Aktuality

Myšlenka dne

Eva Turnová čte svoje texty na CD !!
/viz fotogalerie/


Tak se mě všichni ptají na Horáčka. A na jeho kandidaturu. S úlevou konstatuji, že to co jsem napsal o tomto pánovi do svého Zápisníku už v březnu 2008 nehodlám ani v jediném písmenu měnit. Moc rád bych si početl v obdobných textech u jiných kandidátů a ještě raději bych si povídal o roky trvající podobné konzistenci názorů.


Umřel mi Wabi Daněk.
To je jako když jedete divokou vodu postý a víte,
že v určitým místě se prostě musíte opřít o kus skály.
A ona tam najednou není.


Revoluce z roku 1989 byla asi jedinou revolucí v
dějinách, která nepřinesla nic nového,
prostě se přizpůsobila okolnostem.
(Pavel Kolář - historik)


Doufám, že za dalších pětadvacet let už bude ve školních učebnicích hodnocena dnešní doba lakonickým: Druhá korporátně-dotačně-socialistická Česká republika, jejíž vznik umožnil plukovnicko-aktivistický převrat v roce 2013, neměla dlouhého trvání.
(Martin Rieger)


A tak nás naše zkušenosti stejně jako náš rozum jasně poučují, že lidé se pokládají za svobodné jen proto, že jsou si vědomi svého jednání, ale o příčinách, které je determinují, nevědí vůbec nic.
(Spinoza)


Kintera v Rudolfinu !!!!
Myslím, že je to 18. sonet W.Shakespeara:
"Krásu vždycky něco zmaří. Náhoda, stáří, či bezohledný čas..."
Ještě ho máte. Běžte tam. Umění Kintery / a třeba i Fr.Skály kousek opodál/ je osvěžující jak sklenice ledové vody po propité noci.


Pořád jen čtu. Čím dál víc. Od všeho něco. Trochu mě děsí ti, co tak nečiní. Živí mrtví,hororové postavy, řízené bůhví čím. Dle Vaculíka mrtvoly poháněné vzduchem.Jsou spokojené? Ano. A to je na tom snad to nejhorší.
(R.H.)


Tři hodiny jsme se s přítelem dohadovali o zásadách buddhismu.
O jeho přístupu k životu, světu a poznání. Dohodli jsme se,že zkusíme najít nějaký jednoduchý klíč.V noci mi pak přišel tenhle text:
Dva buddhističtí mniši si povídají v klášteře.
"Dvacet let medituji a dospěl jsem k závěru, že smysl všeho je ve vzduchu", říká první.
"To se mi nějak nezdá!", odvětí druhý.
"Tak asi ne!"povídá první a v klidu usne.
Tisíce učebnic ve třech větách.


V dobách, kdy dějiny chodily ještě pomalu, jejich nepočetné události byly snadno zapamatovatelné a tvořily obecně známé pozadí, před nímž se odehrávalo napínavé divadlo soukromých lidských dobrodružství. Dnes čas kráčí rychlým krokem. Historická událost, přes noc zapomenutá, září hned nazítří rosou novosti, takže není v povídkářově podání pozadím, nýbrž překvapujícím dobrodružstvím, které se odehrává na pozadí obecně známé banality lidského soukromí.
(M.Kundera - Kniha smíchu a zapomnění)


Nikdy jsem nepotkal jiného člověka,
kterým bych chtěl být.
(Charles Bukowski)


Smysl je něco, co člověk nekontroluje.
(Božena Správcová- "Uctívači kruhů")


"Nevypadá to s Vámi dobře. Zřejmě se Vám udělala duše.." říká doktor pacientovi.
(Z knihy "My" od Jevgenije Zamjatina)


The problem with the world is that
the intelligent people are full
of doubts, while the stupid people
are full of confidence.


Na konci každé pravdy je třeba dodat,
že víme i o té opačné.
(Blaise Pascal)


Demokracie je, když dva vlci a jedno jehně hlasují, co bude k večeři. Svoboda je, když dobře ozbrojené jehně odmítá hlasovat.
(Benjamin Franklin)


Měl jsem strach o tento národ, ale
teď mám strach z tohoto národa !
(Eugen Brikcius)


Na jednu věc mám někdy i dva,
nebo dokonce tři názory.
(L.Vaculík)


Světlo je základ všeho!
(arch.Josef Pleskot)


Věci už máme. Tak teď ještě ten smysl.
(R.Havel)


Vřele doporučuji České gastroenterologické společnosti pozvat časem k odbornému vyšetření pacienty, kteří 28.10.16 přijali pozvání podivných, morálně porouchaných a všeobecně toxických bytostí z Kafkova "Zámku" na divotvorný večírek. Jejich žaludky musí být totiž extrémně výjimečné.
(R.H.)


Náš svět je z jedné půlky konzumní, z druhé půlky virtuální. Velká část našich úzkostí a problémů pak plyne z marného hledání nějaké třetí poloviny naší současnosti.
(R.H.)


Situaci, ve které se my lidé nacházíme,
velmi dobře vystihuje nebohý opilec, jež stojí na vnější straně parku, buší pěstmi do plotu a křičí: "Pusťte mě ven!"
(Anthony De Mello)


Lidi, co o sobě vědí, že jsou slabí, nemají žádný jiný zbraně, než vražedný. Někdy mám pocit, že silný lidi nedokážou přežít jinak, než že se podřídí moci slabých. Silný lidi jsou citlivý a bojácný, protože toho vědí příliš a chápou věci.
(Pentti Saarikoski)


Na počátku bylo slovo. Na konci je hodně slov, tak hodně, že už se na svět nevleze nic jiného, než jen slova.
(R.H.)


Tragedie konce lidské komunikace spočívá v tom, že místo rozhovoru nutí jeden druhého myslet si to samé,co si myslí on.
(R.H.)


"To, co nyní řeknu, není projevem univerzitní povýšenosti ani sarkasmu. Třetina obyvatel této země je slabá duchem. Každý sedmý občan je debilní nebo dementní, nebo alkoholik a zhruba polovina obyvatel této země má podprůměrný intelekt."
(Miloš Zeman v Poslanecké sněmovně při projednávání zákona o referendu, 1992)


Televizor je zařízení, kterým nakukujeme do prostředí, kde se vyrábějí zvuky a obrázky. K naší potěše, vzrušení a pobavení. Přemýšlení, hledání kontextu či pochyby nejsou třeba. Od toho jsou kavárny. Po staletí na poutích stával vypravěč s ukazovátkem a tabulí s animacemi. Je to vlastně pořád totéž. Jen technika je jiná. Rychlejší a v HD,se střihem. Tím nějvětším cenzorem, který media mají. TV je zkratka. Přímo k pouťové atrakci.Jsou lidé,kteří se jí zbavují. Ti mě zajímají víc, než nové technologie nerovných obrazovek.Doteď byl život diváků plochý, nyní začíná být i ploše prohnutý.
(R.H.)


