Závislost na vertikálách a jiné deviace ( úvahy o čtení II.)
...
...
J.Dušek na Lávce
...
...
Mužská láska ( foto J.Crhová)
Meet Factory
...
...s kapelou
"Letadlo" (Josef Bolf, 2005)
PJ Harvey 02. The Last Living Rose.mp3
Nikdo jim bože
neublížil
za vlastní strach se
krutě mstí
a zabíjejí
na potkání
se srdcem plným
úzkosti
(Jan Skácel – ze sbírky „A znovu láska“)
Tak jako pár dní před svou smrtí Honza Balabán dodělával poslední korektury svého románu Zeptej se táty, tak měl před svým odchodem Jan Skácel téměř hotovou sbírku A znovu láska. Jeden z největších českých osvoboditelů slov a hlubinný pátrač v nekonečných šachtách mateřštiny měl v Brně pohřeb dva dny před 17. listopadem 1989. Tuhle útlou knížečku objevila na pultu knihkupectví Jana a hned mi večer napsala. Druhý den mi ji víla přinesla domů. Od té doby ji nosím při sobě. I v tom největším kalupu mi vždycky vyšije do čela pocit svátečnosti a jakéhosi tajného obřadu, jednoznačně a jistě jako projektil toho nejlepšího ostřelovače. Nejvíc omatlaná je strana 22 a taky vlhká, patřící k mým ránům v koupelně stejně jako černé kafe v miniaturním hrnku, co jsem ho kdysi našel v bazaru mezi popelníky. Povýšil jsem ho do vyšší hodnosti a on se mě od té doby nepustil. Stejně jako Skácel.
JITRO
K ránu jsou popelnice plné nedosněných snů
doutnají jako rašelina
hořící za suchého léta kolem bílých měst
Přijeli popeláři
řinčení plechu probudilo ptáky
ti mají za povinnost zpívat
Z popela Fénix povstává
a do ulice snáší
hodinu jitřní kulatou jak vejce
A kdosi s nedospalky v očích kráčí za vozem
a k nebývalým přidává se navždy trhanům
odhodlán paběrkovat
na přísně nestřežených skládkách věčnosti
Pak už je to každý den až nesnesitelně stejné. Na uších sluchátka, po levém boku pes, nudná cesta do garáže na druhém konci Barrandova. Kulisy stejné, někdy bílé, jindy mokré, někdy pocákané paprsky ještě vlažného slunce. Pořád dokola. Změna není možná. Vlastně ani žádoucí. Do zvukovodů skřípe po dvou drátech z krabičky v kapse už pár dní PJ Harvey. Napadne mě – kdyby se tak někdo tiše připlížil a ty kabely mi přestřihl. A přerušil tak nervy vedoucí ode mě ke mně. Jako v Rudišově Potichu. Dobře píše tenhle kluk. Štěká svoje věty a holé popisy tak, že jdete za nimi, jaksi ochočeně, až do temných sálů niter postav. Zvenku dovnitř. Je jisté, že to dělám opačně a tím pádem možná méně čtivě. Vzpomenu si, jak mi kdysi v Tramtárii řekl Radek Pastrňák, že chystá desku s názvem Pomalu. Protože prý všichni hrajou moc rychle. Rudiš jako správný pankáč zase pochopil, že všichni píšou moc nahlas.
Mám dva syny, kteří poslouchají divnou hudbu a občas se mnou o ní trochu shovívavě hovoří:
„Kluci, základem všeho je melodie. Musím si to umět zapískat, nebo v autě zazpívat. Ty vaše jeskynní rány jsou jenom hluky. Duc, pss, tss, duc.“
„Ale má to napětí!“ hučí oba.
„Napětí může vyvolat i touha po něčem, co bude rádoby napnuté nebo-li možná vzniká už tehdy, když ho jenom vyhlížíte. Vybití se z něčeho. Rozumím tomu, že budu třeba bušit do deklů popelnic, abych ty hormony nějak vystříkal, ale proč tomu, proboha, říkat hudba?“
„A co když jsou to melodie, kterým ty už nerozumíš?“
„A co když je to jenom protest, kterýmu mylně říkáte hudba?“
„Shodneme se na tom, že posloucháme každej něco jinýho. Ale proč teda posloucháš třeba PJ Harvey? To poslouchám občas z mobilu taky?“ dí Mates.
Myslím na to. Myslím na Deborah Kahlovou, tedy Debbi, kterou mi Mates jednou večer poslal. A já to zase zaslechl. To samé jako u PJ Harvey,Coco Rosie a třeba i u Björk, tedy jakési skřeky feny naléhavě se odrážející od stěn jeskyně, ve které je uzavřena, ale kus její duše je někde venku v buši. Na lovu.
