kterou tahle geniální kniha ve skutečnosti asi je. Velmi pěkný je rozhovor s anglistou M.Pokorným o Odysseovi, vědě a psech s názvem " Literatura neodhaluje, ani nemyslí " (čtrnáctideník A2 č.19/12, str.24-25)


"Jsme záludný, nekorektní a k odpovědnosti neochotný lidský materiál. Ano, to, co žijeme je pokračováním normalizace,protože jsme nedokázali přestat" - to říká ve velmi břitkém a hodně obnažujícím rozhovoru Pavel Kosatík. Stojí to za přečtení i za trochu sebestudu. (Čekání na nového Havla,Salon 20.září 2012)


Evoluce člověka skončila - tvrdí v dechberoucím rozhovoru britský biolog Steve Jones. Stojí to za to ! Respekt 22, str. 47-51.


"Pád Jeruzaléma, aneb Kdy je společnost nemocná ?" Další nebroušený diamant z pera mého oblíbeného věčného provokatéra a psavce Jana Sterna. Tentokrát k nalezení v kulturním čtrnáctideníku A2-10/2012. Taky jsem si koupil jeho novou knížku - Černé libido ( opět skvělé čtení).


Evropa bude jednou islámská - pozoruhodný a poněkud děsivý rozhovor s biologem, filosofem a spisovatelem Stanislavem Komárkem je k přečetní v Salonu ( příloha Práva) ze dne 10.5.2012


Neodkládejte život na jindy- pozoruhodné povídání s P.Fialou ( Mňága a Žďorp). O muzice, životě a o českých rádiích. Dobré to je !(Reflex z 10. května, str. 59-62)


Přibyl nový text v Zápisníku:
O disentu krásy a pastech času ( úvahy o umění nevejít)
(4.3.2012)


NÁVŠTĚVNÍ KNIHA BUDE DOČASNĚ OTEVŘENA !!
( Jedná se o pokus otevřít diskusi k mým textům. Osobuji si právo na některé osobní invektivy vůbec nereagovat, případně je smazat. Moje odpověď tudíž nebude automatická. Pokud tato akce nesplní účel, bude kniha opět uzavřena).
Díky. R.H.


Teď zrovna moc nepíšu. Což ale neznamená, že taky nečtu. Čtu ! Tak například :
http://trcalek.bigbloger.lidovky.cz/c/235912/Vanoce-jsou-jako-perverzni-sex.html
nebo
www.lucifer.bloguje.cz
Jsem spokojen !!! Svět bloggerů je už dost velký na to, abychom pochybovali o jeho smyslu.


Novou knihu Josefa Formánka "Umřel jsem v sobotu" jsem přečetl za noc. Delší dobu si myslím, že jde o jednoho z nejzajímavějších českých spisovatelů.Opět mě nezklamal! A má úžasné webovky:
www.josefformanek.com



Svět bohatne a chudých přibývá. Tak se jmenuje skvělý rozhovor s filosofem Thomasem Poggem. Třeba i o tom,že z chudých zemí odtéká ročně desetinásobek toho, co jim pak pateticky dáváme jako rozvojovou pomoc.(Respekt č.3, str.46-50)


..s večerem se světlo na konci ulic ještě jednou protočilo. Světlo bylo dotěrné. Varovalo okolí, že nastane noc. Domy se zmenšovaly, byly menší než lidé, kteří procházeli kolem. Mosty byly menší než tramvaje, které přes ně jezdily. A stromy byly menší než obličeje, které pod nimi osaměle procházely.
Všude se rozlézala touha po domově a ukvapený spěch. Osiřelé obličeje na ulici ztrácely obrysy. A viděla jsem v nich viset kus mračna, jak se k mně přibližovaly. A když stály těsně přede mnou, smrskávaly se každým krokem. Jen dlažební kameny zůstávaly velké. A po dalších a dalších krocích visela místo mračna v tváři dvě bílá vypouklá bělma. Při dalším a dalším kroku, těsně předtím, než mě obličeje minuly, se bělma slila v jedno.
Držela jsem se konců silnic, kde se drželo světlo. Oblaka, chuchvalce zmačkaných šatů. Otálela jsem s návratem… ale v nehybném světle záleželo na chůzi, musela jsem jít rychleji. Postranní ulice na noc nečekaly. Balily si kufry.
(úryvek z knihy Herty Müllerové Srdce bestie)


