Aktuality

Myšlenka dne

Kintera v Rudolfinu !!!!
Myslím, že je to 18. sonet W.Shakespeara:
"Krásu vždycky něco zmaří. Náhoda, stáří, či bezohledný čas..."
Ještě ho máte. Běžte tam. Umění Kintery / a třeba i Fr.Skály kousek opodál/ je osvěžující jak sklenice ledové vody po propité noci.


Pořád jen čtu. Čím dál víc. Od všeho něco. Trochu mě děsí ti, co tak nečiní. Živí mrtví,hororové postavy, řízené bůhví čím. Dle Vaculíka mrtvoly poháněné vzduchem.Jsou spokojené? Ano. A to je na tom snad to nejhorší.
(R.H.)


Tři hodiny jsme se s přítelem dohadovali o zásadách buddhismu.
O jeho přístupu k životu, světu a poznání. Dohodli jsme se,že zkusíme najít nějaký jednoduchý klíč.V noci mi pak přišel tenhle text:
Dva buddhističtí mniši si povídají v klášteře.
"Dvacet let medituji a dospěl jsem k závěru, že smysl všeho je ve vzduchu", říká první.
"To se mi nějak nezdá!", odvětí druhý.
"Tak asi ne!"povídá první a v klidu usne.
Tisíce učebnic ve třech větách.


V dobách, kdy dějiny chodily ještě pomalu, jejich nepočetné události byly snadno zapamatovatelné a tvořily obecně známé pozadí, před nímž se odehrávalo napínavé divadlo soukromých lidských dobrodružství. Dnes čas kráčí rychlým krokem. Historická událost, přes noc zapomenutá, září hned nazítří rosou novosti, takže není v povídkářově podání pozadím, nýbrž překvapujícím dobrodružstvím, které se odehrává na pozadí obecně známé banality lidského soukromí.
(M.Kundera - Kniha smíchu a zapomnění)


Nikdy jsem nepotkal jiného člověka,
kterým bych chtěl být.
(Charles Bukowski)


Smysl je něco, co člověk nekontroluje.
(Božena Správcová- "Uctívači kruhů")


"Nevypadá to s Vámi dobře. Zřejmě se Vám udělala duše.." říká doktor pacientovi.
(Z knihy "My" od Jevgenije Zamjatina)


The problem with the world is that
the intelligent people are full
of doubts, while the stupid people
are full of confidence.


Na konci každé pravdy je třeba dodat,
že víme i o té opačné.
(Blaise Pascal)


Demokracie je, když dva vlci a jedno jehně hlasují, co bude k večeři. Svoboda je, když dobře ozbrojené jehně odmítá hlasovat.
(Benjamin Franklin)


Měl jsem strach o tento národ, ale
teď mám strach z tohoto národa !
(Eugen Brikcius)


Na jednu věc mám někdy i dva,
nebo dokonce tři názory.
(L.Vaculík)


Světlo je základ všeho!
(arch.Josef Pleskot)


Věci už máme. Tak teď ještě ten smysl.
(R.Havel)


Vřele doporučuji České gastroenterologické společnosti pozvat časem k odbornému vyšetření pacienty, kteří 28.10.16 přijali pozvání podivných, morálně porouchaných a všeobecně toxických bytostí z Kafkova "Zámku" na divotvorný večírek. Jejich žaludky musí být totiž extrémně výjimečné.
(R.H.)


Náš svět je z jedné půlky konzumní, z druhé půlky virtuální. Velká část našich úzkostí a problémů pak plyne z marného hledání nějaké třetí poloviny naší současnosti.
(R.H.)


Situaci, ve které se my lidé nacházíme,
velmi dobře vystihuje nebohý opilec, jež stojí na vnější straně parku, buší pěstmi do plotu a křičí: "Pusťte mě ven!"
(Anthony De Mello)


Lidi, co o sobě vědí, že jsou slabí, nemají žádný jiný zbraně, než vražedný. Někdy mám pocit, že silný lidi nedokážou přežít jinak, než že se podřídí moci slabých. Silný lidi jsou citlivý a bojácný, protože toho vědí příliš a chápou věci.
(Pentti Saarikoski)


Na počátku bylo slovo. Na konci je hodně slov, tak hodně, že už se na svět nevleze nic jiného, než jen slova.
(R.H.)


Tragedie konce lidské komunikace spočívá v tom, že místo rozhovoru nutí jeden druhého myslet si to samé,co si myslí on.
(R.H.)


"To, co nyní řeknu, není projevem univerzitní povýšenosti ani sarkasmu. Třetina obyvatel této země je slabá duchem. Každý sedmý občan je debilní nebo dementní, nebo alkoholik a zhruba polovina obyvatel této země má podprůměrný intelekt."
(Miloš Zeman v Poslanecké sněmovně při projednávání zákona o referendu, 1992)


Televizor je zařízení, kterým nakukujeme do prostředí, kde se vyrábějí zvuky a obrázky. K naší potěše, vzrušení a pobavení. Přemýšlení, hledání kontextu či pochyby nejsou třeba. Od toho jsou kavárny. Po staletí na poutích stával vypravěč s ukazovátkem a tabulí s animacemi. Je to vlastně pořád totéž. Jen technika je jiná. Rychlejší a v HD,se střihem. Tím nějvětším cenzorem, který media mají. TV je zkratka. Přímo k pouťové atrakci.Jsou lidé,kteří se jí zbavují. Ti mě zajímají víc, než nové technologie nerovných obrazovek.Doteď byl život diváků plochý, nyní začíná být i ploše prohnutý.
(R.H.)


Čas je napočítaný pohyb
ve vztahu k před a po.
(Aristoteles)


Už nesdílím rozhořčení nad naším presidentem. Jsem nadšen. Tenhle národ neměl nikdy přílišnou sebeúctu a lidovou filosofií bylo posledních 80 let přizdisráčství. To, že se objevil klaun v pravém slova smylu, je minimálně nadějné.
(R.H.)


U posledního soudu se dovíme,
že jsme měli jedinou povinnost:
být šťastni.Kdejaký idiot, ale i myš
nebo komár, nás předběhl.
(Vl.Kokolia, Vy-já-dření)


Česká společnost je nízká a v moderních
dobách vždycky byla, neboť obdařena
citem vždycky včas se zbavit něčeho,
co ji převyšuje to nakonec postrádá.
(R.H.)


Všichni máme křídla,
jen někteří z nás
nevědí proč.
(Michael Hutchence)


Někteří lidé jsou jako černá díra.
Mají takovou gravitaci a takovou
vnitřní hmotnost, že z nich prostě
nemůže nic vyjít. Ani světlo.
(R.H.)


Žít sám? Je to snesitelné,
pokud svou samotu chápete
jako bytost.
(R.H.)


Jediným místem, kde najdete lásku
před sexem je slovník.
(Murphyho zákon)


V kyberprostoru letí netříděné informace stejnou rychlostí. Úplná kravina se k vám tudíž blíží stejně rychle jako zpráva, která by mohla změnit váš život.
(R.H.)


Sometimes you never know the true
value of a moment until it becomes a memory.
Some of the best things in life
are mistakes.
(Iman Bowie)


Nemůžeme mít větší ani menší moc
než tu, kterou máme sami nad sebou
(Leonardo da Vinci)


Na všechno opravdu důležité
je člověk sám.
(S.Dalí)


Člověk chráněný člověkem
před člověkem – to je láska.
(G.Corso)


Mobily marně zvoní do noci. Spolehliví partneři dneška. Těm, kdo se chtějí držet stranou, mobily pomáhají zůstat v kontaktu.
Těm, kdo chtějí zůstat v kontaktu, dovolují držet se stranou.
(R.Denemarková)


Největším a nejtragičtějším problémem
postmoderní společnosti je stále více se zhoršující schopnost odlišit důležité od nedůležitého
(C. Höschl)


Velká obtíž je v tom,že náš národ si dost
potrpí na to, aby si potrpěl.
(J.Werich)


Nemůžeš-li být dobrým příkladem,
ještě pořád můžeš být příkladem
odstrašujícím.
(A. Einstein)


Protiklad tíha-lehkost je nejtajemnější a nejmnohovýznamnější ze všech protikladů. To kdysi napsal Kundera. Tak si říkám – buď vlídnej ! Protože každý z nás se pere s něčím těžkým. Bez ohledu na to, v jaké fázi životní lehkosti se právě nachází.
(R. H.)


