Aktuality

Myšlenka dne

Kintera v Rudolfinu !!!!
Myslím, že je to 18. sonet W.Shakespeara:
"Krásu vždycky něco zmaří. Náhoda, stáří, či bezohledný čas..."
Ještě ho máte. Běžte tam. Umění Kintery / a třeba i Fr.Skály kousek opodál/ je osvěžující jak sklenice ledové vody po propité noci.


Pořád jen čtu. Čím dál víc. Od všeho něco. Trochu mě děsí ti, co tak nečiní. Živí mrtví,hororové postavy, řízené bůhví čím. Dle Vaculíka mrtvoly poháněné vzduchem.Jsou spokojené? Ano. A to je na tom snad to nejhorší.
(R.H.)


Tři hodiny jsme se s přítelem dohadovali o zásadách buddhismu.
O jeho přístupu k životu, světu a poznání. Dohodli jsme se,že zkusíme najít nějaký jednoduchý klíč.V noci mi pak přišel tenhle text:
Dva buddhističtí mniši si povídají v klášteře.
"Dvacet let medituji a dospěl jsem k závěru, že smysl všeho je ve vzduchu", říká první.
"To se mi nějak nezdá!", odvětí druhý.
"Tak asi ne!"povídá první a v klidu usne.
Tisíce učebnic ve třech větách.


V dobách, kdy dějiny chodily ještě pomalu, jejich nepočetné události byly snadno zapamatovatelné a tvořily obecně známé pozadí, před nímž se odehrávalo napínavé divadlo soukromých lidských dobrodružství. Dnes čas kráčí rychlým krokem. Historická událost, přes noc zapomenutá, září hned nazítří rosou novosti, takže není v povídkářově podání pozadím, nýbrž překvapujícím dobrodružstvím, které se odehrává na pozadí obecně známé banality lidského soukromí.
(M.Kundera - Kniha smíchu a zapomnění)


Nikdy jsem nepotkal jiného člověka,
kterým bych chtěl být.
(Charles Bukowski)


Smysl je něco, co člověk nekontroluje.
(Božena Správcová- "Uctívači kruhů")


"Nevypadá to s Vámi dobře. Zřejmě se Vám udělala duše.." říká doktor pacientovi.
(Z knihy "My" od Jevgenije Zamjatina)


The problem with the world is that
the intelligent people are full
of doubts, while the stupid people
are full of confidence.


Na konci každé pravdy je třeba dodat,
že víme i o té opačné.
(Blaise Pascal)


Demokracie je, když dva vlci a jedno jehně hlasují, co bude k večeři. Svoboda je, když dobře ozbrojené jehně odmítá hlasovat.
(Benjamin Franklin)


Měl jsem strach o tento národ, ale
teď mám strach z tohoto národa !
(Eugen Brikcius)


Na jednu věc mám někdy i dva,
nebo dokonce tři názory.
(L.Vaculík)


Světlo je základ všeho!
(arch.Josef Pleskot)


Věci už máme. Tak teď ještě ten smysl.
(R.Havel)


Vřele doporučuji České gastroenterologické společnosti pozvat časem k odbornému vyšetření pacienty, kteří 28.10.16 přijali pozvání podivných, morálně porouchaných a všeobecně toxických bytostí z Kafkova "Zámku" na divotvorný večírek. Jejich žaludky musí být totiž extrémně výjimečné.
(R.H.)


Náš svět je z jedné půlky konzumní, z druhé půlky virtuální. Velká část našich úzkostí a problémů pak plyne z marného hledání nějaké třetí poloviny naší současnosti.
(R.H.)


Situaci, ve které se my lidé nacházíme,
velmi dobře vystihuje nebohý opilec, jež stojí na vnější straně parku, buší pěstmi do plotu a křičí: "Pusťte mě ven!"
(Anthony De Mello)


Lidi, co o sobě vědí, že jsou slabí, nemají žádný jiný zbraně, než vražedný. Někdy mám pocit, že silný lidi nedokážou přežít jinak, než že se podřídí moci slabých. Silný lidi jsou citlivý a bojácný, protože toho vědí příliš a chápou věci.
(Pentti Saarikoski)


Na počátku bylo slovo. Na konci je hodně slov, tak hodně, že už se na svět nevleze nic jiného, než jen slova.
(R.H.)


Tragedie konce lidské komunikace spočívá v tom, že místo rozhovoru nutí jeden druhého myslet si to samé,co si myslí on.
(R.H.)


"To, co nyní řeknu, není projevem univerzitní povýšenosti ani sarkasmu. Třetina obyvatel této země je slabá duchem. Každý sedmý občan je debilní nebo dementní, nebo alkoholik a zhruba polovina obyvatel této země má podprůměrný intelekt."
(Miloš Zeman v Poslanecké sněmovně při projednávání zákona o referendu, 1992)


Televizor je zařízení, kterým nakukujeme do prostředí, kde se vyrábějí zvuky a obrázky. K naší potěše, vzrušení a pobavení. Přemýšlení, hledání kontextu či pochyby nejsou třeba. Od toho jsou kavárny. Po staletí na poutích stával vypravěč s ukazovátkem a tabulí s animacemi. Je to vlastně pořád totéž. Jen technika je jiná. Rychlejší a v HD,se střihem. Tím nějvětším cenzorem, který media mají. TV je zkratka. Přímo k pouťové atrakci.Jsou lidé,kteří se jí zbavují. Ti mě zajímají víc, než nové technologie nerovných obrazovek.Doteď byl život diváků plochý, nyní začíná být i ploše prohnutý.
(R.H.)


Čas je napočítaný pohyb
ve vztahu k před a po.
(Aristoteles)


Už nesdílím rozhořčení nad naším presidentem. Jsem nadšen. Tenhle národ neměl nikdy přílišnou sebeúctu a lidovou filosofií bylo posledních 80 let přizdisráčství. To, že se objevil klaun v pravém slova smylu, je minimálně nadějné.
(R.H.)


