O strachu z odmítnutí, hudbě a jiných skrýších skutečnosti
...
...
...
...
...
...
...
U kolegů v Palermu
Noc v Erice
řecké divadlo - Taormine
...cestou na Etnu
..v Syrakusách
Katedrála v Monreale
...snídaně na Sicílii
Budí mě kašel. V polovině noci si dávám horký čaj a Krchovského:
Snad ze všeho čas milosrdně léčí
jen ze strachu ne, strachu z nebezpečí
které sám o sobě a všem člověk skýtá
- v milosrdenství času též je skrytá
kauzální jeho hravá bezohlednost:
v týž moment vždy jít na dvě strany přes most
Ráno to venku najednou ve forte silně zavoní a zaštípe sytě žlutou a světle červenou.
Tak jsem se konečně dočkal. Můj vnitřek se dočkal.
Ale vadí mi, v tom rádoby romantickém ploužení, že prý většina jarních květů je jedovatá.
Jak jinak.
Jsou věci, které mají bohatý a malovaný příběh, ale samy o sobě jsou zcela prosté.
Věcné.
Nejsem člověk, co nedělá chyby.
Dělá je. Někdy i úmyslně.
Test životaschopnosti vlastního ega a jeho imunity. Tedy spíše otrlosti vůči bludným duším z jiných vesmírů. Nebo od vedle.
Test strachu z odmítnutí.
Dělám se hezčím než jsem a mám z toho nehezký pocit na jazyku po ránu, když chrchlám do umyvadla.
Mám dlouhé vlasy, a přitom jsem jakoby krátce střižený, krátkosrstý. V té chvíli osamění před zrcadlem. To zná asi kdekdo.
Libuju si v tom? Nebo jenom chráním vlastní logo? Nebo spíš jenom dobře vím, že chyby jsou nedoceněným pokladem.
Tak jak o tom nedávno mluvil i divotvorný Ivan Vyskočil. Pokud má člověk ve svém toulci ambice s ostře seříznutými hroty, tak se jim nějakým způsobem přizpůsobuje. Kouká, kde by pochytil hotové věci, které nejsou sice tak úplně jeho, ale které má chuť ukazovat jako své. Výsledkem jsou schémata a návyky. To jsou všechny ty fráze a klišé, kterými se třeba televize jenom hemží, a je neuvěřitelné, jak nic neříkají, jenom přidávají další schod, aby se mohlo zase o kousek popolízt. Lidi jsou rádi dramatičtí, protože to vidí v televizi. Oni jsou rádi dramatičtí i v životě. Televize napodobuje životní klišé a lidé napodobují to, co vidí v televizi. Je vlastně otázka, kdy začíná existovat uniformita jednání a prožívání. Ale abychom se poznali, potřebujeme z těchto návyků vyjít.
A pak, jednoho dne, uděláme chybu. Odněkud se připlíží strach.
Nebojíme se ani tak chyby, jako strachu z odmítnutí. To je onen hybatel, to je základní ukazatel našich směrů. Někde hluboko v lidské přirozenosti je uložena panická hrůza z toho, že bychom mohli být odmítnuti a zavrženi. V našich hluboko zastrčených míšních temnotách se to rovná vyhození z jeskyně, vyřazení ze stáda a z pastvy, odloučení od kmene a ohně.
K učení ale chyba patří. Správně pojmenovaná chyba je ziskem. Chyba je výraz. Moci si dovolit udělat věci jinak, než se čeká a než je hodnoceno na jedničku. Nechtít být na jedničku. Chtít se učit a nechtít hned umět.
Tak třeba nedávno jsem si uvědomil, že chybuji, když se stejně jako ostatní dokážu rozpálit nad těmi zvláštními postavami, které snaživě plavou prsa (a břicho) v rybníku takzvané politiky. Voda v něm je okrová a kalná. Od žluči, nebo od nezdravého trávení.
Ano, dokázal jsem dřív hodiny diskutovat o tom, co se třeba nazývá parlament, vláda, nebo partaj. Jednou v noci jsem se vzbudil a v televizi tiše šuměl Animal Planet. Bez zvuku. V polotmě jsem sáhl po ovladači (název tohohle černého hranolu je trefný, jen není zcela zřejmé co je jím skutečně ovládáno) a prst sklouzl o centimetr vedle. Jednání sněmovny. Bez zvuku.
Naplno mě vzbudila náhlá, až mysticky náměsíčná a zvířecí podobnost těch dvou programů.