Čas je napočítaný pohyb
ve vztahu k před a po.
(Aristoteles)


Už nesdílím rozhořčení nad naším presidentem. Jsem nadšen. Tenhle národ neměl nikdy přílišnou sebeúctu a lidovou filosofií bylo posledních 80 let přizdisráčství. To, že se objevil klaun v pravém slova smylu, je minimálně nadějné.
(R.H.)


U posledního soudu se dovíme,
že jsme měli jedinou povinnost:
být šťastni.Kdejaký idiot, ale i myš
nebo komár, nás předběhl.
(Vl.Kokolia, Vy-já-dření)


Česká společnost je nízká a v moderních
dobách vždycky byla, neboť obdařena
citem vždycky včas se zbavit něčeho,
co ji převyšuje to nakonec postrádá.
(R.H.)


Všichni máme křídla,
jen někteří z nás
nevědí proč.
(Michael Hutchence)


Někteří lidé jsou jako černá díra.
Mají takovou gravitaci a takovou
vnitřní hmotnost, že z nich prostě
nemůže nic vyjít. Ani světlo.
(R.H.)


Žít sám? Je to snesitelné,
pokud svou samotu chápete
jako bytost.
(R.H.)


Jediným místem, kde najdete lásku
před sexem je slovník.
(Murphyho zákon)


V kyberprostoru letí netříděné informace stejnou rychlostí. Úplná kravina se k vám tudíž blíží stejně rychle jako zpráva, která by mohla změnit váš život.
(R.H.)


Sometimes you never know the true
value of a moment until it becomes a memory.
Some of the best things in life
are mistakes.
(Iman Bowie)


Nemůžeme mít větší ani menší moc
než tu, kterou máme sami nad sebou
(Leonardo da Vinci)


Na všechno opravdu důležité
je člověk sám.
(S.Dalí)


Člověk chráněný člověkem
před člověkem – to je láska.
(G.Corso)


Mobily marně zvoní do noci. Spolehliví partneři dneška. Těm, kdo se chtějí držet stranou, mobily pomáhají zůstat v kontaktu.
Těm, kdo chtějí zůstat v kontaktu, dovolují držet se stranou.
(R.Denemarková)


Největším a nejtragičtějším problémem
postmoderní společnosti je stále více se zhoršující schopnost odlišit důležité od nedůležitého
(C. Höschl)


Velká obtíž je v tom,že náš národ si dost
potrpí na to, aby si potrpěl.
(J.Werich)


Nemůžeš-li být dobrým příkladem,
ještě pořád můžeš být příkladem
odstrašujícím.
(A. Einstein)


Protiklad tíha-lehkost je nejtajemnější a nejmnohovýznamnější ze všech protikladů. To kdysi napsal Kundera. Tak si říkám – buď vlídnej ! Protože každý z nás se pere s něčím těžkým. Bez ohledu na to, v jaké fázi životní lehkosti se právě nachází.
(R. H.)


Jak řekl režisér Zelenka:Cimrman byl od podstaty protest.
Dnes ho citují u grilů ta největší hovada. Za fotku s Jarkem by dali cokoliv. I ten nejnechutnější developer si v autě pouští Cobaina. Je to něco mezi morální plastickou operací a karmickou omluvenkou.
(R.H.)


Lidi jsou strašně nudní, když jsou pohromadě.
Jen o samotě můžete rozvinout vlastnosti, které jsou na vás skutečně zajímavé
(A.Warhol)


Češi jsou prostě národ, který pochází z chalup. Všichni jsme ve třetí generaci sedláci, mlynáři nebo ještě míň. A hlavní stránka našeho plebejství je ta lokajská.
(Mikuláš Bek, rektor Masarykovy university Brno)


Skutečné myšlení netouží přesvědčovat, ale inspirovat. Přesvědčení je myšlení, které znehybnělo
(M.Kundera)


Herec není hráč, protože krev hráčů je pravá a slzy opravdu slaný
(K.Peteraj)


Naším nevětším a smrtelným problémem jsou malé horizonty.
(Jaroslav Rudiš)


Všechno nakonec dobře dopadne.
Pokud něco dobře nedopadlo,
znamená to, že ještě nebyl konec.
(John Lennon)

Zajímavost

Něco o mé práci:
http://www.ceskatelevize.cz/porady/1100492707-na-stope/417236100132019/

Něco o mé práci:
http://www.ceskatelevize.cz/porady/10993853591-legendy-kriminalistiky/



Udělil jsem svoji soukromou Magnesii Literu. Ladislav Šerý je naprostý mimoběžník. Jeho román NIKDY NEBYLO LÍP je malý literární zázrak. Generační výpověď, za kterou by se nemusel stydět Hakl, Kundera, ani Bukowski.




Divoká labuť a jiné příběhy. Nová kniha Michaela Cunninghama.Pohádky, které všichni známe, přetvořil tenhle geniální vypravěč. Jsou temné a často až zvrácené. Až se najednou stávají dokonalým a pravdivým obrazem našeho děsivě krásného života.


Jezero od B.Bellové je skvělá kniha. Připomíná mi trochu svět Kosinskiho Nabarveného ptáčete, či první romány P.Hůlové. Brilantní, tísnivé, inspirativní. Pro mě kniha roku !


Čtu ještě Chválu pomalosti od Carla Honoré, Poslední cestu Ralpha Dutliho, Mozaiku zamyšlení z polyfonické zahrady EDO a Jednu větu A.Kareninové. Po dlouhé době jsem viděl i dva dobré filmy - Takovej barevnej vocas letící komety o F.Topolovi a geniální " malířský " filmový opus Petera Greenawaye Kuchař, zloděj, jeho žena a její milenec. Všechny ty věci mi pomáhají odletět na chvíli ze smutného českého údolí v téhle děsivě postpravdivé době.A po dlouhé době listuju Českým snářem.Vaculík. Co dodat.


Výborný je rozhovor s Dr. Radkinem Honzákem v časopise Týden. O tom, jak jsme hříchy proměnili v nemoci, o tom, že jsme nedorostli ke svobodě a neumíme ji ocenit, i o tom, že lidé delegují zodpovědnost za svůj život na faraony, kteří jim večer nasypou misku fazolí..