Jak řekl režisér Zelenka:Cimrman byl od podstaty protest.
Dnes ho citují u grilů ta největší hovada. Za fotku s Jarkem by dali cokoliv. I ten nejnechutnější developer si v autě pouští Cobaina. Je to něco mezi morální plastickou operací a karmickou omluvenkou.
(R.H.)


Lidi jsou strašně nudní, když jsou pohromadě.
Jen o samotě můžete rozvinout vlastnosti, které jsou na vás skutečně zajímavé
(A.Warhol)


Češi jsou prostě národ, který pochází z chalup. Všichni jsme ve třetí generaci sedláci, mlynáři nebo ještě míň. A hlavní stránka našeho plebejství je ta lokajská.
(Mikuláš Bek, rektor Masarykovy university Brno)


Skutečné myšlení netouží přesvědčovat, ale inspirovat. Přesvědčení je myšlení, které znehybnělo
(M.Kundera)


Herec není hráč, protože krev hráčů je pravá a slzy opravdu slaný
(K.Peteraj)


Naším nevětším a smrtelným problémem jsou malé horizonty.
(Jaroslav Rudiš)


Všechno nakonec dobře dopadne.
Pokud něco dobře nedopadlo,
znamená to, že ještě nebyl konec.
(John Lennon)

Zajímavost

Něco o mé práci:
http://www.ceskatelevize.cz/porady/1100492707-na-stope/417236100132019/

Něco o mé práci:
http://www.ceskatelevize.cz/porady/10993853591-legendy-kriminalistiky/



Udělil jsem svoji soukromou Magnesii Literu. Ladislav Šerý je naprostý mimoběžník. Jeho román NIKDY NEBYLO LÍP je malý literární zázrak. Generační výpověď, za kterou by se nemusel stydět Hakl, Kundera, ani Bukowski.




Divoká labuť a jiné příběhy. Nová kniha Michaela Cunninghama.Pohádky, které všichni známe, přetvořil tenhle geniální vypravěč. Jsou temné a často až zvrácené. Až se najednou stávají dokonalým a pravdivým obrazem našeho děsivě krásného života.


Jezero od B.Bellové je skvělá kniha. Připomíná mi trochu svět Kosinskiho Nabarveného ptáčete, či první romány P.Hůlové. Brilantní, tísnivé, inspirativní. Pro mě kniha roku !


Čtu ještě Chválu pomalosti od Carla Honoré, Poslední cestu Ralpha Dutliho, Mozaiku zamyšlení z polyfonické zahrady EDO a Jednu větu A.Kareninové. Po dlouhé době jsem viděl i dva dobré filmy - Takovej barevnej vocas letící komety o F.Topolovi a geniální " malířský " filmový opus Petera Greenawaye Kuchař, zloděj, jeho žena a její milenec. Všechny ty věci mi pomáhají odletět na chvíli ze smutného českého údolí v téhle děsivě postpravdivé době.A po dlouhé době listuju Českým snářem.Vaculík. Co dodat.


Výborný je rozhovor s Dr. Radkinem Honzákem v časopise Týden. O tom, jak jsme hříchy proměnili v nemoci, o tom, že jsme nedorostli ke svobodě a neumíme ji ocenit, i o tom, že lidé delegují zodpovědnost za svůj život na faraony, kteří jim večer nasypou misku fazolí..


Něco o mé práci!!!!!!
https://www.stream.cz/temna-zona/10005454-u-pitvy-si-poustim-hudbu


9. května 2014 se Nizozemský národní orchestr chystal hrát skladbu G.Mahlera. V sále byla přítomna královna Beatrix, která pilně navštěvuje koncerty. Toho využil šéf orchestru, muslim , který začal vychvalovat
" přednosti " islámu. Hudebníci se beze slov zvedli a s nástroji opustili jeviště. Před
očima panovnice předvedli, že už mají dost pýchy a muslimské arogance. Byla to opravdu mimořádná událost, to video by mělo obletět svět. Husí kůže - není co dodat
http://safeshare.tv/w/cqjiYhtiXs


Tak tuhle píseň jsem si odvezl z Pacova. Vy, kteří ještě věříte na lásku, si to užijte. My, kteří už moc nevěříme, tak my to máme skoro za hymnu. Zkrátka - projekt bez naděje.
https://www.youtube.com/watch?v=bR_7RwqmQP8


Můj životní souputník Jiří Bílý ( www.jiribily.cz) dokončil novou desku plnou jím zhuděbněných básní pana Antonína Sovy. Křest proběhl v Pacově dne 26.6.14. Tamtéž bude Jiří s Michalem hrát na Pacovském poledníku dne 23.8.14. A bude tam i Mńága a Ivan Hlas a Peter Lipa a spousta dalších (včetně mě za moderátorským mikrofonem:-)


Kolonizují prostor společnosti. Privatizují náš osobní prostor ( u slabších i jejich duši).Český rok po konci světa (Orientace LN ze soboty 4.1.14 - Josef Chuchma), nebo Odepřít poslušnost - Násilí podle Slavoje Žižka ( A2-26/2014 str. 27). Děsivé a zřejmě mlčky pomíjené zprávy o našem převedení do klecí. Pobuřující - jak pro koho.


"Uhnali jsme si touhu po pevné ruce". Cyril Höschl ve velkém rozhovoru poukazuje na věci, ze kterých se tají dech. O kořenech naší "blbé nálady". O závisti. O tom, že naši první signální ničí parvenuové. A taky třeba o tom, že dávat na odiv něco, co jsem nabyl, je naprosto infantilní, přízemní a ubohé. Lidové noviny, Rozhovor, 5.října 13, str. 11.


Máme jen pár autorů, kteří patří bez debaty do světového literárního kontextu ( Kundera, Hrabal, Hašek...).Nepochybně světovým autorem byl i muž, jehož jméno tady bohužel není příliš známé. Jeho nadčasové texty však nesou všechny znaky nejvyšší literatury a ryzí geniality. JIŘÍ DRAŠNAR ZEMŘEL V KALIFORNII 17.3.2013..


Zákon 198 /1993, paragraf 3, hovoří jasně. V případě komunistické strany se jedná ( dle zákona) o zločineckou oranizaci. Komunistické hnutí je tedy podle platné legislativy nezákonné. V době , kdy se stávají našimi "představiteli" lidé kteří byli předsedy OV KSČ ( hejmtan), či nechali střílet do lidi na hranicích ( náměstek hejtmana) je třeba říci, že ti, kteří s nimi spolupracují jsou rovněž zločinci. Právně to asi obhájí, ale morálně ( pro ně nejspíš slovo v hebrejštině) je mi z nich úzko.


Tenhle klip mě k nostalgii vskutku nedohnal. Pouze jsem si všiml, že tam hraju na Gibsona, jehož cena není a nebyla malá.Někde se mi, na mých životních kruhových objezdech, " ztratil ". Tak jen doufám, že Dotyčná na něj buď dodnes hraje, nebo ho alespoň prodala řekněme za přijatelnou cenu.
http://www.youtube.com/watch?v=OX4U7i8YHhQ


Ano, jsme slepí, neboť jsme se nechali oslepit. A je to naše vina, naše pohodlnost, naše rezignovanost. Stali se z nás slepci, kteří sledují televizní zprávy a namlouvají si, že něco vidí, čtou noviny a věří, že se něco dočetli, zběsile pátrají na internetu a doufají, že se proklikají z bludného kruhu. Nechali jsme se oslepit těmi, kteří zatraceně dobře vědí, že slepci se lépe vodí. A vůbec nejlépe se vodí ti, kteří o své slepotě nemají ani páru, jsouce naopak přesvědčeni o své bystrozrakosti, pronikavosti vhledu a důvěrné znalosti věcí za zrcadlem.. Hledí třeba na politikův předvolební plakát a nevidí, že síťovka v jeho ruce je ve skutečnosti beznadějně vybrakovaná. Vidí jenom to, co chtějí vidět a jejich realita se tak stává vrcholnou ideologií, fantasmatem, z něhož byla vytěsněna empatie coby nezbytná součást ochrany druhu. Proto ji, kdykoliv se sobectví utrhlo ze řetězu, bylo třeba obelstít například tím, že se protivník odlidštil nějakým bizarním pojmenováním, aby už nestál člověk proti člověku, Francouz proti Němci či Italovi, ale žabožrout proti bošovi, případně makarónovi…, což přispělo k oné zvláštní slepotě, bránící proti sobě vidět člověka, ale nepřekážející schopnosti zamířit na jeho srdce...
Více v mrazivém textu L. Brožka

http://www.blisty.cz/art/65841.html


To mě bavilo a živilo !!!
http://www.ceskatelevize.cz/porady/1093836883-na-plovarne/


