O ŠANCÍCH
Základní kniha
Venkovský učitel
L.Cohen
táta..
Noční čtení
.. L.Cohen.mp3
Je tu další samozřejmé ráno. Poslepu za ním vylézám, přivázaný k jeho pupečníku, jak rozpláclá placenta v děloze postele. U mého lůžka netrpělivě postává sestřička dne, co má službu, a hodlá mě napojit na každodenní kanyly, které by do mě přivedly šťávy, nutné k jeho letmému prožití. Chystá se mě intubovat a pouštět do mě vzduch zvenčí, rytmicky a řízeně. Umělou ventilací. Upravený a sterilní, všemi přijatelný vzduch, spolehlivě zvedající hrudníky. S přivřenýma očima podepisuju revers. Že nechci tuhle pravidelnou a příjemnou euthanazii, která ukončí vše slibné a mimořádné. A vyžene šance do připravených plastových sáčků, které se pak vyhodí. Perverzně odmítám všechny ty hadičky, které by mě napojily na monitory oddělení, na kterém ležíme tak nějak všichni. Pro ten klidný den a pro ten následný večerní pocit, že se stalo zase tak málo vychylujících a tedy opravdu důležitých věcí. Vybaví se mi citát Francise Bacona – „ lidské myšlení je svou povahou náchylné předpokládat ve světě více řádu a pravidelnosti, než se tam nachází “. To právě zařizují ty kanyly, Francisi ! Umíme si je bohužel zavádět už i sami.
Vybaví se mi povýšený okamžik nočního čtení. Četl jsem kolem třetí, že některé lidi provází věčné pokušení překračovat úzké limity své vlastní podmíněnosti, snaha nahradit nudnou realitu takovým světem, kde je ledacos možné. „ Kreativita a perverze “ od Janine Chasseguetové - Smirgelové. Našel jsem na ni odkaz v Sternových textech. Řetězec odkazů je jako korále, které navlékáte jeden za druhým, až se vám ocitnou na krku a skoro šamansky chrání před bezduchostí a primitivismem. Tyhle dva nerozluční kámoši jsou v nás připraveni po staletí k okamžitému startu a lehkonohému běhu po oválu, na kterém tu a tam zazní mdlý potlesk stejně postižených. Paralympiáda duše. Janine byla ještě nedávno vicepresidentkou Mezinárodní společnosti pro psychoanalýzu. Přednášela na londýnské University College. Zajímavá ženská. Objevitelka dalších významů slova perverze. Převratných, řekl bych.
Zkouším tohle ráno pokecat se svobodou. Už mimo lůžkové oddělení. Svobodou, která se nezapíná dle potřeby a přístojnosti. Svobodou, která není přerušovaná jako soulož, aby se náhodou něco nestalo. Svobodou, která zařídí, že se třeba něco stane. Která zařídí prozatímní BEZVĚCÍ. Tápání mimo řádné kolejnice dne.
Čtu si večerní a noční zprávy na displeji telefonu a vyskakují mi portréty jejich autorů. Potkávám je občas v krátkých vzpomínkách. Opakují svoje naučené mantry a rytmicky osahávají jednotlivé kuličky svých životních růženců, které představují ty, jež blíže potkali a ohmatali. Opakují ty pohyby, včetně žmoulání kuliček dávno zaschlých a rozpraskaných, po lidech, kteří jsou prostě pryč. S pocitem , že tímto ručním a duševním kafemlýnkem, opakujíce minulé, stvrzují právoplatnost přítomného. S pocitem, že je řádně odžito. Často je jen přežito a hlavně už dávno nepřítomno, říkám si. Pohyb do čtverců a sloupců udýchaného životního scrabble, jehož výsledkem je plocha zaplněná očekávanými slovy a minimální získaný počet bodů na všech stranách. Ten skutečný je často blízký nule.
Probudím definitivně toho trojhlavého draka v sobě, jehož jedna hlava je vždy pro jistotu schovaná v pralese a svítí z ní jen dvě žluté a zvědavé oči. Ostatní dvě hlavy páchají energetický luxus v podobě polykání pestře nabarvených bůžků tohoto světa.