Čtvrt století jsem žil v komunismu. Dlouho mi chyběl trefný název doby, ve které se nacházím teď. Už ho asi mám:
http://www.blisty.cz/art/60743.html


Povídání s Erwinem Hellerem o zrychlování světa, o umění odpočinku, o tom jak sami sebe vykořisťujeme a že nicnedělání je zatraceně těžká práce,najdete v Respektu č. 26/27 na str.48-53.


Doporučuji k přečtení čtrnáctideník A2 č.10. Najdete v něm tentokrát vynikající text z pera Jana Sterna s názvem Pocit stísněnosti v posteli. Nevídané souvislosti předkládá tento mistr psychoanalýzy i slova.


Tíha mateřštiny. Tak se jmenuje text Jana Sterna na stránkách týdeníku A2, č.26.Taky mu vyšla nová knížka ( Mystika západu). Už ji mám a čtu. Je moc dobrá.


Respekt č.41 se vydařil! Rozhovor s filozofem Konradem Liessmannem, potažmo povídání s "fotografem mrtvých" Joelem-Peterem Witkinem o odvaze, smrti a hledání krásy, a taky text o Vargasu Llosovi, čerstvém nositeli Nobelovy ceny za literaturu.


" Reklamní agenti to nezachrání". Tak se jmenuje rozhovor A.Plavcové s prof. Kamilem Wichterlem. O jeho geniálním otci, o tom, že když Edison vynalezl žárovku byla tato už 25 let patentovaná, o tom, že matematika je ve skutečnosti nesmyslná, a o mnohém dalším. Vyjimečný chlap. Viz příloha LN č. 47, str.6-13.


Říkal mi kdysi jeden věhlasný místní muzikant : " Stejně jednou skončíš u Gabriela ! ". Stalo se. A já ho poslouchám když je mi dobře, i když třeba není.

P.Gabriel

Tyto stránky si zatím zobrazilo 1920654 návštěvníků.

Přihlášení

valid xhtml 1.0 strict - css - php
Matyáš Havel, 2008

O klidu a o pohodě (i o jiných opozitech)

xx

...

xx

...

xxx

...

xx

Ian Curtis

xx

...

xx

Island I.

xx

Island II.

xx

Island III

xx

Island IV

xx

Island V

xx

Island VI

xx

Island VII

xx

Island VIII

xx

Island IX

xx

Island X

Tupá branže nůžek v mé ruce rychle zajíždí do průdušky jako nějaké dlouhé mokré zvíře do nory a já si všimnu ze všeho nejdřív, jak mi v malých mapách jakési lokální unie vlhne hřbet ruky v těsné gumové rukavici. Hned na to registruju, jak plná je ta křupavá trubička, co se podobá nějaké trpasličí hadici od sprchy, nějaké řídké nahnědlé matlanice.
Mrknu se na stolek vedle a z dálky vidím ročník narození té ženy na pitevním stole. 1974.
Do papírů potom musím chtě nechtě napsat: aspirace žaludečního obsahu po požití alkoholu. Za nějakou chvíli vidím, jak zvědavě nahlíží do těch lejster člověk v plandavém černém roláku, který tu paní posléze odveze pryč v plechovém nitru své tmavé dodávky, a bude pomalu připravovat její poslední obřad. Obřad je docela vznešené slůvko, napadne mě.
Mozek mi náhle nabízí zcela nevyžádanou a taky docela nepříjemnou představu jakési nakyslé a nepatřičné okolnosti, která se bude vznášet nad hlavami vesničanů kdesi na malém hřbitůvku, až se budou za pár dní loučit se svou sousedkou. A budou to v té době už všichni vědět. V jejich hlavách se vytvoří obraz, který nakonec zazní naplno až později, někde v místním hostinci: ožrala se a začala blít a vdechla to, Fando, představ si to…
Při imaginárním obrázku jejích dvou dětí v narychlo spíchnutých smutečních jupkách a nad nimi stojícího manžela s rudýma očima a zkamenělou dolní čelistí vypnu svůj soukromý biograf a utíkám rychle chodbou do své pracovny. Husí kůži na předloktích ovšem nijak nevyžehlím. Ta musí zmizet sama. Za pár minut to udělá a už se neobjeví celý den. Většinou tohle hrbolaté číslo opravdu předvádí jenom jednou. Už si asi zvykla, že pořád dokola pumpovat těmi malými kopečky tam a zpět, shora dolů, když jsem v práci, vlastně nemá smysl.
A vyhladí se a zchladne.
Vychladí se a zhezkne.