Ve Francii, kterou už pár let miluji, rostou úžasné holky
http://www.youtube.com/watch?v=sp3G50jBRuU


Obsazení Wall Street mě zaujalo, ale z tohohle protestu jsem měl husí kůži !
Výňatek z opery G. Verdiho Nabucco - sbor zotročených Židů odvlečených po prohrané válce do Babylonu asi 590 před našim letopočtem. Opera se hrála v Římě letos při příležitosti 150. výročí moderní Itálie za přítomnosti
Berlusconiho a starosty Říma, který v rámci projevu před zahájením opery kritizoval škrty rozpočtu na kulturu. Už před začátkem opery byl dlouhý potlesk. Italové milují Verdiho a jeho opery a většinou znají opery nazpaměť a slavné árie zpívají často spolu. Opera roběhla normálně až k uvedenému sboru jehož první slova v překladu jsou : " Oh má země, tak krásná a ztracená.. " V hledišti bylo zvláštní napětí, které cítil dirigent i účinkující. Když skončil sbor otroků, byl obrovský aplaus. Dirigent slyšel výkřiky: " Opakovat !" A rozruch neustával. V Itálii není zvykem opakovat části v průběhu opery, ale nakonec, když se rozruch utišil, obrátil se dirigent na
Berlusconiho a řekl: " Jsem Ital. Cestuji po celém světě a teď se stydím za to,co se děje v mé zemi a proto ( směrem k obecenstvu ) přijímám Vaši prosbu o opakování ! Nejen pro vlastenecký obsah, ale při dirigování slov " Oh má krásná ztracená země " myslím na to, že když budeme takto pokračovat, zničíme kulturu, která tvoří historický základ Itálie. V tom případě bude naše země opravdu ztracena ."
Potom řekl: " Já, Motti jsem mlčel po léta. Nyní bych chtěl dát této písni skutečný význam. Jsme doma v Římě, v divadle se skvělým sborem a nádherným doprovodným orchestrem. Navrhuji Vám, abyste se připojili, a budeme zpívat všichni spolu. " Potom zahájil opakování písně sboru, obrátil se k publiku a dirigoval jejich zpěv. Lidé byli vidět jen tmavě, protože osvětlené bylo jen jeviště, ale jak publikum, tak všichni na jevišti, zpívali ve stoje. Když sbor skončil, bylo vidět, jak si ženy zpívající ve sboru utíraly slzy.

http://www.youtube.com/embed/G_gmtO6JnRs


www.tichyfotograf.cz
www.kresadlo.cz
Dvě stránky, které mě neustále baví a naplňují optimismem !!!


Čestnost jako deviace, aneb jak systémová korupce vytlačuje slušné lidi na okraj. Ti inteligentní,a nedej bože ještě morálně dobře nastavení, prostě vypadávají ze hry, což je známá teze o degeneraci elit, kteréžto jsme nyní svědky (kvalitní rozhovor se sociologem P.Fričem najdete na stránkách Literárních novin,ročník XXI,č.36)


"Proč jsou dnešní dívky nesnesitelné?".
Tak se jmenuje půvabný a provokativní text Jana Sterna v Britských listech. Doporučuji. Apropo právě mu vychází nová knížka " Psychoanalýza všednosti ". Jak ho tak znám, máme se na co těšit !
http://www.blisty.cz/art/52196.html


"Láska k moudrosti" jako psychosa? Aneb bylo Platonovo proslulé podobenství o jeskyni poruchou filosofovy duševní rovnováhy? Martin Škabraha napsal velmi zajímavou a těžkou stať na tohle téma. (Čtrnáctideník A2, č.17, str. 18)


Sprcha s hodně studenou a hodně čistou vodou. Kdo má trpělivost, může zažít jeden z nejsilnějších thrillerů současnosti.Spousta věcí začně dávat smysl.Ale je to děsivé...

Koukolík o deprivantech
Moje tipy

Výborné čtení o současné ruské literatuře a to nejen o Sorokinovi. Taky o Michailu Jelizarovovi, Iljovi Kukulinovi a Anně Barkovové. A k tomu všemu hodně dobře napsaná recenze na nového Kahudu. Vše je k nalezení a pochutnání si ve čtrnáctideníku A2 č.16. z 30.7.14.


Dobře napsané, břitké a přesné. Větší horor než Paranormal aktivity. Pavel Šafr definoval náš porevoluční vývoj ve dvanácti obrazech. Všichni, jak jsme tady, by to měli mít neustále na nočním stolku ( Reflex 9 ze dne 27.2.13, str. 10-13)


Slávek Janoušek mi poslal svoji knihu. Jeho prvotinu, která je zároveň druhým dílem trilogie s názvem My tři a já. Folkaři umí i dobře psát.První díl napsal Vl.Redl. Slávek, dle mého, nezůstal pozadu.Už přibyla i poslední část Od Samsona. Vřele doporučuji ( viz Fotogalerie)


A2 ze dne 19.6.2013 stojí za to ! Už kvůli plnokrevnému rozhovoru s Pavlem Kosatíkem s názvem "Co je to být Čechem ?" Hořké čtení o národních mýtech a o našich potížích s hodnocením národních hrdinů a zrádců. O ryze " českém " tupém zjednodušování. Nu a pak životadárné textíky Milana Kozelky - Raňajky v Bazmekistáne. Jednoduše kouzelné.


Ondřej Nezbeda to konečně napsal. Hašek není "Hrušínský", je to mnohovrstevný existenciální autor. A Švejk byl pro mě vždy spíše postava do mystického hororu, až na husí kůži. Strašlivý ponor, když si odmyslíme knedlíkové české pojetí. Více na str. Respektu č.17 v textu - Záhadný Hašek.


Kulturní čtrnáctideník A2 (13.3.2013) je věnován "Lásce". Našel jsem tam dva skvělé texty. Jeden napsal Zygmunt Bauman ( O tekuté lásce...), druhým je rozhovor s vycházející hvězdou světové sociologie Evou Illouz.Vypadá to tak, že nejen ekonomika má na kahánku..


Eva Turnová!! Pokud nevíte - basačka od Plastiků. Taky někdejší Sabrina Black Emila Hakla. Taky výborně a vtipně píšící ženská. Právě jí vyšla knížka Turnový háj ( objednávky na eturnova@volny.cz)


O "postkritické době" , o kontejnerizaci světa, o slepé ulici, kterou se společnost řítí..brilantní text V.Bělohradského ( Salon,14.2.2013)


Během svátků jsem měl tři zásadní setkání:
1. Převratný výstřel kinematografie - film "Holy Motors" Leose Caraxe. Jeho podivný hrdina Oscar na otázku - proč to všechno vlastně dělá, odpoví kouzelně : pouze pro krásu toho samotného gesta. Filmová magie desetiletí !
2.Knížka "Myšlení rychlé a pomalé" z pera Daniela Kahnemana, která nás ohromí uvědoměním si vlastního omezení.
3.Dva dny s Vlastou Redlem, které mě naopak obdařily pocitem jakéhosi lidského neomezení.


"..z valné části se zabýváme blbostmi..." Hektická ospalost - to je nesmírně moudrý text, který mě na konci roku asi nejvíc oslovil.Díky, pane Chuchmo !( Kavárna, Víkend dnes 22.-26. prosince 2012)


"Mazlíme se s náhražkami". Rozhovor s Marií Langerovou. Mimo jiné o její nové knize " Hnízda snění". Taky o tom, že manipulace označujeme rádi jako "interpretace" ( A2-kulturní čtrnáctideník 24, ze dne 21.11.12)


Přibyl nový text v Zápisníku - "O Vesmírech ( bez rozdílu velikosti)".


