Aktuality

Myšlenka dne

Eva Turnová čte svoje texty na CD !!
/viz fotogalerie/


Tak se mě všichni ptají na Horáčka. A na jeho kandidaturu. S úlevou konstatuji, že to co jsem napsal o tomto pánovi do svého Zápisníku už v březnu 2008 nehodlám ani v jediném písmenu měnit. Moc rád bych si početl v obdobných textech u jiných kandidátů a ještě raději bych si povídal o roky trvající podobné konzistenci názorů.


Umřel mi Wabi Daněk.
To je jako když jedete divokou vodu postý a víte,
že v určitým místě se prostě musíte opřít o kus skály.
A ona tam najednou není.


Revoluce z roku 1989 byla asi jedinou revolucí v
dějinách, která nepřinesla nic nového,
prostě se přizpůsobila okolnostem.
(Pavel Kolář - historik)


Doufám, že za dalších pětadvacet let už bude ve školních učebnicích hodnocena dnešní doba lakonickým: Druhá korporátně-dotačně-socialistická Česká republika, jejíž vznik umožnil plukovnicko-aktivistický převrat v roce 2013, neměla dlouhého trvání.
(Martin Rieger)


A tak nás naše zkušenosti stejně jako náš rozum jasně poučují, že lidé se pokládají za svobodné jen proto, že jsou si vědomi svého jednání, ale o příčinách, které je determinují, nevědí vůbec nic.
(Spinoza)


Kintera v Rudolfinu !!!!
Myslím, že je to 18. sonet W.Shakespeara:
"Krásu vždycky něco zmaří. Náhoda, stáří, či bezohledný čas..."
Ještě ho máte. Běžte tam. Umění Kintery / a třeba i Fr.Skály kousek opodál/ je osvěžující jak sklenice ledové vody po propité noci.


Pořád jen čtu. Čím dál víc. Od všeho něco. Trochu mě děsí ti, co tak nečiní. Živí mrtví,hororové postavy, řízené bůhví čím. Dle Vaculíka mrtvoly poháněné vzduchem.Jsou spokojené? Ano. A to je na tom snad to nejhorší.
(R.H.)


Tři hodiny jsme se s přítelem dohadovali o zásadách buddhismu.
O jeho přístupu k životu, světu a poznání. Dohodli jsme se,že zkusíme najít nějaký jednoduchý klíč.V noci mi pak přišel tenhle text:
Dva buddhističtí mniši si povídají v klášteře.
"Dvacet let medituji a dospěl jsem k závěru, že smysl všeho je ve vzduchu", říká první.
"To se mi nějak nezdá!", odvětí druhý.
"Tak asi ne!"povídá první a v klidu usne.
Tisíce učebnic ve třech větách.


V dobách, kdy dějiny chodily ještě pomalu, jejich nepočetné události byly snadno zapamatovatelné a tvořily obecně známé pozadí, před nímž se odehrávalo napínavé divadlo soukromých lidských dobrodružství. Dnes čas kráčí rychlým krokem. Historická událost, přes noc zapomenutá, září hned nazítří rosou novosti, takže není v povídkářově podání pozadím, nýbrž překvapujícím dobrodružstvím, které se odehrává na pozadí obecně známé banality lidského soukromí.
(M.Kundera - Kniha smíchu a zapomnění)


Nikdy jsem nepotkal jiného člověka,
kterým bych chtěl být.
(Charles Bukowski)


Smysl je něco, co člověk nekontroluje.
(Božena Správcová- "Uctívači kruhů")


"Nevypadá to s Vámi dobře. Zřejmě se Vám udělala duše.." říká doktor pacientovi.
(Z knihy "My" od Jevgenije Zamjatina)


The problem with the world is that
the intelligent people are full
of doubts, while the stupid people
are full of confidence.


Na konci každé pravdy je třeba dodat,
že víme i o té opačné.
(Blaise Pascal)


Demokracie je, když dva vlci a jedno jehně hlasují, co bude k večeři. Svoboda je, když dobře ozbrojené jehně odmítá hlasovat.
(Benjamin Franklin)


Měl jsem strach o tento národ, ale
teď mám strach z tohoto národa !
(Eugen Brikcius)


Na jednu věc mám někdy i dva,
nebo dokonce tři názory.
(L.Vaculík)


Světlo je základ všeho!
(arch.Josef Pleskot)


Věci už máme. Tak teď ještě ten smysl.
(R.Havel)


Vřele doporučuji České gastroenterologické společnosti pozvat časem k odbornému vyšetření pacienty, kteří 28.10.16 přijali pozvání podivných, morálně porouchaných a všeobecně toxických bytostí z Kafkova "Zámku" na divotvorný večírek. Jejich žaludky musí být totiž extrémně výjimečné.
(R.H.)


Náš svět je z jedné půlky konzumní, z druhé půlky virtuální. Velká část našich úzkostí a problémů pak plyne z marného hledání nějaké třetí poloviny naší současnosti.
(R.H.)


Situaci, ve které se my lidé nacházíme,
velmi dobře vystihuje nebohý opilec, jež stojí na vnější straně parku, buší pěstmi do plotu a křičí: "Pusťte mě ven!"
(Anthony De Mello)


Lidi, co o sobě vědí, že jsou slabí, nemají žádný jiný zbraně, než vražedný. Někdy mám pocit, že silný lidi nedokážou přežít jinak, než že se podřídí moci slabých. Silný lidi jsou citlivý a bojácný, protože toho vědí příliš a chápou věci.
(Pentti Saarikoski)


Na počátku bylo slovo. Na konci je hodně slov, tak hodně, že už se na svět nevleze nic jiného, než jen slova.
(R.H.)


Tragedie konce lidské komunikace spočívá v tom, že místo rozhovoru nutí jeden druhého myslet si to samé,co si myslí on.
(R.H.)


"To, co nyní řeknu, není projevem univerzitní povýšenosti ani sarkasmu. Třetina obyvatel této země je slabá duchem. Každý sedmý občan je debilní nebo dementní, nebo alkoholik a zhruba polovina obyvatel této země má podprůměrný intelekt."
(Miloš Zeman v Poslanecké sněmovně při projednávání zákona o referendu, 1992)


Televizor je zařízení, kterým nakukujeme do prostředí, kde se vyrábějí zvuky a obrázky. K naší potěše, vzrušení a pobavení. Přemýšlení, hledání kontextu či pochyby nejsou třeba. Od toho jsou kavárny. Po staletí na poutích stával vypravěč s ukazovátkem a tabulí s animacemi. Je to vlastně pořád totéž. Jen technika je jiná. Rychlejší a v HD,se střihem. Tím nějvětším cenzorem, který media mají. TV je zkratka. Přímo k pouťové atrakci.Jsou lidé,kteří se jí zbavují. Ti mě zajímají víc, než nové technologie nerovných obrazovek.Doteď byl život diváků plochý, nyní začíná být i ploše prohnutý.
(R.H.)


Čas je napočítaný pohyb
ve vztahu k před a po.
(Aristoteles)


Už nesdílím rozhořčení nad naším presidentem. Jsem nadšen. Tenhle národ neměl nikdy přílišnou sebeúctu a lidovou filosofií bylo posledních 80 let přizdisráčství. To, že se objevil klaun v pravém slova smylu, je minimálně nadějné.
(R.H.)