Kdysi mě takhle do ostnitých kovových ok chytala Michnová.
Dnes v té obecné lehké povadlosti chytám napětí na nečekaných místech. Ze všech lan, napjatých nad námi ve zvucích písní, bych si možná vybral to do oblouku svěšené, jenže vím, že na něm visí tuny těžce odžitých věcí, ale kdyby bylo nejhůř, tak mě nejspíš udrží, mám ten pocit. Když zpívá Naďa Válová.
V nemocnici na Homolce hledám jednu primářku.
Najednou stojí proti mně a hra je daná vertikálou mých džín s volně plandajícím tričkem a její blyštivě bílou uniformou.
V pracovně zajede její ruka jako průhledným papírem pokrytá ptačí kost do kapsy pro stříbrnou tabatěrku.
„Dáte si?“
„Nedám, děkuju“ a myslím na to, že by to nebyla dýmka míru, ale spíš něco takového jako když domorodec vděčně přijme lesklý korálek od misionáře. Jdu na remízu.
Má ostříhané tmavě fialové vlasy, obličej nastaven na formát „kontroly“.
Malá prsa, která ukazuje tak, že jí na nich nezáleží, protože sílu má jinde.
Překládá papíry na stole a mezitím si občas urovná patku rukou, která je jako pařát vetřelce, mámivě ozdobený žlutými kroužky. Některé s kamenem.
Některé po mamince a některé po mužích, kteří to s ní vzdali.
„Nemáte lehkou práci, kolego“ a já si všimnu, že křeslo, ve kterém sedím proti jejímu pracovnímu stolu, je o poznání níž než to její. Vertikálu ještě zdůrazní tím, že se střídavě dívá do papírů a pak zase mým směrem. Pohyby očí ale směřují vždycky dolů.
Pak si všimnu digirámečku vedle faxu.
„To je vaše dcera?“
„Ano, žije v Londýně.“
„Taky lékařka?“
„Bohužel ne. Zkouší to jako novinářka“ a poprvé ji vidím, jak mizí v rohu ringu. Místo ručníku vytahuje mobil a mumlá cosi o tom, že už bude muset běžet. Takové, jako jsi ty, neběhají, říkám si. Jaksi se vinou a sunou prostorem, který už dávno samy pro sebe prohlásily za vojenský.
Jak to má asi se sexem, přemítám, když mi na chodbě zamává stylem – tak už běž, chlapečku. A urovná si patku navyklým pohybem. Všimnu si, že na konci kostnatých prstů jsou nehty s bílým obloučkem. French.
Jsme s vílou na Lávce. Dala mi to k narozeninám.
Jarda Dušek přibíhá na podium, je bosý, v červených kalhotách a jakési prosté košili. Dvě hodiny potom dělá zázraky. Donutí nás se smát vlastním chybám. Má charisma, které plyne jenom a jenom z toho, že říká to, co žije. Najednou nám dojde, co to děláme s vlastními dětmi.
Pak řekne do ticha větu, kterou každý zná.
„Chci tě mít!“
A vzápětí vysvětluje vnitřní zvrácenost té myšlenky.
Úžasný večer. Pak jdeme do Lokálu na tatarák a já se v těchhle kulisách cítím něčím pokřtěný.
Jedno celé dopoledne lítáme s Pavlem kolem vraždy. Hlava omotaná lepící páskou, svázané ruce i nohy. Starší pán co neumřel hned. Komisaři mají rukavice a makají s námi. Vnitřní napětí je na maximu. Oni se ptají, co máme my, my zase na oplátku, co oni. Dostáváme se na meziúzemí, kdy všichni odhadujeme toho hajzla, co to takhle hnusně udělal ... Nepublikovatelné hovory. Jeden provaz. Za který táhneme vší silou.
Tohle nikdy nikomu nevysvětlím.
Ani ty panáky, které si potom s těma klukama dám.
Ani všechny ty oči nad stolem.
Mám je rád. Vážím si jich.
A není to nakonec totéž?
Mužská láska? Tak o tom v jednom mailu psala Jana. Když viděla poprvé Trojstěžník v akci.
Kdysi u Stříbrného rybníka v Hradci jsme si to řekli s Vlastou Redlem.
Napsali jsme si to s No Peťou.
Těžká disciplína.
Existuje mužská láska. Mezi čistými heterosexuály.
Vidím ji na fotkách z koncertů.
Třeba když se při hraní miluje Jirka Bílý a Míša Röhrich.
Delší dobu vnímám takovou divnou zákopovou válku. Boj dvou světů.
