Poznámky k "ještěrům",soustředění a odhadu vzdálenosti
..od pitevny k pitevně
..čištění
..
Katyň
Tarantino
...
Duna kousek za Prahou
Richard Thaler a Cass Einstein jsou profesoři a jsou z Chicaga. Napsali spolu knihu, kterou nazvali Nudge. Základem textu je skutečnost, že lidé v běžném životě dělají zdánlivě svobodná rozhodnutí, která nejsou tak úplně v jejich vlastním zájmu. Píšou o tom, že náš mozek se často dostává do situace, kdy se musí rozhodnout rychle a přitom nemá dostatek informací. Nesoustředí se a nemá odhad vzdálenosti mezi věcmi, nemluvě o jejich důležitosti. A přepne v tu chvíli na „ ještěra “. Jeden z prvních, kdo o tom psal, byl nositel Nobelovy ceny Daniel Kahneman. Lidský mozek zkrátka používá dva zcela rozdílné způsoby zvažování věcí a situací, které se tak trochu perou. S prvním pracuje racionální bytost v nás, druhý je v péči ještěra. Taky v nás.
Část mozku z primitivních dob naší evoluce, která řešila jiné situace, řešila je jinak, a především rychle. Automat. Který v určité zátěžové situaci použije postup, který si pamatuje z doby před milióny let. To je základem iracionality, chcete-li natvrdlosti toho, co kolem sebe vidíme každý den. Když přimhouříte oči, spatříte všude kolem najednou jakýsi noblesní „ Jurský park “ dobře oblečených, slušně vyhlížejících lidí, kterým se jenom tu a tam zablýskne v bělmu žlutý prehistorický srpek stařičké pralesní reakce.
Vzhledem k nadsvětelné rychlosti v nabídce tisíců možností a stovek okamžitých možných rozhodnutí je na místě představa, že neustále rychle odbíháme od jedné „ vyřešené “ věci k nějaké další „ k vyřízení “, a mezi betonovými a kovovými keři naší moderní civilizace se stále neviditelně komíhá, kdesi za rohem, špičatý konec našich dinosauřích ocasů.
Při letmém pohledu na velký předvolební, nebo jakýkoliv jiný kšeftařský billboard, derou se ven, zpod našich unavených a vyschlých rtů, dlouhé žluté zuby, kdesi z daleké jury. A to nemluvím o pocitu jakékoliv ztráty, kterou ten šupinatec v nás už vůbec nezvládá, ani nebrblajíc o strachu a jeho magické kombinaci s přeceňováním vlastních schopností. Ještěří třináctá jeskyně.
Dny jsou najednou jak dlouhé tóny, které nekončí a stále zní. Drony, tak jim říkají fanoušci současné alternativní hudby. „ Drone “ je prodleva, dlouze držený zvuk, nebo jen trvající bzukot a vibrace. Najdeme je v lidové a etnické muzice, třeba v minimalismu Tonyho Conrada. Drony v muzice jsou opojné. V životě ubíjející. Pocit lineárního plynutí se dá snést možná u toho, co se třeba dere z tibetské mísy, drážděné šikovně při okraji dřevem. V autě, na cestě z jednoho města do druhého, od jedněch mrtvých ke druhým, z pitevny na pitevnu, to ale zní skoro jako vábení propadliště.
Téměř se doma nestačím koupat v mořské soli se sodou a pálit jednu tyčinku bílé šalvěje za druhou. Prostor i já jsme teď nějak nevyčistitelní.