Naježí se až někdy v noci. Sama od sebe. Při jakémsi podivném sexu mezi polovědomím a lepkavými křídly nočních můr.

V kanceláři na mě čeká starší pán. Vlastně není tak docela starý, uvědomím si když se k němu nakloním. Je jenom prudce zestárlý - jako většina pozůstalých. Vždycky z nich mám stejný pocit: cítím jejich zvláštní stud, že právě oni zůstali. Po někom. Po kom se stali pozůstalí.

Všechny končetiny má důsledně pokrčené. Ve skoro tupých úhlech. Pokrčené má vlastně úplně všechno, čím zaplňuje prostor. Tedy teď těch pár krychlových decimetrů. Na skeletu obličeje má volně nataženou masku z bledé kůže, po chvíli si všimnu, že v ní vlastně vězí celý a že je mu velká. A v ní mu tak neutrálně, jedna o druhou, tiše cvakají kosti. Jako když hodíte vyschlou ptačí kostřičku do pytlíku od mouky. Najednou vnímám jeho zvláštní klid, který je už jen zbytkem po bouři, která se nedá zvládnout jinak, než přečkat. Rezignovaný klid po položení (a také nezodpovězení) všech nejdůležitějších otázek, které v této chvíli musí být předestřeny. Přesto se zeptá:
„Doktore, proč to udělal?“
Jeho hlas zazní jako z megafonu, kterému docházejí baterie.
Vybavím si tu pitvu. Mladý kluk, ročník mého syna. Vidím v paměti i to žluté lano a vzpomenu si i na ty smsky, citované ve spisu.
„To bohužel nevím,“ snažím se o profesionalitu, která se rychle drolí jak písek, sotva uslyším klepot jeho polobotky pod křeslem o koberec.
Následuje hovor pokrývající mnoho minut, naplněných mými mnohokrát opakovanými větami, jeho zbělenými klouby na opěradle křesla, mýma očima, které se marně snaží udržet v horizontále, a jeho tváří, která postupně ztrácí svůj tvar a soudržnost.
Postupně se mění. Je to tak vždycky, když ti lidé mluví s člověkem, který se tak zásadně díval do nitra jejich blízkého. Kdyby věděli, že o jeho skutečném nitru netuším vůbec nic, stejně jako často oni po desítky let. Natož já po pár hodinách.
Moje ústa a jakási drnčící mechanická cívka odvíjejí věty, které musí být nyní vyřčeny, musí zaznít, a mezitím si mám čas prohlížet tvář toho muže, otce, který přišel o syna, kterak se mění do bezbarvé a neurčité lhostejnosti.
„Ale vždyť já vím“ vzdychne, ale já už toho moc neslyším.
Chvílemi si drží rukama (které teď vypadají spíš jako tlapky nějaké bůhvíkde zapomenuté podvyživené opice) svoji hlavu tak, jak by si asi jiný chránil slabiny. Občas vypouští víčka a přilehlou část tváří do vlnivého mdlého pohybu, ve kterém chybí jakákoliv snaha udržet důstojnost. Ta už před pár dny definitivně zvedla ruce nad hlavu a mátožně kamsi odešla.

