O OPEVNĚNÍCH
Anne Enrightová
noční četba
...
....
...
Nad Chebem..
..opevnění
León – Paul Fargue ležel na písku,
usmíval se
a kouřil dýmku.
Hrál si s psy.
Měl slaměný klobouk, který se třpytil na slunci.
Byla to opuštěná pláž s troškou trávy
a s vyplavenou mořskou hvězdou, která předtím
nahlížela do příbytku ryb
(Ivan Blatný)
Mám svou nohu mezi dveřmi
do místnosti nekonečné.
Z ní na sebe křičím: Věř mi
- je to marné a zbytečné !
Z jedné strany dovnitř cpu se
a z druhé si bráním vstupu
v ostrých zpětných zubech v puse
držím konec svého trupu
(J.H.Krchovský)
Sedím v hospodě, úplně stranou, a čekám na kluky. Restaurace se netváří nijak, ani velký plakát na stěně s vyobrazením Benátek. Nejsou to Benátky. Je to jen jejich suchý, papírový odkaz. Zapálím čajovou svíčku před sebou na stole a přišpendlím k ní zornice. Spojení očí a ohně. Asi není nic moc staršího.
Filmař ve mně okamžitě vytahuje starší cívky a běží k výdejnímu místu. Ukazuje na jeden z prázdných promítacích sálů v bludišti mé hlavy a bez ptaní je jednu po druhé nasazuje na kotouč mašiny, která už nejde zastavit.
Zase vidím tu nehybnou a prázdnou velkou dělohu s ostrým řezem vpředu dole. V břiše hezké mladé paní. Zkušené ruce z ní před pár dny vytáhly na svět dva zdravé kluky. Dvojčata někdo přenesl z bezčasí do našeho prostoru ohrad, zdí a opevnění. Jejich matka za pár hodin zemřela. Už na pitevně kolem mě pobíhaly emoce a bodaly do balíků citů jako špičaté jehlice. Za pár dní mi volá babička těch chlapců. Mobil je přilepený na ucho snad ještě teď.
A pak ten mladík. Ještě mu nebylo ani devatenáct a utekl pryč, ode všeho, s pevně zataženou smyčkou kolem krku. Bůhví proč si pamatuju jeho nohy. Když jsem vešel na pitevnu, viděl jsem prostě nejdřív nohy. Směřující ke dveřím. Vlastně je to tak vždycky. Vypadají vážně, seriozně a tak nějak ježíšovsky. Důstojně. Teprve potom, při pohledu třeba na břicho, uši, genitál, jizvy a nekontrolovaně otevřená ústa, často tenhle skoro biblický vjem zmizí, a přetváří se v mou obyčejnou každodenní práci. Jakoby ten mrtvý ztratil i poslední dech. V tomhle dopisu na rozloučenou bylo hodně sloves. Chtěl jsem, chybí, nemůžu, nedostal, toužil, trpím a loučím.. Přemýšlím nad tím, jak mizí slovesa z naší řeči a jak jsou nenápadně nahrazována podstatnými jmény. Před nimi je často jen slůvko „ mám “. A pak obvykle následuje výčet věcí. Mám problém, mám dům, mám ženu,muže, mám auto. Mám strach ( a přitom se jenom bojím ?). Náš moderní styl řeči ukazuje na odcizení. Na tu tlustou zeď mezi předměty na jedné straně, a na prožívání a slovesný prožitek na straně druhé, tedy té naší. Už neříkáme trápím se, prožívám, tvořím, beru, dávám, toužím. Nahrazujeme prožitky tím, co zdánlivě vlastníme. Máme. Jsou to slovesa, která nám pak často chybí pod peřinou, když jsme tam sami. Jsou to slovesa, která nám chybí, když začnou chybět některé věci. Když se nám ze života vytrácí podstatná jména, jako smradi prchající podél špinavých zdí.
Pak najednou uslyším rozhovor dvou lidí od vedlejšího stolu. Chvíli křičený, chvíli jenom šeptaný. Jako když blbne knoflík hlasitosti na rádiu.
