Aktuality

Myšlenka dne

Kintera v Rudolfinu !!!!
Myslím, že je to 18. sonet W.Shakespeara:
"Krásu vždycky něco zmaří. Náhoda, stáří, či bezohledný čas..."
Ještě ho máte. Běžte tam. Umění Kintery / a třeba i Fr.Skály kousek opodál/ je osvěžující jak sklenice ledové vody po propité noci.


Pořád jen čtu. Čím dál víc. Od všeho něco. Trochu mě děsí ti, co tak nečiní. Živí mrtví,hororové postavy, řízené bůhví čím. Dle Vaculíka mrtvoly poháněné vzduchem.Jsou spokojené? Ano. A to je na tom snad to nejhorší.
(R.H.)


Tři hodiny jsme se s přítelem dohadovali o zásadách buddhismu.
O jeho přístupu k životu, světu a poznání. Dohodli jsme se,že zkusíme najít nějaký jednoduchý klíč.V noci mi pak přišel tenhle text:
Dva buddhističtí mniši si povídají v klášteře.
"Dvacet let medituji a dospěl jsem k závěru, že smysl všeho je ve vzduchu", říká první.
"To se mi nějak nezdá!", odvětí druhý.
"Tak asi ne!"povídá první a v klidu usne.
Tisíce učebnic ve třech větách.


V dobách, kdy dějiny chodily ještě pomalu, jejich nepočetné události byly snadno zapamatovatelné a tvořily obecně známé pozadí, před nímž se odehrávalo napínavé divadlo soukromých lidských dobrodružství. Dnes čas kráčí rychlým krokem. Historická událost, přes noc zapomenutá, září hned nazítří rosou novosti, takže není v povídkářově podání pozadím, nýbrž překvapujícím dobrodružstvím, které se odehrává na pozadí obecně známé banality lidského soukromí.
(M.Kundera - Kniha smíchu a zapomnění)


Nikdy jsem nepotkal jiného člověka,
kterým bych chtěl být.
(Charles Bukowski)


Smysl je něco, co člověk nekontroluje.
(Božena Správcová- "Uctívači kruhů")


"Nevypadá to s Vámi dobře. Zřejmě se Vám udělala duše.." říká doktor pacientovi.
(Z knihy "My" od Jevgenije Zamjatina)


The problem with the world is that
the intelligent people are full
of doubts, while the stupid people
are full of confidence.


Na konci každé pravdy je třeba dodat,
že víme i o té opačné.
(Blaise Pascal)


Demokracie je, když dva vlci a jedno jehně hlasují, co bude k večeři. Svoboda je, když dobře ozbrojené jehně odmítá hlasovat.
(Benjamin Franklin)


Měl jsem strach o tento národ, ale
teď mám strach z tohoto národa !
(Eugen Brikcius)


Na jednu věc mám někdy i dva,
nebo dokonce tři názory.
(L.Vaculík)


Světlo je základ všeho!
(arch.Josef Pleskot)


Věci už máme. Tak teď ještě ten smysl.
(R.Havel)


Vřele doporučuji České gastroenterologické společnosti pozvat časem k odbornému vyšetření pacienty, kteří 28.10.16 přijali pozvání podivných, morálně porouchaných a všeobecně toxických bytostí z Kafkova "Zámku" na divotvorný večírek. Jejich žaludky musí být totiž extrémně výjimečné.
(R.H.)


Náš svět je z jedné půlky konzumní, z druhé půlky virtuální. Velká část našich úzkostí a problémů pak plyne z marného hledání nějaké třetí poloviny naší současnosti.
(R.H.)


Situaci, ve které se my lidé nacházíme,
velmi dobře vystihuje nebohý opilec, jež stojí na vnější straně parku, buší pěstmi do plotu a křičí: "Pusťte mě ven!"
(Anthony De Mello)


Lidi, co o sobě vědí, že jsou slabí, nemají žádný jiný zbraně, než vražedný. Někdy mám pocit, že silný lidi nedokážou přežít jinak, než že se podřídí moci slabých. Silný lidi jsou citlivý a bojácný, protože toho vědí příliš a chápou věci.
(Pentti Saarikoski)


Na počátku bylo slovo. Na konci je hodně slov, tak hodně, že už se na svět nevleze nic jiného, než jen slova.
(R.H.)


Tragedie konce lidské komunikace spočívá v tom, že místo rozhovoru nutí jeden druhého myslet si to samé,co si myslí on.
(R.H.)


"To, co nyní řeknu, není projevem univerzitní povýšenosti ani sarkasmu. Třetina obyvatel této země je slabá duchem. Každý sedmý občan je debilní nebo dementní, nebo alkoholik a zhruba polovina obyvatel této země má podprůměrný intelekt."
(Miloš Zeman v Poslanecké sněmovně při projednávání zákona o referendu, 1992)


Televizor je zařízení, kterým nakukujeme do prostředí, kde se vyrábějí zvuky a obrázky. K naší potěše, vzrušení a pobavení. Přemýšlení, hledání kontextu či pochyby nejsou třeba. Od toho jsou kavárny. Po staletí na poutích stával vypravěč s ukazovátkem a tabulí s animacemi. Je to vlastně pořád totéž. Jen technika je jiná. Rychlejší a v HD,se střihem. Tím nějvětším cenzorem, který media mají. TV je zkratka. Přímo k pouťové atrakci.Jsou lidé,kteří se jí zbavují. Ti mě zajímají víc, než nové technologie nerovných obrazovek.Doteď byl život diváků plochý, nyní začíná být i ploše prohnutý.
(R.H.)