Motor imunity konečně naskakuje a vede mě po úplně jiné silnici představ. Ve kterých je záplava neurčitě se tvářících hlav a lhostejných grimas těch, kteří ob dvě generace při vyslovení jména mrtvého nebudou cítit nic, možná si vybaví nějakou dávno založenou fotku z bramborové brigády nebo narozenin. Teď to jméno visí zřetelně na bílém štítku velkého kovového šuplete naší lednice. Jeho tělo leží v poslední podivné společnosti hned vedle motorkáře z jiného kraje, ale úplně stejného věku. Možná poslouchali stejné mpétrojky, mihne se mi hlavou divná myšlenka.
A pak, ve třetí generaci, nebude jeho jméno už vyslovováno. Zůstane navždy stištěno mezi žlutými stránkami tlustých svázaných knih v plechových skříních obecního matričního úřadu.

Takhle to je.
A představuju si i tu holku, co cvakala ta písmenka do mobilu. Nevěděla, že jsou osudová. Facebooková generace nepřisuzuje písmenům velký význam.
Smrt občas ano.
Vidím ji v budoucnosti, sedící mezi vnoučaty, na klenutém břiše tác s paprikovými krekry, hledící zaujatě na obrazovku s pěkným zamilovaným příběhem. Už dávno přestalo její nitro bavit se se svým svědomím. Únava materiálu. Po tolika letech. Vždyť vlastně – bůhví jak to tehdy všechno s tím bláznem bylo, že…

Ten muž konečně odchází a opatrně mi tiskne ruku. Asi si oba uvědomujeme, co naše ruce v tomhle krátkém příběhu o jednom mrtvém měly ve skutečnosti na starost. Divám se za ním a v tom jeho pomalém odšourávání chodbou zřetelně cítím všechno, čím už nikdy tenhle muž nebude.

To byly ale tvrdě odžité hodiny v tomhle dusném dopoledni, říkám si sebelítostivě, a hned se trošku pokárám za osobní slabost. Jen naoko. Protože tu v podstatě vítanou sladkoslanou emoci stejně vždycky včas zaleju sklenicí sentimentu s příslušnou slzou narcismu, aby pánovi tak nějak nikdy úplně neuvadla.


Je pozdě odpoledne a já postávám před velkou lednicí na našem oddělení. Moji mrtví tu nažloutle leží v tichých společných hodinách, které (krom toho, že nemají smysl) teď momentálně mají konkrétního pozorovatele. Ale nepotřebují ho. Myslím na to, jestli je nějaká věc, či okamžik, který důstojně přežije beze svědků, bez někoho, kdy by je zaznamenal. Možná že nejsilnější, ale i nejslabší jsou právě ty vteřiny beze svědků.
Které se marně snažíme zahlédnout, alespoň koutkem oka. A zaznamenáme jen dohmat vlastní duše, která dorazila sama k sobě a tak trochu sama sebe požmoulává a hněte. Zjistíme pak jak moc je snadné právě tohle sebemuchlování vydávat za obrázek zapadlý do onoho očního rohu.

Na lednici se leskne skrz žaluzie přiletělé pozdní odpolední světlo a mě v tu chvíli napadne, jak by možná tuhle chvilku uchopil slovy Cormac McCarthy, jehož Krvavý poledník jsme po večerech hltali s vílou na Islandu. Spouštím (úmyslně momentálně neznaje literárního boha ani soudce) stavidla, přes které se valí jakási nepovedená cover verse:

Tak tedy třeba:

„…světlo dopadá na přední blyštivou stěnu lednice, která se zdá mokrá jako zeď nějaké pradávné severské sauny. Obepíná teple obrysy jakýchsi korýšů, kteří se plazí nahoru, ale teď, právě v tomto okamžiku usnuli. Posun jejich těl vytváří jen pomalý pohyb slunce, protože spěch tahle nazelenalá světýlka vůbec nerespektují. Všude je cítit závany pachu starých a náhle odněkud přehazovaných ovčích houní, plných krotké plísně a vůní podobných octu, psí srsti a dávných malířských potřeb. Po zaskřípění pantů těžkých dveří, které zazní do ticha jako spadnutí starých skřipek přímo na kobylku, jsou náhle vidět hladká bledá chodidla, která jakoby nikdy nebyla namáhána zemí. Mezi nimi němě visí úroda smotaných konců prostěradel do obtloustlých visících nudlí, které ve studeném vzduchu vypadají jako nabílené palice přezrálé kukuřice.
Pak si všimnu jednoduchých stehů na stěnách břich.
Všechny jsem je pitval a jejich orgány jim nastrkal zpátky dovnitř“.


