Aktuality

Myšlenka dne

Eva Turnová čte svoje texty na CD !!
/viz fotogalerie/


Tak se mě všichni ptají na Horáčka. A na jeho kandidaturu. S úlevou konstatuji, že to co jsem napsal o tomto pánovi do svého Zápisníku už v březnu 2008 nehodlám ani v jediném písmenu měnit. Moc rád bych si početl v obdobných textech u jiných kandidátů a ještě raději bych si povídal o roky trvající podobné konzistenci názorů.


Umřel mi Wabi Daněk.
To je jako když jedete divokou vodu postý a víte,
že v určitým místě se prostě musíte opřít o kus skály.
A ona tam najednou není.


Revoluce z roku 1989 byla asi jedinou revolucí v
dějinách, která nepřinesla nic nového,
prostě se přizpůsobila okolnostem.
(Pavel Kolář - historik)


Doufám, že za dalších pětadvacet let už bude ve školních učebnicích hodnocena dnešní doba lakonickým: Druhá korporátně-dotačně-socialistická Česká republika, jejíž vznik umožnil plukovnicko-aktivistický převrat v roce 2013, neměla dlouhého trvání.
(Martin Rieger)


A tak nás naše zkušenosti stejně jako náš rozum jasně poučují, že lidé se pokládají za svobodné jen proto, že jsou si vědomi svého jednání, ale o příčinách, které je determinují, nevědí vůbec nic.
(Spinoza)


Kintera v Rudolfinu !!!!
Myslím, že je to 18. sonet W.Shakespeara:
"Krásu vždycky něco zmaří. Náhoda, stáří, či bezohledný čas..."
Ještě ho máte. Běžte tam. Umění Kintery / a třeba i Fr.Skály kousek opodál/ je osvěžující jak sklenice ledové vody po propité noci.


Pořád jen čtu. Čím dál víc. Od všeho něco. Trochu mě děsí ti, co tak nečiní. Živí mrtví,hororové postavy, řízené bůhví čím. Dle Vaculíka mrtvoly poháněné vzduchem.Jsou spokojené? Ano. A to je na tom snad to nejhorší.
(R.H.)


Tři hodiny jsme se s přítelem dohadovali o zásadách buddhismu.
O jeho přístupu k životu, světu a poznání. Dohodli jsme se,že zkusíme najít nějaký jednoduchý klíč.V noci mi pak přišel tenhle text:
Dva buddhističtí mniši si povídají v klášteře.
"Dvacet let medituji a dospěl jsem k závěru, že smysl všeho je ve vzduchu", říká první.
"To se mi nějak nezdá!", odvětí druhý.
"Tak asi ne!"povídá první a v klidu usne.
Tisíce učebnic ve třech větách.


V dobách, kdy dějiny chodily ještě pomalu, jejich nepočetné události byly snadno zapamatovatelné a tvořily obecně známé pozadí, před nímž se odehrávalo napínavé divadlo soukromých lidských dobrodružství. Dnes čas kráčí rychlým krokem. Historická událost, přes noc zapomenutá, září hned nazítří rosou novosti, takže není v povídkářově podání pozadím, nýbrž překvapujícím dobrodružstvím, které se odehrává na pozadí obecně známé banality lidského soukromí.
(M.Kundera - Kniha smíchu a zapomnění)


Nikdy jsem nepotkal jiného člověka,
kterým bych chtěl být.
(Charles Bukowski)


Smysl je něco, co člověk nekontroluje.
(Božena Správcová- "Uctívači kruhů")


"Nevypadá to s Vámi dobře. Zřejmě se Vám udělala duše.." říká doktor pacientovi.
(Z knihy "My" od Jevgenije Zamjatina)


The problem with the world is that
the intelligent people are full
of doubts, while the stupid people
are full of confidence.


Na konci každé pravdy je třeba dodat,
že víme i o té opačné.
(Blaise Pascal)


Demokracie je, když dva vlci a jedno jehně hlasují, co bude k večeři. Svoboda je, když dobře ozbrojené jehně odmítá hlasovat.
(Benjamin Franklin)


Měl jsem strach o tento národ, ale
teď mám strach z tohoto národa !
(Eugen Brikcius)


Na jednu věc mám někdy i dva,
nebo dokonce tři názory.
(L.Vaculík)


Světlo je základ všeho!
(arch.Josef Pleskot)


Věci už máme. Tak teď ještě ten smysl.
(R.Havel)


Vřele doporučuji České gastroenterologické společnosti pozvat časem k odbornému vyšetření pacienty, kteří 28.10.16 přijali pozvání podivných, morálně porouchaných a všeobecně toxických bytostí z Kafkova "Zámku" na divotvorný večírek. Jejich žaludky musí být totiž extrémně výjimečné.
(R.H.)


Náš svět je z jedné půlky konzumní, z druhé půlky virtuální. Velká část našich úzkostí a problémů pak plyne z marného hledání nějaké třetí poloviny naší současnosti.
(R.H.)


