O brodech a vibracích ( úvahy o čtení I.)
...
...
...
...
...
...
...
..
..
....
...
Sedím s notebookem v kruhové dřevěné restauraci těsně pod velkou sjezdovkou v Černém Dole. Vedle myši stojí už hodně dlouho vychladlý rozsrkaný svařák. Po očku vnímám bohatě zabělený kopec, po kterém se v pravidelných monotónních intervalech řítí dolů Tadeáš, kolem mě cvakají ploché podrážky lyžáků do směsky polštiny a němčiny. Nafialovělé tváře se divoce lesknou a gulášovka všude kolem ostře čpí stejně jako včera. A stejně jako předchozí den se pokouším dostat do psaní.
Dojde mi, že samotný proces problém není. Potřebuju se ale nějak dostrkat do jiné existence. Tak jak to správně kdysi řekla Ingeborg Bachmannová, která jako mnozí další zkoušela propsat se mimo řeč. To ona trefně konstatovala, že „…hodina, jako je tato, nemá absolutně nic společného s žádnou z mých ostatních hodin, vedu jinou existenci, mohu takhle existovat jen když píšu, jsem někdo jiný, když nepíšu… je to zvláštní vydělený způsob existence, asociální, osamělý, proklatý…“.
„Víla se do tebe musí znovu a znovu zakoukávat, když tě čte, odhaluje tvoje prohlubně a tunely, které normálně nejsou viditelné. Spíš teda slyšitelné,“ pravil mi jednou s úsměvem No Peťa.
„ Ono totiž, kdybych některou ze svých psaných vět pronesl s vážnou tváří třeba v hospodě, pravděpodobně byste mě nechali ústavně vyšetřit,“ smál jsem se tehdy.
Hlavou mi letí R. Barthes a jeho Rozkoš z textu. Ingeborg B. byla stejně jako Wittgenstein přesvědčena, že většina filozofických problémů pochází z mylně pochopené logiky jazyka. Ten by se měl zakládat jen na empiricky ověřitelných větách a jejich logickém spojování. Potíž spočívá v tom, že i kdyby taková řeč byla možná, o těch nejpodstatnějších věcech lidského života nejspíš nebude mnoho řečeno. Oblasti jako etika, estetika, nebo morálka nejsou empiricky odvoditelné a stojí mimo logos. Wittgenstein říká, že smysl světa musí spočívat vně něj.
Právě hra vyslovitelného a nevyslovitelného je na scéně při čtení, ale i při psaní (ostatně se domnívám, že každá z těchto aktivit má na svém ocasu jako neoddělitelný přívěšek tu druhou, byť třeba fiktivní). Nevyslovitelné dle mého existuje. Otevírají se tím dveře umění a třeba i mystice. O spoustě věcí nejde mluvit, ale jde o nich psát. O řadě věcí ale nejde dost dobře ani psát. Přesto se jim text může přiblížit v podobě lehkého otření se, nebo odrazového můstku k dosud necitelným vibracím. Text může být i ozvěnou mlčení, napsala Ingeborg. Pak zemřela na popáleniny v jedné římské nemocnici. Bylo mi deset. Její přátelé se domnívají, že na její smrti nesla spíš vinu úzkost a závislost na lécích a lihu.
Pravá literatura zve čtenáře do prostoru, v němž dílo teprve musí vzniknout a není dodáváno v podobě hotového produktu okamžité konzumace. To v řadě rozhovorů tvrdí i Herta Müllerová. Stále ještě podceňovaná nobelistka tím prakticky oživuje dávnou myšlenku Maurice Blanchota, popisujícího dílo jako „událost, která se uskutečňuje tehdy, když je dílo intimitou někoho, kdo ho píše, a někoho, kdo ho čte.“ Na Blanchota mě upozornila nedávno Jana. Krom jiného definoval Kafkův pohyb na samotné hranici psaní a i on potvrzuje v řadě úvah, že tvorba textu je existenciálně velmi osamělá činnost.
Najednou mě vyruší hlasitá hádka od vedlejšího stolu. Muž má narezlé řídké vousy slepené zmrzlým sněhem, který trčí do vzduchu nad stolem v podobě drobných matných kuliček. Jakoby plival rtuť. Ty perličky se teď díky trhavým pohybům jeho brady houpou jak ozdoby na vánočním stromku. Ona trčí očima v čaji a prudce dýchá, až se jí černé šle napínají na prsou. Stejně důrazně vytlačuje vpřed černě pomalované okraje svých očnic.
