BÓJE PRO NEPLAVCE A HLEDÁNÍ SLOV
Domov
Litomyšl
...
...
Jan Němec
" O řezničině"
Paní spisovatelka !
Ten muž na stole je jenom v plavkách. Vytáhli ho ze dna bazénu v Liberci, někde zpod tobogánu. Neuměl plavat. Oblékám se pomalu do zeleného a myslím na to, kolikrát jsem sjížděl nějakou hodně strmou atrakci a nevěděl, kolik je vody dole, a jestli právě v ní udělám ta správná tempa. Stav beztíže s možným těžkým nadechnutím vody hluboko do plic. Opojná a nebezpečná disciplína.
Nějaký další večer mě únava olizuje ze všech stran jako coura, která už má moje bankovky dávno schované v kozačce, a teď se snaží, křečovitě a mnohem víc, než je mi milé. Z paměti stříbrné krabice pod televizí vyháním na světlo dvě věci, nahrané z minula. Lezou proti mně jak barevní mořští živočichové, dolezou po koberci až k mým nohám, a tam se promění. Nafouknou se a udělají ze sebe dutou obrovskou pýchavku. Bóji. Chytím se jí, protože oba dva protagonisté plujou v řekách, ve kterých já jsem neplavec. Jan Němec a Eva Jiřičná. Kolikrát se pro samá nemotorná tempa, udržující nás na hladině, nestačíme podívat pod sebe, do těch duhových hlubin, ve kterých se vznáší ty podivuhodné rostliny, tolik živé a tolik žijící ? Kvůli nim stojí za to, se nejdřív tak trochu topit a teprve pak se třeba chytit těch bójí.
Vaří se mi tekutiny v hlavě a zírám na spirály, rozžhavené dlouhé roky v těch lidech, kteří dělají zázraky a vypouštějí slova, která opravdu něco znamenají, protože někde za nimi jsou jimi označované výsledky práce, věci, předměty a nám zprostředkovaný, čistý kumšt a talent. Ty spirály proženou horko plotýnkami mého stárnoucího duševního dvouvařiče a na něm bublají, v modrém hrnci, otázky, které nemám rád a o to raději se ke mně vracejí: kolik radosti v mém životě je přebíjeno tísní ?, kolik zvuků opravdového smíchu jsem za poslední rok vyrobil ?, jak sobecké je nepustit jiného do tanečního kruhu, ve kterém si to užívám jenom se svými slovy ?, proč dostává moje svoboda pravé háky, pěkně zespoda přímo na bradu, od samoty, až ji teče ta slaná bílá krev z očí ?, na koho vlastně myslím, když mám levou ruku za hlavou a pravou pod peřinou?… A potom mě vykloubí vlastní odhalující a soudcovsky přísná myšlenka - vyjadřuješ svou beznaděj docela umnými větami a slovy ( když ti to stálo za to je hledat, neztratil jsi naději úplně, příteli).
Konečnou odpovědí je mi ale stejně nakonec láhev nějakého anestetika, po němž je provedena trepanace a násilné odsátí nepohodlného mentálního výronu v lebce. Bez dalšího umrtvení a tak následná bolest vyskakuje nade vše v podobě blikajícího velkého neonu s protivným nápisem – SEBELÍTOST. Pak se to po čase opakuje, s výjimkou věcí, pro které už nehledám slova. Už jsem je konečně odvezl kárkou na ten malý hřbitov daleko za zády, ze kterého jen tu a tam některé přelézají v noci zeď, plouží se mrtvolně ke mně a natahují svoje bílé, studené ruce. Třeba v smskách. Můj život posledních tří let je v tomto smyslu stálým studiem učebnice hluchoty a slepoty.
Znovu a znovu vyrážím do dalších dní a narážím do malých dvířek dalších nocí. Znovu míjím velkou část světa, která je pro mě bez kontextu a které neumím přidělit nějaký smysluplný význam. Mohu se tou plání jenom proklikatit po své uzounké silnici, ze které spoustu věcí nevidím a nikdy neuvidím. Znovu mě napadá stará pravda ( asi jedna z nejtěžších), totiž, že „ nemusíš si nutně o všem něco myslet “. Emoce nejsou myšlenky. Horší je to s vyřazenými a odpadlými, bývalými součástmi mých někdejších objížděk a zastávek. Ale i tady to jde – nejsou-li slova. Protože nejsou hledána. Asi je pravdou, že co si člověk neprotrpí, to ho nepředělá. A když ho to předělá, není nutno tuto pichlavou a bolestivou proceduru opakovat, dodávám směrem k sobě. Dumám i nad tím, jestli je to spíš stvrzení, nebo víc přesvědčování. Nechám to tak, jak to je.
