Aktuality

Myšlenka dne

Kintera v Rudolfinu !!!!
Myslím, že je to 18. sonet W.Shakespeara:
"Krásu vždycky něco zmaří. Náhoda, stáří, či bezohledný čas..."
Ještě ho máte. Běžte tam. Umění Kintery / a třeba i Fr.Skály kousek opodál/ je osvěžující jak sklenice ledové vody po propité noci.


Pořád jen čtu. Čím dál víc. Od všeho něco. Trochu mě děsí ti, co tak nečiní. Živí mrtví,hororové postavy, řízené bůhví čím. Dle Vaculíka mrtvoly poháněné vzduchem.Jsou spokojené? Ano. A to je na tom snad to nejhorší.
(R.H.)


Tři hodiny jsme se s přítelem dohadovali o zásadách buddhismu.
O jeho přístupu k životu, světu a poznání. Dohodli jsme se,že zkusíme najít nějaký jednoduchý klíč.V noci mi pak přišel tenhle text:
Dva buddhističtí mniši si povídají v klášteře.
"Dvacet let medituji a dospěl jsem k závěru, že smysl všeho je ve vzduchu", říká první.
"To se mi nějak nezdá!", odvětí druhý.
"Tak asi ne!"povídá první a v klidu usne.
Tisíce učebnic ve třech větách.


V dobách, kdy dějiny chodily ještě pomalu, jejich nepočetné události byly snadno zapamatovatelné a tvořily obecně známé pozadí, před nímž se odehrávalo napínavé divadlo soukromých lidských dobrodružství. Dnes čas kráčí rychlým krokem. Historická událost, přes noc zapomenutá, září hned nazítří rosou novosti, takže není v povídkářově podání pozadím, nýbrž překvapujícím dobrodružstvím, které se odehrává na pozadí obecně známé banality lidského soukromí.
(M.Kundera - Kniha smíchu a zapomnění)


Nikdy jsem nepotkal jiného člověka,
kterým bych chtěl být.
(Charles Bukowski)


Smysl je něco, co člověk nekontroluje.
(Božena Správcová- "Uctívači kruhů")


"Nevypadá to s Vámi dobře. Zřejmě se Vám udělala duše.." říká doktor pacientovi.
(Z knihy "My" od Jevgenije Zamjatina)


The problem with the world is that
the intelligent people are full
of doubts, while the stupid people
are full of confidence.


Na konci každé pravdy je třeba dodat,
že víme i o té opačné.
(Blaise Pascal)


Demokracie je, když dva vlci a jedno jehně hlasují, co bude k večeři. Svoboda je, když dobře ozbrojené jehně odmítá hlasovat.
(Benjamin Franklin)


Měl jsem strach o tento národ, ale
teď mám strach z tohoto národa !
(Eugen Brikcius)


Na jednu věc mám někdy i dva,
nebo dokonce tři názory.
(L.Vaculík)


Světlo je základ všeho!
(arch.Josef Pleskot)


Věci už máme. Tak teď ještě ten smysl.
(R.Havel)


Vřele doporučuji České gastroenterologické společnosti pozvat časem k odbornému vyšetření pacienty, kteří 28.10.16 přijali pozvání podivných, morálně porouchaných a všeobecně toxických bytostí z Kafkova "Zámku" na divotvorný večírek. Jejich žaludky musí být totiž extrémně výjimečné.
(R.H.)


Náš svět je z jedné půlky konzumní, z druhé půlky virtuální. Velká část našich úzkostí a problémů pak plyne z marného hledání nějaké třetí poloviny naší současnosti.
(R.H.)


Situaci, ve které se my lidé nacházíme,
velmi dobře vystihuje nebohý opilec, jež stojí na vnější straně parku, buší pěstmi do plotu a křičí: "Pusťte mě ven!"
(Anthony De Mello)


Lidi, co o sobě vědí, že jsou slabí, nemají žádný jiný zbraně, než vražedný. Někdy mám pocit, že silný lidi nedokážou přežít jinak, než že se podřídí moci slabých. Silný lidi jsou citlivý a bojácný, protože toho vědí příliš a chápou věci.
(Pentti Saarikoski)


Na počátku bylo slovo. Na konci je hodně slov, tak hodně, že už se na svět nevleze nic jiného, než jen slova.
(R.H.)


Tragedie konce lidské komunikace spočívá v tom, že místo rozhovoru nutí jeden druhého myslet si to samé,co si myslí on.
(R.H.)


"To, co nyní řeknu, není projevem univerzitní povýšenosti ani sarkasmu. Třetina obyvatel této země je slabá duchem. Každý sedmý občan je debilní nebo dementní, nebo alkoholik a zhruba polovina obyvatel této země má podprůměrný intelekt."
(Miloš Zeman v Poslanecké sněmovně při projednávání zákona o referendu, 1992)


Televizor je zařízení, kterým nakukujeme do prostředí, kde se vyrábějí zvuky a obrázky. K naší potěše, vzrušení a pobavení. Přemýšlení, hledání kontextu či pochyby nejsou třeba. Od toho jsou kavárny. Po staletí na poutích stával vypravěč s ukazovátkem a tabulí s animacemi. Je to vlastně pořád totéž. Jen technika je jiná. Rychlejší a v HD,se střihem. Tím nějvětším cenzorem, který media mají. TV je zkratka. Přímo k pouťové atrakci.Jsou lidé,kteří se jí zbavují. Ti mě zajímají víc, než nové technologie nerovných obrazovek.Doteď byl život diváků plochý, nyní začíná být i ploše prohnutý.
(R.H.)


Čas je napočítaný pohyb
ve vztahu k před a po.
(Aristoteles)


Už nesdílím rozhořčení nad naším presidentem. Jsem nadšen. Tenhle národ neměl nikdy přílišnou sebeúctu a lidovou filosofií bylo posledních 80 let přizdisráčství. To, že se objevil klaun v pravém slova smylu, je minimálně nadějné.
(R.H.)


U posledního soudu se dovíme,
že jsme měli jedinou povinnost:
být šťastni.Kdejaký idiot, ale i myš
nebo komár, nás předběhl.
(Vl.Kokolia, Vy-já-dření)


Česká společnost je nízká a v moderních
dobách vždycky byla, neboť obdařena
citem vždycky včas se zbavit něčeho,
co ji převyšuje to nakonec postrádá.
(R.H.)


Všichni máme křídla,
jen někteří z nás
nevědí proč.
(Michael Hutchence)


Někteří lidé jsou jako černá díra.
Mají takovou gravitaci a takovou
vnitřní hmotnost, že z nich prostě
nemůže nic vyjít. Ani světlo.
(R.H.)


Žít sám? Je to snesitelné,
pokud svou samotu chápete
jako bytost.
(R.H.)


Jediným místem, kde najdete lásku
před sexem je slovník.
(Murphyho zákon)


V kyberprostoru letí netříděné informace stejnou rychlostí. Úplná kravina se k vám tudíž blíží stejně rychle jako zpráva, která by mohla změnit váš život.
(R.H.)