O pár dní později stojím opřený o pitevní stůl a doluju z paměti případ z roku 1992. Ale ano, pamatuji se, jak jsem tehdy stál u té zídky a prohlížel s „ mord partou “ to hubené vychladlé tělo bezdomovce s rozbitou hlavou. Rozdupanou. Nenávist pachatele se ještě v tu chvíli táhla všude kolem jako kyselý džem. Bývalý komisař mi oživuje po telefonu v noci před natáčením paměť. Už vím. Ten kluk, co si říkal Van Damme, se do toho parku opakovaně vracel k tomu zkrvavenému chudákovi a vždycky si kopnul. Bagančetem. Pak zase kousek filmu doma a hurá znovu k němu. Rozšlapal mu hlavu nakonec úplně. Teď se ale točí „ 112 “ a Mirek Vaňura chrlí otázky. Kamera bzučí a ještěr ve mně zvědavě nakukuje, jestli by venku nebylo něco k snědku. Mluvím spontánně o tom, že když jsem začínal, tak rvačky a napadení končívaly s první krví, nebo když šel jeden k zemi. Mluvím o tom, že od devadesátých let vídávám stále častěji případy, kdy se zběsile kope do někoho, kdo už se nebrání, kdo je v bezvědomí, kdo už ani nemůže hodit kamkoliv ručník. Hovořím nakonec i o tom, že ten hajzl v kanadách za dva roky umřel na rakovinu a že Boží mlýny tedy asi melou. Vím, že to Mirek nejspíš vystřihne a večer se tak trochu stydím, za emoce. Nebo jsem vlastně rád?
Kde se to vlastně vzalo? Ta touha dokopat a doničit. Vrátit se k tomu, co už se dávno nebrání. A když ne mu dupnout přímo na nos, tak alespoň poplivat ho, nebo vzít mu něco posledního, co má ještě rád a co mu ještě zbylo, nebo udělat cokoliv, coby z něj udělalo definitivní kaši. Zažil jsem to a spousta ostatních určitě taky.
Pomsta jen protahuje tíseň, napadá mě stará pravda, a myslím rychle na nějaké bílé míče. Jenže teď nějak nejdou zrovna do koše, nebo co. Tak o tom všem píšu a přemýšlím, jak moc je ke psaní potřebná sebedůvěra. A ta moje se náhle mění v důlky na prosťáčkovském osobním greenu, do kterých nechávám koneckonců připravené míčky jen očekávaně vklouznout.
Jsem především čtenář a tím pádem taky toho, co sám napíšu. Nechci proniknout do hory, která je přede mnou, daleko víc si přeji, aby ta hora prorůstala mnou. Světa kolem je dost a není potřeba ho dotvářet a dopatlávat hlínou. Těch mystických, kreativních sedm dní z Bible je dávno pryč.
Poslouchám v baru známého se starým a už trochu otravným příběhem. Žalmy. Soudí se momentálně o sedačku. Komunikace je často jako tenis, jako rvačka, jako Achillovo silácké zabíjení. Nastolení moci nad druhým, když tak alespoň nad tou komunikací. Kopnutí, třeba přes sedačku. A když tak pak ještě jedno, to záleží na soudu, jak moc mu nevadí bagančata na nohách, a horké sliny kolem rozžhavených zubů rozcházejících se válečníků.
Škraloupy z minula– nejde a nepůjde a to bez nich. Jen je časem necháváme vyschnout a popraskat, až působí trochu archaicky. Až je z nich kůra nějakého vetchého baobabu, který má ale stejné kořeny a listy. Budou pít, pořád stejně, ze stejného zdroje, jen teď už pomocí těch zvrásněných větví, tudíž nenápadně.
Pak samota, jako nemožnost napodobování. Absence tučné sociální sítě a odezvy. Opuštěný ještěr, který se dívá do vodní hladiny, která je temná a neodráží nic. Což je nakonec možná svoboda, ale dále se v téhle mentální hatmatilce pouštět fakt nebudu. Poté , co věnujeme celé roky na to, abychom pečlivě nakladli mezi sebe a základní věci spousty překážek, prohlásíme za smysl života jejich postupné odstraňování – tedy přece jenom trochu pokračuju.
