O LPĚNÍ
Bylo mu šestnáct...
Pohlednice z roku 1928
Magické místo
Pohled dolů
Jsme na tom stejně..
Jsou tři hodiny ráno. Vysměju se hodině „ mezi vlkem a psem “, dorážející s děsivou pravidelností a na čas, jak zaprděný bankovní úředník do práce. Pouštím televizi a dívám se na triumfální derniéru jedné legendární kapely v Lucerně. Vlasta Redl, zdá se, nechal protentokrát všechny ostře nabité zbraně někde na Moravě a jakoby pozorně a soustředěně rukama ukazuje celou svoji zahradu. Dochází mi, že celá ta nádherná hutnost a ti parádní hráči a světla a slavnostní gejzíry hudební pravosti, že jsou stejně jenom galaxiemi, které gravitačně obíhají kolem jedné přenadané černé díry v jeho hlavě. Nadání, které snad vzniklo jako ojedinělý koaliční projekt, na kterém se jen pro tento případ shodli Bůh s kolegou ďáblem. Vlasta na té nádheře nelpí. Jako nelpí na všech kytkách, které kdy do písní zasadil. Ví, že porostou a shání další záhon k rozrytí a zavlažení. Kdyby lpěl, polil by ty rostliny medem sebechvály a ony by „ zality ve sklenicích “, zářily žlutě a zlatohnědě a navždy, jako každá trvalka. V sebekrásnějším muzeu ale už nic nevyroste. Vidím na něm, že to ví.
Ráno mi přejede po tváři rukavicí ze skelné vaty a upozorňuje, že z jednoho snu se můžu vzbudit do druhého. Venku je totiž všechno podzimně neexponované a tak erární, že mám pocit, jakobych listoval půjčeným starým albem. Podzim se nenaparuje, jenom mi jak popínavý plevel leze po ramenou a uvadle se lísá k tomu nejnejištějšímu ve mně. Neomylně, musím říct.
Ještě rozblikám počítač a před cestou čtu maily. V jednom z nich se cosi zatřpytí:
„ Kolik věcí nás v minulosti vzrušovalo. A co s nimi stalo. Každičká z nich nám nakonec způsobila bolest, pokud jsme o ni přišli, nebo nudu, pokud jsme o ni nepřišli. Dokud toto neuvidíte, nemáte šanci dojít do království radosti. Většinou to lidé nejsou připraveni vidět, dokud si dostatečně neprotrpěli deziluzi a bolest. A i tak má pak touhu uvidět jeden z milionu. Ostatní jen donekonečna tklivě klepají na dveře jiných s žebráckou miskou v ruce, a žadoní o soucit, vážnost, úspěch a porozumění. Marně. Neboť zatvrzele odmítají pochopit, že v ničem z toho štěstí nespočívá “.
Úryvek knížky, který elektronicky prolezl do mého divnorána a vyvolal piruetu radosti z toho, že i takové věci mohou být na začátku dne poslány někomu dalšímu. V dalším mailu se dozvím, že si pár lidí myslí, že jsem mimo realitu. Mimo realitu, ale co když tím pádem v té opravdové a živoucí?, napadne mě v trapné sebeobhajovací řeči, a bůhví proč si na papír napíšu: „ Život se někdy tváří jako možnost směny. Za určité věci “. Těch papírů je vždycky za pár dní po kapsách a po taškách a po stolech a postelích dost. Většinu z nich vyhazuju, protože na nich sice po pár dnech poznávám svůj rukopis, ale už ne autora. V určitých chvílích jakoby za nás psal někdo jiný. „ Přemýšlím nad tím, kdo mi kdy řekne, co je ryzí. Ryzí je cizí, nabízí se mi laciný rým. Nejlacinější je často nejtrefnější. Cizí věci jsou syté tím, co neznáme… “, stojí na dalším a letí obloukem do koše. Přesto, kupodivu, prolezla ta slova až sem. Právě teď se to stalo. Mimoděk.
V práci mám na stole pána. O dva roky mladší než já. Bojím se říznout do jeho srdce a oddaluju ten okamžik, kdy to uvidím. Sanitář Jarda mě předběhne, nakloní se a říká “ ..infarkt jak vyšitej, že jo?... “ .Vždycky mě to poleká. Už se kácí v našem lese, vybaví se mi stará hláška kolegy Pepína. Posté si řeknu, že omezím kouření. V kanceláři, už ale šmátrám po popelníku. Jakobych snad ani nelpěl na životě. Paliativní způsob nakladání s vlastní existencí, napadá mě, a vztekle vyfouknu kouř. Navzdory všemu. Tedy sobě.