U posledního soudu se dovíme,
že jsme měli jedinou povinnost:
být šťastni.Kdejaký idiot, ale i myš
nebo komár, nás předběhl.
(Vl.Kokolia, Vy-já-dření)


Česká společnost je nízká a v moderních
dobách vždycky byla, neboť obdařena
citem vždycky včas se zbavit něčeho,
co ji převyšuje to nakonec postrádá.
(R.H.)


Všichni máme křídla,
jen někteří z nás
nevědí proč.
(Michael Hutchence)


Někteří lidé jsou jako černá díra.
Mají takovou gravitaci a takovou
vnitřní hmotnost, že z nich prostě
nemůže nic vyjít. Ani světlo.
(R.H.)


Žít sám? Je to snesitelné,
pokud svou samotu chápete
jako bytost.
(R.H.)


Jediným místem, kde najdete lásku
před sexem je slovník.
(Murphyho zákon)


V kyberprostoru letí netříděné informace stejnou rychlostí. Úplná kravina se k vám tudíž blíží stejně rychle jako zpráva, která by mohla změnit váš život.
(R.H.)


Sometimes you never know the true
value of a moment until it becomes a memory.
Some of the best things in life
are mistakes.
(Iman Bowie)


Nemůžeme mít větší ani menší moc
než tu, kterou máme sami nad sebou
(Leonardo da Vinci)


Na všechno opravdu důležité
je člověk sám.
(S.Dalí)


Člověk chráněný člověkem
před člověkem – to je láska.
(G.Corso)


Mobily marně zvoní do noci. Spolehliví partneři dneška. Těm, kdo se chtějí držet stranou, mobily pomáhají zůstat v kontaktu.
Těm, kdo chtějí zůstat v kontaktu, dovolují držet se stranou.
(R.Denemarková)


Největším a nejtragičtějším problémem
postmoderní společnosti je stále více se zhoršující schopnost odlišit důležité od nedůležitého
(C. Höschl)


Velká obtíž je v tom,že náš národ si dost
potrpí na to, aby si potrpěl.
(J.Werich)


Nemůžeš-li být dobrým příkladem,
ještě pořád můžeš být příkladem
odstrašujícím.
(A. Einstein)


Protiklad tíha-lehkost je nejtajemnější a nejmnohovýznamnější ze všech protikladů. To kdysi napsal Kundera. Tak si říkám – buď vlídnej ! Protože každý z nás se pere s něčím těžkým. Bez ohledu na to, v jaké fázi životní lehkosti se právě nachází.
(R. H.)


Jak řekl režisér Zelenka:Cimrman byl od podstaty protest.
Dnes ho citují u grilů ta největší hovada. Za fotku s Jarkem by dali cokoliv. I ten nejnechutnější developer si v autě pouští Cobaina. Je to něco mezi morální plastickou operací a karmickou omluvenkou.
(R.H.)


Lidi jsou strašně nudní, když jsou pohromadě.
Jen o samotě můžete rozvinout vlastnosti, které jsou na vás skutečně zajímavé
(A.Warhol)


Češi jsou prostě národ, který pochází z chalup. Všichni jsme ve třetí generaci sedláci, mlynáři nebo ještě míň. A hlavní stránka našeho plebejství je ta lokajská.
(Mikuláš Bek, rektor Masarykovy university Brno)


Skutečné myšlení netouží přesvědčovat, ale inspirovat. Přesvědčení je myšlení, které znehybnělo
(M.Kundera)


Herec není hráč, protože krev hráčů je pravá a slzy opravdu slaný
(K.Peteraj)


Naším nevětším a smrtelným problémem jsou malé horizonty.
(Jaroslav Rudiš)


Všechno nakonec dobře dopadne.
Pokud něco dobře nedopadlo,
znamená to, že ještě nebyl konec.
(John Lennon)

Zajímavost

Něco o mé práci:
http://www.ceskatelevize.cz/porady/1100492707-na-stope/417236100132019/

Něco o mé práci:
http://www.ceskatelevize.cz/porady/10993853591-legendy-kriminalistiky/



Udělil jsem svoji soukromou Magnesii Literu. Ladislav Šerý je naprostý mimoběžník. Jeho román NIKDY NEBYLO LÍP je malý literární zázrak. Generační výpověď, za kterou by se nemusel stydět Hakl, Kundera, ani Bukowski.




Divoká labuť a jiné příběhy. Nová kniha Michaela Cunninghama.Pohádky, které všichni známe, přetvořil tenhle geniální vypravěč. Jsou temné a často až zvrácené. Až se najednou stávají dokonalým a pravdivým obrazem našeho děsivě krásného života.


Jezero od B.Bellové je skvělá kniha. Připomíná mi trochu svět Kosinskiho Nabarveného ptáčete, či první romány P.Hůlové. Brilantní, tísnivé, inspirativní. Pro mě kniha roku !


Čtu ještě Chválu pomalosti od Carla Honoré, Poslední cestu Ralpha Dutliho, Mozaiku zamyšlení z polyfonické zahrady EDO a Jednu větu A.Kareninové. Po dlouhé době jsem viděl i dva dobré filmy - Takovej barevnej vocas letící komety o F.Topolovi a geniální " malířský " filmový opus Petera Greenawaye Kuchař, zloděj, jeho žena a její milenec. Všechny ty věci mi pomáhají odletět na chvíli ze smutného českého údolí v téhle děsivě postpravdivé době.A po dlouhé době listuju Českým snářem.Vaculík. Co dodat.


Výborný je rozhovor s Dr. Radkinem Honzákem v časopise Týden. O tom, jak jsme hříchy proměnili v nemoci, o tom, že jsme nedorostli ke svobodě a neumíme ji ocenit, i o tom, že lidé delegují zodpovědnost za svůj život na faraony, kteří jim večer nasypou misku fazolí..