O tom, jak J.Joyce svým Odysseem otevřel další území. O velké planoucí hranici literatury, kterou tahle geniální kniha ve skutečnosti asi je. Velmi pěkný je rozhovor s anglistou M.Pokorným o Odysseovi, vědě a psech s názvem " Literatura neodhaluje, ani nemyslí " (čtrnáctideník A2 č.19/12, str.24-25)


"Jsme záludný, nekorektní a k odpovědnosti neochotný lidský materiál. Ano, to, co žijeme je pokračováním normalizace,protože jsme nedokázali přestat" - to říká ve velmi břitkém a hodně obnažujícím rozhovoru Pavel Kosatík. Stojí to za přečtení i za trochu sebestudu. (Čekání na nového Havla,Salon 20.září 2012)


Evoluce člověka skončila - tvrdí v dechberoucím rozhovoru britský biolog Steve Jones. Stojí to za to ! Respekt 22, str. 47-51.


"Pád Jeruzaléma, aneb Kdy je společnost nemocná ?" Další nebroušený diamant z pera mého oblíbeného věčného provokatéra a psavce Jana Sterna. Tentokrát k nalezení v kulturním čtrnáctideníku A2-10/2012. Taky jsem si koupil jeho novou knížku - Černé libido ( opět skvělé čtení).


Evropa bude jednou islámská - pozoruhodný a poněkud děsivý rozhovor s biologem, filosofem a spisovatelem Stanislavem Komárkem je k přečetní v Salonu ( příloha Práva) ze dne 10.5.2012


Neodkládejte život na jindy- pozoruhodné povídání s P.Fialou ( Mňága a Žďorp). O muzice, životě a o českých rádiích. Dobré to je !(Reflex z 10. května, str. 59-62)


Přibyl nový text v Zápisníku:
O disentu krásy a pastech času ( úvahy o umění nevejít)
(4.3.2012)


NÁVŠTĚVNÍ KNIHA BUDE DOČASNĚ OTEVŘENA !!
( Jedná se o pokus otevřít diskusi k mým textům. Osobuji si právo na některé osobní invektivy vůbec nereagovat, případně je smazat. Moje odpověď tudíž nebude automatická. Pokud tato akce nesplní účel, bude kniha opět uzavřena).
Díky. R.H.


Teď zrovna moc nepíšu. Což ale neznamená, že taky nečtu. Čtu ! Tak například :
http://trcalek.bigbloger.lidovky.cz/c/235912/Vanoce-jsou-jako-perverzni-sex.html
nebo
www.lucifer.bloguje.cz
Jsem spokojen !!! Svět bloggerů je už dost velký na to, abychom pochybovali o jeho smyslu.


Novou knihu Josefa Formánka "Umřel jsem v sobotu" jsem přečetl za noc. Delší dobu si myslím, že jde o jednoho z nejzajímavějších českých spisovatelů.Opět mě nezklamal! A má úžasné webovky:
www.josefformanek.com



Svět bohatne a chudých přibývá. Tak se jmenuje skvělý rozhovor s filosofem Thomasem Poggem. Třeba i o tom,že z chudých zemí odtéká ročně desetinásobek toho, co jim pak pateticky dáváme jako rozvojovou pomoc.(Respekt č.3, str.46-50)


..s večerem se světlo na konci ulic ještě jednou protočilo. Světlo bylo dotěrné. Varovalo okolí, že nastane noc. Domy se zmenšovaly, byly menší než lidé, kteří procházeli kolem. Mosty byly menší než tramvaje, které přes ně jezdily. A stromy byly menší než obličeje, které pod nimi osaměle procházely.
Všude se rozlézala touha po domově a ukvapený spěch. Osiřelé obličeje na ulici ztrácely obrysy. A viděla jsem v nich viset kus mračna, jak se k mně přibližovaly. A když stály těsně přede mnou, smrskávaly se každým krokem. Jen dlažební kameny zůstávaly velké. A po dalších a dalších krocích visela místo mračna v tváři dvě bílá vypouklá bělma. Při dalším a dalším kroku, těsně předtím, než mě obličeje minuly, se bělma slila v jedno.
Držela jsem se konců silnic, kde se drželo světlo. Oblaka, chuchvalce zmačkaných šatů. Otálela jsem s návratem… ale v nehybném světle záleželo na chůzi, musela jsem jít rychleji. Postranní ulice na noc nečekaly. Balily si kufry.
(úryvek z knihy Herty Müllerové Srdce bestie)


Čtvrt století jsem žil v komunismu. Dlouho mi chyběl trefný název doby, ve které se nacházím teď. Už ho asi mám:
http://www.blisty.cz/art/60743.html


Povídání s Erwinem Hellerem o zrychlování světa, o umění odpočinku, o tom jak sami sebe vykořisťujeme a že nicnedělání je zatraceně těžká práce,najdete v Respektu č. 26/27 na str.48-53.


Doporučuji k přečtení čtrnáctideník A2 č.10. Najdete v něm tentokrát vynikající text z pera Jana Sterna s názvem Pocit stísněnosti v posteli. Nevídané souvislosti předkládá tento mistr psychoanalýzy i slova.


Tíha mateřštiny. Tak se jmenuje text Jana Sterna na stránkách týdeníku A2, č.26.Taky mu vyšla nová knížka ( Mystika západu). Už ji mám a čtu. Je moc dobrá.


Respekt č.41 se vydařil! Rozhovor s filozofem Konradem Liessmannem, potažmo povídání s "fotografem mrtvých" Joelem-Peterem Witkinem o odvaze, smrti a hledání krásy, a taky text o Vargasu Llosovi, čerstvém nositeli Nobelovy ceny za literaturu.


" Reklamní agenti to nezachrání". Tak se jmenuje rozhovor A.Plavcové s prof. Kamilem Wichterlem. O jeho geniálním otci, o tom, že když Edison vynalezl žárovku byla tato už 25 let patentovaná, o tom, že matematika je ve skutečnosti nesmyslná, a o mnohém dalším. Vyjimečný chlap. Viz příloha LN č. 47, str.6-13.


Říkal mi kdysi jeden věhlasný místní muzikant : " Stejně jednou skončíš u Gabriela ! ". Stalo se. A já ho poslouchám když je mi dobře, i když třeba není.

P.Gabriel

Tyto stránky si zatím zobrazilo 1920980 návštěvníků.

Přihlášení

valid xhtml 1.0 strict - css - php
Matyáš Havel, 2008

O brodech a vibracích ( úvahy o čtení I.)

xx

...

xx

...

xx

...

xx

...

xx

...

xx

...

xx

...

xx

..

xx

..

xx

....

xxx

...

Sedím s notebookem v kruhové dřevěné restauraci těsně pod velkou sjezdovkou v Černém Dole. Vedle myši stojí už hodně dlouho vychladlý rozsrkaný svařák. Po očku vnímám bohatě zabělený kopec, po kterém se v pravidelných monotónních intervalech řítí dolů Tadeáš, kolem mě cvakají ploché podrážky lyžáků do směsky polštiny a němčiny. Nafialovělé tváře se divoce lesknou a gulášovka všude kolem ostře čpí stejně jako včera. A stejně jako předchozí den se pokouším dostat do psaní.
Dojde mi, že samotný proces problém není. Potřebuju se ale nějak dostrkat do jiné existence. Tak jak to správně kdysi řekla Ingeborg Bachmannová, která jako mnozí další zkoušela propsat se mimo řeč. To ona trefně konstatovala, že „…hodina, jako je tato, nemá absolutně nic společného s žádnou z mých ostatních hodin, vedu jinou existenci, mohu takhle existovat jen když píšu, jsem někdo jiný, když nepíšu… je to zvláštní vydělený způsob existence, asociální, osamělý, proklatý…“.
„Víla se do tebe musí znovu a znovu zakoukávat, když tě čte, odhaluje tvoje prohlubně a tunely, které normálně nejsou viditelné. Spíš teda slyšitelné,“ pravil mi jednou s úsměvem No Peťa.
„ Ono totiž, kdybych některou ze svých psaných vět pronesl s vážnou tváří třeba v hospodě, pravděpodobně byste mě nechali ústavně vyšetřit,“ smál jsem se tehdy.