Najednou mi to dojde, že o nic jiného v téhle době nejde. Václav Havel to shrnul v Respektu č.11 - „všechno to vypovídá o technokratismu a ve své podstatě o marxistickém myšlení všech polistopadových vlád. Všechny se soustředí na takzvanou materiální základnu, ta je pro ně nejdůležitější, zatímco divadlo, film a knihy jsou pro ně jen jakousi nadstavbou, ozdobou. Že bytí ovlivňuje vědomí je zřejmé, ale zároveň přece i vědomí ovlivňuje bytí…. Obecně málo vzdorujeme civilizačnímu tlaku, který je každou chvíli tak neúprosně „konkrétní“.
A už jsem u Bělohradského, který nedávno napsal esej o tomhle záludném slovu – konkrétní. Je v něm zabudováno jaksi samozřejmé pohrdání intelektuály a moralisty a jejich „abstraktními idejemi“. Píše o tom, že se tím slovem nesmíme nechat obloudit, v životě nakonec nezvítězí kšefty a spiknutí, ale právě abstraktní ideje. Jen díky jim jsme dospěli tam, kde se nacházíme.
Třetí světová válka se vede právě tady.
Vleklá válka mezi člověkem co dělá syté věci třeba v Meet Factory a tamtím v bílých botách, co parkuje na chodníku na Václaváku v černém džípu a domlouvá Blanku. Jedno jestli stavbu, nebo kurvu. Vyjde to nastejno.
Ale i ti druzí mají ten kumšt „zmáknutej“. Občas se ožerou na nějaké vernisáži. Občas investují a zlatou kartou zaplatí třeba za Toyen. Dají si ji nad krb, kde jí to bude slušet. Hned vedle značkových dlouhých sirek.
Esesáci sjížděli Mahlerovy symfonie. Pokud by je skutečně přijali, nemohli by dělat svou špínu. Doplněk – noblesa, dekoračně instalovaná vedle akvária.
Boj dvou světů jsem zaregistroval i u Drtikola. Posvátnou úctu k tomuhle chlapíkovi nemá kdekdo. Stačí žiletka a jeho fotka se vzápětí střelí za tři sta tisíc. Za to je přece obří plasma a ještě dovolená s prsatou krávou v Dominikánském pseudoráji.
V noci čtu dlouhé maily od No Peti a taky od Jany. Tahle tmou probíhající korespondence je nějak ryzí. Nahá. Brainbook, kterým měla kdysi být i moje Návštěvní kniha.
No Peťa se s chorým srdcem odhodlal napsat více než jednu stránku. Větší důkaz přátelství, než stovky esemesek. Pouštím to do sebe pomalu jako hustý malinový sirup. Občas polykám jen s obtížemi jako ten, kdo je odměňován bez jakýchkoliv podmínek, požadavků vděčnosti či zisku. Prostě jen tak.
(z mailu No Peti)
„Když píšu, snažím se v podstatě cosi zahlédnout. Nejspíš něco, co je ve mně
pořád nepřečtené. Dopsáno jest a vibrace mé druhé existence jsou na nějaký čas opět u ledu.“ Sakra, to je skvělý závěr, hodný duchovního guru! A nechybí Ti sebevědomí! Parafrázovat poslední Kristova slova na kříži, to chce koule! Navíc pravdivý, protože si to o Tobě myslím. Že se tím střetáváním s okolním světem vlastně vypořádáváš sám se sebou a armádou Tvých vnitřních démonů a bazilišků.
…a musím jít na Biutiful a přečíst si Sedláčka a tu Andronikovou. Díky za tipy!
Jana zase píše, že objevila Balabána. A že si koupila jeho Prázdniny s CD, na kterém je jeho autorské čtení. Nějaké Dobro v Celetné se jmenuje ten krám.
Tak jí v noci taky napíšu:
Ahoj.
Nu, mám radost i za Honzu (už jsem tak srostl s tímhle člověkem, že ho tak drze oslovuju).
Víš, po nocích doluju z víly vzpomínky. Je jich nakonec docela dost. Naposledy vyprávěla o tom, jak si k ní Honza chodil po ránu půjčovat peníze a jak se styděl ... Knížku "Ahoj, Honzo" mám už pár dní vedle postele a vždycky když si něco přečtu, letím za vílou a páčím vzpomínky ... na všechny ty chlapy. Jeden z nich jí byl mimochodem hodně blízký, ale to už je všechno pryč. Zkrátka tuhle partu jsem neminul jen díky Balabánovi a Famfrlíně. Jen jsem tam s nima tehdy nebyl, no :-(. No Peťa mi říkal, že je to na jednu stranu dobře… Ještě k Honzovi - mockrát s ním seděla víla do noci, mockrát mluvila, mockrát pila. Nikdy by tehdy neřekla do toho tichého ožraly, co občas utrousil něco o prdeli, že je genius s citama tak pro dvě velká města. A tak si říkám, že je to podobné (promiň pýchu, ale nemluvím jen o psaní) se mnou. V přímém verbálním kontaktu jsme mimikry tupců a opilců, co by to "do nich nikdo neřekl". Možná i proto pro nás Bůh vymyslel psaní. Howhg.
