Aktuality

Myšlenka dne

Kintera v Rudolfinu !!!!
Myslím, že je to 18. sonet W.Shakespeara:
"Krásu vždycky něco zmaří. Náhoda, stáří, či bezohledný čas..."
Ještě ho máte. Běžte tam. Umění Kintery / a třeba i Fr.Skály kousek opodál/ je osvěžující jak sklenice ledové vody po propité noci.


Pořád jen čtu. Čím dál víc. Od všeho něco. Trochu mě děsí ti, co tak nečiní. Živí mrtví,hororové postavy, řízené bůhví čím. Dle Vaculíka mrtvoly poháněné vzduchem.Jsou spokojené? Ano. A to je na tom snad to nejhorší.
(R.H.)


Tři hodiny jsme se s přítelem dohadovali o zásadách buddhismu.
O jeho přístupu k životu, světu a poznání. Dohodli jsme se,že zkusíme najít nějaký jednoduchý klíč.V noci mi pak přišel tenhle text:
Dva buddhističtí mniši si povídají v klášteře.
"Dvacet let medituji a dospěl jsem k závěru, že smysl všeho je ve vzduchu", říká první.
"To se mi nějak nezdá!", odvětí druhý.
"Tak asi ne!"povídá první a v klidu usne.
Tisíce učebnic ve třech větách.


V dobách, kdy dějiny chodily ještě pomalu, jejich nepočetné události byly snadno zapamatovatelné a tvořily obecně známé pozadí, před nímž se odehrávalo napínavé divadlo soukromých lidských dobrodružství. Dnes čas kráčí rychlým krokem. Historická událost, přes noc zapomenutá, září hned nazítří rosou novosti, takže není v povídkářově podání pozadím, nýbrž překvapujícím dobrodružstvím, které se odehrává na pozadí obecně známé banality lidského soukromí.
(M.Kundera - Kniha smíchu a zapomnění)


Nikdy jsem nepotkal jiného člověka,
kterým bych chtěl být.
(Charles Bukowski)


Smysl je něco, co člověk nekontroluje.
(Božena Správcová- "Uctívači kruhů")


"Nevypadá to s Vámi dobře. Zřejmě se Vám udělala duše.." říká doktor pacientovi.
(Z knihy "My" od Jevgenije Zamjatina)


The problem with the world is that
the intelligent people are full
of doubts, while the stupid people
are full of confidence.


Na konci každé pravdy je třeba dodat,
že víme i o té opačné.
(Blaise Pascal)


Demokracie je, když dva vlci a jedno jehně hlasují, co bude k večeři. Svoboda je, když dobře ozbrojené jehně odmítá hlasovat.
(Benjamin Franklin)


Měl jsem strach o tento národ, ale
teď mám strach z tohoto národa !
(Eugen Brikcius)


Na jednu věc mám někdy i dva,
nebo dokonce tři názory.
(L.Vaculík)


Světlo je základ všeho!
(arch.Josef Pleskot)


Věci už máme. Tak teď ještě ten smysl.
(R.Havel)


Vřele doporučuji České gastroenterologické společnosti pozvat časem k odbornému vyšetření pacienty, kteří 28.10.16 přijali pozvání podivných, morálně porouchaných a všeobecně toxických bytostí z Kafkova "Zámku" na divotvorný večírek. Jejich žaludky musí být totiž extrémně výjimečné.
(R.H.)


Náš svět je z jedné půlky konzumní, z druhé půlky virtuální. Velká část našich úzkostí a problémů pak plyne z marného hledání nějaké třetí poloviny naší současnosti.
(R.H.)


Situaci, ve které se my lidé nacházíme,
velmi dobře vystihuje nebohý opilec, jež stojí na vnější straně parku, buší pěstmi do plotu a křičí: "Pusťte mě ven!"
(Anthony De Mello)


Lidi, co o sobě vědí, že jsou slabí, nemají žádný jiný zbraně, než vražedný. Někdy mám pocit, že silný lidi nedokážou přežít jinak, než že se podřídí moci slabých. Silný lidi jsou citlivý a bojácný, protože toho vědí příliš a chápou věci.
(Pentti Saarikoski)


Na počátku bylo slovo. Na konci je hodně slov, tak hodně, že už se na svět nevleze nic jiného, než jen slova.
(R.H.)


Tragedie konce lidské komunikace spočívá v tom, že místo rozhovoru nutí jeden druhého myslet si to samé,co si myslí on.
(R.H.)


"To, co nyní řeknu, není projevem univerzitní povýšenosti ani sarkasmu. Třetina obyvatel této země je slabá duchem. Každý sedmý občan je debilní nebo dementní, nebo alkoholik a zhruba polovina obyvatel této země má podprůměrný intelekt."
(Miloš Zeman v Poslanecké sněmovně při projednávání zákona o referendu, 1992)


Televizor je zařízení, kterým nakukujeme do prostředí, kde se vyrábějí zvuky a obrázky. K naší potěše, vzrušení a pobavení. Přemýšlení, hledání kontextu či pochyby nejsou třeba. Od toho jsou kavárny. Po staletí na poutích stával vypravěč s ukazovátkem a tabulí s animacemi. Je to vlastně pořád totéž. Jen technika je jiná. Rychlejší a v HD,se střihem. Tím nějvětším cenzorem, který media mají. TV je zkratka. Přímo k pouťové atrakci.Jsou lidé,kteří se jí zbavují. Ti mě zajímají víc, než nové technologie nerovných obrazovek.Doteď byl život diváků plochý, nyní začíná být i ploše prohnutý.
(R.H.)