„Ubožáku!“ zaslechnu a zastydím se. Za ni, za něj, za nás tři.
Tak ubožák? Najednou v tom muži naproti vidí svoji vlastní postprodukci jeho postavy. Která jí pro tuto chvíli přinesla malou falešnou slast v podobě jakéhosi nehmatatelného úlovku. Tedy imaginární převahy. A podle zákona sebeomluvy, nejplatnějšího ze všech lidských kódů, mu hrubě vyčte vlastní neanalytické vnímání, plné hladu po analitě (nebo ne, pane Sterne? – četl jsem mimochodem pozorně váš text v A2 o nás minulostních lidech. Kteří bezpečně a úlevně budují vše na základě prošlého a uplynulého. Co lze uchopit a bez problému pojmenovat, aniž bychom museli mít vinu či odpovědnost. To se to pak buduje budoucnost, když našimi třemi vteřinami vnímanou současnost celý život v podstatě vynecháváme). Zkrátka se věc uzavře tak, že se onen člověk změnil. Alespoň pro ni. Většinou tomu tak ale není. Většinou prostě jenom odhazujeme někam do ztracena vlastní vybledlou iluzi. Kterou bystře a úlevně přejmenujeme na zklamání.
Ale jak jinak vyrazit do dalších předem vyhraných bitev za své já?
Všechny potřebné výrazy a významy na této cestě se jaksi automaticky generují a doplňují.
Onen pár (snad by bylo lepší napsat – ti dva) mě vrací zpátky od monitoru pod sjezdovku. Oknem pozoruju jednotlivé jezdce. Někteří přibzučí tak rychle, že se na chvíli mění v podivné vesmírné klubko plné barevných značkových chapadel, krev se jim samou křečí v siločárách gravitace a sněžného letu vaří, probublává kombinézou jako kýmsi roztřepaná desítka pěnící ze sklenice. Jiní přijíždějí pomalu a ztuhle, skoro jakoby nechtěli potrhat tu rudou želatinu, ze které je teď umíchána jejich celá vnitřní cirkulace.
Tlupa teenagerů vtrhne do restaurace a mě definitivně vrací do prvního existenčního plánu. Tak to nějak sleduju.
Kouřové signály na ploše první signální. Ve dvanácti lidech to asi ani jinak nejde, napadá mě. Slyším jednoduchá hesla, která nejsou ničím jiným, než barevně označenými klíči k těm dalším. Head line bez náplně a nutriční hodnoty. Emoční klid všem přítomným navozuje rovnice, že nic neznamená naštěstí taky nic.
Všichni posedávají na tribuně, kde užívané slogany jsou věčné a trvalé. Placaté.
Co ale pracuje na plné obrátky jsou střílny jejich duhovek. Točí se a víří v různých směrech a horizontálách, na vteřinu postojí v nějakém tom průsečíku, aby šikovně a v pravý čas švenkly jinam. A pak ještě vůně, pohyby ramen a odhalované zuby ve smíchu. Ona pradávná vzájemná kontrola příslušníků zvířecí tlupy v jakémkoliv teráriu či výběhu.
Vzpomenu si náhle na hříčku s přečtením zkomoleného textu.
Lidský mozek nečte celé slovo, jen jeho začátek a konec a stejně se to má nejspíš i s větami, které slyšíme jen jako jejich proudy a křivky. A to ještě jen potud, pokud plynou námi předpokládaným směrem. Teď tady nad dřevenými stoly, lepkavými od zasychajícího grogu, poskakují slova vzduchem. Jako bubliny, některé už tolikrát použité a obroušené, že už téměř nic nenesou. Jen je slyšet to jejich tiché prasknutí na cestě k někomu, kdo už je vnímá jen jako další dodávku do svého vnitřního sklepa, který je jich beztak dávno plný.
Ale brody jsou sjízdné. Můžeme se přes ně dostat na břehy ostatních a voda končí někde pod kolenem.
Ze samého čtení, při kterém napůl zkouším zjistit, jak to ti lidé vlastně napsali, mám večer přeplněnou hlavu. Jednou ti pukne, říkává víla. Je v té mé lební dutině najednou opravdu těsno a těžko. Všechna pochytaná slova, písmena a věty se tam mačkají, aniž by se ale dotýkaly, začínají se radit a pak i řadit do bojechtivých čet, hádajícího se seřadiště dle hodností a frček. Jak na nějakém rozpáleném betonovém appelplatzu sběrného tábora.