Něco o mé práci!!!!!!
https://www.stream.cz/temna-zona/10005454-u-pitvy-si-poustim-hudbu


9. května 2014 se Nizozemský národní orchestr chystal hrát skladbu G.Mahlera. V sále byla přítomna královna Beatrix, která pilně navštěvuje koncerty. Toho využil šéf orchestru, muslim , který začal vychvalovat
" přednosti " islámu. Hudebníci se beze slov zvedli a s nástroji opustili jeviště. Před
očima panovnice předvedli, že už mají dost pýchy a muslimské arogance. Byla to opravdu mimořádná událost, to video by mělo obletět svět. Husí kůže - není co dodat
http://safeshare.tv/w/cqjiYhtiXs


Tak tuhle píseň jsem si odvezl z Pacova. Vy, kteří ještě věříte na lásku, si to užijte. My, kteří už moc nevěříme, tak my to máme skoro za hymnu. Zkrátka - projekt bez naděje.
https://www.youtube.com/watch?v=bR_7RwqmQP8


Můj životní souputník Jiří Bílý ( www.jiribily.cz) dokončil novou desku plnou jím zhuděbněných básní pana Antonína Sovy. Křest proběhl v Pacově dne 26.6.14. Tamtéž bude Jiří s Michalem hrát na Pacovském poledníku dne 23.8.14. A bude tam i Mńága a Ivan Hlas a Peter Lipa a spousta dalších (včetně mě za moderátorským mikrofonem:-)


Kolonizují prostor společnosti. Privatizují náš osobní prostor ( u slabších i jejich duši).Český rok po konci světa (Orientace LN ze soboty 4.1.14 - Josef Chuchma), nebo Odepřít poslušnost - Násilí podle Slavoje Žižka ( A2-26/2014 str. 27). Děsivé a zřejmě mlčky pomíjené zprávy o našem převedení do klecí. Pobuřující - jak pro koho.


"Uhnali jsme si touhu po pevné ruce". Cyril Höschl ve velkém rozhovoru poukazuje na věci, ze kterých se tají dech. O kořenech naší "blbé nálady". O závisti. O tom, že naši první signální ničí parvenuové. A taky třeba o tom, že dávat na odiv něco, co jsem nabyl, je naprosto infantilní, přízemní a ubohé. Lidové noviny, Rozhovor, 5.října 13, str. 11.


Máme jen pár autorů, kteří patří bez debaty do světového literárního kontextu ( Kundera, Hrabal, Hašek...).Nepochybně světovým autorem byl i muž, jehož jméno tady bohužel není příliš známé. Jeho nadčasové texty však nesou všechny znaky nejvyšší literatury a ryzí geniality. JIŘÍ DRAŠNAR ZEMŘEL V KALIFORNII 17.3.2013..


Zákon 198 /1993, paragraf 3, hovoří jasně. V případě komunistické strany se jedná ( dle zákona) o zločineckou oranizaci. Komunistické hnutí je tedy podle platné legislativy nezákonné. V době , kdy se stávají našimi "představiteli" lidé kteří byli předsedy OV KSČ ( hejmtan), či nechali střílet do lidi na hranicích ( náměstek hejtmana) je třeba říci, že ti, kteří s nimi spolupracují jsou rovněž zločinci. Právně to asi obhájí, ale morálně ( pro ně nejspíš slovo v hebrejštině) je mi z nich úzko.


Tenhle klip mě k nostalgii vskutku nedohnal. Pouze jsem si všiml, že tam hraju na Gibsona, jehož cena není a nebyla malá.Někde se mi, na mých životních kruhových objezdech, " ztratil ". Tak jen doufám, že Dotyčná na něj buď dodnes hraje, nebo ho alespoň prodala řekněme za přijatelnou cenu.
http://www.youtube.com/watch?v=OX4U7i8YHhQ


Ano, jsme slepí, neboť jsme se nechali oslepit. A je to naše vina, naše pohodlnost, naše rezignovanost. Stali se z nás slepci, kteří sledují televizní zprávy a namlouvají si, že něco vidí, čtou noviny a věří, že se něco dočetli, zběsile pátrají na internetu a doufají, že se proklikají z bludného kruhu. Nechali jsme se oslepit těmi, kteří zatraceně dobře vědí, že slepci se lépe vodí. A vůbec nejlépe se vodí ti, kteří o své slepotě nemají ani páru, jsouce naopak přesvědčeni o své bystrozrakosti, pronikavosti vhledu a důvěrné znalosti věcí za zrcadlem.. Hledí třeba na politikův předvolební plakát a nevidí, že síťovka v jeho ruce je ve skutečnosti beznadějně vybrakovaná. Vidí jenom to, co chtějí vidět a jejich realita se tak stává vrcholnou ideologií, fantasmatem, z něhož byla vytěsněna empatie coby nezbytná součást ochrany druhu. Proto ji, kdykoliv se sobectví utrhlo ze řetězu, bylo třeba obelstít například tím, že se protivník odlidštil nějakým bizarním pojmenováním, aby už nestál člověk proti člověku, Francouz proti Němci či Italovi, ale žabožrout proti bošovi, případně makarónovi…, což přispělo k oné zvláštní slepotě, bránící proti sobě vidět člověka, ale nepřekážející schopnosti zamířit na jeho srdce...
Více v mrazivém textu L. Brožka

http://www.blisty.cz/art/65841.html


To mě bavilo a živilo !!!
http://www.ceskatelevize.cz/porady/1093836883-na-plovarne/


Ve Francii, kterou už pár let miluji, rostou úžasné holky
http://www.youtube.com/watch?v=sp3G50jBRuU