A pak jsou tu ty spodní proudy praživočicha, který se spolu s námi dívá na naši plasmovou obrazovku, nervózně točí tlamou a nabízí monotónně pár základních motivů. Útok, útěk, rozmnožit se, žrát, ovládnout , chránit se.. Napadne mě, že většinu života trávíme tak, že pracujeme na nepřiznání si toho zvířete. Věci kolem nás matou svou množstevní silou a neónovou svítivostí. Důležitá je pak asi jen střelka na vnitřním kompasu. Pokud si s ní tedy zrovna spontánně nehraje nějaký mnohem rychlejší vnitřní varan.
Tak a teď konečně k tomu, co jsem opravdu zažil.
Román Anne Enrightové „ Shledání “ je jako bolavé umírání melodie ve slovech. Autorka je o rok starší holka z Dublinu. V psaní je nesmiřitelná a urputná tak, že ryzí. Jaká je základní životní situace ? Bezradnost a následný běh. Žít znamená tančit s neznámým partnerem. Základní emocí je strach. To by vám nakonec řekl každý obyčejný ještěr. Jen se ho zeptat. Hezky dovnitř.
„ Semena smrti mého bratra padla do země už před spoustou let. Člověk, který je zasil, je dnes dávno po smrti, nebo si to aspoň myslím. Tím pádem, když chci vyprávět Liamův příběh, musím začít dávno před tím, než se narodil. A přiznávám, že je to příběh, který bych sepsala s největší radostí. Historie je přece nadmíru romantické místo, se všemi drožkáři, rošťáky z ulice a botkami na knoflíčky. Jen kdyby zůstala stát, říkám si, a ustálila se. Kdyby mi přestala plynout v hlavě pořád dál… “, píše třeba tahle Anne.
Vlasta Redl mi kdysi říkal, že tajemství všeho je v dynamice. Tak zatímco všude kolem je forte, tahle dáma a jiní ufouni hrají docela potichu. Pianissimo. A vzdálenost mezi čtenářem a autorem se s tím tichým třeskem najednou zkrátí na minimum.
Jednou pozdě v noci zase přemýšlím nad tzv. vztahy. Odstraníme-li odlišnost, vzniká nuda. Nuda ze stejnosti. Právě noty cizosti, při zachování trvalé melodie a ladění, vytváří fugu sblížení. Paradoxně nejblíž jsme si, když noty na druhé straně ne a ne přečíst. Píšu si to, zapomenu na to, a ráno si to zase přečtu. Taky čtu „ Rules of the Wild “, co mi přišlo z dálky v balíčku.
Dostávám se k DVD Nohavicy z Lucerny. Dívám se, poslouchám a pak zazvoní telefon. Policie. "Mute" pod palcem na ovladači. Domluvím pitvu a dívám se najednou uhranutě na obrazovku, kterou následujících 20 minut nechám neozvučenou. Pozoruju Jarka bez hudby a beze slov. Pohyby, pohledy, kroky. Výchovná, poučná a hodně vysvětlující magická záležitost. Pak to tedy zesílím a poslouchám , kde byl jeho anděl, když mu někdo vyráběl jizvu na rtu. Taky dumám nad tím svým.“ Kde jsi tehdy byl, debile?“, křičím rozpustile jako puberťák a pak mi to dojde. Andělské křídlo mě tehdy přetáhlo přes oči a přes hrudník tak, že to bolelo ještě rok. Tak vám říkám : nevyhazujte úplně ten čas, který vás tehdy svrběl a tlačil, to nečekané bebínko ve vašem hedvábí. Stejně na vás někde počká, jako hnědý kal u výpustě toho vašeho miniaturního vesmírného bazénku.
Píšu. A učím se. Učím se mít třeba sílu smáznout větu, která mi v noci rozbrněla hlavu. Jak je vzrušující dívat se jestli, a jak, obstojí text bez ní. A jak mě bude navždy vzrušovat její nepřítomností.
Tarantino !
