Aktuality

Myšlenka dne

Kintera v Rudolfinu !!!!
Myslím, že je to 18. sonet W.Shakespeara:
"Krásu vždycky něco zmaří. Náhoda, stáří, či bezohledný čas..."
Ještě ho máte. Běžte tam. Umění Kintery / a třeba i Fr.Skály kousek opodál/ je osvěžující jak sklenice ledové vody po propité noci.


Pořád jen čtu. Čím dál víc. Od všeho něco. Trochu mě děsí ti, co tak nečiní. Živí mrtví,hororové postavy, řízené bůhví čím. Dle Vaculíka mrtvoly poháněné vzduchem.Jsou spokojené? Ano. A to je na tom snad to nejhorší.
(R.H.)


Tři hodiny jsme se s přítelem dohadovali o zásadách buddhismu.
O jeho přístupu k životu, světu a poznání. Dohodli jsme se,že zkusíme najít nějaký jednoduchý klíč.V noci mi pak přišel tenhle text:
Dva buddhističtí mniši si povídají v klášteře.
"Dvacet let medituji a dospěl jsem k závěru, že smysl všeho je ve vzduchu", říká první.
"To se mi nějak nezdá!", odvětí druhý.
"Tak asi ne!"povídá první a v klidu usne.
Tisíce učebnic ve třech větách.


V dobách, kdy dějiny chodily ještě pomalu, jejich nepočetné události byly snadno zapamatovatelné a tvořily obecně známé pozadí, před nímž se odehrávalo napínavé divadlo soukromých lidských dobrodružství. Dnes čas kráčí rychlým krokem. Historická událost, přes noc zapomenutá, září hned nazítří rosou novosti, takže není v povídkářově podání pozadím, nýbrž překvapujícím dobrodružstvím, které se odehrává na pozadí obecně známé banality lidského soukromí.
(M.Kundera - Kniha smíchu a zapomnění)


Nikdy jsem nepotkal jiného člověka,
kterým bych chtěl být.
(Charles Bukowski)


Smysl je něco, co člověk nekontroluje.
(Božena Správcová- "Uctívači kruhů")


"Nevypadá to s Vámi dobře. Zřejmě se Vám udělala duše.." říká doktor pacientovi.
(Z knihy "My" od Jevgenije Zamjatina)


The problem with the world is that
the intelligent people are full
of doubts, while the stupid people
are full of confidence.


Na konci každé pravdy je třeba dodat,
že víme i o té opačné.
(Blaise Pascal)


Demokracie je, když dva vlci a jedno jehně hlasují, co bude k večeři. Svoboda je, když dobře ozbrojené jehně odmítá hlasovat.
(Benjamin Franklin)


Měl jsem strach o tento národ, ale
teď mám strach z tohoto národa !
(Eugen Brikcius)


Na jednu věc mám někdy i dva,
nebo dokonce tři názory.
(L.Vaculík)


Světlo je základ všeho!
(arch.Josef Pleskot)


Věci už máme. Tak teď ještě ten smysl.
(R.Havel)


Vřele doporučuji České gastroenterologické společnosti pozvat časem k odbornému vyšetření pacienty, kteří 28.10.16 přijali pozvání podivných, morálně porouchaných a všeobecně toxických bytostí z Kafkova "Zámku" na divotvorný večírek. Jejich žaludky musí být totiž extrémně výjimečné.
(R.H.)


Náš svět je z jedné půlky konzumní, z druhé půlky virtuální. Velká část našich úzkostí a problémů pak plyne z marného hledání nějaké třetí poloviny naší současnosti.
(R.H.)


Situaci, ve které se my lidé nacházíme,
velmi dobře vystihuje nebohý opilec, jež stojí na vnější straně parku, buší pěstmi do plotu a křičí: "Pusťte mě ven!"
(Anthony De Mello)


Lidi, co o sobě vědí, že jsou slabí, nemají žádný jiný zbraně, než vražedný. Někdy mám pocit, že silný lidi nedokážou přežít jinak, než že se podřídí moci slabých. Silný lidi jsou citlivý a bojácný, protože toho vědí příliš a chápou věci.
(Pentti Saarikoski)


Na počátku bylo slovo. Na konci je hodně slov, tak hodně, že už se na svět nevleze nic jiného, než jen slova.
(R.H.)


Tragedie konce lidské komunikace spočívá v tom, že místo rozhovoru nutí jeden druhého myslet si to samé,co si myslí on.
(R.H.)


"To, co nyní řeknu, není projevem univerzitní povýšenosti ani sarkasmu. Třetina obyvatel této země je slabá duchem. Každý sedmý občan je debilní nebo dementní, nebo alkoholik a zhruba polovina obyvatel této země má podprůměrný intelekt."
(Miloš Zeman v Poslanecké sněmovně při projednávání zákona o referendu, 1992)


Televizor je zařízení, kterým nakukujeme do prostředí, kde se vyrábějí zvuky a obrázky. K naší potěše, vzrušení a pobavení. Přemýšlení, hledání kontextu či pochyby nejsou třeba. Od toho jsou kavárny. Po staletí na poutích stával vypravěč s ukazovátkem a tabulí s animacemi. Je to vlastně pořád totéž. Jen technika je jiná. Rychlejší a v HD,se střihem. Tím nějvětším cenzorem, který media mají. TV je zkratka. Přímo k pouťové atrakci.Jsou lidé,kteří se jí zbavují. Ti mě zajímají víc, než nové technologie nerovných obrazovek.Doteď byl život diváků plochý, nyní začíná být i ploše prohnutý.
(R.H.)


Čas je napočítaný pohyb
ve vztahu k před a po.
(Aristoteles)


Už nesdílím rozhořčení nad naším presidentem. Jsem nadšen. Tenhle národ neměl nikdy přílišnou sebeúctu a lidovou filosofií bylo posledních 80 let přizdisráčství. To, že se objevil klaun v pravém slova smylu, je minimálně nadějné.
(R.H.)


U posledního soudu se dovíme,
že jsme měli jedinou povinnost:
být šťastni.Kdejaký idiot, ale i myš
nebo komár, nás předběhl.
(Vl.Kokolia, Vy-já-dření)


Česká společnost je nízká a v moderních
dobách vždycky byla, neboť obdařena
citem vždycky včas se zbavit něčeho,
co ji převyšuje to nakonec postrádá.
(R.H.)


Všichni máme křídla,
jen někteří z nás
nevědí proč.
(Michael Hutchence)


Někteří lidé jsou jako černá díra.
Mají takovou gravitaci a takovou
vnitřní hmotnost, že z nich prostě
nemůže nic vyjít. Ani světlo.
(R.H.)


Žít sám? Je to snesitelné,
pokud svou samotu chápete
jako bytost.
(R.H.)


Jediným místem, kde najdete lásku
před sexem je slovník.
(Murphyho zákon)


V kyberprostoru letí netříděné informace stejnou rychlostí. Úplná kravina se k vám tudíž blíží stejně rychle jako zpráva, která by mohla změnit váš život.
(R.H.)


Sometimes you never know the true
value of a moment until it becomes a memory.
Some of the best things in life
are mistakes.
(Iman Bowie)


Nemůžeme mít větší ani menší moc
než tu, kterou máme sami nad sebou
(Leonardo da Vinci)


Na všechno opravdu důležité
je člověk sám.
(S.Dalí)


Člověk chráněný člověkem
před člověkem – to je láska.
(G.Corso)


Mobily marně zvoní do noci. Spolehliví partneři dneška. Těm, kdo se chtějí držet stranou, mobily pomáhají zůstat v kontaktu.
Těm, kdo chtějí zůstat v kontaktu, dovolují držet se stranou.
(R.Denemarková)


Největším a nejtragičtějším problémem
postmoderní společnosti je stále více se zhoršující schopnost odlišit důležité od nedůležitého
(C. Höschl)


Velká obtíž je v tom,že náš národ si dost
potrpí na to, aby si potrpěl.
(J.Werich)


Nemůžeš-li být dobrým příkladem,
ještě pořád můžeš být příkladem
odstrašujícím.
(A. Einstein)


Protiklad tíha-lehkost je nejtajemnější a nejmnohovýznamnější ze všech protikladů. To kdysi napsal Kundera. Tak si říkám – buď vlídnej ! Protože každý z nás se pere s něčím těžkým. Bez ohledu na to, v jaké fázi životní lehkosti se právě nachází.
(R. H.)


