Vabank,hra na kdyby a o odkladech
A.Camus
...
...
...
...
Mučedníci
..
Konec léta na Šumavě
...
Čtu si na jednotlivých dveřích soudu čísla jednací a paragrafy, kvůli kterým sedí ti lidé uvnitř. Znásilnění.
Jsem tady. V ruce mám spis, který jsem si v noci pročítal a zas a znovu si promítal ten hnusný film.
Za dveřmi soudní síně je, jako vždycky, takový ten nikomu a ničemu nepatřící vzduch, plný odhodlání všech přítomných na sebe obléci talár a ukázat prstem na pravdu. Jakkoliv ten látkový už na sobě někteří dávno mají.
Prvního si prohlédnu obhájce. Hlavu má vystrčenou nad mikrofon a jaksi nehybně natočenou směrem k pultíku, ke kterému pomalu kráčím. Jako ksicht velkého leguána. Na ústech má nacvičený tvar jakéhosi trvalého úsměšku, za kterým nikdy nepoznáte, jestli se ten člověk bojí, nebo baví. Vedle něj sedí tvor s nadváhou, světlinkou vypouklou bradou nad pevně staženým límcem košile. Černým pečlivě střiženým ježkem na temeni si tam a zpět projíždí rukou, která má neuvěřitelně krátké prsty, jakoby složené ze špuntů od šampáňa. Něco mezi někdejším funkcionářem svazu mládeže a středně vysoce postaveným ukrajinským dohazovačem nádeničiny pro soukmenovce. Dívá se na mě klidně, ale na beztvaré hrušce nosu se mu v kapičkách zjevuje pot.
Tělo tě vždycky zradí, říkám si.
„Rozuměl jste poučení, pane znalče?“ probere mě ze zasnění otázka předsedy senátu, až mi začne být protivné, že jsem vlastně zase tady a že mám mluvit. Že mě vytrhl z pozorování. Ten mladý chlap, co si hlídá štos papíru před sebou a hlavně to všechno chce mít co nejdřív z krku.
Kývnu neznatelně a naučeně hlavou jako vždycky za posledních dvacet let.
„Tak rozuměl nebo nerozuměl“, zvýší hlas soudce, „musím to totiž zaprotokolovat!“
„Rozuměl, pane předsedo“, skoro vykřiknu. A uvědomuji si, kolik důležitých věcí v této místnosti nebude nikdy zaprotokolováno. Něco nejde napsat. Něco nejde ani říct. Výsledkem bude spis, plný slov a písmen, která trefují život jenom občas, o buzara.
„Můžete nám znovu shrnout závěry svého znaleckého posudku?“
A tak mluvím, odkazuji se na napsané a snažím se hlasem vyvážit profesionalitu a emoce. Jako vždycky.
„Děkuji, pane znalče… má někdo z přísedících na pana znalce otázku?“
Ve fialovém, strašně nepadnoucím hábitu, sedí vedle předsedy starší paní. Pokýve hlavou a vzápětí zašmodrchaně vypustí pár vět, ze kterých pochopím, jakože jestli paní poškozená trpěla.
Panebože!
Něco ve mně křičí, že nejde všechno změřit, nejde všechno kalkulovat. Nejde všechno vyložit.
Jsem tudíž obecný. Protože jednoduše nikdy nebudu ženou.
Konečně se ohlédnu. V první řadě za mnou sedí dívka. Tedy poškozená. Oblékla se stroze. Nicneříkající kalhoty, šedé polobotky, blůza neurčitého tvaru a vlasy sčesané do ohonu, který by na diskotéku určitě nevolila. Je sama svým účelovým portrétem. Je teď poškozená. Takhle z ní nedokážu nic vyčíst. Teď patří k lidem, na které nemáte ani po minutě žádný názor. Prsty rukou sepne v patologickém modlícím se gestu a vsune je mezi stehna. Nohu přes nohu, jakoby chtěla navždy schovat to místo, na které tady všichni, tak jak tak, dopodrobna myslí. O pár řad vzadu jsou novináři, někteří mají žoviálně hozenou ruku přes opěradlo židle, jakože ještě odpoledne musí stihnout to Muzeum, ale na očích jim je vidět podivné vzrušení. Z toho podivného šukání.
Ta holka je teď a tady Cizinec.