Dívám se v klidu.
Protože v klidu jsou moje objektivy plné prázdna nachystaného snímat. Doširoka připravený film, na který nahraju vše, co lze.
Klid je především po hrdlo naplněná zvědavost.


Pozdě večer, už doma, vyženu mysl na pastvu. Nechce se jí, ale musí. Spásá Benjamina Kurase a jeho knížku Češi na vlásku.


Tahle přetenká příručka národního přežívání je nabitá myšlenkami, ale i historickými fakty, ze kterých studí. Tedy alespoň toho Čecha, který nemá ve zvyku s praporem na rameni skákat do rytmu přitroublého Davidova songu.


„Často se říkává, že národy, jejich charakter, dějiny většiny národů se tvoří částečně z legend a mýtů, částečně z podujatého výkladu několika skutečně zdokumentovaných a několika údajných dějinných událostí, ale hlavně ze současného konsenzu vnímat kolektivní minulost tak, aby to napomáhalo vytvářet určitý model budoucnosti. Dějiny byly vždy výsledkem lidského rozhodování o nadcházejících konkrétních činech. To se řídí tím, jak lidé pojímají svoji minulost v době, kdy rozhodují. Přepisovat dějiny podle vlastního pojetí se záměrem změnit svou budoucnost je legitimní nástroj národního přežití“.


V další části knížky mě velmi chytá za límec úvaha o Pohodě. V české podobě. Čte se to jakoby se člověk vracel do povědomé krajiny, kde to od dětství vlastně důvěrně zná.

„Češi milují pohodu. Milují ji natolik, že ohledy na pohodu obvykle převažují nad takovými prázdnými pojmy jako je ideologie, idealismus, hrdinství, čest, statečnost – a někdy i nad některými méně prázdnými jako povinnost, poctivost, etika, spolehlivost.Což neznamená, že by byli nepoctiví, neetičtí nebo nespolehliví, bez smyslu pro povinnost a loajalitu. Dovedou být velmi loajální, zavázaní a dokonce i hluboce oddaní své pohodě. Každý, kdo by od nich žádal loajalitu, by jim nejprve musel zaručit pohodu.
České touze po pohodě a pohodlí nejlíp rozuměl komunistický režim, který Čechům připravil život sice nudný a idiotský, ale ve srovnání s ostatním komunistickým světem velmi pohodlný… to donekonečna omílané české slovo pohoda znamená mnohem víc, než fyzické pohodlí. Znamená také domáckost, útulnost, sladěnost,sebeuspokojení, bezstarostné vztahy mezi lidmi, uspokojivou a nepříliš namáhavou činnost, celkově příjemnou atmosféru, absenci námahy, či bolesti, nerušenou pastorální idylu. Znamená stav věcí, který si nevyžaduje brát na sebe rizika a potýkat se s překážkami, nechávat se vyrušovat věcmi novými či neznámými, muset čelit nebezpečí nebo nedostatku. To z Čechů nedělá národ velkých dobrodruhů. Dělá to z nich lidi vynalézavé a účelně tvořivé, ač někdy protivně otálivé, kteří se pomalu ale jistě propracovávají z nepohody k té největší možné dosažitelné pohodě, přičemž se na cestě k ní vyhýbají veškerým nepohodám. Proto se někdy raději spokojí s průměrnou pohodou, jestliže dosažení větší pohody si vyžaduje – nebo se jen dá předpokládat, že si bude vyžadovat – přílišnou nepohodu. Češi si bahní v prostřednosti.
Ale právě svým milovaným Čechům Bruce Lockhart z Londýna v roce 1948 vysílal: „Země, která dává přednost pohodlí před svobodou, svoji svobodu ztratí a s ní ironicky i ono pohodlí
…pohoda je také duševní rozpoložení, v jakém Češi rádi konají svou práci, poskytují služby, dělají někomu něco k dobru. Jestliže jsou si jisti, že to, co od nich žádáte, se dá provést snadno a bez velkého rizika selhání, sdělí vám, že to udělají „v pohodě“. To znamená doslovně v pohodlí, ale také bez velké námahy.
Zemitější Moraváci se svým květnatějším a hmatově a čichově pestřejším užíváním češtiny pro vás snadný úkol vykonají nejen v pohodě, dokonce ani nejen stojíce na hlavě, nýbrž s oběma rukama v prdeli.“