Hlavou mi letí R. Barthes a jeho Rozkoš z textu. Ingeborg B. byla stejně jako Wittgenstein přesvědčena, že většina filozofických problémů pochází z mylně pochopené logiky jazyka. Ten by se měl zakládat jen na empiricky ověřitelných větách a jejich logickém spojování. Potíž spočívá v tom, že i kdyby taková řeč byla možná, o těch nejpodstatnějších věcech lidského života nejspíš nebude mnoho řečeno. Oblasti jako etika, estetika, nebo morálka nejsou empiricky odvoditelné a stojí mimo logos. Wittgenstein říká, že smysl světa musí spočívat vně něj.
Právě hra vyslovitelného a nevyslovitelného je na scéně při čtení, ale i při psaní (ostatně se domnívám, že každá z těchto aktivit má na svém ocasu jako neoddělitelný přívěšek tu druhou, byť třeba fiktivní). Nevyslovitelné dle mého existuje. Otevírají se tím dveře umění a třeba i mystice. O spoustě věcí nejde mluvit, ale jde o nich psát. O řadě věcí ale nejde dost dobře ani psát. Přesto se jim text může přiblížit v podobě lehkého otření se, nebo odrazového můstku k dosud necitelným vibracím. Text může být i ozvěnou mlčení, napsala Ingeborg. Pak zemřela na popáleniny v jedné římské nemocnici. Bylo mi deset. Její přátelé se domnívají, že na její smrti nesla spíš vinu úzkost a závislost na lécích a lihu.


Pravá literatura zve čtenáře do prostoru, v němž dílo teprve musí vzniknout a není dodáváno v podobě hotového produktu okamžité konzumace. To v řadě rozhovorů tvrdí i Herta Müllerová. Stále ještě podceňovaná nobelistka tím prakticky oživuje dávnou myšlenku Maurice Blanchota, popisujícího dílo jako „událost, která se uskutečňuje tehdy, když je dílo intimitou někoho, kdo ho píše, a někoho, kdo ho čte.“ Na Blanchota mě upozornila nedávno Jana. Krom jiného definoval Kafkův pohyb na samotné hranici psaní a i on potvrzuje v řadě úvah, že tvorba textu je existenciálně velmi osamělá činnost.


Najednou mě vyruší hlasitá hádka od vedlejšího stolu. Muž má narezlé řídké vousy slepené zmrzlým sněhem, který trčí do vzduchu nad stolem v podobě drobných matných kuliček. Jakoby plival rtuť. Ty perličky se teď díky trhavým pohybům jeho brady houpou jak ozdoby na vánočním stromku. Ona trčí očima v čaji a prudce dýchá, až se jí černé šle napínají na prsou. Stejně důrazně vytlačuje vpřed černě pomalované okraje svých očnic.

„Ubožáku!“ zaslechnu a zastydím se. Za ni, za něj, za nás tři.

Tak ubožák? Najednou v tom muži naproti vidí svoji vlastní postprodukci jeho postavy. Která jí pro tuto chvíli přinesla malou falešnou slast v podobě jakéhosi nehmatatelného úlovku. Tedy imaginární převahy. A podle zákona sebeomluvy, nejplatnějšího ze všech lidských kódů, mu hrubě vyčte vlastní neanalytické vnímání, plné hladu po analitě (nebo ne, pane Sterne? – četl jsem mimochodem pozorně váš text v A2 o nás minulostních lidech. Kteří bezpečně a úlevně budují vše na základě prošlého a uplynulého. Co lze uchopit a bez problému pojmenovat, aniž bychom museli mít vinu či odpovědnost. To se to pak buduje budoucnost, když našimi třemi vteřinami vnímanou současnost celý život v podstatě vynecháváme). Zkrátka se věc uzavře tak, že se onen člověk změnil. Alespoň pro ni. Většinou tomu tak ale není. Většinou prostě jenom odhazujeme někam do ztracena vlastní vybledlou iluzi. Kterou bystře a úlevně přejmenujeme na zklamání.
Ale jak jinak vyrazit do dalších předem vyhraných bitev za své já?
Všechny potřebné výrazy a významy na této cestě se jaksi automaticky generují a doplňují.


Onen pár (snad by bylo lepší napsat – ti dva) mě vrací zpátky od monitoru pod sjezdovku. Oknem pozoruju jednotlivé jezdce. Někteří přibzučí tak rychle, že se na chvíli mění v podivné vesmírné klubko plné barevných značkových chapadel, krev se jim samou křečí v siločárách gravitace a sněžného letu vaří, probublává kombinézou jako kýmsi roztřepaná desítka pěnící ze sklenice. Jiní přijíždějí pomalu a ztuhle, skoro jakoby nechtěli potrhat tu rudou želatinu, ze které je teď umíchána jejich celá vnitřní cirkulace.

Tlupa teenagerů vtrhne do restaurace a mě definitivně vrací do prvního existenčního plánu. Tak to nějak sleduju.
Kouřové signály na ploše první signální. Ve dvanácti lidech to asi ani jinak nejde, napadá mě. Slyším jednoduchá hesla, která nejsou ničím jiným, než barevně označenými klíči k těm dalším. Head line bez náplně a nutriční hodnoty. Emoční klid všem přítomným navozuje rovnice, že nic neznamená naštěstí taky nic.
Všichni posedávají na tribuně, kde užívané slogany jsou věčné a trvalé. Placaté.
Co ale pracuje na plné obrátky jsou střílny jejich duhovek. Točí se a víří v různých směrech a horizontálách, na vteřinu postojí v nějakém tom průsečíku, aby šikovně a v pravý čas švenkly jinam. A pak ještě vůně, pohyby ramen a odhalované zuby ve smíchu. Ona pradávná vzájemná kontrola příslušníků zvířecí tlupy v jakémkoliv teráriu či výběhu.
Vzpomenu si náhle na hříčku s přečtením zkomoleného textu.
Lidský mozek nečte celé slovo, jen jeho začátek a konec a stejně se to má nejspíš i s větami, které slyšíme jen jako jejich proudy a křivky. A to ještě jen potud, pokud plynou námi předpokládaným směrem. Teď tady nad dřevenými stoly, lepkavými od zasychajícího grogu, poskakují slova vzduchem. Jako bubliny, některé už tolikrát použité a obroušené, že už téměř nic nenesou. Jen je slyšet to jejich tiché prasknutí na cestě k někomu, kdo už je vnímá jen jako další dodávku do svého vnitřního sklepa, který je jich beztak dávno plný.
Ale brody jsou sjízdné. Můžeme se přes ně dostat na břehy ostatních a voda končí někde pod kolenem.

Ze samého čtení, při kterém napůl zkouším zjistit, jak to ti lidé vlastně napsali, mám večer přeplněnou hlavu. Jednou ti pukne, říkává víla. Je v té mé lební dutině najednou opravdu těsno a těžko. Všechna pochytaná slova, písmena a věty se tam mačkají, aniž by se ale dotýkaly, začínají se radit a pak i řadit do bojechtivých čet, hádajícího se seřadiště dle hodností a frček. Jak na nějakém rozpáleném betonovém appelplatzu sběrného tábora.
V těch přelouskaných odstavcích ale v téhle chvíli zahlédnu najednou pozorné oči. Nezúčastněně a velmi přísně měří mou skutečnou velikost, jejíž rozměry jsou třeba u četby Andronikové skutečně velmi nevýrazné.
Já ale musím číst, protože tak zaháním vcelku úspěšně svého soukromého sebebůžka, který v případě vynechávky vnější kontroly okamžitě začne používat zvětšení mého obrazu tzv. rybím okem.


Češu si cop a byl jsem si pro brýle. Jinými slovy – stárnu. Stárnutí mi ale taky přináší druhé plány. Už dávno neprojíždím zatáčky smykem. Jedu jimi pomalu, nebo si je nejdřív pěšky projdu a prohlédnu si je. Hezky z obou stran. Každá točka má svůj plán. První a druhý, leckdy i třetí. Na něj ale dochází až po mnoha letech. Začínající stáří se tváří jako hledač jakýchkoliv plánů, krom prvních, tedy alespoň to moje. Nebo se jedná o bohapustou opatrnost a vyděšené vypnutí tachometru? Nevím a ani nechci vědět.


Po večerech tady prokládám barevnými záložkami hubenou knížku se zvláštním názvem. Slavoj český a spol. se jmenuje. Už nevím, kde jsem na ni narazil. Spíš to je tak, že některé knihy do mě drcnou samy, přitáhnou odněkud nečekaně jak lososi, až když je jejich čas. Málokdo asi zná podivné postavy české publicistiky, jejichž jména zní Slavoj Český a JUDr. Bedřich Břich. První články jsem zaregistroval už dřív v internetové revue Vulgo. Ty texty byly kritické, štiplavé, plné postřehů a břitkého pojmenovávání českého pokrytectví, nadutosti a hlouposti. Ze těmi eseji stojí filosof Zdeněk Vašíček, světově uznávány teoretik archeologie, to tedy mimo jiné.