Čas je napočítaný pohyb
ve vztahu k před a po.
(Aristoteles)


Už nesdílím rozhořčení nad naším presidentem. Jsem nadšen. Tenhle národ neměl nikdy přílišnou sebeúctu a lidovou filosofií bylo posledních 80 let přizdisráčství. To, že se objevil klaun v pravém slova smylu, je minimálně nadějné.
(R.H.)


U posledního soudu se dovíme,
že jsme měli jedinou povinnost:
být šťastni.Kdejaký idiot, ale i myš
nebo komár, nás předběhl.
(Vl.Kokolia, Vy-já-dření)


Česká společnost je nízká a v moderních
dobách vždycky byla, neboť obdařena
citem vždycky včas se zbavit něčeho,
co ji převyšuje to nakonec postrádá.
(R.H.)


Všichni máme křídla,
jen někteří z nás
nevědí proč.
(Michael Hutchence)


Někteří lidé jsou jako černá díra.
Mají takovou gravitaci a takovou
vnitřní hmotnost, že z nich prostě
nemůže nic vyjít. Ani světlo.
(R.H.)


Žít sám? Je to snesitelné,
pokud svou samotu chápete
jako bytost.
(R.H.)


Jediným místem, kde najdete lásku
před sexem je slovník.
(Murphyho zákon)


V kyberprostoru letí netříděné informace stejnou rychlostí. Úplná kravina se k vám tudíž blíží stejně rychle jako zpráva, která by mohla změnit váš život.
(R.H.)


Sometimes you never know the true
value of a moment until it becomes a memory.
Some of the best things in life
are mistakes.
(Iman Bowie)


Nemůžeme mít větší ani menší moc
než tu, kterou máme sami nad sebou
(Leonardo da Vinci)


Na všechno opravdu důležité
je člověk sám.
(S.Dalí)


Člověk chráněný člověkem
před člověkem – to je láska.
(G.Corso)


Mobily marně zvoní do noci. Spolehliví partneři dneška. Těm, kdo se chtějí držet stranou, mobily pomáhají zůstat v kontaktu.
Těm, kdo chtějí zůstat v kontaktu, dovolují držet se stranou.
(R.Denemarková)


Největším a nejtragičtějším problémem
postmoderní společnosti je stále více se zhoršující schopnost odlišit důležité od nedůležitého
(C. Höschl)


Velká obtíž je v tom,že náš národ si dost
potrpí na to, aby si potrpěl.
(J.Werich)


Nemůžeš-li být dobrým příkladem,
ještě pořád můžeš být příkladem
odstrašujícím.
(A. Einstein)


Protiklad tíha-lehkost je nejtajemnější a nejmnohovýznamnější ze všech protikladů. To kdysi napsal Kundera. Tak si říkám – buď vlídnej ! Protože každý z nás se pere s něčím těžkým. Bez ohledu na to, v jaké fázi životní lehkosti se právě nachází.
(R. H.)


Jak řekl režisér Zelenka:Cimrman byl od podstaty protest.
Dnes ho citují u grilů ta největší hovada. Za fotku s Jarkem by dali cokoliv. I ten nejnechutnější developer si v autě pouští Cobaina. Je to něco mezi morální plastickou operací a karmickou omluvenkou.
(R.H.)


Lidi jsou strašně nudní, když jsou pohromadě.
Jen o samotě můžete rozvinout vlastnosti, které jsou na vás skutečně zajímavé
(A.Warhol)


Češi jsou prostě národ, který pochází z chalup. Všichni jsme ve třetí generaci sedláci, mlynáři nebo ještě míň. A hlavní stránka našeho plebejství je ta lokajská.
(Mikuláš Bek, rektor Masarykovy university Brno)


Skutečné myšlení netouží přesvědčovat, ale inspirovat. Přesvědčení je myšlení, které znehybnělo
(M.Kundera)


Herec není hráč, protože krev hráčů je pravá a slzy opravdu slaný
(K.Peteraj)


Naším nevětším a smrtelným problémem jsou malé horizonty.
(Jaroslav Rudiš)


Všechno nakonec dobře dopadne.
Pokud něco dobře nedopadlo,
znamená to, že ještě nebyl konec.
(John Lennon)

Zajímavost

Něco o mé práci:
http://www.ceskatelevize.cz/porady/1100492707-na-stope/417236100132019/

Něco o mé práci:
http://www.ceskatelevize.cz/porady/10993853591-legendy-kriminalistiky/



Udělil jsem svoji soukromou Magnesii Literu. Ladislav Šerý je naprostý mimoběžník. Jeho román NIKDY NEBYLO LÍP je malý literární zázrak. Generační výpověď, za kterou by se nemusel stydět Hakl, Kundera, ani Bukowski.




Divoká labuť a jiné příběhy. Nová kniha Michaela Cunninghama.Pohádky, které všichni známe, přetvořil tenhle geniální vypravěč. Jsou temné a často až zvrácené. Až se najednou stávají dokonalým a pravdivým obrazem našeho děsivě krásného života.


Jezero od B.Bellové je skvělá kniha. Připomíná mi trochu svět Kosinskiho Nabarveného ptáčete, či první romány P.Hůlové. Brilantní, tísnivé, inspirativní. Pro mě kniha roku !


Čtu ještě Chválu pomalosti od Carla Honoré, Poslední cestu Ralpha Dutliho, Mozaiku zamyšlení z polyfonické zahrady EDO a Jednu větu A.Kareninové. Po dlouhé době jsem viděl i dva dobré filmy - Takovej barevnej vocas letící komety o F.Topolovi a geniální " malířský " filmový opus Petera Greenawaye Kuchař, zloděj, jeho žena a její milenec. Všechny ty věci mi pomáhají odletět na chvíli ze smutného českého údolí v téhle děsivě postpravdivé době.A po dlouhé době listuju Českým snářem.Vaculík. Co dodat.


