O pravosti a božích blízkostech
B.Vian
V.Jirásek
C.Shermann - "Bez názvu", 1985
...
...
O.Fleislebr - The Woman
...
...
Vít Slíva
Více než vítr sad za pačesy
popadá nás, kozly, za rohy láska.
Klečíme na předních, v očích dva běsy,
a řetěz u uší třaská.
Vít Slíva – Zpěv kozlů (sbírka Bubnování na sudy)
Někdy se to tak prostě stane, že velkého básníka potkáte až v druhé půlce života.
Za Holanem, Skácelem a Krchovským mi teď zbyly ze tří teček dvě.
Čtu pořád.
Ale psát začnu vždycky večer nebo v noci, když mi svět jen tak mírně omývá břehy, a nohy mám tak akorát suché, abych nestál přímo v té jeho protivné vlhkosti.
Ondřej sedí pozdě večer v mé hospůdce, až úplně v rohu. Když mě uvidí, vztyčí se v celé své hubené výšce a oba si zamáváme svými blonďatými hřívami na pozdrav. Pozorně hledí do očí Famfrlíny, když si podávají ruku.
Před časem se motal se svými foťáky a stativem po mé pitevně a připravoval animovaný film. Mrtvé tělo se v něm mělo samo otevírat. Nápad jako hrom. Pak jsme pochopili, že taková věc by se musela dělat celé roky. Ondrovy filmy jsou totiž jenom chytře rozpohybované tisíce fotek.
Teď má školu za sebou, mluví o Austrálii, kam sám odletěl a tři týdny tam sám taky byl. I v buši. Čistil si hlavu. A že prý Korea severní a jižní se dá poznat i z letadla. Podle světel. Tma a světlo.
Famfrlína nevěřícně kouká na to, jak vytahuju z tašky papír a tužku a píšu si, jak nějaký blbý úředník z berňáku: „Tak co máš?“
Ondřej o překot nabízí to, co viděl ve Varech. Filmy srbské, iránské a především mimoběžné. Stíhal jich nakonec třicet. U Svatební vázy se chvilku zdržíme. Neznám to.
„A co vůbec teď čteš?“, pevně zafixuju naše zornice.
„Pěnu dní.“
„Ty vole, já si od něho před pár hodinama koupil Srdcerváče!“
„To je mi ale náhoda“, culí se Ondra.
„Mimochodem, už jsem našla, kde Vian leží. Je to na kraji Paříže, kousek od toho slavnýho buloňskýho lesíku. A budu to umět i metrem“, vstoupí nám do hovoru víla při srkání malého piva.
„Co Antikrist?“
„No, zda-li!“
„Co říkáš na těch prvních pár minut?“
„Neříkám nic, protože bych se ti tady, jako filmař, normálně rozbulil. Málokdy udělal někdo něco lepšího. Asi nikdo.“
A pak si začnou notovat s Famfrlínou nad McCarthym. Víla ho má načteného. Před nedávnem jsme kroužili na kolách kolem Třeboně. V Šupině a Šupince jsme chutnali candáty, sumce a pstruhy. A ona po nocích šlukovala trilogii tohohle ďábla, zatímco já spal. Je v něm napřed.
Řeč jde i o Provence, kam se chytáme v létě napřesrok. Ondra zasvěceně doporučuje tamější víno a sýry, protože to tam dávno celé prošmajdal.
Absolvoval filmem The Woman. Prý ho viděli i v Japonsku (za pár dní mi volá, že je v hlavní přehlídce ve Slovinsku a že je pozván jako VIP host do Lublaně). Taky že čte dalšího McCarthyho, konkrétně Boží dítě (za nějaký čas jsme v Krkonoších a já tuhle knížku zhltnu během pár hodin). Nad střechami písmen se v tom textu vznáší podobná šedomodrá tíseň jako v Cizincích od McEwana.
„Byli jste už na Dekadenci?“, ledabyle najednou prohodí Ondra.
