Aktuality

Myšlenka dne

Kintera v Rudolfinu !!!!
Myslím, že je to 18. sonet W.Shakespeara:
"Krásu vždycky něco zmaří. Náhoda, stáří, či bezohledný čas..."
Ještě ho máte. Běžte tam. Umění Kintery / a třeba i Fr.Skály kousek opodál/ je osvěžující jak sklenice ledové vody po propité noci.


Pořád jen čtu. Čím dál víc. Od všeho něco. Trochu mě děsí ti, co tak nečiní. Živí mrtví,hororové postavy, řízené bůhví čím. Dle Vaculíka mrtvoly poháněné vzduchem.Jsou spokojené? Ano. A to je na tom snad to nejhorší.
(R.H.)


Tři hodiny jsme se s přítelem dohadovali o zásadách buddhismu.
O jeho přístupu k životu, světu a poznání. Dohodli jsme se,že zkusíme najít nějaký jednoduchý klíč.V noci mi pak přišel tenhle text:
Dva buddhističtí mniši si povídají v klášteře.
"Dvacet let medituji a dospěl jsem k závěru, že smysl všeho je ve vzduchu", říká první.
"To se mi nějak nezdá!", odvětí druhý.
"Tak asi ne!"povídá první a v klidu usne.
Tisíce učebnic ve třech větách.


V dobách, kdy dějiny chodily ještě pomalu, jejich nepočetné události byly snadno zapamatovatelné a tvořily obecně známé pozadí, před nímž se odehrávalo napínavé divadlo soukromých lidských dobrodružství. Dnes čas kráčí rychlým krokem. Historická událost, přes noc zapomenutá, září hned nazítří rosou novosti, takže není v povídkářově podání pozadím, nýbrž překvapujícím dobrodružstvím, které se odehrává na pozadí obecně známé banality lidského soukromí.
(M.Kundera - Kniha smíchu a zapomnění)


Nikdy jsem nepotkal jiného člověka,
kterým bych chtěl být.
(Charles Bukowski)


Smysl je něco, co člověk nekontroluje.
(Božena Správcová- "Uctívači kruhů")


"Nevypadá to s Vámi dobře. Zřejmě se Vám udělala duše.." říká doktor pacientovi.
(Z knihy "My" od Jevgenije Zamjatina)


The problem with the world is that
the intelligent people are full
of doubts, while the stupid people
are full of confidence.


Na konci každé pravdy je třeba dodat,
že víme i o té opačné.
(Blaise Pascal)


Demokracie je, když dva vlci a jedno jehně hlasují, co bude k večeři. Svoboda je, když dobře ozbrojené jehně odmítá hlasovat.
(Benjamin Franklin)


Měl jsem strach o tento národ, ale
teď mám strach z tohoto národa !
(Eugen Brikcius)


Na jednu věc mám někdy i dva,
nebo dokonce tři názory.
(L.Vaculík)


Světlo je základ všeho!
(arch.Josef Pleskot)


Věci už máme. Tak teď ještě ten smysl.
(R.Havel)


Vřele doporučuji České gastroenterologické společnosti pozvat časem k odbornému vyšetření pacienty, kteří 28.10.16 přijali pozvání podivných, morálně porouchaných a všeobecně toxických bytostí z Kafkova "Zámku" na divotvorný večírek. Jejich žaludky musí být totiž extrémně výjimečné.
(R.H.)


Náš svět je z jedné půlky konzumní, z druhé půlky virtuální. Velká část našich úzkostí a problémů pak plyne z marného hledání nějaké třetí poloviny naší současnosti.
(R.H.)


Situaci, ve které se my lidé nacházíme,
velmi dobře vystihuje nebohý opilec, jež stojí na vnější straně parku, buší pěstmi do plotu a křičí: "Pusťte mě ven!"
(Anthony De Mello)


Lidi, co o sobě vědí, že jsou slabí, nemají žádný jiný zbraně, než vražedný. Někdy mám pocit, že silný lidi nedokážou přežít jinak, než že se podřídí moci slabých. Silný lidi jsou citlivý a bojácný, protože toho vědí příliš a chápou věci.
(Pentti Saarikoski)


Na počátku bylo slovo. Na konci je hodně slov, tak hodně, že už se na svět nevleze nic jiného, než jen slova.
(R.H.)


Tragedie konce lidské komunikace spočívá v tom, že místo rozhovoru nutí jeden druhého myslet si to samé,co si myslí on.
(R.H.)


"To, co nyní řeknu, není projevem univerzitní povýšenosti ani sarkasmu. Třetina obyvatel této země je slabá duchem. Každý sedmý občan je debilní nebo dementní, nebo alkoholik a zhruba polovina obyvatel této země má podprůměrný intelekt."
(Miloš Zeman v Poslanecké sněmovně při projednávání zákona o referendu, 1992)


Televizor je zařízení, kterým nakukujeme do prostředí, kde se vyrábějí zvuky a obrázky. K naší potěše, vzrušení a pobavení. Přemýšlení, hledání kontextu či pochyby nejsou třeba. Od toho jsou kavárny. Po staletí na poutích stával vypravěč s ukazovátkem a tabulí s animacemi. Je to vlastně pořád totéž. Jen technika je jiná. Rychlejší a v HD,se střihem. Tím nějvětším cenzorem, který media mají. TV je zkratka. Přímo k pouťové atrakci.Jsou lidé,kteří se jí zbavují. Ti mě zajímají víc, než nové technologie nerovných obrazovek.Doteď byl život diváků plochý, nyní začíná být i ploše prohnutý.
(R.H.)


Čas je napočítaný pohyb
ve vztahu k před a po.
(Aristoteles)


Už nesdílím rozhořčení nad naším presidentem. Jsem nadšen. Tenhle národ neměl nikdy přílišnou sebeúctu a lidovou filosofií bylo posledních 80 let přizdisráčství. To, že se objevil klaun v pravém slova smylu, je minimálně nadějné.
(R.H.)


U posledního soudu se dovíme,
že jsme měli jedinou povinnost:
být šťastni.Kdejaký idiot, ale i myš
nebo komár, nás předběhl.
(Vl.Kokolia, Vy-já-dření)


Česká společnost je nízká a v moderních
dobách vždycky byla, neboť obdařena
citem vždycky včas se zbavit něčeho,
co ji převyšuje to nakonec postrádá.
(R.H.)


Všichni máme křídla,
jen někteří z nás
nevědí proč.
(Michael Hutchence)


Někteří lidé jsou jako černá díra.
Mají takovou gravitaci a takovou
vnitřní hmotnost, že z nich prostě
nemůže nic vyjít. Ani světlo.
(R.H.)


Žít sám? Je to snesitelné,
pokud svou samotu chápete
jako bytost.
(R.H.)


Jediným místem, kde najdete lásku
před sexem je slovník.
(Murphyho zákon)


V kyberprostoru letí netříděné informace stejnou rychlostí. Úplná kravina se k vám tudíž blíží stejně rychle jako zpráva, která by mohla změnit váš život.
(R.H.)