Nikdo z přítomných tam na té ubytovně nebyl. Nikdo z přítomných nebude u toho, až někam ta dívka přijde a za zády uslyší ta slova – to je ta znásilněná??
Neexistuje náhrada. Ta holka se musí nanovo stvořit, pojmenovat, a ty temné chvíle skrýt do něčeho, co bude za čas vydáváno jenom jako film. Se stárnutím třeba černobílý. Ve dne mělký. V noci to bude vždycky asi horší.
Posouvám nohy po Václaváku. Mířím do Luxoru a tajně doufám, že v regálech najdu knížku, kterou už pár dní sháním. Naruby od Jorise-Karla Huysmanse. Jedna z knížek, u kterých se na netu objevuje v každém dalším otevřeném okně ta nepříjemná hláška – titul momentálně nedostupný. Otočím hlavu proti slunci, nad čelem udělám stříšku z dlaně a zadívám se na sochu, u které se vždycky děly věci.
Václav tam sedí pořád na tom svém koni. Kníže a navíc svatý. Patron tohohle podivného nárůdku, plného nadaných lidí a taky nenadaných ambiciózních skřetů. Myslím v tuhle chvíli na knížku Konrada Paula Liessmanna Teorie nevzdělanosti. Taky na Kurase a na to, jak málo chceme vědět a dozvědět se o naší historii. Takové to chalupářské mávnutí rukou – ále co – ještě musím natřít pergolu… Nedávno takhle mávla rukou řada mých vrstevníků nad pokřiveným charakterem jednoho z nás. S okázalým a unaveným zívnutím a kontrolním poklepáním na dobře kryté platební karty uložené vzadu na jejich prdeli. To je základ.
Zbytek jsou kecy, za které si nic nekoupíš. Nebo jo??
Okřiknu se za to brlbavé moralizování způsobené nejspíš od rána divně nazvučenou náladou a taky sluncem, které je pražsky vidět jen za jakýmsi zasviněným šedým oknem.
Ale přece jen mi to nedá. Kníže Václav, jakkoliv adorovaný a pečlivě instalovaný do národně potřebné fazóny, je především trapným hrdinou skoro shakespearovského dramatu. Plného dobrých úmyslů končících zlým výsledkem. Vraždou matky a kolaborací, například. Romantický slaboch, který zve do země armády Arnulfa Bavorského (zvací dopis, tolik oblíbená a stále se opakující rekvizita naší historie, se zřejmě nenašel). Nařídí, aby se Němcům platily daně a startuje něco, co vejde do evropského slovníku jako pojem – holubičí česká povaha. Václav zve Němce do země, dostávají licence nás všemu naučit. A taky majetky, samozřejmě. Bez výběrového řízení. Podle některých historiků zakládá konečně národ, podle jiných pokládá kameny, na kterých bude ten samý národ jednou provždy prohrávat. Myslím na to, jestli by ten neduživý zbabělec vůbec vylezl ve zbroji na koně.
Nicméně je tady.
A my ho potřebujeme.
Praotec podivné národní hrdosti a podstaty. A nepotřebujeme náhodou, každý z nás, takového svého trochu falešného Václava? Neinstalujeme si ho do svých kšeftů, bazénů, Hornbachů a peněz? Do svých soukromých patronů a důvodů vlastní malilinkaté pragmatické hrdosti? Není tady někde prapůvod toho, že naše velikost se jednou provždy bude měřit jinak, než jednotkami skutečné velikosti?
V Luxoru Naruby nemají. Potuluju se mezi regály a pak uvidím povědomou vyholenou hlavu přirostlou na vysokém objemném těle.
„Jene, co ty tady?“
„Ahoj, copak já, ale co ty tady?“
Začneme se oba smát, protože dobře víme, že sem utíkáme před onou pochmurnou pováclavovskou dobou. Hned mu říkám úryvky ze svých pár minut starých úvah. Zamyslí se, lokne ze stříbrné placatice a hlubokým hlasem (kterým obvykle pronášíme pravdy, které by se případně měly v budoucnu tesat) praví:
„Inu, kde nic není - Čech si vždycky vybere...“
Ale to už sedíme v malé kavárně na jevišti českých dějin a objednáváme presso a kořalku.