„Chystáme se.“
„Hele tam, když přecházíš ze sálu do sálu, tak tam je pod schodama socha černočerný ženský, co se vkleče drží zdi. Nenápadně, v rohu, ale já měl husí kůži ještě venku“,
(dostaneme s k tomu s vílou o dva týdny později. Je to Černá žena od Jana Van Oosta z roku 1994).
„Bolf je tam jedinej. Obraz „Sál“ je nářez. Ale ostatní věci má v Plzni. Výbornej je Pinkava a Jirásek. Ten zbytek je neskutečná prdel.“
„Co Witkin? Četl jsem, že měl celý život na nočním stolku jedinou knihu, a to Naruby od Huysmanse...“
„A ty už ji určitě máš, co?“
Oba se tlemíme nad malinkými sklenkami s ohnivou vodou.
(většinou se potom s vílou v Rudolfinu opravdu smějeme. Kumšt, i ten dekadentní, má dle mého natočit věci tak, abychom je viděli z jiného úhlu a prostorověji. Nemá být jen kmitající rukou na vlastním žaludu. Ale jsou tam i výborné věci. Třeba Václav Jirásek a jeho Spánek s rybami, který mi ostatně už před časem v mailu předestřela Jana Crhová. Nebo ten Pinkava, anebo Cindy Shermann z let osmdesátých).
Ale důležitý je dnes večer přece jen Ondřejův film. Je nějakým způsobem pravý.
Míříme po pivu a meruňkovici domů k Famfrlíně a už to běží.
„Žádný počítače, všechno je to pravý. Dělal jsem na tom ve dne v noci půl roku“, šeptá Ondra.
Tají se nám výdech a potom přijdou i tísnivé nádechy.
„Jak jsi proboha donutil to oko lézt po uhláku nahoru?“ snažím se o sofistikovaný a nadhledový formát dotazu, tajíc to, že jsem se po čase setkal s opravdovým kumštem.
„Drát a stovky vyfocených okýnek. Tenhle záběr jsem dělal tři dny. A na tu loutku jsem nalil kyselinu. V lese...“, říká v klidu Ondřej.
Ten film je střihlý Švankmajerem. Ale jenom trošku. Svádí k tomu ten vepřový jazyk a prasečí oči. Ale dochází mi, že je zcela nešvankmajerovsky něžný. Autorovi je totiž šestadvacet. Vypořádává se se světem žen a já musím uznat, že na jeho věk geniálně.
A pár dní později sedím v malé pracovně člověka, kterému jsem před pár lety volal tak často, že se simka vařila a prskala jak friťák.
Teď je rozvalený v popraskané kožené sedačce, chroupá mrkev a mezi zuby se mu oranžově prosvěcují její kousíčky.
„To o té drátěné košili..., to je docela dobrý...“, a prohlíží při tom jakési papíry, aby zas až tak moc neodměňoval.
„Honza taky říkal…“
Uvědomím si, že už dávno není člověkem, který mě kdysi tahal z otlučenin mé někdejší protivně zablácené kaskadérské duše. Že už nejsme ve fázi - terapeut a klient, ale že jsme debatéři. Hltači dialogu a zvědavci.
„Myslíš tu Vaši tzv. lásku?“, provokuju.
„Jak naši?“
„Nu vaši. Můj výklad toho slova je prostě jiný.“
„Já vím. Teď začneš o chemických reakcích a o chvilkovém výpadku centrální nervové soustavy. Nezapomeň, že tě čtu“, směje se a vytahuje ze skříně slohu s mým jménem.
„To klidně schovej. Moc jsi mi pomohl, ale jinak než si myslíš“, odtuším rádoby klidně, ale přitom se trochu stydím.