U posledního soudu se dovíme,
že jsme měli jedinou povinnost:
být šťastni.Kdejaký idiot, ale i myš
nebo komár, nás předběhl.
(Vl.Kokolia, Vy-já-dření)


Česká společnost je nízká a v moderních
dobách vždycky byla, neboť obdařena
citem vždycky včas se zbavit něčeho,
co ji převyšuje to nakonec postrádá.
(R.H.)


Všichni máme křídla,
jen někteří z nás
nevědí proč.
(Michael Hutchence)


Někteří lidé jsou jako černá díra.
Mají takovou gravitaci a takovou
vnitřní hmotnost, že z nich prostě
nemůže nic vyjít. Ani světlo.
(R.H.)


Žít sám? Je to snesitelné,
pokud svou samotu chápete
jako bytost.
(R.H.)


Jediným místem, kde najdete lásku
před sexem je slovník.
(Murphyho zákon)


V kyberprostoru letí netříděné informace stejnou rychlostí. Úplná kravina se k vám tudíž blíží stejně rychle jako zpráva, která by mohla změnit váš život.
(R.H.)


Sometimes you never know the true
value of a moment until it becomes a memory.
Some of the best things in life
are mistakes.
(Iman Bowie)


Nemůžeme mít větší ani menší moc
než tu, kterou máme sami nad sebou
(Leonardo da Vinci)


Na všechno opravdu důležité
je člověk sám.
(S.Dalí)


Člověk chráněný člověkem
před člověkem – to je láska.
(G.Corso)


Mobily marně zvoní do noci. Spolehliví partneři dneška. Těm, kdo se chtějí držet stranou, mobily pomáhají zůstat v kontaktu.
Těm, kdo chtějí zůstat v kontaktu, dovolují držet se stranou.
(R.Denemarková)


Největším a nejtragičtějším problémem
postmoderní společnosti je stále více se zhoršující schopnost odlišit důležité od nedůležitého
(C. Höschl)


Velká obtíž je v tom,že náš národ si dost
potrpí na to, aby si potrpěl.
(J.Werich)


Nemůžeš-li být dobrým příkladem,
ještě pořád můžeš být příkladem
odstrašujícím.
(A. Einstein)


Protiklad tíha-lehkost je nejtajemnější a nejmnohovýznamnější ze všech protikladů. To kdysi napsal Kundera. Tak si říkám – buď vlídnej ! Protože každý z nás se pere s něčím těžkým. Bez ohledu na to, v jaké fázi životní lehkosti se právě nachází.
(R. H.)


Jak řekl režisér Zelenka:Cimrman byl od podstaty protest.
Dnes ho citují u grilů ta největší hovada. Za fotku s Jarkem by dali cokoliv. I ten nejnechutnější developer si v autě pouští Cobaina. Je to něco mezi morální plastickou operací a karmickou omluvenkou.
(R.H.)


Lidi jsou strašně nudní, když jsou pohromadě.
Jen o samotě můžete rozvinout vlastnosti, které jsou na vás skutečně zajímavé
(A.Warhol)


Češi jsou prostě národ, který pochází z chalup. Všichni jsme ve třetí generaci sedláci, mlynáři nebo ještě míň. A hlavní stránka našeho plebejství je ta lokajská.
(Mikuláš Bek, rektor Masarykovy university Brno)


Skutečné myšlení netouží přesvědčovat, ale inspirovat. Přesvědčení je myšlení, které znehybnělo
(M.Kundera)


Herec není hráč, protože krev hráčů je pravá a slzy opravdu slaný
(K.Peteraj)


Naším nevětším a smrtelným problémem jsou malé horizonty.
(Jaroslav Rudiš)


Všechno nakonec dobře dopadne.
Pokud něco dobře nedopadlo,
znamená to, že ještě nebyl konec.
(John Lennon)

Zajímavost

Něco o mé práci:
http://www.ceskatelevize.cz/porady/1100492707-na-stope/417236100132019/

Něco o mé práci:
http://www.ceskatelevize.cz/porady/10993853591-legendy-kriminalistiky/



Udělil jsem svoji soukromou Magnesii Literu. Ladislav Šerý je naprostý mimoběžník. Jeho román NIKDY NEBYLO LÍP je malý literární zázrak. Generační výpověď, za kterou by se nemusel stydět Hakl, Kundera, ani Bukowski.




Divoká labuť a jiné příběhy. Nová kniha Michaela Cunninghama.Pohádky, které všichni známe, přetvořil tenhle geniální vypravěč. Jsou temné a často až zvrácené. Až se najednou stávají dokonalým a pravdivým obrazem našeho děsivě krásného života.


Jezero od B.Bellové je skvělá kniha. Připomíná mi trochu svět Kosinskiho Nabarveného ptáčete, či první romány P.Hůlové. Brilantní, tísnivé, inspirativní. Pro mě kniha roku !


Čtu ještě Chválu pomalosti od Carla Honoré, Poslední cestu Ralpha Dutliho, Mozaiku zamyšlení z polyfonické zahrady EDO a Jednu větu A.Kareninové. Po dlouhé době jsem viděl i dva dobré filmy - Takovej barevnej vocas letící komety o F.Topolovi a geniální " malířský " filmový opus Petera Greenawaye Kuchař, zloděj, jeho žena a její milenec. Všechny ty věci mi pomáhají odletět na chvíli ze smutného českého údolí v téhle děsivě postpravdivé době.A po dlouhé době listuju Českým snářem.Vaculík. Co dodat.


Výborný je rozhovor s Dr. Radkinem Honzákem v časopise Týden. O tom, jak jsme hříchy proměnili v nemoci, o tom, že jsme nedorostli ke svobodě a neumíme ji ocenit, i o tom, že lidé delegují zodpovědnost za svůj život na faraony, kteří jim večer nasypou misku fazolí..


Něco o mé práci!!!!!!
https://www.stream.cz/temna-zona/10005454-u-pitvy-si-poustim-hudbu


9. května 2014 se Nizozemský národní orchestr chystal hrát skladbu G.Mahlera. V sále byla přítomna královna Beatrix, která pilně navštěvuje koncerty. Toho využil šéf orchestru, muslim , který začal vychvalovat
" přednosti " islámu. Hudebníci se beze slov zvedli a s nástroji opustili jeviště. Před
očima panovnice předvedli, že už mají dost pýchy a muslimské arogance. Byla to opravdu mimořádná událost, to video by mělo obletět svět. Husí kůže - není co dodat
http://safeshare.tv/w/cqjiYhtiXs


Tak tuhle píseň jsem si odvezl z Pacova. Vy, kteří ještě věříte na lásku, si to užijte. My, kteří už moc nevěříme, tak my to máme skoro za hymnu. Zkrátka - projekt bez naděje.
https://www.youtube.com/watch?v=bR_7RwqmQP8


Můj životní souputník Jiří Bílý ( www.jiribily.cz) dokončil novou desku plnou jím zhuděbněných básní pana Antonína Sovy. Křest proběhl v Pacově dne 26.6.14. Tamtéž bude Jiří s Michalem hrát na Pacovském poledníku dne 23.8.14. A bude tam i Mńága a Ivan Hlas a Peter Lipa a spousta dalších (včetně mě za moderátorským mikrofonem:-)


Kolonizují prostor společnosti. Privatizují náš osobní prostor ( u slabších i jejich duši).Český rok po konci světa (Orientace LN ze soboty 4.1.14 - Josef Chuchma), nebo Odepřít poslušnost - Násilí podle Slavoje Žižka ( A2-26/2014 str. 27). Děsivé a zřejmě mlčky pomíjené zprávy o našem převedení do klecí. Pobuřující - jak pro koho.