Výborný je rozhovor s Dr. Radkinem Honzákem v časopise Týden. O tom, jak jsme hříchy proměnili v nemoci, o tom, že jsme nedorostli ke svobodě a neumíme ji ocenit, i o tom, že lidé delegují zodpovědnost za svůj život na faraony, kteří jim večer nasypou misku fazolí..


Něco o mé práci!!!!!!
https://www.stream.cz/temna-zona/10005454-u-pitvy-si-poustim-hudbu


9. května 2014 se Nizozemský národní orchestr chystal hrát skladbu G.Mahlera. V sále byla přítomna královna Beatrix, která pilně navštěvuje koncerty. Toho využil šéf orchestru, muslim , který začal vychvalovat
" přednosti " islámu. Hudebníci se beze slov zvedli a s nástroji opustili jeviště. Před
očima panovnice předvedli, že už mají dost pýchy a muslimské arogance. Byla to opravdu mimořádná událost, to video by mělo obletět svět. Husí kůže - není co dodat
http://safeshare.tv/w/cqjiYhtiXs


Tak tuhle píseň jsem si odvezl z Pacova. Vy, kteří ještě věříte na lásku, si to užijte. My, kteří už moc nevěříme, tak my to máme skoro za hymnu. Zkrátka - projekt bez naděje.
https://www.youtube.com/watch?v=bR_7RwqmQP8


Můj životní souputník Jiří Bílý ( www.jiribily.cz) dokončil novou desku plnou jím zhuděbněných básní pana Antonína Sovy. Křest proběhl v Pacově dne 26.6.14. Tamtéž bude Jiří s Michalem hrát na Pacovském poledníku dne 23.8.14. A bude tam i Mńága a Ivan Hlas a Peter Lipa a spousta dalších (včetně mě za moderátorským mikrofonem:-)


Kolonizují prostor společnosti. Privatizují náš osobní prostor ( u slabších i jejich duši).Český rok po konci světa (Orientace LN ze soboty 4.1.14 - Josef Chuchma), nebo Odepřít poslušnost - Násilí podle Slavoje Žižka ( A2-26/2014 str. 27). Děsivé a zřejmě mlčky pomíjené zprávy o našem převedení do klecí. Pobuřující - jak pro koho.


"Uhnali jsme si touhu po pevné ruce". Cyril Höschl ve velkém rozhovoru poukazuje na věci, ze kterých se tají dech. O kořenech naší "blbé nálady". O závisti. O tom, že naši první signální ničí parvenuové. A taky třeba o tom, že dávat na odiv něco, co jsem nabyl, je naprosto infantilní, přízemní a ubohé. Lidové noviny, Rozhovor, 5.října 13, str. 11.


Máme jen pár autorů, kteří patří bez debaty do světového literárního kontextu ( Kundera, Hrabal, Hašek...).Nepochybně světovým autorem byl i muž, jehož jméno tady bohužel není příliš známé. Jeho nadčasové texty však nesou všechny znaky nejvyšší literatury a ryzí geniality. JIŘÍ DRAŠNAR ZEMŘEL V KALIFORNII 17.3.2013..


Zákon 198 /1993, paragraf 3, hovoří jasně. V případě komunistické strany se jedná ( dle zákona) o zločineckou oranizaci. Komunistické hnutí je tedy podle platné legislativy nezákonné. V době , kdy se stávají našimi "představiteli" lidé kteří byli předsedy OV KSČ ( hejmtan), či nechali střílet do lidi na hranicích ( náměstek hejtmana) je třeba říci, že ti, kteří s nimi spolupracují jsou rovněž zločinci. Právně to asi obhájí, ale morálně ( pro ně nejspíš slovo v hebrejštině) je mi z nich úzko.


Tenhle klip mě k nostalgii vskutku nedohnal. Pouze jsem si všiml, že tam hraju na Gibsona, jehož cena není a nebyla malá.Někde se mi, na mých životních kruhových objezdech, " ztratil ". Tak jen doufám, že Dotyčná na něj buď dodnes hraje, nebo ho alespoň prodala řekněme za přijatelnou cenu.
http://www.youtube.com/watch?v=OX4U7i8YHhQ


Ano, jsme slepí, neboť jsme se nechali oslepit. A je to naše vina, naše pohodlnost, naše rezignovanost. Stali se z nás slepci, kteří sledují televizní zprávy a namlouvají si, že něco vidí, čtou noviny a věří, že se něco dočetli, zběsile pátrají na internetu a doufají, že se proklikají z bludného kruhu. Nechali jsme se oslepit těmi, kteří zatraceně dobře vědí, že slepci se lépe vodí. A vůbec nejlépe se vodí ti, kteří o své slepotě nemají ani páru, jsouce naopak přesvědčeni o své bystrozrakosti, pronikavosti vhledu a důvěrné znalosti věcí za zrcadlem.. Hledí třeba na politikův předvolební plakát a nevidí, že síťovka v jeho ruce je ve skutečnosti beznadějně vybrakovaná. Vidí jenom to, co chtějí vidět a jejich realita se tak stává vrcholnou ideologií, fantasmatem, z něhož byla vytěsněna empatie coby nezbytná součást ochrany druhu. Proto ji, kdykoliv se sobectví utrhlo ze řetězu, bylo třeba obelstít například tím, že se protivník odlidštil nějakým bizarním pojmenováním, aby už nestál člověk proti člověku, Francouz proti Němci či Italovi, ale žabožrout proti bošovi, případně makarónovi…, což přispělo k oné zvláštní slepotě, bránící proti sobě vidět člověka, ale nepřekážející schopnosti zamířit na jeho srdce...
Více v mrazivém textu L. Brožka

http://www.blisty.cz/art/65841.html


To mě bavilo a živilo !!!
http://www.ceskatelevize.cz/porady/1093836883-na-plovarne/