Do Celetné nepojedu. A za půjčení CD budu rád.
Jo a jsem rád za ten osamělý brainbook. Aspoň něco ....
Radek
A pak mám dlouhý telefon s No Peťou. Vypráví mi, jak s ním otřásl pobyt v nemocnici. Že se dostal mezi lidi, které dosud nepotkal a že si myslí, že jich je ve skutečnosti strašně moc. O chlápkovi, který si na vedlejší posteli z tranďáku pouštěl na plný pecky dechovku a tvrdil, že jiná muzika vlastně neexistuje. O otylém muži, kterému vybojovali doktoři třetí infarkt, a on pak tajně, při nedělní návštěvě manželky, žral na veliko zakázané kremrole, řízky a saláty s tím, že „však oni to zas nějak udělají“. Tupci, nevděčníci a prasata, na které platíme pojištění. A že to otřáslo jeho levicovým myšlením.
„Dostal jsi se někam, kam ve skutečnosti nepatříš. To se nám stávalo na táborech, na vojně, nebo na spartakiádách. Jestlipak sis všiml, že na těchhle všech místech se za pár dní vytvořily skupinky, které se pak držely spolu? Tak to je a nejinak. Určitě platí, jak ostatně nedávno napsal i Cyril Höschl, že společnost se sama shlukuje a třídí do vrstev a sociálních skupin a je to přirozené. Člověk má sklon pohybovat se v prostředí, jemuž rozumí, které je pro něj čitelné, jež umí do jisté míry ovládat a které mu přináší jakousi satisfakci. Dělící čáry probíhají neviditelně duší každého z nás. Já ti kašlu na levicovost, pravicovost a jiné nálepky. Problém je v tom, že se snažíme vidět svět vertikálně. Oni pode mnou, já nad nimi. Na tohle jednou umře svět. Vertikály jsou píčovina. Vem si to ve 2D. Prostě jsou území a plochy, na kterých se něco děje a pak jsou ty, na kterých se děje něco jinýho. Vím já, vole, že ten chachar v oranžový vestě támhle v příkopu, na tom není nakonec líp než já? Třeba prožívá podstatně šťastnější život. To jen pro ty vnější atributy ho mám zakopat pod sebe? Není jednodušší si přiznat, že žije na stejné plošině, ale jen o notný kus dál? A tak je to se vším. Ostrovy a země leží vedle sebe, občas do sebe naráží, ale stěhovat se nikdo nikam nebude, protože ani nemůže.“
Jedu si na Anděl pro kalhoty, které se mi tak líbily na Matyášovi. Dlouho hledám ten obchod a při tom poslouchám řeči přítomných. Připadám si jako jezevec, který je po výlezu z nory ohlušen a přesvícen děním nahoře. Vyprázdněná mluva (podvědomě chytím rukou Skácela v kapse bundy, je teď kotvou). Mnozí tady jen vyvážejí svoje kontejnery přeplněné hlušinou na smeťák, co se tak vábivě leskne zdánlivou mnohostí. Tisíckrát opakované věty a výrazivo jsou najednou jenom zvukem, a protože se neustále vrací, začne náhle znít jako mantra. To hlučné frkání a kejhání, které slouží jenom k tomu, aby ti ve výběhu o sobě věděli. Ego se v tomhle bujonu rozpouští jako led na slunci a výsledkem je průhledná a němá voda vhodná tak leda pro hladké splynutí s ostatními.
Snad proto ty okamžiky ticha o samotě často vyvolají husí kůži, kterou jakoby se drala ven ta celý život pečlivě umlčovaná medůza uvnitř nás, která není vybavena imunitou sebelži. Splynutí s pozadím, to je cíl.
Jednou v noci se probudím a dostanu strach. Vnitřní orgány mi visí v prázdnu jak na tenkých pružinách. Nemám jistotu.
Ze včerejška zbyl jen kousek dneška a půjčuje si na dluh zítřek. Co zbývá, jsou automatismy stroje jak z toho blbého filmu s Chaplinem.