Něco o mé práci!!!!!!
https://www.stream.cz/temna-zona/10005454-u-pitvy-si-poustim-hudbu


9. května 2014 se Nizozemský národní orchestr chystal hrát skladbu G.Mahlera. V sále byla přítomna královna Beatrix, která pilně navštěvuje koncerty. Toho využil šéf orchestru, muslim , který začal vychvalovat
" přednosti " islámu. Hudebníci se beze slov zvedli a s nástroji opustili jeviště. Před
očima panovnice předvedli, že už mají dost pýchy a muslimské arogance. Byla to opravdu mimořádná událost, to video by mělo obletět svět. Husí kůže - není co dodat
http://safeshare.tv/w/cqjiYhtiXs


Tak tuhle píseň jsem si odvezl z Pacova. Vy, kteří ještě věříte na lásku, si to užijte. My, kteří už moc nevěříme, tak my to máme skoro za hymnu. Zkrátka - projekt bez naděje.
https://www.youtube.com/watch?v=bR_7RwqmQP8


Můj životní souputník Jiří Bílý ( www.jiribily.cz) dokončil novou desku plnou jím zhuděbněných básní pana Antonína Sovy. Křest proběhl v Pacově dne 26.6.14. Tamtéž bude Jiří s Michalem hrát na Pacovském poledníku dne 23.8.14. A bude tam i Mńága a Ivan Hlas a Peter Lipa a spousta dalších (včetně mě za moderátorským mikrofonem:-)


Kolonizují prostor společnosti. Privatizují náš osobní prostor ( u slabších i jejich duši).Český rok po konci světa (Orientace LN ze soboty 4.1.14 - Josef Chuchma), nebo Odepřít poslušnost - Násilí podle Slavoje Žižka ( A2-26/2014 str. 27). Děsivé a zřejmě mlčky pomíjené zprávy o našem převedení do klecí. Pobuřující - jak pro koho.


"Uhnali jsme si touhu po pevné ruce". Cyril Höschl ve velkém rozhovoru poukazuje na věci, ze kterých se tají dech. O kořenech naší "blbé nálady". O závisti. O tom, že naši první signální ničí parvenuové. A taky třeba o tom, že dávat na odiv něco, co jsem nabyl, je naprosto infantilní, přízemní a ubohé. Lidové noviny, Rozhovor, 5.října 13, str. 11.


Máme jen pár autorů, kteří patří bez debaty do světového literárního kontextu ( Kundera, Hrabal, Hašek...).Nepochybně světovým autorem byl i muž, jehož jméno tady bohužel není příliš známé. Jeho nadčasové texty však nesou všechny znaky nejvyšší literatury a ryzí geniality. JIŘÍ DRAŠNAR ZEMŘEL V KALIFORNII 17.3.2013..


Zákon 198 /1993, paragraf 3, hovoří jasně. V případě komunistické strany se jedná ( dle zákona) o zločineckou oranizaci. Komunistické hnutí je tedy podle platné legislativy nezákonné. V době , kdy se stávají našimi "představiteli" lidé kteří byli předsedy OV KSČ ( hejmtan), či nechali střílet do lidi na hranicích ( náměstek hejtmana) je třeba říci, že ti, kteří s nimi spolupracují jsou rovněž zločinci. Právně to asi obhájí, ale morálně ( pro ně nejspíš slovo v hebrejštině) je mi z nich úzko.


Tenhle klip mě k nostalgii vskutku nedohnal. Pouze jsem si všiml, že tam hraju na Gibsona, jehož cena není a nebyla malá.Někde se mi, na mých životních kruhových objezdech, " ztratil ". Tak jen doufám, že Dotyčná na něj buď dodnes hraje, nebo ho alespoň prodala řekněme za přijatelnou cenu.
http://www.youtube.com/watch?v=OX4U7i8YHhQ


Ano, jsme slepí, neboť jsme se nechali oslepit. A je to naše vina, naše pohodlnost, naše rezignovanost. Stali se z nás slepci, kteří sledují televizní zprávy a namlouvají si, že něco vidí, čtou noviny a věří, že se něco dočetli, zběsile pátrají na internetu a doufají, že se proklikají z bludného kruhu. Nechali jsme se oslepit těmi, kteří zatraceně dobře vědí, že slepci se lépe vodí. A vůbec nejlépe se vodí ti, kteří o své slepotě nemají ani páru, jsouce naopak přesvědčeni o své bystrozrakosti, pronikavosti vhledu a důvěrné znalosti věcí za zrcadlem.. Hledí třeba na politikův předvolební plakát a nevidí, že síťovka v jeho ruce je ve skutečnosti beznadějně vybrakovaná. Vidí jenom to, co chtějí vidět a jejich realita se tak stává vrcholnou ideologií, fantasmatem, z něhož byla vytěsněna empatie coby nezbytná součást ochrany druhu. Proto ji, kdykoliv se sobectví utrhlo ze řetězu, bylo třeba obelstít například tím, že se protivník odlidštil nějakým bizarním pojmenováním, aby už nestál člověk proti člověku, Francouz proti Němci či Italovi, ale žabožrout proti bošovi, případně makarónovi…, což přispělo k oné zvláštní slepotě, bránící proti sobě vidět člověka, ale nepřekážející schopnosti zamířit na jeho srdce...
Více v mrazivém textu L. Brožka

http://www.blisty.cz/art/65841.html


To mě bavilo a živilo !!!
http://www.ceskatelevize.cz/porady/1093836883-na-plovarne/


Ve Francii, kterou už pár let miluji, rostou úžasné holky
http://www.youtube.com/watch?v=sp3G50jBRuU


Obsazení Wall Street mě zaujalo, ale z tohohle protestu jsem měl husí kůži !
Výňatek z opery G. Verdiho Nabucco - sbor zotročených Židů odvlečených po prohrané válce do Babylonu asi 590 před našim letopočtem. Opera se hrála v Římě letos při příležitosti 150. výročí moderní Itálie za přítomnosti
Berlusconiho a starosty Říma, který v rámci projevu před zahájením opery kritizoval škrty rozpočtu na kulturu. Už před začátkem opery byl dlouhý potlesk. Italové milují Verdiho a jeho opery a většinou znají opery nazpaměť a slavné árie zpívají často spolu. Opera roběhla normálně až k uvedenému sboru jehož první slova v překladu jsou : " Oh má země, tak krásná a ztracená.. " V hledišti bylo zvláštní napětí, které cítil dirigent i účinkující. Když skončil sbor otroků, byl obrovský aplaus. Dirigent slyšel výkřiky: " Opakovat !" A rozruch neustával. V Itálii není zvykem opakovat části v průběhu opery, ale nakonec, když se rozruch utišil, obrátil se dirigent na
Berlusconiho a řekl: " Jsem Ital. Cestuji po celém světě a teď se stydím za to,co se děje v mé zemi a proto ( směrem k obecenstvu ) přijímám Vaši prosbu o opakování ! Nejen pro vlastenecký obsah, ale při dirigování slov " Oh má krásná ztracená země " myslím na to, že když budeme takto pokračovat, zničíme kulturu, která tvoří historický základ Itálie. V tom případě bude naše země opravdu ztracena ."
Potom řekl: " Já, Motti jsem mlčel po léta. Nyní bych chtěl dát této písni skutečný význam. Jsme doma v Římě, v divadle se skvělým sborem a nádherným doprovodným orchestrem. Navrhuji Vám, abyste se připojili, a budeme zpívat všichni spolu. " Potom zahájil opakování písně sboru, obrátil se k publiku a dirigoval jejich zpěv. Lidé byli vidět jen tmavě, protože osvětlené bylo jen jeviště, ale jak publikum, tak všichni na jevišti, zpívali ve stoje. Když sbor skončil, bylo vidět, jak si ženy zpívající ve sboru utíraly slzy.

http://www.youtube.com/embed/G_gmtO6JnRs


www.tichyfotograf.cz
www.kresadlo.cz
Dvě stránky, které mě neustále baví a naplňují optimismem !!!