Ve Francii, kterou už pár let miluji, rostou úžasné holky
http://www.youtube.com/watch?v=sp3G50jBRuU


Obsazení Wall Street mě zaujalo, ale z tohohle protestu jsem měl husí kůži !
Výňatek z opery G. Verdiho Nabucco - sbor zotročených Židů odvlečených po prohrané válce do Babylonu asi 590 před našim letopočtem. Opera se hrála v Římě letos při příležitosti 150. výročí moderní Itálie za přítomnosti
Berlusconiho a starosty Říma, který v rámci projevu před zahájením opery kritizoval škrty rozpočtu na kulturu. Už před začátkem opery byl dlouhý potlesk. Italové milují Verdiho a jeho opery a většinou znají opery nazpaměť a slavné árie zpívají často spolu. Opera roběhla normálně až k uvedenému sboru jehož první slova v překladu jsou : " Oh má země, tak krásná a ztracená.. " V hledišti bylo zvláštní napětí, které cítil dirigent i účinkující. Když skončil sbor otroků, byl obrovský aplaus. Dirigent slyšel výkřiky: " Opakovat !" A rozruch neustával. V Itálii není zvykem opakovat části v průběhu opery, ale nakonec, když se rozruch utišil, obrátil se dirigent na
Berlusconiho a řekl: " Jsem Ital. Cestuji po celém světě a teď se stydím za to,co se děje v mé zemi a proto ( směrem k obecenstvu ) přijímám Vaši prosbu o opakování ! Nejen pro vlastenecký obsah, ale při dirigování slov " Oh má krásná ztracená země " myslím na to, že když budeme takto pokračovat, zničíme kulturu, která tvoří historický základ Itálie. V tom případě bude naše země opravdu ztracena ."
Potom řekl: " Já, Motti jsem mlčel po léta. Nyní bych chtěl dát této písni skutečný význam. Jsme doma v Římě, v divadle se skvělým sborem a nádherným doprovodným orchestrem. Navrhuji Vám, abyste se připojili, a budeme zpívat všichni spolu. " Potom zahájil opakování písně sboru, obrátil se k publiku a dirigoval jejich zpěv. Lidé byli vidět jen tmavě, protože osvětlené bylo jen jeviště, ale jak publikum, tak všichni na jevišti, zpívali ve stoje. Když sbor skončil, bylo vidět, jak si ženy zpívající ve sboru utíraly slzy.

http://www.youtube.com/embed/G_gmtO6JnRs


www.tichyfotograf.cz
www.kresadlo.cz
Dvě stránky, které mě neustále baví a naplňují optimismem !!!


Čestnost jako deviace, aneb jak systémová korupce vytlačuje slušné lidi na okraj. Ti inteligentní,a nedej bože ještě morálně dobře nastavení, prostě vypadávají ze hry, což je známá teze o degeneraci elit, kteréžto jsme nyní svědky (kvalitní rozhovor se sociologem P.Fričem najdete na stránkách Literárních novin,ročník XXI,č.36)


"Proč jsou dnešní dívky nesnesitelné?".
Tak se jmenuje půvabný a provokativní text Jana Sterna v Britských listech. Doporučuji. Apropo právě mu vychází nová knížka " Psychoanalýza všednosti ". Jak ho tak znám, máme se na co těšit !
http://www.blisty.cz/art/52196.html


"Láska k moudrosti" jako psychosa? Aneb bylo Platonovo proslulé podobenství o jeskyni poruchou filosofovy duševní rovnováhy? Martin Škabraha napsal velmi zajímavou a těžkou stať na tohle téma. (Čtrnáctideník A2, č.17, str. 18)


Sprcha s hodně studenou a hodně čistou vodou. Kdo má trpělivost, může zažít jeden z nejsilnějších thrillerů současnosti.Spousta věcí začně dávat smysl.Ale je to děsivé...

Koukolík o deprivantech
Moje tipy

Výborné čtení o současné ruské literatuře a to nejen o Sorokinovi. Taky o Michailu Jelizarovovi, Iljovi Kukulinovi a Anně Barkovové. A k tomu všemu hodně dobře napsaná recenze na nového Kahudu. Vše je k nalezení a pochutnání si ve čtrnáctideníku A2 č.16. z 30.7.14.


Dobře napsané, břitké a přesné. Větší horor než Paranormal aktivity. Pavel Šafr definoval náš porevoluční vývoj ve dvanácti obrazech. Všichni, jak jsme tady, by to měli mít neustále na nočním stolku ( Reflex 9 ze dne 27.2.13, str. 10-13)


Slávek Janoušek mi poslal svoji knihu. Jeho prvotinu, která je zároveň druhým dílem trilogie s názvem My tři a já. Folkaři umí i dobře psát.První díl napsal Vl.Redl. Slávek, dle mého, nezůstal pozadu.Už přibyla i poslední část Od Samsona. Vřele doporučuji ( viz Fotogalerie)


A2 ze dne 19.6.2013 stojí za to ! Už kvůli plnokrevnému rozhovoru s Pavlem Kosatíkem s názvem "Co je to být Čechem ?" Hořké čtení o národních mýtech a o našich potížích s hodnocením národních hrdinů a zrádců. O ryze " českém " tupém zjednodušování. Nu a pak životadárné textíky Milana Kozelky - Raňajky v Bazmekistáne. Jednoduše kouzelné.


Ondřej Nezbeda to konečně napsal. Hašek není "Hrušínský", je to mnohovrstevný existenciální autor. A Švejk byl pro mě vždy spíše postava do mystického hororu, až na husí kůži. Strašlivý ponor, když si odmyslíme knedlíkové české pojetí. Více na str. Respektu č.17 v textu - Záhadný Hašek.


