Tíseň a jiskry /nejistá exkurse do obyčejných věcí/
....
Tady žil V.van Gogh
..
...
...
...
...
Moje myšlení už pár hodin výsměšně ukazuje na displeji pitomou, kulatou nulu. Občas jako povyskočí, pak se ozve jen ten hluk prázdného tupého dopadu na cestu, na které teď momentálně nic není. Ani prach, který by se zvířil. Jsem zpátky. Myšlenkami stále tam.
Naše kroky tam vedly všelijak zkroucenými uličkami, kolem nichž jsou úhledně zaseknuté, parádně vyrovnané domy se šikmými čely. Ostré úhly, do kterých vevnitř asi nenarveš ani fíkus. Obdélníková okna a za nimi ušmudlané závěsy, spíš skoro zástěry, které bychom u nás asi vyhodili, a binec v bytech, špulící lhostejné břicho na voyaery, čumící z ulice. Ty baráky vydechují pach dlouho mrtvých krys, zaschlých barev a pokřiků drnčivých francouzských slov, která jsou dávno v nenávratnu. Rojí se a náhle mizí bary, nálevny a tisíce židlí otočených jako na tribuně směrem k ulici. Ta je plná vajglů. Občas se mě dotkne pocit, jak tenhle svět vlastně vznikal. V chaosu a zmatku, který produkoval vše v podivně přísně hlídaném plánu. Jako u každého magického místa.
Dotkne se mé ruky, je studená. Protože teď to jenom v nitrech trupu hoří a oči kmitají všude kolem jak otočný reflektor majáku. Kolem cupitají bezzubí vlkodlaci s papíry pod paží, a černou tuší v kapse. Jsou vesměs ožralí. Ale není to všechno ani náhodou militantní. Monmartre se tu rozvaluje jako stovky let staré oblé zvíře s tisícem očí ve tvaru kočičích hlav. Po nich se sunou naše podrážky. Dlouhé hodiny.
Najdeme dům, ve kterém žil a štětcem křehce bodal Vincent svět kolem do ledvin. O kus dál skoro jakobych slyšel piditóny, linoucí se z oken v přízemí. Erik Satie to za nimi kdysi dával všechno dohromady. Ztichneme na hřbitově uprostřed toho všeho, a našlapujeme zlehka kolem hrobu E.Zoly jako děti na kraji strašidelného hradu.
„Collignon, starý zvon..“, slyším najednou vedle sebe a uvědomím si, že stojíme tam, kde Amélie nořila prsty do pytle s fazolemi. Další den se vydáme po jejích stopách. Hážeme žabky do vodního kanálu pod oblouk mostu jako ona. Pak u toho velebného kolotoče si povídáme o jejích zornicích, které byly jak černé obrovské lívance. Mořská oka.
Tenhle kopec nad Paříží je plný jisker a tísně. Pro ty malinké jiskry sem marně jezdí tisíce lidí. Koukají na patlanice nenadaných a hledají. Všude je tu ale k mání tíseň. Mdlá a opojná tíseň místa, kde se kdysi hodně urodilo. Unavená matka, která tehdy vytlačila spoustu skvělých dětí, a dnes tu jen leží, neplodná a pouze unaveně oddychující. Po tom všem, co předvedla, když bůh dovolil.
Kilometry a kilometry chůze napříč tím bílým městem. Narazíme na park v jeho samotném srdci. Na lavičkách pospávají dámy i ženské. Muži čtou, pokuřují, nebo se jen tak válejí na trávě. Támhle leží mladý muž v nejdražším obleku, kravatu na stranu, pod hlavou notebook a kouká do nebe. Stovky dětí, běhajících tam a sem.Starší manželé u plotu, on podřimuje, ona zašívá svetřík. Tohle tempo by se mělo vyvážet do celé Unie, napadne mě.
Pavel volá a křičí do telefonu, že stojí na kašně u „toho červenýho mlejna“ a zatím nás nevidí. Naše party se pak spojí, už sedíme v kavárnách, u Číňana, a zase o kus dál. Část výpravy nás potom opouští a leze vzhůru k basilice. Říkáme si věci a je to jako kdysi, vajgly lítají na ulici, protože nás o to poprosila paní barmanka. Popelník nezná a nerozumí tomu.
„Milane !!!“,volá Pavel každou chvíli do davu na chodníku.
„Aha, tak to asi nebyl on..“
Řehtáme se jako koně a já už vím, že Kunderu v Paříži letos hledat nebudu. Zato si vždycky vzpomenu, že jsem pil kafe s Dobešem pár metrů od míst, kde kdysi pár šikulů malovalo první kubistické obrázky.