„Proč jsi mi to udělala?“
„Já s tím nezačala“
„Ty mi vůbec nerozumíš“
„To tys to tehdy pokazil“
„Lhala jsi mi!“
„A co mi zbývalo??“
„Nestojíš za nic“
„To říká ten pravej.“
On má v ruce na pár milimetrech poskakující cigaretu, sem a tam, bradu protahuje do svislé, sebelítostivé grimasy, a povytažená ramena se vší silou drží v mikině, zpod které čouhá nikam nezastrčené bezbarvé triko. Ona spojila špinavě blonďaté mastné vlasy ledabyle vzadu nějakou levnou gumičkou, ruce má mezi koleny, a jedině namalovanost jejích očí a rtů tvoří jakýsi trumf v té staré fidlovačce – žena a muž v podniku.
Víno si dolévá sama.
Jejich hlavy se kývají proti sobě a zase od sebe jak papírové koule napíchnuté na pružných klaccích, kterými proti sobě máchají děti někde v parku za domem. Kdysi dýchali vzduch společně a teď jakoby dopravovali kyslík dovnitř svých hrudníků pomocí aparatur vyrobených a dovezených z úplně opačných konců světa. Na svůj kotouč strkám jejich film. Jak asi on moc stál o to být v určité době s někým jiným, a tím jiným byla jedině a pouze ona. Jak se dívali tehdy tomu druhému do očí a ty se spojily v magickou duhově svítící jednolitou trubici. Teď na sebe hledí bez kontroly příjemnosti v mimice, se skleněným leskem neživých duhovek. Pro tuto chvíli jen funkčních a kontrolujících pohyb toho cizího živočicha naproti. On se jí dívá na ruku se zdviženým ukazováčkem, a už té ruce nevěří. Kdysi by ji hledal při jakémkoliv náznaku pádu.
Přestali se najednou prolínat a doplňovat vzájemně své děje. Promítají svoje bijáky na dvě různá plátna. Vidím její prsa, kdysi startující po jediném jeho pohledu, které se teď nedmou, ale visí jak dva ručníky, hozené ledabyle do ringu. Nebo třeba přes zábradlí, po mdlém a nudném tréninku na další den. Bradavky naběhnou jak sršní štípance teprve až tenhle všední a k uzoufání samozřejmý chlápek zmizí. A ona si konečně v klidu vzpomene na ruce jiného, nového muže.
A tak pořád dokola, milý pan Bože. Takhle to tu jezdí. Ale vždyť já vím, že Tvoje pozornost se probouzí až v okamžiku kdy spermie mistrně napíchne vajíčko a Ty nás tady budeš mít zas o jednoho víc. O nic jiného Ti nejde. Množstevní sleva, to je tahle Tvoje chvíle.
Ta stokrát obehraná písnička, kterou si zapískáte kdykoliv, když přijde první malá lež, první lhostejná chvilka, první spor o prachy, o odpovědnost za cokoliv, a hlavně první malá nechuť čvachtat se s tím druhým na prostěradle.
Už jsou líní i jen se mít jednoduše rádi. Kurzory jejich myší jsou mimo tohle okoukané okno. Z hudebního stroje představ o dalších dnech se začínají ozývat první tóny jiné nablblé odrhovačky, která jim ale momentálně zní jak Nirvána nebo jak Irglová s Hansardem v tom oskarovém cukru.
Teď s tím dalším to bude jiné… říká pak ten debil v nás, co to žene všechno dopředu. Tisíce a miliony let ve stejné hře.
Vzduch nyní bude mezi nimi propouštět jenom jízlivosti a zlé šipky s hrotem namočeným v ironii a kalamářích hněvu, rostoucích celé roky na objemu. On už nenašlapuje jako pyrotechnik. Ale měl by, protože teprve když chlap vytěsní věci, které z něho dělají blba, nestane se jím.