Tak se radši pouštím do vzpomínek. Nepříjemně jsem při tom vyrušován vědomím krkolomnosti paměti. Seznámen se studiemi Elizabeth Loftusové z Washingtonské university bohužel vím, že naše vzpomínky nejsou dokonalé otisky našich skutečných zážitků jako třeba fotografie. V posledních letech se na základě výzkumů ukazuje, že mozek podobu vzpomínek pod vlivem emocí nebo aktuální atmosféry různě zkresluje, rozmazává, či jinak upravuje. Některé vzpomínky jsou dokonce úplně falešné. Nemáme je pod kontrolou. Pak jsou to asi jen obrazy, které si chceme namalovat, skutečnost neskutečnost.
Jsem v duchu zpátky na litomyšlské plovárně. Cítím tu vůni. Znovu se koukám holkám do rozkroku. Tam nahoře, mezi stehny, se jim pod plavkami nadýmá obrácený jazyk mladého býka. Klouže mi tam pohled. Pohled erotického estéta, nebo primitivního rozsévače (táže se sám sebe současný skoropadesátník). Krutě to vracím zpátky, do doby, kdy ten kluk jenom civěl, protože se potkal s čistou sílou a krásou bez pozadí a dohry. Soulož bez dlouhodobého výsledku zplození se stává pouhou radostí. Komunikací, která pokračuje po slovech a ukazuje na slova ukazovákem přísného učitele – neumíš to jimi říct. Vůně koupaliště, levných mýdel, v tuzexových frontách vytrpěných banánových šamponů, vyražených suků ve stěnách dřevěných šaten a na nich nalepených zornicích. A dobře vědoucích dívek, které zadarmo nabízely zakázané zboží pro vlastní obveselení a pro nabití vlastního ega nějakým samozřejmým vybavením, na kterém se nemusí pracovat. Protože zatím není jasné, co s ním víc provést.
Další otisk paměti se týká Arnošta Lustiga.
Jsem zase Na Dobešce.
„Radku, to je Arnošt,“ říká Jára.
„Nazdar, bejku,“ šeptne Arnošt.
„Kluci, já si dám párek s hořčicí a pak to proberem,“ zajiskří Lustig a spokojeně se rozhlíží.
Rozvíjí potom své celoživotní téma. Aristoteles a Platon. Musí to být dobré, tedy platné. A musí to být krásné. Musí to mít příběh. V tom je ta síla.
Ale už musí na podium, kde křtí jakousi knížku. Sedíme venku s Jardou a on se kolem nás prohrne, svítí mu oči, a ukazuje na své podpaží, kde má moje texty. Ukazovákem značí, že o nich ví a že si je odnáší.
Po čase mi Jára píše, že ho měl doma. Že ho pozval na kachnu. A že už asi není v jeho silách mi k mému psaní něco říct.
Nedá mi to.
Ten poslední rozhovor zůstane mým velikým tajemstvím.
Nechválil mě. Nemá to příběh, leda ten tvůj. Roubuješ literaturu na esejistiku. Těžká disciplína, ty bejku.
No a pak mi umřel.
Čtu si v Krokodýlovi.
Dostojevskij píše tak, jak to umí jen on.
Napadne mě, že i já jsem možná v útrobách nějakého zvířete a z toho vyvozuju další věci.
„Jak jsi hrál s tou kapelou v Babylonu, to byla bomba. Já tě takhle vůbec neznám.“
„V tu chvíli mě to bavilo. A chtěl jsem se tě zaujmout.“
„Je to láska?“ zeptá se o něco později tiše víla.
„Je to vztah.“
„To zní strašně stroze.“
„Vztah je projekt. Cílená příprava na další etapy. Takhle to čtu já. Není to tolik opěvovaná a mnohokrát zbásněná ožralecká schůze těch dvou, plná keců o tom co bude, po které se jednou nad ránem zúčastnění někam vytratí. Je to ve 2D. Bez vertikál a stupínků. S horizontálním ukazatelem ke vchodu do mě a do tebe. Můj svět pluje vedle tvého a přečuhovaní se nebere. A nikomu se nechce nikam jinam. Jen tak pak může každý objevit svůj vlastní hlas. Jednou se k téhle projekci vrátíme i ve filmu. Jednou zahodíme brýle. A víš co? Přečtu ti Skácela. Nazval ji Milostná.
Na hřbetě ruky hnědé znamení
Já ale dobře vím
(kolikrát přeli jsme se o růži)
že je to podzim náš a javorový list
který ti vítr zavál
tak nečekaně tiše pod kůži.
A pak jí ještě ukážu obraz od Bolfa.
Plný úzkosti.
Která je krásná tím,
že lepší nikdy nebudeme mít.