Jak řekl režisér Zelenka:Cimrman byl od podstaty protest.
Dnes ho citují u grilů ta největší hovada. Za fotku s Jarkem by dali cokoliv. I ten nejnechutnější developer si v autě pouští Cobaina. Je to něco mezi morální plastickou operací a karmickou omluvenkou.
(R.H.)


Lidi jsou strašně nudní, když jsou pohromadě.
Jen o samotě můžete rozvinout vlastnosti, které jsou na vás skutečně zajímavé
(A.Warhol)


Češi jsou prostě národ, který pochází z chalup. Všichni jsme ve třetí generaci sedláci, mlynáři nebo ještě míň. A hlavní stránka našeho plebejství je ta lokajská.
(Mikuláš Bek, rektor Masarykovy university Brno)


Skutečné myšlení netouží přesvědčovat, ale inspirovat. Přesvědčení je myšlení, které znehybnělo
(M.Kundera)


Herec není hráč, protože krev hráčů je pravá a slzy opravdu slaný
(K.Peteraj)


Naším nevětším a smrtelným problémem jsou malé horizonty.
(Jaroslav Rudiš)


Všechno nakonec dobře dopadne.
Pokud něco dobře nedopadlo,
znamená to, že ještě nebyl konec.
(John Lennon)

Zajímavost

Něco o mé práci:
http://www.ceskatelevize.cz/porady/1100492707-na-stope/417236100132019/

Něco o mé práci:
http://www.ceskatelevize.cz/porady/10993853591-legendy-kriminalistiky/



Udělil jsem svoji soukromou Magnesii Literu. Ladislav Šerý je naprostý mimoběžník. Jeho román NIKDY NEBYLO LÍP je malý literární zázrak. Generační výpověď, za kterou by se nemusel stydět Hakl, Kundera, ani Bukowski.




Divoká labuť a jiné příběhy. Nová kniha Michaela Cunninghama.Pohádky, které všichni známe, přetvořil tenhle geniální vypravěč. Jsou temné a často až zvrácené. Až se najednou stávají dokonalým a pravdivým obrazem našeho děsivě krásného života.


Jezero od B.Bellové je skvělá kniha. Připomíná mi trochu svět Kosinskiho Nabarveného ptáčete, či první romány P.Hůlové. Brilantní, tísnivé, inspirativní. Pro mě kniha roku !


Čtu ještě Chválu pomalosti od Carla Honoré, Poslední cestu Ralpha Dutliho, Mozaiku zamyšlení z polyfonické zahrady EDO a Jednu větu A.Kareninové. Po dlouhé době jsem viděl i dva dobré filmy - Takovej barevnej vocas letící komety o F.Topolovi a geniální " malířský " filmový opus Petera Greenawaye Kuchař, zloděj, jeho žena a její milenec. Všechny ty věci mi pomáhají odletět na chvíli ze smutného českého údolí v téhle děsivě postpravdivé době.A po dlouhé době listuju Českým snářem.Vaculík. Co dodat.


Výborný je rozhovor s Dr. Radkinem Honzákem v časopise Týden. O tom, jak jsme hříchy proměnili v nemoci, o tom, že jsme nedorostli ke svobodě a neumíme ji ocenit, i o tom, že lidé delegují zodpovědnost za svůj život na faraony, kteří jim večer nasypou misku fazolí..


Něco o mé práci!!!!!!
https://www.stream.cz/temna-zona/10005454-u-pitvy-si-poustim-hudbu


9. května 2014 se Nizozemský národní orchestr chystal hrát skladbu G.Mahlera. V sále byla přítomna královna Beatrix, která pilně navštěvuje koncerty. Toho využil šéf orchestru, muslim , který začal vychvalovat
" přednosti " islámu. Hudebníci se beze slov zvedli a s nástroji opustili jeviště. Před
očima panovnice předvedli, že už mají dost pýchy a muslimské arogance. Byla to opravdu mimořádná událost, to video by mělo obletět svět. Husí kůže - není co dodat
http://safeshare.tv/w/cqjiYhtiXs


Tak tuhle píseň jsem si odvezl z Pacova. Vy, kteří ještě věříte na lásku, si to užijte. My, kteří už moc nevěříme, tak my to máme skoro za hymnu. Zkrátka - projekt bez naděje.
https://www.youtube.com/watch?v=bR_7RwqmQP8


Můj životní souputník Jiří Bílý ( www.jiribily.cz) dokončil novou desku plnou jím zhuděbněných básní pana Antonína Sovy. Křest proběhl v Pacově dne 26.6.14. Tamtéž bude Jiří s Michalem hrát na Pacovském poledníku dne 23.8.14. A bude tam i Mńága a Ivan Hlas a Peter Lipa a spousta dalších (včetně mě za moderátorským mikrofonem:-)


Kolonizují prostor společnosti. Privatizují náš osobní prostor ( u slabších i jejich duši).Český rok po konci světa (Orientace LN ze soboty 4.1.14 - Josef Chuchma), nebo Odepřít poslušnost - Násilí podle Slavoje Žižka ( A2-26/2014 str. 27). Děsivé a zřejmě mlčky pomíjené zprávy o našem převedení do klecí. Pobuřující - jak pro koho.


"Uhnali jsme si touhu po pevné ruce". Cyril Höschl ve velkém rozhovoru poukazuje na věci, ze kterých se tají dech. O kořenech naší "blbé nálady". O závisti. O tom, že naši první signální ničí parvenuové. A taky třeba o tom, že dávat na odiv něco, co jsem nabyl, je naprosto infantilní, přízemní a ubohé. Lidové noviny, Rozhovor, 5.října 13, str. 11.


Máme jen pár autorů, kteří patří bez debaty do světového literárního kontextu ( Kundera, Hrabal, Hašek...).Nepochybně světovým autorem byl i muž, jehož jméno tady bohužel není příliš známé. Jeho nadčasové texty však nesou všechny znaky nejvyšší literatury a ryzí geniality. JIŘÍ DRAŠNAR ZEMŘEL V KALIFORNII 17.3.2013..


Zákon 198 /1993, paragraf 3, hovoří jasně. V případě komunistické strany se jedná ( dle zákona) o zločineckou oranizaci. Komunistické hnutí je tedy podle platné legislativy nezákonné. V době , kdy se stávají našimi "představiteli" lidé kteří byli předsedy OV KSČ ( hejmtan), či nechali střílet do lidi na hranicích ( náměstek hejtmana) je třeba říci, že ti, kteří s nimi spolupracují jsou rovněž zločinci. Právně to asi obhájí, ale morálně ( pro ně nejspíš slovo v hebrejštině) je mi z nich úzko.


Tenhle klip mě k nostalgii vskutku nedohnal. Pouze jsem si všiml, že tam hraju na Gibsona, jehož cena není a nebyla malá.Někde se mi, na mých životních kruhových objezdech, " ztratil ". Tak jen doufám, že Dotyčná na něj buď dodnes hraje, nebo ho alespoň prodala řekněme za přijatelnou cenu.
http://www.youtube.com/watch?v=OX4U7i8YHhQ


Ano, jsme slepí, neboť jsme se nechali oslepit. A je to naše vina, naše pohodlnost, naše rezignovanost. Stali se z nás slepci, kteří sledují televizní zprávy a namlouvají si, že něco vidí, čtou noviny a věří, že se něco dočetli, zběsile pátrají na internetu a doufají, že se proklikají z bludného kruhu. Nechali jsme se oslepit těmi, kteří zatraceně dobře vědí, že slepci se lépe vodí. A vůbec nejlépe se vodí ti, kteří o své slepotě nemají ani páru, jsouce naopak přesvědčeni o své bystrozrakosti, pronikavosti vhledu a důvěrné znalosti věcí za zrcadlem.. Hledí třeba na politikův předvolební plakát a nevidí, že síťovka v jeho ruce je ve skutečnosti beznadějně vybrakovaná. Vidí jenom to, co chtějí vidět a jejich realita se tak stává vrcholnou ideologií, fantasmatem, z něhož byla vytěsněna empatie coby nezbytná součást ochrany druhu. Proto ji, kdykoliv se sobectví utrhlo ze řetězu, bylo třeba obelstít například tím, že se protivník odlidštil nějakým bizarním pojmenováním, aby už nestál člověk proti člověku, Francouz proti Němci či Italovi, ale žabožrout proti bošovi, případně makarónovi…, což přispělo k oné zvláštní slepotě, bránící proti sobě vidět člověka, ale nepřekážející schopnosti zamířit na jeho srdce...
Více v mrazivém textu L. Brožka

http://www.blisty.cz/art/65841.html


To mě bavilo a živilo !!!
http://www.ceskatelevize.cz/porady/1093836883-na-plovarne/