V těch přelouskaných odstavcích ale v téhle chvíli zahlédnu najednou pozorné oči. Nezúčastněně a velmi přísně měří mou skutečnou velikost, jejíž rozměry jsou třeba u četby Andronikové skutečně velmi nevýrazné.
Já ale musím číst, protože tak zaháním vcelku úspěšně svého soukromého sebebůžka, který v případě vynechávky vnější kontroly okamžitě začne používat zvětšení mého obrazu tzv. rybím okem.
Češu si cop a byl jsem si pro brýle. Jinými slovy – stárnu. Stárnutí mi ale taky přináší druhé plány. Už dávno neprojíždím zatáčky smykem. Jedu jimi pomalu, nebo si je nejdřív pěšky projdu a prohlédnu si je. Hezky z obou stran. Každá točka má svůj plán. První a druhý, leckdy i třetí. Na něj ale dochází až po mnoha letech. Začínající stáří se tváří jako hledač jakýchkoliv plánů, krom prvních, tedy alespoň to moje. Nebo se jedná o bohapustou opatrnost a vyděšené vypnutí tachometru? Nevím a ani nechci vědět.
Po večerech tady prokládám barevnými záložkami hubenou knížku se zvláštním názvem. Slavoj český a spol. se jmenuje. Už nevím, kde jsem na ni narazil. Spíš to je tak, že některé knihy do mě drcnou samy, přitáhnou odněkud nečekaně jak lososi, až když je jejich čas. Málokdo asi zná podivné postavy české publicistiky, jejichž jména zní Slavoj Český a JUDr. Bedřich Břich. První články jsem zaregistroval už dřív v internetové revue Vulgo. Ty texty byly kritické, štiplavé, plné postřehů a břitkého pojmenovávání českého pokrytectví, nadutosti a hlouposti. Ze těmi eseji stojí filosof Zdeněk Vašíček, světově uznávány teoretik archeologie, to tedy mimo jiné.
Jeho stránky jsou plné ryzosti, která z nich dělá břitvy, když na jejich ostří končí nemilosrdně všechno, co má problematickou cenu a co nám dělá z života nekonečný běh po bezduchém oválu. Vibrují.
TELINA – DO DUŠE OKNO (Zd.Vašíček)
Představa vězně, který se pokouší otevřít špehýrku, aby mohl být pozorován, nás děsí. Chová se proto tak, aby byl viděn.
Televizní obrazovka není skutečně nic jiného než špehýrka, jakési virtuální okno. Naivně se domníváme, že dívajíce se, viděni nejsme. Omyl. Ve skutečnosti je divák neustále kontrolován, poměřován, jeho stav a reakce se průběžně vyhodnocují – stejně jako v lágru či lazaretu. Kdesi v hloubi naší divácké duše v to dokonce doufáme.
To, co ve své určující části televize předvádí, není nic jiného než jistá verze té nejzákladnější komunikace. Lidé se navzájem sdružují, především svými hovory, povídáním. Já jsem řekl, on mi řekl, jedna paní povídala, příběhy, anekdoty, repliky, krátké dialogy, maličké komentáře, poznámky, rčení. Právě takto vystupuje člověk ze své samoty a připodobňuje se ostatním. Včleňuje se do onoho malého světa, kde každý je tím, co se o něm povídá a o čem on vypráví. Lidé se připodobňují vyprávění, vyprávějí SE. Podávají si ruce a slova. Navíc si svěřují, uvolněni hormony nebo alkoholem, svá hlubinná fantasmata. Suše řečeno, není to nic jiného než velmi produktivní způsob nastolování společenské jednoty, a to na podkladě konsensu vskutku základního. Sociologové mluví o „socializaci“ či „humanizaci“.
Hovory lidí nejsou však zdaleka tak beztvaré a bezobsažné, jak by se mohlo zdát. Mají svou kostru, schémata, pravidla, stejně jako například pohádky. Ty už jsou důkladně prozkoumány, avšak uspokojivou teorii povídání doposud nemáme. Bohužel, Carl G. Jung sedával ve své věži a do hospod nechodil. Psychologové leccos vědí, ale nepovědí – profesionální tajemství. Byli to oni, kdo pomáhali snovat Angeliku, a byli za to jistě dobře placeni. Na dialogy přirozeně nestačí, ty jsou často zadávány hovorným penzistkám.