Ráno se vzbudím. Žádný nepřijatý hovor, pár smsek o tom, co nemám zapomenout, jedna z Marsu ( úsměv) a výpisy z mailů. Inger píše o Body Farm v Tennessee. Stovky mrtvol v různé fázi rozkladu. V 70. letech založil tohle pekelné místo profesor William Bass.Každé z těl ve farmě mrtvol je evidováno a vědecky zkoumáno. Těla jsou ponechána v různém stavu; některá leží na volném prostranství, jiná jsou ponořená ve vodě, další zakopaná v mělkých hrobech, pověšená na stromě či zavřená v automobilu. Na výzkumu se podílí i forenzní entomologové, kteří zkoumají vývojová stádia hmyzu v jednotlivých tělech. Cenná a důležitá věc. To místo mě po dvaceti letech praxe koronera láká a zároveň děsí. Hniloba a vlak, to jsou největší nepřátelé soudního lékaře, říkal mi kdysi jeden profesor. Vím, že do Knoxville pojedu. Jen ještě nevím s kým, a kdy.
Děje se mi toho moc, asi jako když jsme kdysi hodili do sklenice vody šumák, a rychle upíjeli pěnu, která se rychle drala ven, až na umakart kolem. Vyjednávám s kotvou, která zatím plave volně, tak dva metry pod hladinou a nechce se jí ke dnu. Často ji tam ani nechceme dotlačit, přestože odražená ode dna, je ta naše raketa stokrát rychlejší, a taky umí na čas zastavit škuner, který jede obvykle někam do prčic, kdysi prudce odstrčen rukama vysloužilých a monotónně se činících námořníků.
Realita je napětí mezi pozorujícím a pozorovaným, netuším, kdo to napsal, četl jsem to u Hakla, ale ani on nevěděl, kde to vzal. Některé věci kde se berou, tu se berou. Bohužel spousta lidí má pocit, že pořád něco cítím. Není to tak. Domnělé emoce a city si pak berou ze šklebu, který jen zakrývá rozpaky nad tím, že jsem momentálně něco jako měkkýš s jednou mozkovou uzlinou, velkou asi jako špendlíková hlavička. Ani on se nevyhne tmě, jen ho nechá v klidu. Je to jen jedna z možností, které dobře zná.
Rozum se mi vrtí v lební dutině a dělá si to. Sám. Onanuje, a výsledkem je jen chabé prsknutí pár kapkami směrem ven, které vzápětí vyrobí jen lehce narůžovělou depku.
Najednou, nad ránem, jsem zase tam. Dlažební kostky jsou jak krychličky šedého ananasu, po kterých klapeme, a jsem náhle uprostřed vinice, mezi domy. Funění zeleně a vůně, které se učím přiřadit k tomu, co mám v pachové paměti z Prahy. Naše cesty jsou žíly, po kterých jedeme prstem, jsou pružné, krevnaté, a pokoušíme se je otevřít v zákrutech večera, u nějakého baru s velkým množstvím vína. Kulíme se ve svých zelených vajíčkách, která ne a ne se rozbít, takže pořád jenom pohlednice, prohnutá oblou stěnou. Ten turistický dalekohled nám někdo kdysi přivařil, přišil, jako plastický chirurg někam na očnice. Ponořit se do světa kolem znamená i náhodně přijmout ostré šipky. Jsou tu. Kluk s dredy, nebo lidská socha , která tu mou najednou začne líbat, a poruší svoji nehybnost tím nejlepším možným způsobem. Tohle z facebooku prostě nedostanete.
Potkávám, jako vždy, směs vysokých a nízkých věcí. Snažím se povýšit jakýkoliv okamžik na nějakou oficírskou hodnost. V hlavě se mi honí spousta řídkých bodů. „Nemám na nic žádný názor, dokud se s tím nepotkám“, (A.Leibovitz). Jistotu zkrátka nenaleznu kolem sebe, tož ji stejně hledám všude kolem. Ve věcech, o kterých jde říct, že je nemůžu postrádat. Uvědomuju si, jak rád potkávám předměty, které se zrodily jenom a jenom pro radost, Kterou si nijak nepořizuju.
Myslím na to, že se snažím nenechat si ztěžknout okamžik o pár autů z minulosti. Bílými míči a jejich odstřelováním si jistím běh vpřed, i třeba to, že ledacos už skoro nic neváží. Třeba to máte stejně Pokud ovšem nevlastníte těch černých tolik, že je nestačíte do smrti vystřílet. K tomu ale nepotřebuji bohorovný výklad nějakého poklidného bíbratého profesora.
Kdosi kdysi řekl, že výhybky na cestě k cíli hovoří o nepřesnosti jeho zacílení. Naopak, řekl bych. Na přímé cestě budeme vždycky dobře vidět do zpětného zrcátka, ve kterém ovšem často vidíme jen přitakávající pohyb vlastní hlavy.