Sometimes you never know the true
value of a moment until it becomes a memory.
Some of the best things in life
are mistakes.
(Iman Bowie)


Nemůžeme mít větší ani menší moc
než tu, kterou máme sami nad sebou
(Leonardo da Vinci)


Na všechno opravdu důležité
je člověk sám.
(S.Dalí)


Člověk chráněný člověkem
před člověkem – to je láska.
(G.Corso)


Mobily marně zvoní do noci. Spolehliví partneři dneška. Těm, kdo se chtějí držet stranou, mobily pomáhají zůstat v kontaktu.
Těm, kdo chtějí zůstat v kontaktu, dovolují držet se stranou.
(R.Denemarková)


Největším a nejtragičtějším problémem
postmoderní společnosti je stále více se zhoršující schopnost odlišit důležité od nedůležitého
(C. Höschl)


Velká obtíž je v tom,že náš národ si dost
potrpí na to, aby si potrpěl.
(J.Werich)


Nemůžeš-li být dobrým příkladem,
ještě pořád můžeš být příkladem
odstrašujícím.
(A. Einstein)


Protiklad tíha-lehkost je nejtajemnější a nejmnohovýznamnější ze všech protikladů. To kdysi napsal Kundera. Tak si říkám – buď vlídnej ! Protože každý z nás se pere s něčím těžkým. Bez ohledu na to, v jaké fázi životní lehkosti se právě nachází.
(R. H.)


Jak řekl režisér Zelenka:Cimrman byl od podstaty protest.
Dnes ho citují u grilů ta největší hovada. Za fotku s Jarkem by dali cokoliv. I ten nejnechutnější developer si v autě pouští Cobaina. Je to něco mezi morální plastickou operací a karmickou omluvenkou.
(R.H.)


Lidi jsou strašně nudní, když jsou pohromadě.
Jen o samotě můžete rozvinout vlastnosti, které jsou na vás skutečně zajímavé
(A.Warhol)


Češi jsou prostě národ, který pochází z chalup. Všichni jsme ve třetí generaci sedláci, mlynáři nebo ještě míň. A hlavní stránka našeho plebejství je ta lokajská.
(Mikuláš Bek, rektor Masarykovy university Brno)


Skutečné myšlení netouží přesvědčovat, ale inspirovat. Přesvědčení je myšlení, které znehybnělo
(M.Kundera)


Herec není hráč, protože krev hráčů je pravá a slzy opravdu slaný
(K.Peteraj)


Naším nevětším a smrtelným problémem jsou malé horizonty.
(Jaroslav Rudiš)


Všechno nakonec dobře dopadne.
Pokud něco dobře nedopadlo,
znamená to, že ještě nebyl konec.
(John Lennon)

Zajímavost

Něco o mé práci:
http://www.ceskatelevize.cz/porady/1100492707-na-stope/417236100132019/

Něco o mé práci:
http://www.ceskatelevize.cz/porady/10993853591-legendy-kriminalistiky/



Udělil jsem svoji soukromou Magnesii Literu. Ladislav Šerý je naprostý mimoběžník. Jeho román NIKDY NEBYLO LÍP je malý literární zázrak. Generační výpověď, za kterou by se nemusel stydět Hakl, Kundera, ani Bukowski.




Divoká labuť a jiné příběhy. Nová kniha Michaela Cunninghama.Pohádky, které všichni známe, přetvořil tenhle geniální vypravěč. Jsou temné a často až zvrácené. Až se najednou stávají dokonalým a pravdivým obrazem našeho děsivě krásného života.


Jezero od B.Bellové je skvělá kniha. Připomíná mi trochu svět Kosinskiho Nabarveného ptáčete, či první romány P.Hůlové. Brilantní, tísnivé, inspirativní. Pro mě kniha roku !


Čtu ještě Chválu pomalosti od Carla Honoré, Poslední cestu Ralpha Dutliho, Mozaiku zamyšlení z polyfonické zahrady EDO a Jednu větu A.Kareninové. Po dlouhé době jsem viděl i dva dobré filmy - Takovej barevnej vocas letící komety o F.Topolovi a geniální " malířský " filmový opus Petera Greenawaye Kuchař, zloděj, jeho žena a její milenec. Všechny ty věci mi pomáhají odletět na chvíli ze smutného českého údolí v téhle děsivě postpravdivé době.A po dlouhé době listuju Českým snářem.Vaculík. Co dodat.


Výborný je rozhovor s Dr. Radkinem Honzákem v časopise Týden. O tom, jak jsme hříchy proměnili v nemoci, o tom, že jsme nedorostli ke svobodě a neumíme ji ocenit, i o tom, že lidé delegují zodpovědnost za svůj život na faraony, kteří jim večer nasypou misku fazolí..


Něco o mé práci!!!!!!
https://www.stream.cz/temna-zona/10005454-u-pitvy-si-poustim-hudbu


9. května 2014 se Nizozemský národní orchestr chystal hrát skladbu G.Mahlera. V sále byla přítomna královna Beatrix, která pilně navštěvuje koncerty. Toho využil šéf orchestru, muslim , který začal vychvalovat
" přednosti " islámu. Hudebníci se beze slov zvedli a s nástroji opustili jeviště. Před
očima panovnice předvedli, že už mají dost pýchy a muslimské arogance. Byla to opravdu mimořádná událost, to video by mělo obletět svět. Husí kůže - není co dodat
http://safeshare.tv/w/cqjiYhtiXs


Tak tuhle píseň jsem si odvezl z Pacova. Vy, kteří ještě věříte na lásku, si to užijte. My, kteří už moc nevěříme, tak my to máme skoro za hymnu. Zkrátka - projekt bez naděje.
https://www.youtube.com/watch?v=bR_7RwqmQP8


Můj životní souputník Jiří Bílý ( www.jiribily.cz) dokončil novou desku plnou jím zhuděbněných básní pana Antonína Sovy. Křest proběhl v Pacově dne 26.6.14. Tamtéž bude Jiří s Michalem hrát na Pacovském poledníku dne 23.8.14. A bude tam i Mńága a Ivan Hlas a Peter Lipa a spousta dalších (včetně mě za moderátorským mikrofonem:-)


Kolonizují prostor společnosti. Privatizují náš osobní prostor ( u slabších i jejich duši).Český rok po konci světa (Orientace LN ze soboty 4.1.14 - Josef Chuchma), nebo Odepřít poslušnost - Násilí podle Slavoje Žižka ( A2-26/2014 str. 27). Děsivé a zřejmě mlčky pomíjené zprávy o našem převedení do klecí. Pobuřující - jak pro koho.


"Uhnali jsme si touhu po pevné ruce". Cyril Höschl ve velkém rozhovoru poukazuje na věci, ze kterých se tají dech. O kořenech naší "blbé nálady". O závisti. O tom, že naši první signální ničí parvenuové. A taky třeba o tom, že dávat na odiv něco, co jsem nabyl, je naprosto infantilní, přízemní a ubohé. Lidové noviny, Rozhovor, 5.října 13, str. 11.