Sometimes you never know the true
value of a moment until it becomes a memory.
Some of the best things in life
are mistakes.
(Iman Bowie)


Nemůžeme mít větší ani menší moc
než tu, kterou máme sami nad sebou
(Leonardo da Vinci)


Na všechno opravdu důležité
je člověk sám.
(S.Dalí)


Člověk chráněný člověkem
před člověkem – to je láska.
(G.Corso)


Mobily marně zvoní do noci. Spolehliví partneři dneška. Těm, kdo se chtějí držet stranou, mobily pomáhají zůstat v kontaktu.
Těm, kdo chtějí zůstat v kontaktu, dovolují držet se stranou.
(R.Denemarková)


Největším a nejtragičtějším problémem
postmoderní společnosti je stále více se zhoršující schopnost odlišit důležité od nedůležitého
(C. Höschl)


Velká obtíž je v tom,že náš národ si dost
potrpí na to, aby si potrpěl.
(J.Werich)


Nemůžeš-li být dobrým příkladem,
ještě pořád můžeš být příkladem
odstrašujícím.
(A. Einstein)


Protiklad tíha-lehkost je nejtajemnější a nejmnohovýznamnější ze všech protikladů. To kdysi napsal Kundera. Tak si říkám – buď vlídnej ! Protože každý z nás se pere s něčím těžkým. Bez ohledu na to, v jaké fázi životní lehkosti se právě nachází.
(R. H.)


Jak řekl režisér Zelenka:Cimrman byl od podstaty protest.
Dnes ho citují u grilů ta největší hovada. Za fotku s Jarkem by dali cokoliv. I ten nejnechutnější developer si v autě pouští Cobaina. Je to něco mezi morální plastickou operací a karmickou omluvenkou.
(R.H.)


Lidi jsou strašně nudní, když jsou pohromadě.
Jen o samotě můžete rozvinout vlastnosti, které jsou na vás skutečně zajímavé
(A.Warhol)


Češi jsou prostě národ, který pochází z chalup. Všichni jsme ve třetí generaci sedláci, mlynáři nebo ještě míň. A hlavní stránka našeho plebejství je ta lokajská.
(Mikuláš Bek, rektor Masarykovy university Brno)


Skutečné myšlení netouží přesvědčovat, ale inspirovat. Přesvědčení je myšlení, které znehybnělo
(M.Kundera)


Herec není hráč, protože krev hráčů je pravá a slzy opravdu slaný
(K.Peteraj)


Naším nevětším a smrtelným problémem jsou malé horizonty.
(Jaroslav Rudiš)


Všechno nakonec dobře dopadne.
Pokud něco dobře nedopadlo,
znamená to, že ještě nebyl konec.
(John Lennon)

Zajímavost

Něco o mé práci:
http://www.ceskatelevize.cz/porady/1100492707-na-stope/417236100132019/

Něco o mé práci:
http://www.ceskatelevize.cz/porady/10993853591-legendy-kriminalistiky/



Udělil jsem svoji soukromou Magnesii Literu. Ladislav Šerý je naprostý mimoběžník. Jeho román NIKDY NEBYLO LÍP je malý literární zázrak. Generační výpověď, za kterou by se nemusel stydět Hakl, Kundera, ani Bukowski.




Divoká labuť a jiné příběhy. Nová kniha Michaela Cunninghama.Pohádky, které všichni známe, přetvořil tenhle geniální vypravěč. Jsou temné a často až zvrácené. Až se najednou stávají dokonalým a pravdivým obrazem našeho děsivě krásného života.


Jezero od B.Bellové je skvělá kniha. Připomíná mi trochu svět Kosinskiho Nabarveného ptáčete, či první romány P.Hůlové. Brilantní, tísnivé, inspirativní. Pro mě kniha roku !


Čtu ještě Chválu pomalosti od Carla Honoré, Poslední cestu Ralpha Dutliho, Mozaiku zamyšlení z polyfonické zahrady EDO a Jednu větu A.Kareninové. Po dlouhé době jsem viděl i dva dobré filmy - Takovej barevnej vocas letící komety o F.Topolovi a geniální " malířský " filmový opus Petera Greenawaye Kuchař, zloděj, jeho žena a její milenec. Všechny ty věci mi pomáhají odletět na chvíli ze smutného českého údolí v téhle děsivě postpravdivé době.A po dlouhé době listuju Českým snářem.Vaculík. Co dodat.


Výborný je rozhovor s Dr. Radkinem Honzákem v časopise Týden. O tom, jak jsme hříchy proměnili v nemoci, o tom, že jsme nedorostli ke svobodě a neumíme ji ocenit, i o tom, že lidé delegují zodpovědnost za svůj život na faraony, kteří jim večer nasypou misku fazolí..


Něco o mé práci!!!!!!
https://www.stream.cz/temna-zona/10005454-u-pitvy-si-poustim-hudbu


9. května 2014 se Nizozemský národní orchestr chystal hrát skladbu G.Mahlera. V sále byla přítomna královna Beatrix, která pilně navštěvuje koncerty. Toho využil šéf orchestru, muslim , který začal vychvalovat
" přednosti " islámu. Hudebníci se beze slov zvedli a s nástroji opustili jeviště. Před
očima panovnice předvedli, že už mají dost pýchy a muslimské arogance. Byla to opravdu mimořádná událost, to video by mělo obletět svět. Husí kůže - není co dodat
http://safeshare.tv/w/cqjiYhtiXs


Tak tuhle píseň jsem si odvezl z Pacova. Vy, kteří ještě věříte na lásku, si to užijte. My, kteří už moc nevěříme, tak my to máme skoro za hymnu. Zkrátka - projekt bez naděje.
https://www.youtube.com/watch?v=bR_7RwqmQP8


Můj životní souputník Jiří Bílý ( www.jiribily.cz) dokončil novou desku plnou jím zhuděbněných básní pana Antonína Sovy. Křest proběhl v Pacově dne 26.6.14. Tamtéž bude Jiří s Michalem hrát na Pacovském poledníku dne 23.8.14. A bude tam i Mńága a Ivan Hlas a Peter Lipa a spousta dalších (včetně mě za moderátorským mikrofonem:-)


Kolonizují prostor společnosti. Privatizují náš osobní prostor ( u slabších i jejich duši).Český rok po konci světa (Orientace LN ze soboty 4.1.14 - Josef Chuchma), nebo Odepřít poslušnost - Násilí podle Slavoje Žižka ( A2-26/2014 str. 27). Děsivé a zřejmě mlčky pomíjené zprávy o našem převedení do klecí. Pobuřující - jak pro koho.