Kdy vlastně začala blednout jejich společná místa. A kdy naopak tučněly a sytily se barvami chvíle, kdy ten druhý začal být jinde, nebo dál. Kdy se to stalo, kdy její kolena, zašpičatělá u jeho pístově se hýbajících boků, se začala těšit na to, až budou zas k sobě přitažená. Jako žena na koze u nezajímavého doktora, jako holčička, sedící obkročmo na velkém kmeni stromu, po kterém je pouze nutno popřesedat na druhý břeh. Kdy stopy spermatu přestaly být důvodem obojetného smíchu, a začaly se tvářit jenom jako trapné zaschlé fleky.
Bude ještě dlouho trvat, než si oba uvědomí, co se děje a co se stalo. Celý život chodíme se zavázanýma očima až jednou, potom, za dlouho, si je sundáme a pohlédneme na cesty, kterými jsme šli a které jsme tehdy za chůze neviděli. Jenže tohle už kdysi napsal Kundera a je to ve všech jeho textech. Proto je světový. To proto je tak nechytatelný.
Poslouchám jako tichý voayer ten rozhovor , spíš zápas, který zoufale hledá rozhodčího, a ta pruhovaná funkce s píšťalkou přebíhá z jedné strany stolu na druhý. Prohrávají nakonec oba.
Kontumačně.
A pak mě napadne, že se mi chce psát o opevněních. Která budujeme kolem sebe, abychom tady obstáli. Sami před sebou. To především. Lepíme je pečlivě z omluvenek, racionalizací, překrucování, lží a vytěsněných minulostí. Ne proto, abychom odráželi útoky zvenčí. Ale abychom bohapustě přežili. Taky je mám a mají je i mí přátelé. Kteří třeba zdůvodňují metry a metry tohohle neprůhledného zdiva například i tak, že otevřená okna ve stěnách těch druhých označí za nebezpečné střílny.
Čtu a čtu. Pořád dokola třeba Anne Enrightovou. Mám neodbytný pocit, že tahle dáma nedělá přímo literaturu, ale píše a myslí, a literatura teprve potom náhle a nečekaně vzniká. Slova jsou najednou jako zvířátka s množstvím tenkých noh a slin, očichávají se, hrají si spolu, provokují se a koušou. Někdy se podaří psát tak, že trpět je provázeno tím, že je zároveň shora to trpění vidět. Větám se dodávají obratle a kosti. Až začnou nikým a ničím neovlivnitelně samy chodit. Tichounká místečka mezi slovy, ze kterých se dá někdy složit ostře znějící věta, ze všech stran černě osvětlená, která nakonec ukáže své právo, že měla vyletět ven ona, a ne její sestry.
To ony se pak hůř sežerou a prodávají, napadá mě. Bookerova cena pro Anne mě z téhle sentimentální myšlenkové operetky vyvede ale velmi rychle.
Pak louskám dvě knížky v angličtině a ohledávám tak nekompromisně příčku mezi mnou a autorem, která je vystavěna z mé jazykové nedokonalosti, a slovník na posteli se mi pak vysmívá, protože právě díky jemu je napojení na svět v řádcích jenom velmi křehké. Taky je tu „ Příručka pro uživatele mozku “, kouzelná knížka v geniálním Koukolíkově překladu. A taky Drtikol („… nikoliv jasné světlo, ale věčný přísvit… “). Jeho silná neokázalost šetří jeho i můj čas, a přelévá je do bazénu, ve kterém se dá bez ustání plavat. Hermann Hesse, další čtení na nespavost.
Někdy musíte věc skoro vyvrátit, až skoro povalit, natolik, že jsou už vidět ty trsy kořenů, ze kterých neviditelně vyrůstá.
Rozhlížím se kolem sebe. Zastihnu presidenta, jak dává medaili zpěvákovi. Mluvím svými mnohými hlasy s jinými mnohými hlasy na druhé straně mobilní sítě. Dívám se. A vidím lidi, kteří jsou na místech na které nestačí jejich mentální strop. Není co slavit sedmnáctého listopadu.
Tahle země není pro slušný.