Máme jen pár autorů, kteří patří bez debaty do světového literárního kontextu ( Kundera, Hrabal, Hašek...).Nepochybně světovým autorem byl i muž, jehož jméno tady bohužel není příliš známé. Jeho nadčasové texty však nesou všechny znaky nejvyšší literatury a ryzí geniality. JIŘÍ DRAŠNAR ZEMŘEL V KALIFORNII 17.3.2013..


Zákon 198 /1993, paragraf 3, hovoří jasně. V případě komunistické strany se jedná ( dle zákona) o zločineckou oranizaci. Komunistické hnutí je tedy podle platné legislativy nezákonné. V době , kdy se stávají našimi "představiteli" lidé kteří byli předsedy OV KSČ ( hejmtan), či nechali střílet do lidi na hranicích ( náměstek hejtmana) je třeba říci, že ti, kteří s nimi spolupracují jsou rovněž zločinci. Právně to asi obhájí, ale morálně ( pro ně nejspíš slovo v hebrejštině) je mi z nich úzko.


Tenhle klip mě k nostalgii vskutku nedohnal. Pouze jsem si všiml, že tam hraju na Gibsona, jehož cena není a nebyla malá.Někde se mi, na mých životních kruhových objezdech, " ztratil ". Tak jen doufám, že Dotyčná na něj buď dodnes hraje, nebo ho alespoň prodala řekněme za přijatelnou cenu.
http://www.youtube.com/watch?v=OX4U7i8YHhQ


Ano, jsme slepí, neboť jsme se nechali oslepit. A je to naše vina, naše pohodlnost, naše rezignovanost. Stali se z nás slepci, kteří sledují televizní zprávy a namlouvají si, že něco vidí, čtou noviny a věří, že se něco dočetli, zběsile pátrají na internetu a doufají, že se proklikají z bludného kruhu. Nechali jsme se oslepit těmi, kteří zatraceně dobře vědí, že slepci se lépe vodí. A vůbec nejlépe se vodí ti, kteří o své slepotě nemají ani páru, jsouce naopak přesvědčeni o své bystrozrakosti, pronikavosti vhledu a důvěrné znalosti věcí za zrcadlem.. Hledí třeba na politikův předvolební plakát a nevidí, že síťovka v jeho ruce je ve skutečnosti beznadějně vybrakovaná. Vidí jenom to, co chtějí vidět a jejich realita se tak stává vrcholnou ideologií, fantasmatem, z něhož byla vytěsněna empatie coby nezbytná součást ochrany druhu. Proto ji, kdykoliv se sobectví utrhlo ze řetězu, bylo třeba obelstít například tím, že se protivník odlidštil nějakým bizarním pojmenováním, aby už nestál člověk proti člověku, Francouz proti Němci či Italovi, ale žabožrout proti bošovi, případně makarónovi…, což přispělo k oné zvláštní slepotě, bránící proti sobě vidět člověka, ale nepřekážející schopnosti zamířit na jeho srdce...
Více v mrazivém textu L. Brožka

http://www.blisty.cz/art/65841.html


To mě bavilo a živilo !!!
http://www.ceskatelevize.cz/porady/1093836883-na-plovarne/


Ve Francii, kterou už pár let miluji, rostou úžasné holky
http://www.youtube.com/watch?v=sp3G50jBRuU


Obsazení Wall Street mě zaujalo, ale z tohohle protestu jsem měl husí kůži !
Výňatek z opery G. Verdiho Nabucco - sbor zotročených Židů odvlečených po prohrané válce do Babylonu asi 590 před našim letopočtem. Opera se hrála v Římě letos při příležitosti 150. výročí moderní Itálie za přítomnosti
Berlusconiho a starosty Říma, který v rámci projevu před zahájením opery kritizoval škrty rozpočtu na kulturu. Už před začátkem opery byl dlouhý potlesk. Italové milují Verdiho a jeho opery a většinou znají opery nazpaměť a slavné árie zpívají často spolu. Opera roběhla normálně až k uvedenému sboru jehož první slova v překladu jsou : " Oh má země, tak krásná a ztracená.. " V hledišti bylo zvláštní napětí, které cítil dirigent i účinkující. Když skončil sbor otroků, byl obrovský aplaus. Dirigent slyšel výkřiky: " Opakovat !" A rozruch neustával. V Itálii není zvykem opakovat části v průběhu opery, ale nakonec, když se rozruch utišil, obrátil se dirigent na
Berlusconiho a řekl: " Jsem Ital. Cestuji po celém světě a teď se stydím za to,co se děje v mé zemi a proto ( směrem k obecenstvu ) přijímám Vaši prosbu o opakování ! Nejen pro vlastenecký obsah, ale při dirigování slov " Oh má krásná ztracená země " myslím na to, že když budeme takto pokračovat, zničíme kulturu, která tvoří historický základ Itálie. V tom případě bude naše země opravdu ztracena ."
Potom řekl: " Já, Motti jsem mlčel po léta. Nyní bych chtěl dát této písni skutečný význam. Jsme doma v Římě, v divadle se skvělým sborem a nádherným doprovodným orchestrem. Navrhuji Vám, abyste se připojili, a budeme zpívat všichni spolu. " Potom zahájil opakování písně sboru, obrátil se k publiku a dirigoval jejich zpěv. Lidé byli vidět jen tmavě, protože osvětlené bylo jen jeviště, ale jak publikum, tak všichni na jevišti, zpívali ve stoje. Když sbor skončil, bylo vidět, jak si ženy zpívající ve sboru utíraly slzy.

http://www.youtube.com/embed/G_gmtO6JnRs


www.tichyfotograf.cz
www.kresadlo.cz
Dvě stránky, které mě neustále baví a naplňují optimismem !!!


Čestnost jako deviace, aneb jak systémová korupce vytlačuje slušné lidi na okraj. Ti inteligentní,a nedej bože ještě morálně dobře nastavení, prostě vypadávají ze hry, což je známá teze o degeneraci elit, kteréžto jsme nyní svědky (kvalitní rozhovor se sociologem P.Fričem najdete na stránkách Literárních novin,ročník XXI,č.36)


"Proč jsou dnešní dívky nesnesitelné?".
Tak se jmenuje půvabný a provokativní text Jana Sterna v Britských listech. Doporučuji. Apropo právě mu vychází nová knížka " Psychoanalýza všednosti ". Jak ho tak znám, máme se na co těšit !
http://www.blisty.cz/art/52196.html


"Láska k moudrosti" jako psychosa? Aneb bylo Platonovo proslulé podobenství o jeskyni poruchou filosofovy duševní rovnováhy? Martin Škabraha napsal velmi zajímavou a těžkou stať na tohle téma. (Čtrnáctideník A2, č.17, str. 18)


Sprcha s hodně studenou a hodně čistou vodou. Kdo má trpělivost, může zažít jeden z nejsilnějších thrillerů současnosti.Spousta věcí začně dávat smysl.Ale je to děsivé...

Koukolík o deprivantech
Moje tipy

Výborné čtení o současné ruské literatuře a to nejen o Sorokinovi. Taky o Michailu Jelizarovovi, Iljovi Kukulinovi a Anně Barkovové. A k tomu všemu hodně dobře napsaná recenze na nového Kahudu. Vše je k nalezení a pochutnání si ve čtrnáctideníku A2 č.16. z 30.7.14.