Nicméně leccos tušíme. Třeba tisíce figurek, objektů vyprávění, by se daly jistě převést na několik základních typů, stejně jako v komedii dell´arte. Tak je zcela možné, že se Claudia Schifferová ukáže jen jako jedna z variant Sekorovy Berušky, včetně těch krovek. Co navíc, soubor těchto typů by tvořil dobře vyvážené universum, které by bylo komplementární (tak jako zlý a hodný policajt) i výběrové – mimo ně už jiní hrdinové nejsou, a ani být nemohou. Jako olympští bohové… Obdobně to platí o osnovách a formách – vykládání, povídání, tlachání. Jistě, to co se až doposud podávalo jen z úst do úst, musí mít formu, personáž a pojetí celku vskutku jednoduché.
Zpráva o tomto prostředí je chápána výlučně jako obměna starého, malé vybočení z toho, co je důvěrně známo – jiných zpráv zde ani není. Kolektivnímu tlachání nezbývá proto než respektovat úroveň nejnižší, základní úroveň lidského rodu – lidstvu je každý jednotlivec nutně nadřazen. Úroveň, která je a musí být základem dorozumění všech. Proto se také u televize všichni sejdeme, byť každý sám. Je pro všechny.
„Vysoké“, „jedinečné“, „sakrální“ si nalezlo své medium v literatuře. „Nízké“, „banální“, „pozemské“ bylo dlouho předáváno jen v rozhovorech. Pak ale moderní technověda stvořila televizi. Médium komunikace povídáním konečně nalezeno! Buďme jen vděčni televizním zřízencům, kteří od té doby vytrvale kutají duši diváka, aby objevovali to, co je nám tak společné, že si to ani nechceme přiznat.
Po počátečním nudném zaváhání našlo si nové medium svou parketu – jednoduchý svět tlachání a komentářů s hrdiny mu odpovídajícími. S úspěchem – film jako film zlikvidován, hudba zklipována, intelektuálové a politici odkryti jako šašci. Zpravodajství díky neúprosným zákonům žánru předěláno na jakýsi do sebe uzavřený, stále se opakující komiks. Obdobné akčním filmům – události a příběhy se obměňují jen nepatrně, snad jen ta jména, kolorit a hlasatelky. Svět toho, co se nepodává (a nepoddává), co je neviděno, nesděleno, nekomentováno, ten už jaksi není. Toť vše, a tak to i být má – v jednotě je síla.
Nakonec se televize dočkala svého triumfu – sama se stala námětem konverzace na ulici, v práci, rodině, hospodě. Kruh se uzavřel. Jednoduchý svět je divákovi doslova vtlučen do hlavy, podle jeho gusta a po zásluze.
Televize je zkrátka nezastupitelná a věčná, stejně jako povídání. Zlobit se na ni nesmíme, jiná ani být nemůže.
A taky proč
(Z knihy esejů Slavoj Český a spol., nakl. Plus 2010)
Petr Š. Můj objev roku (lidský zdroj by asi řeklo nějaké pitomé politické monstrum, které umí už jenom vyplivovat floskule). Potkali jsme se tak, že jsme se na nemocničních chodbách nejdřív roky míjeli (podobnost s vílou je zřejmě nenáhodná), abych pak náhodou zjistil, že byl na Islandu. Ještě před tím, než jsem tam odletěl já. Jeho rady jsem tam mnohdy využil a posléze i jeho ruce. To díky jemu se dnes v autě při couvání můžu otočit.
Ležím na jeho rehabilitačním stole od té doby každý týden, obličej vražený do bílé plachty a huhňám o tom, co čtu. Mluvíme taky o jeho docentuře, o antropologii, anatomii, kineziologii a filozofii. Petr je multičlověk. Tyhle jedince dlouhodobě sbírám a navlékám si je jak korále na soukromý růženec, který pak požmoulávám mezi prsty ve svých nočních prolukách při obranných motlitbách proti všudypřítomné plytkosti. To on mi půjčil knížku Tomáše Sedláčka Ekonomie dobra a zla. Je to radost číst. Chytrý a vzdělaný kluk, který suché téma pojal jako dobrodružnou výpravu, až někam k eposu o Gilgamešovi, dávným mýtům a hlubokým ponorům do různých dimenzí filozofie, religionistiky a psychologie. Taky multičlověk. Jeho hranice zvědavosti jsou pořád hodně daleko za mým obzorem. Doslova hltám jeho hlubinný rozbor zla a dobra jako takového. Nevnímá je jako kategorie, spíš jako docela nepřehledné monády. Dobře ví, že zákony života a vesmíru jsou věcné a studené jako černý mramor, že ke své drtivé existenci nepotřebují morální principy, které jim přisuzujeme my, aby se to občas zalesklo a aby to mělo různé chutě. Mramor žádné chutě ani mravní principy jaksi nemá. Souhlasím s tím, jak Sedláček vnímá Tomáše Akvinského, který mimo jiné říká, že zlo samo o sobě neexistuje a že „ve věcech jsou mnohá dobra, jež by tam neměla místa, kdyby nebylo zla.“
Tak nám umřel Gary Moore. Onen muž, který udělal z kytary kus sebe (nebo skrz něj zvětšila kytara své tělo?) a tudíž hrál jako Gary Moore a nikdo jiný. Pozdě večer si pouštím jako soukromé requiem a na jeho počest kousky Phila Keaggyho. Garyho „bratr“ taky žijící na nijak nepřelidněném ostrově geniálních kytaristů.