Čestnost jako deviace, aneb jak systémová korupce vytlačuje slušné lidi na okraj. Ti inteligentní,a nedej bože ještě morálně dobře nastavení, prostě vypadávají ze hry, což je známá teze o degeneraci elit, kteréžto jsme nyní svědky (kvalitní rozhovor se sociologem P.Fričem najdete na stránkách Literárních novin,ročník XXI,č.36)


"Proč jsou dnešní dívky nesnesitelné?".
Tak se jmenuje půvabný a provokativní text Jana Sterna v Britských listech. Doporučuji. Apropo právě mu vychází nová knížka " Psychoanalýza všednosti ". Jak ho tak znám, máme se na co těšit !
http://www.blisty.cz/art/52196.html


"Láska k moudrosti" jako psychosa? Aneb bylo Platonovo proslulé podobenství o jeskyni poruchou filosofovy duševní rovnováhy? Martin Škabraha napsal velmi zajímavou a těžkou stať na tohle téma. (Čtrnáctideník A2, č.17, str. 18)


Sprcha s hodně studenou a hodně čistou vodou. Kdo má trpělivost, může zažít jeden z nejsilnějších thrillerů současnosti.Spousta věcí začně dávat smysl.Ale je to děsivé...

Koukolík o deprivantech
Moje tipy

Výborné čtení o současné ruské literatuře a to nejen o Sorokinovi. Taky o Michailu Jelizarovovi, Iljovi Kukulinovi a Anně Barkovové. A k tomu všemu hodně dobře napsaná recenze na nového Kahudu. Vše je k nalezení a pochutnání si ve čtrnáctideníku A2 č.16. z 30.7.14.


Dobře napsané, břitké a přesné. Větší horor než Paranormal aktivity. Pavel Šafr definoval náš porevoluční vývoj ve dvanácti obrazech. Všichni, jak jsme tady, by to měli mít neustále na nočním stolku ( Reflex 9 ze dne 27.2.13, str. 10-13)


Slávek Janoušek mi poslal svoji knihu. Jeho prvotinu, která je zároveň druhým dílem trilogie s názvem My tři a já. Folkaři umí i dobře psát.První díl napsal Vl.Redl. Slávek, dle mého, nezůstal pozadu.Už přibyla i poslední část Od Samsona. Vřele doporučuji ( viz Fotogalerie)


A2 ze dne 19.6.2013 stojí za to ! Už kvůli plnokrevnému rozhovoru s Pavlem Kosatíkem s názvem "Co je to být Čechem ?" Hořké čtení o národních mýtech a o našich potížích s hodnocením národních hrdinů a zrádců. O ryze " českém " tupém zjednodušování. Nu a pak životadárné textíky Milana Kozelky - Raňajky v Bazmekistáne. Jednoduše kouzelné.


Ondřej Nezbeda to konečně napsal. Hašek není "Hrušínský", je to mnohovrstevný existenciální autor. A Švejk byl pro mě vždy spíše postava do mystického hororu, až na husí kůži. Strašlivý ponor, když si odmyslíme knedlíkové české pojetí. Více na str. Respektu č.17 v textu - Záhadný Hašek.


Kulturní čtrnáctideník A2 (13.3.2013) je věnován "Lásce". Našel jsem tam dva skvělé texty. Jeden napsal Zygmunt Bauman ( O tekuté lásce...), druhým je rozhovor s vycházející hvězdou světové sociologie Evou Illouz.Vypadá to tak, že nejen ekonomika má na kahánku..


Eva Turnová!! Pokud nevíte - basačka od Plastiků. Taky někdejší Sabrina Black Emila Hakla. Taky výborně a vtipně píšící ženská. Právě jí vyšla knížka Turnový háj ( objednávky na eturnova@volny.cz)


O "postkritické době" , o kontejnerizaci světa, o slepé ulici, kterou se společnost řítí..brilantní text V.Bělohradského ( Salon,14.2.2013)


Během svátků jsem měl tři zásadní setkání:
1. Převratný výstřel kinematografie - film "Holy Motors" Leose Caraxe. Jeho podivný hrdina Oscar na otázku - proč to všechno vlastně dělá, odpoví kouzelně : pouze pro krásu toho samotného gesta. Filmová magie desetiletí !
2.Knížka "Myšlení rychlé a pomalé" z pera Daniela Kahnemana, která nás ohromí uvědoměním si vlastního omezení.
3.Dva dny s Vlastou Redlem, které mě naopak obdařily pocitem jakéhosi lidského neomezení.


"..z valné části se zabýváme blbostmi..." Hektická ospalost - to je nesmírně moudrý text, který mě na konci roku asi nejvíc oslovil.Díky, pane Chuchmo !( Kavárna, Víkend dnes 22.-26. prosince 2012)


"Mazlíme se s náhražkami". Rozhovor s Marií Langerovou. Mimo jiné o její nové knize " Hnízda snění". Taky o tom, že manipulace označujeme rádi jako "interpretace" ( A2-kulturní čtrnáctideník 24, ze dne 21.11.12)


Přibyl nový text v Zápisníku - "O Vesmírech ( bez rozdílu velikosti)".


O tom, jak J.Joyce svým Odysseem otevřel další území. O velké planoucí hranici literatury, kterou tahle geniální kniha ve skutečnosti asi je. Velmi pěkný je rozhovor s anglistou M.Pokorným o Odysseovi, vědě a psech s názvem " Literatura neodhaluje, ani nemyslí " (čtrnáctideník A2 č.19/12, str.24-25)


"Jsme záludný, nekorektní a k odpovědnosti neochotný lidský materiál. Ano, to, co žijeme je pokračováním normalizace,protože jsme nedokázali přestat" - to říká ve velmi břitkém a hodně obnažujícím rozhovoru Pavel Kosatík. Stojí to za přečtení i za trochu sebestudu. (Čekání na nového Havla,Salon 20.září 2012)


Evoluce člověka skončila - tvrdí v dechberoucím rozhovoru britský biolog Steve Jones. Stojí to za to ! Respekt 22, str. 47-51.