Vztahosukce jako královna duševní chirurgie.
Potkávám na Smíchově v „ Pravěku “ dávného přítele. Nemá kruhy jen pod očima, má je všude. I spánky má jak mělké, šedé jamky. Oči, jak dva na řetěz zamčené domy, do kterých teď nesmí vzduch, ani jaro, ani nic.
Bryndá bourbon po stole, pár nocí nespal a bere mi, coby nekuřák, z krabičky mallborku, drží ji jak prase kost a má krvavé spojivky a kašle. Nevěra té jeho a opakovaná. Mluví nejistě o odpuštění a já mlčím, protože vím, že to nikdy naplno nedokážou. Znovu si uvědomím, že za těmi pikantními genitálními příběhy, které odeznějí šeptandou ve firemních kuřárnách, inspekčních pokojích, sborovnách a někde v koutech na večírcích, je vždycky ten jeden v pozadí, za oponou šukacího představení , který kňučí do polštáře a kroutí se v klubíčku na koberci, pěsti vražené a hryzané v čelistech. O těchhle zapomenutých a vynechaných se nemluví. Oběti chvilkových fetů jejich blízkých nejsou zajímavé. Muži a ženy, neviditelní, v pozadí. Utrápený kompars lechtivého filmu, sedící doma s němým telefonem v ruce a pozorující v noci s bušícím srdcem hodiny na stěně. Později mu dám knížku J.Klimeše „ Partneři a rozchody “. Píše tam o tom, že rozejít se s někým, bohužel dávno asimilovaným, je bohapustá řezničina. Teče při tom krev a širočina tne i do živých tkání. Ty nám jako horké kousky tuku, krve a svaloviny létají do obličeje, až přivíráme oči a nemůžeme dýchat.
Píše se tam o riziku zúžení pozornosti na bývalého partnera. Říkám mu , že za pokus to odpuštění určitě stojí, ale že jak ho znám, tak má spíš popadnout kárku, vyrazit za město na to místo posledních odpočinků, vrátit se bez ohlednutí a nehledat slova, pro případ, že se mrtvola jednou požene k jeho domu, v bílém rouchu a nataženým drápem pro svůj upíří nášup.
A že mně to trvalo tři roky.
Mluví o vzpomínkách. Říkám mu, že vzpomínky jsou falešné obrázky už neexistujících věcí, které buď zmizely, nebo se mezitím přetvořily v něco jiného, což je asi jeho případ. Jsou to fotky budov, které byly mezitím zbořeny. Že vzpomínáme, protože toužíme po linearitě, návaznosti a když se něco přetrhne, bůhví proč nás to i po letech trápí a chceme to alespoň zpětně, nebo v duchu, svázat uzlem. Říkám mu že to nejde, protože ten provázek už nemáme a nikdy nebudeme mít v ruce. Že si motáme emoce s myšlenkami. Protože myšlenka by nám ukázala, jak moc je ta emoce laciná a trpasličí a života neschopná. Čeká ho boj, ale za pár let tu svou loď snad pevně povede ven ze skalisek a ucítí vítr, co mu pomůže.
A taky, že si pleteme nemoce s rekonvalescencí po nich a po doléčení z toho nejhoršího. Že se dohadujeme sami se sebou a ztrácíme rozdíly mezi tím, co bylo a co teď je. Že kopanec z minula bereme jako trvalý zánět srdíčka ( často jen podebrané ego, napumpovaná ješitnost a touha po politování). Že nenápadně postrkujeme ručičky toho našeho rozhrkaného životního budíku dozadu a ono to nejde, tedy jde, pokud vyndáme baterky, ale pak ta mašinka neukazuje už vůbec nic. Dotknul jsem se svým výkladem situace člověka, kterou zatím nezavřel do klece, kam patří, ale pozoruje ji ve volném výběhu. Na mě se ta cizí, ale především jejich, věc z dálky podívá a zlobně prskne a zasyčí, jak nachytaný kocour. Šlehá packou s vysunutými drápy a ukazuje mi směrem, někam do prdele, jako že mám táhnout podle mých vlastních značek, které tu někdo pro mě postavil, včetně zákazu rad a zákazu zastavení.