Před pár dny jsem to rozebíral s klukem, kterému kytara sice padne do ruky jako ulitá, ale už s ní nějak víc nesroste.
„Je to v barvě tónu, ti říkám,“ vztekle zapaluje dvě camelky najednou.
„Je to v hlavě.“
„No tak tam je snad asi úplně všechno, ne?“
„Jo, i ten tvůj pitomej divnovztah, kterej držíš jako že jo a přitom jako že ne.“
„Tys to tak taky měl, přece!“
„Ano. Vážným nemocem se člověk zkrátka nevyhne.“
To už se ale oba smějeme a ukazujeme na sebe jako kdysi hlavněmi ukazováků. Po chvíli zvážní a mluví o tom, jak to má doma.
„Myslím, že ze všech možností ta nejhorší pro mě je zůstat tam,“ řekne jiným hlasem, jako když vytáhnete další dřevěný čudlík na kostelních varhanách. Tedy rejstřík. Rozezní se ty bachraté píšťaly na bocích chrámu. Vážné věci se říkají o oktávu níž.
„Myslím, že je pro tebe ještě jedna možnost - stejně špatná,“ taky najednou automaticky prohloubím hlas, všimnu si toho, a na chvíli si připadnu jak maminka krmící své dítě a kroutící pusou přesně podle jeho přežvykujících rtů.
„A jaká, prosím tě?“
„Jít pryč,“ kousnu ho prudce a vytáhnu mu z krabičky s velbloudem taky jednu.
Po dlouhé době jsem potkal spolužačku. Dnes pragmatická a všemi těmi soudními příběhy zduřelá advokátka, břicho se jí vlévá doprostřed drahého kostýmu zcela okázale. Zírám na ni a zkouším nemyslet na staré fotky. Jakoby se za tou žilkovanou kůží jejího obličeje strnule na svět díval nějaký radar z tvrdého kovu, věcně se natáčející potřebným směrem dlouhé roky stejně naprogramovanými písty krčních obratlů, které jsou v tuto chvíli pouze tupým strojem. Nebo naopak, jakoby ta bytost vtlačila nos a táhlé oblouky lícních kostí do jakéhosi napnutého prostěradla, za které nevidíme, jen o to víc tušíme. Je to ten typ, který trpí představou, že je to vždycky on, kdo rozdává karty. Přitom ji jenom vypadávala jedna za druhou z dlaně, ona si přečetla barvy a čísla, aby vzápětí pochvalně oznámila, že právě tuhle figuru chtěla a že tak nějak pořád drží bank. Člověk bez dužiny.
Mívala drápy. Ale nikdy o nich nemluvila.
Teď všem kolem ukazuje huňaté rukavice, jakési kuchyňské chňapky, a snaží se jimi něco naškrábat na skla kolem.
Vrčí při tom tak, že je jasné, že pod těmi palčáky se skrývají nanejvýš okousané, špatně nalakované nehty.
Jeden den, ještě před odjezdem, jsem měl na stole čtyři oběšené za sebou. Takže zhroucení cen přímo skupinové. Cenovky se někdy po domnělých prohrách natolik drasticky změní, že už se některým nechce platit. Možná tolik toužíme po tom hloupě jednoduchém pohazování drobnými, platidlem, které nás spolehlivě dovede k brodu, který snadno přejdeme, a v kterém všechno teče tak nějak dobře.
Myslím na kategorie dobra a zla, zase pod vlivem Sedláčka. Jde o vnitřní regulativ. Nic takového neexistuje. Válka se nevede mezi dobrem a zlem, ale mezi pojmy, které jsme k jejich obrazu vytvořili. Spor se vede mezi cedulkami. Jde vlastně jen o to netížit sebe ani ostatní ani dobrem, ani zlem, protože všechno se jenom děje a vůbec nepotřebuje naše pojmenování. Na rozdíl od nás. Bez dualit a opozit bychom zřejmě zemřeli (ostatně nikdo neví, zda v těchto kategoriích je smrt „dobrá“ nebo „zlá“).