Kulturní čtrnáctideník A2 (13.3.2013) je věnován "Lásce". Našel jsem tam dva skvělé texty. Jeden napsal Zygmunt Bauman ( O tekuté lásce...), druhým je rozhovor s vycházející hvězdou světové sociologie Evou Illouz.Vypadá to tak, že nejen ekonomika má na kahánku..


Eva Turnová!! Pokud nevíte - basačka od Plastiků. Taky někdejší Sabrina Black Emila Hakla. Taky výborně a vtipně píšící ženská. Právě jí vyšla knížka Turnový háj ( objednávky na eturnova@volny.cz)


O "postkritické době" , o kontejnerizaci světa, o slepé ulici, kterou se společnost řítí..brilantní text V.Bělohradského ( Salon,14.2.2013)


Během svátků jsem měl tři zásadní setkání:
1. Převratný výstřel kinematografie - film "Holy Motors" Leose Caraxe. Jeho podivný hrdina Oscar na otázku - proč to všechno vlastně dělá, odpoví kouzelně : pouze pro krásu toho samotného gesta. Filmová magie desetiletí !
2.Knížka "Myšlení rychlé a pomalé" z pera Daniela Kahnemana, která nás ohromí uvědoměním si vlastního omezení.
3.Dva dny s Vlastou Redlem, které mě naopak obdařily pocitem jakéhosi lidského neomezení.


"..z valné části se zabýváme blbostmi..." Hektická ospalost - to je nesmírně moudrý text, který mě na konci roku asi nejvíc oslovil.Díky, pane Chuchmo !( Kavárna, Víkend dnes 22.-26. prosince 2012)


"Mazlíme se s náhražkami". Rozhovor s Marií Langerovou. Mimo jiné o její nové knize " Hnízda snění". Taky o tom, že manipulace označujeme rádi jako "interpretace" ( A2-kulturní čtrnáctideník 24, ze dne 21.11.12)


Přibyl nový text v Zápisníku - "O Vesmírech ( bez rozdílu velikosti)".


O tom, jak J.Joyce svým Odysseem otevřel další území. O velké planoucí hranici literatury, kterou tahle geniální kniha ve skutečnosti asi je. Velmi pěkný je rozhovor s anglistou M.Pokorným o Odysseovi, vědě a psech s názvem " Literatura neodhaluje, ani nemyslí " (čtrnáctideník A2 č.19/12, str.24-25)


"Jsme záludný, nekorektní a k odpovědnosti neochotný lidský materiál. Ano, to, co žijeme je pokračováním normalizace,protože jsme nedokázali přestat" - to říká ve velmi břitkém a hodně obnažujícím rozhovoru Pavel Kosatík. Stojí to za přečtení i za trochu sebestudu. (Čekání na nového Havla,Salon 20.září 2012)


Evoluce člověka skončila - tvrdí v dechberoucím rozhovoru britský biolog Steve Jones. Stojí to za to ! Respekt 22, str. 47-51.


"Pád Jeruzaléma, aneb Kdy je společnost nemocná ?" Další nebroušený diamant z pera mého oblíbeného věčného provokatéra a psavce Jana Sterna. Tentokrát k nalezení v kulturním čtrnáctideníku A2-10/2012. Taky jsem si koupil jeho novou knížku - Černé libido ( opět skvělé čtení).


Evropa bude jednou islámská - pozoruhodný a poněkud děsivý rozhovor s biologem, filosofem a spisovatelem Stanislavem Komárkem je k přečetní v Salonu ( příloha Práva) ze dne 10.5.2012


Neodkládejte život na jindy- pozoruhodné povídání s P.Fialou ( Mňága a Žďorp). O muzice, životě a o českých rádiích. Dobré to je !(Reflex z 10. května, str. 59-62)


Přibyl nový text v Zápisníku:
O disentu krásy a pastech času ( úvahy o umění nevejít)
(4.3.2012)


NÁVŠTĚVNÍ KNIHA BUDE DOČASNĚ OTEVŘENA !!
( Jedná se o pokus otevřít diskusi k mým textům. Osobuji si právo na některé osobní invektivy vůbec nereagovat, případně je smazat. Moje odpověď tudíž nebude automatická. Pokud tato akce nesplní účel, bude kniha opět uzavřena).
Díky. R.H.


Teď zrovna moc nepíšu. Což ale neznamená, že taky nečtu. Čtu ! Tak například :
http://trcalek.bigbloger.lidovky.cz/c/235912/Vanoce-jsou-jako-perverzni-sex.html
nebo
www.lucifer.bloguje.cz
Jsem spokojen !!! Svět bloggerů je už dost velký na to, abychom pochybovali o jeho smyslu.


Novou knihu Josefa Formánka "Umřel jsem v sobotu" jsem přečetl za noc. Delší dobu si myslím, že jde o jednoho z nejzajímavějších českých spisovatelů.Opět mě nezklamal! A má úžasné webovky:
www.josefformanek.com



Svět bohatne a chudých přibývá. Tak se jmenuje skvělý rozhovor s filosofem Thomasem Poggem. Třeba i o tom,že z chudých zemí odtéká ročně desetinásobek toho, co jim pak pateticky dáváme jako rozvojovou pomoc.(Respekt č.3, str.46-50)