Potkávám starého známého. Kecy. Mimoděk vzpomenu na ne tak dávnou noc, kdy jsem si dlouze povídal se spolužákem, který se řadu nocí trápil, a dumal. Až jednoho dne vyrazil a řekl na důležitých místech, že na jeho oddělení asi někdo vraždí. Musel mít strašný strach. Heparinový vrah sedí. A ohřívá se kdejaká polívčička. Já zatím sedím na jedné chatě v noci s tichým a nikdy nedoceněným hrdinou celého příběhu. Doktorský klobouk letí dolů.
Ale k tomu starému známému. Jde mu o povrch. Stylotvornost, coby smysl a jazyk. Hlídá si styl natolik, že se mu stal podstatou a dření. Výroba hlušiny po tunách. Najednou pochopím , že vždycky půjde jen o ten kov, který po desetiletích tupé práce ve vlastním dole, třeba jednou najdem.
V Praze má výstavu Baselitz. Řekl toho moc, ale ještě víc toho namaloval. „ Nejde o předměty a osoby a situace, které jsou a obrazech. Jde o obrazy samotné. To ty se stávají předměty.“
Pácháme často holocaust na myšlenkách, které se nám zdají zdivočelé, které neopisují pravidelné kruhy. Ve kterých je krev.Ale my radši učiníme právě z ní akvarelovou červenou, kterou koupíte v jakémkoliv obchodě s temperami.
Jak vlastně diagnostikovat, když jsem sám diagnostickým přístrojem ? To mě napadne jednou ve vaně, do které jsem si nezapomněl vzít víno. Proč utahovat opasek střídmosti a pravdy kolem pasu mozku, když nikdo z kolemjdoucích nepočítá dírky, jen dech.
Na mokrý papír na umyvadle si bůhví proč píšu ( a bůhví proč to nakonec i tady nechávám tak) : „ Růst osobní. Růst HDP. Osobní HDP, která tak jak tak spěje nejdřív ke kravímu stadiu a posléze k tichému zapomnění v dřevěné krabici s ozdobným nápisem - zde nahovno žil. Život velmi často vnímáme na úrovni titulků nad odstavci, které se nám z bůhvíjakých důvodů prostě už nechce číst“.
Snažím se smířit minulost s budoucností, protože přítomností je jen bourbon. Jako král Artuš, který kdysi vytvořil příměří mezi Kelty a Sasy. Příměří je dost. Třeba i to, že nejenže nevytáhneme meč z kamene, ale nebude nás nakonec zajímat ani to, kde vlastně je.
Dívám se na dokument o Glastonbury. Na ozvuky, které jsou někde v dolní části míchy v nás. V každém, kdo nemá facebook , miluje Handrixe, tajně špulí rty na Lennonovu Imagine a pamatuje psací stroj.A pak mě napadne, jak moc mi ve mně Střelec šuká s Kozorohem..
Jsem na večírku. Satan vystřeluje své masožravé liány : trefuje se do mých předměstí a vlídně láká k rychlému valčíku na pohodu. Potom, ve chvílích klidu, s vlasy plnými krve a stehy kolem ucha, se pak ptám, čím vlastně kdysi lidská bytost byla. Hledám mrak, podbíhám pod něj, pro ty krůpěje čisté vody.
A můj svět je náhle jen soustavou překážek, o které se mi sám rozbíjí, já pouze sbírám střepy. Na které pak němě čučím třeba na Monmartre.
Potkal jsem mezitím vším dva básníky.
…rozplakala se.
Pláče.
A není k utišení.
Nudle jí stéká z nosu přes ústa
na bradu.
Pokaždý podcením moc ženskejch slz, stáhnou mi hrdlo
jak struna v rukou nájemnýho vraha
a ačkoliv bych měl mít pocit satisfakce
cejtím se provinile
(Michal Šanda)
Ranil mne, urazil, potupil, nakrk mě !
Ten sviňák v zrcadle zas se mi smál !
Rád bych ho konečně viděl už na prkně
-pak ať se posmívá, že chci žít dál !
(Valčík s mým stínem – J.H.Krchovský)
Usínám s pocitem, že tu mezi námi žije nový V.Hrabě. Jeho sbírku jsem si koupil na hlavním nádraží, když jsem čekal na tátu. Přijel vlakem .Pak jsem ho odvezl na oční kliniku, protože nemůže číst. Tak mu Krchovského aspoň čtu v čekárně.
A tam mi dojde, že jiskry a tíseň jsou dvojčata.
Jednovaječná.
Která bez sebe jednoduše
umřou.