I proto píšeme, protože se snažíme vbrousit se něčím, co je nad napsaným, do nenapsatelného, nevyslovitelného a nejspíš o to víc reálného.
Naše paměť je ustrojena tak, aby špatné vzpomínky vyhladila doběla, případně alespoň vše ovázala hebkou stuhou. Vzpomínkový optimismus se tomu říká. A pak máme ještě jeden přípravek. Průtokový optimismus v hodnocení sebe sama. Rozhodčí na našich „kluzištích“ a ledových plochách spolehlivě zvedají šestky. Nám se pak nádherně krouží, když jsme si je sami nadelegovali a jiné vyhnali. Navíc hned vzápětí přestaneme mít potuchy o tom, že by ještě vůbec nějací měli někde být. Naučili jsme se plácat po vlastním rameni svou rukou, kterou ale bez problémů označujeme pro tu chvilku za cizí
Jednou večer pustím knoflíkem televizor. Obraz vletí do pokoje jak hysterka s rozevlátými barvenými vlasy a hned začne řvát. Tenhle televizní kanál mi připadal, jakoby studio obsadila parta výtvarně nadaných psychopatů s výrazně rozvinutým anetickým syndromem. Po pěti minutách je ta blbá divoška zase v temné kleci a po otevření okna a dopadu pár vloček na parapet v mihotavém světle bílé planety na obzoru vzniknou vibrace třetího druhu. Ještě pozdě v noci vyrážím s Čendou ven. Na louce nad vsí čichá můj pes ke stopám ve sněhu. Chvíli postojím a pak jdu vedle nich. „Aby byly dvoje …,“ zpíval o tomtéž Pavel Dobeš a já teď a tady opět ucítím třpytky jakési velebnosti, které ve svých epických opusech tu a tam odhazoval za sebe jakoby nic.
Sníh křupe pod nohama i pod tlapama a já jsi vzpomenu na No Peťu.
Před pár dny mu Bůh, nebo někdo takový, zle zahrozil vztyčeným ukazovákem.
Poprvé v životě Petr v odpovědi nezvedl prostředník, ale raději tiše schoval ruce mezi hromadu hadiček na nemocniční posteli. Mám ho rád a po bodu zlomu to bude nejspíš ještě sytější. Zralejší.
„Slepec duhu neuvidí.“
„Myslí si ale, že si ji umí dokonale představit.“
„Je to jen slovo.“
„Každý pracuje s tím, co má k dispozici.“
„Bůh po nás nechce víc, než nám dal k dispozici.“
„Korán.“
(dlouho jsem u svého psychouše nebyl, přesto mi z našich sezení občas něco naprší do paměti)
A tak si, teď už úmyslně, vybavím jednu naši debatu ve velké místnosti určené k arteterapii, která hučela ozvěnou a dávala slovům jakési filmové zabarvení a náznak patosu.
„Nejde jen o to, že je nám předestíráno, co si myslet. Jde hlavně a především o to, že daleko nenápadněji je nám vštěpováno, jak to máme dělat.“
„Klasik pravil – měl by ses bát lidí, kteří nečtou.“
„Mnoho jich odložilo knížky někdy po střední. Odložili výrobu otázek. Pak, krátce po třicítce, tiše položili život, aby tady ještě desítky let byli hlasitě přítomni.“
„Svět a jeho pohyby jsou v našich hlavách jednoduché strategie, fungující na jediném principu, tj. – vše začíná existovat ve chvíli, kdy mi to začne dávat smysl. Tedy hned po zobrazení.“
„Nejsi ty něco mezi samozvaným životním kritikem a voyeurem (což je často totéž), který si nad tím, čím veřejně pohrdá, honí za rohem myšpulína? Co brčkem načtených věcí usilovně míchá uslintanou břečku mindráků, kterou následně vydá za názor? Písemný únik šťáv z do sebe zamilované žlázy, kterou někdy umí být mozek?“
„Na tom možná něco je!“ řeknu překvapeně.
„Jenom tě zkouším. Došel jsi daleko, bejku,“ vydechne o oktávu níž spokojený terapeut.