"Uhnali jsme si touhu po pevné ruce". Cyril Höschl ve velkém rozhovoru poukazuje na věci, ze kterých se tají dech. O kořenech naší "blbé nálady". O závisti. O tom, že naši první signální ničí parvenuové. A taky třeba o tom, že dávat na odiv něco, co jsem nabyl, je naprosto infantilní, přízemní a ubohé. Lidové noviny, Rozhovor, 5.října 13, str. 11.


Máme jen pár autorů, kteří patří bez debaty do světového literárního kontextu ( Kundera, Hrabal, Hašek...).Nepochybně světovým autorem byl i muž, jehož jméno tady bohužel není příliš známé. Jeho nadčasové texty však nesou všechny znaky nejvyšší literatury a ryzí geniality. JIŘÍ DRAŠNAR ZEMŘEL V KALIFORNII 17.3.2013..


Zákon 198 /1993, paragraf 3, hovoří jasně. V případě komunistické strany se jedná ( dle zákona) o zločineckou oranizaci. Komunistické hnutí je tedy podle platné legislativy nezákonné. V době , kdy se stávají našimi "představiteli" lidé kteří byli předsedy OV KSČ ( hejmtan), či nechali střílet do lidi na hranicích ( náměstek hejtmana) je třeba říci, že ti, kteří s nimi spolupracují jsou rovněž zločinci. Právně to asi obhájí, ale morálně ( pro ně nejspíš slovo v hebrejštině) je mi z nich úzko.


Tenhle klip mě k nostalgii vskutku nedohnal. Pouze jsem si všiml, že tam hraju na Gibsona, jehož cena není a nebyla malá.Někde se mi, na mých životních kruhových objezdech, " ztratil ". Tak jen doufám, že Dotyčná na něj buď dodnes hraje, nebo ho alespoň prodala řekněme za přijatelnou cenu.
http://www.youtube.com/watch?v=OX4U7i8YHhQ


Ano, jsme slepí, neboť jsme se nechali oslepit. A je to naše vina, naše pohodlnost, naše rezignovanost. Stali se z nás slepci, kteří sledují televizní zprávy a namlouvají si, že něco vidí, čtou noviny a věří, že se něco dočetli, zběsile pátrají na internetu a doufají, že se proklikají z bludného kruhu. Nechali jsme se oslepit těmi, kteří zatraceně dobře vědí, že slepci se lépe vodí. A vůbec nejlépe se vodí ti, kteří o své slepotě nemají ani páru, jsouce naopak přesvědčeni o své bystrozrakosti, pronikavosti vhledu a důvěrné znalosti věcí za zrcadlem.. Hledí třeba na politikův předvolební plakát a nevidí, že síťovka v jeho ruce je ve skutečnosti beznadějně vybrakovaná. Vidí jenom to, co chtějí vidět a jejich realita se tak stává vrcholnou ideologií, fantasmatem, z něhož byla vytěsněna empatie coby nezbytná součást ochrany druhu. Proto ji, kdykoliv se sobectví utrhlo ze řetězu, bylo třeba obelstít například tím, že se protivník odlidštil nějakým bizarním pojmenováním, aby už nestál člověk proti člověku, Francouz proti Němci či Italovi, ale žabožrout proti bošovi, případně makarónovi…, což přispělo k oné zvláštní slepotě, bránící proti sobě vidět člověka, ale nepřekážející schopnosti zamířit na jeho srdce...
Více v mrazivém textu L. Brožka

http://www.blisty.cz/art/65841.html


To mě bavilo a živilo !!!
http://www.ceskatelevize.cz/porady/1093836883-na-plovarne/


Ve Francii, kterou už pár let miluji, rostou úžasné holky
http://www.youtube.com/watch?v=sp3G50jBRuU


Obsazení Wall Street mě zaujalo, ale z tohohle protestu jsem měl husí kůži !
Výňatek z opery G. Verdiho Nabucco - sbor zotročených Židů odvlečených po prohrané válce do Babylonu asi 590 před našim letopočtem. Opera se hrála v Římě letos při příležitosti 150. výročí moderní Itálie za přítomnosti
Berlusconiho a starosty Říma, který v rámci projevu před zahájením opery kritizoval škrty rozpočtu na kulturu. Už před začátkem opery byl dlouhý potlesk. Italové milují Verdiho a jeho opery a většinou znají opery nazpaměť a slavné árie zpívají často spolu. Opera roběhla normálně až k uvedenému sboru jehož první slova v překladu jsou : " Oh má země, tak krásná a ztracená.. " V hledišti bylo zvláštní napětí, které cítil dirigent i účinkující. Když skončil sbor otroků, byl obrovský aplaus. Dirigent slyšel výkřiky: " Opakovat !" A rozruch neustával. V Itálii není zvykem opakovat části v průběhu opery, ale nakonec, když se rozruch utišil, obrátil se dirigent na
Berlusconiho a řekl: " Jsem Ital. Cestuji po celém světě a teď se stydím za to,co se děje v mé zemi a proto ( směrem k obecenstvu ) přijímám Vaši prosbu o opakování ! Nejen pro vlastenecký obsah, ale při dirigování slov " Oh má krásná ztracená země " myslím na to, že když budeme takto pokračovat, zničíme kulturu, která tvoří historický základ Itálie. V tom případě bude naše země opravdu ztracena ."
Potom řekl: " Já, Motti jsem mlčel po léta. Nyní bych chtěl dát této písni skutečný význam. Jsme doma v Římě, v divadle se skvělým sborem a nádherným doprovodným orchestrem. Navrhuji Vám, abyste se připojili, a budeme zpívat všichni spolu. " Potom zahájil opakování písně sboru, obrátil se k publiku a dirigoval jejich zpěv. Lidé byli vidět jen tmavě, protože osvětlené bylo jen jeviště, ale jak publikum, tak všichni na jevišti, zpívali ve stoje. Když sbor skončil, bylo vidět, jak si ženy zpívající ve sboru utíraly slzy.

http://www.youtube.com/embed/G_gmtO6JnRs


www.tichyfotograf.cz
www.kresadlo.cz
Dvě stránky, které mě neustále baví a naplňují optimismem !!!


Čestnost jako deviace, aneb jak systémová korupce vytlačuje slušné lidi na okraj. Ti inteligentní,a nedej bože ještě morálně dobře nastavení, prostě vypadávají ze hry, což je známá teze o degeneraci elit, kteréžto jsme nyní svědky (kvalitní rozhovor se sociologem P.Fričem najdete na stránkách Literárních novin,ročník XXI,č.36)


"Proč jsou dnešní dívky nesnesitelné?".
Tak se jmenuje půvabný a provokativní text Jana Sterna v Britských listech. Doporučuji. Apropo právě mu vychází nová knížka " Psychoanalýza všednosti ". Jak ho tak znám, máme se na co těšit !
http://www.blisty.cz/art/52196.html


"Láska k moudrosti" jako psychosa? Aneb bylo Platonovo proslulé podobenství o jeskyni poruchou filosofovy duševní rovnováhy? Martin Škabraha napsal velmi zajímavou a těžkou stať na tohle téma. (Čtrnáctideník A2, č.17, str. 18)


Sprcha s hodně studenou a hodně čistou vodou. Kdo má trpělivost, může zažít jeden z nejsilnějších thrillerů současnosti.Spousta věcí začně dávat smysl.Ale je to děsivé...