"Uhnali jsme si touhu po pevné ruce". Cyril Höschl ve velkém rozhovoru poukazuje na věci, ze kterých se tají dech. O kořenech naší "blbé nálady". O závisti. O tom, že naši první signální ničí parvenuové. A taky třeba o tom, že dávat na odiv něco, co jsem nabyl, je naprosto infantilní, přízemní a ubohé. Lidové noviny, Rozhovor, 5.října 13, str. 11.


Máme jen pár autorů, kteří patří bez debaty do světového literárního kontextu ( Kundera, Hrabal, Hašek...).Nepochybně světovým autorem byl i muž, jehož jméno tady bohužel není příliš známé. Jeho nadčasové texty však nesou všechny znaky nejvyšší literatury a ryzí geniality. JIŘÍ DRAŠNAR ZEMŘEL V KALIFORNII 17.3.2013..


Zákon 198 /1993, paragraf 3, hovoří jasně. V případě komunistické strany se jedná ( dle zákona) o zločineckou oranizaci. Komunistické hnutí je tedy podle platné legislativy nezákonné. V době , kdy se stávají našimi "představiteli" lidé kteří byli předsedy OV KSČ ( hejmtan), či nechali střílet do lidi na hranicích ( náměstek hejtmana) je třeba říci, že ti, kteří s nimi spolupracují jsou rovněž zločinci. Právně to asi obhájí, ale morálně ( pro ně nejspíš slovo v hebrejštině) je mi z nich úzko.


Tenhle klip mě k nostalgii vskutku nedohnal. Pouze jsem si všiml, že tam hraju na Gibsona, jehož cena není a nebyla malá.Někde se mi, na mých životních kruhových objezdech, " ztratil ". Tak jen doufám, že Dotyčná na něj buď dodnes hraje, nebo ho alespoň prodala řekněme za přijatelnou cenu.
http://www.youtube.com/watch?v=OX4U7i8YHhQ


Ano, jsme slepí, neboť jsme se nechali oslepit. A je to naše vina, naše pohodlnost, naše rezignovanost. Stali se z nás slepci, kteří sledují televizní zprávy a namlouvají si, že něco vidí, čtou noviny a věří, že se něco dočetli, zběsile pátrají na internetu a doufají, že se proklikají z bludného kruhu. Nechali jsme se oslepit těmi, kteří zatraceně dobře vědí, že slepci se lépe vodí. A vůbec nejlépe se vodí ti, kteří o své slepotě nemají ani páru, jsouce naopak přesvědčeni o své bystrozrakosti, pronikavosti vhledu a důvěrné znalosti věcí za zrcadlem.. Hledí třeba na politikův předvolební plakát a nevidí, že síťovka v jeho ruce je ve skutečnosti beznadějně vybrakovaná. Vidí jenom to, co chtějí vidět a jejich realita se tak stává vrcholnou ideologií, fantasmatem, z něhož byla vytěsněna empatie coby nezbytná součást ochrany druhu. Proto ji, kdykoliv se sobectví utrhlo ze řetězu, bylo třeba obelstít například tím, že se protivník odlidštil nějakým bizarním pojmenováním, aby už nestál člověk proti člověku, Francouz proti Němci či Italovi, ale žabožrout proti bošovi, případně makarónovi…, což přispělo k oné zvláštní slepotě, bránící proti sobě vidět člověka, ale nepřekážející schopnosti zamířit na jeho srdce...
Více v mrazivém textu L. Brožka

http://www.blisty.cz/art/65841.html


To mě bavilo a živilo !!!
http://www.ceskatelevize.cz/porady/1093836883-na-plovarne/


Ve Francii, kterou už pár let miluji, rostou úžasné holky
http://www.youtube.com/watch?v=sp3G50jBRuU


Obsazení Wall Street mě zaujalo, ale z tohohle protestu jsem měl husí kůži !
Výňatek z opery G. Verdiho Nabucco - sbor zotročených Židů odvlečených po prohrané válce do Babylonu asi 590 před našim letopočtem. Opera se hrála v Římě letos při příležitosti 150. výročí moderní Itálie za přítomnosti
Berlusconiho a starosty Říma, který v rámci projevu před zahájením opery kritizoval škrty rozpočtu na kulturu. Už před začátkem opery byl dlouhý potlesk. Italové milují Verdiho a jeho opery a většinou znají opery nazpaměť a slavné árie zpívají často spolu. Opera roběhla normálně až k uvedenému sboru jehož první slova v překladu jsou : " Oh má země, tak krásná a ztracená.. " V hledišti bylo zvláštní napětí, které cítil dirigent i účinkující. Když skončil sbor otroků, byl obrovský aplaus. Dirigent slyšel výkřiky: " Opakovat !" A rozruch neustával. V Itálii není zvykem opakovat části v průběhu opery, ale nakonec, když se rozruch utišil, obrátil se dirigent na
Berlusconiho a řekl: " Jsem Ital. Cestuji po celém světě a teď se stydím za to,co se děje v mé zemi a proto ( směrem k obecenstvu ) přijímám Vaši prosbu o opakování ! Nejen pro vlastenecký obsah, ale při dirigování slov " Oh má krásná ztracená země " myslím na to, že když budeme takto pokračovat, zničíme kulturu, která tvoří historický základ Itálie. V tom případě bude naše země opravdu ztracena ."
Potom řekl: " Já, Motti jsem mlčel po léta. Nyní bych chtěl dát této písni skutečný význam. Jsme doma v Římě, v divadle se skvělým sborem a nádherným doprovodným orchestrem. Navrhuji Vám, abyste se připojili, a budeme zpívat všichni spolu. " Potom zahájil opakování písně sboru, obrátil se k publiku a dirigoval jejich zpěv. Lidé byli vidět jen tmavě, protože osvětlené bylo jen jeviště, ale jak publikum, tak všichni na jevišti, zpívali ve stoje. Když sbor skončil, bylo vidět, jak si ženy zpívající ve sboru utíraly slzy.

http://www.youtube.com/embed/G_gmtO6JnRs


www.tichyfotograf.cz
www.kresadlo.cz
Dvě stránky, které mě neustále baví a naplňují optimismem !!!


Čestnost jako deviace, aneb jak systémová korupce vytlačuje slušné lidi na okraj. Ti inteligentní,a nedej bože ještě morálně dobře nastavení, prostě vypadávají ze hry, což je známá teze o degeneraci elit, kteréžto jsme nyní svědky (kvalitní rozhovor se sociologem P.Fričem najdete na stránkách Literárních novin,ročník XXI,č.36)


"Proč jsou dnešní dívky nesnesitelné?".
Tak se jmenuje půvabný a provokativní text Jana Sterna v Britských listech. Doporučuji. Apropo právě mu vychází nová knížka " Psychoanalýza všednosti ". Jak ho tak znám, máme se na co těšit !
http://www.blisty.cz/art/52196.html


"Láska k moudrosti" jako psychosa? Aneb bylo Platonovo proslulé podobenství o jeskyni poruchou filosofovy duševní rovnováhy? Martin Škabraha napsal velmi zajímavou a těžkou stať na tohle téma. (Čtrnáctideník A2, č.17, str. 18)


Sprcha s hodně studenou a hodně čistou vodou. Kdo má trpělivost, může zažít jeden z nejsilnějších thrillerů současnosti.Spousta věcí začně dávat smysl.Ale je to děsivé...