"Pád Jeruzaléma, aneb Kdy je společnost nemocná ?" Další nebroušený diamant z pera mého oblíbeného věčného provokatéra a psavce Jana Sterna. Tentokrát k nalezení v kulturním čtrnáctideníku A2-10/2012. Taky jsem si koupil jeho novou knížku - Černé libido ( opět skvělé čtení).


Evropa bude jednou islámská - pozoruhodný a poněkud děsivý rozhovor s biologem, filosofem a spisovatelem Stanislavem Komárkem je k přečetní v Salonu ( příloha Práva) ze dne 10.5.2012


Neodkládejte život na jindy- pozoruhodné povídání s P.Fialou ( Mňága a Žďorp). O muzice, životě a o českých rádiích. Dobré to je !(Reflex z 10. května, str. 59-62)


Přibyl nový text v Zápisníku:
O disentu krásy a pastech času ( úvahy o umění nevejít)
(4.3.2012)


NÁVŠTĚVNÍ KNIHA BUDE DOČASNĚ OTEVŘENA !!
( Jedná se o pokus otevřít diskusi k mým textům. Osobuji si právo na některé osobní invektivy vůbec nereagovat, případně je smazat. Moje odpověď tudíž nebude automatická. Pokud tato akce nesplní účel, bude kniha opět uzavřena).
Díky. R.H.


Teď zrovna moc nepíšu. Což ale neznamená, že taky nečtu. Čtu ! Tak například :
http://trcalek.bigbloger.lidovky.cz/c/235912/Vanoce-jsou-jako-perverzni-sex.html
nebo
www.lucifer.bloguje.cz
Jsem spokojen !!! Svět bloggerů je už dost velký na to, abychom pochybovali o jeho smyslu.


Novou knihu Josefa Formánka "Umřel jsem v sobotu" jsem přečetl za noc. Delší dobu si myslím, že jde o jednoho z nejzajímavějších českých spisovatelů.Opět mě nezklamal! A má úžasné webovky:
www.josefformanek.com



Svět bohatne a chudých přibývá. Tak se jmenuje skvělý rozhovor s filosofem Thomasem Poggem. Třeba i o tom,že z chudých zemí odtéká ročně desetinásobek toho, co jim pak pateticky dáváme jako rozvojovou pomoc.(Respekt č.3, str.46-50)


..s večerem se světlo na konci ulic ještě jednou protočilo. Světlo bylo dotěrné. Varovalo okolí, že nastane noc. Domy se zmenšovaly, byly menší než lidé, kteří procházeli kolem. Mosty byly menší než tramvaje, které přes ně jezdily. A stromy byly menší než obličeje, které pod nimi osaměle procházely.
Všude se rozlézala touha po domově a ukvapený spěch. Osiřelé obličeje na ulici ztrácely obrysy. A viděla jsem v nich viset kus mračna, jak se k mně přibližovaly. A když stály těsně přede mnou, smrskávaly se každým krokem. Jen dlažební kameny zůstávaly velké. A po dalších a dalších krocích visela místo mračna v tváři dvě bílá vypouklá bělma. Při dalším a dalším kroku, těsně předtím, než mě obličeje minuly, se bělma slila v jedno.
Držela jsem se konců silnic, kde se drželo světlo. Oblaka, chuchvalce zmačkaných šatů. Otálela jsem s návratem… ale v nehybném světle záleželo na chůzi, musela jsem jít rychleji. Postranní ulice na noc nečekaly. Balily si kufry.
(úryvek z knihy Herty Müllerové Srdce bestie)


Čtvrt století jsem žil v komunismu. Dlouho mi chyběl trefný název doby, ve které se nacházím teď. Už ho asi mám:
http://www.blisty.cz/art/60743.html


Povídání s Erwinem Hellerem o zrychlování světa, o umění odpočinku, o tom jak sami sebe vykořisťujeme a že nicnedělání je zatraceně těžká práce,najdete v Respektu č. 26/27 na str.48-53.


Doporučuji k přečtení čtrnáctideník A2 č.10. Najdete v něm tentokrát vynikající text z pera Jana Sterna s názvem Pocit stísněnosti v posteli. Nevídané souvislosti předkládá tento mistr psychoanalýzy i slova.


Tíha mateřštiny. Tak se jmenuje text Jana Sterna na stránkách týdeníku A2, č.26.Taky mu vyšla nová knížka ( Mystika západu). Už ji mám a čtu. Je moc dobrá.


Respekt č.41 se vydařil! Rozhovor s filozofem Konradem Liessmannem, potažmo povídání s "fotografem mrtvých" Joelem-Peterem Witkinem o odvaze, smrti a hledání krásy, a taky text o Vargasu Llosovi, čerstvém nositeli Nobelovy ceny za literaturu.


" Reklamní agenti to nezachrání". Tak se jmenuje rozhovor A.Plavcové s prof. Kamilem Wichterlem. O jeho geniálním otci, o tom, že když Edison vynalezl žárovku byla tato už 25 let patentovaná, o tom, že matematika je ve skutečnosti nesmyslná, a o mnohém dalším. Vyjimečný chlap. Viz příloha LN č. 47, str.6-13.


Říkal mi kdysi jeden věhlasný místní muzikant : " Stejně jednou skončíš u Gabriela ! ". Stalo se. A já ho poslouchám když je mi dobře, i když třeba není.

P.Gabriel

Tyto stránky si zatím zobrazilo 1937895 návštěvníků.

Přihlášení

valid xhtml 1.0 strict - css - php
Matyáš Havel, 2008

O strachu z odmítnutí, hudbě a jiných skrýších skutečnosti

xx

...

xx

...

xx

...

xx

...

xx

...

xx

...

xx

...

xx

U kolegů v Palermu

xx

Noc v Erice

xx

řecké divadlo - Taormine

xx

...cestou na Etnu

xx

..v Syrakusách

xx

Katedrála v Monreale

xx

...snídaně na Sicílii

Budí mě kašel. V polovině noci si dávám horký čaj a Krchovského:


Snad ze všeho čas milosrdně léčí
jen ze strachu ne, strachu z nebezpečí
které sám o sobě a všem člověk skýtá
- v milosrdenství času též je skrytá
kauzální jeho hravá bezohlednost:
v týž moment vždy jít na dvě strany přes most


Ráno to venku najednou ve forte silně zavoní a zaštípe sytě žlutou a světle červenou.
Tak jsem se konečně dočkal. Můj vnitřek se dočkal.
Ale vadí mi, v tom rádoby romantickém ploužení, že prý většina jarních květů je jedovatá.
Jak jinak.
Jsou věci, které mají bohatý a malovaný příběh, ale samy o sobě jsou zcela prosté.
Věcné.


Nejsem člověk, co nedělá chyby.
Dělá je. Někdy i úmyslně.
Test životaschopnosti vlastního ega a jeho imunity. Tedy spíše otrlosti vůči bludným duším z jiných vesmírů. Nebo od vedle.
Test strachu z odmítnutí.