„Dobrá. Ale jak to máš s láskou teď?“
„Hele, oba víme, že je to droga. Fenyletylamin, chceš–li. Kdysi jsem se předávkoval... A dojezd byl dlouhej a hustej.“
„No to si pamatuju moc dobře.“
„No vidíš. A já jsem v těch dalších rocích, tedy nikoliv už v posttraumatickým šoku, se kterým by ses určitě vytasil, zjistil, že to nejde. Castaneda kdysi napsal, že jsou lidi, které droga prostě nepřijme. Mám pravidlo starého Plzáka, které mi osobně přednesl, pravidlo tří S. Strach, soucit a stesk.“
„A nepřipravuješ se o mnohé hormonální radosti?“, směje se psychouš a zalévá nám zelený čaj do titěrných konviček (psychologové bůhví proč milují miniatury a potažmo minimalismus).
„To nevím, ale jsem si jist, že to, co prožívám, je pevnější, stabilnější a trvalejší. Mám ji rád. Máme společné zájmy. Tady ta chemie přechází do nějaké dlouhodobé tiše bublající reakce, nebo co. Navíc v té vaší tzv. lásce je to stejně vždycky tak, že člověk na tom druhém prožívá nejvíc svou vlastní představu oné bytosti naproti, jde o projekci vlastních citů nebo emocí. Onanie prostřednictvím druhé osoby. Maluje si ty dvě izolované bytosti do sebeportrétu. Předlohou mu je on sám, jestli mi rozumíš..?“
„Tak to ale vždycky bylo a bude. K lásce patří bolest, je její nedílnou součástí!“
„V té mé formě to není nutné.“
„O čem teď píšeš“, obracím list.
„O sebedojetí. Člověče, to je téma jako prase.“
„No to jo. Aneb ještě to se mnou není tak zlý, když se dojímám nad smrtí lady Diany, která mi byla do té doby úplně fuk. Nebo ti horníci v Chile. Silnej příběh, ale media to orgasticky zamotala do náhradního citosvodu. Víš, co mě napadlo? Že v Čechách by na tý plošině, co je vytahovali, už bylo podium a Leoš Mareš by uváděl narychlo spíchnutej muzikál. Na podiu by lítali Kabáti s přilbama na hlavách…“
„Dole v dole“, řve smíchy doktor.
„Jo. A božská Helena, Michal, Sagvan a další upíři by řvali: kdo neskáče, není dost dojatej!“
„Ale teď vážně. Oni to lidé potřebují. Protože by jinak úplně syrově cítili tu tvrdou slupku vlastní okoralosti a absence opravdovejch citů.“
„Ale je to falešný.“
„Ale funguje to! Primitivní organismus, jak praví biologie, přežije všechno. Míň už se ovšem píše za jakou cenu.“
Zelený čaj je dopit a já si všímám, že psychouš náhle zmlkne a začne hovořit opět až poté, co moji konvičku a hrnek pečlivě omyje a nainstaluje na jejich místo v sekretáři. Na milimetry přesně.
Pak je tu setkání. Nečekané a trochu nechtěné.
Ten muzikant, co už překročil šedesátku, se šmírácky režíruje do jakési hmoty, která má být přijata všemi a vždycky. Co všechno dokáže vydávat za zraňování je pro mě obdivuhodné. Někdejší opravdové pnutí se v čase proměnilo v jakýsi utahaný smutek pocákaný pivem a bezradným pochechtáváním se. Působí na mě jako vypravěč vtipů v cele, kde se čeká na popravu.
Pokládáme slova za sebe, ne jako důkaz shody, či společného přemítání, ale spíš jako prostředek k postrčení hovoru směrem vpřed. Vrazili jsme po čase do sebe, spousta se toho děje, ale posléze zjistím, že se neodehrává nic, co by něco skutečně znamenalo. Ještě pořád asi podvědomě cítíme ty šelmí drápy, které kdysi drásaly lak na našich dveřích. Teď je za nimi ticho.
Tak řveme aspoň my. U piva. Snažíme se vynášet na pozemské světlo všechny ty poklady, schované v našich nejsilnějších a tedy i nejztracenějších rocích našich životů. Je to jako bychom pracně dolovali drobné rubíny z obrovských hnědých zdí, ztěžklých slinami našich nepřátel, slzami známých a zvláštní mocí všech ostatních.
Je už jen variací sebe sama. Cover verze někdejšího velkého autora.