Koukolík o deprivantech
Moje tipy

Výborné čtení o současné ruské literatuře a to nejen o Sorokinovi. Taky o Michailu Jelizarovovi, Iljovi Kukulinovi a Anně Barkovové. A k tomu všemu hodně dobře napsaná recenze na nového Kahudu. Vše je k nalezení a pochutnání si ve čtrnáctideníku A2 č.16. z 30.7.14.


Dobře napsané, břitké a přesné. Větší horor než Paranormal aktivity. Pavel Šafr definoval náš porevoluční vývoj ve dvanácti obrazech. Všichni, jak jsme tady, by to měli mít neustále na nočním stolku ( Reflex 9 ze dne 27.2.13, str. 10-13)


Slávek Janoušek mi poslal svoji knihu. Jeho prvotinu, která je zároveň druhým dílem trilogie s názvem My tři a já. Folkaři umí i dobře psát.První díl napsal Vl.Redl. Slávek, dle mého, nezůstal pozadu.Už přibyla i poslední část Od Samsona. Vřele doporučuji ( viz Fotogalerie)


A2 ze dne 19.6.2013 stojí za to ! Už kvůli plnokrevnému rozhovoru s Pavlem Kosatíkem s názvem "Co je to být Čechem ?" Hořké čtení o národních mýtech a o našich potížích s hodnocením národních hrdinů a zrádců. O ryze " českém " tupém zjednodušování. Nu a pak životadárné textíky Milana Kozelky - Raňajky v Bazmekistáne. Jednoduše kouzelné.


Ondřej Nezbeda to konečně napsal. Hašek není "Hrušínský", je to mnohovrstevný existenciální autor. A Švejk byl pro mě vždy spíše postava do mystického hororu, až na husí kůži. Strašlivý ponor, když si odmyslíme knedlíkové české pojetí. Více na str. Respektu č.17 v textu - Záhadný Hašek.


Kulturní čtrnáctideník A2 (13.3.2013) je věnován "Lásce". Našel jsem tam dva skvělé texty. Jeden napsal Zygmunt Bauman ( O tekuté lásce...), druhým je rozhovor s vycházející hvězdou světové sociologie Evou Illouz.Vypadá to tak, že nejen ekonomika má na kahánku..


Eva Turnová!! Pokud nevíte - basačka od Plastiků. Taky někdejší Sabrina Black Emila Hakla. Taky výborně a vtipně píšící ženská. Právě jí vyšla knížka Turnový háj ( objednávky na eturnova@volny.cz)


O "postkritické době" , o kontejnerizaci světa, o slepé ulici, kterou se společnost řítí..brilantní text V.Bělohradského ( Salon,14.2.2013)


Během svátků jsem měl tři zásadní setkání:
1. Převratný výstřel kinematografie - film "Holy Motors" Leose Caraxe. Jeho podivný hrdina Oscar na otázku - proč to všechno vlastně dělá, odpoví kouzelně : pouze pro krásu toho samotného gesta. Filmová magie desetiletí !
2.Knížka "Myšlení rychlé a pomalé" z pera Daniela Kahnemana, která nás ohromí uvědoměním si vlastního omezení.
3.Dva dny s Vlastou Redlem, které mě naopak obdařily pocitem jakéhosi lidského neomezení.


"..z valné části se zabýváme blbostmi..." Hektická ospalost - to je nesmírně moudrý text, který mě na konci roku asi nejvíc oslovil.Díky, pane Chuchmo !( Kavárna, Víkend dnes 22.-26. prosince 2012)


"Mazlíme se s náhražkami". Rozhovor s Marií Langerovou. Mimo jiné o její nové knize " Hnízda snění". Taky o tom, že manipulace označujeme rádi jako "interpretace" ( A2-kulturní čtrnáctideník 24, ze dne 21.11.12)


Přibyl nový text v Zápisníku - "O Vesmírech ( bez rozdílu velikosti)".


O tom, jak J.Joyce svým Odysseem otevřel další území. O velké planoucí hranici literatury, kterou tahle geniální kniha ve skutečnosti asi je. Velmi pěkný je rozhovor s anglistou M.Pokorným o Odysseovi, vědě a psech s názvem " Literatura neodhaluje, ani nemyslí " (čtrnáctideník A2 č.19/12, str.24-25)


"Jsme záludný, nekorektní a k odpovědnosti neochotný lidský materiál. Ano, to, co žijeme je pokračováním normalizace,protože jsme nedokázali přestat" - to říká ve velmi břitkém a hodně obnažujícím rozhovoru Pavel Kosatík. Stojí to za přečtení i za trochu sebestudu. (Čekání na nového Havla,Salon 20.září 2012)


Evoluce člověka skončila - tvrdí v dechberoucím rozhovoru britský biolog Steve Jones. Stojí to za to ! Respekt 22, str. 47-51.


"Pád Jeruzaléma, aneb Kdy je společnost nemocná ?" Další nebroušený diamant z pera mého oblíbeného věčného provokatéra a psavce Jana Sterna. Tentokrát k nalezení v kulturním čtrnáctideníku A2-10/2012. Taky jsem si koupil jeho novou knížku - Černé libido ( opět skvělé čtení).


Evropa bude jednou islámská - pozoruhodný a poněkud děsivý rozhovor s biologem, filosofem a spisovatelem Stanislavem Komárkem je k přečetní v Salonu ( příloha Práva) ze dne 10.5.2012


Neodkládejte život na jindy- pozoruhodné povídání s P.Fialou ( Mňága a Žďorp). O muzice, životě a o českých rádiích. Dobré to je !(Reflex z 10. května, str. 59-62)


Přibyl nový text v Zápisníku:
O disentu krásy a pastech času ( úvahy o umění nevejít)
(4.3.2012)


NÁVŠTĚVNÍ KNIHA BUDE DOČASNĚ OTEVŘENA !!
( Jedná se o pokus otevřít diskusi k mým textům. Osobuji si právo na některé osobní invektivy vůbec nereagovat, případně je smazat. Moje odpověď tudíž nebude automatická. Pokud tato akce nesplní účel, bude kniha opět uzavřena).
Díky. R.H.


Teď zrovna moc nepíšu. Což ale neznamená, že taky nečtu. Čtu ! Tak například :
http://trcalek.bigbloger.lidovky.cz/c/235912/Vanoce-jsou-jako-perverzni-sex.html
nebo
www.lucifer.bloguje.cz
Jsem spokojen !!! Svět bloggerů je už dost velký na to, abychom pochybovali o jeho smyslu.