Dobře napsané, břitké a přesné. Větší horor než Paranormal aktivity. Pavel Šafr definoval náš porevoluční vývoj ve dvanácti obrazech. Všichni, jak jsme tady, by to měli mít neustále na nočním stolku ( Reflex 9 ze dne 27.2.13, str. 10-13)


Slávek Janoušek mi poslal svoji knihu. Jeho prvotinu, která je zároveň druhým dílem trilogie s názvem My tři a já. Folkaři umí i dobře psát.První díl napsal Vl.Redl. Slávek, dle mého, nezůstal pozadu.Už přibyla i poslední část Od Samsona. Vřele doporučuji ( viz Fotogalerie)


A2 ze dne 19.6.2013 stojí za to ! Už kvůli plnokrevnému rozhovoru s Pavlem Kosatíkem s názvem "Co je to být Čechem ?" Hořké čtení o národních mýtech a o našich potížích s hodnocením národních hrdinů a zrádců. O ryze " českém " tupém zjednodušování. Nu a pak životadárné textíky Milana Kozelky - Raňajky v Bazmekistáne. Jednoduše kouzelné.


Ondřej Nezbeda to konečně napsal. Hašek není "Hrušínský", je to mnohovrstevný existenciální autor. A Švejk byl pro mě vždy spíše postava do mystického hororu, až na husí kůži. Strašlivý ponor, když si odmyslíme knedlíkové české pojetí. Více na str. Respektu č.17 v textu - Záhadný Hašek.


Kulturní čtrnáctideník A2 (13.3.2013) je věnován "Lásce". Našel jsem tam dva skvělé texty. Jeden napsal Zygmunt Bauman ( O tekuté lásce...), druhým je rozhovor s vycházející hvězdou světové sociologie Evou Illouz.Vypadá to tak, že nejen ekonomika má na kahánku..


Eva Turnová!! Pokud nevíte - basačka od Plastiků. Taky někdejší Sabrina Black Emila Hakla. Taky výborně a vtipně píšící ženská. Právě jí vyšla knížka Turnový háj ( objednávky na eturnova@volny.cz)


O "postkritické době" , o kontejnerizaci světa, o slepé ulici, kterou se společnost řítí..brilantní text V.Bělohradského ( Salon,14.2.2013)


Během svátků jsem měl tři zásadní setkání:
1. Převratný výstřel kinematografie - film "Holy Motors" Leose Caraxe. Jeho podivný hrdina Oscar na otázku - proč to všechno vlastně dělá, odpoví kouzelně : pouze pro krásu toho samotného gesta. Filmová magie desetiletí !
2.Knížka "Myšlení rychlé a pomalé" z pera Daniela Kahnemana, která nás ohromí uvědoměním si vlastního omezení.
3.Dva dny s Vlastou Redlem, které mě naopak obdařily pocitem jakéhosi lidského neomezení.


"..z valné části se zabýváme blbostmi..." Hektická ospalost - to je nesmírně moudrý text, který mě na konci roku asi nejvíc oslovil.Díky, pane Chuchmo !( Kavárna, Víkend dnes 22.-26. prosince 2012)


"Mazlíme se s náhražkami". Rozhovor s Marií Langerovou. Mimo jiné o její nové knize " Hnízda snění". Taky o tom, že manipulace označujeme rádi jako "interpretace" ( A2-kulturní čtrnáctideník 24, ze dne 21.11.12)


Přibyl nový text v Zápisníku - "O Vesmírech ( bez rozdílu velikosti)".


O tom, jak J.Joyce svým Odysseem otevřel další území. O velké planoucí hranici literatury, kterou tahle geniální kniha ve skutečnosti asi je. Velmi pěkný je rozhovor s anglistou M.Pokorným o Odysseovi, vědě a psech s názvem " Literatura neodhaluje, ani nemyslí " (čtrnáctideník A2 č.19/12, str.24-25)


"Jsme záludný, nekorektní a k odpovědnosti neochotný lidský materiál. Ano, to, co žijeme je pokračováním normalizace,protože jsme nedokázali přestat" - to říká ve velmi břitkém a hodně obnažujícím rozhovoru Pavel Kosatík. Stojí to za přečtení i za trochu sebestudu. (Čekání na nového Havla,Salon 20.září 2012)


Evoluce člověka skončila - tvrdí v dechberoucím rozhovoru britský biolog Steve Jones. Stojí to za to ! Respekt 22, str. 47-51.


"Pád Jeruzaléma, aneb Kdy je společnost nemocná ?" Další nebroušený diamant z pera mého oblíbeného věčného provokatéra a psavce Jana Sterna. Tentokrát k nalezení v kulturním čtrnáctideníku A2-10/2012. Taky jsem si koupil jeho novou knížku - Černé libido ( opět skvělé čtení).


Evropa bude jednou islámská - pozoruhodný a poněkud děsivý rozhovor s biologem, filosofem a spisovatelem Stanislavem Komárkem je k přečetní v Salonu ( příloha Práva) ze dne 10.5.2012


Neodkládejte život na jindy- pozoruhodné povídání s P.Fialou ( Mňága a Žďorp). O muzice, životě a o českých rádiích. Dobré to je !(Reflex z 10. května, str. 59-62)


Přibyl nový text v Zápisníku:
O disentu krásy a pastech času ( úvahy o umění nevejít)
(4.3.2012)


NÁVŠTĚVNÍ KNIHA BUDE DOČASNĚ OTEVŘENA !!
( Jedná se o pokus otevřít diskusi k mým textům. Osobuji si právo na některé osobní invektivy vůbec nereagovat, případně je smazat. Moje odpověď tudíž nebude automatická. Pokud tato akce nesplní účel, bude kniha opět uzavřena).
Díky. R.H.


Teď zrovna moc nepíšu. Což ale neznamená, že taky nečtu. Čtu ! Tak například :
http://trcalek.bigbloger.lidovky.cz/c/235912/Vanoce-jsou-jako-perverzni-sex.html
nebo
www.lucifer.bloguje.cz
Jsem spokojen !!! Svět bloggerů je už dost velký na to, abychom pochybovali o jeho smyslu.