Kuras také objevně a očistně píše o českém ateismu, o našem zalíbení v heslech, o našem umění trapnosti, ba i (a to velmi objevně a fakticky neoholeně, místy až surově) o našich historických, učebnicemi pracně glorifikovaných, událostech (praotec Čech, Bílá Hora, kníže Václav, Golem, Habsburkové, exulanti, obrození, smutný osud české inteligence, únor, šedesátý osmý, osmdesátý devátý).

Ještě dva úryvky stojí za pozornost.

„Historicky jsou Moraváci starší z obou českých kmenů a uvykli státnosti dávno před tím, než si Češi postavili první chalupu…“

nebo

„…skvostně urážlivý pojem čecháčkovství, do něhož patří všechno to, co je každému Čechovi protivné na každém druhém Čechovi a co nikdy nevidí na sobě: zbabělost, podlézavost, nedostatek sebeúcty zakrývaný vševědstvím a diktátůrkovstvím, touhou dělat dobrý dojem a nezadat si, a tou lacinou vyzrávací a vyšachovací dovedností, pro kterou si vytvořil geniální lingvistický klenot – vyčůranost.“

Další den se zkrátka nedaří. Všechny telefonní hlasy zní jako z jedné uzavřené místnosti. Betonové a bez kytek. Jakoby ty deklamované hlučné texty byly odněkud naučené. Mluvím s těmi lidmi a nevidím jejich oči. Nedávno jsem četl, že v oku psa můžeš vidět Boha. Ověřím to, až se shledám s Čendou, říkám si. Už měsíc jsem ho neviděl. A taky si vzpomenu na velké oko jednoho z tisíců islandských koňů.
Měl v duhovce Vetřelce.


Náhle a nečekaně potkávám kdysi pro mě důležitého člověka z Hradce. Dopředu vím, že mrtvolku téhle hodiny zakopu někde hodně hluboko do bláta. I když v skrytu duše nakonec uznám, že ve skutečnosti ve ztemnělých časech po západu slunce a východu dvou lahví bílého, ji budu chodit holýma rukama vyhrabávat. Nebude to zkrátka úplně prázdná hodina. Kterou bych s klidem odkopl. Vytane mi na mysli citát autora, na jehož jméno si nevzpomenu: Peklo, je místo, na kterém leží námi vyhozené hromady nenaplněných hodin.


„Ahoj, jak se máš?“ a už je mi protivná ta moje společenská faleš, kterou tady mizerně ochotnicky předvádím.
Sundávám z uší sluchátka. Ty černo stříbrné lastury, které mě spolehlivě nadnáší nad starostmi a po vypnutí mě pak nechají drcnout přímo na kostrč. Napadne mě, že některé situace, ale i lidé, mají dvojité dno. Pokud jsou lidé shromážděni v trsech, nepoznáte to. Proto to asi dělají. Trsují.