„Hele, co říkáš na facebook? Je nás tam už tři miliony…“
„Milion a půl sleduje Ordinaci“, odtuším a piju první kalíšek za nekřesťanské peníze.
Kolem to sviští, Václavovi potomci ve špičatých bílých botách s džípy zaparkovanými předními obřími koly na chodníku, které Japonci uctivě obcházejí. A taky šlapky, holky, které za peníze klidně prohlásí, že ji ve středu nemají, když bude potřeba. Stojany na vagíny, které se narodily v podstatě zbytečně. Hrají Vabank.
„Nejsem tam. Jsem pro přímou komunikaci.“
„Však ta tam trochu je“, směje se.
„Hele, vole, to není sociální síť. Někdo nám tam jenom občas pár písmenky jakoby potvrzuje, že existujeme. Iluze propojenosti, nic víc. Ortéza na identitu.“
„Ale když jsi sám, tak je večer jinačí.“
„Ale ne opravdovější.“
„Život je jenom hloupý hlavolam s řadou možných řešení. Kostka stojí, barvy sousedí a cesta je na světě.“
„Jenže každý matematik ti řekne, že cesta k řešení se otevře často až po dosažení určité kombinace.“
„Internet je zázrak a hotovo.“
„Internet je země, kde můžeš vybírat a nebo tam žít. Lze tam vstupovat jako do gigantického skladu plného vína. Buď tam hledáš ty svoje vzácné láhve nebo všechno co tam je, okoštuješ. A pak se pobliješ...“
Kolem nás je po třetím panáku spousta zvuků. Instrumentální verze života, napadne mě. Věci se objevují, lomozí a pak zmizí, jakoby přišly z vakua.
A pak je to konečně on. Tedy jedna promile.
„Některý věci necháváme jenom na dosah, na letmý dotek. Hrozilo by veliký prázdno, kdyby je člověk zvedl a najednou držel v ruce...“
„Mluvíš o tajemství?“
„Mluvím, kurva, o tom prostoru, který když ponecháš ležet ladem, může vyrábět a tvořit věci k tvorbě.“
„V Rudolfinu bude Dekadence, víš o tom?“
„Dekadence šla vždycky až na hranice a budovala na tom, že bořila mýty. Viděl jsem ale taky dekadenci, která bořila na boření. Všiml sis toho?“
„Hele vidíš to všechno kolem? Kdo nemá charakter a talent, musí mít aspoň metodu a houževnatost… o čem teď vůbec píšeš?“
„Napadlo mě, že každý z nás chodí v té své jediné místnosti a ohmatává stěny. Po celý svůj život tam uklízí hadrem své naučené logiky, nemaje nic jiného. Aristotelovsky si to dělá stravitelným. Okna tam nejsou. Není přesah.“
„No jo, no. Už jsem si všiml, že píšeš literaturu, ale nezapomeneš si nikdy pohonit péro, jak jsi vlastně strašně chytrý. Přitom to tam už dávno je, vole. Ale ten citát z koránu, cos tam měl, je dobrej. Jak to bylo? Bůh po nás nechce víc, než nám dal. To je dobrý.“
„Já píšu o svejch známejch. Nějaké ty indické energie, bůžci, trochu new age a jóga jako troška kari do toho nanicovatého postmoderního kastrolu. Ze kterého žereme všichni, protože chceme zahnat hlad.“
„Místo toho, abychom ho hledali?“
„Ten hlad?“
„Přesně…“
„Tak co ten facebook a seznamky? Dobrý ne?“
„Víš, já mám pocit, že chceme sypat sůl do ran, ale místo toho cpeme písmenka bez chuti a zápachu do displejů, do těch okýnek, která kolem nás odrážejí jenom odklad života. Žijeme ve fázi odkladu. Co kdyby!“
„Ale někdy tam někoho přece jen potkáš…“
„Myslíš ten elektronický dialog, který často končí v posteli dřív, než se ti dva klávesnicoví (kvasnicoví, mě bůhvíproč napadlo) ťukálisti poprvé opravdu sejdou. U kafe, s ostychem, z obyčejné reality, a bez Windows. A pak vidí i ty ťupky v kůži, zkažený zuby, tik a třeba košili zastrčenou blbě v kraťasech...“
„Jsi pasák svejch myšlenek a už dávno nevíš, které z nich jsou opravdový kurvy“, pobaveně zašeptá a hlavou hodí doleva, kde pluje na malých lodičkách ještě menší holka, která se celé dopoledne evidentně nechystala na víc, než na tuhle jízdu.