Novou knihu Josefa Formánka "Umřel jsem v sobotu" jsem přečetl za noc. Delší dobu si myslím, že jde o jednoho z nejzajímavějších českých spisovatelů.Opět mě nezklamal! A má úžasné webovky:
www.josefformanek.com



Svět bohatne a chudých přibývá. Tak se jmenuje skvělý rozhovor s filosofem Thomasem Poggem. Třeba i o tom,že z chudých zemí odtéká ročně desetinásobek toho, co jim pak pateticky dáváme jako rozvojovou pomoc.(Respekt č.3, str.46-50)


..s večerem se světlo na konci ulic ještě jednou protočilo. Světlo bylo dotěrné. Varovalo okolí, že nastane noc. Domy se zmenšovaly, byly menší než lidé, kteří procházeli kolem. Mosty byly menší než tramvaje, které přes ně jezdily. A stromy byly menší než obličeje, které pod nimi osaměle procházely.
Všude se rozlézala touha po domově a ukvapený spěch. Osiřelé obličeje na ulici ztrácely obrysy. A viděla jsem v nich viset kus mračna, jak se k mně přibližovaly. A když stály těsně přede mnou, smrskávaly se každým krokem. Jen dlažební kameny zůstávaly velké. A po dalších a dalších krocích visela místo mračna v tváři dvě bílá vypouklá bělma. Při dalším a dalším kroku, těsně předtím, než mě obličeje minuly, se bělma slila v jedno.
Držela jsem se konců silnic, kde se drželo světlo. Oblaka, chuchvalce zmačkaných šatů. Otálela jsem s návratem… ale v nehybném světle záleželo na chůzi, musela jsem jít rychleji. Postranní ulice na noc nečekaly. Balily si kufry.
(úryvek z knihy Herty Müllerové Srdce bestie)


Čtvrt století jsem žil v komunismu. Dlouho mi chyběl trefný název doby, ve které se nacházím teď. Už ho asi mám:
http://www.blisty.cz/art/60743.html


Povídání s Erwinem Hellerem o zrychlování světa, o umění odpočinku, o tom jak sami sebe vykořisťujeme a že nicnedělání je zatraceně těžká práce,najdete v Respektu č. 26/27 na str.48-53.


Doporučuji k přečtení čtrnáctideník A2 č.10. Najdete v něm tentokrát vynikající text z pera Jana Sterna s názvem Pocit stísněnosti v posteli. Nevídané souvislosti předkládá tento mistr psychoanalýzy i slova.


Tíha mateřštiny. Tak se jmenuje text Jana Sterna na stránkách týdeníku A2, č.26.Taky mu vyšla nová knížka ( Mystika západu). Už ji mám a čtu. Je moc dobrá.


Respekt č.41 se vydařil! Rozhovor s filozofem Konradem Liessmannem, potažmo povídání s "fotografem mrtvých" Joelem-Peterem Witkinem o odvaze, smrti a hledání krásy, a taky text o Vargasu Llosovi, čerstvém nositeli Nobelovy ceny za literaturu.


" Reklamní agenti to nezachrání". Tak se jmenuje rozhovor A.Plavcové s prof. Kamilem Wichterlem. O jeho geniálním otci, o tom, že když Edison vynalezl žárovku byla tato už 25 let patentovaná, o tom, že matematika je ve skutečnosti nesmyslná, a o mnohém dalším. Vyjimečný chlap. Viz příloha LN č. 47, str.6-13.


Říkal mi kdysi jeden věhlasný místní muzikant : " Stejně jednou skončíš u Gabriela ! ". Stalo se. A já ho poslouchám když je mi dobře, i když třeba není.

P.Gabriel

Tyto stránky si zatím zobrazilo 1920988 návštěvníků.

Přihlášení

valid xhtml 1.0 strict - css - php
Matyáš Havel, 2008

Vabank,hra na kdyby a o odkladech

xx

A.Camus

xx

...

xx

...

xx

...

xx

...

xx

Mučedníci

xx

..

...

Konec léta na Šumavě

xx

...

Čtu si na jednotlivých dveřích soudu čísla jednací a paragrafy, kvůli kterým sedí ti lidé uvnitř. Znásilnění.
Jsem tady. V ruce mám spis, který jsem si v noci pročítal a zas a znovu si promítal ten hnusný film.
Za dveřmi soudní síně je, jako vždycky, takový ten nikomu a ničemu nepatřící vzduch, plný odhodlání všech přítomných na sebe obléci talár a ukázat prstem na pravdu. Jakkoliv ten látkový už na sobě někteří dávno mají.

Prvního si prohlédnu obhájce. Hlavu má vystrčenou nad mikrofon a jaksi nehybně natočenou směrem k pultíku, ke kterému pomalu kráčím. Jako ksicht velkého leguána. Na ústech má nacvičený tvar jakéhosi trvalého úsměšku, za kterým nikdy nepoznáte, jestli se ten člověk bojí, nebo baví. Vedle něj sedí tvor s nadváhou, světlinkou vypouklou bradou nad pevně staženým límcem košile. Černým pečlivě střiženým ježkem na temeni si tam a zpět projíždí rukou, která má neuvěřitelně krátké prsty, jakoby složené ze špuntů od šampáňa. Něco mezi někdejším funkcionářem svazu mládeže a středně vysoce postaveným ukrajinským dohazovačem nádeničiny pro soukmenovce. Dívá se na mě klidně, ale na beztvaré hrušce nosu se mu v kapičkách zjevuje pot.
Tělo tě vždycky zradí, říkám si.
„Rozuměl jste poučení, pane znalče?“ probere mě ze zasnění otázka předsedy senátu, až mi začne být protivné, že jsem vlastně zase tady a že mám mluvit. Že mě vytrhl z pozorování. Ten mladý chlap, co si hlídá štos papíru před sebou a hlavně to všechno chce mít co nejdřív z krku.
Kývnu neznatelně a naučeně hlavou jako vždycky za posledních dvacet let.
„Tak rozuměl nebo nerozuměl“, zvýší hlas soudce, „musím to totiž zaprotokolovat!“
„Rozuměl, pane předsedo“, skoro vykřiknu. A uvědomuji si, kolik důležitých věcí v této místnosti nebude nikdy zaprotokolováno. Něco nejde napsat. Něco nejde ani říct. Výsledkem bude spis, plný slov a písmen, která trefují život jenom občas, o buzara.
„Můžete nám znovu shrnout závěry svého znaleckého posudku?“
A tak mluvím, odkazuji se na napsané a snažím se hlasem vyvážit profesionalitu a emoce. Jako vždycky.
„Děkuji, pane znalče… má někdo z přísedících na pana znalce otázku?“
Ve fialovém, strašně nepadnoucím hábitu, sedí vedle předsedy starší paní. Pokýve hlavou a vzápětí zašmodrchaně vypustí pár vět, ze kterých pochopím, jakože jestli paní poškozená trpěla.
Panebože!
Něco ve mně křičí, že nejde všechno změřit, nejde všechno kalkulovat. Nejde všechno vyložit.
Jsem tudíž obecný. Protože jednoduše nikdy nebudu ženou.

Konečně se ohlédnu. V první řadě za mnou sedí dívka. Tedy poškozená. Oblékla se stroze. Nicneříkající kalhoty, šedé polobotky, blůza neurčitého tvaru a vlasy sčesané do ohonu, který by na diskotéku určitě nevolila. Je sama svým účelovým portrétem. Je teď poškozená. Takhle z ní nedokážu nic vyčíst. Teď patří k lidem, na které nemáte ani po minutě žádný názor. Prsty rukou sepne v patologickém modlícím se gestu a vsune je mezi stehna. Nohu přes nohu, jakoby chtěla navždy schovat to místo, na které tady všichni, tak jak tak, dopodrobna myslí. O pár řad vzadu jsou novináři, někteří mají žoviálně hozenou ruku přes opěradlo židle, jakože ještě odpoledne musí stihnout to Muzeum, ale na očích jim je vidět podivné vzrušení. Z toho podivného šukání.