Už dlouho se nedívám na proudovou televizi. Už dlouho nečtu klasické noviny. Konzervativně nahrávám pár věcí a do trafiky chodím pro listiny, které jsou tam v regále většinou i druhý den. Chci informace. Jak řekl K. Hvížďala – cena informace v čase stoupá, na rozdíl od aktuality. To už věděl a psal o tom Liessman. Rychlost věcí, které jsou nám povětšinou předestírány, je taková, že musí udělat místo těm, které přijdou za chvíli. Media jsou tekutá, koukáme do vody, a jsme sami v proudu. Za chvíli je tu jiná voda. Na břehu pak stojí jenom bezradní čumilové. Hrající kompars ve scénáři seriálu, u kterého má význam jen příští díl.
Tak v tom rozhovoru vybírám z pocitů, které jsou momentálně jaksi k dispozici a napadá mě, že takhle často žijeme.
Chytáme kolem letící emoce a obrázky a podle toho, jak se to hodí, je pak zařadíme na celuloid, kterým registrujeme okolí. Copyright neexistuje. Po pár vteřinách jsou jednoduše už naše!
Zase jednou po cestě z Liberce do Prahy na dálnici nemám co dělat, protože diktafon jsem nechal doma. Tak koukám na volební billboardy a na všech, v tom větru a mlze, najednou vidím stejné tváře. Chtivé obličeje. Všechny mají vyceněné zuby. Vyretušovaná Zombie. Chybí jen slina u koutku úst jako důkaz neovladatelné chuti taky si ukousnout z tkáně nás všech.
Naladím Vltavu a poslouchám cembalové sonatiny Domenica Giuseppe Scarlattiho. Umřel v roce 1757 v Madridu. Vnímám ty kouzelné harmonické hříčky a úžasné akordové přechody. Usmívám se. Jednou se třeba Vlasty Redla zeptám, jestli ho možná nezaslechl před tím, než napsal některé ze svých divotvorných dílek. Břinkot strun se opakuje.
Najednou zabliká telefon. No Peťa!
Mluvíme spolu až k Černému Mostu. Semeleme všechno možné i nemožné a náhle se můj „bratr po drátě“ trochu zajíkne: „Hele, už dlouho se tě chci na něco zeptat. Vím, že to máš s Bohem nějak složitější, ale přece jen... Cítíš na té své pitevně víc jeho blízkost?“
„Zajímavá věc. Tak se tě taky na něco zeptám. Co je podle Tebe pravé?“
„Myslíš jako v kumštu?“
„No třeba… slyšel jsem o sochaři, který ta svoje díla dává do hlubin lesa, protože prý je autentický a nejde mu o obdiv, či cokoliv. Prostě to musel udělat. Účel nula, jen vlastní realizace. Jáchym Topol mi kdysi řekl, že text je pravý tehdy, když se o sebe neumí sám postarat, když existuje jen sám pro sebe. Pak by bylo asi namístě napsané věci rovnou spálit. Mimo jiné Kafka to ve své závěti kategoricky požadoval. Viewegh zase říká, že součástí talentu je i schopnost ho prodat. Prostě už pár dní přemýšlím nad tím, co je pravé... ryzí…autentické.“
„Budu nad tím dumat“, dí No Peťa a po čase mi pošle mail:
-
Ahoj Radku,
promiň, že píšu až teď, ale měl jsem toho poslední tři týdny nějak strašně moc v práci i doma a večer jsem byl tak utahanej, že jsem chodil brzy spát.
Ale zase jsem měl možnost nad tím Tvým "zadáním" pořádně popřemýšlet...
Takže: co je v životě pravé? Aneb co jsem v té své odulé hlavě vykoumal:
Myslím, že:
- neštěstí, tragédie, pád na dno - když už člověk opravdu nemůže a neví, jak dál, vidí věci myslím v pravém světle a začne rozlišovat důležité od nedůležitého. I když jen na chvíli.