Koukolík o deprivantech
Moje tipy

Výborné čtení o současné ruské literatuře a to nejen o Sorokinovi. Taky o Michailu Jelizarovovi, Iljovi Kukulinovi a Anně Barkovové. A k tomu všemu hodně dobře napsaná recenze na nového Kahudu. Vše je k nalezení a pochutnání si ve čtrnáctideníku A2 č.16. z 30.7.14.


Dobře napsané, břitké a přesné. Větší horor než Paranormal aktivity. Pavel Šafr definoval náš porevoluční vývoj ve dvanácti obrazech. Všichni, jak jsme tady, by to měli mít neustále na nočním stolku ( Reflex 9 ze dne 27.2.13, str. 10-13)


Slávek Janoušek mi poslal svoji knihu. Jeho prvotinu, která je zároveň druhým dílem trilogie s názvem My tři a já. Folkaři umí i dobře psát.První díl napsal Vl.Redl. Slávek, dle mého, nezůstal pozadu.Už přibyla i poslední část Od Samsona. Vřele doporučuji ( viz Fotogalerie)


A2 ze dne 19.6.2013 stojí za to ! Už kvůli plnokrevnému rozhovoru s Pavlem Kosatíkem s názvem "Co je to být Čechem ?" Hořké čtení o národních mýtech a o našich potížích s hodnocením národních hrdinů a zrádců. O ryze " českém " tupém zjednodušování. Nu a pak životadárné textíky Milana Kozelky - Raňajky v Bazmekistáne. Jednoduše kouzelné.


Ondřej Nezbeda to konečně napsal. Hašek není "Hrušínský", je to mnohovrstevný existenciální autor. A Švejk byl pro mě vždy spíše postava do mystického hororu, až na husí kůži. Strašlivý ponor, když si odmyslíme knedlíkové české pojetí. Více na str. Respektu č.17 v textu - Záhadný Hašek.


Kulturní čtrnáctideník A2 (13.3.2013) je věnován "Lásce". Našel jsem tam dva skvělé texty. Jeden napsal Zygmunt Bauman ( O tekuté lásce...), druhým je rozhovor s vycházející hvězdou světové sociologie Evou Illouz.Vypadá to tak, že nejen ekonomika má na kahánku..


Eva Turnová!! Pokud nevíte - basačka od Plastiků. Taky někdejší Sabrina Black Emila Hakla. Taky výborně a vtipně píšící ženská. Právě jí vyšla knížka Turnový háj ( objednávky na eturnova@volny.cz)


O "postkritické době" , o kontejnerizaci světa, o slepé ulici, kterou se společnost řítí..brilantní text V.Bělohradského ( Salon,14.2.2013)


Během svátků jsem měl tři zásadní setkání:
1. Převratný výstřel kinematografie - film "Holy Motors" Leose Caraxe. Jeho podivný hrdina Oscar na otázku - proč to všechno vlastně dělá, odpoví kouzelně : pouze pro krásu toho samotného gesta. Filmová magie desetiletí !
2.Knížka "Myšlení rychlé a pomalé" z pera Daniela Kahnemana, která nás ohromí uvědoměním si vlastního omezení.
3.Dva dny s Vlastou Redlem, které mě naopak obdařily pocitem jakéhosi lidského neomezení.


"..z valné části se zabýváme blbostmi..." Hektická ospalost - to je nesmírně moudrý text, který mě na konci roku asi nejvíc oslovil.Díky, pane Chuchmo !( Kavárna, Víkend dnes 22.-26. prosince 2012)


"Mazlíme se s náhražkami". Rozhovor s Marií Langerovou. Mimo jiné o její nové knize " Hnízda snění". Taky o tom, že manipulace označujeme rádi jako "interpretace" ( A2-kulturní čtrnáctideník 24, ze dne 21.11.12)


Přibyl nový text v Zápisníku - "O Vesmírech ( bez rozdílu velikosti)".


O tom, jak J.Joyce svým Odysseem otevřel další území. O velké planoucí hranici literatury, kterou tahle geniální kniha ve skutečnosti asi je. Velmi pěkný je rozhovor s anglistou M.Pokorným o Odysseovi, vědě a psech s názvem " Literatura neodhaluje, ani nemyslí " (čtrnáctideník A2 č.19/12, str.24-25)


"Jsme záludný, nekorektní a k odpovědnosti neochotný lidský materiál. Ano, to, co žijeme je pokračováním normalizace,protože jsme nedokázali přestat" - to říká ve velmi břitkém a hodně obnažujícím rozhovoru Pavel Kosatík. Stojí to za přečtení i za trochu sebestudu. (Čekání na nového Havla,Salon 20.září 2012)


Evoluce člověka skončila - tvrdí v dechberoucím rozhovoru britský biolog Steve Jones. Stojí to za to ! Respekt 22, str. 47-51.


"Pád Jeruzaléma, aneb Kdy je společnost nemocná ?" Další nebroušený diamant z pera mého oblíbeného věčného provokatéra a psavce Jana Sterna. Tentokrát k nalezení v kulturním čtrnáctideníku A2-10/2012. Taky jsem si koupil jeho novou knížku - Černé libido ( opět skvělé čtení).


Evropa bude jednou islámská - pozoruhodný a poněkud děsivý rozhovor s biologem, filosofem a spisovatelem Stanislavem Komárkem je k přečetní v Salonu ( příloha Práva) ze dne 10.5.2012


Neodkládejte život na jindy- pozoruhodné povídání s P.Fialou ( Mňága a Žďorp). O muzice, životě a o českých rádiích. Dobré to je !(Reflex z 10. května, str. 59-62)


Přibyl nový text v Zápisníku:
O disentu krásy a pastech času ( úvahy o umění nevejít)
(4.3.2012)


NÁVŠTĚVNÍ KNIHA BUDE DOČASNĚ OTEVŘENA !!
( Jedná se o pokus otevřít diskusi k mým textům. Osobuji si právo na některé osobní invektivy vůbec nereagovat, případně je smazat. Moje odpověď tudíž nebude automatická. Pokud tato akce nesplní účel, bude kniha opět uzavřena).
Díky. R.H.


Teď zrovna moc nepíšu. Což ale neznamená, že taky nečtu. Čtu ! Tak například :
http://trcalek.bigbloger.lidovky.cz/c/235912/Vanoce-jsou-jako-perverzni-sex.html
nebo
www.lucifer.bloguje.cz
Jsem spokojen !!! Svět bloggerů je už dost velký na to, abychom pochybovali o jeho smyslu.