Tady taky do okolí směřovaly mrtvolně strohé oči jakýchsi neolitických příšer, které přemýšlí o světě maximálně pomocí jícnu. Tady se taky lesknou krunýře a touží se po vůni mršin. Vybavila se mi náhle studie psychiatra Roberta Hareho a psychologa Paula Babiaka. Tihle vědci zjistili, že mezi vysokými manažery a politiky je mnohem větší procento nebezpečných psychopatů než mezi vězni ve federálních věznicích USA. Že je velký problém rozeznat, který z politiků psychopatem není, než který je. Ti lidé mají podobný osobnostní profil jako zloději a vrazi. Přitom jsou ale inteligentní, schopní, vzdělaní, jazykově vybavení a skvěle oblečení. Na druhé straně egocentričtí, arogantní, bezohlední a bezcitní. Současný společenský systém, založený na individualismu a neomezeném růstu je přitahuje jak bezdomovce červené krabicové. Hare s Babiakem doporučují, aby lidé ve vedoucích funkcích prošli, kromě oné známé volební humoresky, také podrobným psychotestem. Nedávno o tom otevřeně mluvil i jeden z nejzajímavějších lékařů této země Jan Hnízdil.
Vypnul jsem mašinu na obrázky a hleděl zpříma do očí svému psovi. Zaposlouchal jsem se do něj. Pak jsem vytáhl z knihovny Koukolíka a nalistoval stránku o nakládání s psychopatem. Pan profesor po celoživotním studiu tohohle zajímavého a nesmírně rozšířeného živočišného padruhu konstatuje jediné - ú t ě k! Nelze s nimi vyjednávat, mají svá pokřivená, ale tutová morální schémata, manipulují, lžou a svět vidí jenom jako kořist. Mají dokonale vypracovaný systém sebeomluv a vysvětlivek pro příšernosti, které produkují. A především – vůbec o tom neví!
Tedy útěk.
Tak uteču a někam se jim navždy schovám. Usínám a myslím na hodiny zbytečně vyplýtvané mozkové energie, kterou by bývalo bylo lepší použít na něco smysluplného.
Chyba byla v tu noční chvíli pojmenována. Náhodným probuzením, jednou knížkou a bezednýma psíma očima. Spojilo se to.
Vždycky se věci nějak spojí.
Pokud tedy pro ně máte kam sáhnout.
Čtu Hermanse a jeho Už nikdy spánek. Nebyl by to ani Willem Frederik Hermans, kdyby se nebrodil v existenciálních pochybnostech (to zřejmě proto si ho pro sebe objevil i Milan Kundera). Píše o pochybách, že nás druzí lidé nevidí tak, jak bychom si přáli. Píše o jednom našem Já, které chce něčím být a o dalších falešných vlastních podobách, které ono Já bez přestání kopou do zadku. Pochybnosti o sobě vzplanou až do bezradnosti. A už rychle naskakuje tryskový motor, který nás pod velkým tlakem vyžene z oné zvrásněné sopečné krajiny zvané Odmítnutí.
Často by nám prospělo, kdybychom se do ní občas vědomě vydali, říkám si.
Čtu taky Soukupovou. Zmizet je tlustá kniha nabitá svítícími částicemi a jakousi dostředivou točivou energií. Cítím v ní Salingera a originální vidění mladé holky, která v odmítání musela kdysi alespoň zčásti vyrůstat. Obrněná a kovově jasná. Viděl jsem ji nedávno. Už znám oči těchhle nechytatelných ženských, jakoby překvapeně těkající po lidech a věcech kolem jako tvrdé duhovky ještěrek, kdykoliv připravené k útěku, nebo k útoku. Do těch duhovek se světlo nedostane. Od nich se světlo odráží. Zmizet zaparkuje v knihovně hned vedle Hůlové.
Čtu i milovaného Henryho Millera, démona, jehož Obratníky mi kdysi dláždily cestu k dospělosti a teď možná svými odrbanými hřbety kážou z knihovny na dálku první mantry pro moje stáří.