„Ty zase pytlačíš v cizích světech.“
A na to se napijem.
„Víš, že v kvantové fyzice se hmota objevuje na více místech naráz?“
„Dáš si ještě?“
Pak mi povídá o své nové knížce, kterou píše. Myšlenky a jejich prodejnost. Je v jiné situaci. Záleží na tom všem stav vyřízenosti jeho složenek, dojde mi vzápětí.
„Některé nápady prostě vylítnou přes bradla ohrady, kde čekaly v toreadorském kruhu na svého krotitele. Kterým bude nejspíš náš čas, tak za deset let.“
„Kurva, tos vymyslel teď?!“
„Ne, mám to na papíru, co jsem teď našel.“
„Aha, takže ty si píšeš poznámky a pak si hraješ na spontánní psaní?“
„Tak nějak.“
„To jdi do prdele, kalkulátore sebecenzorskej!“
„Ty zase píšeš, až když zavolá editor, a když mají tvoji vnitřní kati volno nebo jsou v bezvědomí.“
„Hmmm, mít tvoje mrtvoly, mám nejenom pořádný téma, ale i svobodu“ a doleje mi z láhve, kterou už mezitím objednal.
„Taky píšu o tom, že jsme zaměnili štěstí za slast. Banální, já vím! Přešli jsme prostě od uspokojení vnitřních potřeb k vytváření tužeb. Tužba a skutečná vnitřní potřeba jsou v jistém smyslu proti sobě...“
„To je Baumann. Myslíš, že nečtu?“, řehtá se ta holá hlava a dodává:
„Ty prostě konzumuješ svoje ego a ještě při tom mlaskáš.“
„Třeba to mlaskání v tom oceánu banalit znamená píšťalku. Ta přivolá člun, který by jinak odjel.“
„Jsi jenom nadaný blb.“
„Taky píšu i o tom, že mezi dvěma lidma, který spolu souloží a přitom si (dá-li bůh) i povídají, zůstává ten poslední krok, který není třeba udělat. Aby byla vždycky šance vykročit jinam. Třeba i směrem k sobě. A když to samé udělá druhá strana, tak ty dva neučiněné kroky začnou konečně ohraničovat území, na kterém může dlouhé roky tiše přežívat něco jako láska v drátěné košili.“
„Ty vole, to je dobrý…“
„Vztah musí být jako kamínek v botě.“
„To je ještě lepší.“
„To je Trier.“
„No jo.“
„Četls toho Hawkinga? To je ten fyzik, co je celej zkroucenej na křesle a vydává mozkový signály jako nikdo jinej. Že prej Bůh není potřeba, že to všechno vzniklo docela dobře i bez něj.“
„Mě zajímá Kristus. Dobrý názory, sandály, intuice, inteligence a prostota.“
„A pak, když se zeptali Halíka na bohatství tý firmy, kterou zastupuje, a že to moc neodpovídá biblickejm pravidlům, tak řekl, že naposledy když byl u papeže, tak dostal k večeři jen jabko a med. Takže dobrý. ..hele támhleta, ta by stála za jeden velkej hřích“, zasní se a zatáhne břicho, třebaže se ta dáma námi dvěma vůbec nezaobírá.
Pak oba dva odešleme všechno, co se tady mezi náma děje, do jakéhosi věčného ztišení. Odešleme všechny zvuky do pozadí, aby si ani tam nakonec nevysloužily žádné pořadí, cenu, či dokonce trvalost.
„Milujeme se ve své vzájemné odlehlosti.“
„Mikulášek.“
„Seš sečtělej debil!“
„To s tou drátěnou košilí je moc dobrý..“, nasedá holohlavec do taxíku. „Já jedu spát...“
„Bůh smrti Thanatos měl dvojče. Jeho brácha byl Hypnos – bůh spánku“, křičím za ním, ale už neslyší. Kdyby měl můj mozek kůži, právě by prodělával první hodiny nemoci motýlích křídel.
Vím já vůbec, s čím vším má moje mozková tkáň srůsty? Píšu si to na účtenku, která je najednou hustá jak nějaká hypotéční splátka.