Novou knihu Josefa Formánka "Umřel jsem v sobotu" jsem přečetl za noc. Delší dobu si myslím, že jde o jednoho z nejzajímavějších českých spisovatelů.Opět mě nezklamal! A má úžasné webovky:
www.josefformanek.com



Svět bohatne a chudých přibývá. Tak se jmenuje skvělý rozhovor s filosofem Thomasem Poggem. Třeba i o tom,že z chudých zemí odtéká ročně desetinásobek toho, co jim pak pateticky dáváme jako rozvojovou pomoc.(Respekt č.3, str.46-50)


..s večerem se světlo na konci ulic ještě jednou protočilo. Světlo bylo dotěrné. Varovalo okolí, že nastane noc. Domy se zmenšovaly, byly menší než lidé, kteří procházeli kolem. Mosty byly menší než tramvaje, které přes ně jezdily. A stromy byly menší než obličeje, které pod nimi osaměle procházely.
Všude se rozlézala touha po domově a ukvapený spěch. Osiřelé obličeje na ulici ztrácely obrysy. A viděla jsem v nich viset kus mračna, jak se k mně přibližovaly. A když stály těsně přede mnou, smrskávaly se každým krokem. Jen dlažební kameny zůstávaly velké. A po dalších a dalších krocích visela místo mračna v tváři dvě bílá vypouklá bělma. Při dalším a dalším kroku, těsně předtím, než mě obličeje minuly, se bělma slila v jedno.
Držela jsem se konců silnic, kde se drželo světlo. Oblaka, chuchvalce zmačkaných šatů. Otálela jsem s návratem… ale v nehybném světle záleželo na chůzi, musela jsem jít rychleji. Postranní ulice na noc nečekaly. Balily si kufry.
(úryvek z knihy Herty Müllerové Srdce bestie)


Čtvrt století jsem žil v komunismu. Dlouho mi chyběl trefný název doby, ve které se nacházím teď. Už ho asi mám:
http://www.blisty.cz/art/60743.html


Povídání s Erwinem Hellerem o zrychlování světa, o umění odpočinku, o tom jak sami sebe vykořisťujeme a že nicnedělání je zatraceně těžká práce,najdete v Respektu č. 26/27 na str.48-53.


Doporučuji k přečtení čtrnáctideník A2 č.10. Najdete v něm tentokrát vynikající text z pera Jana Sterna s názvem Pocit stísněnosti v posteli. Nevídané souvislosti předkládá tento mistr psychoanalýzy i slova.


Tíha mateřštiny. Tak se jmenuje text Jana Sterna na stránkách týdeníku A2, č.26.Taky mu vyšla nová knížka ( Mystika západu). Už ji mám a čtu. Je moc dobrá.


Respekt č.41 se vydařil! Rozhovor s filozofem Konradem Liessmannem, potažmo povídání s "fotografem mrtvých" Joelem-Peterem Witkinem o odvaze, smrti a hledání krásy, a taky text o Vargasu Llosovi, čerstvém nositeli Nobelovy ceny za literaturu.


" Reklamní agenti to nezachrání". Tak se jmenuje rozhovor A.Plavcové s prof. Kamilem Wichterlem. O jeho geniálním otci, o tom, že když Edison vynalezl žárovku byla tato už 25 let patentovaná, o tom, že matematika je ve skutečnosti nesmyslná, a o mnohém dalším. Vyjimečný chlap. Viz příloha LN č. 47, str.6-13.


Říkal mi kdysi jeden věhlasný místní muzikant : " Stejně jednou skončíš u Gabriela ! ". Stalo se. A já ho poslouchám když je mi dobře, i když třeba není.

P.Gabriel

Tyto stránky si zatím zobrazilo 1937921 návštěvníků.

Přihlášení

valid xhtml 1.0 strict - css - php
Matyáš Havel, 2008

O škodolibosti, strachu ze života, a o jiných blbinách

xx

..

xx

...

xx

...

xx

..

xx

..

xx

..

xx

Marcuse

xx

...

xx

..

x

..

xxy

F,Skála- Gramofon

c

...

Brdské lesy těsně po ránu hustě vydechují tichou páru. Bělavou hmotu, jaká se vznáší nad hřbetem vyběhaného koně, když zůstane stát na mrazu. Zkrátka to co znáte, když se dýchá do zimy.
Chodíme s Famfrlínou vojenským prostorem plným brázd, bahnitých rýhovaných příkopů, které vypadají jako veliké škrtidlové rýhy. Zákopy pro obrněnce, střílny, kamenné ohrady. Ale les si z toho nic nedělá a tváří se skoro máchovsky. Výhled z Plešivce je potom za všechny diazepamy světa.
Celou dobu si povídáme o tom, čím se zaobírám už celé týdny. Mluvím o tom s ní, mluvil jsem o tom s No Peťou, i v sauně s osádkou Trojstěžníku.

„Hele, všechno co člověk dělá, dělá pro nějaký zisk, efekt, a nemluvím vůbec o penězích... Mluvím o tom, že jsme tady a teď v tom lese, kde je klid a jasný vzduch. Jsme tady proto, abychom ho dýchali, aby nás nikdo neotravoval, abychom se prošli, abychom regenerovali. Mobil si koupím, abych mohl telefonovat. Na divokou vodu se jezdí pro adrenalin a s kamarády v hospodě se potkávám proto, že je tam prča a něco nového se dozvím. Zkrátka všechno naše činění má v zátylku nějaký výtěžek. Důvod, proč to všecičko dělám, rozumíš?“
„No jasně, já třeba cvičím, abych netloustla, a na Silvestra poletíme do Paříže proto, že je v tu dobu nádherná, a navíc mě potáhneš k hrobu Viana, u kterého chceš hodinu tiše postát,“ usmívá se víla.
„Přesně. Za vším, co udělám je přece ta chvilka, kvůli které si někde potom doma v posteli řeknu – a co byl můj zisk? Co jsem si z toho vzal pro sebe?“
„Hele, už dlouho jsem nikde neviděla červenou, po které bychom měli jít,“ utrousí moje udýchaná souputnice. Dojde mi, že na všech našich cestách je to právě ona, která krom ochotných hovorů o čemkoliv, neustále hlídá buzolu a mapu. Naplňuje tím prolákliny mé nepraktické existence.
Druh tiché shovívavosti. Typ praktické lásky. Tady mi ten veskrze patologický termín najednou nevadí.
Ale vedu i nadále svou, nemajíce potuchy kam vlastně jdeme a kdy se bude stmívat.
„No právě. A teď mi vysvětli, proč se dějou věci, který se dějou. Proč mi někdo anonymně háže jedy do Návštěvní knihy? Proč někdo těm lidem s tím krásným žlutým domkem nad námi hodil psí lejno na dveře? Proč někdo píše anonym a přitom neví, jak s ním bude naloženo? Proč někdo urval minulý týden zrcátka na tom novém sousedovic autě? Když si ten člověk potom doma po své "akci" lehne a položí si otázku – a co je můj zisk? Co z toho mám? Jak si odpoví? Zisk je pro něj přece jasná nula!“
„Ale on si tu otázku vůbec nepoloží, Radku...“
„Pak je to ještěr, který pracuje na bázi těch tří vteřin, kdy si udělal dobře?“
„Jo.“
„No ale to je strašně nemocný…“
„Jo.“


Jára mi potom v sauně vysvětluje, že si představuju, že ti lidé přemýšlí jako já.
„Já měl v pasťáku holky a kluky, který dělali naprosto šíleny věci, ubližovali, lhali a kradli. Rodiče šíleli. A kdybys viděl, jak klidně spali. Výčitky nula. Prostě to udělali a hotovo. Za pár minut dumají nad tím, kde by se napili. Tečka.“
„Ale to jsou defektní lidi, Jaroušku. Já mluvím o tzv. normálních lidech, kteří dělají naschvály v práci, škodí bližním, kde jen můžou. A ten důvod mi uniká, protože z toho zhola nic pro sebe nezískají.“
„Prdlajs. Těch pár vteřin uhašení pomstychtivosti jim stačí.“
„Takhle krátce uvažuje o hodně nižší řád, než je primát!“
„Tahle společnost je parta psychopatů, to snad víš, ne?“
„Víš, já si myslím, že všechno tady kolem je taková prachpodivná soutěž. Kdo z koho a kdo bude lepší. Společnost růstu a kultu úspěchu. A k tomu to bolševický rovnostářství, který nám pořád někde hajá při lební spodině. Prostě dorovnat skóre. Náplast na vlastní boláček. Marná soutěž a náhrada za vlastní deficitní ctižádost. Jako fotbalista, kterýmu utíká před očima Ronaldinu, no tak mu aspoň sekne špuntama po kotníku. Žádná osobní pozitivní vize. Seberozvoj jakýmkoliv směrem. Hovno hodím na zeď. To umím. Stvrdím tím vlastní identitu, protože jinak ji hledat ani najít neumím...“
„Dělají to jen tak,“ dí Jára, vystudovaný psycholog.
„Jen tak?“ nevěřícně kroutím hlavou.