V nejnovějším filmu oslavuje hrdiny. Ne ty čítankové, ale skutečné, kruté až sadistické, nebo naopak bázlivé, ale přitom až bláznivě odhodlané. Žádné slitování, žádný humanismus, ale samoúčelné zabíjení. Pro radost ze smrti nepřátel a pro pomstu a smrt blízkých. Ano, je to oslava krutosti, oslava násilí. Ale je to zároveň komiksové poselství o tom, že kdo seje násilí, sklidí potok vlastní krve. Tarantino ve vrcholné formě nevypráví příběh. On ho vyrábí.
A pak je tu především Christoph Waltz (plukovník Hans Landa). Ve scéně se štrúdlem mám husí zimu až na zadku. Od dob Ledgerova Klauna jsem necítil z plátna tak temně tekoucí bytostné zlo, když je tak strašlivě silné, protože mrazivě inteligentní. Pan Waltz je silný hráč a velkolepě gumuje v tomhle filmu všechny Brady i Pitty.
Pak se v noci díváme na Wajdovu Katyň. Zlo je najednou beztvaré a bezbarvé. To jen nátěrové barevné hmoty na chvíli rozeženou mužstva na jejich zdánlivé půlky. Pak vše splyne a vítězství může být i velké. Čím je větší, tím větší je prohra vítězících. Vyhrávající vrazi nic nepřiznají až do roku 1990. Rusové zabili 15 000 Poláků, nikoliv ve válce, ale stejně jako tehdy zabíjel „ Van Damme “ u té zídky v Turnově.
Občas se domníváme, že události a věci nevyhovují našemu životu. Ve vzácných chvílích, kterých není vskutku moc, je možné nahlédnout, že třeba náš život nevyhovuje tomu, co je kolem. A tak za pár dní třeba vyrazíme do Paříže. Podívat se, kde pije kafe Kundera, a naházet kamínky tam do té vody, co kdysi Amelie.
Jsem okouzlen z každé otázky, která nechtěná a nečekaná, přiletí a narazí do mého světa jako sršeň do zavřeného okna. Děsím se, že někdy někdo něco řekne, a mnou to nepozorovaně proteče jak voda, která jen zchladí nepoužívaný kanál, pro tyto účely zbudovaný.
Můj text se nikdy nebude ani zdálky podobat Andrleho obrazům. Ve svých okrajích a zbytcích ale po týdnech a rocích může, v lebkách čtenářů, a u některých stejně postižených psavců, jako malba skutečně vypadat. Přemýšlím nad inspirací.
Inspirace nejspíš spočívá v odstraňování příliš velkého množství světa.
No Peťa mi píše o filosofii šťastných okamžiků . Otázkou zůstává, co je mezi nimi. Ta pojítka, ty fádní nitě, tam je možná ten vzácný kámen, jehož pootáčením vzniká konečně smysl. Shromažďovat často znamená odstraňovat – mě bůhví proč náhle napadne.
Střílíme od boku, od pasu, na vzdálenost, na kterou cítíme možný dolet kulek. A.Brilliant napsal - abyste si mohli být jisti svými zásahy, nejprve vystřelte a teprve potom označte za terč to, co jste zasáhli.
Mám nejspíš spojení. Brodíme se písečnou dunou kousek za Prahou. Dochází mi, že setkání, spolunakládání s časem, je v principu hledání vzdálenosti. Ne té nejtěsnější, ale té bezpečné. A tak kolem sebe pokládáme meliorační trubky, které odplaví vše, co by mokřilo, a rozmatlalo svou vlhkou tajemností, nesrozumitelností a jakousi aktuální nadbytečností terén kolem. Abychom se mohli společně jen tak brodit suchým pískem.
Nechme našeho ještěra zpustošit les.
Až teprve potom tam můžeme vyjít
se zbraní u boku, tedy se slovy.
Třeba nikdy nevystřelíme,
protože po chvíli soustředění zjistíme, že
vzdálenost cíle nelze toho času odhadnout.