Novou knihu Josefa Formánka "Umřel jsem v sobotu" jsem přečetl za noc. Delší dobu si myslím, že jde o jednoho z nejzajímavějších českých spisovatelů.Opět mě nezklamal! A má úžasné webovky:
www.josefformanek.com



Svět bohatne a chudých přibývá. Tak se jmenuje skvělý rozhovor s filosofem Thomasem Poggem. Třeba i o tom,že z chudých zemí odtéká ročně desetinásobek toho, co jim pak pateticky dáváme jako rozvojovou pomoc.(Respekt č.3, str.46-50)


..s večerem se světlo na konci ulic ještě jednou protočilo. Světlo bylo dotěrné. Varovalo okolí, že nastane noc. Domy se zmenšovaly, byly menší než lidé, kteří procházeli kolem. Mosty byly menší než tramvaje, které přes ně jezdily. A stromy byly menší než obličeje, které pod nimi osaměle procházely.
Všude se rozlézala touha po domově a ukvapený spěch. Osiřelé obličeje na ulici ztrácely obrysy. A viděla jsem v nich viset kus mračna, jak se k mně přibližovaly. A když stály těsně přede mnou, smrskávaly se každým krokem. Jen dlažební kameny zůstávaly velké. A po dalších a dalších krocích visela místo mračna v tváři dvě bílá vypouklá bělma. Při dalším a dalším kroku, těsně předtím, než mě obličeje minuly, se bělma slila v jedno.
Držela jsem se konců silnic, kde se drželo světlo. Oblaka, chuchvalce zmačkaných šatů. Otálela jsem s návratem… ale v nehybném světle záleželo na chůzi, musela jsem jít rychleji. Postranní ulice na noc nečekaly. Balily si kufry.
(úryvek z knihy Herty Müllerové Srdce bestie)


Čtvrt století jsem žil v komunismu. Dlouho mi chyběl trefný název doby, ve které se nacházím teď. Už ho asi mám:
http://www.blisty.cz/art/60743.html


Povídání s Erwinem Hellerem o zrychlování světa, o umění odpočinku, o tom jak sami sebe vykořisťujeme a že nicnedělání je zatraceně těžká práce,najdete v Respektu č. 26/27 na str.48-53.


Doporučuji k přečtení čtrnáctideník A2 č.10. Najdete v něm tentokrát vynikající text z pera Jana Sterna s názvem Pocit stísněnosti v posteli. Nevídané souvislosti předkládá tento mistr psychoanalýzy i slova.


Tíha mateřštiny. Tak se jmenuje text Jana Sterna na stránkách týdeníku A2, č.26.Taky mu vyšla nová knížka ( Mystika západu). Už ji mám a čtu. Je moc dobrá.


Respekt č.41 se vydařil! Rozhovor s filozofem Konradem Liessmannem, potažmo povídání s "fotografem mrtvých" Joelem-Peterem Witkinem o odvaze, smrti a hledání krásy, a taky text o Vargasu Llosovi, čerstvém nositeli Nobelovy ceny za literaturu.


" Reklamní agenti to nezachrání". Tak se jmenuje rozhovor A.Plavcové s prof. Kamilem Wichterlem. O jeho geniálním otci, o tom, že když Edison vynalezl žárovku byla tato už 25 let patentovaná, o tom, že matematika je ve skutečnosti nesmyslná, a o mnohém dalším. Vyjimečný chlap. Viz příloha LN č. 47, str.6-13.


Říkal mi kdysi jeden věhlasný místní muzikant : " Stejně jednou skončíš u Gabriela ! ". Stalo se. A já ho poslouchám když je mi dobře, i když třeba není.

P.Gabriel

Tyto stránky si zatím zobrazilo 1920643 návštěvníků.

Přihlášení

valid xhtml 1.0 strict - css - php
Matyáš Havel, 2008

O pravosti a božích blízkostech

xx

B.Vian

xxx

V.Jirásek

xx

C.Shermann - "Bez názvu", 1985

xx

...

xx

...

xx

O.Fleislebr - The Woman

xx

...

xx

...

xx

Vít Slíva

Více než vítr sad za pačesy
popadá nás, kozly, za rohy láska.
Klečíme na předních, v očích dva běsy,
a řetěz u uší třaská.

Vít Slíva – Zpěv kozlů (sbírka Bubnování na sudy)

Někdy se to tak prostě stane, že velkého básníka potkáte až v druhé půlce života.
Za Holanem, Skácelem a Krchovským mi teď zbyly ze tří teček dvě.


Čtu pořád.
Ale psát začnu vždycky večer nebo v noci, když mi svět jen tak mírně omývá břehy, a nohy mám tak akorát suché, abych nestál přímo v té jeho protivné vlhkosti.





Ondřej sedí pozdě večer v mé hospůdce, až úplně v rohu. Když mě uvidí, vztyčí se v celé své hubené výšce a oba si zamáváme svými blonďatými hřívami na pozdrav. Pozorně hledí do očí Famfrlíny, když si podávají ruku.
Před časem se motal se svými foťáky a stativem po mé pitevně a připravoval animovaný film. Mrtvé tělo se v něm mělo samo otevírat. Nápad jako hrom. Pak jsme pochopili, že taková věc by se musela dělat celé roky. Ondrovy filmy jsou totiž jenom chytře rozpohybované tisíce fotek.
Teď má školu za sebou, mluví o Austrálii, kam sám odletěl a tři týdny tam sám taky byl. I v buši. Čistil si hlavu. A že prý Korea severní a jižní se dá poznat i z letadla. Podle světel. Tma a světlo.

Famfrlína nevěřícně kouká na to, jak vytahuju z tašky papír a tužku a píšu si, jak nějaký blbý úředník z berňáku: „Tak co máš?“
Ondřej o překot nabízí to, co viděl ve Varech. Filmy srbské, iránské a především mimoběžné. Stíhal jich nakonec třicet. U Svatební vázy se chvilku zdržíme. Neznám to.
„A co vůbec teď čteš?“, pevně zafixuju naše zornice.
„Pěnu dní.“
„Ty vole, já si od něho před pár hodinama koupil Srdcerváče!“
„To je mi ale náhoda“, culí se Ondra.
„Mimochodem, už jsem našla, kde Vian leží. Je to na kraji Paříže, kousek od toho slavnýho buloňskýho lesíku. A budu to umět i metrem“, vstoupí nám do hovoru víla při srkání malého piva.
„Co Antikrist?“
„No, zda-li!“
„Co říkáš na těch prvních pár minut?“
„Neříkám nic, protože bych se ti tady, jako filmař, normálně rozbulil. Málokdy udělal někdo něco lepšího. Asi nikdo.“
A pak si začnou notovat s Famfrlínou nad McCarthym. Víla ho má načteného. Před nedávnem jsme kroužili na kolách kolem Třeboně. V Šupině a Šupince jsme chutnali candáty, sumce a pstruhy. A ona po nocích šlukovala trilogii tohohle ďábla, zatímco já spal. Je v něm napřed.
Řeč jde i o Provence, kam se chytáme v létě napřesrok. Ondra zasvěceně doporučuje tamější víno a sýry, protože to tam dávno celé prošmajdal.