Obsazení Wall Street mě zaujalo, ale z tohohle protestu jsem měl husí kůži !
Výňatek z opery G. Verdiho Nabucco - sbor zotročených Židů odvlečených po prohrané válce do Babylonu asi 590 před našim letopočtem. Opera se hrála v Římě letos při příležitosti 150. výročí moderní Itálie za přítomnosti
Berlusconiho a starosty Říma, který v rámci projevu před zahájením opery kritizoval škrty rozpočtu na kulturu. Už před začátkem opery byl dlouhý potlesk. Italové milují Verdiho a jeho opery a většinou znají opery nazpaměť a slavné árie zpívají často spolu. Opera roběhla normálně až k uvedenému sboru jehož první slova v překladu jsou : " Oh má země, tak krásná a ztracená.. " V hledišti bylo zvláštní napětí, které cítil dirigent i účinkující. Když skončil sbor otroků, byl obrovský aplaus. Dirigent slyšel výkřiky: " Opakovat !" A rozruch neustával. V Itálii není zvykem opakovat části v průběhu opery, ale nakonec, když se rozruch utišil, obrátil se dirigent na
Berlusconiho a řekl: " Jsem Ital. Cestuji po celém světě a teď se stydím za to,co se děje v mé zemi a proto ( směrem k obecenstvu ) přijímám Vaši prosbu o opakování ! Nejen pro vlastenecký obsah, ale při dirigování slov " Oh má krásná ztracená země " myslím na to, že když budeme takto pokračovat, zničíme kulturu, která tvoří historický základ Itálie. V tom případě bude naše země opravdu ztracena ."
Potom řekl: " Já, Motti jsem mlčel po léta. Nyní bych chtěl dát této písni skutečný význam. Jsme doma v Římě, v divadle se skvělým sborem a nádherným doprovodným orchestrem. Navrhuji Vám, abyste se připojili, a budeme zpívat všichni spolu. " Potom zahájil opakování písně sboru, obrátil se k publiku a dirigoval jejich zpěv. Lidé byli vidět jen tmavě, protože osvětlené bylo jen jeviště, ale jak publikum, tak všichni na jevišti, zpívali ve stoje. Když sbor skončil, bylo vidět, jak si ženy zpívající ve sboru utíraly slzy.

http://www.youtube.com/embed/G_gmtO6JnRs


www.tichyfotograf.cz
www.kresadlo.cz
Dvě stránky, které mě neustále baví a naplňují optimismem !!!


Čestnost jako deviace, aneb jak systémová korupce vytlačuje slušné lidi na okraj. Ti inteligentní,a nedej bože ještě morálně dobře nastavení, prostě vypadávají ze hry, což je známá teze o degeneraci elit, kteréžto jsme nyní svědky (kvalitní rozhovor se sociologem P.Fričem najdete na stránkách Literárních novin,ročník XXI,č.36)


"Proč jsou dnešní dívky nesnesitelné?".
Tak se jmenuje půvabný a provokativní text Jana Sterna v Britských listech. Doporučuji. Apropo právě mu vychází nová knížka " Psychoanalýza všednosti ". Jak ho tak znám, máme se na co těšit !
http://www.blisty.cz/art/52196.html


"Láska k moudrosti" jako psychosa? Aneb bylo Platonovo proslulé podobenství o jeskyni poruchou filosofovy duševní rovnováhy? Martin Škabraha napsal velmi zajímavou a těžkou stať na tohle téma. (Čtrnáctideník A2, č.17, str. 18)


Sprcha s hodně studenou a hodně čistou vodou. Kdo má trpělivost, může zažít jeden z nejsilnějších thrillerů současnosti.Spousta věcí začně dávat smysl.Ale je to děsivé...

Koukolík o deprivantech
Moje tipy

Výborné čtení o současné ruské literatuře a to nejen o Sorokinovi. Taky o Michailu Jelizarovovi, Iljovi Kukulinovi a Anně Barkovové. A k tomu všemu hodně dobře napsaná recenze na nového Kahudu. Vše je k nalezení a pochutnání si ve čtrnáctideníku A2 č.16. z 30.7.14.


Dobře napsané, břitké a přesné. Větší horor než Paranormal aktivity. Pavel Šafr definoval náš porevoluční vývoj ve dvanácti obrazech. Všichni, jak jsme tady, by to měli mít neustále na nočním stolku ( Reflex 9 ze dne 27.2.13, str. 10-13)


Slávek Janoušek mi poslal svoji knihu. Jeho prvotinu, která je zároveň druhým dílem trilogie s názvem My tři a já. Folkaři umí i dobře psát.První díl napsal Vl.Redl. Slávek, dle mého, nezůstal pozadu.Už přibyla i poslední část Od Samsona. Vřele doporučuji ( viz Fotogalerie)


A2 ze dne 19.6.2013 stojí za to ! Už kvůli plnokrevnému rozhovoru s Pavlem Kosatíkem s názvem "Co je to být Čechem ?" Hořké čtení o národních mýtech a o našich potížích s hodnocením národních hrdinů a zrádců. O ryze " českém " tupém zjednodušování. Nu a pak životadárné textíky Milana Kozelky - Raňajky v Bazmekistáne. Jednoduše kouzelné.


Ondřej Nezbeda to konečně napsal. Hašek není "Hrušínský", je to mnohovrstevný existenciální autor. A Švejk byl pro mě vždy spíše postava do mystického hororu, až na husí kůži. Strašlivý ponor, když si odmyslíme knedlíkové české pojetí. Více na str. Respektu č.17 v textu - Záhadný Hašek.


Kulturní čtrnáctideník A2 (13.3.2013) je věnován "Lásce". Našel jsem tam dva skvělé texty. Jeden napsal Zygmunt Bauman ( O tekuté lásce...), druhým je rozhovor s vycházející hvězdou světové sociologie Evou Illouz.Vypadá to tak, že nejen ekonomika má na kahánku..