„Takhle mě oslovil Arnošt Lustig.“
„Dobře, měním to na vole.“
Noc je nocí jenom tak trochu. Stíny šlehají jen formálně a neutrálně, jak ve zchudlém černém divadle a pot se dere ven jen nanokuličkách. Je to ta chvíle, ve kterých mi nechá svět otevřít bichli vlastní anatomie. Usednu do svého hrudníku, opřu se o páteř a tlačím žebra dopředu a tím i do plného nádechu. Pěkně zašitý ve svém vlastním zákulisí. Kde bych si měl nejspíš opakovat texty, ale nečiním to, spíš si jenom smývám divadelní šminky z ksichtu. Existuje jedna zásadní otázka: Je tento vesmír přátelský? Takhle se zeptal A. Einstein. Mohl, protože celý život pracoval s událostmi, kterým nelze dát žádný přívlastek. Prostor, čas, světlo a rychlost. Navíc jednu z nich zpochybnil.
Neumím fyziku, ale co vím, že náš čas nám není dán. Máme ho jen kvůli přežití. Na úsečce. Potřebujeme ji, aniž bychom tušili, že jsme kterýmkoliv z bodů jakékoliv úsečky či přímky všeho kolem.
Jsou jenom a jenom pojmy. Které stavíme jak podnapilí trenéři na fotbalový stadion proti sobě a nutíme je dávat góly. Štveme je proti sobě. A máme tu čutanou za pravou.
Pak čtu znovu Vašíčka a Nebe nemá dno a Bělohradského a Wittgensteina. A Claptona, Kunderu, Pynchona a Durrella. Odpočívám s řehotem u divouse Křesadla. Do toho všeho hraje Keagy. Zase cítím,že existují lidé, kteří jsou množinou sami o sobě. Samostatným kruhem, který se těch ostatních v podstatě nedotýká. Většina ostatních pak odžívá svoje pole naopak v průniku množin všech a všeho kolem. Často v malých prostorových patvarech, ve kterých o co hůř se vidí, o to víc a lépe se vyrábí nenávist. Už dlouho nemám ve svém kruhu na tuhle aktivitu dost geometrie. Androniková píše moc dobře, protože má z čeho. Vyrazila se svojí rakovinou do Peru a do Nevady a hlavně do sebe. Tedy na dlouhé cesty. Zaplaťpánbu ji napadlo o tom napsat.
Den se najednou srovnal do různě velkých kostek, krychlí z řídké hmoty, nebo skoro rosolu. Vzpomenu si bůhví proč na Balabána. Chodil po Ostravě a hledal meziprostory, se smetišti, seschlým roštím a rezavými železy. V těchhle místech cosi nacházel. Dnes už vím, že to důležité je právě na těchhle přechodnících mezi osvětlenými náměstími. V jedné jeho povídce je Hanina… a taky úvaha, že jestli existují andělé, tak se nepoznají podle křídel, ale podle toho, že dokážou vyslovit dobrou oznamovací větu.
Počmárané papírky vytahuju po třech dnech z kapes a rozprostřu si je po peřině. Nějak se k sobě nemají, ale nechci je vyhazovat. Slouží mi jako Stalker. Dovedou mě do teď už potemnělé krajiny okamžiku, který dávno odplynul a já si v něm jen něco načmáral propiskou. Vrátí mi ho.
Někdy je dobré před touhou po změně dát přednost dokonalému popisu své momentální situace.
O někoho se můžeš prostě rozbít. Jsme různých tvrdostí a hladkosti povrchu
Celine a Joyce, stejně jako Musil. Kdysi Topol. Píšou jako rošťák, co nechá slova rozutéct, aby vlastní nebo okolní zkušenost znejistila. Jako táta, co pustí nezvedené kluky na jakousi strnulou párty dobře oblečených lidí. Nebo jak napsala Hilary Mantelová – ta nejkrásnější věc na psaní je v tom, že začnete ráno v určitém bodě a večer můžete být naprosto kdekoliv.
Je lepší nechat spoustu názorů a vlivů stranou. Úplně stačí, že oblbuju sám sebe. Ostatně tak zní motto Zd.Vašíčka – oblbuj sám sebe.
Čas je možná jen naše dětinské odpočítávání při průchodu prostorem. Jako když skáčeme „panáka“. Prostor se pak může uřehtat těm našim stále dokola natahovaným pendlovkám.
Ono totiž nemá valnou cenu nějak víc vyhodnocovat minulost. Stejně ji nakonec vždycky povalíme na kavalec jak opilou kurvu. Děláme to ovšem s daleko větší chutí, než se současností. Ta se navíc může ještě nějak bránit. Minulost je jen soubor dat, jejichž soupis je možné dělat. Má možná smysl je i evidovat. Nic víc, zkrátka nenechat svého vlastního sedmilháře udělat tu sebevyviňující piruetku.