Dělám se hezčím než jsem a mám z toho nehezký pocit na jazyku po ránu, když chrchlám do umyvadla.
Mám dlouhé vlasy, a přitom jsem jakoby krátce střižený, krátkosrstý. V té chvíli osamění před zrcadlem. To zná asi kdekdo.

Libuju si v tom? Nebo jenom chráním vlastní logo? Nebo spíš jenom dobře vím, že chyby jsou nedoceněným pokladem.


Tak jak o tom nedávno mluvil i divotvorný Ivan Vyskočil. Pokud má člověk ve svém toulci ambice s ostře seříznutými hroty, tak se jim nějakým způsobem přizpůsobuje. Kouká, kde by pochytil hotové věci, které nejsou sice tak úplně jeho, ale které má chuť ukazovat jako své. Výsledkem jsou schémata a návyky. To jsou všechny ty fráze a klišé, kterými se třeba televize jenom hemží, a je neuvěřitelné, jak nic neříkají, jenom přidávají další schod, aby se mohlo zase o kousek popolízt. Lidi jsou rádi dramatičtí, protože to vidí v televizi. Oni jsou rádi dramatičtí i v životě. Televize napodobuje životní klišé a lidé napodobují to, co vidí v televizi. Je vlastně otázka, kdy začíná existovat uniformita jednání a prožívání. Ale abychom se poznali, potřebujeme z těchto návyků vyjít.

A pak, jednoho dne, uděláme chybu. Odněkud se připlíží strach.
Nebojíme se ani tak chyby, jako strachu z odmítnutí. To je onen hybatel, to je základní ukazatel našich směrů. Někde hluboko v lidské přirozenosti je uložena panická hrůza z toho, že bychom mohli být odmítnuti a zavrženi. V našich hluboko zastrčených míšních temnotách se to rovná vyhození z jeskyně, vyřazení ze stáda a z pastvy, odloučení od kmene a ohně.
K učení ale chyba patří. Správně pojmenovaná chyba je ziskem. Chyba je výraz. Moci si dovolit udělat věci jinak, než se čeká a než je hodnoceno na jedničku. Nechtít být na jedničku. Chtít se učit a nechtít hned umět.



Tak třeba nedávno jsem si uvědomil, že chybuji, když se stejně jako ostatní dokážu rozpálit nad těmi zvláštními postavami, které snaživě plavou prsa (a břicho) v rybníku takzvané politiky. Voda v něm je okrová a kalná. Od žluči, nebo od nezdravého trávení.

Ano, dokázal jsem dřív hodiny diskutovat o tom, co se třeba nazývá parlament, vláda, nebo partaj. Jednou v noci jsem se vzbudil a v televizi tiše šuměl Animal Planet. Bez zvuku. V polotmě jsem sáhl po ovladači (název tohohle černého hranolu je trefný, jen není zcela zřejmé co je jím skutečně ovládáno) a prst sklouzl o centimetr vedle. Jednání sněmovny. Bez zvuku.
Naplno mě vzbudila náhlá, až mysticky náměsíčná a zvířecí podobnost těch dvou programů.
Tady taky do okolí směřovaly mrtvolně strohé oči jakýchsi neolitických příšer, které přemýšlí o světě maximálně pomocí jícnu. Tady se taky lesknou krunýře a touží se po vůni mršin. Vybavila se mi náhle studie psychiatra Roberta Hareho a psychologa Paula Babiaka. Tihle vědci zjistili, že mezi vysokými manažery a politiky je mnohem větší procento nebezpečných psychopatů než mezi vězni ve federálních věznicích USA. Že je velký problém rozeznat, který z politiků psychopatem není, než který je. Ti lidé mají podobný osobnostní profil jako zloději a vrazi. Přitom jsou ale inteligentní, schopní, vzdělaní, jazykově vybavení a skvěle oblečení. Na druhé straně egocentričtí, arogantní, bezohlední a bezcitní. Současný společenský systém, založený na individualismu a neomezeném růstu je přitahuje jak bezdomovce červené krabicové. Hare s Babiakem doporučují, aby lidé ve vedoucích funkcích prošli, kromě oné známé volební humoresky, také podrobným psychotestem. Nedávno o tom otevřeně mluvil i jeden z nejzajímavějších lékařů této země Jan Hnízdil.
Vypnul jsem mašinu na obrázky a hleděl zpříma do očí svému psovi. Zaposlouchal jsem se do něj. Pak jsem vytáhl z knihovny Koukolíka a nalistoval stránku o nakládání s psychopatem. Pan profesor po celoživotním studiu tohohle zajímavého a nesmírně rozšířeného živočišného padruhu konstatuje jediné - ú t ě k! Nelze s nimi vyjednávat, mají svá pokřivená, ale tutová morální schémata, manipulují, lžou a svět vidí jenom jako kořist. Mají dokonale vypracovaný systém sebeomluv a vysvětlivek pro příšernosti, které produkují. A především – vůbec o tom neví!
Tedy útěk.
Tak uteču a někam se jim navždy schovám. Usínám a myslím na hodiny zbytečně vyplýtvané mozkové energie, kterou by bývalo bylo lepší použít na něco smysluplného.
Chyba byla v tu noční chvíli pojmenována. Náhodným probuzením, jednou knížkou a bezednýma psíma očima. Spojilo se to.

Vždycky se věci nějak spojí.
Pokud tedy pro ně máte kam sáhnout.


Čtu Hermanse a jeho Už nikdy spánek. Nebyl by to ani Willem Frederik Hermans, kdyby se nebrodil v existenciálních pochybnostech (to zřejmě proto si ho pro sebe objevil i Milan Kundera). Píše o pochybách, že nás druzí lidé nevidí tak, jak bychom si přáli. Píše o jednom našem Já, které chce něčím být a o dalších falešných vlastních podobách, které ono Já bez přestání kopou do zadku. Pochybnosti o sobě vzplanou až do bezradnosti. A už rychle naskakuje tryskový motor, který nás pod velkým tlakem vyžene z oné zvrásněné sopečné krajiny zvané Odmítnutí.
Často by nám prospělo, kdybychom se do ní občas vědomě vydali, říkám si.


Čtu taky Soukupovou. Zmizet je tlustá kniha nabitá svítícími částicemi a jakousi dostředivou točivou energií. Cítím v ní Salingera a originální vidění mladé holky, která v odmítání musela kdysi alespoň zčásti vyrůstat. Obrněná a kovově jasná. Viděl jsem ji nedávno. Už znám oči těchhle nechytatelných ženských, jakoby překvapeně těkající po lidech a věcech kolem jako tvrdé duhovky ještěrek, kdykoliv připravené k útěku, nebo k útoku. Do těch duhovek se světlo nedostane. Od nich se světlo odráží. Zmizet zaparkuje v knihovně hned vedle Hůlové.