Jeho stránky jsou plné ryzosti, která z nich dělá břitvy, když na jejich ostří končí nemilosrdně všechno, co má problematickou cenu a co nám dělá z života nekonečný běh po bezduchém oválu. Vibrují.


TELINA – DO DUŠE OKNO (Zd.Vašíček)

Představa vězně, který se pokouší otevřít špehýrku, aby mohl být pozorován, nás děsí. Chová se proto tak, aby byl viděn.
Televizní obrazovka není skutečně nic jiného než špehýrka, jakési virtuální okno. Naivně se domníváme, že dívajíce se, viděni nejsme. Omyl. Ve skutečnosti je divák neustále kontrolován, poměřován, jeho stav a reakce se průběžně vyhodnocují – stejně jako v lágru či lazaretu. Kdesi v hloubi naší divácké duše v to dokonce doufáme.
To, co ve své určující části televize předvádí, není nic jiného než jistá verze té nejzákladnější komunikace. Lidé se navzájem sdružují, především svými hovory, povídáním. Já jsem řekl, on mi řekl, jedna paní povídala, příběhy, anekdoty, repliky, krátké dialogy, maličké komentáře, poznámky, rčení. Právě takto vystupuje člověk ze své samoty a připodobňuje se ostatním. Včleňuje se do onoho malého světa, kde každý je tím, co se o něm povídá a o čem on vypráví. Lidé se připodobňují vyprávění, vyprávějí SE. Podávají si ruce a slova. Navíc si svěřují, uvolněni hormony nebo alkoholem, svá hlubinná fantasmata. Suše řečeno, není to nic jiného než velmi produktivní způsob nastolování společenské jednoty, a to na podkladě konsensu vskutku základního. Sociologové mluví o „socializaci“ či „humanizaci“.
Hovory lidí nejsou však zdaleka tak beztvaré a bezobsažné, jak by se mohlo zdát. Mají svou kostru, schémata, pravidla, stejně jako například pohádky. Ty už jsou důkladně prozkoumány, avšak uspokojivou teorii povídání doposud nemáme. Bohužel, Carl G. Jung sedával ve své věži a do hospod nechodil. Psychologové leccos vědí, ale nepovědí – profesionální tajemství. Byli to oni, kdo pomáhali snovat Angeliku, a byli za to jistě dobře placeni. Na dialogy přirozeně nestačí, ty jsou často zadávány hovorným penzistkám.
Nicméně leccos tušíme. Třeba tisíce figurek, objektů vyprávění, by se daly jistě převést na několik základních typů, stejně jako v komedii dell´arte. Tak je zcela možné, že se Claudia Schifferová ukáže jen jako jedna z variant Sekorovy Berušky, včetně těch krovek. Co navíc, soubor těchto typů by tvořil dobře vyvážené universum, které by bylo komplementární (tak jako zlý a hodný policajt) i výběrové – mimo ně už jiní hrdinové nejsou, a ani být nemohou. Jako olympští bohové… Obdobně to platí o osnovách a formách – vykládání, povídání, tlachání. Jistě, to co se až doposud podávalo jen z úst do úst, musí mít formu, personáž a pojetí celku vskutku jednoduché.
Zpráva o tomto prostředí je chápána výlučně jako obměna starého, malé vybočení z toho, co je důvěrně známo – jiných zpráv zde ani není. Kolektivnímu tlachání nezbývá proto než respektovat úroveň nejnižší, základní úroveň lidského rodu – lidstvu je každý jednotlivec nutně nadřazen. Úroveň, která je a musí být základem dorozumění všech. Proto se také u televize všichni sejdeme, byť každý sám. Je pro všechny.
„Vysoké“, „jedinečné“, „sakrální“ si nalezlo své medium v literatuře. „Nízké“, „banální“, „pozemské“ bylo dlouho předáváno jen v rozhovorech. Pak ale moderní technověda stvořila televizi. Médium komunikace povídáním konečně nalezeno! Buďme jen vděčni televizním zřízencům, kteří od té doby vytrvale kutají duši diváka, aby objevovali to, co je nám tak společné, že si to ani nechceme přiznat.
Po počátečním nudném zaváhání našlo si nové medium svou parketu – jednoduchý svět tlachání a komentářů s hrdiny mu odpovídajícími. S úspěchem – film jako film zlikvidován, hudba zklipována, intelektuálové a politici odkryti jako šašci. Zpravodajství díky neúprosným zákonům žánru předěláno na jakýsi do sebe uzavřený, stále se opakující komiks. Obdobné akčním filmům – události a příběhy se obměňují jen nepatrně, snad jen ta jména, kolorit a hlasatelky. Svět toho, co se nepodává (a nepoddává), co je neviděno, nesděleno, nekomentováno, ten už jaksi není. Toť vše, a tak to i být má – v jednotě je síla.
Nakonec se televize dočkala svého triumfu – sama se stala námětem konverzace na ulici, v práci, rodině, hospodě. Kruh se uzavřel. Jednoduchý svět je divákovi doslova vtlučen do hlavy, podle jeho gusta a po zásluze.
Televize je zkrátka nezastupitelná a věčná, stejně jako povídání. Zlobit se na ni nesmíme, jiná ani být nemůže.
A taky proč

(Z knihy esejů Slavoj Český a spol., nakl. Plus 2010)


Petr Š. Můj objev roku (lidský zdroj by asi řeklo nějaké pitomé politické monstrum, které umí už jenom vyplivovat floskule). Potkali jsme se tak, že jsme se na nemocničních chodbách nejdřív roky míjeli (podobnost s vílou je zřejmě nenáhodná), abych pak náhodou zjistil, že byl na Islandu. Ještě před tím, než jsem tam odletěl já. Jeho rady jsem tam mnohdy využil a posléze i jeho ruce. To díky jemu se dnes v autě při couvání můžu otočit.
Ležím na jeho rehabilitačním stole od té doby každý týden, obličej vražený do bílé plachty a huhňám o tom, co čtu. Mluvíme taky o jeho docentuře, o antropologii, anatomii, kineziologii a filozofii. Petr je multičlověk. Tyhle jedince dlouhodobě sbírám a navlékám si je jak korále na soukromý růženec, který pak požmoulávám mezi prsty ve svých nočních prolukách při obranných motlitbách proti všudypřítomné plytkosti. To on mi půjčil knížku Tomáše Sedláčka Ekonomie dobra a zla. Je to radost číst. Chytrý a vzdělaný kluk, který suché téma pojal jako dobrodružnou výpravu, až někam k eposu o Gilgamešovi, dávným mýtům a hlubokým ponorům do různých dimenzí filozofie, religionistiky a psychologie. Taky multičlověk. Jeho hranice zvědavosti jsou pořád hodně daleko za mým obzorem. Doslova hltám jeho hlubinný rozbor zla a dobra jako takového. Nevnímá je jako kategorie, spíš jako docela nepřehledné monády. Dobře ví, že zákony života a vesmíru jsou věcné a studené jako černý mramor, že ke své drtivé existenci nepotřebují morální principy, které jim přisuzujeme my, aby se to občas zalesklo a aby to mělo různé chutě. Mramor žádné chutě ani mravní principy jaksi nemá. Souhlasím s tím, jak Sedláček vnímá Tomáše Akvinského, který mimo jiné říká, že zlo samo o sobě neexistuje a že „ve věcech jsou mnohá dobra, jež by tam neměla místa, kdyby nebylo zla.“


Tak nám umřel Gary Moore. Onen muž, který udělal z kytary kus sebe (nebo skrz něj zvětšila kytara své tělo?) a tudíž hrál jako Gary Moore a nikdo jiný. Pozdě večer si pouštím jako soukromé requiem a na jeho počest kousky Phila Keaggyho. Garyho „bratr“ taky žijící na nijak nepřelidněném ostrově geniálních kytaristů.