Absolvoval filmem The Woman. Prý ho viděli i v Japonsku (za pár dní mi volá, že je v hlavní přehlídce ve Slovinsku a že je pozván jako VIP host do Lublaně). Taky že čte dalšího McCarthyho, konkrétně Boží dítě (za nějaký čas jsme v Krkonoších a já tuhle knížku zhltnu během pár hodin). Nad střechami písmen se v tom textu vznáší podobná šedomodrá tíseň jako v Cizincích od McEwana.
„Byli jste už na Dekadenci?“, ledabyle najednou prohodí Ondra.
„Chystáme se.“
„Hele tam, když přecházíš ze sálu do sálu, tak tam je pod schodama socha černočerný ženský, co se vkleče drží zdi. Nenápadně, v rohu, ale já měl husí kůži ještě venku“,
(dostaneme s k tomu s vílou o dva týdny později. Je to Černá žena od Jana Van Oosta z roku 1994).
„Bolf je tam jedinej. Obraz „Sál“ je nářez. Ale ostatní věci má v Plzni. Výbornej je Pinkava a Jirásek. Ten zbytek je neskutečná prdel.“
„Co Witkin? Četl jsem, že měl celý život na nočním stolku jedinou knihu, a to Naruby od Huysmanse...“
„A ty už ji určitě máš, co?“
Oba se tlemíme nad malinkými sklenkami s ohnivou vodou.
(většinou se potom s vílou v Rudolfinu opravdu smějeme. Kumšt, i ten dekadentní, má dle mého natočit věci tak, abychom je viděli z jiného úhlu a prostorověji. Nemá být jen kmitající rukou na vlastním žaludu. Ale jsou tam i výborné věci. Třeba Václav Jirásek a jeho Spánek s rybami, který mi ostatně už před časem v mailu předestřela Jana Crhová. Nebo ten Pinkava, anebo Cindy Shermann z let osmdesátých).


Ale důležitý je dnes večer přece jen Ondřejův film. Je nějakým způsobem pravý.

Míříme po pivu a meruňkovici domů k Famfrlíně a už to běží.
„Žádný počítače, všechno je to pravý. Dělal jsem na tom ve dne v noci půl roku“, šeptá Ondra.
Tají se nám výdech a potom přijdou i tísnivé nádechy.
„Jak jsi proboha donutil to oko lézt po uhláku nahoru?“ snažím se o sofistikovaný a nadhledový formát dotazu, tajíc to, že jsem se po čase setkal s opravdovým kumštem.
„Drát a stovky vyfocených okýnek. Tenhle záběr jsem dělal tři dny. A na tu loutku jsem nalil kyselinu. V lese...“, říká v klidu Ondřej.

Ten film je střihlý Švankmajerem. Ale jenom trošku. Svádí k tomu ten vepřový jazyk a prasečí oči. Ale dochází mi, že je zcela nešvankmajerovsky něžný. Autorovi je totiž šestadvacet. Vypořádává se se světem žen a já musím uznat, že na jeho věk geniálně.





A pár dní později sedím v malé pracovně člověka, kterému jsem před pár lety volal tak často, že se simka vařila a prskala jak friťák.
Teď je rozvalený v popraskané kožené sedačce, chroupá mrkev a mezi zuby se mu oranžově prosvěcují její kousíčky.
„To o té drátěné košili..., to je docela dobrý...“, a prohlíží při tom jakési papíry, aby zas až tak moc neodměňoval.
„Honza taky říkal…“
Uvědomím si, že už dávno není člověkem, který mě kdysi tahal z otlučenin mé někdejší protivně zablácené kaskadérské duše. Že už nejsme ve fázi - terapeut a klient, ale že jsme debatéři. Hltači dialogu a zvědavci.
„Myslíš tu Vaši tzv. lásku?“, provokuju.
„Jak naši?“
„Nu vaši. Můj výklad toho slova je prostě jiný.“
„Já vím. Teď začneš o chemických reakcích a o chvilkovém výpadku centrální nervové soustavy. Nezapomeň, že tě čtu“, směje se a vytahuje ze skříně slohu s mým jménem.
„To klidně schovej. Moc jsi mi pomohl, ale jinak než si myslíš“, odtuším rádoby klidně, ale přitom se trochu stydím.
„Dobrá. Ale jak to máš s láskou teď?“
„Hele, oba víme, že je to droga. Fenyletylamin, chceš–li. Kdysi jsem se předávkoval... A dojezd byl dlouhej a hustej.“
„No to si pamatuju moc dobře.“
„No vidíš. A já jsem v těch dalších rocích, tedy nikoliv už v posttraumatickým šoku, se kterým by ses určitě vytasil, zjistil, že to nejde. Castaneda kdysi napsal, že jsou lidi, které droga prostě nepřijme. Mám pravidlo starého Plzáka, které mi osobně přednesl, pravidlo tří S. Strach, soucit a stesk.“
„A nepřipravuješ se o mnohé hormonální radosti?“, směje se psychouš a zalévá nám zelený čaj do titěrných konviček (psychologové bůhví proč milují miniatury a potažmo minimalismus).
„To nevím, ale jsem si jist, že to, co prožívám, je pevnější, stabilnější a trvalejší. Mám ji rád. Máme společné zájmy. Tady ta chemie přechází do nějaké dlouhodobé tiše bublající reakce, nebo co. Navíc v té vaší tzv. lásce je to stejně vždycky tak, že člověk na tom druhém prožívá nejvíc svou vlastní představu oné bytosti naproti, jde o projekci vlastních citů nebo emocí. Onanie prostřednictvím druhé osoby. Maluje si ty dvě izolované bytosti do sebeportrétu. Předlohou mu je on sám, jestli mi rozumíš..?“
„Tak to ale vždycky bylo a bude. K lásce patří bolest, je její nedílnou součástí!“
„V té mé formě to není nutné.“

„O čem teď píšeš“, obracím list.
„O sebedojetí. Člověče, to je téma jako prase.“
„No to jo. Aneb ještě to se mnou není tak zlý, když se dojímám nad smrtí lady Diany, která mi byla do té doby úplně fuk. Nebo ti horníci v Chile. Silnej příběh, ale media to orgasticky zamotala do náhradního citosvodu. Víš, co mě napadlo? Že v Čechách by na tý plošině, co je vytahovali, už bylo podium a Leoš Mareš by uváděl narychlo spíchnutej muzikál. Na podiu by lítali Kabáti s přilbama na hlavách…“
„Dole v dole“, řve smíchy doktor.
„Jo. A božská Helena, Michal, Sagvan a další upíři by řvali: kdo neskáče, není dost dojatej!“
„Ale teď vážně. Oni to lidé potřebují. Protože by jinak úplně syrově cítili tu tvrdou slupku vlastní okoralosti a absence opravdovejch citů.“
„Ale je to falešný.“
„Ale funguje to! Primitivní organismus, jak praví biologie, přežije všechno. Míň už se ovšem píše za jakou cenu.“



Zelený čaj je dopit a já si všímám, že psychouš náhle zmlkne a začne hovořit opět až poté, co moji konvičku a hrnek pečlivě omyje a nainstaluje na jejich místo v sekretáři. Na milimetry přesně.