..s večerem se světlo na konci ulic ještě jednou protočilo. Světlo bylo dotěrné. Varovalo okolí, že nastane noc. Domy se zmenšovaly, byly menší než lidé, kteří procházeli kolem. Mosty byly menší než tramvaje, které přes ně jezdily. A stromy byly menší než obličeje, které pod nimi osaměle procházely.
Všude se rozlézala touha po domově a ukvapený spěch. Osiřelé obličeje na ulici ztrácely obrysy. A viděla jsem v nich viset kus mračna, jak se k mně přibližovaly. A když stály těsně přede mnou, smrskávaly se každým krokem. Jen dlažební kameny zůstávaly velké. A po dalších a dalších krocích visela místo mračna v tváři dvě bílá vypouklá bělma. Při dalším a dalším kroku, těsně předtím, než mě obličeje minuly, se bělma slila v jedno.
Držela jsem se konců silnic, kde se drželo světlo. Oblaka, chuchvalce zmačkaných šatů. Otálela jsem s návratem… ale v nehybném světle záleželo na chůzi, musela jsem jít rychleji. Postranní ulice na noc nečekaly. Balily si kufry.
(úryvek z knihy Herty Müllerové Srdce bestie)


Čtvrt století jsem žil v komunismu. Dlouho mi chyběl trefný název doby, ve které se nacházím teď. Už ho asi mám:
http://www.blisty.cz/art/60743.html


Povídání s Erwinem Hellerem o zrychlování světa, o umění odpočinku, o tom jak sami sebe vykořisťujeme a že nicnedělání je zatraceně těžká práce,najdete v Respektu č. 26/27 na str.48-53.


Doporučuji k přečtení čtrnáctideník A2 č.10. Najdete v něm tentokrát vynikající text z pera Jana Sterna s názvem Pocit stísněnosti v posteli. Nevídané souvislosti předkládá tento mistr psychoanalýzy i slova.


Tíha mateřštiny. Tak se jmenuje text Jana Sterna na stránkách týdeníku A2, č.26.Taky mu vyšla nová knížka ( Mystika západu). Už ji mám a čtu. Je moc dobrá.


Respekt č.41 se vydařil! Rozhovor s filozofem Konradem Liessmannem, potažmo povídání s "fotografem mrtvých" Joelem-Peterem Witkinem o odvaze, smrti a hledání krásy, a taky text o Vargasu Llosovi, čerstvém nositeli Nobelovy ceny za literaturu.


" Reklamní agenti to nezachrání". Tak se jmenuje rozhovor A.Plavcové s prof. Kamilem Wichterlem. O jeho geniálním otci, o tom, že když Edison vynalezl žárovku byla tato už 25 let patentovaná, o tom, že matematika je ve skutečnosti nesmyslná, a o mnohém dalším. Vyjimečný chlap. Viz příloha LN č. 47, str.6-13.


Říkal mi kdysi jeden věhlasný místní muzikant : " Stejně jednou skončíš u Gabriela ! ". Stalo se. A já ho poslouchám když je mi dobře, i když třeba není.

P.Gabriel

Tyto stránky si zatím zobrazilo 1921029 návštěvníků.

Přihlášení

valid xhtml 1.0 strict - css - php
Matyáš Havel, 2008

O LPĚNÍ

xx

Bylo mu šestnáct...

xx

Pohlednice z roku 1928

xx

Magické místo

xx

Pohled dolů

xx

Jsme na tom stejně..

Jsou tři hodiny ráno. Vysměju se hodině „ mezi vlkem a psem “, dorážející s děsivou pravidelností a na čas, jak zaprděný bankovní úředník do práce. Pouštím televizi a dívám se na triumfální derniéru jedné legendární kapely v Lucerně. Vlasta Redl, zdá se, nechal protentokrát všechny ostře nabité zbraně někde na Moravě a jakoby pozorně a soustředěně rukama ukazuje celou svoji zahradu. Dochází mi, že celá ta nádherná hutnost a ti parádní hráči a světla a slavnostní gejzíry hudební pravosti, že jsou stejně jenom galaxiemi, které gravitačně obíhají kolem jedné přenadané černé díry v jeho hlavě. Nadání, které snad vzniklo jako ojedinělý koaliční projekt, na kterém se jen pro tento případ shodli Bůh s kolegou ďáblem. Vlasta na té nádheře nelpí. Jako nelpí na všech kytkách, které kdy do písní zasadil. Ví, že porostou a shání další záhon k rozrytí a zavlažení. Kdyby lpěl, polil by ty rostliny medem sebechvály a ony by „ zality ve sklenicích “, zářily žlutě a zlatohnědě a navždy, jako každá trvalka. V sebekrásnějším muzeu ale už nic nevyroste. Vidím na něm, že to ví.


Ráno mi přejede po tváři rukavicí ze skelné vaty a upozorňuje, že z jednoho snu se můžu vzbudit do druhého. Venku je totiž všechno podzimně neexponované a tak erární, že mám pocit, jakobych listoval půjčeným starým albem. Podzim se nenaparuje, jenom mi jak popínavý plevel leze po ramenou a uvadle se lísá k tomu nejnejištějšímu ve mně. Neomylně, musím říct.

Ještě rozblikám počítač a před cestou čtu maily. V jednom z nich se cosi zatřpytí:

„ Kolik věcí nás v minulosti vzrušovalo. A co s nimi stalo. Každičká z nich nám nakonec způsobila bolest, pokud jsme o ni přišli, nebo nudu, pokud jsme o ni nepřišli. Dokud toto neuvidíte, nemáte šanci dojít do království radosti. Většinou to lidé nejsou připraveni vidět, dokud si dostatečně neprotrpěli deziluzi a bolest. A i tak má pak touhu uvidět jeden z milionu. Ostatní jen donekonečna tklivě klepají na dveře jiných s žebráckou miskou v ruce, a žadoní o soucit, vážnost, úspěch a porozumění. Marně. Neboť zatvrzele odmítají pochopit, že v ničem z toho štěstí nespočívá “.