Ve Francii, kterou už pár let miluji, rostou úžasné holky
http://www.youtube.com/watch?v=sp3G50jBRuU


Obsazení Wall Street mě zaujalo, ale z tohohle protestu jsem měl husí kůži !
Výňatek z opery G. Verdiho Nabucco - sbor zotročených Židů odvlečených po prohrané válce do Babylonu asi 590 před našim letopočtem. Opera se hrála v Římě letos při příležitosti 150. výročí moderní Itálie za přítomnosti
Berlusconiho a starosty Říma, který v rámci projevu před zahájením opery kritizoval škrty rozpočtu na kulturu. Už před začátkem opery byl dlouhý potlesk. Italové milují Verdiho a jeho opery a většinou znají opery nazpaměť a slavné árie zpívají často spolu. Opera roběhla normálně až k uvedenému sboru jehož první slova v překladu jsou : " Oh má země, tak krásná a ztracená.. " V hledišti bylo zvláštní napětí, které cítil dirigent i účinkující. Když skončil sbor otroků, byl obrovský aplaus. Dirigent slyšel výkřiky: " Opakovat !" A rozruch neustával. V Itálii není zvykem opakovat části v průběhu opery, ale nakonec, když se rozruch utišil, obrátil se dirigent na
Berlusconiho a řekl: " Jsem Ital. Cestuji po celém světě a teď se stydím za to,co se děje v mé zemi a proto ( směrem k obecenstvu ) přijímám Vaši prosbu o opakování ! Nejen pro vlastenecký obsah, ale při dirigování slov " Oh má krásná ztracená země " myslím na to, že když budeme takto pokračovat, zničíme kulturu, která tvoří historický základ Itálie. V tom případě bude naše země opravdu ztracena ."
Potom řekl: " Já, Motti jsem mlčel po léta. Nyní bych chtěl dát této písni skutečný význam. Jsme doma v Římě, v divadle se skvělým sborem a nádherným doprovodným orchestrem. Navrhuji Vám, abyste se připojili, a budeme zpívat všichni spolu. " Potom zahájil opakování písně sboru, obrátil se k publiku a dirigoval jejich zpěv. Lidé byli vidět jen tmavě, protože osvětlené bylo jen jeviště, ale jak publikum, tak všichni na jevišti, zpívali ve stoje. Když sbor skončil, bylo vidět, jak si ženy zpívající ve sboru utíraly slzy.

http://www.youtube.com/embed/G_gmtO6JnRs


www.tichyfotograf.cz
www.kresadlo.cz
Dvě stránky, které mě neustále baví a naplňují optimismem !!!


Čestnost jako deviace, aneb jak systémová korupce vytlačuje slušné lidi na okraj. Ti inteligentní,a nedej bože ještě morálně dobře nastavení, prostě vypadávají ze hry, což je známá teze o degeneraci elit, kteréžto jsme nyní svědky (kvalitní rozhovor se sociologem P.Fričem najdete na stránkách Literárních novin,ročník XXI,č.36)


"Proč jsou dnešní dívky nesnesitelné?".
Tak se jmenuje půvabný a provokativní text Jana Sterna v Britských listech. Doporučuji. Apropo právě mu vychází nová knížka " Psychoanalýza všednosti ". Jak ho tak znám, máme se na co těšit !
http://www.blisty.cz/art/52196.html


"Láska k moudrosti" jako psychosa? Aneb bylo Platonovo proslulé podobenství o jeskyni poruchou filosofovy duševní rovnováhy? Martin Škabraha napsal velmi zajímavou a těžkou stať na tohle téma. (Čtrnáctideník A2, č.17, str. 18)


Sprcha s hodně studenou a hodně čistou vodou. Kdo má trpělivost, může zažít jeden z nejsilnějších thrillerů současnosti.Spousta věcí začně dávat smysl.Ale je to děsivé...

Koukolík o deprivantech
Moje tipy

Výborné čtení o současné ruské literatuře a to nejen o Sorokinovi. Taky o Michailu Jelizarovovi, Iljovi Kukulinovi a Anně Barkovové. A k tomu všemu hodně dobře napsaná recenze na nového Kahudu. Vše je k nalezení a pochutnání si ve čtrnáctideníku A2 č.16. z 30.7.14.


Dobře napsané, břitké a přesné. Větší horor než Paranormal aktivity. Pavel Šafr definoval náš porevoluční vývoj ve dvanácti obrazech. Všichni, jak jsme tady, by to měli mít neustále na nočním stolku ( Reflex 9 ze dne 27.2.13, str. 10-13)


Slávek Janoušek mi poslal svoji knihu. Jeho prvotinu, která je zároveň druhým dílem trilogie s názvem My tři a já. Folkaři umí i dobře psát.První díl napsal Vl.Redl. Slávek, dle mého, nezůstal pozadu.Už přibyla i poslední část Od Samsona. Vřele doporučuji ( viz Fotogalerie)


A2 ze dne 19.6.2013 stojí za to ! Už kvůli plnokrevnému rozhovoru s Pavlem Kosatíkem s názvem "Co je to být Čechem ?" Hořké čtení o národních mýtech a o našich potížích s hodnocením národních hrdinů a zrádců. O ryze " českém " tupém zjednodušování. Nu a pak životadárné textíky Milana Kozelky - Raňajky v Bazmekistáne. Jednoduše kouzelné.


Ondřej Nezbeda to konečně napsal. Hašek není "Hrušínský", je to mnohovrstevný existenciální autor. A Švejk byl pro mě vždy spíše postava do mystického hororu, až na husí kůži. Strašlivý ponor, když si odmyslíme knedlíkové české pojetí. Více na str. Respektu č.17 v textu - Záhadný Hašek.


Kulturní čtrnáctideník A2 (13.3.2013) je věnován "Lásce". Našel jsem tam dva skvělé texty. Jeden napsal Zygmunt Bauman ( O tekuté lásce...), druhým je rozhovor s vycházející hvězdou světové sociologie Evou Illouz.Vypadá to tak, že nejen ekonomika má na kahánku..


Eva Turnová!! Pokud nevíte - basačka od Plastiků. Taky někdejší Sabrina Black Emila Hakla. Taky výborně a vtipně píšící ženská. Právě jí vyšla knížka Turnový háj ( objednávky na eturnova@volny.cz)


O "postkritické době" , o kontejnerizaci světa, o slepé ulici, kterou se společnost řítí..brilantní text V.Bělohradského ( Salon,14.2.2013)


Během svátků jsem měl tři zásadní setkání:
1. Převratný výstřel kinematografie - film "Holy Motors" Leose Caraxe. Jeho podivný hrdina Oscar na otázku - proč to všechno vlastně dělá, odpoví kouzelně : pouze pro krásu toho samotného gesta. Filmová magie desetiletí !
2.Knížka "Myšlení rychlé a pomalé" z pera Daniela Kahnemana, která nás ohromí uvědoměním si vlastního omezení.
3.Dva dny s Vlastou Redlem, které mě naopak obdařily pocitem jakéhosi lidského neomezení.


"..z valné části se zabýváme blbostmi..." Hektická ospalost - to je nesmírně moudrý text, který mě na konci roku asi nejvíc oslovil.Díky, pane Chuchmo !( Kavárna, Víkend dnes 22.-26. prosince 2012)


"Mazlíme se s náhražkami". Rozhovor s Marií Langerovou. Mimo jiné o její nové knize " Hnízda snění". Taky o tom, že manipulace označujeme rádi jako "interpretace" ( A2-kulturní čtrnáctideník 24, ze dne 21.11.12)


Přibyl nový text v Zápisníku - "O Vesmírech ( bez rozdílu velikosti)".