Odpoledne se dočítám, že Nobelovu cenu za literaturu dostal Jean-Marie Gustave Le Clezio. Česky mu vyšlo 5 knížek. Ve třiadvaceti letech posbíral ceny za román, ve kterém postavil proti sobě šílenství jedince a okolního světa. „ Snaží se pozvednout slova nad zdegenerovaný stav všední mluvy“, tak pravila švédská akademie. „ A snaží se sehnat pro ně opět schopnost vyvolávat základní realitu “, dodávám já. Autor lpící na tom, že na slovech, kterým všichni rozumí stejně, se lpět nemá. To zkoušel Joyce i Celine. Taky jak speleologové prolézali s čelovkou vlastního svítícího intelektu lidskou povahu a identitu, stojící mimo a pod panující civilizací.
Volám mámě. Každý den jezdí na ozařování a je unavená. Má slaboučký hlas, jehož zvuk, jakoby visel na tenkých bílých nitích. Přemýšlím nad tím, jak můžu „ lpět “ na člověku, ze kterého se jsem z půlky postaven. V jehož těle se kdysi odehrál můj soukromý Velký třesk. Z pár buněk se rychlým rozpínáním do všech stran nakonec stal můj malý vesmír.To ona dala ten impuls hmotě, aby rostla. Nelpím na mámě. Je to mnohem silnější Mám ji v sobě a skoro jakobych cítil každý paprsek, který teď denně krotí její zdivočelé buňky. Ty se kdysi postaraly o ty moje. Mám jich milion miliard. Tisíckrát více, než je hvězd v naší galaxii. Deset na patnáctou. A vy taky. A taky jste začali velkým třeskem v dutince orgánu, který v tu chvíli nebyl větší než malinká hruška.
Vzpomenu jak jsem před pár dny četl o chimérismu. Nejznámějším příkladem jsou siamská dvojčata. Vědci už delší dobu vědí, že někdy dojde ke spojení a růstu dvou jedinců skrytě a dotyčný se to nemusí celý život dozvědět. Během nitroděložního života zkrátka srostete se svým dvojčetem a některé vaše buňky, či tkáně jsou vlastně jeho. Biologové před časem zjistili, že každé osmé těhotenství je vícečetné. Přesto většina z nich končí narozením jednoho tvora. Ten však v sobě nosí buňky svých nikdy nenarozených „ bratrů a sester “. Vědci přišli na to, že člověk je vlastně genetickou mozaikou. Během těhotenství cestují do plodu buňky matky a naopak. Tam pak nerušeně a schovaně žijí třeba 40 let. Tělo každého z nás tedy obsahuje buňky sourozenců a maminek. A co lidé po krevních transfusích a transplantacích? Tady raději zastavuji úvahy o buněčném nomádství a genetických „ kolektivech “ v nás.
Utíkám do města pro lehké stočení podzimní nálady do živa. Koukám kolem sebe, kupuju si Mp3 přehrávač ( spolubojovníka proti hodinám mezi vlkem a psem) a dívám se na lidi kolem. Šumějí vlažně po vzoru opadaných stromů venku. Na obrysech dění visí marnost jako třásně, které jakoby měly dodat neživému divokost. Z reproduktorů leze reklamní hluk jak cirkusová kapela, která ohlašuje brzký příchod krotitele, klauna, nebo tygra pod sedativy.
Už jsem doma . Popíjím víno a říkám si, že některé věci se probudí až když jsou zlomeny. „ Zlomené květiny “. Film, který dýchá tak, až v jednom okamžiku začne dýchat za vás. Dávám si ho jako dvojitého panáka, se „ Ztraceno v překladu “. Morseovka tváře muže v hlavní roli vysílá jasný signál – nepomůžu sobě ani vám. Stejně jako vy nepomůžete mně, ani sobě.
A zase čtu.
Badatelé našli zmrzlého krokodýla někde na Severu, v ledu, neměl tam co dělat a zmrznul. Mám stejný pocit, zda nedopadnu stejně. 3 km pod zemí našli jiní bakterii, která se vzepřela Darwinovi. Nikoho a nic ke své evoluci nepotřebuje a žije. A co když život nabízí své vlastní zákony jako hračky pro nás, kteří na ně věří. A co když žádné nejsou a tenhle nezákon je ta pravá možnost jak život jednou potkat ?
A pak se náhle objevila ve dveřích.
V ruce dvě knížky a pohlednici jako záložku. Pohlednice, koupená v antikvariátu na druhém konci republiky, je z roku 1928. Na druhé straně krásné písmo s kudrlinkami a vzkaz příbuzným, že někdo došel pěšky z litomyšlského náměstí na Růžový palouček. 80 let starý raport o výletě. Ta první knížka je Irving. Rok vdovou. Bichle. Irving je báječný vypravěč, zručný mistr popisu a machr na odkládání point.