Psycholožka Nicola-Abel-Hirschová řekla že „ pro možnost žít vlastním životem je rozhodující, aby člověk uznal co bude chybět, nebo co je vyloučeno “. A Arnošt Lustig napsal, že útěk je někdy řešením a velikou šancí.
Na pitevním stole v práci mám pána, který utekl všemu a všem. Svým nemocem, své osamělosti a svým tísním. Než si dal smyčku na krk, na stůl vyrovnal těch pár věcí, které považoval za důležité někomu předat. S popisky co s tím. Napsal úhledný dopis. Po přečtení poslední věty mi vypadl ten papír z ruky:“… a promiňte, že jsem tu už neuklidil“.
Byl jsem v minulých dnech na třech zvláštních místech. Jedno odpoledne sedím na policejní akademii v rozlehlé pracovně profesora Strause a dívám se mu přes rameno na obrovský monitor. Prezentace mechanismu pádu Jana Masaryka. Zatím v tom nevidím moc koroneřích děr a vím, že o tom budu ještě hodně dlouho přemýšlet. Vyměňujeme si vizitky, ona papírová lanka do bludiště venku, a říkáme, že jsme se zaujali. Pak zase hledím do zvědavých očí Haliny P. v jednom televizním studiu. Rutinně natočíme 20 minut a na chodbě si ještě stejný čas povídame. Sami dva. Říkáme si navzájem polohlasem něco, co se netočí. Úzkost – sdělená a vystřelená, druhou stranou poučeně chycená a tiše schovaná s přitakáním. Nic, jen krátká a rychlá karetní výměna. O to cennější, že se o nic nehrálo. Za pár dní pro změnu stojím v aule Lékařské fakulty, kde jsem 15 let přednášel a zase to pro jednou dělám. Proběhnu pak celý ten barák a hledám nějaký pocit k odnešení. Marně.
Večer se vracím domů a popaměti hážu další kovové padesátky a dvacky do hrnku. Keramický půllitrák s kytkou. Prodavačky na Barrandově už mi je pár let u pokladen automaticky vrací. Když je hrneček plný, odvezu ho mámě. Sbírá je taky. Jediná šance, jak jí dát peníze a nevyvolat v té hrdé ženské rozpaky a stud. Pamatuju si, že kdysi jedna bytost, zdánlivě blízká, potají vykradla obsah toho hrnku, aby měla na taxík. Tlačítko " odpuštění " zůstane na mém displeji u některých věcí do smrti zaprášené a netknuté.
Už pár dní máma bojuje. Má silného a zákeřného soupeře. Nedělám nic jiného, než že vyrábím další a další doktorské šance, jak tu lstivou bestii vyhnat zpátky do jejího syčivého hadího světa, mimo a daleko od těla ženy, ve kterém jsem kdysi vznikl. Vedle ní je táta. Vždycky tam byl. Když jsem mu ukazoval nový foťák, tajně jsem zmáčkl spoušť. Nikdy by se mi takhle do objektivu nepodíval. Mám tak navždy schované jeho oči. Tolik se bojící o člověka, se kterým jde rameno na rameni 55 let.
V noci se dívám znovu na Venkovského učitele. Ten film se ve mně přehrává snad posté, teď i se stínohrou obrazovky . Znovu si uvědomím, že Zuzana Bydžovská je neuvěřitelná herečka. Omračující, oskarová a nádherná. Film na tu zlatou sošku. Ale to se snad Bohdanovi Slámovi nestane. Doufám, protože už dlouho pluje klidně a jinudy.
Do noci ještě hrábnu po Kunderově Nesmrtelnosti. Dotýkám se stránek, které napsal chlap, který taky utekl. Odstředivá opuštěnost. To byla, je a bude jeho šance. Lidé, kteří uvíznou v samotě a vnitřním exilu mohou být opuštěni dvojím způsobem. Většinou dostředivě. Nos na skle, pohledy do zdi a matlání vzpomínek, zhmotňování neexistujícího minula do kuličky marnosti, která den co den končí neomylně v sebelítostivém důlku uprostřed jejich duše. Nebo jsme sami odstředivě !! Napadá mě, že nemůžeme být opuštěni, pokud sami vědomě opustíme. Tak… Agnes v Nesmrtelnosti říká - „ nemohu je nenávidět, protože s nimi nejsem spojena.. nemám s nimi nic společného … .“
Další den vyrážím do města, na spoustu míst a úřadů. Tak se po hlavě vrhám do toho duševního chlemtavého kanibalismu města, které nabízí tolik barevných cedulek, že prostě nemůžete přehlédnout ty vyšlapané stezky se sešmajdanými okraji, vedoucí do cíle, který pak vlastně není cílem, protože v něm končí skoro všichni najednou. Je jen páskou, kterou hrudí s nezajímavým pořadovým číslem nepřetrhneme, protože se nachází na zemi. Rozšlapána tisícerými podrážkami.