Ta holka je teď a tady Cizinec.
Nikdo z přítomných tam na té ubytovně nebyl. Nikdo z přítomných nebude u toho, až někam ta dívka přijde a za zády uslyší ta slova – to je ta znásilněná??
Neexistuje náhrada. Ta holka se musí nanovo stvořit, pojmenovat, a ty temné chvíle skrýt do něčeho, co bude za čas vydáváno jenom jako film. Se stárnutím třeba černobílý. Ve dne mělký. V noci to bude vždycky asi horší.


Posouvám nohy po Václaváku. Mířím do Luxoru a tajně doufám, že v regálech najdu knížku, kterou už pár dní sháním. Naruby od Jorise-Karla Huysmanse. Jedna z knížek, u kterých se na netu objevuje v každém dalším otevřeném okně ta nepříjemná hláška – titul momentálně nedostupný. Otočím hlavu proti slunci, nad čelem udělám stříšku z dlaně a zadívám se na sochu, u které se vždycky děly věci.
Václav tam sedí pořád na tom svém koni. Kníže a navíc svatý. Patron tohohle podivného nárůdku, plného nadaných lidí a taky nenadaných ambiciózních skřetů. Myslím v tuhle chvíli na knížku Konrada Paula Liessmanna Teorie nevzdělanosti. Taky na Kurase a na to, jak málo chceme vědět a dozvědět se o naší historii. Takové to chalupářské mávnutí rukou – ále co – ještě musím natřít pergolu… Nedávno takhle mávla rukou řada mých vrstevníků nad pokřiveným charakterem jednoho z nás. S okázalým a unaveným zívnutím a kontrolním poklepáním na dobře kryté platební karty uložené vzadu na jejich prdeli. To je základ.
Zbytek jsou kecy, za které si nic nekoupíš. Nebo jo??
Okřiknu se za to brlbavé moralizování způsobené nejspíš od rána divně nazvučenou náladou a taky sluncem, které je pražsky vidět jen za jakýmsi zasviněným šedým oknem.
Ale přece jen mi to nedá. Kníže Václav, jakkoliv adorovaný a pečlivě instalovaný do národně potřebné fazóny, je především trapným hrdinou skoro shakespearovského dramatu. Plného dobrých úmyslů končících zlým výsledkem. Vraždou matky a kolaborací, například. Romantický slaboch, který zve do země armády Arnulfa Bavorského (zvací dopis, tolik oblíbená a stále se opakující rekvizita naší historie, se zřejmě nenašel). Nařídí, aby se Němcům platily daně a startuje něco, co vejde do evropského slovníku jako pojem – holubičí česká povaha. Václav zve Němce do země, dostávají licence nás všemu naučit. A taky majetky, samozřejmě. Bez výběrového řízení. Podle některých historiků zakládá konečně národ, podle jiných pokládá kameny, na kterých bude ten samý národ jednou provždy prohrávat. Myslím na to, jestli by ten neduživý zbabělec vůbec vylezl ve zbroji na koně.
Nicméně je tady.
A my ho potřebujeme.

Praotec podivné národní hrdosti a podstaty. A nepotřebujeme náhodou, každý z nás, takového svého trochu falešného Václava? Neinstalujeme si ho do svých kšeftů, bazénů, Hornbachů a peněz? Do svých soukromých patronů a důvodů vlastní malilinkaté pragmatické hrdosti? Není tady někde prapůvod toho, že naše velikost se jednou provždy bude měřit jinak, než jednotkami skutečné velikosti?


V Luxoru Naruby nemají. Potuluju se mezi regály a pak uvidím povědomou vyholenou hlavu přirostlou na vysokém objemném těle.
„Jene, co ty tady?“
„Ahoj, copak já, ale co ty tady?“
Začneme se oba smát, protože dobře víme, že sem utíkáme před onou pochmurnou pováclavovskou dobou. Hned mu říkám úryvky ze svých pár minut starých úvah. Zamyslí se, lokne ze stříbrné placatice a hlubokým hlasem (kterým obvykle pronášíme pravdy, které by se případně měly v budoucnu tesat) praví:
„Inu, kde nic není - Čech si vždycky vybere...“

Ale to už sedíme v malé kavárně na jevišti českých dějin a objednáváme presso a kořalku.
„Hele, co říkáš na facebook? Je nás tam už tři miliony…“
„Milion a půl sleduje Ordinaci“, odtuším a piju první kalíšek za nekřesťanské peníze.
Kolem to sviští, Václavovi potomci ve špičatých bílých botách s džípy zaparkovanými předními obřími koly na chodníku, které Japonci uctivě obcházejí. A taky šlapky, holky, které za peníze klidně prohlásí, že ji ve středu nemají, když bude potřeba. Stojany na vagíny, které se narodily v podstatě zbytečně. Hrají Vabank.


„Nejsem tam. Jsem pro přímou komunikaci.“
„Však ta tam trochu je“, směje se.
„Hele, vole, to není sociální síť. Někdo nám tam jenom občas pár písmenky jakoby potvrzuje, že existujeme. Iluze propojenosti, nic víc. Ortéza na identitu.“
„Ale když jsi sám, tak je večer jinačí.“
„Ale ne opravdovější.“
„Život je jenom hloupý hlavolam s řadou možných řešení. Kostka stojí, barvy sousedí a cesta je na světě.“
„Jenže každý matematik ti řekne, že cesta k řešení se otevře často až po dosažení určité kombinace.“
„Internet je zázrak a hotovo.“
„Internet je země, kde můžeš vybírat a nebo tam žít. Lze tam vstupovat jako do gigantického skladu plného vína. Buď tam hledáš ty svoje vzácné láhve nebo všechno co tam je, okoštuješ. A pak se pobliješ...“