Přiděluji mu jméno, které si ještě pamatuju. Šém (což hebrejsky není nic jiného než právě jméno) vkládám kamsi do jeho čela. A už se sypou stará každodenní trápení, co kdo, kde kdo co, a tisíce nenaplněných budoucností z hlubokého minula. Tak to je a vždycky to tak bude. Vzdalujeme se od ostrovů z tehdy, až se zdají menší a ještě menší. A kupodivu se nám pak zdá po letech tak nějak menší ta občasná někdejší hrůza a tíseň. Právě ona, zdánlivě zestárlá a neaktuální, možná stojí za onou odrhnutou hrou na „bílou čáru“ a „ co jsme si, to jsme si“ a „čas všechno spraví“ a jiných analgezií a amnézií a všech těch pošramocených uklidňujících keců. Probudím se jako slizké polomrtvé dítě nějakého dávno zmizelého rejnoka. Který ale neztratil paměť a ona kupodivu s tím posléze získaným vědomím jitří staré věci, až jsou daleko trýznivější než tehdy.
Kontrolujeme se očima, ušima a nosem, jestli jsme pořád sestaveni ze stejných látek jako tehdy, v dobách počátků našich biologických soukromých průmyslů. Mám v sobě příliš mnoho krvinek písní, knih a životů. Až mám nakonec v hlavě otázku, kdo z nás dvou je tady teď, po těch letech, vlastně navíc.


Není pravda, že čas všechno spraví.
Pravdou je, že teprve čas všechno jednou naplno poví.


„Nějak se nám prodlužují tratě, Radku“, povídá.
„Mně se spíš zkracují. Ale i přesto zpomaluju“ říkám opatrně.
„Takže běžíš pomalejc?“
„To bych neřekl. Jen už ve třetí zatáčce neházím rukama nad hlavou v očekávaní vavřínového koláče, spíš počítám ta kolečka přede mnou, kdy už asi nebudu mít sílu. Na nějakým blbým třicátým místě. A budu se snažit jenom doběhnout.“
„Spoustě lidem chybíš a spoustě lidem pořád vadíš.“
„Spousta lidí už je mimo můj kruh. Četl jsi Takzvané zlo?“
„Moc čteš.“
„Myslím, že málo.“
„Málokdo ti rozumí.“
„Včetně mě.“
„No tak vidíš!“
„Vidím. Zaplaťpánbu.“


Čtu potom doma pár knížek.
Třeba Strašidla od Chucka Palahniuka. Tedy tady mi spíše předčítá do mého usínání Famfrlína. Proberu se k vnímání vždycky, když tiše zaržá nad nějakým odstavcem. Barák, který staví Palahniuk ze slov, je pro mě nedostižný. Najednou slyším, že to není vada. Ani jeho, ani moje. Odbočka někam, kde to neznám.
Jeden známý profesor na FAMU říkával svým žákům: zbytečně se nezdržujte u věcí, kterým rozumíte a které znáte. Budete jenom opakovat sami sebe.
Tohle se snažím uchopit, byť nikdy nebudu točit žádný film.
Budu vždycky točit jenom vlastní život.

Nejradši z věcí, které moc neznám.

Vzpoury. Rozhovory Karla Hvížďaly s Havlem, Suchým a Landovským. Tichá a silná knížka. Kde se stejně dobře jak odpovídají mistři, ptá i tazatel.

„Proč říkáš, že nechápeš ženy?“ ptá se třeba Hvížďala Landovského.
„Protože to je to samý, jako kdyby se člověk snažil pochopit někoho, kdo jede jednosměrnou ulicí v protisměru, prostě jede a jede, a nic se mu nestane, projede to, vyjede na druhý straně, nikdo ho nezastaví, nezatkne, nic!“


Sleduju poněkolikáté skvělý černobílý film. Control. Ian Curtis. To především on byl tehdy skupina Joy Division. Ve třiadvaceti to pak všechno ukončil prádelní šňůrou omotanou kolem krku. Je to už 30 let a dodneška mrazí další pučící generace, celé jejich množstevní tělo a celý jejich malinký akordový svět, z jeho písně Love Will Tear Us Apart. Má něco do sebe ten deprasivně znějící text.
Ve chvíli, kdy si TI DVA vymění svá tajemství a přistoupí k sobě blíž, zjistí, že se možná postavili až příliš blízko.
Následuje odtržení, nejlépe výbuchem.
Autenticita a převaha tohohle nadaného chlapce (po které tak nějak zvířátkovsky každý minimálně podvědomě toužíme) je zřejmá. Ale jeho převaha je nevybojovaná, nezaplacená a nezískaná bůhví jakým švindlem, nebo pomocí známých. Je to převaha člověka, který má autoritu přirozené vnitřní síly. Té neztišitelné sopky, po které potajmu a se závistí pokukuje kdejaké veleúspěšné pseudoknížátko.