Čas je napočítaný pohyb
ve vztahu k před a po.
(Aristoteles)


Už nesdílím rozhořčení nad naším presidentem. Jsem nadšen. Tenhle národ neměl nikdy přílišnou sebeúctu a lidovou filosofií bylo posledních 80 let přizdisráčství. To, že se objevil klaun v pravém slova smylu, je minimálně nadějné.
(R.H.)


U posledního soudu se dovíme,
že jsme měli jedinou povinnost:
být šťastni.Kdejaký idiot, ale i myš
nebo komár, nás předběhl.
(Vl.Kokolia, Vy-já-dření)


Česká společnost je nízká a v moderních
dobách vždycky byla, neboť obdařena
citem vždycky včas se zbavit něčeho,
co ji převyšuje to nakonec postrádá.
(R.H.)


Všichni máme křídla,
jen někteří z nás
nevědí proč.
(Michael Hutchence)


Někteří lidé jsou jako černá díra.
Mají takovou gravitaci a takovou
vnitřní hmotnost, že z nich prostě
nemůže nic vyjít. Ani světlo.
(R.H.)


Žít sám? Je to snesitelné,
pokud svou samotu chápete
jako bytost.
(R.H.)


Jediným místem, kde najdete lásku
před sexem je slovník.
(Murphyho zákon)


V kyberprostoru letí netříděné informace stejnou rychlostí. Úplná kravina se k vám tudíž blíží stejně rychle jako zpráva, která by mohla změnit váš život.
(R.H.)


Sometimes you never know the true
value of a moment until it becomes a memory.
Some of the best things in life
are mistakes.
(Iman Bowie)


Nemůžeme mít větší ani menší moc
než tu, kterou máme sami nad sebou
(Leonardo da Vinci)


Na všechno opravdu důležité
je člověk sám.
(S.Dalí)


Člověk chráněný člověkem
před člověkem – to je láska.
(G.Corso)


Mobily marně zvoní do noci. Spolehliví partneři dneška. Těm, kdo se chtějí držet stranou, mobily pomáhají zůstat v kontaktu.
Těm, kdo chtějí zůstat v kontaktu, dovolují držet se stranou.
(R.Denemarková)


Největším a nejtragičtějším problémem
postmoderní společnosti je stále více se zhoršující schopnost odlišit důležité od nedůležitého
(C. Höschl)


Velká obtíž je v tom,že náš národ si dost
potrpí na to, aby si potrpěl.
(J.Werich)


Nemůžeš-li být dobrým příkladem,
ještě pořád můžeš být příkladem
odstrašujícím.
(A. Einstein)


Protiklad tíha-lehkost je nejtajemnější a nejmnohovýznamnější ze všech protikladů. To kdysi napsal Kundera. Tak si říkám – buď vlídnej ! Protože každý z nás se pere s něčím těžkým. Bez ohledu na to, v jaké fázi životní lehkosti se právě nachází.
(R. H.)


Jak řekl režisér Zelenka:Cimrman byl od podstaty protest.
Dnes ho citují u grilů ta největší hovada. Za fotku s Jarkem by dali cokoliv. I ten nejnechutnější developer si v autě pouští Cobaina. Je to něco mezi morální plastickou operací a karmickou omluvenkou.
(R.H.)


Lidi jsou strašně nudní, když jsou pohromadě.
Jen o samotě můžete rozvinout vlastnosti, které jsou na vás skutečně zajímavé
(A.Warhol)


Češi jsou prostě národ, který pochází z chalup. Všichni jsme ve třetí generaci sedláci, mlynáři nebo ještě míň. A hlavní stránka našeho plebejství je ta lokajská.
(Mikuláš Bek, rektor Masarykovy university Brno)


Skutečné myšlení netouží přesvědčovat, ale inspirovat. Přesvědčení je myšlení, které znehybnělo
(M.Kundera)


Herec není hráč, protože krev hráčů je pravá a slzy opravdu slaný
(K.Peteraj)


Naším nevětším a smrtelným problémem jsou malé horizonty.
(Jaroslav Rudiš)


Všechno nakonec dobře dopadne.
Pokud něco dobře nedopadlo,
znamená to, že ještě nebyl konec.
(John Lennon)

Zajímavost

Něco o mé práci:
http://www.ceskatelevize.cz/porady/1100492707-na-stope/417236100132019/

Něco o mé práci:
http://www.ceskatelevize.cz/porady/10993853591-legendy-kriminalistiky/



Udělil jsem svoji soukromou Magnesii Literu. Ladislav Šerý je naprostý mimoběžník. Jeho román NIKDY NEBYLO LÍP je malý literární zázrak. Generační výpověď, za kterou by se nemusel stydět Hakl, Kundera, ani Bukowski.




Divoká labuť a jiné příběhy. Nová kniha Michaela Cunninghama.Pohádky, které všichni známe, přetvořil tenhle geniální vypravěč. Jsou temné a často až zvrácené. Až se najednou stávají dokonalým a pravdivým obrazem našeho děsivě krásného života.


Jezero od B.Bellové je skvělá kniha. Připomíná mi trochu svět Kosinskiho Nabarveného ptáčete, či první romány P.Hůlové. Brilantní, tísnivé, inspirativní. Pro mě kniha roku !


Čtu ještě Chválu pomalosti od Carla Honoré, Poslední cestu Ralpha Dutliho, Mozaiku zamyšlení z polyfonické zahrady EDO a Jednu větu A.Kareninové. Po dlouhé době jsem viděl i dva dobré filmy - Takovej barevnej vocas letící komety o F.Topolovi a geniální " malířský " filmový opus Petera Greenawaye Kuchař, zloděj, jeho žena a její milenec. Všechny ty věci mi pomáhají odletět na chvíli ze smutného českého údolí v téhle děsivě postpravdivé době.A po dlouhé době listuju Českým snářem.Vaculík. Co dodat.