Kolem nás je po třetím panáku spousta zvuků. Instrumentální verze života, napadne mě. Věci se objevují, lomozí a pak zmizí, jakoby přišly z vakua.
A pak je to konečně on. Tedy jedna promile.
„Některý věci necháváme jenom na dosah, na letmý dotek. Hrozilo by veliký prázdno, kdyby je člověk zvedl a najednou držel v ruce...“
„Mluvíš o tajemství?“
„Mluvím, kurva, o tom prostoru, který když ponecháš ležet ladem, může vyrábět a tvořit věci k tvorbě.“
„V Rudolfinu bude Dekadence, víš o tom?“
„Dekadence šla vždycky až na hranice a budovala na tom, že bořila mýty. Viděl jsem ale taky dekadenci, která bořila na boření. Všiml sis toho?“
„Hele vidíš to všechno kolem? Kdo nemá charakter a talent, musí mít aspoň metodu a houževnatost… o čem teď vůbec píšeš?“
„Napadlo mě, že každý z nás chodí v té své jediné místnosti a ohmatává stěny. Po celý svůj život tam uklízí hadrem své naučené logiky, nemaje nic jiného. Aristotelovsky si to dělá stravitelným. Okna tam nejsou. Není přesah.“
„No jo, no. Už jsem si všiml, že píšeš literaturu, ale nezapomeneš si nikdy pohonit péro, jak jsi vlastně strašně chytrý. Přitom to tam už dávno je, vole. Ale ten citát z koránu, cos tam měl, je dobrej. Jak to bylo? Bůh po nás nechce víc, než nám dal. To je dobrý.“
„Já píšu o svejch známejch. Nějaké ty indické energie, bůžci, trochu new age a jóga jako troška kari do toho nanicovatého postmoderního kastrolu. Ze kterého žereme všichni, protože chceme zahnat hlad.“
„Místo toho, abychom ho hledali?“
„Ten hlad?“
„Přesně…“
„Tak co ten facebook a seznamky? Dobrý ne?“
„Víš, já mám pocit, že chceme sypat sůl do ran, ale místo toho cpeme písmenka bez chuti a zápachu do displejů, do těch okýnek, která kolem nás odrážejí jenom odklad života. Žijeme ve fázi odkladu. Co kdyby!“
„Ale někdy tam někoho přece jen potkáš…“
„Myslíš ten elektronický dialog, který často končí v posteli dřív, než se ti dva klávesnicoví (kvasnicoví, mě bůhvíproč napadlo) ťukálisti poprvé opravdu sejdou. U kafe, s ostychem, z obyčejné reality, a bez Windows. A pak vidí i ty ťupky v kůži, zkažený zuby, tik a třeba košili zastrčenou blbě v kraťasech...“
„Jsi pasák svejch myšlenek a už dávno nevíš, které z nich jsou opravdový kurvy“, pobaveně zašeptá a hlavou hodí doleva, kde pluje na malých lodičkách ještě menší holka, která se celé dopoledne evidentně nechystala na víc, než na tuhle jízdu.
„Ty zase pytlačíš v cizích světech.“
A na to se napijem.

„Víš, že v kvantové fyzice se hmota objevuje na více místech naráz?“
„Dáš si ještě?“

Pak mi povídá o své nové knížce, kterou píše. Myšlenky a jejich prodejnost. Je v jiné situaci. Záleží na tom všem stav vyřízenosti jeho složenek, dojde mi vzápětí.

„Některé nápady prostě vylítnou přes bradla ohrady, kde čekaly v toreadorském kruhu na svého krotitele. Kterým bude nejspíš náš čas, tak za deset let.“
„Kurva, tos vymyslel teď?!“
„Ne, mám to na papíru, co jsem teď našel.“
„Aha, takže ty si píšeš poznámky a pak si hraješ na spontánní psaní?“
„Tak nějak.“
„To jdi do prdele, kalkulátore sebecenzorskej!“
„Ty zase píšeš, až když zavolá editor, a když mají tvoji vnitřní kati volno nebo jsou v bezvědomí.“
„Hmmm, mít tvoje mrtvoly, mám nejenom pořádný téma, ale i svobodu“ a doleje mi z láhve, kterou už mezitím objednal.
„Taky píšu o tom, že jsme zaměnili štěstí za slast. Banální, já vím! Přešli jsme prostě od uspokojení vnitřních potřeb k vytváření tužeb. Tužba a skutečná vnitřní potřeba jsou v jistém smyslu proti sobě...“
„To je Baumann. Myslíš, že nečtu?“, řehtá se ta holá hlava a dodává:
„Ty prostě konzumuješ svoje ego a ještě při tom mlaskáš.“
„Třeba to mlaskání v tom oceánu banalit znamená píšťalku. Ta přivolá člun, který by jinak odjel.“
„Jsi jenom nadaný blb.“
„Taky píšu i o tom, že mezi dvěma lidma, který spolu souloží a přitom si (dá-li bůh) i povídají, zůstává ten poslední krok, který není třeba udělat. Aby byla vždycky šance vykročit jinam. Třeba i směrem k sobě. A když to samé udělá druhá strana, tak ty dva neučiněné kroky začnou konečně ohraničovat území, na kterém může dlouhé roky tiše přežívat něco jako láska v drátěné košili.“
„Ty vole, to je dobrý…“
„Vztah musí být jako kamínek v botě.“
„To je ještě lepší.“
„To je Trier.“
„No jo.“

„Četls toho Hawkinga? To je ten fyzik, co je celej zkroucenej na křesle a vydává mozkový signály jako nikdo jinej. Že prej Bůh není potřeba, že to všechno vzniklo docela dobře i bez něj.“
„Mě zajímá Kristus. Dobrý názory, sandály, intuice, inteligence a prostota.“
„A pak, když se zeptali Halíka na bohatství tý firmy, kterou zastupuje, a že to moc neodpovídá biblickejm pravidlům, tak řekl, že naposledy když byl u papeže, tak dostal k večeři jen jabko a med. Takže dobrý. ..hele támhleta, ta by stála za jeden velkej hřích“, zasní se a zatáhne břicho, třebaže se ta dáma námi dvěma vůbec nezaobírá.
Pak oba dva odešleme všechno, co se tady mezi náma děje, do jakéhosi věčného ztišení. Odešleme všechny zvuky do pozadí, aby si ani tam nakonec nevysloužily žádné pořadí, cenu, či dokonce trvalost.

„Milujeme se ve své vzájemné odlehlosti.“
„Mikulášek.“
„Seš sečtělej debil!“


„To s tou drátěnou košilí je moc dobrý..“, nasedá holohlavec do taxíku. „Já jedu spát...“
„Bůh smrti Thanatos měl dvojče. Jeho brácha byl Hypnos – bůh spánku“, křičím za ním, ale už neslyší. Kdyby měl můj mozek kůži, právě by prodělával první hodiny nemoci motýlích křídel.
Vím já vůbec, s čím vším má moje mozková tkáň srůsty? Píšu si to na účtenku, která je najednou hustá jak nějaká hypotéční splátka.


Vabank. Ta hra, kdy vsadíme všechno na jedinou kartu. Prohrajem nebo vyhrajem. Nic mezi tím. Myslím ale, že zisk je vždycky. Bez gatí, třeba s jizvama na tváři, po tzv. prohrané hře, nakonec před kasinem, odkud nás vyšoupli, zjistíme, že jsme dostali kapitál. Ve hře Vabank nejde prohrát. Vždycky získáš.
Pak je tu hra na Kdyby. Tohle slovo jsme vymysleli, abychom se nezbláznili z toho faktu, že život se dělá na první. Dobrou nebo špatnou. Zbytek jsou vzpomínky. S těmi se, jak známo, nic moc udělat nedá. Možná z nich vybrat těch pár užitečných.


V čase, o notný kus dál, čtu maily od No Peti. Jeho i svoje, a mám pocit, že si oba pochutnáváme.
„Posílám ti novýho Kellera, ty pravičáku!“
Kellera nejenom že znám, ale dávám jeho nový opus hned na svoje stránky. Taky píšu, že to nevidím ani doprava, ani doleva. Že co lidstvo světem stojí, jde vždycky o jedinou věc. Kterak malá část populace bude žít na úkor té druhé, větší. Patriciové a plebejci. Jinak to nikdy nebude.


Sedíme v Lokále. Výborná hospoda. Já, No Peťa a trojstěžník. Po dlouhé době.