Pak je tu setkání. Nečekané a trochu nechtěné.

Ten muzikant, co už překročil šedesátku, se šmírácky režíruje do jakési hmoty, která má být přijata všemi a vždycky. Co všechno dokáže vydávat za zraňování je pro mě obdivuhodné. Někdejší opravdové pnutí se v čase proměnilo v jakýsi utahaný smutek pocákaný pivem a bezradným pochechtáváním se. Působí na mě jako vypravěč vtipů v cele, kde se čeká na popravu.
Pokládáme slova za sebe, ne jako důkaz shody, či společného přemítání, ale spíš jako prostředek k postrčení hovoru směrem vpřed. Vrazili jsme po čase do sebe, spousta se toho děje, ale posléze zjistím, že se neodehrává nic, co by něco skutečně znamenalo. Ještě pořád asi podvědomě cítíme ty šelmí drápy, které kdysi drásaly lak na našich dveřích. Teď je za nimi ticho.
Tak řveme aspoň my. U piva. Snažíme se vynášet na pozemské světlo všechny ty poklady, schované v našich nejsilnějších a tedy i nejztracenějších rocích našich životů. Je to jako bychom pracně dolovali drobné rubíny z obrovských hnědých zdí, ztěžklých slinami našich nepřátel, slzami známých a zvláštní mocí všech ostatních.
Je už jen variací sebe sama. Cover verze někdejšího velkého autora.


Už dlouho se nedívám na proudovou televizi. Už dlouho nečtu klasické noviny. Konzervativně nahrávám pár věcí a do trafiky chodím pro listiny, které jsou tam v regále většinou i druhý den. Chci informace. Jak řekl K. Hvížďala – cena informace v čase stoupá, na rozdíl od aktuality. To už věděl a psal o tom Liessman. Rychlost věcí, které jsou nám povětšinou předestírány, je taková, že musí udělat místo těm, které přijdou za chvíli. Media jsou tekutá, koukáme do vody, a jsme sami v proudu. Za chvíli je tu jiná voda. Na břehu pak stojí jenom bezradní čumilové. Hrající kompars ve scénáři seriálu, u kterého má význam jen příští díl.


Tak v tom rozhovoru vybírám z pocitů, které jsou momentálně jaksi k dispozici a napadá mě, že takhle často žijeme.
Chytáme kolem letící emoce a obrázky a podle toho, jak se to hodí, je pak zařadíme na celuloid, kterým registrujeme okolí. Copyright neexistuje. Po pár vteřinách jsou jednoduše už naše!




Zase jednou po cestě z Liberce do Prahy na dálnici nemám co dělat, protože diktafon jsem nechal doma. Tak koukám na volební billboardy a na všech, v tom větru a mlze, najednou vidím stejné tváře. Chtivé obličeje. Všechny mají vyceněné zuby. Vyretušovaná Zombie. Chybí jen slina u koutku úst jako důkaz neovladatelné chuti taky si ukousnout z tkáně nás všech.
Naladím Vltavu a poslouchám cembalové sonatiny Domenica Giuseppe Scarlattiho. Umřel v roce 1757 v Madridu. Vnímám ty kouzelné harmonické hříčky a úžasné akordové přechody. Usmívám se. Jednou se třeba Vlasty Redla zeptám, jestli ho možná nezaslechl před tím, než napsal některé ze svých divotvorných dílek. Břinkot strun se opakuje.

Najednou zabliká telefon. No Peťa!

Mluvíme spolu až k Černému Mostu. Semeleme všechno možné i nemožné a náhle se můj „bratr po drátě“ trochu zajíkne: „Hele, už dlouho se tě chci na něco zeptat. Vím, že to máš s Bohem nějak složitější, ale přece jen... Cítíš na té své pitevně víc jeho blízkost?“
„Zajímavá věc. Tak se tě taky na něco zeptám. Co je podle Tebe pravé?“
„Myslíš jako v kumštu?“
„No třeba… slyšel jsem o sochaři, který ta svoje díla dává do hlubin lesa, protože prý je autentický a nejde mu o obdiv, či cokoliv. Prostě to musel udělat. Účel nula, jen vlastní realizace. Jáchym Topol mi kdysi řekl, že text je pravý tehdy, když se o sebe neumí sám postarat, když existuje jen sám pro sebe. Pak by bylo asi namístě napsané věci rovnou spálit. Mimo jiné Kafka to ve své závěti kategoricky požadoval. Viewegh zase říká, že součástí talentu je i schopnost ho prodat. Prostě už pár dní přemýšlím nad tím, co je pravé... ryzí…autentické.“
„Budu nad tím dumat“, dí No Peťa a po čase mi pošle mail:

-

Ahoj Radku,
promiň, že píšu až teď, ale měl jsem toho poslední tři týdny nějak strašně moc v práci i doma a večer jsem byl tak utahanej, že jsem chodil brzy spát.
Ale zase jsem měl možnost nad tím Tvým "zadáním" pořádně popřemýšlet...

Takže: co je v životě pravé? Aneb co jsem v té své odulé hlavě vykoumal:

Myslím, že:

- neštěstí, tragédie, pád na dno - když už člověk opravdu nemůže a neví, jak dál, vidí věci myslím v pravém světle a začne rozlišovat důležité od nedůležitého. I když jen na chvíli.
- určitě smrt - nic nesleduje. Jako nástroj je spravedlivá - pokud je Bůh nebo něco takového, pak za to, že umírají zbytečně malé děti a dobří lidé nemůže Smrt jako vykonavatel, ale právě tato nejvyšší Bytost nebo Síla, která tu Smrt řídí a něco sleduje. Ale co, kurva?!
- dětský smích
- první (dětská) láska
- láska rodičů k dětem a doživotní strach o ně (alespoň v drtivé většině případů)
- nepředstíraný orgasmus resp. všechny jeho fyzické i duševní projevy
- touha po sexu, u mužů i u žen. Ve všech modifikacích. Souhlasím s názorem, že jde o nejmocnější sílu ve vesmíru.
- pravá je možná také přirozenost člověka. Jako sobeckého zvířete, predátora, v podstatě svině, snažící se jen žrát, vylučovat a mrdat. A hromadit majetek. A sežrat druhé. Žádný pokus o její předělání dlouhodobě nefunguje. To, že dnes žijem jak žijem, je jen vliv výchovy, morálky, strachu před trestem a tisíců let oficiálních náboženství. Ale hlavně to skrýváme právě proto, abychom se pohodlně a civilizovaně dostali ke žrádlu, prachům a kundě. A vždycky v dějinách přišly chvíle, a přijdou zase, které tu slupku sejmou a opět odhalí pravou podstatu té člověčí zrůdy.
- a pak je podle mě pravých také těch několik málo okamžiků pravého štěstí v životě lidském. Já si tomu sám pro sebe neskromně říkám, že se mě dotkl Bůh. Možná že celá víra je o tom, poznat v těchhle vteřinách Jeho existenci. Může to být třeba narození dítěte, ale i mnohem prozaičtější chvíle - mně se to stalo třeba na čundru s kamarády, když jsem vlezl do Divoké Orlice a zůstal tam, skrz klenbu stromů na mě svítilo slunce a já jsem prostě jen byl. Cítil jsem něco neuvěřitelného, co neumím vysvětlit. Upozorňuji - byl jsem střízlivý. Ale tyhle chvíle bych spočítal (asi jako každý) na prstech jedné ruky...