Výborný je rozhovor s Dr. Radkinem Honzákem v časopise Týden. O tom, jak jsme hříchy proměnili v nemoci, o tom, že jsme nedorostli ke svobodě a neumíme ji ocenit, i o tom, že lidé delegují zodpovědnost za svůj život na faraony, kteří jim večer nasypou misku fazolí..


Něco o mé práci!!!!!!
https://www.stream.cz/temna-zona/10005454-u-pitvy-si-poustim-hudbu


9. května 2014 se Nizozemský národní orchestr chystal hrát skladbu G.Mahlera. V sále byla přítomna královna Beatrix, která pilně navštěvuje koncerty. Toho využil šéf orchestru, muslim , který začal vychvalovat
" přednosti " islámu. Hudebníci se beze slov zvedli a s nástroji opustili jeviště. Před
očima panovnice předvedli, že už mají dost pýchy a muslimské arogance. Byla to opravdu mimořádná událost, to video by mělo obletět svět. Husí kůže - není co dodat
http://safeshare.tv/w/cqjiYhtiXs


Tak tuhle píseň jsem si odvezl z Pacova. Vy, kteří ještě věříte na lásku, si to užijte. My, kteří už moc nevěříme, tak my to máme skoro za hymnu. Zkrátka - projekt bez naděje.
https://www.youtube.com/watch?v=bR_7RwqmQP8


Můj životní souputník Jiří Bílý ( www.jiribily.cz) dokončil novou desku plnou jím zhuděbněných básní pana Antonína Sovy. Křest proběhl v Pacově dne 26.6.14. Tamtéž bude Jiří s Michalem hrát na Pacovském poledníku dne 23.8.14. A bude tam i Mńága a Ivan Hlas a Peter Lipa a spousta dalších (včetně mě za moderátorským mikrofonem:-)


Kolonizují prostor společnosti. Privatizují náš osobní prostor ( u slabších i jejich duši).Český rok po konci světa (Orientace LN ze soboty 4.1.14 - Josef Chuchma), nebo Odepřít poslušnost - Násilí podle Slavoje Žižka ( A2-26/2014 str. 27). Děsivé a zřejmě mlčky pomíjené zprávy o našem převedení do klecí. Pobuřující - jak pro koho.


"Uhnali jsme si touhu po pevné ruce". Cyril Höschl ve velkém rozhovoru poukazuje na věci, ze kterých se tají dech. O kořenech naší "blbé nálady". O závisti. O tom, že naši první signální ničí parvenuové. A taky třeba o tom, že dávat na odiv něco, co jsem nabyl, je naprosto infantilní, přízemní a ubohé. Lidové noviny, Rozhovor, 5.října 13, str. 11.


Máme jen pár autorů, kteří patří bez debaty do světového literárního kontextu ( Kundera, Hrabal, Hašek...).Nepochybně světovým autorem byl i muž, jehož jméno tady bohužel není příliš známé. Jeho nadčasové texty však nesou všechny znaky nejvyšší literatury a ryzí geniality. JIŘÍ DRAŠNAR ZEMŘEL V KALIFORNII 17.3.2013..


Zákon 198 /1993, paragraf 3, hovoří jasně. V případě komunistické strany se jedná ( dle zákona) o zločineckou oranizaci. Komunistické hnutí je tedy podle platné legislativy nezákonné. V době , kdy se stávají našimi "představiteli" lidé kteří byli předsedy OV KSČ ( hejmtan), či nechali střílet do lidi na hranicích ( náměstek hejtmana) je třeba říci, že ti, kteří s nimi spolupracují jsou rovněž zločinci. Právně to asi obhájí, ale morálně ( pro ně nejspíš slovo v hebrejštině) je mi z nich úzko.


Tenhle klip mě k nostalgii vskutku nedohnal. Pouze jsem si všiml, že tam hraju na Gibsona, jehož cena není a nebyla malá.Někde se mi, na mých životních kruhových objezdech, " ztratil ". Tak jen doufám, že Dotyčná na něj buď dodnes hraje, nebo ho alespoň prodala řekněme za přijatelnou cenu.
http://www.youtube.com/watch?v=OX4U7i8YHhQ


Ano, jsme slepí, neboť jsme se nechali oslepit. A je to naše vina, naše pohodlnost, naše rezignovanost. Stali se z nás slepci, kteří sledují televizní zprávy a namlouvají si, že něco vidí, čtou noviny a věří, že se něco dočetli, zběsile pátrají na internetu a doufají, že se proklikají z bludného kruhu. Nechali jsme se oslepit těmi, kteří zatraceně dobře vědí, že slepci se lépe vodí. A vůbec nejlépe se vodí ti, kteří o své slepotě nemají ani páru, jsouce naopak přesvědčeni o své bystrozrakosti, pronikavosti vhledu a důvěrné znalosti věcí za zrcadlem.. Hledí třeba na politikův předvolební plakát a nevidí, že síťovka v jeho ruce je ve skutečnosti beznadějně vybrakovaná. Vidí jenom to, co chtějí vidět a jejich realita se tak stává vrcholnou ideologií, fantasmatem, z něhož byla vytěsněna empatie coby nezbytná součást ochrany druhu. Proto ji, kdykoliv se sobectví utrhlo ze řetězu, bylo třeba obelstít například tím, že se protivník odlidštil nějakým bizarním pojmenováním, aby už nestál člověk proti člověku, Francouz proti Němci či Italovi, ale žabožrout proti bošovi, případně makarónovi…, což přispělo k oné zvláštní slepotě, bránící proti sobě vidět člověka, ale nepřekážející schopnosti zamířit na jeho srdce...
Více v mrazivém textu L. Brožka

http://www.blisty.cz/art/65841.html


To mě bavilo a živilo !!!
http://www.ceskatelevize.cz/porady/1093836883-na-plovarne/