Úryvek knížky, který elektronicky prolezl do mého divnorána a vyvolal piruetu radosti z toho, že i takové věci mohou být na začátku dne poslány někomu dalšímu. V dalším mailu se dozvím, že si pár lidí myslí, že jsem mimo realitu. Mimo realitu, ale co když tím pádem v té opravdové a živoucí?, napadne mě v trapné sebeobhajovací řeči, a bůhví proč si na papír napíšu: „ Život se někdy tváří jako možnost směny. Za určité věci “. Těch papírů je vždycky za pár dní po kapsách a po taškách a po stolech a postelích dost. Většinu z nich vyhazuju, protože na nich sice po pár dnech poznávám svůj rukopis, ale už ne autora. V určitých chvílích jakoby za nás psal někdo jiný. „ Přemýšlím nad tím, kdo mi kdy řekne, co je ryzí. Ryzí je cizí, nabízí se mi laciný rým. Nejlacinější je často nejtrefnější. Cizí věci jsou syté tím, co neznáme… “, stojí na dalším a letí obloukem do koše. Přesto, kupodivu, prolezla ta slova až sem. Právě teď se to stalo. Mimoděk.


V práci mám na stole pána. O dva roky mladší než já. Bojím se říznout do jeho srdce a oddaluju ten okamžik, kdy to uvidím. Sanitář Jarda mě předběhne, nakloní se a říká “ ..infarkt jak vyšitej, že jo?... “ .Vždycky mě to poleká. Už se kácí v našem lese, vybaví se mi stará hláška kolegy Pepína. Posté si řeknu, že omezím kouření. V kanceláři, už ale šmátrám po popelníku. Jakobych snad ani nelpěl na životě. Paliativní způsob nakladání s vlastní existencí, napadá mě, a vztekle vyfouknu kouř. Navzdory všemu. Tedy sobě.



Odpoledne se dočítám, že Nobelovu cenu za literaturu dostal Jean-Marie Gustave Le Clezio. Česky mu vyšlo 5 knížek. Ve třiadvaceti letech posbíral ceny za román, ve kterém postavil proti sobě šílenství jedince a okolního světa. „ Snaží se pozvednout slova nad zdegenerovaný stav všední mluvy“, tak pravila švédská akademie. „ A snaží se sehnat pro ně opět schopnost vyvolávat základní realitu “, dodávám já. Autor lpící na tom, že na slovech, kterým všichni rozumí stejně, se lpět nemá. To zkoušel Joyce i Celine. Taky jak speleologové prolézali s čelovkou vlastního svítícího intelektu lidskou povahu a identitu, stojící mimo a pod panující civilizací.


Volám mámě. Každý den jezdí na ozařování a je unavená. Má slaboučký hlas, jehož zvuk, jakoby visel na tenkých bílých nitích. Přemýšlím nad tím, jak můžu „ lpět “ na člověku, ze kterého se jsem z půlky postaven. V jehož těle se kdysi odehrál můj soukromý Velký třesk. Z pár buněk se rychlým rozpínáním do všech stran nakonec stal můj malý vesmír.To ona dala ten impuls hmotě, aby rostla. Nelpím na mámě. Je to mnohem silnější Mám ji v sobě a skoro jakobych cítil každý paprsek, který teď denně krotí její zdivočelé buňky. Ty se kdysi postaraly o ty moje. Mám jich milion miliard. Tisíckrát více, než je hvězd v naší galaxii. Deset na patnáctou. A vy taky. A taky jste začali velkým třeskem v dutince orgánu, který v tu chvíli nebyl větší než malinká hruška.


Vzpomenu jak jsem před pár dny četl o chimérismu. Nejznámějším příkladem jsou siamská dvojčata. Vědci už delší dobu vědí, že někdy dojde ke spojení a růstu dvou jedinců skrytě a dotyčný se to nemusí celý život dozvědět. Během nitroděložního života zkrátka srostete se svým dvojčetem a některé vaše buňky, či tkáně jsou vlastně jeho. Biologové před časem zjistili, že každé osmé těhotenství je vícečetné. Přesto většina z nich končí narozením jednoho tvora. Ten však v sobě nosí buňky svých nikdy nenarozených „ bratrů a sester “. Vědci přišli na to, že člověk je vlastně genetickou mozaikou. Během těhotenství cestují do plodu buňky matky a naopak. Tam pak nerušeně a schovaně žijí třeba 40 let. Tělo každého z nás tedy obsahuje buňky sourozenců a maminek. A co lidé po krevních transfusích a transplantacích? Tady raději zastavuji úvahy o buněčném nomádství a genetických „ kolektivech “ v nás.


Utíkám do města pro lehké stočení podzimní nálady do živa. Koukám kolem sebe, kupuju si Mp3 přehrávač ( spolubojovníka proti hodinám mezi vlkem a psem) a dívám se na lidi kolem. Šumějí vlažně po vzoru opadaných stromů venku. Na obrysech dění visí marnost jako třásně, které jakoby měly dodat neživému divokost. Z reproduktorů leze reklamní hluk jak cirkusová kapela, která ohlašuje brzký příchod krotitele, klauna, nebo tygra pod sedativy.



Už jsem doma . Popíjím víno a říkám si, že některé věci se probudí až když jsou zlomeny. „ Zlomené květiny “. Film, který dýchá tak, až v jednom okamžiku začne dýchat za vás. Dávám si ho jako dvojitého panáka, se „ Ztraceno v překladu “. Morseovka tváře muže v hlavní roli vysílá jasný signál – nepomůžu sobě ani vám. Stejně jako vy nepomůžete mně, ani sobě.
A zase čtu.
Badatelé našli zmrzlého krokodýla někde na Severu, v ledu, neměl tam co dělat a zmrznul. Mám stejný pocit, zda nedopadnu stejně. 3 km pod zemí našli jiní bakterii, která se vzepřela Darwinovi. Nikoho a nic ke své evoluci nepotřebuje a žije. A co když život nabízí své vlastní zákony jako hračky pro nás, kteří na ně věří. A co když žádné nejsou a tenhle nezákon je ta pravá možnost jak život jednou potkat ?