Vabank. Ta hra, kdy vsadíme všechno na jedinou kartu. Prohrajem nebo vyhrajem. Nic mezi tím. Myslím ale, že zisk je vždycky. Bez gatí, třeba s jizvama na tváři, po tzv. prohrané hře, nakonec před kasinem, odkud nás vyšoupli, zjistíme, že jsme dostali kapitál. Ve hře Vabank nejde prohrát. Vždycky získáš.
Pak je tu hra na Kdyby. Tohle slovo jsme vymysleli, abychom se nezbláznili z toho faktu, že život se dělá na první. Dobrou nebo špatnou. Zbytek jsou vzpomínky. S těmi se, jak známo, nic moc udělat nedá. Možná z nich vybrat těch pár užitečných.
V čase, o notný kus dál, čtu maily od No Peti. Jeho i svoje, a mám pocit, že si oba pochutnáváme.
„Posílám ti novýho Kellera, ty pravičáku!“
Kellera nejenom že znám, ale dávám jeho nový opus hned na svoje stránky. Taky píšu, že to nevidím ani doprava, ani doleva. Že co lidstvo světem stojí, jde vždycky o jedinou věc. Kterak malá část populace bude žít na úkor té druhé, větší. Patriciové a plebejci. Jinak to nikdy nebude.
Sedíme v Lokále. Výborná hospoda. Já, No Peťa a trojstěžník. Po dlouhé době.
„Společnost nechce nic kontroverzního, co ji vybočí od sekání trávy.“
„Zůstali tady ale pořád lidi, který stojí za to číst a vnímat.“
„Po Bílé hoře tady nikdo nezůstal. Elita je v prdeli. Šlechta jakbysmet a pak ještě tisíce opravdovejch čertů, co utekli ven.“
„Ale něco tady zůstalo, bratře.“
A pak se začneme řehonit, protože vytváříme imaginární zoologickou zahradu budoucnosti, ve které pojede autobus těch úspěšných a uslyší:
„Dámy a pánové, než navštívíme golfový ráj, podívejte se vlevo, tam jsou v boxu zastánci desatera, kteří ho navíc i dodržují.“ K okýnkům se zvědavě nakloní dámy ve značkových hadrech a úzkostlivě vzdechnou: uoaaahh.
„A tady dámy a pánové jsou tzv. filosofové, kteří píšou eseje a různé jiné píčoviny.“ A v koutě boxu se budou krčit pošetilí pitomci v rozdrbaných hadrech.
„Hoďte jim buď kafe, toho spotřebují tuny, nebo cigára, jsou nakrmeni, ale pokud někdo chce, může jim tam hodit pár traktátů od Bělohradského. Zatím si to neumíme vysvětlit, ale jsou z toho zřejmě naživu.“
Pak se rozproudí debata s trojstěžníkem. Staré téma. Nakolik mám vnímat charakter a kvalitu života umělce v souvislosti s jeho dílem. Srším jmény - Cobain, Piaf, Morrison, Hendrix, Nohavica…
„Viděli jste, blbci, ten film o Gainsbourgovi? Totální prase. Ale při jeho J´taime budeme navždy osahávat holky, co nám budou roky a síly stačit.“ Jirka mlčí. „A co Redl?“, zkouším je. Nakonec skončíme u filmu Mučedníci od Pascala Laugiera. Srovnání s Trierem odmítám. Nedokoukal jsem to. Pohled na zlo… nu, ono tohle zastavení asi chce čas.
Sting.
Sedíme až pod samou střechou arény a pijeme pivo z průhledného kelímku.
Dole vepředu se dějou věci. Královská filharmonie z Londýna velmi pozorně sleduje muže v popředí. Vyrůstá ze země jako hladká a lesklá královská krajta. Celou dobu v klidu pozorující klidně své okolí. Ve kterém se po zemi kolem povalují desítky kilogramů jeho převahy. Jím neprožívané, protože neoddiskutovatelně existující. Barevně a pohybově prosté představení, které nepotřebuje protézy jako Lady Gaga, Madonna nebo bůhví kdo. Tady se prostírá kumšt. Čistokrevný, nenahraditelný a nezfalšovatelný. Tak proto, jak mi říká Famfrlína, se nepotí a moc se nehýbe, jen se usmívá. A zpívá. Bezchybně a bez pomoci.