Čtu „ Knihu toužení “ od Cohena. Zvláštní případ, tenhleten Leonard. V posteli si užil i s ďáblicí Joplinovou, nazpíval nádherné věci, dával si letitého těsného ploužáka s těmi nejlepšími ( a tedy nejdůležitějšími) hříchy světa, aby v šedesáti odešel na 5 let do kláštera. Pak se vrátil, dal si cigáro a postavil kapelu . „ Koukám po holkách, ale žádný nejsou.. “, píše v té útlé knížce. Rozumím mu. Oba víme, že jsou, jen je naše oči, obrácené většinou dovnitř, už tak dobře nevidí. Na tu krátkou vzdálenost, která má všechny prvky odstředivosti. Příští týden se půjdu poklonit tomuhle chlapíkovi v klobouku na hlavě, ve které je tolik drahých a vzácných předmětů. “ Šance jsou jak motýli, které chytám, abych je pak zase pustil. Ale pel z těch křídel zůstane vždycky na mé klopě…“, dobré čtení, pane Cohene.
Už taky vím, že se konečně rozběhl největší stroj v historii lidstva. Urychlovač LHC, má podzemní detektory o rozměrech osmipatráku. Budou v něm vznikat magnetická pole stotisíckrát silnější než je pole Země a teploty stotisíckrát silnější než v jádru slunce. To všechno proto, aby se konečně nalezl takzvaný Higgsův boson, částice, která snad půjčuje hmotnost úplně všemu – atomům, planetám i nám. Říkají mu božská částice. Velké tajemství a velká šance na odpověď, z čeho jsme vystavěni. Slavný fyzik Stephen Hawking prý vsadil 100 dolarů na to, že se nakonec nanajde. Že zůstane šance ještě to pořád nevědět. Stejně mi přijde úžasné, že lidi utratí v dnešní době 6 miliard eur kvůli rozluštění hádanky, která nám ani v nejmenším nepomůže řešit sobotní nudu v nákupních centrech a tu ještě větší doma. Třeba ale nakonec fakt zjistíme, že máme v sobě bosony a jak nás znám , budeme na ně svádět kdeco. Potvrdíme teorii strun a vysvětlíme sami sobě, že nejde být stabilní, když struna kmitá. Tak proto jsme vlastně tak liknaví, pošetilí, neukotvení a proto nám tak vibruje morálka, řekneme si s úlevou. To ten boson.. Vzpomenu si, jak S.Hawking probíral svůj nápad definovat černou díru s Rogerem Penrosem. Dnes je z toho nočního telefonu uznávaná definice. Je to množina událostí, z nichž není možné uniknout do velké vzdálenosti. Plyne z ní, že hranice černé díry, horizont událostí, je tvořena paprsky světla, které jen tak tak že z této černé díry neuniknou. Místo toho zde navěky zůstanou a budou se vznášet na jejím okraji. Je to tak trochu jako když prcháte před policajtem, daří se vám držet se krok před ním, ale nikdy mu vyloženě neuniknete. Ospale přemítán nad „ černými dírami “ ze kterých nikdy neunikneme v našem žití, narážíme na jejich horizont, ale nevzdálíme se . Přemýšlím nad zábradlím, kterého se křečovitě držíme, pokukujeme neustále po jiném a přehmátnem, až když alepoň na chvíli držíme obě. Tímhle bezpečným ručkováním pak nakonec seběhneme po celém schodišti až tam dolů, ke smrti.
Jedna z šancí je pustit se zábradlí.
Neupadneme.
Pokud se tím dalším staneme
my sami.