Před pár dny jsem to rozebíral s klukem, kterému kytara sice padne do ruky jako ulitá, ale už s ní nějak víc nesroste.
„Je to v barvě tónu, ti říkám,“ vztekle zapaluje dvě camelky najednou.
„Je to v hlavě.“
„No tak tam je snad asi úplně všechno, ne?“
„Jo, i ten tvůj pitomej divnovztah, kterej držíš jako že jo a přitom jako že ne.“
„Tys to tak taky měl, přece!“
„Ano. Vážným nemocem se člověk zkrátka nevyhne.“
To už se ale oba smějeme a ukazujeme na sebe jako kdysi hlavněmi ukazováků. Po chvíli zvážní a mluví o tom, jak to má doma.
„Myslím, že ze všech možností ta nejhorší pro mě je zůstat tam,“ řekne jiným hlasem, jako když vytáhnete další dřevěný čudlík na kostelních varhanách. Tedy rejstřík. Rozezní se ty bachraté píšťaly na bocích chrámu. Vážné věci se říkají o oktávu níž.
„Myslím, že je pro tebe ještě jedna možnost - stejně špatná,“ taky najednou automaticky prohloubím hlas, všimnu si toho, a na chvíli si připadnu jak maminka krmící své dítě a kroutící pusou přesně podle jeho přežvykujících rtů.
„A jaká, prosím tě?“
„Jít pryč,“ kousnu ho prudce a vytáhnu mu z krabičky s velbloudem taky jednu.



Po dlouhé době jsem potkal spolužačku. Dnes pragmatická a všemi těmi soudními příběhy zduřelá advokátka, břicho se jí vlévá doprostřed drahého kostýmu zcela okázale. Zírám na ni a zkouším nemyslet na staré fotky. Jakoby se za tou žilkovanou kůží jejího obličeje strnule na svět díval nějaký radar z tvrdého kovu, věcně se natáčející potřebným směrem dlouhé roky stejně naprogramovanými písty krčních obratlů, které jsou v tuto chvíli pouze tupým strojem. Nebo naopak, jakoby ta bytost vtlačila nos a táhlé oblouky lícních kostí do jakéhosi napnutého prostěradla, za které nevidíme, jen o to víc tušíme. Je to ten typ, který trpí představou, že je to vždycky on, kdo rozdává karty. Přitom ji jenom vypadávala jedna za druhou z dlaně, ona si přečetla barvy a čísla, aby vzápětí pochvalně oznámila, že právě tuhle figuru chtěla a že tak nějak pořád drží bank. Člověk bez dužiny.

Mívala drápy. Ale nikdy o nich nemluvila.
Teď všem kolem ukazuje huňaté rukavice, jakési kuchyňské chňapky, a snaží se jimi něco naškrábat na skla kolem.
Vrčí při tom tak, že je jasné, že pod těmi palčáky se skrývají nanejvýš okousané, špatně nalakované nehty.

Jeden den, ještě před odjezdem, jsem měl na stole čtyři oběšené za sebou. Takže zhroucení cen přímo skupinové. Cenovky se někdy po domnělých prohrách natolik drasticky změní, že už se některým nechce platit. Možná tolik toužíme po tom hloupě jednoduchém pohazování drobnými, platidlem, které nás spolehlivě dovede k brodu, který snadno přejdeme, a v kterém všechno teče tak nějak dobře.

Myslím na kategorie dobra a zla, zase pod vlivem Sedláčka. Jde o vnitřní regulativ. Nic takového neexistuje. Válka se nevede mezi dobrem a zlem, ale mezi pojmy, které jsme k jejich obrazu vytvořili. Spor se vede mezi cedulkami. Jde vlastně jen o to netížit sebe ani ostatní ani dobrem, ani zlem, protože všechno se jenom děje a vůbec nepotřebuje naše pojmenování. Na rozdíl od nás. Bez dualit a opozit bychom zřejmě zemřeli (ostatně nikdo neví, zda v těchto kategoriích je smrt „dobrá“ nebo „zlá“).


I proto píšeme, protože se snažíme vbrousit se něčím, co je nad napsaným, do nenapsatelného, nevyslovitelného a nejspíš o to víc reálného.


Naše paměť je ustrojena tak, aby špatné vzpomínky vyhladila doběla, případně alespoň vše ovázala hebkou stuhou. Vzpomínkový optimismus se tomu říká. A pak máme ještě jeden přípravek. Průtokový optimismus v hodnocení sebe sama. Rozhodčí na našich „kluzištích“ a ledových plochách spolehlivě zvedají šestky. Nám se pak nádherně krouží, když jsme si je sami nadelegovali a jiné vyhnali. Navíc hned vzápětí přestaneme mít potuchy o tom, že by ještě vůbec nějací měli někde být. Naučili jsme se plácat po vlastním rameni svou rukou, kterou ale bez problémů označujeme pro tu chvilku za cizí

Jednou večer pustím knoflíkem televizor. Obraz vletí do pokoje jak hysterka s rozevlátými barvenými vlasy a hned začne řvát. Tenhle televizní kanál mi připadal, jakoby studio obsadila parta výtvarně nadaných psychopatů s výrazně rozvinutým anetickým syndromem. Po pěti minutách je ta blbá divoška zase v temné kleci a po otevření okna a dopadu pár vloček na parapet v mihotavém světle bílé planety na obzoru vzniknou vibrace třetího druhu. Ještě pozdě v noci vyrážím s Čendou ven. Na louce nad vsí čichá můj pes ke stopám ve sněhu. Chvíli postojím a pak jdu vedle nich. „Aby byly dvoje …,“ zpíval o tomtéž Pavel Dobeš a já teď a tady opět ucítím třpytky jakési velebnosti, které ve svých epických opusech tu a tam odhazoval za sebe jakoby nic.
Sníh křupe pod nohama i pod tlapama a já jsi vzpomenu na No Peťu.
Před pár dny mu Bůh, nebo někdo takový, zle zahrozil vztyčeným ukazovákem.
Poprvé v životě Petr v odpovědi nezvedl prostředník, ale raději tiše schoval ruce mezi hromadu hadiček na nemocniční posteli. Mám ho rád a po bodu zlomu to bude nejspíš ještě sytější. Zralejší.

„Slepec duhu neuvidí.“
„Myslí si ale, že si ji umí dokonale představit.“
„Je to jen slovo.“
„Každý pracuje s tím, co má k dispozici.“
„Bůh po nás nechce víc, než nám dal k dispozici.“
„Korán.“
(dlouho jsem u svého psychouše nebyl, přesto mi z našich sezení občas něco naprší do paměti)

A tak si, teď už úmyslně, vybavím jednu naši debatu ve velké místnosti určené k arteterapii, která hučela ozvěnou a dávala slovům jakési filmové zabarvení a náznak patosu.

„Nejde jen o to, že je nám předestíráno, co si myslet. Jde hlavně a především o to, že daleko nenápadněji je nám vštěpováno, jak to máme dělat.“
„Klasik pravil – měl by ses bát lidí, kteří nečtou.“
„Mnoho jich odložilo knížky někdy po střední. Odložili výrobu otázek. Pak, krátce po třicítce, tiše položili život, aby tady ještě desítky let byli hlasitě přítomni.“
„Svět a jeho pohyby jsou v našich hlavách jednoduché strategie, fungující na jediném principu, tj. – vše začíná existovat ve chvíli, kdy mi to začne dávat smysl. Tedy hned po zobrazení.“
„Nejsi ty něco mezi samozvaným životním kritikem a voyeurem (což je často totéž), který si nad tím, čím veřejně pohrdá, honí za rohem myšpulína? Co brčkem načtených věcí usilovně míchá uslintanou břečku mindráků, kterou následně vydá za názor? Písemný únik šťáv z do sebe zamilované žlázy, kterou někdy umí být mozek?“
„Na tom možná něco je!“ řeknu překvapeně.
„Jenom tě zkouším. Došel jsi daleko, bejku,“ vydechne o oktávu níž spokojený terapeut.
„Takhle mě oslovil Arnošt Lustig.“
„Dobře, měním to na vole.“


Noc je nocí jenom tak trochu. Stíny šlehají jen formálně a neutrálně, jak ve zchudlém černém divadle a pot se dere ven jen nanokuličkách. Je to ta chvíle, ve kterých mi nechá svět otevřít bichli vlastní anatomie. Usednu do svého hrudníku, opřu se o páteř a tlačím žebra dopředu a tím i do plného nádechu. Pěkně zašitý ve svém vlastním zákulisí. Kde bych si měl nejspíš opakovat texty, ale nečiním to, spíš si jenom smývám divadelní šminky z ksichtu. Existuje jedna zásadní otázka: Je tento vesmír přátelský? Takhle se zeptal A. Einstein. Mohl, protože celý život pracoval s událostmi, kterým nelze dát žádný přívlastek. Prostor, čas, světlo a rychlost. Navíc jednu z nich zpochybnil.
Neumím fyziku, ale co vím, že náš čas nám není dán. Máme ho jen kvůli přežití. Na úsečce. Potřebujeme ji, aniž bychom tušili, že jsme kterýmkoliv z bodů jakékoliv úsečky či přímky všeho kolem.