Eva Turnová!! Pokud nevíte - basačka od Plastiků. Taky někdejší Sabrina Black Emila Hakla. Taky výborně a vtipně píšící ženská. Právě jí vyšla knížka Turnový háj ( objednávky na eturnova@volny.cz)


O "postkritické době" , o kontejnerizaci světa, o slepé ulici, kterou se společnost řítí..brilantní text V.Bělohradského ( Salon,14.2.2013)


Během svátků jsem měl tři zásadní setkání:
1. Převratný výstřel kinematografie - film "Holy Motors" Leose Caraxe. Jeho podivný hrdina Oscar na otázku - proč to všechno vlastně dělá, odpoví kouzelně : pouze pro krásu toho samotného gesta. Filmová magie desetiletí !
2.Knížka "Myšlení rychlé a pomalé" z pera Daniela Kahnemana, která nás ohromí uvědoměním si vlastního omezení.
3.Dva dny s Vlastou Redlem, které mě naopak obdařily pocitem jakéhosi lidského neomezení.


"..z valné části se zabýváme blbostmi..." Hektická ospalost - to je nesmírně moudrý text, který mě na konci roku asi nejvíc oslovil.Díky, pane Chuchmo !( Kavárna, Víkend dnes 22.-26. prosince 2012)


"Mazlíme se s náhražkami". Rozhovor s Marií Langerovou. Mimo jiné o její nové knize " Hnízda snění". Taky o tom, že manipulace označujeme rádi jako "interpretace" ( A2-kulturní čtrnáctideník 24, ze dne 21.11.12)


Přibyl nový text v Zápisníku - "O Vesmírech ( bez rozdílu velikosti)".


O tom, jak J.Joyce svým Odysseem otevřel další území. O velké planoucí hranici literatury, kterou tahle geniální kniha ve skutečnosti asi je. Velmi pěkný je rozhovor s anglistou M.Pokorným o Odysseovi, vědě a psech s názvem " Literatura neodhaluje, ani nemyslí " (čtrnáctideník A2 č.19/12, str.24-25)


"Jsme záludný, nekorektní a k odpovědnosti neochotný lidský materiál. Ano, to, co žijeme je pokračováním normalizace,protože jsme nedokázali přestat" - to říká ve velmi břitkém a hodně obnažujícím rozhovoru Pavel Kosatík. Stojí to za přečtení i za trochu sebestudu. (Čekání na nového Havla,Salon 20.září 2012)


Evoluce člověka skončila - tvrdí v dechberoucím rozhovoru britský biolog Steve Jones. Stojí to za to ! Respekt 22, str. 47-51.


"Pád Jeruzaléma, aneb Kdy je společnost nemocná ?" Další nebroušený diamant z pera mého oblíbeného věčného provokatéra a psavce Jana Sterna. Tentokrát k nalezení v kulturním čtrnáctideníku A2-10/2012. Taky jsem si koupil jeho novou knížku - Černé libido ( opět skvělé čtení).


Evropa bude jednou islámská - pozoruhodný a poněkud děsivý rozhovor s biologem, filosofem a spisovatelem Stanislavem Komárkem je k přečetní v Salonu ( příloha Práva) ze dne 10.5.2012


Neodkládejte život na jindy- pozoruhodné povídání s P.Fialou ( Mňága a Žďorp). O muzice, životě a o českých rádiích. Dobré to je !(Reflex z 10. května, str. 59-62)


Přibyl nový text v Zápisníku:
O disentu krásy a pastech času ( úvahy o umění nevejít)
(4.3.2012)


NÁVŠTĚVNÍ KNIHA BUDE DOČASNĚ OTEVŘENA !!
( Jedná se o pokus otevřít diskusi k mým textům. Osobuji si právo na některé osobní invektivy vůbec nereagovat, případně je smazat. Moje odpověď tudíž nebude automatická. Pokud tato akce nesplní účel, bude kniha opět uzavřena).
Díky. R.H.


Teď zrovna moc nepíšu. Což ale neznamená, že taky nečtu. Čtu ! Tak například :
http://trcalek.bigbloger.lidovky.cz/c/235912/Vanoce-jsou-jako-perverzni-sex.html
nebo
www.lucifer.bloguje.cz
Jsem spokojen !!! Svět bloggerů je už dost velký na to, abychom pochybovali o jeho smyslu.


Novou knihu Josefa Formánka "Umřel jsem v sobotu" jsem přečetl za noc. Delší dobu si myslím, že jde o jednoho z nejzajímavějších českých spisovatelů.Opět mě nezklamal! A má úžasné webovky:
www.josefformanek.com



Svět bohatne a chudých přibývá. Tak se jmenuje skvělý rozhovor s filosofem Thomasem Poggem. Třeba i o tom,že z chudých zemí odtéká ročně desetinásobek toho, co jim pak pateticky dáváme jako rozvojovou pomoc.(Respekt č.3, str.46-50)


..s večerem se světlo na konci ulic ještě jednou protočilo. Světlo bylo dotěrné. Varovalo okolí, že nastane noc. Domy se zmenšovaly, byly menší než lidé, kteří procházeli kolem. Mosty byly menší než tramvaje, které přes ně jezdily. A stromy byly menší než obličeje, které pod nimi osaměle procházely.
Všude se rozlézala touha po domově a ukvapený spěch. Osiřelé obličeje na ulici ztrácely obrysy. A viděla jsem v nich viset kus mračna, jak se k mně přibližovaly. A když stály těsně přede mnou, smrskávaly se každým krokem. Jen dlažební kameny zůstávaly velké. A po dalších a dalších krocích visela místo mračna v tváři dvě bílá vypouklá bělma. Při dalším a dalším kroku, těsně předtím, než mě obličeje minuly, se bělma slila v jedno.
Držela jsem se konců silnic, kde se drželo světlo. Oblaka, chuchvalce zmačkaných šatů. Otálela jsem s návratem… ale v nehybném světle záleželo na chůzi, musela jsem jít rychleji. Postranní ulice na noc nečekaly. Balily si kufry.
(úryvek z knihy Herty Müllerové Srdce bestie)


Čtvrt století jsem žil v komunismu. Dlouho mi chyběl trefný název doby, ve které se nacházím teď. Už ho asi mám:
http://www.blisty.cz/art/60743.html


Povídání s Erwinem Hellerem o zrychlování světa, o umění odpočinku, o tom jak sami sebe vykořisťujeme a že nicnedělání je zatraceně těžká práce,najdete v Respektu č. 26/27 na str.48-53.