Nekonečné blbství rádobyexpertů na všechno. Plejáda lidí, kteří se na nás koukají z vyšších pater, plných nevzdělanosti, značkových hadrů, prachů a prázdnoty. A navíc se berou nesmírně vážně. Grebeníček, jehož tatík pouštěl do nevinných lidí kdysi elektrický proud, v našem parlamentu cituje Egona Bondyho. Vypínám a už vůbec ničemu nerozumím. Nebo nevěřím. A není to nakonec totéž?
Už mám plné zuby té oligarchizace společnosti, jak o tom psal nedávno Bělohradský. Začíná to tady vypadat poněkud rusky.
Tolik k politice, víc témat tady nemám.


Konečně písmák.
Hospoda Lokál a je dobře. Vlasy na ramena, obličej, který se vůbec nepodobá tomu z před dvou let. Taky máš dlouhou deku, říká. Začínám mít pocit, že to něco říká, odpovídám ve stejné melodii. Možná tím chci taky něco říct. Ale když fouká vítr, nebetyčně mě to štve. Lítá mi to do obličeje, jako zlomyslná metla. Jak to ty dlouhovlasý holky vlastně dělají?


"Četba mění mozek. Vytváří sítě, a čím jsou hustší, tím větší je záchyt kolem letících faktů. Čtení dokáže vytvořit sklo, na kterém je spousta oslizlých skvrn a stop něčího neukojeného sebevědomí, ale taky to pochytá spoustu letících paprsků, nesoucích nějakou pravdu.“
„No jo. Taky jsem četl Jamese Collinse.“
„Ale určitě jsi nečetl Stephense, Gilbertovou a Hassona. Tihle amíci dokázali, že se v okamžiku komunikace, třeba i s Exuperym, zapínají stejná mozková centra. V té šedé kouli se zapínají a rozsvěcují stejná místa.“
„To je snad princip uměleckýho přenosu, ne?“
„No to jo, ale když je síť řídká, spoustu toho proletí dírama jako proud studenýho nezáživnýho vzduchu.“
„Četls Gombrowitze?“ vystřelí a objednává uzený koleno. Snad jako důkaz, že se z nějaké filozofie hned tak nepokálí.
Ucvrknu tiše egoistickým štěstím do slipů a do rádoby ledabylého říhnutí odseknu, že ho už mám dávno doma. A objednávám si tatarák. Abych si mohl taky startovat hezky od země.
Witolda Gombrowicze a jeho Kurz filosofie v šesti hodinách a patnácti minutách mám opravdu už pár týdnů vedle postele. Kdysi jsem po téhle knížce sáhnul ve chvíli, kdy jsem si přečetl její první odstavec-Schopenhaurer nabízí velmi dobré přirovnání, když říká, že inteligence průměrného člověka se podobá kapesní svítilně, která svítí jen na to, co hledá, zatímco vyšší inteligence je jako slunce, které osvětluje vše. Z toho vyvozuje objektivitu geniálního umění. Je nezaujaté... Gombrowicz umíral a psal se rok 1969. Trpěl a chátral, myslel na sebevraždu. Jeho přítel Dominique de Roux za ním přišel a požádal ho, aby jeho a jeho ženu vyučil filosofii. V 6 hodinách a 15 minutách přednesl ten vetchý muž svým dvěma posluchačům kurz stručného úvodu filozofie. Fantastická knížka. Zápisky těch dvou studentů. Během měsíce si s umírajícím géniem proběhli skoro vším. Krátce, stroze a především vybraně. Pak Gombrowicz umřel. A na stolku vedle postele to všechno teď mám.
Poklad. Protože tváří v tvář smrti už nemáte co získat ani ztratit.
Nekalkulujete. Jenom vypouštíte mízu, která byla střádána desítky let ve vašem kmeni.

„Co si ty vlastně myslíš o Bohu?“ přeruší mé nabubřelé matiné písmák.
„Myslím, že není ani dobrý ani zlý. Tyhle kategorie jsou naše, ne jeho. Proto v něj věřím i nevěřím, protože tuším, že právě na tohle zvysoka sere. Zaslechl jsem ho v Temným rytíři, když Joker říká, že ho nemá kdo jak srazit, či urazit. Že není v našich soutěžích, kam ho pořád zveme, prostě to všechno tak nějak je, a my jako děti z toho děláme bubáky, věci potěšitelné a uklidňující, někdy i woodoo. Dokonalost, po které podvědomě toužíme a kterou bychom rádi na někoho delegovali. Konflikt ať řeší šéf ! Můj Bůh je v tom, že se přiznávám, že to, co žiju, je jediné možné, že mám tak a tak řídkou záchytnou síť, že náhodná krása, kterou potkám, je jenom krátkou pauzou v logice krutosti. Že vládne zlo a pokud není, je to jen momentální řídkost a chřipka dobra.“
„To už napsal někde Hakl, vole. Co ta jeho přepsaná Sabrina?“
„Výborný. Pochopil, že to mělo tehdy moc vrstev. Přepsal to proto, abychom pochopili, že zmítán je tam ve skutečnosti jenom jeden. On. Přiznal se ke lži a pořád geniálně neříká pravdu, rozumíš?“
S přibývajícími pivy se z nás oddrolují kamínky sebechvály a sebejistot.

Tak se si sobě vzájemně přiznáváme a před hospodou narychlo přepisujeme staré kapitoly svých životů.
„Přečtu ti, co jsem včera večer napsal.“ A písmák se naježí do startovních bloků a rychle navlíká dres soupeře.
„Jsou lidi, které respektuji, a pak jsou ti, které toleruji, protože jsou jenom součástí stejného živočišného druhu. Chodím v uličkách mezi nevěstinci, kde se za rychlé zážitky platí hotově. Platí se tam za čas, který je ztracený, a tudíž je embryem zla. Všichni jsme se naučili technologii života, ale nevíme kde a proč vůbec ta celá fabrika je...“
„Trochu chytré, trochu rebelie, ale jak pravil Marcuse – rebelie je vždycky zakalkulovaná v ceně,“ řehtá se a hledá po kapsách čepici.
„Jakože si ve skříni najdu strakatý triko a zarebeluju si občas po dobrém obědě, s připomenutím si třeba J. Morrisona?“ zařvu.
„Jo, jsi kokot, který moc dumá, a pak stříká sperma na lidi kolem, který mu na to kašlou, protože jejich semeno je v klidu, v dobře uložených a dobře naložených varlatech, nebo v lednici, nebo v Líbáš jako bůh.“
„Dám ti na držku.“
„To ti nepomůže. Běž se podívat do Doxu. Hledaj všichni a všichni maj perleťový kola vlastního egoejakulátu na svých džínách.“


Nějaký čas jsem potom sám. Marně hledám výrůstky, kterých se dotýkali ti, mezi nimiž jsem před týdny mrskal svým tělem a hlavou, vzájemně si stínily jak nějaká přidružená masožravá plantáž kytek, která se tvářila jako stvořitel mého času.