Čas se pro něj přibrzdil, protože se na chvíli zastavil i on. Je to jen zdání, protože mezitím a ve skutečnosti čas obíhá kolem a kolem další svá kola, vzrušeně dýchá, zatímco on si tu v depu, objednává další panáky. A neví, že už teď začínají na dně toho příběhu vyrůstat mořské řasy, na které se bude jednou dívat pohledem klidného obojživelníka. Uvízl v minulosti, kde se pořád rozhlíží, protože tam chce najít, jako pěkný hřib pod borovicí, nějaké vysvětlení. Zatím mu nedochází, že pravé a holé vysvětlení mu právě teď zatíná čelist a vyběluje ztuhlé, úzce sevřené rty. Skoro bez krve.
Zatím jen vylepuje do herbáře uschlé kytky. Do tlamy života, který od něj poodběhl, háže na dálku jadérka z kdysi čerstvého a rudého melounu. Ta jsou teď už ale jako zkamenělé kapky, hnědé a tuhé, jako jantarové slzy nějakého už vymřelého, fosilního živočicha. Vypouštím nakonec fialovou clonu, jako nějaká hlubinná paryba a ztrácím se mu v ní, protože už není co říct a opakovat se nechci. Všechno se mi to stalo, jen jsou ty moje chuchvalce starých rezatých řas na útesech, ke kterým už netrefím. Hledej bóje, jsou moje poslední slova vyřčená jeho směrem.
Už jsem doma. Pouštím si nádhernou filmovou alegorii, která mě uhrane. Tokio. Poezie a dokonale kamerou chycená samota nás všech. Pak ještě film Obyčejní hrdinové. Tady na mě dýchne ozvuk mé milované Americké krásy. A čtu si Hůlovou. Ta holka píše jako ďábel sám, směju se. Ale taky zlostně švihám bičíkem neobratných výmluv do zadnice autorské závisti, která posměšně vykukuje z pod mého polštáře. Neumím takhle psát, no! Nakonec se mi, díky tomu textu, vybaví soulož. Ne ta s „ rašplí a zandávakem “, jak roztomile píše Petra H. , ale ta, která má, dle mého, jako jediná smysl. Kdy spolu, krom těch růžových vlnovek dole, šoustají i hlavy. Kdy o sebe plesknou nahé laloky dvou mozků. A otírají se o sebe nezávislými rybími pohyby. Mlaskání hřbetů a boků. Jako když chcete zatleskat a zjistíte, že představení je taková síla, že po prvním tlesknutí zůstanou ruce k sobě přilepené, spojené jako při začátku modlitby, ústa nad nimi se nevěřícně otevřou a zůstanou tak a zornice se rozšíří, aby dovnitř, až dozadu, mohlo projít o hodně víc toho společného žlutavě zářícího světla. Není to v tu chvíli mrtvý candát, kterého házíme do kotce nějakému rozmazlenému masožravci, ale maso, ještě teplé a kouřící, po kterém šelma skočí, až jí poletují bělavé sliny kolem čelistí už v letu. Ve kterém naplno a o život zapojí vše, z čeho je stvořena.
Vyrážím na Anděl, pro esej Kundery o Kafkovi, který jsem tam tuhle zahlédl. Ve tvářích spolunakupujích vidím zvědavost, ale i tíseň. Která tam asi být musí, protože jak jinak by se udrželo jejich kormidlo v rovnováze. Na druhé straně vratkou stabilitu udržující radost z nákupu kravin a kompas pak bezpečně vyvede tu jejich bárku před barák, bez větší bouračky. Potkávám několik párů na jezdících schodech a zaslechnu některé slovní výměny. Poletující slova, která se ve vzduchu mezi nimi řadí do pravidelných sloupců jízdního řádu jejich dalších hodin a dní. Nic víc. Pojedou podle nich. A pak si třeba, mimo rozpis, někde hýbnou zadkem a někdo zase zůstane s kartou černého Petra na nástupišti, kde si vlaky najednou začnou dělat, co chtějí. Nebo jednoduše odjedou bez něj.
Jsem v Litomyšli a dohaduju se s úředníkem na dopravním inspektorátu. Snažím se odhlásit auto, které už dávno nemám a přehlásit ho na člověka, který ho už má. Vysoký zrzek mi lhostejně předává haldu formulářů. První z nich mě zaujme. Přehlašuji nejprve auto z Radka Havla na Radka Havla s jinou adresou. Mám až „ kafkovský “ pocit zmatení identity. Vyjíždím pak vydechnout nad město a chci si ho prohlédnout. Vidím horizont a najednou vím, že horizont je jen horní traverza na zábradlí rozhledny, přes kterou když juknete a pomine omámení z výhledu, spatříte v dálce další, za kterým je jistě ještě jiný horizont, který si zatím neumíte představit. Ten místní rodák ve mně se na sebe nikdy nevykašle, i když někde v skrytu dobře ví, že na tu zvědavější, kdysi dětskou polokouli vnímání, později utlučenou lacinými šperky dospělosti, už nikdy nedosáhne.