Doporučuji k přečtení čtrnáctideník A2 č.10. Najdete v něm tentokrát vynikající text z pera Jana Sterna s názvem Pocit stísněnosti v posteli. Nevídané souvislosti předkládá tento mistr psychoanalýzy i slova.


Tíha mateřštiny. Tak se jmenuje text Jana Sterna na stránkách týdeníku A2, č.26.Taky mu vyšla nová knížka ( Mystika západu). Už ji mám a čtu. Je moc dobrá.


Respekt č.41 se vydařil! Rozhovor s filozofem Konradem Liessmannem, potažmo povídání s "fotografem mrtvých" Joelem-Peterem Witkinem o odvaze, smrti a hledání krásy, a taky text o Vargasu Llosovi, čerstvém nositeli Nobelovy ceny za literaturu.


" Reklamní agenti to nezachrání". Tak se jmenuje rozhovor A.Plavcové s prof. Kamilem Wichterlem. O jeho geniálním otci, o tom, že když Edison vynalezl žárovku byla tato už 25 let patentovaná, o tom, že matematika je ve skutečnosti nesmyslná, a o mnohém dalším. Vyjimečný chlap. Viz příloha LN č. 47, str.6-13.


Říkal mi kdysi jeden věhlasný místní muzikant : " Stejně jednou skončíš u Gabriela ! ". Stalo se. A já ho poslouchám když je mi dobře, i když třeba není.

P.Gabriel

Tyto stránky si zatím zobrazilo 1921007 návštěvníků.

Přihlášení

valid xhtml 1.0 strict - css - php
Matyáš Havel, 2008

Poznámky k "ještěrům",soustředění a odhadu vzdálenosti

xx

..od pitevny k pitevně

xx

..čištění

xx

..

xx

Katyň

xx

Tarantino

xx

...

xx

Duna kousek za Prahou

Richard Thaler a Cass Einstein jsou profesoři a jsou z Chicaga. Napsali spolu knihu, kterou nazvali Nudge. Základem textu je skutečnost, že lidé v běžném životě dělají zdánlivě svobodná rozhodnutí, která nejsou tak úplně v jejich vlastním zájmu. Píšou o tom, že náš mozek se často dostává do situace, kdy se musí rozhodnout rychle a přitom nemá dostatek informací. Nesoustředí se a nemá odhad vzdálenosti mezi věcmi, nemluvě o jejich důležitosti. A přepne v tu chvíli na „ ještěra “. Jeden z prvních, kdo o tom psal, byl nositel Nobelovy ceny Daniel Kahneman. Lidský mozek zkrátka používá dva zcela rozdílné způsoby zvažování věcí a situací, které se tak trochu perou. S prvním pracuje racionální bytost v nás, druhý je v péči ještěra. Taky v nás.
Část mozku z primitivních dob naší evoluce, která řešila jiné situace, řešila je jinak, a především rychle. Automat. Který v určité zátěžové situaci použije postup, který si pamatuje z doby před milióny let. To je základem iracionality, chcete-li natvrdlosti toho, co kolem sebe vidíme každý den. Když přimhouříte oči, spatříte všude kolem najednou jakýsi noblesní „ Jurský park “ dobře oblečených, slušně vyhlížejících lidí, kterým se jenom tu a tam zablýskne v bělmu žlutý prehistorický srpek stařičké pralesní reakce.
Vzhledem k nadsvětelné rychlosti v nabídce tisíců možností a stovek okamžitých možných rozhodnutí je na místě představa, že neustále rychle odbíháme od jedné „ vyřešené “ věci k nějaké další „ k vyřízení “, a mezi betonovými a kovovými keři naší moderní civilizace se stále neviditelně komíhá, kdesi za rohem, špičatý konec našich dinosauřích ocasů.
Při letmém pohledu na velký předvolební, nebo jakýkoliv jiný kšeftařský billboard, derou se ven, zpod našich unavených a vyschlých rtů, dlouhé žluté zuby, kdesi z daleké jury. A to nemluvím o pocitu jakékoliv ztráty, kterou ten šupinatec v nás už vůbec nezvládá, ani nebrblajíc o strachu a jeho magické kombinaci s přeceňováním vlastních schopností. Ještěří třináctá jeskyně.


Dny jsou najednou jak dlouhé tóny, které nekončí a stále zní. Drony, tak jim říkají fanoušci současné alternativní hudby. „ Drone “ je prodleva, dlouze držený zvuk, nebo jen trvající bzukot a vibrace. Najdeme je v lidové a etnické muzice, třeba v minimalismu Tonyho Conrada. Drony v muzice jsou opojné. V životě ubíjející. Pocit lineárního plynutí se dá snést možná u toho, co se třeba dere z tibetské mísy, drážděné šikovně při okraji dřevem. V autě, na cestě z jednoho města do druhého, od jedněch mrtvých ke druhým, z pitevny na pitevnu, to ale zní skoro jako vábení propadliště.

Téměř se doma nestačím koupat v mořské soli se sodou a pálit jednu tyčinku bílé šalvěje za druhou. Prostor i já jsme teď nějak nevyčistitelní.