Čtu i milovaného Henryho Millera, démona, jehož Obratníky mi kdysi dláždily cestu k dospělosti a teď možná svými odrbanými hřbety kážou z knihovny na dálku první mantry pro moje stáří.
Jeho eseje jsou jako rezavé břitvy s hladkou perleťovou rukojetí. Zachází s jazykem jako brilantní žonglér s míčky, baví ho to, jak vyvolává vášnivě barvy a fresky, které by nikdo jiný nestvořil. Je Modiglianim literatury, kterému nakonec musíte přitakat. Jako jeden z mála si může dovolit mít na své paletě i slovo Kunda, aniž by do celkových obrazů skálopevně nepatřilo. Vzdoruje civilizační hrozbě, která na sebe bere podobu utopie pokroku za každou cenu a s ním spojených ideologických bludů. Dobře ví, jak moc je nemocná celá západní civilizace se svými kulty práce, honby za ziskem, vyprázdněním mezilidských vztahů a ničením přírody. Polosvětem lidí, kteří žijí zprostředkovaně skrze noviny a drby, lidí, kteří krouží všude kolem jako duchové a automaty, lidí, kteří jsou namočeni po uši ve fetiších, protože nemají čím jiným by se zabývali.
Píše nadoraz, na krev a napíná při tom vlastní chuchvalce nervů a buněk až skoro k jejich puknutí.


Bůhví proč mi to připomene jeden večer v Ungeltu, kde jsme seděli s Famfrlínou přikovaní jako přistižení školáčci ve škamně.
Hru, kterou ani tak nesledujeme, jako jsme do ní spíš vmotáni tisíci neviditelnými vlasci, napsal o čtyři roky mladší Angličan Joe Penhall. Richie je destruktivní manipulátor, bohémstvím zakrývající vlastní vatovanou dušinku, která je navždy zavřená v chatrné cukřence někde v nepovedeném dětství. Je to jasný psychopat (a tedy útěk před ním je jediné řešení) a jako takový rozklíží jeden manželský pár až na třísky. Richard Krajčo ho hraje způsobem, který nelze k ničemu přirovnat.
„To nemůže dohrát, to prostě nemůže přežít,“ nakláním se k víle.
„Buď je sjetej, nebo vožralej, ale je to síla,“ šeptá mi do ramene.
„Nebo je dokonalej.“

Je konec. Tleská se snad hodinu a zcela střízlivý Krajčo po nás z podia vyčerpaně těká očima a jakoby se teprve teď vracel z nějaké vzdálené země.
Můžu na něm duši nechat.



Jsem v autě a poslouchám v telefonu vyprávění o jedné ženě a tím pádem si ji, vpravdě velmi nechtěně, vybavím.
Byla jak nějaký antický had se skrytým mytologickým příběhem. Kroutící se, se dvěma pootevřenými růžovými škvírami na svém hladkém těle, připravenými k uštknutí. Nahoře i dole. Vpředu horce čněla smějící se baterie svítících zubů, které ocelově cvakaly ve zdánlivém smíchu, jako jedna z řady funkcí nějakým zlounem dobře naprogramovaného robota.
Ale byl by omyl si myslet, že je to hned viditelné. Ten plaz totiž kdykoliv hravě vklouzne do připravené postavy jako starý chirurg rukama do empíru. Zkrátka natáhne paže a předloktí a nová figura mu po nich nehlučně sjede na tělo.
A jde se na sál!
Operuje se na novém pacientovi. Bez skalpelu. Roboticky. Dělá se to tak, že se pečlivě zařazují jím vypouštěné věty do prázdných políček Sudoku a přitom se trochu vědomě a trochu nevědomě podvádí. Čímž v chirurgovi vzniká pocit vazby na operovaného. Což ovšem s jeho osobou, jako takovou, nakonec vůbec nesouvisí.
Neměla k dispozici vlastní hlas, který by dostatečně vykresloval ostatním její skutečný půdorys.
Ale přesto hlasovala bezohledně vždycky pro sebe.
Refrén jejího života zní nad sjezdovkou. Je jako lyžař na svahu, který se přestane odrážet od slalomových tyčí, ale rychlost nabývá srážkami s dalšími jezdci. Upíří svah.


Mrtvých a práce je najednou nějak moc. Jeden mladší než druhý. Třeba ten dvacetiletý kluk, co ho našli za víc dní. Smrt a její asistent čas umí vytvořit najednou větší tělo, jinou barvu a pach, odstraní vlasy a probublává kůží. Tím vším tlačí soucit až někam k prvním patrům odporu.
Dny se rychle balí a podávají na své dráze štafetový kolík dalším a dalším snad už v půlce předepsané vzdálenosti.
Život je najednou taková barevná kaše, ve které je všechno rozmíchané. Tak jako jsme kdysi na koleji snášeli z pokojů na společnou kuchyňku všechno co bylo, a házeli to do jednoho velikého hrnce. Spousta chutí a příchutí, pepř a chilli, sýry a konzervy, aby to nakonec všechno dorůžova zkreslil hlad, který jsme všichni měli. Ten s přehledem smáznul fakt, že ta hmota v kastrolu je jednoduše hnusná. A tak se to má možná se všemi chutěmi tohohle jara. Svět hltáme, protože se lžícemi stojíme v tom zástupu všichni, a protože máme hlad. Tedy spíš jenom pocit hladu.

Zabydlet se v sobě. Nechodit dovnitř jako do nějakého penzionu. Být pořád doma a znát to teplo tam. Čeká mě setkání s člověkem, který už nějaký čas přebývá v zimě před svým vchodem.