Ve Francii, kterou už pár let miluji, rostou úžasné holky
http://www.youtube.com/watch?v=sp3G50jBRuU


Obsazení Wall Street mě zaujalo, ale z tohohle protestu jsem měl husí kůži !
Výňatek z opery G. Verdiho Nabucco - sbor zotročených Židů odvlečených po prohrané válce do Babylonu asi 590 před našim letopočtem. Opera se hrála v Římě letos při příležitosti 150. výročí moderní Itálie za přítomnosti
Berlusconiho a starosty Říma, který v rámci projevu před zahájením opery kritizoval škrty rozpočtu na kulturu. Už před začátkem opery byl dlouhý potlesk. Italové milují Verdiho a jeho opery a většinou znají opery nazpaměť a slavné árie zpívají často spolu. Opera roběhla normálně až k uvedenému sboru jehož první slova v překladu jsou : " Oh má země, tak krásná a ztracená.. " V hledišti bylo zvláštní napětí, které cítil dirigent i účinkující. Když skončil sbor otroků, byl obrovský aplaus. Dirigent slyšel výkřiky: " Opakovat !" A rozruch neustával. V Itálii není zvykem opakovat části v průběhu opery, ale nakonec, když se rozruch utišil, obrátil se dirigent na
Berlusconiho a řekl: " Jsem Ital. Cestuji po celém světě a teď se stydím za to,co se děje v mé zemi a proto ( směrem k obecenstvu ) přijímám Vaši prosbu o opakování ! Nejen pro vlastenecký obsah, ale při dirigování slov " Oh má krásná ztracená země " myslím na to, že když budeme takto pokračovat, zničíme kulturu, která tvoří historický základ Itálie. V tom případě bude naše země opravdu ztracena ."
Potom řekl: " Já, Motti jsem mlčel po léta. Nyní bych chtěl dát této písni skutečný význam. Jsme doma v Římě, v divadle se skvělým sborem a nádherným doprovodným orchestrem. Navrhuji Vám, abyste se připojili, a budeme zpívat všichni spolu. " Potom zahájil opakování písně sboru, obrátil se k publiku a dirigoval jejich zpěv. Lidé byli vidět jen tmavě, protože osvětlené bylo jen jeviště, ale jak publikum, tak všichni na jevišti, zpívali ve stoje. Když sbor skončil, bylo vidět, jak si ženy zpívající ve sboru utíraly slzy.

http://www.youtube.com/embed/G_gmtO6JnRs


www.tichyfotograf.cz
www.kresadlo.cz
Dvě stránky, které mě neustále baví a naplňují optimismem !!!


Čestnost jako deviace, aneb jak systémová korupce vytlačuje slušné lidi na okraj. Ti inteligentní,a nedej bože ještě morálně dobře nastavení, prostě vypadávají ze hry, což je známá teze o degeneraci elit, kteréžto jsme nyní svědky (kvalitní rozhovor se sociologem P.Fričem najdete na stránkách Literárních novin,ročník XXI,č.36)


"Proč jsou dnešní dívky nesnesitelné?".
Tak se jmenuje půvabný a provokativní text Jana Sterna v Britských listech. Doporučuji. Apropo právě mu vychází nová knížka " Psychoanalýza všednosti ". Jak ho tak znám, máme se na co těšit !
http://www.blisty.cz/art/52196.html


"Láska k moudrosti" jako psychosa? Aneb bylo Platonovo proslulé podobenství o jeskyni poruchou filosofovy duševní rovnováhy? Martin Škabraha napsal velmi zajímavou a těžkou stať na tohle téma. (Čtrnáctideník A2, č.17, str. 18)


Sprcha s hodně studenou a hodně čistou vodou. Kdo má trpělivost, může zažít jeden z nejsilnějších thrillerů současnosti.Spousta věcí začně dávat smysl.Ale je to děsivé...

Koukolík o deprivantech
Moje tipy

Výborné čtení o současné ruské literatuře a to nejen o Sorokinovi. Taky o Michailu Jelizarovovi, Iljovi Kukulinovi a Anně Barkovové. A k tomu všemu hodně dobře napsaná recenze na nového Kahudu. Vše je k nalezení a pochutnání si ve čtrnáctideníku A2 č.16. z 30.7.14.


Dobře napsané, břitké a přesné. Větší horor než Paranormal aktivity. Pavel Šafr definoval náš porevoluční vývoj ve dvanácti obrazech. Všichni, jak jsme tady, by to měli mít neustále na nočním stolku ( Reflex 9 ze dne 27.2.13, str. 10-13)


Slávek Janoušek mi poslal svoji knihu. Jeho prvotinu, která je zároveň druhým dílem trilogie s názvem My tři a já. Folkaři umí i dobře psát.První díl napsal Vl.Redl. Slávek, dle mého, nezůstal pozadu.Už přibyla i poslední část Od Samsona. Vřele doporučuji ( viz Fotogalerie)


A2 ze dne 19.6.2013 stojí za to ! Už kvůli plnokrevnému rozhovoru s Pavlem Kosatíkem s názvem "Co je to být Čechem ?" Hořké čtení o národních mýtech a o našich potížích s hodnocením národních hrdinů a zrádců. O ryze " českém " tupém zjednodušování. Nu a pak životadárné textíky Milana Kozelky - Raňajky v Bazmekistáne. Jednoduše kouzelné.