O tom, jak J.Joyce svým Odysseem otevřel další území. O velké planoucí hranici literatury, kterou tahle geniální kniha ve skutečnosti asi je. Velmi pěkný je rozhovor s anglistou M.Pokorným o Odysseovi, vědě a psech s názvem " Literatura neodhaluje, ani nemyslí " (čtrnáctideník A2 č.19/12, str.24-25)


"Jsme záludný, nekorektní a k odpovědnosti neochotný lidský materiál. Ano, to, co žijeme je pokračováním normalizace,protože jsme nedokázali přestat" - to říká ve velmi břitkém a hodně obnažujícím rozhovoru Pavel Kosatík. Stojí to za přečtení i za trochu sebestudu. (Čekání na nového Havla,Salon 20.září 2012)


Evoluce člověka skončila - tvrdí v dechberoucím rozhovoru britský biolog Steve Jones. Stojí to za to ! Respekt 22, str. 47-51.


"Pád Jeruzaléma, aneb Kdy je společnost nemocná ?" Další nebroušený diamant z pera mého oblíbeného věčného provokatéra a psavce Jana Sterna. Tentokrát k nalezení v kulturním čtrnáctideníku A2-10/2012. Taky jsem si koupil jeho novou knížku - Černé libido ( opět skvělé čtení).


Evropa bude jednou islámská - pozoruhodný a poněkud děsivý rozhovor s biologem, filosofem a spisovatelem Stanislavem Komárkem je k přečetní v Salonu ( příloha Práva) ze dne 10.5.2012


Neodkládejte život na jindy- pozoruhodné povídání s P.Fialou ( Mňága a Žďorp). O muzice, životě a o českých rádiích. Dobré to je !(Reflex z 10. května, str. 59-62)


Přibyl nový text v Zápisníku:
O disentu krásy a pastech času ( úvahy o umění nevejít)
(4.3.2012)


NÁVŠTĚVNÍ KNIHA BUDE DOČASNĚ OTEVŘENA !!
( Jedná se o pokus otevřít diskusi k mým textům. Osobuji si právo na některé osobní invektivy vůbec nereagovat, případně je smazat. Moje odpověď tudíž nebude automatická. Pokud tato akce nesplní účel, bude kniha opět uzavřena).
Díky. R.H.


Teď zrovna moc nepíšu. Což ale neznamená, že taky nečtu. Čtu ! Tak například :
http://trcalek.bigbloger.lidovky.cz/c/235912/Vanoce-jsou-jako-perverzni-sex.html
nebo
www.lucifer.bloguje.cz
Jsem spokojen !!! Svět bloggerů je už dost velký na to, abychom pochybovali o jeho smyslu.


Novou knihu Josefa Formánka "Umřel jsem v sobotu" jsem přečetl za noc. Delší dobu si myslím, že jde o jednoho z nejzajímavějších českých spisovatelů.Opět mě nezklamal! A má úžasné webovky:
www.josefformanek.com



Svět bohatne a chudých přibývá. Tak se jmenuje skvělý rozhovor s filosofem Thomasem Poggem. Třeba i o tom,že z chudých zemí odtéká ročně desetinásobek toho, co jim pak pateticky dáváme jako rozvojovou pomoc.(Respekt č.3, str.46-50)


..s večerem se světlo na konci ulic ještě jednou protočilo. Světlo bylo dotěrné. Varovalo okolí, že nastane noc. Domy se zmenšovaly, byly menší než lidé, kteří procházeli kolem. Mosty byly menší než tramvaje, které přes ně jezdily. A stromy byly menší než obličeje, které pod nimi osaměle procházely.
Všude se rozlézala touha po domově a ukvapený spěch. Osiřelé obličeje na ulici ztrácely obrysy. A viděla jsem v nich viset kus mračna, jak se k mně přibližovaly. A když stály těsně přede mnou, smrskávaly se každým krokem. Jen dlažební kameny zůstávaly velké. A po dalších a dalších krocích visela místo mračna v tváři dvě bílá vypouklá bělma. Při dalším a dalším kroku, těsně předtím, než mě obličeje minuly, se bělma slila v jedno.
Držela jsem se konců silnic, kde se drželo světlo. Oblaka, chuchvalce zmačkaných šatů. Otálela jsem s návratem… ale v nehybném světle záleželo na chůzi, musela jsem jít rychleji. Postranní ulice na noc nečekaly. Balily si kufry.
(úryvek z knihy Herty Müllerové Srdce bestie)


Čtvrt století jsem žil v komunismu. Dlouho mi chyběl trefný název doby, ve které se nacházím teď. Už ho asi mám:
http://www.blisty.cz/art/60743.html


Povídání s Erwinem Hellerem o zrychlování světa, o umění odpočinku, o tom jak sami sebe vykořisťujeme a že nicnedělání je zatraceně těžká práce,najdete v Respektu č. 26/27 na str.48-53.


Doporučuji k přečtení čtrnáctideník A2 č.10. Najdete v něm tentokrát vynikající text z pera Jana Sterna s názvem Pocit stísněnosti v posteli. Nevídané souvislosti předkládá tento mistr psychoanalýzy i slova.


Tíha mateřštiny. Tak se jmenuje text Jana Sterna na stránkách týdeníku A2, č.26.Taky mu vyšla nová knížka ( Mystika západu). Už ji mám a čtu. Je moc dobrá.


Respekt č.41 se vydařil! Rozhovor s filozofem Konradem Liessmannem, potažmo povídání s "fotografem mrtvých" Joelem-Peterem Witkinem o odvaze, smrti a hledání krásy, a taky text o Vargasu Llosovi, čerstvém nositeli Nobelovy ceny za literaturu.


" Reklamní agenti to nezachrání". Tak se jmenuje rozhovor A.Plavcové s prof. Kamilem Wichterlem. O jeho geniálním otci, o tom, že když Edison vynalezl žárovku byla tato už 25 let patentovaná, o tom, že matematika je ve skutečnosti nesmyslná, a o mnohém dalším. Vyjimečný chlap. Viz příloha LN č. 47, str.6-13.


Říkal mi kdysi jeden věhlasný místní muzikant : " Stejně jednou skončíš u Gabriela ! ". Stalo se. A já ho poslouchám když je mi dobře, i když třeba není.

P.Gabriel

Tyto stránky si zatím zobrazilo 1920995 návštěvníků.

Přihlášení

valid xhtml 1.0 strict - css - php
Matyáš Havel, 2008

Synchronicita, kotvy - a co když... ( věnováno No Peťovi)

xx

...

xx

...

xx

...

xx

Dům B.Viana

xx

hřbitov ve Ville d´Avray

xx

Monmartre

xx

Tak tady ti "chlapi" pařili..

xx

U hrobu S.Gainsbourga

xx

Hrob Borise Viana

xx

Po půlnoci na Montmartre ( foceno mobilem)

Všechno naproti mně viditelně maže ten doširoka rozprostřený vílin úsměv.
I předměty na stole, tácky, skleničky a reklamní letáčky na drinky si v tuhle chvíli nijak moc nevyskakují.
Mám narozeniny a za chvíli nám přinesou lososa. Pro mě s krevetami, pro ni se špenátem.
Dostávám nového Krchovského, nového Claptona a lístky na Duškovy Čtyři dohody.
„Nemáš kapesník?“ smrkne Famfrlína.
Vytahuju ho z kapsy bundy a vybaví se mi hned Herta Müllerová. Asi se mi tahle dáma v tomhle i v dalších textech ještě objeví, ale teď myslím na to, jak psala právě o kapesníku v Rozhoupaném dechu.

Ženě, které se dívám zpříma do světélkujících očí, to sluší. V duhovkách má rozházené tmavé střípky, které z nich vyrábějí pohled mírumilovné šelmy. Vlasy plují uvolněně na ramena a ledabyle do prostoru vysvěcují sytou žluť, jakou má teď možná nějaká zastrčená pláž někde hluboko na jih od nás. Pak mi oči spadnou na hrudník a začnu se smát.
„Co je?“ vždycky vnímám hladově a hladivě, když se už připraveně směje se mnou, sice ještě neví čemu, ale drží basu.
„Směju se jenom tak,“ lehoulince zalžu, protože si vybavím nedávnou debatu s posádkou Trojstěžníku v sauně. Na tohle téma. Hrudníky dam pěkně dopodrobna.