Jeho eseje jsou jako rezavé břitvy s hladkou perleťovou rukojetí. Zachází s jazykem jako brilantní žonglér s míčky, baví ho to, jak vyvolává vášnivě barvy a fresky, které by nikdo jiný nestvořil. Je Modiglianim literatury, kterému nakonec musíte přitakat. Jako jeden z mála si může dovolit mít na své paletě i slovo Kunda, aniž by do celkových obrazů skálopevně nepatřilo. Vzdoruje civilizační hrozbě, která na sebe bere podobu utopie pokroku za každou cenu a s ním spojených ideologických bludů. Dobře ví, jak moc je nemocná celá západní civilizace se svými kulty práce, honby za ziskem, vyprázdněním mezilidských vztahů a ničením přírody. Polosvětem lidí, kteří žijí zprostředkovaně skrze noviny a drby, lidí, kteří krouží všude kolem jako duchové a automaty, lidí, kteří jsou namočeni po uši ve fetiších, protože nemají čím jiným by se zabývali.
Píše nadoraz, na krev a napíná při tom vlastní chuchvalce nervů a buněk až skoro k jejich puknutí.
Bůhví proč mi to připomene jeden večer v Ungeltu, kde jsme seděli s Famfrlínou přikovaní jako přistižení školáčci ve škamně.
Hru, kterou ani tak nesledujeme, jako jsme do ní spíš vmotáni tisíci neviditelnými vlasci, napsal o čtyři roky mladší Angličan Joe Penhall. Richie je destruktivní manipulátor, bohémstvím zakrývající vlastní vatovanou dušinku, která je navždy zavřená v chatrné cukřence někde v nepovedeném dětství. Je to jasný psychopat (a tedy útěk před ním je jediné řešení) a jako takový rozklíží jeden manželský pár až na třísky. Richard Krajčo ho hraje způsobem, který nelze k ničemu přirovnat.
„To nemůže dohrát, to prostě nemůže přežít,“ nakláním se k víle.
„Buď je sjetej, nebo vožralej, ale je to síla,“ šeptá mi do ramene.
„Nebo je dokonalej.“
Je konec. Tleská se snad hodinu a zcela střízlivý Krajčo po nás z podia vyčerpaně těká očima a jakoby se teprve teď vracel z nějaké vzdálené země.
Můžu na něm duši nechat.
Jsem v autě a poslouchám v telefonu vyprávění o jedné ženě a tím pádem si ji, vpravdě velmi nechtěně, vybavím.
Byla jak nějaký antický had se skrytým mytologickým příběhem. Kroutící se, se dvěma pootevřenými růžovými škvírami na svém hladkém těle, připravenými k uštknutí. Nahoře i dole. Vpředu horce čněla smějící se baterie svítících zubů, které ocelově cvakaly ve zdánlivém smíchu, jako jedna z řady funkcí nějakým zlounem dobře naprogramovaného robota.
Ale byl by omyl si myslet, že je to hned viditelné. Ten plaz totiž kdykoliv hravě vklouzne do připravené postavy jako starý chirurg rukama do empíru. Zkrátka natáhne paže a předloktí a nová figura mu po nich nehlučně sjede na tělo.
A jde se na sál!
Operuje se na novém pacientovi. Bez skalpelu. Roboticky. Dělá se to tak, že se pečlivě zařazují jím vypouštěné věty do prázdných políček Sudoku a přitom se trochu vědomě a trochu nevědomě podvádí. Čímž v chirurgovi vzniká pocit vazby na operovaného. Což ovšem s jeho osobou, jako takovou, nakonec vůbec nesouvisí.
Neměla k dispozici vlastní hlas, který by dostatečně vykresloval ostatním její skutečný půdorys.
Ale přesto hlasovala bezohledně vždycky pro sebe.
Refrén jejího života zní nad sjezdovkou. Je jako lyžař na svahu, který se přestane odrážet od slalomových tyčí, ale rychlost nabývá srážkami s dalšími jezdci. Upíří svah.
Mrtvých a práce je najednou nějak moc. Jeden mladší než druhý. Třeba ten dvacetiletý kluk, co ho našli za víc dní. Smrt a její asistent čas umí vytvořit najednou větší tělo, jinou barvu a pach, odstraní vlasy a probublává kůží. Tím vším tlačí soucit až někam k prvním patrům odporu.
Dny se rychle balí a podávají na své dráze štafetový kolík dalším a dalším snad už v půlce předepsané vzdálenosti.