Ondřej Nezbeda to konečně napsal. Hašek není "Hrušínský", je to mnohovrstevný existenciální autor. A Švejk byl pro mě vždy spíše postava do mystického hororu, až na husí kůži. Strašlivý ponor, když si odmyslíme knedlíkové české pojetí. Více na str. Respektu č.17 v textu - Záhadný Hašek.


Kulturní čtrnáctideník A2 (13.3.2013) je věnován "Lásce". Našel jsem tam dva skvělé texty. Jeden napsal Zygmunt Bauman ( O tekuté lásce...), druhým je rozhovor s vycházející hvězdou světové sociologie Evou Illouz.Vypadá to tak, že nejen ekonomika má na kahánku..


Eva Turnová!! Pokud nevíte - basačka od Plastiků. Taky někdejší Sabrina Black Emila Hakla. Taky výborně a vtipně píšící ženská. Právě jí vyšla knížka Turnový háj ( objednávky na eturnova@volny.cz)


O "postkritické době" , o kontejnerizaci světa, o slepé ulici, kterou se společnost řítí..brilantní text V.Bělohradského ( Salon,14.2.2013)


Během svátků jsem měl tři zásadní setkání:
1. Převratný výstřel kinematografie - film "Holy Motors" Leose Caraxe. Jeho podivný hrdina Oscar na otázku - proč to všechno vlastně dělá, odpoví kouzelně : pouze pro krásu toho samotného gesta. Filmová magie desetiletí !
2.Knížka "Myšlení rychlé a pomalé" z pera Daniela Kahnemana, která nás ohromí uvědoměním si vlastního omezení.
3.Dva dny s Vlastou Redlem, které mě naopak obdařily pocitem jakéhosi lidského neomezení.


"..z valné části se zabýváme blbostmi..." Hektická ospalost - to je nesmírně moudrý text, který mě na konci roku asi nejvíc oslovil.Díky, pane Chuchmo !( Kavárna, Víkend dnes 22.-26. prosince 2012)


"Mazlíme se s náhražkami". Rozhovor s Marií Langerovou. Mimo jiné o její nové knize " Hnízda snění". Taky o tom, že manipulace označujeme rádi jako "interpretace" ( A2-kulturní čtrnáctideník 24, ze dne 21.11.12)


Přibyl nový text v Zápisníku - "O Vesmírech ( bez rozdílu velikosti)".


O tom, jak J.Joyce svým Odysseem otevřel další území. O velké planoucí hranici literatury, kterou tahle geniální kniha ve skutečnosti asi je. Velmi pěkný je rozhovor s anglistou M.Pokorným o Odysseovi, vědě a psech s názvem " Literatura neodhaluje, ani nemyslí " (čtrnáctideník A2 č.19/12, str.24-25)


"Jsme záludný, nekorektní a k odpovědnosti neochotný lidský materiál. Ano, to, co žijeme je pokračováním normalizace,protože jsme nedokázali přestat" - to říká ve velmi břitkém a hodně obnažujícím rozhovoru Pavel Kosatík. Stojí to za přečtení i za trochu sebestudu. (Čekání na nového Havla,Salon 20.září 2012)


Evoluce člověka skončila - tvrdí v dechberoucím rozhovoru britský biolog Steve Jones. Stojí to za to ! Respekt 22, str. 47-51.


"Pád Jeruzaléma, aneb Kdy je společnost nemocná ?" Další nebroušený diamant z pera mého oblíbeného věčného provokatéra a psavce Jana Sterna. Tentokrát k nalezení v kulturním čtrnáctideníku A2-10/2012. Taky jsem si koupil jeho novou knížku - Černé libido ( opět skvělé čtení).


Evropa bude jednou islámská - pozoruhodný a poněkud děsivý rozhovor s biologem, filosofem a spisovatelem Stanislavem Komárkem je k přečetní v Salonu ( příloha Práva) ze dne 10.5.2012


Neodkládejte život na jindy- pozoruhodné povídání s P.Fialou ( Mňága a Žďorp). O muzice, životě a o českých rádiích. Dobré to je !(Reflex z 10. května, str. 59-62)


Přibyl nový text v Zápisníku:
O disentu krásy a pastech času ( úvahy o umění nevejít)
(4.3.2012)


NÁVŠTĚVNÍ KNIHA BUDE DOČASNĚ OTEVŘENA !!
( Jedná se o pokus otevřít diskusi k mým textům. Osobuji si právo na některé osobní invektivy vůbec nereagovat, případně je smazat. Moje odpověď tudíž nebude automatická. Pokud tato akce nesplní účel, bude kniha opět uzavřena).
Díky. R.H.


Teď zrovna moc nepíšu. Což ale neznamená, že taky nečtu. Čtu ! Tak například :
http://trcalek.bigbloger.lidovky.cz/c/235912/Vanoce-jsou-jako-perverzni-sex.html
nebo
www.lucifer.bloguje.cz
Jsem spokojen !!! Svět bloggerů je už dost velký na to, abychom pochybovali o jeho smyslu.