Losos je leskle růžový, fazolky matně zelené, a všechno to rychle mizí z talířů. I na cestách jíme oba rychle, protože jsou to vlastně jenom pauzy.

„To tvoje psaní je přece duševní činnost jako hrom“, pomlaskává víla, já jí na vidličce nesu kapku své omáčky a ona mi hned dává ze svého. Odvěká ceremonie vzájemně se krmících párů. A pak ještě rodičů a jejich dětí.
„Chci říct, že máš hnusnou práci, makáš mozkem a pak, místo sportu nebo bohapustýho zevlování, zase kvedláš tou šedou hmotou v hlavě. Jinak, ale kvedláš! Jednou se ti ta hlava z toho všeho uvaří, uvidíš.“
„Já vlastně nevím, jak to začalo. Nějak se to samo stalo. Potřeboval jsem si s někým povídat a nikde nikdo. Tak jsem to zkusil se sebou. Začal jsem se ptát. Začal jsem se sám se sebou hádat. Při psaní si spoustu věcí uvědomíš. Říkáme, že máme v hlavě myšlenky, ale to jsou vlastně spíš jenom nějaké filmy, nebo obrázky. Pak, když to najednou napíšeš, zjistíš divný věci. Třeba to, že to vlastně vůbec neumíš pořádně vyjádřit. Slova jsou něco jinýho než ten mumraj v hlavince. Pak si jednoho dne uvědomíš, že tvoje vlastní texty stojí proti tobě. Nejsou vevnitř, jsou na papíře, a tváří se často poněkud cize, dokonce chvílema i nepřátelsky.“
Nu a pak jí přečtu z nového Krchovského:


„Máš mě rád?“ šeptá a blbě se chichotá
Víc než rád! – Lekla se „Ty ale studíš…“
Budu tě milovat do konce života!
Asi tak ještě čtvrt hodiny tudíž
(červenec 2009)


Smějeme se tak, že si ten přísný pán od vedlejšího stolu postrčí brýle po nose o něco výš. Strohý uměřený elegán, co už drahnou chvíli zápolí s kořistí na prkénku pomocí železných nástrojů, rovná si kravatu, rád by to žrádlo vzal do ruky, jako každý, kdo je někde hluboko uvnitř pořád divousem jeskynním, kravata nekravata („nekrabatá“ mi nabízí Word s jakýmsi Morgensternovským úšklebkem).

„Tak o čem vlastně teď píšeš?“ přejde náhle do šepotu víla a dolévá si ze džbánku bílé. Proti jejímu černému tričku to chvilku vypadá skoro scénáristicky. A animačně.

„Dostal jsem mail od No Peti. Ptá se tam na věci, který mi taky drhnou vnitřnosti.“
„Tak to věnuj jemu, ne?“

A proč ne, vlastně?

V tom mailu mi, krom jiného, napsal:

…odstavečky o Bohu – vždyť víš, že Tvé vyjádření a postřehy na toto téma sbírám jak včela pyl z květů, ale stejně jako u tohoto příměru mi to dá strašně práce, než si do úlu odnesu aspoň miniaturní košíček. Jsi s Ním ve svých textech vždycky jakoby rychle hotov, ale ono to prostě nejde. Tisíce let si s tím lecjaké hlavy lámou mozky, takže to pak nemůže šmahem vyřešit ani Raduna, byť sebegeniálnější… Musím z Tebe na toto téma, které je podle mě asi nejzásadnější otázkou člověka, dostat víc. Mimochodem, nedávno jsem zjistil, že ze všeho, co mě kdy hluboce zajímalo, jako třeba historie, umění a většina z tzv. filozofie, zůstalo právě jen tohle. Od toho, jestli tahle vyšší Síla nebo Bytost nebo Inteligence nebo Hlavní Mimozemšťan je nebo ne, se odvíjí všechno. Směr dějin, smysl naší nesmyslné existence, tisíce „proto“ v odpovědích na tisíce našich „proč?!“… A co pak Smrt? Byla by to jen smrt…? Konec? Začátek? Nebo jsme jen dohráli jednu misi a postupujeme do vyššího levelu? To by sakra přece dávalo smysl, ne? A propojilo by se to pěkně s nulami a jedničkami, náboženstvím dneška, no ne? Ale zase kolik úrovní ta hra tedy má? Kdy a kde se objeví ten definitivní nápis game over?
… Přeju vám s vílou hezké silvestrovské oslavy na pařížských krchovech. I když stále nechápu tuto Tvoji úchylku, lásku k šutrům, pod nimiž – a to ještě jen možná – leží ztrouchnivělé ostatky nemocných tělesných schránek lidí hodných Tvého obdivu. Kurva, ta duše nebo co bylo to, co je nutilo psát, malovat a skládat, ta tam přece už není. Nebo jo…?
Mimochodem, našel jsi při pitvách něco, co by alespoň trochu mohlo být duší?
Tak PF
No Peťa


Asi začnu tím krchovem.

Je 30. prosinec roku 2010 a my chodíme po úhledných uličkách jednoho pařížského předměstí s názvem Ville d’Avray. Je tu klid a nikde nikdo. Přijeli jsme sem vlakem a cestou zjišťovali podle mapy, kde je místní hřbitůvek. Jenže on to není hřbitůvek, ale pořádný hřbitov! Je velký asi jako ten v Litomyšli a zčásti se schovává pod sněhem. Skrvnitý a hnědobílý, když spousta hrobů je pod tou bílou mokrou hmotou téměř neviditelná. Vzduch je nacpán čerstvými ionty, které tancují nad liduprázdným placem jakousi nepatřičnou studeně vlhkou salsu. Obehnán zdí, kolem které trčí do nebe černočerné větve hluchých stromů.
Dvě hodiny škobrtáme mezi mramorovými a žulovými obdélníky a nemáme systém. Nechám vílu v jednorojnici v uličkách mezi hroby a vyrážím. Nejprve se snažím marně zvonit na místní márnici. Pak utíkám do obytné části Ville d’Avray. Za řidítka bicyklu chytím místní pošťačku a ptám se na Viana, neví nic, ale chce pomoci. Zvoním na jakési dveře, otevře postarší pán, kterému nejde angličtina, spíš němčina, ale už si bere kabát a chce pomoci. O Vianovi ale neví, stejně jako pošťačka, vůbec nic. Stejně to dopadne s jednou mladou paní v elastických lyžařských kalhotách, která s mptrojkou a terénníma botama opoceně pobíhá kolem zdí hřbitova. A taky s pánem, který o kus dál startuje auto. Nakonec přijíždí ke vchodu « cimetiére » modrá dodávka a usmívající se prťavý zarostlík začíná snášet na hromadu dávno seschlé a zkroucené věnce a odbarvené kytice. Zajásám a jdu mu vstříc.
„Vian? Boris?“ kroutí hlavou.
Ale chce pomoci. Nejprve se se mnou dobývá do márnice, na jejíž střeše je vytrčený satelit a v prvním patře nehybně visí špinavé záclony. U vchodu stojí černý Peugeot. Nic.
Pak mě naloží do dodávky, co má svoje už dávno za sebou, a veze mě bůhvíkam. V zaprášeném kastlíku před mýma kolenama vyčuhuje hnědý hřbet Bible. Zaparkuje a vyráží, mává na mě a mně dojde, že jsme na místní radnici nebo magistrátu. Uvnitř je hodná paní v šedém kostýmku, který si asi spíchla sama, chvilku bojuje s angličtinou, ale pak za jakousi skříní vyloví obrovskou papírovou plachtu se stovkami barevných nálepek. Mapa hrobů a zesnulých místního hřbitova. Na některých obdélnících není napsáno nic. Opuštěné nebo nezaplacené hroby, vysvětluje paní, která vypadá jako poněkud přerostlá Edith Piaf. Vian nikde. Prý že byl nakonec možná převezen na hřbitov Piere Lachaise.
Řítíme se tou vachrlatou károu zpátky na místo. Víla už je utahaná a ukazuje mi promáčené kozačky. Ale nevzdává to. Po kamenité cestě náhle přichází objemná místnice v ještě objemnějším černém kabátě ze surové vlny. Švitoří do nepatřičně malinkého mobilu, nalepeného k uchu vystrčenému z pod čepice. Zuřivě gestikuluju, ukazuju papír se jménem Viana a hyzdím se už lehkou hysterií. Madam pochopí situaci, změní tón a evidentně se ptá toho či té na druhé straně mobilního systému.
„Tudy, po téhle uličce a leží někde vpravo nebo vlevo!“ usmívá se a pokračuje v debatě, která se Viana evidentně už vůbec netýká.
Jí udanou chodbičku už ale máme dávno prolezlou skrz naskrz. Místo kritického myšlení se chlácholím. A napadne mě, jak často právě tuhle techniku nadužíváme. Chlácholím ale i promrzlou vílu. Povzbuzuji ji k energii, kterou už hodinu nemá. Mezi hroby jsou vymačkané její stopy, místy už troje.
„Hele, k Srdcerváči si dělal poznámky už v sedmadvaceti letech. Ten jeho Kubohnát byl prototypem prázdnoty a alexitymie. Přivlastňoval si touhy druhých. Žil emoce z playbacku. Taky vyjádřil podstatu války mezi mužem a ženou, protože přišel na to, že v tom kick boxu jde pořád jen o uspokojování vlastních potřeb. Jeden druhého „miluje“ natolik, že si ho zavře do klece s pořádnou petlicí.“
„Já už moc nemůžu,“ pípne víla a stydí se za to. Chce, abych už konečně našel to co hledám. Najednou na hřbitov vkráčí starší pán v dlouhém plášti, který vypadá ještě obnošenější než je on sám. Vykládám mu o Vianovi a zase neví. Rozejdeme se, ale za chvíli ostře zapíská na prsty a mává rukou, jakože mám běžet k němu. Naposledy se ve mně vzedme vlna zadostiučinění a vítězství, které je nadohmat. Předčasně mi duše ejakuluje.
Ukazuje mi totiž hrob Maurice Chevaliera. Fotím ho a vzdávám to. Chytnu vílu za zmrzlé křídlo a utíkáme pryč.
„Ono se jim to vrátí. Až bude jednou nějakej Francouz někdy za šedesát let shánět v Praze hrob Jáchyma Topola, zavedou ho k Dejdarovi,“ rozesměju ji a na chvíli přehluším chladné čvachtání v hnědých botách, jejichž špičky jsou temné a hrozivě studené už na pohled.
Zapadneme do první hospody a dáváme si grog a horkou cibulačku.