A pak se náhle objevila ve dveřích.



V ruce dvě knížky a pohlednici jako záložku. Pohlednice, koupená v antikvariátu na druhém konci republiky, je z roku 1928. Na druhé straně krásné písmo s kudrlinkami a vzkaz příbuzným, že někdo došel pěšky z litomyšlského náměstí na Růžový palouček. 80 let starý raport o výletě. Ta první knížka je Irving. Rok vdovou. Bichle. Irving je báječný vypravěč, zručný mistr popisu a machr na odkládání point.
„ Hana se mýlila, pochopil Eddie. Existují chvíle, kdy se zastaví čas. Musíme být pozorní, abychom ten okamžik poznali.. “, stojí na samém konci a já se dozvídám, že je to vlastně kód k předešlým stovkám stránek.
Druhá knížka je útlá. „ Neonovou bibli “ napsal Kennedy Toole, když mu bylo 16. Veleslavné Spolčení hlupců až o deset let později. Ani jedna knížka mu za jeho života nevyšla. Na té první navíc nelpěl vůbec. Když mu bylo 31, vsunul hadici od výfuku svého auta do kabiny a navždy se vytratil. Dodnes po těch dvou knížkách lidé sahají. Neonová bible je napsaná střídmě a její největší mistrovství je v tom, jak se mladíček Toole vyhýbá místům, která by prozradila logickou neodžitost věcí a událostí. A jsou tam jak zapomenuté hračky poházené flíčky slov, které nadevší pochybnost znamenají jediné. Genialitu už už otevírající potichu dveře. Pak ty dveře zase přivřel oxid uhelnatý.

Vzpomenu si jak jsem nedávno pitval dva milence z Polska. Dojeli až k nám na sever. Pěkně se oblékli a ruku v ruce zemřeli v autě na břehu rybníka stejným způsobem jako Toole. Natolik lpěli na své lásce, že ji zakonzervovali společnou smrtí. A udělali ji tak navždy nehybnou.
Myslím na to, že smrt učiní nehybným a zapomenutíhodným skoro vše. Krom toho, co zde necháme ležet třeba v krabici od bot. Jako Toole svoji Neonovou bibli. Aby ji po letech našla jeho máma. A dál to znáte.Teď je třeba vedle mé postele.


Pouštím jí film Útěk do divočiny. Přitom listuju knížkami, které dovezla. Probíhá rozhovor po půlroce mlčení. A děje se mlčky. Důležité věci netrpělivě a tiše běhají mezi dvěma lidmi po tenkých lanech jak nerozcvičení provazochodci. Pak se díváme na Rembrandta. V jednu chvíli malíř říká – „ Jsem pažravý obr, který spolkl vaše vnitřnosti, aby je trpělivě vydávil ve světlo“. Světlo, kterého bylo tehdy tak málo. A je dodnes. Umřeme na nedostatek světla. Nafty ještě bude a bude všeho dost, ale chcípání bez „ světla “, to bude 4. světová válka , která nás všechny pozabíjí. Už začala.


Jedeme spolu na Sever. Doksanský klášter je magické místo. Od jedenáctého století nabízí lidem buď nic, nebo důležité setrvání v magii siločar klidu. Prolézáme to tam, dotýkáme se chátrajících zdí. Lezu po schodech do jakéhosi sklepa. Dívá se na mě shora. Poznala pohledem dolů, co cítím ? V očích měla v tu chvíli všechnu tíhu nezateplených věcí tohohle podzimu i svého života.
Usmíváme se na sebe - smích jako akt smíření a jako sociální signál. A večer mě vezme opatrně knížku z ruky a mělce mě uštkne jako ospalý had.
A odjede.


Život se někdy chová jak dálkový ovladač a přepne prostě na jiný kanál.Z " Novy na ČT2 ", třeba. A jsme najednou jinde. V jiném světě. Přepínáme a tím pádem často nevidíme další obrazy. Žít se asi má bez přepínání. Pak asi může být řeč i o prožívání, mudruju do sešmodrchaných peřin.


Tak zase po čase v Černém dole. Přemýšlím nad tím, jestli na tom místě lpím.Není tomu tak. A otáčím to. To místo je jak chobotnice a ulpívá na mně po celé roky, a pokaždé jinak. To ono lpí na mně a taky nabízí různé barvy. „ Nekonzervuj mě “, říká mi prosebně ten malý kroužek na mapě. Na tůře pak potkám strom, se kterým se shodneme na tom, že to máme asi stejně.


Noc a prázdný byt mi po návratu nastrčí vyzývavě svoje zadky k letmému osamělému pohlazení a zkouší to ze začátku s melancholií. Aperitiv, který odmítnu.Pak přinesou šunkovou rolku s křenovou omáčkou v podobě vzpomínek, jako že musím, protože tak se to patří. Skončí přede mnou v rozepnuté bílé režné košili a předvádí řecké tance, nebo vlastně cokoliv, jen aby se mi dostaly pod kůži. Děvky, které dají jen těm, kteří je nechtějí.
Pozdní noc a Mp3 přehrávač, připravený na třetí ranní.
Napadá mě, že pokud zaleju věci medem lpění, budou sladké a lesklé a krásné.A trvalé a tudíž i ukradnutelné a tím pádem i připravené ke zničení mé obsluhy.
Mého hlídačství.







Lpění je jako kořeny. Kořeny velké jistoty.
Ze kterých ale nikdy nic pořádného
nevyroste.