Novou knihu Josefa Formánka "Umřel jsem v sobotu" jsem přečetl za noc. Delší dobu si myslím, že jde o jednoho z nejzajímavějších českých spisovatelů.Opět mě nezklamal! A má úžasné webovky:
www.josefformanek.com



Svět bohatne a chudých přibývá. Tak se jmenuje skvělý rozhovor s filosofem Thomasem Poggem. Třeba i o tom,že z chudých zemí odtéká ročně desetinásobek toho, co jim pak pateticky dáváme jako rozvojovou pomoc.(Respekt č.3, str.46-50)


..s večerem se světlo na konci ulic ještě jednou protočilo. Světlo bylo dotěrné. Varovalo okolí, že nastane noc. Domy se zmenšovaly, byly menší než lidé, kteří procházeli kolem. Mosty byly menší než tramvaje, které přes ně jezdily. A stromy byly menší než obličeje, které pod nimi osaměle procházely.
Všude se rozlézala touha po domově a ukvapený spěch. Osiřelé obličeje na ulici ztrácely obrysy. A viděla jsem v nich viset kus mračna, jak se k mně přibližovaly. A když stály těsně přede mnou, smrskávaly se každým krokem. Jen dlažební kameny zůstávaly velké. A po dalších a dalších krocích visela místo mračna v tváři dvě bílá vypouklá bělma. Při dalším a dalším kroku, těsně předtím, než mě obličeje minuly, se bělma slila v jedno.
Držela jsem se konců silnic, kde se drželo světlo. Oblaka, chuchvalce zmačkaných šatů. Otálela jsem s návratem… ale v nehybném světle záleželo na chůzi, musela jsem jít rychleji. Postranní ulice na noc nečekaly. Balily si kufry.
(úryvek z knihy Herty Müllerové Srdce bestie)


Čtvrt století jsem žil v komunismu. Dlouho mi chyběl trefný název doby, ve které se nacházím teď. Už ho asi mám:
http://www.blisty.cz/art/60743.html


Povídání s Erwinem Hellerem o zrychlování světa, o umění odpočinku, o tom jak sami sebe vykořisťujeme a že nicnedělání je zatraceně těžká práce,najdete v Respektu č. 26/27 na str.48-53.


Doporučuji k přečtení čtrnáctideník A2 č.10. Najdete v něm tentokrát vynikající text z pera Jana Sterna s názvem Pocit stísněnosti v posteli. Nevídané souvislosti předkládá tento mistr psychoanalýzy i slova.


Tíha mateřštiny. Tak se jmenuje text Jana Sterna na stránkách týdeníku A2, č.26.Taky mu vyšla nová knížka ( Mystika západu). Už ji mám a čtu. Je moc dobrá.


Respekt č.41 se vydařil! Rozhovor s filozofem Konradem Liessmannem, potažmo povídání s "fotografem mrtvých" Joelem-Peterem Witkinem o odvaze, smrti a hledání krásy, a taky text o Vargasu Llosovi, čerstvém nositeli Nobelovy ceny za literaturu.


" Reklamní agenti to nezachrání". Tak se jmenuje rozhovor A.Plavcové s prof. Kamilem Wichterlem. O jeho geniálním otci, o tom, že když Edison vynalezl žárovku byla tato už 25 let patentovaná, o tom, že matematika je ve skutečnosti nesmyslná, a o mnohém dalším. Vyjimečný chlap. Viz příloha LN č. 47, str.6-13.


Říkal mi kdysi jeden věhlasný místní muzikant : " Stejně jednou skončíš u Gabriela ! ". Stalo se. A já ho poslouchám když je mi dobře, i když třeba není.

P.Gabriel

Tyto stránky si zatím zobrazilo 1920996 návštěvníků.

Přihlášení

valid xhtml 1.0 strict - css - php
Matyáš Havel, 2008

Tíseň a jiskry /nejistá exkurse do obyčejných věcí/

xx

....

xx

Tady žil V.van Gogh

x

..

xx

...

xx

...

xxx

...

xx

...

Moje myšlení už pár hodin výsměšně ukazuje na displeji pitomou, kulatou nulu. Občas jako povyskočí, pak se ozve jen ten hluk prázdného tupého dopadu na cestu, na které teď momentálně nic není. Ani prach, který by se zvířil. Jsem zpátky. Myšlenkami stále tam.


Naše kroky tam vedly všelijak zkroucenými uličkami, kolem nichž jsou úhledně zaseknuté, parádně vyrovnané domy se šikmými čely. Ostré úhly, do kterých vevnitř asi nenarveš ani fíkus. Obdélníková okna a za nimi ušmudlané závěsy, spíš skoro zástěry, které bychom u nás asi vyhodili, a binec v bytech, špulící lhostejné břicho na voyaery, čumící z ulice. Ty baráky vydechují pach dlouho mrtvých krys, zaschlých barev a pokřiků drnčivých francouzských slov, která jsou dávno v nenávratnu. Rojí se a náhle mizí bary, nálevny a tisíce židlí otočených jako na tribuně směrem k ulici. Ta je plná vajglů. Občas se mě dotkne pocit, jak tenhle svět vlastně vznikal. V chaosu a zmatku, který produkoval vše v podivně přísně hlídaném plánu. Jako u každého magického místa.

Dotkne se mé ruky, je studená. Protože teď to jenom v nitrech trupu hoří a oči kmitají všude kolem jak otočný reflektor majáku. Kolem cupitají bezzubí vlkodlaci s papíry pod paží, a černou tuší v kapse. Jsou vesměs ožralí. Ale není to všechno ani náhodou militantní. Monmartre se tu rozvaluje jako stovky let staré oblé zvíře s tisícem očí ve tvaru kočičích hlav. Po nich se sunou naše podrážky. Dlouhé hodiny.

Najdeme dům, ve kterém žil a štětcem křehce bodal Vincent svět kolem do ledvin. O kus dál skoro jakobych slyšel piditóny, linoucí se z oken v přízemí. Erik Satie to za nimi kdysi dával všechno dohromady. Ztichneme na hřbitově uprostřed toho všeho, a našlapujeme zlehka kolem hrobu E.Zoly jako děti na kraji strašidelného hradu.

„Collignon, starý zvon..“, slyším najednou vedle sebe a uvědomím si, že stojíme tam, kde Amélie nořila prsty do pytle s fazolemi. Další den se vydáme po jejích stopách. Hážeme žabky do vodního kanálu pod oblouk mostu jako ona. Pak u toho velebného kolotoče si povídáme o jejích zornicích, které byly jak černé obrovské lívance. Mořská oka.