Potom, už doma v Praze, hledám do noci cokoliv o hrobu Borise Viana. Bloudím netem a nakonec zaparkuju na jakémsi francouzském chatu. Znovu si uvědomím, jaký je ten počítačový prostor zázrak. Ale jako každý skorozázrak má i svoje ostny. Je to jenom mapa. Ta může sloužit jako vodítko a rozcestník, jako série červených značek na stromech, které člověka povedou po cestě, nebo k hledanému místu. Může se taky ale stát, že na mapu vrhneme uhranutý, často na doživotí odsouzený, pohled. Pohled na obrovskou pláň, která obsahuje vše. Je toho na ní tolik, že se nakonec vytratí smysl cest. Na tom chatu je zmínka o tom, že Vian si přál, aby na jeho hrobě nebylo jméno, datum, prostě nic. Stahuju si obrázek prostého kamenného rámu.

Nenašli jsme ho, ale asi jsme v to odpoledne několikrát stáli přímo u něj.
To se v životě přihodí mockrát. Stojíme přímo u toho, co hledáme. Abychom to nakonec nenašli. Abychom i to nenalezení časem zúročili – utěšuju se, ale mám vztek. Protože nebylo po mém?
Ano! Je třeba to říct, ty domýšlivé složitě jednoduché stvoření!
Konečně je čas na otázku No Peti.

Jistěže je hlavní to, co tady ti „moji“ lidé nechali. Ale jako patolog a koroner prostě musím postát i u toho dávno zpuchřelého a shnilého materiálu jejich těl. Protože teprve tam se mi to spojí. Vždycky mě bude zajímat i ta tělesnost, bez které by to všechno nebylo. Zkrátka věřím tomu, že ty geniální věci vyrobily molekuly jednoho kdysi živého tvora. Teď už třeba mrtvého, ale ty atomy a prvky a kosti a chuchvalce svalů a vaziva, tam sakra ještě někde pořád jsou. Pod žulovou deskou? Na to kašlu. Chci jim být nablízku. Jak s knížkou v ruce, tak nad dávno zmýdelnatělým zbytkem jejich trupu.


Najednou je silvestrovská půlnoc. Stojíme s vílou v tisícihlavém davu pod Sacre Coeur. Nejhezčí věž světa náhle zabliká, zamrká na nás tisíci žlutých a zlatých světel a nastane vřava jak při koncertě Stounů.
„Tak to prodloužíme zas o jeden rok,“ křičím do otevřených rtů souputnice.
„Tak jo.“
Domlouváme se ještě na jedné další věci, ale víla trvá na tom, že o tom nebudu psát.
Tak o tom nepíšu. Jen si dovolím napsat, že na tom taky trvám.


Kutálíme se jak dva velké slovanské hrachy dolů z kopce. Monmartre je divukrásně živý a naháněči, tančící číšníci a servírky, nás tahají do útrob teď už uvolněně dýchajících barů a kaváren. Teplouši, kurvy, černoši, cizinci, všechno ladí. Bona ní…. Lijeme do sebe panáky a víno. Na stolech tančí polonazí jurodiví lidé. Dech Paříže na začátku roku je orgastický a já si najednou uvědomím, že tomuhle městu beze zbytku odevzdávám všechny svoje vnitřnosti, krev, mízu i paměť.



Na pitevním stole najednou leží mladý kluk.
V loketní jamce má profesionálně zavedenou kanylu. Kolem něj našli policajti spousty léků a injekcí a pytlíků s bůhvíčím. Pracoval v nemocnici. Věděl co a jak.
Tak se, už po pitvě, dívám z okna a říkám si, jak rychle vlastně plyne a ubývá ta moje „infuse“, za jak dlouho usnu a už se neprobudím já.
Pak je tady chlapeček, kterému byl přesně měsíc. Zkouším si představit tu chvíli, kdy matka přistoupila k proutěné postýlce a našla tam profialovělou hadrovou panenku. Svoje mrtvé dítě. Myslím, že už nikdy nemůže normálně fungovat.
Co jí mám říct? Že taky nevím?
Ať si vygoogluje Syndrom náhlého úmrtí kojence?
Nesnáším tuhle diagnozu.

Nesnáším, když je něco mocnější než všechno.


Nedávno se nás pár sešlo. Skupenství slepené starým zpuchřelým tmelem dávno zmizelých chvil, na které se vzpomíná a tím, jak se to děje, se ty věci mění, jsou jakoby modernizované a restaurované. Vědomě se vynechávají momenty bez větší pointy, či ty s nahořklým koncem, který je kupodivu i po těch letech cítit v krku jako chlupatý knedlík, po tom jeho nečekaném znovupolknutí.

Pak končíme na lavičce za penzionem s člověkem, který kdysi sběhl z teologie a dnes je docela dobrým doktorem. Neviděli jsme se už pár let.
Takže se dobrou hodinu klikatíme po předem připravených uličkách vět, nad kterými je v pozoru připravená ochranka v podobě stříšek ze slov, které ty ulice zakryjí tak, aby nebyly moc vidět. V těchhle chvílích pomáhá chlast. Ožrat ochranku a vyrazit na náměstí.

Tak vzpomínáme na některé ztracené a hlavně nepřítomné. Používáme je jako trampolínu, od které se odrazíme a přeletíme tak ten dlouhý úvod k rozhovoru, při kterém se nakonec oba docela zapotíme. Držíme se jich jako ucha hrnku, ze kterého pijeme. Naštěstí pijeme i ve skutečnosti a pak to začne.