Život je najednou taková barevná kaše, ve které je všechno rozmíchané. Tak jako jsme kdysi na koleji snášeli z pokojů na společnou kuchyňku všechno co bylo, a házeli to do jednoho velikého hrnce. Spousta chutí a příchutí, pepř a chilli, sýry a konzervy, aby to nakonec všechno dorůžova zkreslil hlad, který jsme všichni měli. Ten s přehledem smáznul fakt, že ta hmota v kastrolu je jednoduše hnusná. A tak se to má možná se všemi chutěmi tohohle jara. Svět hltáme, protože se lžícemi stojíme v tom zástupu všichni, a protože máme hlad. Tedy spíš jenom pocit hladu.
Zabydlet se v sobě. Nechodit dovnitř jako do nějakého penzionu. Být pořád doma a znát to teplo tam. Čeká mě setkání s člověkem, který už nějaký čas přebývá v zimě před svým vchodem.
„Svobodná volba!“ frkne tiše, ale nepříliš přesvědčeně, u kafe v mé kanceláři chlap v bílém, který právě zkouší napodruhé opustit svoje dvě děti. Má nasazený ten špičatý tvar přední části hlavy, který je známkou jakési přísnosti vědce, který po dlouhém a pečlivém výzkumu obhajuje svůj objev a hodlá se do krve hádat s jakýmkoliv oponentem. Jen jemný klepot víček možná trochu vyzrazuje, že se ve skutečnosti v laboratoři flákal. Podobá se vyschlému rákosu, který fantazíruje o svých sytě zelených listech.
„Ale nemůžeš jinak, že?“ vsadím do otazníku úsměv ochucený trochou jízlivosti.
„No, chci to tak. Rozum mi tak velí. Rozhodl jsem se.“ šeptá nejistě
„Potíž se svobodnou vůlí je v tom, že podle posledních studií fyziologů mozek činí rozhodnutí o zlomek sekundy dřív, než si to uvědomíme a než se začneme domnívat,že jsme k němu dospěli.“
„Jdi s těma vyčtenejma kravinami do háje! To jakože nerozhodujeme sami, ale něco za nás? Nějaký autopilot? A kdo to řídí? Bůh?“
„Hele nepřijde ti divný, že svá rozhodnutí považujeme za projev svobodné vůle, o níž se mimochodem zatím vědátoři celýho světa jenom do krve hádají, protože prostě nevědí, zatímco ostatní události nám připadají výhradně jako následky nějakých příčin. Vypadá to tak, že každá událost musí mít svou příčinu. Mozek to za nás předčasně vyřeší. O pár mikrosekund dřív. Nu a na nás je, abychom to šikovně označili za svoje rozhodnutí. Abychom si mohli mezi prsty mazlivě promnout těch pár pavích per, co nám čouhají ze zadku, a které nám nejspíš dovolují přežít to všechno tady, aniž bychom se zbláznili.“
„No tak holt můj blbej mozek vteřinu přede mnou přišel na to, že to jinak nepůjde.“
„A je to!“
„Jo. Jen je mi strašně z těch děcek. Včera jsem kvůli tomu bulel jak želva,“ trochu teatrálně smrkne, ale všimnu si, že to řekl s určitým uspokojením, jakože asi není tak úplná svině, když si umí udělat mokro v očnicích.
„Pláč je zvláštní věc, hochu. Je to vlastně zbraň. Kterou po odchodu z dětství odložíme, abychom ji mnohem později zvedli vždycky, když chceme na někoho alespoň zamávat halapartnou. Všiml sis, že od určitého věku už lidi nepláčou? Ne že by neměli důvod. Ale už se s tou zbraní necítí dobře. Už ji neunesou.“
„Hele, je to vlastně jednoduchý. S Katkou jsem se prostě protnul. Což se před tím nestalo.“
„Hele, je možná taky dobrý odškrtávat si různý veleslavný průsečíky až za víc let. Někdy je to docela prča.“
„Mně tedy moc do smíchu není!“
„Tak to prostě udělej. Výsledek bude v podstatě stejnej. Tedy výčitka.“
„A co když ne?“ vytáhne výhružně ramena do prostoru jako to dělají kickboxeři. Před knokautem. Svým, nebo toho naproti.
„Ale ano. Buď si vyčteš, žes to neudělal, nebo žes do toho šel. Každopádně spěcháš.“
„Nemůžu jinak, no…“
Cokoli k nám, nebo z nás zazáří, převedeme na film, jehož režiséři jsme my sami. Nikdo jiný. Leckdy velmi blbé filmy takhle vznikají – říkám možná polohlasem a otáčím hlavu na dveře, které se ale mezitím za ním už s hlasitým klapnutím zavřely.