Tenhle kopec nad Paříží je plný jisker a tísně. Pro ty malinké jiskry sem marně jezdí tisíce lidí. Koukají na patlanice nenadaných a hledají. Všude je tu ale k mání tíseň. Mdlá a opojná tíseň místa, kde se kdysi hodně urodilo. Unavená matka, která tehdy vytlačila spoustu skvělých dětí, a dnes tu jen leží, neplodná a pouze unaveně oddychující. Po tom všem, co předvedla, když bůh dovolil.

Kilometry a kilometry chůze napříč tím bílým městem. Narazíme na park v jeho samotném srdci. Na lavičkách pospávají dámy i ženské. Muži čtou, pokuřují, nebo se jen tak válejí na trávě. Támhle leží mladý muž v nejdražším obleku, kravatu na stranu, pod hlavou notebook a kouká do nebe. Stovky dětí, běhajících tam a sem.Starší manželé u plotu, on podřimuje, ona zašívá svetřík. Tohle tempo by se mělo vyvážet do celé Unie, napadne mě.

Pavel volá a křičí do telefonu, že stojí na kašně u „toho červenýho mlejna“ a zatím nás nevidí. Naše party se pak spojí, už sedíme v kavárnách, u Číňana, a zase o kus dál. Část výpravy nás potom opouští a leze vzhůru k basilice. Říkáme si věci a je to jako kdysi, vajgly lítají na ulici, protože nás o to poprosila paní barmanka. Popelník nezná a nerozumí tomu.
„Milane !!!“,volá Pavel každou chvíli do davu na chodníku.
„Aha, tak to asi nebyl on..“
Řehtáme se jako koně a já už vím, že Kunderu v Paříži letos hledat nebudu. Zato si vždycky vzpomenu, že jsem pil kafe s Dobešem pár metrů od míst, kde kdysi pár šikulů malovalo první kubistické obrázky.



Ráno se vzbudím. Žádný nepřijatý hovor, pár smsek o tom, co nemám zapomenout, jedna z Marsu ( úsměv) a výpisy z mailů. Inger píše o Body Farm v Tennessee. Stovky mrtvol v různé fázi rozkladu. V 70. letech založil tohle pekelné místo profesor William Bass.Každé z těl ve farmě mrtvol je evidováno a vědecky zkoumáno. Těla jsou ponechána v různém stavu; některá leží na volném prostranství, jiná jsou ponořená ve vodě, další zakopaná v mělkých hrobech, pověšená na stromě či zavřená v automobilu. Na výzkumu se podílí i forenzní entomologové, kteří zkoumají vývojová stádia hmyzu v jednotlivých tělech. Cenná a důležitá věc. To místo mě po dvaceti letech praxe koronera láká a zároveň děsí. Hniloba a vlak, to jsou největší nepřátelé soudního lékaře, říkal mi kdysi jeden profesor. Vím, že do Knoxville pojedu. Jen ještě nevím s kým, a kdy.



Děje se mi toho moc, asi jako když jsme kdysi hodili do sklenice vody šumák, a rychle upíjeli pěnu, která se rychle drala ven, až na umakart kolem. Vyjednávám s kotvou, která zatím plave volně, tak dva metry pod hladinou a nechce se jí ke dnu. Často ji tam ani nechceme dotlačit, přestože odražená ode dna, je ta naše raketa stokrát rychlejší, a taky umí na čas zastavit škuner, který jede obvykle někam do prčic, kdysi prudce odstrčen rukama vysloužilých a monotónně se činících námořníků.


Realita je napětí mezi pozorujícím a pozorovaným, netuším, kdo to napsal, četl jsem to u Hakla, ale ani on nevěděl, kde to vzal. Některé věci kde se berou, tu se berou. Bohužel spousta lidí má pocit, že pořád něco cítím. Není to tak. Domnělé emoce a city si pak berou ze šklebu, který jen zakrývá rozpaky nad tím, že jsem momentálně něco jako měkkýš s jednou mozkovou uzlinou, velkou asi jako špendlíková hlavička. Ani on se nevyhne tmě, jen ho nechá v klidu. Je to jen jedna z možností, které dobře zná.

Rozum se mi vrtí v lební dutině a dělá si to. Sám. Onanuje, a výsledkem je jen chabé prsknutí pár kapkami směrem ven, které vzápětí vyrobí jen lehce narůžovělou depku.


Najednou, nad ránem, jsem zase tam. Dlažební kostky jsou jak krychličky šedého ananasu, po kterých klapeme, a jsem náhle uprostřed vinice, mezi domy. Funění zeleně a vůně, které se učím přiřadit k tomu, co mám v pachové paměti z Prahy. Naše cesty jsou žíly, po kterých jedeme prstem, jsou pružné, krevnaté, a pokoušíme se je otevřít v zákrutech večera, u nějakého baru s velkým množstvím vína. Kulíme se ve svých zelených vajíčkách, která ne a ne se rozbít, takže pořád jenom pohlednice, prohnutá oblou stěnou. Ten turistický dalekohled nám někdo kdysi přivařil, přišil, jako plastický chirurg někam na očnice. Ponořit se do světa kolem znamená i náhodně přijmout ostré šipky. Jsou tu. Kluk s dredy, nebo lidská socha , která tu mou najednou začne líbat, a poruší svoji nehybnost tím nejlepším možným způsobem. Tohle z facebooku prostě nedostanete.