- určitě smrt - nic nesleduje. Jako nástroj je spravedlivá - pokud je Bůh nebo něco takového, pak za to, že umírají zbytečně malé děti a dobří lidé nemůže Smrt jako vykonavatel, ale právě tato nejvyšší Bytost nebo Síla, která tu Smrt řídí a něco sleduje. Ale co, kurva?!
- dětský smích
- první (dětská) láska
- láska rodičů k dětem a doživotní strach o ně (alespoň v drtivé většině případů)
- nepředstíraný orgasmus resp. všechny jeho fyzické i duševní projevy
- touha po sexu, u mužů i u žen. Ve všech modifikacích. Souhlasím s názorem, že jde o nejmocnější sílu ve vesmíru.
- pravá je možná také přirozenost člověka. Jako sobeckého zvířete, predátora, v podstatě svině, snažící se jen žrát, vylučovat a mrdat. A hromadit majetek. A sežrat druhé. Žádný pokus o její předělání dlouhodobě nefunguje. To, že dnes žijem jak žijem, je jen vliv výchovy, morálky, strachu před trestem a tisíců let oficiálních náboženství. Ale hlavně to skrýváme právě proto, abychom se pohodlně a civilizovaně dostali ke žrádlu, prachům a kundě. A vždycky v dějinách přišly chvíle, a přijdou zase, které tu slupku sejmou a opět odhalí pravou podstatu té člověčí zrůdy.
- a pak je podle mě pravých také těch několik málo okamžiků pravého štěstí v životě lidském. Já si tomu sám pro sebe neskromně říkám, že se mě dotkl Bůh. Možná že celá víra je o tom, poznat v těchhle vteřinách Jeho existenci. Může to být třeba narození dítěte, ale i mnohem prozaičtější chvíle - mně se to stalo třeba na čundru s kamarády, když jsem vlezl do Divoké Orlice a zůstal tam, skrz klenbu stromů na mě svítilo slunce a já jsem prostě jen byl. Cítil jsem něco neuvěřitelného, co neumím vysvětlit. Upozorňuji - byl jsem střízlivý. Ale tyhle chvíle bych spočítal (asi jako každý) na prstech jedné ruky...
Seznam to není příliš dlouhý, není-liž pravda? Ale fakt nevím, co jiného je pravě pravé.
Došel jsem - možná nesprávně - k tomu, že žádné umění není pravé. Vždy jde o vloženou subjektivitu tvůrce a milióny subjektivit při vnímání díla různými lidmi, vše navíc závisí na čase a místě vzniku či přijímání, na osobnosti a momentální náladě či životní situaci autora i příjemců apod.
Je podle mě přitom úplně jedno, že třeba někdo postavil tu sochu v hlubokém lese. Žádné umělecké dílo nemůže být pravé, protože není objektivní, či neutrální - vždy tím ten jeho autor někam mířil.
I kdyby to jen chtěl ze sebe dostat, sledoval tím své uvolnění, uspokojení.
-
Oplácím příteli stejně a poctivě dumám nad tím, zda-li se setkávám s „boží blízkostí“ na tom svém studeném sále.
Hned ovšem narazím na problém s „Bohem“ jako takovým. Už delší dobu ho vnímám spíš jako chvění strun. Dost možná pod vlivem textů Briana Greena.
Moje vnitřní struny zní v jakémsi víceméně povedeném (a to ne často) jam session se strunami všeho kolem. Na pitevním stole zní od mrtvých těl spíš jakési tiché staccato, nebo nakonec nic, a pak je slyšet o to víc ta „moje hudba“. V tomto smyslu pak nejsem blíž Bohu, ale sám sobě. Ti mrtví jsou pak praví jenom proto, že už nezní.
Ptám se sám sebe. Jak budu potom hodnotit pravost díla? Asi tím, že už je ticho?
Za všechno může správce strun?
Anebo my, když na ně hrajem?
Nejsem blíž, nebo dál. Jen to brnění je chvílemi hustší a zdánlivě bližší.
A když ztichne druhá strana, najednou to burácí v dur.