Jsou jenom a jenom pojmy. Které stavíme jak podnapilí trenéři na fotbalový stadion proti sobě a nutíme je dávat góly. Štveme je proti sobě. A máme tu čutanou za pravou.


Pak čtu znovu Vašíčka a Nebe nemá dno a Bělohradského a Wittgensteina. A Claptona, Kunderu, Pynchona a Durrella. Odpočívám s řehotem u divouse Křesadla. Do toho všeho hraje Keagy. Zase cítím,že existují lidé, kteří jsou množinou sami o sobě. Samostatným kruhem, který se těch ostatních v podstatě nedotýká. Většina ostatních pak odžívá svoje pole naopak v průniku množin všech a všeho kolem. Často v malých prostorových patvarech, ve kterých o co hůř se vidí, o to víc a lépe se vyrábí nenávist. Už dlouho nemám ve svém kruhu na tuhle aktivitu dost geometrie. Androniková píše moc dobře, protože má z čeho. Vyrazila se svojí rakovinou do Peru a do Nevady a hlavně do sebe. Tedy na dlouhé cesty. Zaplaťpánbu ji napadlo o tom napsat.

Den se najednou srovnal do různě velkých kostek, krychlí z řídké hmoty, nebo skoro rosolu. Vzpomenu si bůhví proč na Balabána. Chodil po Ostravě a hledal meziprostory, se smetišti, seschlým roštím a rezavými železy. V těchhle místech cosi nacházel. Dnes už vím, že to důležité je právě na těchhle přechodnících mezi osvětlenými náměstími. V jedné jeho povídce je Hanina… a taky úvaha, že jestli existují andělé, tak se nepoznají podle křídel, ale podle toho, že dokážou vyslovit dobrou oznamovací větu.


Počmárané papírky vytahuju po třech dnech z kapes a rozprostřu si je po peřině. Nějak se k sobě nemají, ale nechci je vyhazovat. Slouží mi jako Stalker. Dovedou mě do teď už potemnělé krajiny okamžiku, který dávno odplynul a já si v něm jen něco načmáral propiskou. Vrátí mi ho.

Někdy je dobré před touhou po změně dát přednost dokonalému popisu své momentální situace.

O někoho se můžeš prostě rozbít. Jsme různých tvrdostí a hladkosti povrchu

Celine a Joyce, stejně jako Musil. Kdysi Topol. Píšou jako rošťák, co nechá slova rozutéct, aby vlastní nebo okolní zkušenost znejistila. Jako táta, co pustí nezvedené kluky na jakousi strnulou párty dobře oblečených lidí. Nebo jak napsala Hilary Mantelová – ta nejkrásnější věc na psaní je v tom, že začnete ráno v určitém bodě a večer můžete být naprosto kdekoliv.

Je lepší nechat spoustu názorů a vlivů stranou. Úplně stačí, že oblbuju sám sebe. Ostatně tak zní motto Zd.Vašíčka – oblbuj sám sebe.

Čas je možná jen naše dětinské odpočítávání při průchodu prostorem. Jako když skáčeme „panáka“. Prostor se pak může uřehtat těm našim stále dokola natahovaným pendlovkám.


Ono totiž nemá valnou cenu nějak víc vyhodnocovat minulost. Stejně ji nakonec vždycky povalíme na kavalec jak opilou kurvu. Děláme to ovšem s daleko větší chutí, než se současností. Ta se navíc může ještě nějak bránit. Minulost je jen soubor dat, jejichž soupis je možné dělat. Má možná smysl je i evidovat. Nic víc, zkrátka nenechat svého vlastního sedmilháře udělat tu sebevyviňující piruetku.


Papíry nakonec zmuchlám a tu velkou bílou kouli hážu Čendovi k nohám na hraní


V hlavě mi náhle ožije starodávná chvilka u stolku v Malostranské Besedě. Už je to dlouho a mně se nějak nechce do interpunkce, která by to zbytečně moc přibližovala. Nechám to tak:

-Co proti mně máš? Ty mě prostě nerespektuješ.
Ale akceptuju tě.
Já chci respekt!
Na respekt je toho, co jsi, ale především co nejsi, pro mě jaksi málo.
A na čem to jako záleží?
Jak mě inspiruješ, jak jsi pracovala na svém zrání a dovzdělání. Čím narušíš to „Vašíčkovo“ tlachání, které by se tady nejspíš navždy rozprostřelo?
Nestojím o tebe.
Už chodím jinudy-


A pak přišel další spolustolovník:

- Co z toho všeho jako máš?
Technokratické prostředí je snadno spočitatelné. Tahle snadná spočitatelnost všeho se začíná prosazovat jako sama podstata životního stylu.
Odmítáš teď věci a lidi, které jsi měl rád?
Abys něco ze svého života mohl definitivně vykopnout, dát tomu co proto, a třeba tomu i zakroutit krkem, musíš to nejdřív přijmout k návštěvě, obejmout a říct – pocem. A pak teprve to utratit jak přebytečné a hlavně nechtěné štěně -


Ti lidé už jsou dávno pryč.
Tedy alespoň v tom mém.


A tak celý týden tahám notebook po horách a po hospodách. Píšu. Vedu jinou existenci. Nešetřím slovy v krajinách, které často nevypadají nijak, ale pak se uvolí pootevřít okno a nechat se v nich porozhlédnout. Či spíš ty mými prsty vyklepané věty vytvoří hladinu, ve které se ten či onen svět odráží a skoro lascivně leskne.


Ve čtvrtek za námi na hory přijela máma Tadeáše a posléze i Famfrlína. Jezdí spolu po kopci a bývalá žena se u víly přiučuje. Táda taky. Všichni se smějí.
Moje máma mi do telefonu řekla, že to je zázrak.
Nepleť sem biblické axiomy, bohatě postačí inteligence, v tomto případě vynásobená třemi, řekl jsem jí, ale teď a tady mě ovíjí pevně sevřená spirála čisté spokojenosti. Mám kolem sebe jenom lidi, které mám rád.


Chystám se zpátky a domů a promítám si v hlavě obrázky staré více než týden:
zděné a betonové barrandovské kostky se tvářily úhledně a nerozházeně. Vnucovaly mi pocit jakéhosi záměru. Náhody jsou prskavky za hranicemi logiky – ujelo mi pár neuronů v nepatřičném filozofování. Zřejmě teď nad ránem nejdu po mrazem zpráskaném asfaltu náhodou. Jdu si pro čerstvost, kterou nemůžu najít než v sobě.Často aniž bych vytáhl paty ze svého hnízda. Přesto je teď vytáhnu. Pořádně se nadechnout na horách, v místě, které je mou součástí, jsme srostlí jako býval Gary Moore se svým gibsonem.
Roztál sníh a věci venku se tvářily větší než jsou. Mám klid ve svých tekutinách i pevnějších hrudkách buněk. Mezi nimi jsou jen útlé vazké potoky, ve kterých ještě pořád plandají dlouhé traviny včerejšího vína.

A tak jsem odjel a teď se budu vracet.
Vrátil jsem se do Prahy a takřka přímo do filmu. Nechtěl jsem si nechat ujít nový výrobek Mistra Alejandro Gonzáleze Iñárritu. Biutiful je skvostný film. Javier Bardem dorostl dle mého do úctyhodné funkce hereckého předavače starých pravd. Cítíte pot a smrt z plátna tak, jakoby se film promítal někde těsně nad vaší bránicí. Promítací plátno slouží režisérovi stejně jako všem těm šéfům od malování. Bere mi to zbytek dechu, jehož valnou část jsem nechal ve sněhu Krkonoš.


Když píšu, snažím se v podstatě cosi zahlédnout.
Nejspíš něco, co je ve mně
pořád nepřečtené.


Dopsáno jest a vibrace mé druhé existence jsou na nějaký čas opět u ledu.
Zítra ráno se podívám na tu zarostlou tvář v zrcadle
A budu mít snahu se k ní zase nějak přebrodit.



(Černý Důl 14.-20.2.2011)