„Tak co říkáš na tu politiku, Radku?“ ledabyle povzdychne a dolije sklenky.
„Chci s tebou mluvit o něčem jiném, ale odpovím. Před časem jsem překonal bod rozčarování a deziluze a stal jsem se pozorovatelem. Můj osobní kanál „Discovery P“. Jako když se koukáš na klubko užovek, na termitiště, nebo přes sklo na stresované pobíhání gibonů s červenýma prdelema, kterýma se chtěj protlačit k banánům a řepě na dlažkách u dveří jako první. Je to jak rakovina.“
„Blbost. Jdi do psychiatrie. Klasická schíza. Už Schmarcz kdysi napsal, že prostředí politiky je paranoidní samo o sobě.“
„Myslíš, že by nás to taky semlelo?“
„Nepochybně. Jsme stejný biologický druh. Ale kašlem na to. Spíš mě zajímá, jak to máš ve skutečnosti s Bohem. Ptám se proto, že Tě čtu a tak nějak kolem toho tančíš takovou divnou mazurku.“
„No Peťa to taky psal,“ odtuším a moc se mi do toho nechce.
„Tak ven s tím, o nic nejde, nejsem farář, i když jsem asi kdysi chtěl.“
Převrhnu do sebe panáka a spustím. Kvůli sobě, kvůli No Peťovi a kvůli klidnému spaní.

„Hele začnu u jednoho místa v našem mozku. Je vpravo vpředu, to ti musí stačit. Kluci na londýnské univerzitě prokázali, že právě tam je hnízdo tzv. metakognice.“
„A sakra, to bude na týdny!“ vzdychne můj spolusedící a prsty si strčí za límec, jakoby se chtěl chytit neexistujícího kolárku. Tedy kotvy.
„No… metakognice je schopnost uvažovat o vlastním myšlení. Myslím, že schopnost myslet na vlastní myšlení a pozorovat ho, je asi jedna z věcí, které z nás dělají lidi. Fleming, to je šéf té londýnské party, říká, že se to dá trénovat a myslí si, že tahle hrouda buněk nejspíš vznikla z potřeby posuzovat duševní stavy jiných jedinců vlastního druhu. Tak jak tak, máme v sobě nějakého homunkula, kterej se kouká na naše já a v ruce má žákovskou. Na světě je určitě spousta lidí, kteří by se ho rádi vzdali, protože nám umožňuje zbytečně se trápit.“
„To je asi svědomí, ne?“
„Ne, to je pozorovatel, se kterým zacházíme jako lobbisti, ale stejně na nás pořád čumí.“
„Jak to souvisí s Bohem, proboha?“ teď se zasměje sám sobě. Tomu, co právě řekl.
„No vidíš! A o to jde. Nejsi v té své palici prostě sám, máš tam hlídku...“, řehtám se.
Ale už jsem chytil niť.
„S Bohem to souvisí tak, že ve chvíli, kdy jsme se začali zabývat sami svým myšlením, začali jsme něco jako je ON prostě potřebovat. Aby nám to všechno z pozice pozorovatele dávalo nějaký smysl, jak ostatně hlasitě lomozí i No Peťa. Stromy a žáby toho tvého Boha zkrátka nepotřebují a ani ho nejspíš nemají. Prostě ti dva v naší kebuli se dost dobře nemůžou vznášet jen tak v prostoru. Potřebují třetího. Aby se mohlo hlasovat, rozumíš? Aby ty naše roztříštěný životy nějak držely pohromadě.“
„Zygmunt Bauman. Taky trochu čtu.“ odfrkne si doktor a narovná pyšně hrudní páteř.
„Kotvu potřebujou, aby neuplavali někam, kde se nebudou cítit. Kde si nebudou jistí. Kde by si nutně museli přiznat, že jsou jenom součástí jakýchsi samosebou existujících molekul a buněk. Co když jsme jenom jakýsi chemický a fyzikální binec, pro který není žádné kloudné vysvětlení? Co když ty kecy o tom zázraku, který musel stát na počátku něčeho, údajně tak dokonalého, jsou jenom námi živeným přesvědčením o dokonalosti a vyšším smyslu? Co když (třeba z pohledu nějaké povedenější struktury někde ve vesmíru), jsme jenom paskvil, který musí mít dvě koule na vnímání světla, ale ani nevidí infra, dvě uši, které neumí ultra a mozek, který se neumí pohybovat než v trapném trojrozměrnu? Ptá se snad nějaká blbá sloučenina v kádince na to jak vznikla? “
„ Hmm.“
„Poslouchej. Existuje jedna studie. Psychologové kladli lidem otázky a zjistili, že kupodivu záleží nejenom na jejich znění, ale a to možná daleko víc, na jejich pořadí!“
„Nerozumím.“
„Tak hele, zkusíme to, jestli si to dobře pamatuju. Jste v životě šťastní? Dobrá. Jak často máte sex? Když výzkumníci kladou tyto dvě otázky ve výše uvedeném pořadí, zjišťují, že mezi odpověďmi respondentů neexistuje výrazná souvislost. Spousta lidí je v podstatě šťastných i s podprůměrným milostným životem a naopak. Zkus ale pořadí prohodit! Jak často máte sex? Dobrá. A jste v životě šťastní? Odpovědi na druhou otázku začínají kopírovat odpovědi na dotaz první. Sex najednou jako by byl vším. Racionální bytost by ale měla odpovídat pořád stejně – mezi oběma situacemi se přece fakticky vůbec nic nezměnilo a první série dotazů názorně ukazuje, že mezi konkrétním počtem milostných aktů a obecným pocitem spokojenosti v životě je přinejlepším jenom volný vztah. Ve skutečnosti ale většina lidí v tomto případě zcela automaticky zúží obsah druhé otázky na pocit, který získala ze své první odpovědi. Tomuto typu heuristiky se říká anchoring, tedy ukotvení. Zkus si tedy položit dvě otázky. Za prvé-co je v tvém životě důležité. A pak si po sobě přečti, kde tam bude ten tvůj Bůh. Nu a potom se zeptej přímo na něj… ten velký otazník najednou ovlivní všechno další… a on bude najednou někde hodně vpředu, rozumíš?“
„Nevím, jen myslím, že to všechno přece musí dávat nějaký smysl…“
„A co když to všechno jednoduše žádný smysl nemá! Potřebuje nějaký smysl hlemýžď? Nebo křeček? Máme jen o něco málo větší mozek, no... Jak už jsem říkal, umíme se dívat na vlastní myšlení, a proto třeba ten Tvůj smysl potřebujeme. Jen jsme třeba příliš pyšní a možná před úplnou chemickou náhodu, které se Vesmír možná hurónsky tlemí, potřebujeme dosadit nějakého Autora. Četls někdy o synchronicitě? Takové to – myslím na někoho, a on se vzápětí objeví, nad něčím uvažuju a ono se to stane, zkrátka situace, kdy si říkáme, že to všechno prostě nemůže být náhoda. Pracujeme totiž s časem. Na rozdíl od nějakého šutru máme svůj čas. Od do. Od zrození ke smrti. Hodinky. Kdybys četl pořádně třeba Komárka, tak zjistíš, že právě tady je možná kámen úrazu. Čas ve skutečnosti neexistuje. Všechno se děje a odehrává ve vrstvách. A pak přijde nabubřelý dvounožec, co vymyslel řeč a nástroje, celý je z bílkovin plných nedostatků a chyb, na ruce digitálky, a zakřičí, že to všechno má zcela určitě nějaký hlubší kód. A když potom sedí na nějaké velkolepé mši, uklidní se. Začne mu to najednou zapadat. Chceme příběh! Příběh je jen sled událostí, kterým bylo umožněno, či nezabráněno, aby pokračovaly ve skládání se za sebe. Synchronicita je výmysl lidské logiky. St. Komárek má pravdu, když o kauzalitě píše, že se všechno jenom prostě děje, tak jak se děje. To my tomu potom přisuzujeme významy, které jsou víc chtěné, než objevené. Bůh je možná jenom ten náš „čas“. Hawking napsal, že před velkým Třeskem nemuselo být vůbec nic a že boha k tomuhle rámusu vůbec nepotřebujeme. Nesouhlasíme s ním z lidského hlediska. Protože my ho potřebujeme jako anestezii a vysvětlení. Je vlastně jedno, jestli je, nebo není. Bez něj by to totiž všechno nebylo k přežití…“
Páter-doktor mlčí a už jenom pije, dívajíc se upřeně do sklenice.
Já ostatně taky.