„Společnost nechce nic kontroverzního, co ji vybočí od sekání trávy.“
„Zůstali tady ale pořád lidi, který stojí za to číst a vnímat.“
„Po Bílé hoře tady nikdo nezůstal. Elita je v prdeli. Šlechta jakbysmet a pak ještě tisíce opravdovejch čertů, co utekli ven.“
„Ale něco tady zůstalo, bratře.“
A pak se začneme řehonit, protože vytváříme imaginární zoologickou zahradu budoucnosti, ve které pojede autobus těch úspěšných a uslyší:
„Dámy a pánové, než navštívíme golfový ráj, podívejte se vlevo, tam jsou v boxu zastánci desatera, kteří ho navíc i dodržují.“ K okýnkům se zvědavě nakloní dámy ve značkových hadrech a úzkostlivě vzdechnou: uoaaahh.
„A tady dámy a pánové jsou tzv. filosofové, kteří píšou eseje a různé jiné píčoviny.“ A v koutě boxu se budou krčit pošetilí pitomci v rozdrbaných hadrech.
„Hoďte jim buď kafe, toho spotřebují tuny, nebo cigára, jsou nakrmeni, ale pokud někdo chce, může jim tam hodit pár traktátů od Bělohradského. Zatím si to neumíme vysvětlit, ale jsou z toho zřejmě naživu.“


Pak se rozproudí debata s trojstěžníkem. Staré téma. Nakolik mám vnímat charakter a kvalitu života umělce v souvislosti s jeho dílem. Srším jmény - Cobain, Piaf, Morrison, Hendrix, Nohavica…
„Viděli jste, blbci, ten film o Gainsbourgovi? Totální prase. Ale při jeho J´taime budeme navždy osahávat holky, co nám budou roky a síly stačit.“ Jirka mlčí. „A co Redl?“, zkouším je. Nakonec skončíme u filmu Mučedníci od Pascala Laugiera. Srovnání s Trierem odmítám. Nedokoukal jsem to. Pohled na zlo… nu, ono tohle zastavení asi chce čas.



Sting.
Sedíme až pod samou střechou arény a pijeme pivo z průhledného kelímku.
Dole vepředu se dějou věci. Královská filharmonie z Londýna velmi pozorně sleduje muže v popředí. Vyrůstá ze země jako hladká a lesklá královská krajta. Celou dobu v klidu pozorující klidně své okolí. Ve kterém se po zemi kolem povalují desítky kilogramů jeho převahy. Jím neprožívané, protože neoddiskutovatelně existující. Barevně a pohybově prosté představení, které nepotřebuje protézy jako Lady Gaga, Madonna nebo bůhví kdo. Tady se prostírá kumšt. Čistokrevný, nenahraditelný a nezfalšovatelný. Tak proto, jak mi říká Famfrlína, se nepotí a moc se nehýbe, jen se usmívá. A zpívá. Bezchybně a bez pomoci.

To, co si vybereš, že budeš dělat, dělej dokonale, říkával můj táta.
Dávám mu za pravdu.
A Sting tam stojí jako velká pyšná jednokvětá rostlina. Která nemá úmysl ani schopnost zvadnout. Bytost z jednoho kusu.


Sekl se Orwell o dvacet let??? Štíhlá knížka od B. Kurase. Takových 60 Obermannových a 48 Vieweghů, říká mi tiše knižní váha uvnitř mé písmeny nacpané duše. A už tím letím. Kontextová trivializace, kulturní warholizace, hodnotová postmodernizace, právní saltomortalizace, instituční vydřidušizace, ústavní vandalizace, významová linguinizace…, čím víc to čtu, tím víc vím, že by to ti poslední opravdu myslící měli nosit v tašce. Pořád.

Vypisuju si úryvky: třeba o primitivním vnímání postmoderního umění.
„…všechny na oficiální umění povýšené prkotiny o naší době něco vypovídají. Nacházejí v nás živnou půdu, a to ne proto, že by nás provokovaly k zamyšlení, či chraň pánbůh sebezlepšování, nýbrž proto, že nás chlácholí. Většina z nás totiž kvalitu od paskvilu nerozezná a jsme líní se o tom poučit. A místo abychom z toho měli mindrák nevzdělanců, přijímáme s vděkem ujištění, že kvalita nemá žádná obecně platná měřítka a k úspěchu není potřeba nic umět a o nic se snažit. Vrací nám to sebevědomí ignorantů. A zavírá nám to mysl i srdce před inspirací a otupuje pocit studu, schopnost sebekritického vnímání, a tím i možnost nápravy...“
Nebo o tzv. kontextové trivializaci. Která spočívá v demontáži klasické formy kontextu a tak můžeme být zaplavováni nekonečným bohatstvím bezcenných informací, aniž bychom něčemu pořádně rozuměli… budeme ale zmatenější, ovlivnitelnější a manipulovatelnější… mistři manipulace pochopili, že potřebujeme berlu tzv. pseudokontextu. Můj oblíbenec, o kterém jsem tu vícekrát psal, totiž Neil Postman, o tom říká:
„Pseudokontext je struktura vymyšlená tak, aby dávala roztříštěným a irevelantním informacím zdánlivý smysl… Pseudokontext ale není použitelný pro čin, řešení problému, či změnu. Dá se použít jen k jednomu jedinému účelu, který nemá žádnou opravdovou souvislost s naším životem. Tím je zábava. Pseudokontext je poslední záchytná stanice kultury zaplavené irelevantností, inkoherencí a impotencí..“



A tak čtu.

Ian McEwan a jeho Cizinci ve městě. Deprese, dokud nezjistíme, že píše o nás.Pak asi i úleva. Michael Cunningham a jeho Vzorové dny. Text, ze kterého cítím Woolfovou a taky naději, že někde přece jen existuje místo, které stojí za to hledat.
Úplným zázrakem jsou texty pána, který se jmenuje Kazuo Ishiguro. Intimní tiché věty, které dokazují jasně, že primitivní síla moci a peněz a špičatých bílých bot nezmůže nakonec, v pohledu více let, zhola nic. Albert Camus a jeho poslední kus Pád.
Díváme se s vílou na mapu. K jeho hrobu to budeme mít koncem roku z Paříže nějakých 700 km.
„Dobrá, příští léto jedeme do Provence.“
„Chtěl jsi do Peru“, sykne víla.
„Je tam víno a mrtvej Camus!“
„Miluju tě.“
„Taky s tebou chci být.“


Před časem jsme si s Famfrlínou pronajali nádhernou chalupu na Šumavě. Pár dní jsem topil v krbu, griloval a užíval si všeho toho, co skýtá barák na konci světa.
V noci jsme vlezli do sauny a pak jsme vyběhli ven, váleli jsme se v mokré, ledově studené trávě a házeli hřívami jako ti islandští koně, které ze sebe už stejně nikdy nedostaneme.




Nemyslíš si někdy, že neudělat ten poslední krok k sobě je vlastně taky tak trochu vabank?“ zeptá se jednou v noci Famfrlína, hledíc do stropu.



„Myslím, že jo...“