Usínám u rodičů v podkroví, kde jsem se učil k maturitě a potom i na státnice. Kde jsem si psal do sešitu, že jednou budu léčit leukémii, to když na ni umřel Jiří Grossman. Pak tam žil roky brácha. Poté, co mu už nešlo ležet pod popadanými kartami z domečku, do kterého někdo ostře šťouchnul. Ráno jsem zase ten kluk, který z pod schodů slyší „oběěěěěěěěd“, jak na něj volávala máma, když v neděli ještě před polednem chrněl. Jsem ale starší, jsou teprve čtyři v noci a já vím, že už neusnu. Otvírám okno a dívám se do zahrady. Jsou tu už dva hroby psů, které jsem před dlouhým časem dvakrát za sebou v kuchyni vyndával z tašky, jako nové členy domácnosti a oni ji pak zaplnili svými štěněcími krůčky. Chybí tu jabloň, která jednou za dva roky vyrobila žluté koule, plné šťávy, na které šlo z toho okna dosáhnout. Scházím později pomalu dolů po točitých schodech, na kterých se holky, co jsem si sem natajňačku kdysi tahal, vždycky zamotaly. Jejich noční chichotání je tady někde hluboko ztracené v omítce. Máma si v kuchyni nahřívá záda u topení, které je i v tomhle skoro letním dni trochu puštěné. Táta jí děla kafe. V indické dóze, kterou jsem kdysi přivezl ze světa a naučil je to. V malé koupelně si dávám sprchu a táta se objeví ve dveřích: "Tady máš ručník, synku “. Beru si ho do rukou a přitisknu k nosu, abych si ověřil paměťové čichové buňky, ve kterých je navždy vepsaná mámina aviváž. Uvědomím si, že jsme si kdysi všichni brali ručníky, které tu vedle sebe bratrsky visely na háčcích, jak komu přišly pod ruku. Jsem jejich syn, ale jsem teď už taky návštěva. Automaticky pak ale pověsím mokrý ručník vedle těch ostatních. Nejsem tu doma, ale mám tu domov.
Na procházce s Čendou mířím dolů do města. Je krásné a myslím na to, jestli je to taky kvůli tomu, že se sem jenom vracím a pak musím zase odjet. Myslím taky na svého přítele a na jeho strach z řeznictví, do kterého dřív nebo později vstoupí. A musí naposledy, aby přežil, najít pro věci jména. „ Dej draku jméno a porazil jsi ho “ , říkali staří Číňané. Hledat jména v takových chvílích ještě ujde, ale po nějakém čase už k některým událostem a činům nepřiřazovat slova žádná, tak to je stokrát těžší. Přestože to jediné znamená úplné uzdravení.
Sedíme v hospodě. Mí dva kluci a jejich máma. Ta říká, že má ráda, když jsme občas pohromadě. Mates ukazuje odřený loket a vykládá o oslavě čarodějnic. „ Trochu jsem asi upadl “, všichni se smějeme. " Ale Olda málem spadl do řeky a skoro se utopil“, dodává rychle a smějeme se ještě víc, tomu dětskému omluvenkovému systému, který v nás ve všech přetrvává. Máme ho přece všichni, hezky, už dospěle, vždycky po ruce. Ťukneme si a to cinknutí rozlije mezi nás tmel, lepidlo, které tuhle rozpadlou rodinu drží pohromadě víc, než leckterou jinou, kde nejsou v šuplatech papíry s kulatými razítky rozvodových soudů .“ Potkal jsem jednu ženu “, povídám a všichni zpozorní.“ Je o trochu starší než Matyáš a zajímá mě “. Tadeáš vykulí oči a s cukajícími koutky vyhrkne: “ Tati, nemáš Ty nějakou nemoc? “. A těstoviny lítají ze všech úst obloukem na stůl a zpátky do talířů, protože všichni vyprskneme smíchy, až se okolní stoly otáčejí svými hlavami naším směrem. Netuší, že vidí naplno se řehtající, tančící bójku.
A tak si plavu.
Zkouším různá tempa
Občas přestanu hýbat rukama a nohama,
abych zjistil jaké to je klesat dolů,
do hlubších proudů.
Ale abych zespoda vždycky dobře viděl
na bóje, které se pohupují na hladině.
To kdybych se náhodou
stal zase na chvíli neplavcem.