Seznam to není příliš dlouhý, není-liž pravda? Ale fakt nevím, co jiného je pravě pravé.

Došel jsem - možná nesprávně - k tomu, že žádné umění není pravé. Vždy jde o vloženou subjektivitu tvůrce a milióny subjektivit při vnímání díla různými lidmi, vše navíc závisí na čase a místě vzniku či přijímání, na osobnosti a momentální náladě či životní situaci autora i příjemců apod.
Je podle mě přitom úplně jedno, že třeba někdo postavil tu sochu v hlubokém lese. Žádné umělecké dílo nemůže být pravé, protože není objektivní, či neutrální - vždy tím ten jeho autor někam mířil.
I kdyby to jen chtěl ze sebe dostat, sledoval tím své uvolnění, uspokojení.

-

Oplácím příteli stejně a poctivě dumám nad tím, zda-li se setkávám s „boží blízkostí“ na tom svém studeném sále.
Hned ovšem narazím na problém s „Bohem“ jako takovým. Už delší dobu ho vnímám spíš jako chvění strun. Dost možná pod vlivem textů Briana Greena.
Moje vnitřní struny zní v jakémsi víceméně povedeném (a to ne často) jam session se strunami všeho kolem. Na pitevním stole zní od mrtvých těl spíš jakési tiché staccato, nebo nakonec nic, a pak je slyšet o to víc ta „moje hudba“. V tomto smyslu pak nejsem blíž Bohu, ale sám sobě. Ti mrtví jsou pak praví jenom proto, že už nezní.

Ptám se sám sebe. Jak budu potom hodnotit pravost díla? Asi tím, že už je ticho?
Za všechno může správce strun?
Anebo my, když na ně hrajem?

Nejsem blíž, nebo dál. Jen to brnění je chvílemi hustší a zdánlivě bližší.
A když ztichne druhá strana, najednou to burácí v dur.


Narazím na svých čtecích dobrodružných stezkách na ženu žen. Eva Turnová se jmenuje. Dozvím se, že Hakl ve svém Deníku Sabriny Black psal právě o ní. Popisuje ji tam jinak. I když přiznávám, že určité tygří a asijské geny v obličeji asi má. „I já chci mít svoji lehkost, ale jakmile bojujem o lehkost, tak se z toho stane tíha...“, říká Eva v jednom rozhovoru. Šelma, běhající od baskytary a Plastiků k životu vezdejšímu a zpátky.
Neminutelná.

To není ten typ holky, který zaplňuje současnou Prahu. Které když vezmete dlouho sháněné boty, punčocháče a jakýsi koženě kovový kroj, zůstane z ní jen desetina. Ze které zůstane jen to, co večer bulí u zrcadla, když konečně hledí do očí jediné opravdové kámošce. Která se navíc ironicky směje.

Na některých vzpomínkách zjišťuju, že už dávno nebolí. Zjemnění a neosobní ztráta emoce, která odletěla jak obstarožní balon s rezavou a už nepoužitelnou konstrukcí koše pod ním. Scénář, podle kterého se tehdy hrálo, leží mezi miliony podobně zažloutlých papírů ve skladu, do kterého nevedou žádné dveře.


Odpočívám sám od sebe. Od Havla z před 7-15 lety. Najednou se na stěně toho životního hrnce vysráží jako páchnoucí omastek veškerý testosteron a odbarvené, teď už bezbarvé, Ego těch let.



Na stole mám jedno ráno chlapečka, kterého hledali všichni na stránkách časopisů. Příchuť tajemna.
Teď se na něj dívám jinak a cítím jen tlak.
Spadl do řeky a smrt je najednou tak obyčejná a jsoucí. Strohá, malá a na rozdíl od stránek webového Seznamu jaksi bez chuti.
Zůstává jen holá pravost konce a dochvění strun. A taky hodně vody v malých plících.

Jindy vyjímám z dělohy, co je jak malá dýně, váček, ve kterém plave centimetrový mimozemšťan, co měl být za pár měsíců člověkem. Tahle mladá ženská ho v sobě nosila jako vlastního bratříčka a důkaz své nesmrtelné existence, než jí zezadu skočila na záda sestra smrt.


„Tohle zápěstí někdo rozřízl až po jeho smrti!“, říkám a prudce vydechuju do roušky.
„No, to je jak v kriminálce Miami“, směje se nervózně pitevní sanitář.
Stojíme s Pavlem nad pitvou člověka, která dlouho vypadala úplně nenápadně.
Pak zvedáme telefon a na několik nocí znemožníme spánek desítkám chlapů.
„Děkuju“, ozve se za pět dní hlas šéfa kriminálky.
„Máme je a už se přiznali.“
Kvůli tomuhle stojí za to dělat tenhle obor, říkám si a slavím.


Mám volný den a nenačtu a nenapíšu ani čárku. Jen vypiju spousty vína a koukám pošesté na Dogwille.
Za dnešek bych se měl nesnášet, roztrhat listy těch prázdných hodin bez významu na cáry bezcenného papíru. Abych je pak pozdě večer lepidlem egoismu pracně poslepoval. A vybral si jeden z nejpřijatelnějších vlastních strachů.



Tak pořád přemýšlím o pravosti



Zadání, tedy otázku – co je pravé? – jsem poslal i za oceán dávné kamarádce. Ta ji v dobrém úmyslu předestřela své dceři.
„Dnes už asi nic!“ zněla odpověď.
Ano, i to je řešení. Před všechno prostě položíme trojpísmennou a řádně postmoderní značku, kód : „tzv“


Nebo je to úplně jinak.
A pravé je všechno.

Protože všechno zní ve vibracích strun, které, bůhví proč,
dělají jenom to, co musí.
Když stejně všechno zní podle nich.


Správce strun svou práci neskončil.
Píše seriál, napadne mě, a jdu vložit tenhle text na web.



Teď už jen málo přesvědčen o jeho pravosti.