Jednou pozdě večer se mi náhle nechce domů. Čendys čumákem dává najevo, že souhlasí, tak to točíme do té chuchelské, nahými stromy přeplněné tmy. Všude kolem jsou rozvalené hromady sněhu, které vlivem světla měsíce vypadají, jakoby na nich doutnaly statisíce kýmsi vyhozených malých jisker. Pohledem kontaktuji ty haldy bílé němé hmoty a uvědomím si to neuvěřitelně nabušené ticho. Nulové decibely se mi protlačují svým nesmírným a prázdným hlukem hluboko do podkoží. Jsem najednou membránou bubnů, která se promačkává pod paličkami jakéhosi neúprosného mlčenlivého bouchače.
Mám promáčené boty a ticho mi sedí až na obratlech, zebe tam a vyrývá vzkaz – jsi chlape bohatší o tuhle chvíli! Zažil jsem ho takhle jen párkrát. Někdy proti mně v tu chvíli tváří v tvář stál nějaký člověk. Vybavují se mi ty okamžiky, kdy jsem to ticho opakovaně vytahoval ven, zkoušel jeho zvukotěsnost, abych ho po tom podivném testu srazil ještě o něco níž. Až se stalo kořenem, ze kterého žil v dalších dnech můj stonek a listy byly už jen jeho němé děti. Které ze sebe, třeba po roce, v noci po pitce, vydaly neskutečný křik.
Vydávám se v té bílé blyštivé tmě v cestě zpátky časem ještě dál. Diskety pro pamětníka mi zlomyslně vydávají data hodin a dní, ve kterých rozmařile vládly ruku v ruce zmatek a bezradnost. Měl jsem je tehdy za zdání bohatosti, protože i možných netušených možností, ze kterých už za okamžik přece nutně vypadne nějaké znamení, které následně zaplní stovky mých dalších večerů.
Znamení nikdy nevypadne. Musíme ho přivolat.
Vzpomínám na stovky rozhovorů. Myslím na to, že při nich myslíme vždycky slovy. Dnes vím, že se slovy se dějou v našich mozkových meziprostorech roztodivné věci. Leží si na plochách, přes které na sebe promlouváme. Přetahují se o to, co vlastně znamenají v těch dvou zúčastněných hlavách. Často zůstanou smířlivě na půlce letu vzduchem. Mnohem raději, než se pořád vydávat za někým, kdo jim rozumí jinak.
Nebo je ten či onen postižen jakousi selektivní hluchotou, kvůli níž není schopen rozlišovat mezi obsahem slov a vět a jejich autorem, proti němuž (namísto analýzy řečeného) obrátí svůj hněv, v horším případě nekontrolovanou přízeň.


Slova a věty, uložené v paměti, často zažívají zvláštní evoluci. Ocitnou se najednou, vytažené jak nějaký malý naháč, na světlo „boží“ a teď – babo raď! No, většinou rychle zapadnou do současného kontextu. Místo starých zapomenutých mikin rychle obléknou současný out fit, přerovnají se do úhledných řad moderního vnímání reality a začnou vypadat jak vtipná smska. Jako když si padesátiletý pupkáč stáhne tělo džínami a strakatým tričkem a trdluje v rytmu Green Day vedle vychechtané dvacítky. Trapné, přitom ale přijatelně omluvitelné.



„Pamatuješ?“ se zamlženým pohledem, když jeho vlhkost ovlivnilo jak sebedojetí, tak slivovica od stryca, pravil kdysi uprostřed mejdanu táta mámě a měl při tom výraz, který kombinoval jakési dávné tajemství a lehký patos. Tak si to pamatuju já, když mě stáhli z půdy, kde jsem spal a bál se druhého dne, naplněného kompozicí z matiky, pěkně dolů ke klavíru, a já pak mydlil rokenroly a díval se na lidi, kteří prožívali taneční rauš s ubrousky na hlavách.


Táta pronesl jakousi větu, která byla předvedena jako štětečkem ošetřený archeologický nález, uložený navěky kdysi v nějakém kempu na Balatonu do jejich dvou mozků.
„Pamatuju!“ řekla máma a odměnila tátu stejně zvlhlými spojivkami. Držíc basu.
Ta balatonská věta měla kdysi kabátek ze sytě bílé vlny, protkané zlatými žilkami. Dnes byla vytažena na světlo a oba zúčastnění se snaží nevidět, že je to jen stará, unavená bába, která chce už jen spát. Občas jen takhle vyjíždí. Smutný parade marš v odloženém čase.
Na druhé straně platí určitě, že dokud se přejíždí a znovu a znovu sjíždí to minulé, nic není definitivní. Není tady ještě pořád poslední stanice.
Ten kousek dávné louky, který byl tenkrát něčím silně obsazen, se nafoukne, natáhne, roztlačí do rozměrů pole válečkem tvrdošíjnosti. Který zakryje skutečné časové obzory a stane se na chvíli současným světem s puncem věčnosti.


Můj objev roku. Herta Müllerová a její Rozhoupaný dech. Tam v Norsku si jí všimli a dali jí Nobelovku. Za tenhle román! Souhlasím.

Jana mi napsala, že ji to dostalo. A poslala mi rozhovor s Hertou.

„Ano, člověk nesmí sám sobě lhát. Prostřednictvím psaní se dozví něco jiného, než co mu nabízí jeho pět smyslů, protože jazyk je jiná matérie. Psaní je hledání, a to je také to, co člověka u psaní drží. Právě v procesu psaní vnímá věci ze zcela jiného úhlu.
V procesu to není tolik zřejmé, teprve když je hotovo. Ve chvíli, kdy píši, mám pocit, že trochu vím, jak věci fungují - odkud a kam běží - když dopíši, tak to už opět nevím.“


Dlouho jsem nečetl nic tak dobrého. Po nocích v Paříži mě nadchlo to její „obyčejné“ psaní v Rozhoupaném dechu. Taky jsem ho měl. Tak strašlivě ryzí psaní. Herta pracuje se slovem jako se štětcem. Vyvolává obrazy a jejich odrazy. Nutí čtenáře myslet na obsah a obraz svého vlastního nitra. Nenechává slova o samotě. Nenechává je se jen tak povalovat. V její režii se slova vzájemně podporují a vzájemně vyživují. Až nakonec stvoří svalovinu, která drží celý text pohromadě. Silná a útrobami nemilosrdně prorůstající literatura. Která dýchá.


Dlužím No Peťovi už jen jedinou odpověď. Stává se mi, že přistoupím k pitevnímu stolu a o tom člověku dohromady nic nevím. Jeho „duše“ nemluví mým směrem. To až potom, když čtu spis a přiblížím se mu. Pak to konečně začne všechno dávat nějaký smysl. A jsme zase u toho. Musí mít všechno nějaký smysl ? Myslím, že nemusí a ani asi nemá mít. Nebýt těch papírů s podrobnostmi o těch vychladlých tkáních, ležící mrtvý měkkýš vyjde vlastně nastejno.
Akorát že jemu "duši" v představách nemáme potřebu vyrábět.

Mám jeden oblíbený film. 21 gramů se jmenuje. Fiktivní vědci prý zjistili, že po smrti je lidské tělo náhle o uvedenou hmotnost lehčí. Nevím.
Nemám v práci tak dobrou váhu.


A pak si jednou pozdě v noci napíšu:

Bůh je potřeba, kterou si na vlastní zakázku vyrobil mozek, když dospěl k určité fázi složitosti. Myslím, že zvířata a stromy nikdy takového „šéfa“ nepotřebovaly.

O dvě hodiny později se vzbudím a jdu čůrat (už bych si měl s tím vtipným urologem přestat vykládat u oběda fóry a zajít za ním zcela vážně). Nicméně připisuji na poškrtaný papír:

Nebo je přítomen, tedy spíš rozprostřen, ve všech molekulách a atomech. A nedělá nic, než že jimi je. Natolik rozdrobeně, že vlastně neexistuje, a to především proto, že to všechno činí naprosto pasivně. Jeho virtuální obraz se probouzí k vidění pouze ve chvíli, kdy se na něho začneme ptát. Film, který existuje jenom tehdy, když se na něj díváme.

Ráno, už daleko smířlivěji (myšlenky z noci často ráno obrábíme na čistících strojích, aby byly jaksi ladnější a ve světle dne přijatelnější) připíšu:



Nicméně si tím vším nejsem zcela jist.
Třeba jsem se s „Bohem“ jenom v rychlosti zase moc nepáral



A co když mi tenhle text diktoval právě on….