Narazím na svých čtecích dobrodružných stezkách na ženu žen. Eva Turnová se jmenuje. Dozvím se, že Hakl ve svém Deníku Sabriny Black psal právě o ní. Popisuje ji tam jinak. I když přiznávám, že určité tygří a asijské geny v obličeji asi má. „I já chci mít svoji lehkost, ale jakmile bojujem o lehkost, tak se z toho stane tíha...“, říká Eva v jednom rozhovoru. Šelma, běhající od baskytary a Plastiků k životu vezdejšímu a zpátky.
Neminutelná.
To není ten typ holky, který zaplňuje současnou Prahu. Které když vezmete dlouho sháněné boty, punčocháče a jakýsi koženě kovový kroj, zůstane z ní jen desetina. Ze které zůstane jen to, co večer bulí u zrcadla, když konečně hledí do očí jediné opravdové kámošce. Která se navíc ironicky směje.
Na některých vzpomínkách zjišťuju, že už dávno nebolí. Zjemnění a neosobní ztráta emoce, která odletěla jak obstarožní balon s rezavou a už nepoužitelnou konstrukcí koše pod ním. Scénář, podle kterého se tehdy hrálo, leží mezi miliony podobně zažloutlých papírů ve skladu, do kterého nevedou žádné dveře.
Odpočívám sám od sebe. Od Havla z před 7-15 lety. Najednou se na stěně toho životního hrnce vysráží jako páchnoucí omastek veškerý testosteron a odbarvené, teď už bezbarvé, Ego těch let.
Na stole mám jedno ráno chlapečka, kterého hledali všichni na stránkách časopisů. Příchuť tajemna.
Teď se na něj dívám jinak a cítím jen tlak.
Spadl do řeky a smrt je najednou tak obyčejná a jsoucí. Strohá, malá a na rozdíl od stránek webového Seznamu jaksi bez chuti.
Zůstává jen holá pravost konce a dochvění strun. A taky hodně vody v malých plících.
Jindy vyjímám z dělohy, co je jak malá dýně, váček, ve kterém plave centimetrový mimozemšťan, co měl být za pár měsíců člověkem. Tahle mladá ženská ho v sobě nosila jako vlastního bratříčka a důkaz své nesmrtelné existence, než jí zezadu skočila na záda sestra smrt.
„Tohle zápěstí někdo rozřízl až po jeho smrti!“, říkám a prudce vydechuju do roušky.
„No, to je jak v kriminálce Miami“, směje se nervózně pitevní sanitář.
Stojíme s Pavlem nad pitvou člověka, která dlouho vypadala úplně nenápadně.
Pak zvedáme telefon a na několik nocí znemožníme spánek desítkám chlapů.
„Děkuju“, ozve se za pět dní hlas šéfa kriminálky.
„Máme je a už se přiznali.“
Kvůli tomuhle stojí za to dělat tenhle obor, říkám si a slavím.
Mám volný den a nenačtu a nenapíšu ani čárku. Jen vypiju spousty vína a koukám pošesté na Dogwille.
Za dnešek bych se měl nesnášet, roztrhat listy těch prázdných hodin bez významu na cáry bezcenného papíru. Abych je pak pozdě večer lepidlem egoismu pracně poslepoval. A vybral si jeden z nejpřijatelnějších vlastních strachů.
Tak pořád přemýšlím o pravosti
Zadání, tedy otázku – co je pravé? – jsem poslal i za oceán dávné kamarádce. Ta ji v dobrém úmyslu předestřela své dceři.
„Dnes už asi nic!“ zněla odpověď.
Ano, i to je řešení. Před všechno prostě položíme trojpísmennou a řádně postmoderní značku, kód : „tzv“
Nebo je to úplně jinak.
A pravé je všechno.
Protože všechno zní ve vibracích strun, které, bůhví proč,
dělají jenom to, co musí.
Když stejně všechno zní podle nich.
Správce strun svou práci neskončil.
Píše seriál, napadne mě, a jdu vložit tenhle text na web.
Teď už jen málo přesvědčen o jeho pravosti.