Myslím na ty, kteří mladí shořeli.
Morisson, Hendrix, Cobain, Joplin. Myslím na to, jak ze setmělých obýváků v klidu a stínu našich lednic, myček a sporáků, s lehce nakloněnou hlavou soucitně na stranu tak nějak spolucítíme ten žár (s bramborovými lupínky na klíně) v pseudoromantismu našich latentních beatnických duší .
Jenže oni opravdu hořeli a jejich ruce byly bolestně spáleny nejdřív nejvíc ze všech. A sakramentsky je to muselo bolet.

A pak je tu veledílo L.v. Triera s názvem Tanec v temnotách. Björk jsme na Islandu nakonec nepotkali. Potkali jsme ji ale v tomhle filmu. Je tam jednoduše geniální. Neuvěřitelně uvěřitelná. Poznáte to třeba i tak, že ten biograf neskončí s titulky, ale hraje dál. Ve vaší hlavě. Ve všem, na co sáhnete. Z filmu se stane lepkavá bytost, která vás ne a ne opustit.

V té holce, kterou Björk nehraje, ale doslova žije, je obyčejná, prostá, holá síla. Trvalá a dlící na stále stejně hladině. V prostoru měsíců a roků řádově větší než jakékoliv závratné erupce bytostí podstatně komplikovanějších. Té síle se nejde naučit, nelze ji získat.
Je to síla holek, které začaly být matkou a ani na okamžik nepřestaly být vílou.
Na to nemá žádný chlap.


Jsme s Famfrlínou náhle úplně jinde.

Kolem nás jsou tisíce bublajících a třeskutě smrdících pramenů. Gejzírků a syčících par. Žluté skály s červenými hřbety. A taky stovky čtverečních kilometrů temných lávových polí se stříbřitým povlakem lišejníku. Válíme se v jezírku, co má čtyřicet stupňů. Pod sopkou. Kolem pobíhají Holanďani v zimních bundách s kapucí. Nikde na Zemi nepotkáte Mars. Tam ano. Nepopsatelné. Proto se do toho víc nepouštím.
Matička Země vám tam prostě najednou podá svoji horkou ruku.
A hrozí prstem, hbitě vystrčeným ze stovky živých kráterů. Napjatých uhrů, které hrozí prasknutím a bolí. Ano – Island nabízí bez okolků bolest Země.
Kterou v pohodovém klidu středoevropského grilování jinak nemáte šanci ochutnat.

Na severu ostrova, po mnoha stovkách ujetých kilometrů, chodíme po městečku Dalvik. Svítí slunce, obloha je průzračně modrá a na hodinkách je půl druhé ráno. Před zamčenými domy jsou na chodnících ve stojanech drahá a nezamčená horská kola. Jsou jich desítky.
Konečně se přibližuje nějaký domorodec, asi rybář (někdy tady člověk neuvidí živou duši celý den, takže klika).

„Vy se nebojíte o ta kola?“
„A jako proč?“
„No protože by vám je někdo mohl ukrást!“
Chvíli se na nás nevěřícně dívá pohledem tříletého dítěte.
„A proč by to dělal, pane?“


Zvláštní matematická formule mi zazní až pozdě k ránu.
V Čechách po návratu.



Klid nerovná se pohodlí.
Pohoda nerovná se klid.


Pohoda už je tady dávno zavedená značka a o těch se, jak známo, nepochybuje.



Jen občas někdo ucítí,
jak právě od ní vane
puch smrti.