„ Hana se mýlila, pochopil Eddie. Existují chvíle, kdy se zastaví čas. Musíme být pozorní, abychom ten okamžik poznali.. “, stojí na samém konci a já se dozvídám, že je to vlastně kód k předešlým stovkám stránek.
Druhá knížka je útlá. „ Neonovou bibli “ napsal Kennedy Toole, když mu bylo 16. Veleslavné Spolčení hlupců až o deset let později. Ani jedna knížka mu za jeho života nevyšla. Na té první navíc nelpěl vůbec. Když mu bylo 31, vsunul hadici od výfuku svého auta do kabiny a navždy se vytratil. Dodnes po těch dvou knížkách lidé sahají. Neonová bible je napsaná střídmě a její největší mistrovství je v tom, jak se mladíček Toole vyhýbá místům, která by prozradila logickou neodžitost věcí a událostí. A jsou tam jak zapomenuté hračky poházené flíčky slov, které nadevší pochybnost znamenají jediné. Genialitu už už otevírající potichu dveře. Pak ty dveře zase přivřel oxid uhelnatý.
Vzpomenu si jak jsem nedávno pitval dva milence z Polska. Dojeli až k nám na sever. Pěkně se oblékli a ruku v ruce zemřeli v autě na břehu rybníka stejným způsobem jako Toole. Natolik lpěli na své lásce, že ji zakonzervovali společnou smrtí. A udělali ji tak navždy nehybnou.
Myslím na to, že smrt učiní nehybným a zapomenutíhodným skoro vše. Krom toho, co zde necháme ležet třeba v krabici od bot. Jako Toole svoji Neonovou bibli. Aby ji po letech našla jeho máma. A dál to znáte.Teď je třeba vedle mé postele.
Pouštím jí film Útěk do divočiny. Přitom listuju knížkami, které dovezla. Probíhá rozhovor po půlroce mlčení. A děje se mlčky. Důležité věci netrpělivě a tiše běhají mezi dvěma lidmi po tenkých lanech jak nerozcvičení provazochodci. Pak se díváme na Rembrandta. V jednu chvíli malíř říká – „ Jsem pažravý obr, který spolkl vaše vnitřnosti, aby je trpělivě vydávil ve světlo“. Světlo, kterého bylo tehdy tak málo. A je dodnes. Umřeme na nedostatek světla. Nafty ještě bude a bude všeho dost, ale chcípání bez „ světla “, to bude 4. světová válka , která nás všechny pozabíjí. Už začala.
Jedeme spolu na Sever. Doksanský klášter je magické místo. Od jedenáctého století nabízí lidem buď nic, nebo důležité setrvání v magii siločar klidu. Prolézáme to tam, dotýkáme se chátrajících zdí. Lezu po schodech do jakéhosi sklepa. Dívá se na mě shora. Poznala pohledem dolů, co cítím ? V očích měla v tu chvíli všechnu tíhu nezateplených věcí tohohle podzimu i svého života.
Usmíváme se na sebe - smích jako akt smíření a jako sociální signál. A večer mě vezme opatrně knížku z ruky a mělce mě uštkne jako ospalý had.
A odjede.
Život se někdy chová jak dálkový ovladač a přepne prostě na jiný kanál.Z " Novy na ČT2 ", třeba. A jsme najednou jinde. V jiném světě. Přepínáme a tím pádem často nevidíme další obrazy. Žít se asi má bez přepínání. Pak asi může být řeč i o prožívání, mudruju do sešmodrchaných peřin.
Tak zase po čase v Černém dole. Přemýšlím nad tím, jestli na tom místě lpím.Není tomu tak. A otáčím to. To místo je jak chobotnice a ulpívá na mně po celé roky, a pokaždé jinak. To ono lpí na mně a taky nabízí různé barvy. „ Nekonzervuj mě “, říká mi prosebně ten malý kroužek na mapě. Na tůře pak potkám strom, se kterým se shodneme na tom, že to máme asi stejně.
Noc a prázdný byt mi po návratu nastrčí vyzývavě svoje zadky k letmému osamělému pohlazení a zkouší to ze začátku s melancholií. Aperitiv, který odmítnu.Pak přinesou šunkovou rolku s křenovou omáčkou v podobě vzpomínek, jako že musím, protože tak se to patří. Skončí přede mnou v rozepnuté bílé režné košili a předvádí řecké tance, nebo vlastně cokoliv, jen aby se mi dostaly pod kůži. Děvky, které dají jen těm, kteří je nechtějí.
Pozdní noc a Mp3 přehrávač, připravený na třetí ranní.
Napadá mě, že pokud zaleju věci medem lpění, budou sladké a lesklé a krásné.A trvalé a tudíž i ukradnutelné a tím pádem i připravené ke zničení mé obsluhy.
Mého hlídačství.
Lpění je jako kořeny. Kořeny velké jistoty.
Ze kterých ale nikdy nic pořádného
nevyroste.