Všude vidím podstatná jména a sloveso MÁM. Všude vidím omluvenky, tu chladivou anestezii, ty předem připravené injekční jehly, složené ze slov a vět, které ztiší cukání a svědění a hnisání pravosti, a zanícení mravních buněk, kterých už vlastně není třeba. Někteří se prostě jen dobrovolně přeškrtnou. Jaký je výklad karet ? Když se jich pár vyhodí ? Odpověď´ zní – hodící se a momentálně pro mě vycházející.
Tak zase vezmu svůj mozek a zakutálím ho stranou. Jako nějaká vážka někde v tropech. Prožívající jen vlhko, a nic, a na nic si nehrající. Na podiu, které nemá diváky ani protagonistu. Protože tam nikdy nevkročili a je to jen kus ničím a nikým nenavštívené části země. Ani tou vážkou, Protože ta tam jenom je. V bezešvých mokřinách. Ve tmě a chladu, kdy beze zvuku kolem spí svět, jak starý opilec po tisícím flámu, pak teprve dotyk zůstává jedinou jsoucí věcí. Chvíle, kdy oči čistí uši.
Uvědomuju si, teď pozdě v noci, že jsem psán svým textem a slovy. Teprve potom jsou vytvářeny emoce, které ve mně až mnohem později začnou existovat. Oproti životu, ve kterém je sled opačný.
Na cestě přes hory přežije jen důležitá informace. Tak tomu kdysi bylo.
Nedaří se mi prohmatat svět mozkem někoho jiného. Nemůžu si ho navléct na ruku jako rukavici.Buď je mi malá, nebo je to veliký huňatý palčák, případně tam chybí tunýlek pro nějaký můj prst, většinou se do ní ale vůbec nedostanu.
Chodím a obcházím a prohlížím si vlastní opevnění. Důkladné hradby kolem vlastního svědomí. A kopu do nich. Občas se tím krumpáčem praštím do hlavy a zjistím, že nelze pracovat na věcech, to na čem se musí makat, to je přístup k nim. Život v opevnění je často jen přibližný.
Bůhví proč si vzpomenu na otázku, kterou položil kdysi Bolek Redlovi, když mě mu představoval: „ Co všechno umí ?“. Základní otázka, řekl bych. „ Ten, co má ve tváři a na duši jizvy, možná prorazil hlavou zeď “, povídá mi potom Polívka u sedmé slivovice.
A pak si říkáme, že s hudbou a textem se musí souložit. Jinak to nemá smysl. Zplihlé, rudé těleso chtíče, pak může najednou vystřelit spoustu mořské vody, ze které se dá dýchat roky. Život do výšky a do dálky, tak to funguje v celé té podělané Unii. U desáté slivovice se shodneme na tom, že žít je potřeba spíš do šířky.
„ Věci a stavy v nás někdy umřou. I mrtvé dítě se někdy musí porodit a bolí to. Ty menší věci pak někdy odplaví třeba předlouhý pozdní pramen slz. Když si pokládáme jen užitečné otázky, stane se život jednokolejkou. Něco neskončí, jen přestane. Nenechat si ujít začátek. V mokřisku trčí větev na které se něco chytne a za pár let to vyroste“.
Tak tyhle věty mi zůstaly z nočních pařeb u Horáčka, Redla a Pastrňáka. Kdybych nechlastal, bylo by jich asi víc. Kdybych nechlastal, možná by nebyly vůbec ?
Přestal jsem mít očekávání, směřující mě jinam a odvádějící mě od práce. Nakonec se přece jen objeví to, co jsem dávno přestal hledat, dělajíce něco úplně jiného.
Díváme se na řeku nad Chebem a pak se soukáme, s navigací v ruce, do nehorázného kopce, abychom našli další „ kešku “. Famrflíně zčervenají tváře a zadýchává se. Protéká mnou jako voda, profukuje mnou jako ostrý vzduch, prolítne mým opevněním, aniž by ho pobořila. Vydávám zvuky. Něco mezi smíchem a neschopností polknout.
Nebojím se svých opevnění.
Bojím se toho,
že s někým budou mluvit
za mě.