Potkávám, jako vždy, směs vysokých a nízkých věcí. Snažím se povýšit jakýkoliv okamžik na nějakou oficírskou hodnost. V hlavě se mi honí spousta řídkých bodů. „Nemám na nic žádný názor, dokud se s tím nepotkám“, (A.Leibovitz). Jistotu zkrátka nenaleznu kolem sebe, tož ji stejně hledám všude kolem. Ve věcech, o kterých jde říct, že je nemůžu postrádat. Uvědomuju si, jak rád potkávám předměty, které se zrodily jenom a jenom pro radost, Kterou si nijak nepořizuju.

Myslím na to, že se snažím nenechat si ztěžknout okamžik o pár autů z minulosti. Bílými míči a jejich odstřelováním si jistím běh vpřed, i třeba to, že ledacos už skoro nic neváží. Třeba to máte stejně Pokud ovšem nevlastníte těch černých tolik, že je nestačíte do smrti vystřílet. K tomu ale nepotřebuji bohorovný výklad nějakého poklidného bíbratého profesora.

Kdosi kdysi řekl, že výhybky na cestě k cíli hovoří o nepřesnosti jeho zacílení. Naopak, řekl bych. Na přímé cestě budeme vždycky dobře vidět do zpětného zrcátka, ve kterém ovšem často vidíme jen přitakávající pohyb vlastní hlavy.

Potkávám starého známého. Kecy. Mimoděk vzpomenu na ne tak dávnou noc, kdy jsem si dlouze povídal se spolužákem, který se řadu nocí trápil, a dumal. Až jednoho dne vyrazil a řekl na důležitých místech, že na jeho oddělení asi někdo vraždí. Musel mít strašný strach. Heparinový vrah sedí. A ohřívá se kdejaká polívčička. Já zatím sedím na jedné chatě v noci s tichým a nikdy nedoceněným hrdinou celého příběhu. Doktorský klobouk letí dolů.


Ale k tomu starému známému. Jde mu o povrch. Stylotvornost, coby smysl a jazyk. Hlídá si styl natolik, že se mu stal podstatou a dření. Výroba hlušiny po tunách. Najednou pochopím , že vždycky půjde jen o ten kov, který po desetiletích tupé práce ve vlastním dole, třeba jednou najdem.

V Praze má výstavu Baselitz. Řekl toho moc, ale ještě víc toho namaloval. „ Nejde o předměty a osoby a situace, které jsou a obrazech. Jde o obrazy samotné. To ty se stávají předměty.“


Pácháme často holocaust na myšlenkách, které se nám zdají zdivočelé, které neopisují pravidelné kruhy. Ve kterých je krev.Ale my radši učiníme právě z ní akvarelovou červenou, kterou koupíte v jakémkoliv obchodě s temperami.


Jak vlastně diagnostikovat, když jsem sám diagnostickým přístrojem ? To mě napadne jednou ve vaně, do které jsem si nezapomněl vzít víno. Proč utahovat opasek střídmosti a pravdy kolem pasu mozku, když nikdo z kolemjdoucích nepočítá dírky, jen dech.

Na mokrý papír na umyvadle si bůhví proč píšu ( a bůhví proč to nakonec i tady nechávám tak) : „ Růst osobní. Růst HDP. Osobní HDP, která tak jak tak spěje nejdřív ke kravímu stadiu a posléze k tichému zapomnění v dřevěné krabici s ozdobným nápisem - zde nahovno žil. Život velmi často vnímáme na úrovni titulků nad odstavci, které se nám z bůhvíjakých důvodů prostě už nechce číst“.




Snažím se smířit minulost s budoucností, protože přítomností je jen bourbon. Jako král Artuš, který kdysi vytvořil příměří mezi Kelty a Sasy. Příměří je dost. Třeba i to, že nejenže nevytáhneme meč z kamene, ale nebude nás nakonec zajímat ani to, kde vlastně je.


Dívám se na dokument o Glastonbury. Na ozvuky, které jsou někde v dolní části míchy v nás. V každém, kdo nemá facebook , miluje Handrixe, tajně špulí rty na Lennonovu Imagine a pamatuje psací stroj.A pak mě napadne, jak moc mi ve mně Střelec šuká s Kozorohem..


Jsem na večírku. Satan vystřeluje své masožravé liány : trefuje se do mých předměstí a vlídně láká k rychlému valčíku na pohodu. Potom, ve chvílích klidu, s vlasy plnými krve a stehy kolem ucha, se pak ptám, čím vlastně kdysi lidská bytost byla. Hledám mrak, podbíhám pod něj, pro ty krůpěje čisté vody.
A můj svět je náhle jen soustavou překážek, o které se mi sám rozbíjí, já pouze sbírám střepy. Na které pak němě čučím třeba na Monmartre.


Potkal jsem mezitím vším dva básníky.


…rozplakala se.
Pláče.
A není k utišení.
Nudle jí stéká z nosu přes ústa
na bradu.
Pokaždý podcením moc ženskejch slz, stáhnou mi hrdlo
jak struna v rukou nájemnýho vraha
a ačkoliv bych měl mít pocit satisfakce
cejtím se provinile

(Michal Šanda)



Ranil mne, urazil, potupil, nakrk mě !
Ten sviňák v zrcadle zas se mi smál !
Rád bych ho konečně viděl už na prkně
-pak ať se posmívá, že chci žít dál !

(Valčík s mým stínem – J.H.Krchovský)


Usínám s pocitem, že tu mezi námi žije nový V.Hrabě. Jeho sbírku jsem si koupil na hlavním nádraží, když jsem čekal na tátu. Přijel vlakem .Pak jsem ho odvezl na oční kliniku, protože nemůže číst. Tak mu Krchovského aspoň čtu v čekárně.




A tam mi dojde, že jiskry a tíseň jsou dvojčata.
Jednovaječná.
Která bez sebe jednoduše
umřou.