„Svobodná volba!“ frkne tiše, ale nepříliš přesvědčeně, u kafe v mé kanceláři chlap v bílém, který právě zkouší napodruhé opustit svoje dvě děti. Má nasazený ten špičatý tvar přední části hlavy, který je známkou jakési přísnosti vědce, který po dlouhém a pečlivém výzkumu obhajuje svůj objev a hodlá se do krve hádat s jakýmkoliv oponentem. Jen jemný klepot víček možná trochu vyzrazuje, že se ve skutečnosti v laboratoři flákal. Podobá se vyschlému rákosu, který fantazíruje o svých sytě zelených listech.
„Ale nemůžeš jinak, že?“ vsadím do otazníku úsměv ochucený trochou jízlivosti.
„No, chci to tak. Rozum mi tak velí. Rozhodl jsem se.“ šeptá nejistě
„Potíž se svobodnou vůlí je v tom, že podle posledních studií fyziologů mozek činí rozhodnutí o zlomek sekundy dřív, než si to uvědomíme a než se začneme domnívat,že jsme k němu dospěli.“
„Jdi s těma vyčtenejma kravinami do háje! To jakože nerozhodujeme sami, ale něco za nás? Nějaký autopilot? A kdo to řídí? Bůh?“
„Hele nepřijde ti divný, že svá rozhodnutí považujeme za projev svobodné vůle, o níž se mimochodem zatím vědátoři celýho světa jenom do krve hádají, protože prostě nevědí, zatímco ostatní události nám připadají výhradně jako následky nějakých příčin. Vypadá to tak, že každá událost musí mít svou příčinu. Mozek to za nás předčasně vyřeší. O pár mikrosekund dřív. Nu a na nás je, abychom to šikovně označili za svoje rozhodnutí. Abychom si mohli mezi prsty mazlivě promnout těch pár pavích per, co nám čouhají ze zadku, a které nám nejspíš dovolují přežít to všechno tady, aniž bychom se zbláznili.“
„No tak holt můj blbej mozek vteřinu přede mnou přišel na to, že to jinak nepůjde.“
„A je to!“
„Jo. Jen je mi strašně z těch děcek. Včera jsem kvůli tomu bulel jak želva,“ trochu teatrálně smrkne, ale všimnu si, že to řekl s určitým uspokojením, jakože asi není tak úplná svině, když si umí udělat mokro v očnicích.
„Pláč je zvláštní věc, hochu. Je to vlastně zbraň. Kterou po odchodu z dětství odložíme, abychom ji mnohem později zvedli vždycky, když chceme na někoho alespoň zamávat halapartnou. Všiml sis, že od určitého věku už lidi nepláčou? Ne že by neměli důvod. Ale už se s tou zbraní necítí dobře. Už ji neunesou.“
„Hele, je to vlastně jednoduchý. S Katkou jsem se prostě protnul. Což se před tím nestalo.“
„Hele, je možná taky dobrý odškrtávat si různý veleslavný průsečíky až za víc let. Někdy je to docela prča.“
„Mně tedy moc do smíchu není!“
„Tak to prostě udělej. Výsledek bude v podstatě stejnej. Tedy výčitka.“
„A co když ne?“ vytáhne výhružně ramena do prostoru jako to dělají kickboxeři. Před knokautem. Svým, nebo toho naproti.
„Ale ano. Buď si vyčteš, žes to neudělal, nebo žes do toho šel. Každopádně spěcháš.“
„Nemůžu jinak, no…“

Cokoli k nám, nebo z nás zazáří, převedeme na film, jehož režiséři jsme my sami. Nikdo jiný. Leckdy velmi blbé filmy takhle vznikají – říkám možná polohlasem a otáčím hlavu na dveře, které se ale mezitím za ním už s hlasitým klapnutím zavřely.



Prohlížím si fotky ze Sicílie. Vyvolávají krátké filmy promítané kamsi za čelní kost.
Dívám se znovu na to, jak jsme s Tadeášem letěli z Vídně do Říma a jen tak tak jsme přeskakovali na další letadlo do Palerma.
Pak už je to ale docela střelba, která zkracuje ten týden na divoké minutové klipy: kolem půlnoci si půjčujeme u letiště auto a řítíme se do Palerma hledat náš hotel. Plnou parou a rovnýma nohama kličkujeme světem, který nás v příštích dnech vždycky dokáže ohromit. Ta země je v mnoha ohledech nedostižná jako sebevědomá hrdá kněžna, která nemá na plese konkurenci. Je toho zkrátka moc, co za ten týden odžijeme. Stovky a stovky kilometrů po ostrově, tam a zpět, křížem kráž. Desítkami tunelů. Myslím na to, jak jsme trhali citrony přímo ze stromu a pak se brodili sněhem ke kráteru Etny. Na to, jak sedíme v Taormině v řeckém divadle, ve kterém se hrálo už tři stovky let před Kristem. Na dlouhé hledání noclehu v Catanii, onom černém městě uhněteném z lávových kamenů. Na kamenné uličky v Erice, které jsou večer jako vystřižené ze středověké temné pohádky. Na udivené světlo, dorážející na nás oknem obrovské katedrály v Montreale i na hotýlek, který jsme si našli hned vedle chrámu v Syrakusách. Na Tadeášovo rychlé pobíhání v tenkých mafiánských uličkách městečka Corleone, když sváteční pocit z něho svítí jako obrovský neon. Kvůli tomu sem přece chtěl! Vypráví mi překotně a udýchaně historii všech možných kmotrů a jejich neblahých konců. Z úst mu voní desítky let starý střelný prach.
Poslední klip je dramatický. O pár minut nám uletělo letadlo do Říma. Ochrnou mi nohy i ústa. Je mi jasné, že na Velikonoce se ze Sicílie do Vídně prostě nemůžeme dostat. Náhoda, dobrý chlap s černým copem a velká hromada eur ale způsobí, že za pár hodin už sedíme v letadle do Milána.

Sicílie pro mě navždy zůstane spojená s královskou pánskou jízdou táty a syna.
Všem mužům v této dvojroli bych to ze srdce přál.


V rámci nemoci do sebe postupně narvu Duška, Pomalost Stena Nadolnyho, Rudiše i Viana. Střídám Sterna a Vývoj života od Nicka Laneho. A W.Allena a Donnie Darco. Všechno je zase jako hustá kaše, ze které občas vyplave na povrch kus šťavnatého masa, zázračně vonícího po všem ostatním z kastrolu.


V hudbě poslouchám čím dál víc ty mezery. Pauzy a ticha orámované zvuky. Čtu si Silence od Johna Cage. On taky konfrontoval publikum s nekonečnými minutami ticha. Na pitevně je slyšet cinkot kovových nástrojů. A pak ještě jeden takový tenký, převysoký tón, který spíš není než je, ale přesto zní jako struna, kterou někdo jemně a pořád dráždí bříškem studeného prstu. Cage tvrdí, že hudba by neměla být jenom vyjádřením našich pocitů, nebo sloužit jako nějaký zdroj potěšení, člověk by se měl naučit ji slyšet úplně všude, ve všem a přiblížit se tak životu.
Stejně jako Cage dobře vím, že ticho neexistuje.
A když, tak v jeho podzemí pořád bude znít ten tenoučký mnohočárkovaný tón, který se rozezvučí naplno až nad naším vybledlým tělem, rozprostřeným na hladkém nerezu.

Kdesi jsem četl, že evropská hudba je maniodepresivní. Díky její tonalitě.

Snažím se slyšet všechny tóny i ticho.
Třeba i ten vlídný kvartet, který bez ustání hraje ve Famfrlíně.


Skácel hrál na slova jako na hammondy:

A jsou i slova zoufalá a krutá
jako když jestřáb střemhlav změní let
a zaútočí na bílého drozda
a měl jsi nám je bože zamlčet



No tak dobře:
Taky mám asi strach z odmítnutí.
Jenže se úplně stejně bojím, že budu
přijímán s podmínkou.


Třeba s takovou, že bude
zároveň zatracena některá z mých součástí.

Bez které už mě ale nebude slyšet.