Na mém nerezovém pitevním stole leží kluk, co si prostřelil hlavu tátovou pistolí. Je starý jako Matyáš. Dopis na rozloučenou není na papíře, ale v samostatné složce na ploše počítače. Taky změna v čase. Byl jsem zvyklý na papírovou podobu. Byla jakoby důstojnější.
Ta jeho mladá holka si po čase vyslechne od kámošek v klubu, že to byl stejně magor. Po pár letech občas zazní někde jeho jméno. Dvě generace a zbude jen stín. Třeba příjmení.
Teď ovšem teče do kanálku pitevního stolu jeho karmínová voda, která by asi dle přání autora sebezničení měla utkvět na rukou spolužijících. Nestane se to. Spláchnu ji sprchou. Pryč. Do neznáma. Ruce všech, kromě mě v této chvíli, jsou čisté.


Pak jsme s vílou v Doxu. Vystavují se tam laureáti Chalupeckého ceny. Ti Rusové, kteří to nakonec dostali, mě teda nedostali. Dlouhé minuty ale stojím u Gramofonu Františka Skály. Přemítám nad tím, jestli jsem tou jehlou, která přehrává, nebo deskou, na které to všechno je, a ta jehla mi brázdí po zádech. Dělá drážky. Asi něco mezi, Skálo. Mám Tě dlouho rád, takže nejspíš remíza.
Úplně mě ale sestřelí David Böhm a Jiří Franta. Malovali v posilovně, kde si k rukám přidělali závaží, nebo za sebe nechali malovat větve stromů, zkrátka za pomoci krkolomných prostředků dosáhli malby nezávislé na jejich rukopise. Pravost? Když v Karlin Studio nechali malovat na zeď lžíci čmoudícího bagru. Když přidělali štětec na smyčec violoncelitsky hrající Haydna. Touha po nezávislé pravosti. Ale přitom je to všechno vymyšlené a kontrolované. Ale dobrá cesta, to každopádně.


Do sluchátek si pouštím v noci Arvo Pärta a pak se uklidňuju Redlem. Nad ránem si pak čtu v Balabánovi.


V téhle partě kdysi na Stodolní sedávala i moje víla.
„Ty ses s ním znala?“
„No jasně, mockrát jsme se potkali. Seděli jsme spolu v hospodě. A nejen s ním, ale i se Surůvkou, Kaletou, Hruškou. Pořád neměli prachy, chlastali, dělali kabaret, čtení, mně se chtělo vždycky domů...“
„Panebože - co říkal Balabán, něco, něco, řekni...“
„Bylo mi jednadvacet a ti chlapi mě nebavili. Byli to smraďoši a ochlastové. Já spěchala za svým mužem, do tepla a do pořádku.“
„Co já bych za to dal mluvit s ním aspoň chvilku...“
A pak mi to dojde.


Ano, kdysi jsme taky kumpánsky vráželi do svých ramen a jimi pak vzájemně do dveří a futer náleven, křičeli jsme na sebe, řičeli a vykláněli se od stolu jako z oken aut, jejichž rychlost byla obrovská. Tak velká, že jsme si často nevšimli, že to co se děje a to co vzniká, je trvalé a pravé. Podceňujeme ty okamžiky? Nebo si jich vůbec nevšimneme? Kdysi jsem seděl v Bratislavě v ponurém bytě s Vláďou Mertou, Samsonem, Dobešem, Janouškem, Ulrychovcema... Mejdan jako každý jiný. Dnes doluju z paměti každičkou větu, která se tehdy vznesla do vzduchu spolu s cigaretovou mlhou. O probenděných nocích s Hapkou a Horáčkem snad ani nebudu psát. Rychlost byla tehdy větší, než snaha si něco zaznamenat. Do rána s Plíhalem, nebo Jarkem, a já vyslintával svoje trable a touhy. Místo toho, abych poslouchal. A pamatoval si to.



Ten naproti mně je věřící.
Říkám, že já vlastně taky.
Ale nerozumíme si.
Mluvím o tom, že jeho Bůh je řešení, před které se pracně snažíme narvat nějakou odpovídající rovnici, kterou se snažíme vykonstruovat tak, aby nám – sečteno a podtrženo – vyšel nějaký ten „Hospodin“. A že, dle mého, je to právě naopak, že ta naše vachrlatá rovnice, jakkoliv nevychází, je zadáním. Které nemá řešení, protože je jím samo. Bůh je jen písemka.
Kašlu na jeho dostupnost. Všichni chceme, aby věci byly dostupné. Některé zkrátka nejsou. Nejsou a nebudou.
Tak to možná chce ten tvůj Pán, pravím. A na to se napijeme.


Chci být co nejvíc účasten vlastní existenci, říkám po třetí lahvi vína. Nechci být sám sobě spolucestujícím, který určuje máloco, natož trasu. Nechci před sebou rozprostírat universální deku na zachycení všeho. Mám jen pár ok a uzlíků v děravé síti a zvědavě se občas ráno, nebo spíš pozdě v noci, podívám na úlovky. Bělice a sumec jen občas. Chvilka loveckého štěstí.

Ve vztazích je to to samé. Chodíme vlastně sami se sebou. Jdeme často proti sobě, dokážeme si dokonce i závidět. Vztah je často jenom jakýmsi testem vlastního ega. Společný „život“ pak jede na playback. Oba otvírají hubu a trefují se jako karaokeoví šášulové na spuštěné odrbané cédečko.


Ztráta vrstev. Hele brod, skoro suchou nohou, och jaká hloubka, křičí se všude (skutečných tůní nemaje). Na koncertě v Litomyšli mi to říká Vašek Koubek. Myslel, že život je vertikální, načež pochopil, že je horizontální. Lehce podrážděně to napsal do knížky, na kterou se tam stály fronty.


Rudiš nedávno mluvil moc hezky o smutku. Je to prý dobrý pocit, vedoucí k usebrání, vtisku a vnímání. Ono všudypřítomné vnucování rychlé radosti je jako nabízení „lajny“. Výsledkem je koksová nepozornost a roztříštěnost.
U nichž ta část duše, která by měla být zvědavá, dávno spáchala sebevraždu nakoupenými uspávadly, dodávám.


Volá mi známá, že má průšvih. Poslouchám. A pak říkám mantru:
Průšvih by se měl nechat pracovat, je v něm hodně užitečná energie.