O pár dní později stojím opřený o pitevní stůl a doluju z paměti případ z roku 1992. Ale ano, pamatuji se, jak jsem tehdy stál u té zídky a prohlížel s „ mord partou “ to hubené vychladlé tělo bezdomovce s rozbitou hlavou. Rozdupanou. Nenávist pachatele se ještě v tu chvíli táhla všude kolem jako kyselý džem. Bývalý komisař mi oživuje po telefonu v noci před natáčením paměť. Už vím. Ten kluk, co si říkal Van Damme, se do toho parku opakovaně vracel k tomu zkrvavenému chudákovi a vždycky si kopnul. Bagančetem. Pak zase kousek filmu doma a hurá znovu k němu. Rozšlapal mu hlavu nakonec úplně. Teď se ale točí „ 112 “ a Mirek Vaňura chrlí otázky. Kamera bzučí a ještěr ve mně zvědavě nakukuje, jestli by venku nebylo něco k snědku. Mluvím spontánně o tom, že když jsem začínal, tak rvačky a napadení končívaly s první krví, nebo když šel jeden k zemi. Mluvím o tom, že od devadesátých let vídávám stále častěji případy, kdy se zběsile kope do někoho, kdo už se nebrání, kdo je v bezvědomí, kdo už ani nemůže hodit kamkoliv ručník. Hovořím nakonec i o tom, že ten hajzl v kanadách za dva roky umřel na rakovinu a že Boží mlýny tedy asi melou. Vím, že to Mirek nejspíš vystřihne a večer se tak trochu stydím, za emoce. Nebo jsem vlastně rád?


Kde se to vlastně vzalo? Ta touha dokopat a doničit. Vrátit se k tomu, co už se dávno nebrání. A když ne mu dupnout přímo na nos, tak alespoň poplivat ho, nebo vzít mu něco posledního, co má ještě rád a co mu ještě zbylo, nebo udělat cokoliv, coby z něj udělalo definitivní kaši. Zažil jsem to a spousta ostatních určitě taky.


Pomsta jen protahuje tíseň, napadá mě stará pravda, a myslím rychle na nějaké bílé míče. Jenže teď nějak nejdou zrovna do koše, nebo co. Tak o tom všem píšu a přemýšlím, jak moc je ke psaní potřebná sebedůvěra. A ta moje se náhle mění v důlky na prosťáčkovském osobním greenu, do kterých nechávám koneckonců připravené míčky jen očekávaně vklouznout.

Jsem především čtenář a tím pádem taky toho, co sám napíšu. Nechci proniknout do hory, která je přede mnou, daleko víc si přeji, aby ta hora prorůstala mnou. Světa kolem je dost a není potřeba ho dotvářet a dopatlávat hlínou. Těch mystických, kreativních sedm dní z Bible je dávno pryč.


Poslouchám v baru známého se starým a už trochu otravným příběhem. Žalmy. Soudí se momentálně o sedačku. Komunikace je často jako tenis, jako rvačka, jako Achillovo silácké zabíjení. Nastolení moci nad druhým, když tak alespoň nad tou komunikací. Kopnutí, třeba přes sedačku. A když tak pak ještě jedno, to záleží na soudu, jak moc mu nevadí bagančata na nohách, a horké sliny kolem rozžhavených zubů rozcházejících se válečníků.

Škraloupy z minula– nejde a nepůjde a to bez nich. Jen je časem necháváme vyschnout a popraskat, až působí trochu archaicky. Až je z nich kůra nějakého vetchého baobabu, který má ale stejné kořeny a listy. Budou pít, pořád stejně, ze stejného zdroje, jen teď už pomocí těch zvrásněných větví, tudíž nenápadně.


Pak samota, jako nemožnost napodobování. Absence tučné sociální sítě a odezvy. Opuštěný ještěr, který se dívá do vodní hladiny, která je temná a neodráží nic. Což je nakonec možná svoboda, ale dále se v téhle mentální hatmatilce pouštět fakt nebudu. Poté , co věnujeme celé roky na to, abychom pečlivě nakladli mezi sebe a základní věci spousty překážek, prohlásíme za smysl života jejich postupné odstraňování – tedy přece jenom trochu pokračuju.

A pak jsou tu ty spodní proudy praživočicha, který se spolu s námi dívá na naši plasmovou obrazovku, nervózně točí tlamou a nabízí monotónně pár základních motivů. Útok, útěk, rozmnožit se, žrát, ovládnout , chránit se.. Napadne mě, že většinu života trávíme tak, že pracujeme na nepřiznání si toho zvířete. Věci kolem nás matou svou množstevní silou a neónovou svítivostí. Důležitá je pak asi jen střelka na vnitřním kompasu. Pokud si s ní tedy zrovna spontánně nehraje nějaký mnohem rychlejší vnitřní varan.


Tak a teď konečně k tomu, co jsem opravdu zažil.

Román Anne Enrightové „ Shledání “ je jako bolavé umírání melodie ve slovech. Autorka je o rok starší holka z Dublinu. V psaní je nesmiřitelná a urputná tak, že ryzí. Jaká je základní životní situace ? Bezradnost a následný běh. Žít znamená tančit s neznámým partnerem. Základní emocí je strach. To by vám nakonec řekl každý obyčejný ještěr. Jen se ho zeptat. Hezky dovnitř.
„ Semena smrti mého bratra padla do země už před spoustou let. Člověk, který je zasil, je dnes dávno po smrti, nebo si to aspoň myslím. Tím pádem, když chci vyprávět Liamův příběh, musím začít dávno před tím, než se narodil. A přiznávám, že je to příběh, který bych sepsala s největší radostí. Historie je přece nadmíru romantické místo, se všemi drožkáři, rošťáky z ulice a botkami na knoflíčky. Jen kdyby zůstala stát, říkám si, a ustálila se. Kdyby mi přestala plynout v hlavě pořád dál… “, píše třeba tahle Anne.

Vlasta Redl mi kdysi říkal, že tajemství všeho je v dynamice. Tak zatímco všude kolem je forte, tahle dáma a jiní ufouni hrají docela potichu. Pianissimo. A vzdálenost mezi čtenářem a autorem se s tím tichým třeskem najednou zkrátí na minimum.