Prohlížím si fotky ze Sicílie. Vyvolávají krátké filmy promítané kamsi za čelní kost.
Dívám se znovu na to, jak jsme s Tadeášem letěli z Vídně do Říma a jen tak tak jsme přeskakovali na další letadlo do Palerma.
Pak už je to ale docela střelba, která zkracuje ten týden na divoké minutové klipy: kolem půlnoci si půjčujeme u letiště auto a řítíme se do Palerma hledat náš hotel. Plnou parou a rovnýma nohama kličkujeme světem, který nás v příštích dnech vždycky dokáže ohromit. Ta země je v mnoha ohledech nedostižná jako sebevědomá hrdá kněžna, která nemá na plese konkurenci. Je toho zkrátka moc, co za ten týden odžijeme. Stovky a stovky kilometrů po ostrově, tam a zpět, křížem kráž. Desítkami tunelů. Myslím na to, jak jsme trhali citrony přímo ze stromu a pak se brodili sněhem ke kráteru Etny. Na to, jak sedíme v Taormině v řeckém divadle, ve kterém se hrálo už tři stovky let před Kristem. Na dlouhé hledání noclehu v Catanii, onom černém městě uhněteném z lávových kamenů. Na kamenné uličky v Erice, které jsou večer jako vystřižené ze středověké temné pohádky. Na udivené světlo, dorážející na nás oknem obrovské katedrály v Montreale i na hotýlek, který jsme si našli hned vedle chrámu v Syrakusách. Na Tadeášovo rychlé pobíhání v tenkých mafiánských uličkách městečka Corleone, když sváteční pocit z něho svítí jako obrovský neon. Kvůli tomu sem přece chtěl! Vypráví mi překotně a udýchaně historii všech možných kmotrů a jejich neblahých konců. Z úst mu voní desítky let starý střelný prach.
Poslední klip je dramatický. O pár minut nám uletělo letadlo do Říma. Ochrnou mi nohy i ústa. Je mi jasné, že na Velikonoce se ze Sicílie do Vídně prostě nemůžeme dostat. Náhoda, dobrý chlap s černým copem a velká hromada eur ale způsobí, že za pár hodin už sedíme v letadle do Milána.
Sicílie pro mě navždy zůstane spojená s královskou pánskou jízdou táty a syna.
Všem mužům v této dvojroli bych to ze srdce přál.
V rámci nemoci do sebe postupně narvu Duška, Pomalost Stena Nadolnyho, Rudiše i Viana. Střídám Sterna a Vývoj života od Nicka Laneho. A W.Allena a Donnie Darco. Všechno je zase jako hustá kaše, ze které občas vyplave na povrch kus šťavnatého masa, zázračně vonícího po všem ostatním z kastrolu.
V hudbě poslouchám čím dál víc ty mezery. Pauzy a ticha orámované zvuky. Čtu si Silence od Johna Cage. On taky konfrontoval publikum s nekonečnými minutami ticha. Na pitevně je slyšet cinkot kovových nástrojů. A pak ještě jeden takový tenký, převysoký tón, který spíš není než je, ale přesto zní jako struna, kterou někdo jemně a pořád dráždí bříškem studeného prstu. Cage tvrdí, že hudba by neměla být jenom vyjádřením našich pocitů, nebo sloužit jako nějaký zdroj potěšení, člověk by se měl naučit ji slyšet úplně všude, ve všem a přiblížit se tak životu.
Stejně jako Cage dobře vím, že ticho neexistuje.
A když, tak v jeho podzemí pořád bude znít ten tenoučký mnohočárkovaný tón, který se rozezvučí naplno až nad naším vybledlým tělem, rozprostřeným na hladkém nerezu.
Kdesi jsem četl, že evropská hudba je maniodepresivní. Díky její tonalitě.
Snažím se slyšet všechny tóny i ticho.
Třeba i ten vlídný kvartet, který bez ustání hraje ve Famfrlíně.
Skácel hrál na slova jako na hammondy:
A jsou i slova zoufalá a krutá
jako když jestřáb střemhlav změní let
a zaútočí na bílého drozda
a měl jsi nám je bože zamlčet
No tak dobře:
Taky mám asi strach z odmítnutí.
Jenže se úplně stejně bojím, že budu
přijímán s podmínkou.
Třeba s takovou, že bude
zároveň zatracena některá z mých součástí.
Bez které už mě ale nebude slyšet.