Jan Švankmajer, autor filmu Přežít svůj život, kterému, narozdíl od českých diváků, na jeho premiéře, na festivalu v Benátkách, tleskalo auditorium vestoje, napsal:

„Strach že života je jedním ze základních lidských pocitů. Náboženství, tvorba, láska, sex, hromadění věcí, kterému ušlechtile říkáme sběratelství nebo pejorativně hamounství, honění se za slávou, penězi, za mocí, to všechno jsou zástupné momenty, které mají tento fatální strach přehlušit. Strach ze života je mnohem silnější než strach ze smrti, o čemž nás přesvědčují tak četné vraždy a sebevraždy, a to jak skutečné, tak i předváděné v televizních seriálech nebo na plátnech kin. Tato temná podzemní řeka protéká našim nitrem a ovlivňuje jak naši aktivitu bdění, tak i náš spánek. Jestli se mají – podle Freuda – splňovat naše tajná i zjevná přání, pak není možné, aby se někde v hloubce permanentně nesplňovalo základní lidské přání: Přežít svůj život.“

Přemýšlím v této souvislosti i nad pudem smrti, jako o velmi výrazné síle, o které tak často právě Freud také psal. Ta síla je vyzrálá jak ten nejkřehčí francouzský sýr. Protože bezostyšně a nemilosrdně nakládá s něčím, co neumíme pořádně uchopit. S časem. Jsme přitahováni tou chladnou jistotou. Jsme popuzeni bezbranností, ze které se rodí bezradnost. A přesto toužíme. Jako vždycky, když oproti nám stojí něco, co je tak silné, že to nemusí svou sílu dokazovat. Cítím v pudu smrti i svobodu. Volnost dočasné volby. Budu to já, kdo bude rozhodovat o tom, jak bude vypadat mnou odžívaný čas a kdo tomu bude přítomen. Jak moc budu přítomen u toho všeho já sám.

Uvědomuji si taky, že mám nulovou zodpovědnost za většinu věcí, které jsou mi sdělovány, či do kterých jsem pavučinovou silou vtahován. Naslouchám čím dál tím míň cizím vyjádřením, která jsou jakoby mířena mým směrem. Většinou jde o osobní dogmata, mýty, domněnky, mohylky z kamenů, které nám někdo pohodil do cesty. Všechno je pak mixováno dle vnitřních trpasličích ambicí těch, kteří je ventilují.


Čím víc se vkládám do svých vnitřních van, tím víc slyším křapání trhajících se švů se vším, co je mým akváriem a tedy i podmínkou existence. V podvečer se pak stávám alexitymikem. Mnohonásobně cítím svoje emoce, ale nejsem schopen je někomu předestřít. Sdělit a popsat. Tak, aby byly chyceny mezi kolemletícími stovkami jiných, do široka rozevřených drápů hladovců, šelem, které krom pudu hladu mají i pud jakési nenaplněnosti. Hledají sousta, která budou pasovat akorát do jejich připraveného vlastního hltanu.


Spousta mých lidí vyklusává. Pokud se jízlivě zeptám, mají-li po čem, je zle.
Stejně se ptám na kapky. Mám totiž jakousi směšnou alegorii deště.
Tuším, že kapky, které na mě dopadnou, nejsou ty nejdůležitější. I když to tak vypadá.
Tuším, že je třeba vybírat místo, kde se nechám zkropit. Jako křepčící klaun, který tančí v lijáku a snaží se lapit jenom vodu, kterou chce být zmáčen. Důležitost lze přiřknout čemukoliv. Nebo-li lze tančit v dešti.
Hledám v mokřinách vodu, která by se v dlani zatřpytila jako vnitřek vzácné škeble.

Píšu si s Vlastou. Po roce byl na podiu. Hrál v Lucerně a já se nestihl vrátit do Prahy. Poslal mi kousek své nové knížky a já to čtu s uspokojením. Takovým, co mám, když něco trvá hodně dlouho (spočítal jsem to v našem případě na 23 let) a je to za různých podmínek pořád na stejně vysoké ceně.

Večer – po lahvi tramínu, hovořím s vlastními pocity. A mám k nim několik manažerských bodů:

-přijdeš sám?
-mám vůbec právo na to, abys přišel, celý?
-co jsem pro to udělal?
-jsem na tebe připraven?

Nemluvím teď o tekutých pocitech z přízemí. Nemluvím o lidech, se kterými se nedá povídat, protože jsou diskvalifikováni. Slovní zásobou 400 slov a 6 větnými ucpávkami do minuty jako „prostě“, „jako“, a „rozumíš“ atd.



Ikonu Sv. Václava jsem tady už někde rozebral (s příslušnou odezvou v dnes již mrtvé návštěvní knize). Začal mě zajímat Karel IV. Jsem v šoku, když začnu opravdu pátrat. A tak je to se vším, ukotveným ve starých šablonách, když nemáme čas a chuť hledat nové.
Tak jak o tom v Respektu psal Jiří Šulák… Karel IV. (i podle českého historika středověku Zdeňka Fialy) ve finanční tísni vydával městským radám, které mu pomohly půjčkou, dlužní listiny, v nichž byla půjčená částka„ zajištěna na židovském obyvatelstvu“ s tím, že „její umoření může být provedeno při nejbližším pogromu, kdy se město může zmocnit peněz a majetku vyloupených židů nebo převzít i domy po těch, kteří budou během pogromu ubiti..“ Tak třeba hromadné vraždění židů v Norimberku v prosinci 1349. Už 8 měsíců předem vydal Karel IV. listinu, která dopředu odpouštěla vrahům, a přiznal markrabímu Ludvíku Braniborskému právo na to, aby si při příštím pogromu v Norimberku vybral pro sebe tři nejlepší domy po zavražděných Židech. Zkrátka byl to parchant a fašista.
Těsně v závěsu za Hitlerem. Rozdíl byl jenom v kvantitě. Kvalita akcí byla stejná.


Politice jsem tady věnoval malý odstavec.
Ten další (rovněž malý) obstará malíř a performer z Ostravy, pro kterého mám slabost. Pan Surůvka prohlásil nedávno v českých médiích neotřele a v osvěžujícím duchu i dechu na adresu našich „představitelů“:
„Je to pochybná elita všehoschopných matkozmrdů neboli motherfuckers. Takových politických Jokerů odnikud, vládnoucích línému lumpenproletariátu… myslím, že figura jako Eulenspiegel, kašpar, šašek a další hrdinové pokleslé lidové zábavy jsou nutní všude tam, kde je blbost vydávána za normu…“


A teď knížky.
Napřed Walden (volal mi před nedávnem No Peťa z Luxoru, že to má v ruce). A taky Chůze. Obojí mám už doma. Napsal to Thoreau a jsou to bible všech, kteří nezapomněli na to, že krom klikatění se v GPS cestách tohoto zdánlivě uzamčeného světa, lze i utéct. Pak je tu Herbert Marcuse a jeho Jednorozměrný člověk. Staré pravdy o tom, že prosperita, růst a úspěch se staly náhražkou za rozvíjení sebe sama.
Nuria Amat (jsa lehce naveden J. Crhovou skrzevá náš „brainbook“) a její Ať na mě prší život. Woolfová střižená Millerem a Plathovou. Moc dobrý. McEwanova Betonová zahrada (k tomu není co říct). Stihl jsem i Mechanické piano a jeden starodávný Buńuleův film.
Stihl jsem i další věci.

Milovat se s vílou, a jíst chobotnice s Famfrlínou.
Domluvit a naplánovat výlet s Tadeášem na Sicílii, protože chce vidět Palermo a Corleone na vlastní očiska.





Spoustu věcí jsem ale nestihl.
Díky síti, kterou před sebou sice divoce mávám,
ale její oka jsou stále příliš veliká.