Jednou pozdě v noci zase přemýšlím nad tzv. vztahy. Odstraníme-li odlišnost, vzniká nuda. Nuda ze stejnosti. Právě noty cizosti, při zachování trvalé melodie a ladění, vytváří fugu sblížení. Paradoxně nejblíž jsme si, když noty na druhé straně ne a ne přečíst. Píšu si to, zapomenu na to, a ráno si to zase přečtu. Taky čtu „ Rules of the Wild “, co mi přišlo z dálky v balíčku.

Dostávám se k DVD Nohavicy z Lucerny. Dívám se, poslouchám a pak zazvoní telefon. Policie. "Mute" pod palcem na ovladači. Domluvím pitvu a dívám se najednou uhranutě na obrazovku, kterou následujících 20 minut nechám neozvučenou. Pozoruju Jarka bez hudby a beze slov. Pohyby, pohledy, kroky. Výchovná, poučná a hodně vysvětlující magická záležitost. Pak to tedy zesílím a poslouchám , kde byl jeho anděl, když mu někdo vyráběl jizvu na rtu. Taky dumám nad tím svým.“ Kde jsi tehdy byl, debile?“, křičím rozpustile jako puberťák a pak mi to dojde. Andělské křídlo mě tehdy přetáhlo přes oči a přes hrudník tak, že to bolelo ještě rok. Tak vám říkám : nevyhazujte úplně ten čas, který vás tehdy svrběl a tlačil, to nečekané bebínko ve vašem hedvábí. Stejně na vás někde počká, jako hnědý kal u výpustě toho vašeho miniaturního vesmírného bazénku.

Píšu. A učím se. Učím se mít třeba sílu smáznout větu, která mi v noci rozbrněla hlavu. Jak je vzrušující dívat se jestli, a jak, obstojí text bez ní. A jak mě bude navždy vzrušovat její nepřítomností.



Tarantino !
V nejnovějším filmu oslavuje hrdiny. Ne ty čítankové, ale skutečné, kruté až sadistické, nebo naopak bázlivé, ale přitom až bláznivě odhodlané. Žádné slitování, žádný humanismus, ale samoúčelné zabíjení. Pro radost ze smrti nepřátel a pro pomstu a smrt blízkých. Ano, je to oslava krutosti, oslava násilí. Ale je to zároveň komiksové poselství o tom, že kdo seje násilí, sklidí potok vlastní krve. Tarantino ve vrcholné formě nevypráví příběh. On ho vyrábí.
A pak je tu především Christoph Waltz (plukovník Hans Landa). Ve scéně se štrúdlem mám husí zimu až na zadku. Od dob Ledgerova Klauna jsem necítil z plátna tak temně tekoucí bytostné zlo, když je tak strašlivě silné, protože mrazivě inteligentní. Pan Waltz je silný hráč a velkolepě gumuje v tomhle filmu všechny Brady i Pitty.

Pak se v noci díváme na Wajdovu Katyň. Zlo je najednou beztvaré a bezbarvé. To jen nátěrové barevné hmoty na chvíli rozeženou mužstva na jejich zdánlivé půlky. Pak vše splyne a vítězství může být i velké. Čím je větší, tím větší je prohra vítězících. Vyhrávající vrazi nic nepřiznají až do roku 1990. Rusové zabili 15 000 Poláků, nikoliv ve válce, ale stejně jako tehdy zabíjel „ Van Damme “ u té zídky v Turnově.

Občas se domníváme, že události a věci nevyhovují našemu životu. Ve vzácných chvílích, kterých není vskutku moc, je možné nahlédnout, že třeba náš život nevyhovuje tomu, co je kolem. A tak za pár dní třeba vyrazíme do Paříže. Podívat se, kde pije kafe Kundera, a naházet kamínky tam do té vody, co kdysi Amelie.


Jsem okouzlen z každé otázky, která nechtěná a nečekaná, přiletí a narazí do mého světa jako sršeň do zavřeného okna. Děsím se, že někdy někdo něco řekne, a mnou to nepozorovaně proteče jak voda, která jen zchladí nepoužívaný kanál, pro tyto účely zbudovaný.

Můj text se nikdy nebude ani zdálky podobat Andrleho obrazům. Ve svých okrajích a zbytcích ale po týdnech a rocích může, v lebkách čtenářů, a u některých stejně postižených psavců, jako malba skutečně vypadat. Přemýšlím nad inspirací.

Inspirace nejspíš spočívá v odstraňování příliš velkého množství světa.

No Peťa mi píše o filosofii šťastných okamžiků . Otázkou zůstává, co je mezi nimi. Ta pojítka, ty fádní nitě, tam je možná ten vzácný kámen, jehož pootáčením vzniká konečně smysl. Shromažďovat často znamená odstraňovat – mě bůhví proč náhle napadne.


Střílíme od boku, od pasu, na vzdálenost, na kterou cítíme možný dolet kulek. A.Brilliant napsal - abyste si mohli být jisti svými zásahy, nejprve vystřelte a teprve potom označte za terč to, co jste zasáhli.


Mám nejspíš spojení. Brodíme se písečnou dunou kousek za Prahou. Dochází mi, že setkání, spolunakládání s časem, je v principu hledání vzdálenosti. Ne té nejtěsnější, ale té bezpečné. A tak kolem sebe pokládáme meliorační trubky, které odplaví vše, co by mokřilo, a rozmatlalo svou vlhkou tajemností, nesrozumitelností a jakousi aktuální nadbytečností terén kolem. Abychom se mohli společně jen tak brodit suchým pískem.







Nechme našeho ještěra zpustošit les.
Až teprve potom tam můžeme vyjít
se zbraní u boku, tedy se slovy.


Třeba nikdy nevystřelíme,
protože po chvíli soustředění zjistíme, že
vzdálenost cíle nelze toho času odhadnout.