To, co si vybereš, že budeš dělat, dělej dokonale, říkával můj táta.
Dávám mu za pravdu.
A Sting tam stojí jako velká pyšná jednokvětá rostlina. Která nemá úmysl ani schopnost zvadnout. Bytost z jednoho kusu.
Sekl se Orwell o dvacet let??? Štíhlá knížka od B. Kurase. Takových 60 Obermannových a 48 Vieweghů, říká mi tiše knižní váha uvnitř mé písmeny nacpané duše. A už tím letím. Kontextová trivializace, kulturní warholizace, hodnotová postmodernizace, právní saltomortalizace, instituční vydřidušizace, ústavní vandalizace, významová linguinizace…, čím víc to čtu, tím víc vím, že by to ti poslední opravdu myslící měli nosit v tašce. Pořád.
Vypisuju si úryvky: třeba o primitivním vnímání postmoderního umění.
„…všechny na oficiální umění povýšené prkotiny o naší době něco vypovídají. Nacházejí v nás živnou půdu, a to ne proto, že by nás provokovaly k zamyšlení, či chraň pánbůh sebezlepšování, nýbrž proto, že nás chlácholí. Většina z nás totiž kvalitu od paskvilu nerozezná a jsme líní se o tom poučit. A místo abychom z toho měli mindrák nevzdělanců, přijímáme s vděkem ujištění, že kvalita nemá žádná obecně platná měřítka a k úspěchu není potřeba nic umět a o nic se snažit. Vrací nám to sebevědomí ignorantů. A zavírá nám to mysl i srdce před inspirací a otupuje pocit studu, schopnost sebekritického vnímání, a tím i možnost nápravy...“
Nebo o tzv. kontextové trivializaci. Která spočívá v demontáži klasické formy kontextu a tak můžeme být zaplavováni nekonečným bohatstvím bezcenných informací, aniž bychom něčemu pořádně rozuměli… budeme ale zmatenější, ovlivnitelnější a manipulovatelnější… mistři manipulace pochopili, že potřebujeme berlu tzv. pseudokontextu. Můj oblíbenec, o kterém jsem tu vícekrát psal, totiž Neil Postman, o tom říká:
„Pseudokontext je struktura vymyšlená tak, aby dávala roztříštěným a irevelantním informacím zdánlivý smysl… Pseudokontext ale není použitelný pro čin, řešení problému, či změnu. Dá se použít jen k jednomu jedinému účelu, který nemá žádnou opravdovou souvislost s naším životem. Tím je zábava. Pseudokontext je poslední záchytná stanice kultury zaplavené irelevantností, inkoherencí a impotencí..“
A tak čtu.
Ian McEwan a jeho Cizinci ve městě. Deprese, dokud nezjistíme, že píše o nás.Pak asi i úleva. Michael Cunningham a jeho Vzorové dny. Text, ze kterého cítím Woolfovou a taky naději, že někde přece jen existuje místo, které stojí za to hledat.
Úplným zázrakem jsou texty pána, který se jmenuje Kazuo Ishiguro. Intimní tiché věty, které dokazují jasně, že primitivní síla moci a peněz a špičatých bílých bot nezmůže nakonec, v pohledu více let, zhola nic. Albert Camus a jeho poslední kus Pád.
Díváme se s vílou na mapu. K jeho hrobu to budeme mít koncem roku z Paříže nějakých 700 km.
„Dobrá, příští léto jedeme do Provence.“
„Chtěl jsi do Peru“, sykne víla.
„Je tam víno a mrtvej Camus!“
„Miluju tě.“
„Taky s tebou chci být.“
Před časem jsme si s Famfrlínou pronajali nádhernou chalupu na Šumavě. Pár dní jsem topil v krbu, griloval a užíval si všeho toho, co skýtá barák na konci světa.
V noci jsme vlezli do sauny a pak jsme vyběhli ven, váleli jsme se v mokré, ledově studené trávě a házeli hřívami jako ti islandští koně, které ze sebe už stejně nikdy nedostaneme.
Nemyslíš si někdy, že neudělat ten poslední krok k sobě je vlastně taky tak trochu vabank?“ zeptá se jednou v noci Famfrlína, hledíc do stropu.
„Myslím, že jo...“