Papíry nakonec zmuchlám a tu velkou bílou kouli hážu Čendovi k nohám na hraní
V hlavě mi náhle ožije starodávná chvilka u stolku v Malostranské Besedě. Už je to dlouho a mně se nějak nechce do interpunkce, která by to zbytečně moc přibližovala. Nechám to tak:
-Co proti mně máš? Ty mě prostě nerespektuješ.
Ale akceptuju tě.
Já chci respekt!
Na respekt je toho, co jsi, ale především co nejsi, pro mě jaksi málo.
A na čem to jako záleží?
Jak mě inspiruješ, jak jsi pracovala na svém zrání a dovzdělání. Čím narušíš to „Vašíčkovo“ tlachání, které by se tady nejspíš navždy rozprostřelo?
Nestojím o tebe.
Už chodím jinudy-
A pak přišel další spolustolovník:
- Co z toho všeho jako máš?
Technokratické prostředí je snadno spočitatelné. Tahle snadná spočitatelnost všeho se začíná prosazovat jako sama podstata životního stylu.
Odmítáš teď věci a lidi, které jsi měl rád?
Abys něco ze svého života mohl definitivně vykopnout, dát tomu co proto, a třeba tomu i zakroutit krkem, musíš to nejdřív přijmout k návštěvě, obejmout a říct – pocem. A pak teprve to utratit jak přebytečné a hlavně nechtěné štěně -
Ti lidé už jsou dávno pryč.
Tedy alespoň v tom mém.
A tak celý týden tahám notebook po horách a po hospodách. Píšu. Vedu jinou existenci. Nešetřím slovy v krajinách, které často nevypadají nijak, ale pak se uvolí pootevřít okno a nechat se v nich porozhlédnout. Či spíš ty mými prsty vyklepané věty vytvoří hladinu, ve které se ten či onen svět odráží a skoro lascivně leskne.
Ve čtvrtek za námi na hory přijela máma Tadeáše a posléze i Famfrlína. Jezdí spolu po kopci a bývalá žena se u víly přiučuje. Táda taky. Všichni se smějí.
Moje máma mi do telefonu řekla, že to je zázrak.
Nepleť sem biblické axiomy, bohatě postačí inteligence, v tomto případě vynásobená třemi, řekl jsem jí, ale teď a tady mě ovíjí pevně sevřená spirála čisté spokojenosti. Mám kolem sebe jenom lidi, které mám rád.
Chystám se zpátky a domů a promítám si v hlavě obrázky staré více než týden:
zděné a betonové barrandovské kostky se tvářily úhledně a nerozházeně. Vnucovaly mi pocit jakéhosi záměru. Náhody jsou prskavky za hranicemi logiky – ujelo mi pár neuronů v nepatřičném filozofování. Zřejmě teď nad ránem nejdu po mrazem zpráskaném asfaltu náhodou. Jdu si pro čerstvost, kterou nemůžu najít než v sobě.Často aniž bych vytáhl paty ze svého hnízda. Přesto je teď vytáhnu. Pořádně se nadechnout na horách, v místě, které je mou součástí, jsme srostlí jako býval Gary Moore se svým gibsonem.
Roztál sníh a věci venku se tvářily větší než jsou. Mám klid ve svých tekutinách i pevnějších hrudkách buněk. Mezi nimi jsou jen útlé vazké potoky, ve kterých ještě pořád plandají dlouhé traviny včerejšího vína.
A tak jsem odjel a teď se budu vracet.
Vrátil jsem se do Prahy a takřka přímo do filmu. Nechtěl jsem si nechat ujít nový výrobek Mistra Alejandro Gonzáleze Iñárritu. Biutiful je skvostný film. Javier Bardem dorostl dle mého do úctyhodné funkce hereckého předavače starých pravd. Cítíte pot a smrt z plátna tak, jakoby se film promítal někde těsně nad vaší bránicí. Promítací plátno slouží režisérovi stejně jako všem těm šéfům od malování. Bere mi to zbytek dechu, jehož valnou část jsem nechal ve sněhu Krkonoš.
Když píšu, snažím se v podstatě cosi zahlédnout.
Nejspíš něco, co je ve mně
pořád nepřečtené.
Dopsáno jest a vibrace mé druhé existence jsou na nějaký čas opět u ledu.
Zítra ráno se podívám na tu zarostlou tvář v zrcadle
A budu mít snahu se k ní zase nějak přebrodit.
(Černý Důl 14.-20.2.2011)