Situaci, ve které se my lidé nacházíme,
velmi dobře vystihuje nebohý opilec, jež stojí na vnější straně parku, buší pěstmi do plotu a křičí: "Pusťte mě ven!"
(Anthony De Mello)


Lidi, co o sobě vědí, že jsou slabí, nemají žádný jiný zbraně, než vražedný. Někdy mám pocit, že silný lidi nedokážou přežít jinak, než že se podřídí moci slabých. Silný lidi jsou citlivý a bojácný, protože toho vědí příliš a chápou věci.
(Pentti Saarikoski)


Na počátku bylo slovo. Na konci je hodně slov, tak hodně, že už se na svět nevleze nic jiného, než jen slova.
(R.H.)


Tragedie konce lidské komunikace spočívá v tom, že místo rozhovoru nutí jeden druhého myslet si to samé,co si myslí on.
(R.H.)


"To, co nyní řeknu, není projevem univerzitní povýšenosti ani sarkasmu. Třetina obyvatel této země je slabá duchem. Každý sedmý občan je debilní nebo dementní, nebo alkoholik a zhruba polovina obyvatel této země má podprůměrný intelekt."
(Miloš Zeman v Poslanecké sněmovně při projednávání zákona o referendu, 1992)


Televizor je zařízení, kterým nakukujeme do prostředí, kde se vyrábějí zvuky a obrázky. K naší potěše, vzrušení a pobavení. Přemýšlení, hledání kontextu či pochyby nejsou třeba. Od toho jsou kavárny. Po staletí na poutích stával vypravěč s ukazovátkem a tabulí s animacemi. Je to vlastně pořád totéž. Jen technika je jiná. Rychlejší a v HD,se střihem. Tím nějvětším cenzorem, který media mají. TV je zkratka. Přímo k pouťové atrakci.Jsou lidé,kteří se jí zbavují. Ti mě zajímají víc, než nové technologie nerovných obrazovek.Doteď byl život diváků plochý, nyní začíná být i ploše prohnutý.
(R.H.)


Čas je napočítaný pohyb
ve vztahu k před a po.
(Aristoteles)


Už nesdílím rozhořčení nad naším presidentem. Jsem nadšen. Tenhle národ neměl nikdy přílišnou sebeúctu a lidovou filosofií bylo posledních 80 let přizdisráčství. To, že se objevil klaun v pravém slova smylu, je minimálně nadějné.
(R.H.)


U posledního soudu se dovíme,
že jsme měli jedinou povinnost:
být šťastni.Kdejaký idiot, ale i myš
nebo komár, nás předběhl.
(Vl.Kokolia, Vy-já-dření)


Česká společnost je nízká a v moderních
dobách vždycky byla, neboť obdařena
citem vždycky včas se zbavit něčeho,
co ji převyšuje to nakonec postrádá.
(R.H.)


Všichni máme křídla,
jen někteří z nás
nevědí proč.
(Michael Hutchence)


Někteří lidé jsou jako černá díra.
Mají takovou gravitaci a takovou
vnitřní hmotnost, že z nich prostě
nemůže nic vyjít. Ani světlo.
(R.H.)


Žít sám? Je to snesitelné,
pokud svou samotu chápete
jako bytost.
(R.H.)


Jediným místem, kde najdete lásku
před sexem je slovník.
(Murphyho zákon)


V kyberprostoru letí netříděné informace stejnou rychlostí. Úplná kravina se k vám tudíž blíží stejně rychle jako zpráva, která by mohla změnit váš život.
(R.H.)


Sometimes you never know the true
value of a moment until it becomes a memory.
Some of the best things in life
are mistakes.
(Iman Bowie)


Nemůžeme mít větší ani menší moc
než tu, kterou máme sami nad sebou
(Leonardo da Vinci)


Na všechno opravdu důležité
je člověk sám.
(S.Dalí)


Člověk chráněný člověkem
před člověkem – to je láska.
(G.Corso)


Mobily marně zvoní do noci. Spolehliví partneři dneška. Těm, kdo se chtějí držet stranou, mobily pomáhají zůstat v kontaktu.
Těm, kdo chtějí zůstat v kontaktu, dovolují držet se stranou.
(R.Denemarková)


Největším a nejtragičtějším problémem
postmoderní společnosti je stále více se zhoršující schopnost odlišit důležité od nedůležitého
(C. Höschl)


Velká obtíž je v tom,že náš národ si dost
potrpí na to, aby si potrpěl.
(J.Werich)


Nemůžeš-li být dobrým příkladem,
ještě pořád můžeš být příkladem
odstrašujícím.
(A. Einstein)


Protiklad tíha-lehkost je nejtajemnější a nejmnohovýznamnější ze všech protikladů. To kdysi napsal Kundera. Tak si říkám – buď vlídnej ! Protože každý z nás se pere s něčím těžkým. Bez ohledu na to, v jaké fázi životní lehkosti se právě nachází.
(R. H.)


Jak řekl režisér Zelenka:Cimrman byl od podstaty protest.
Dnes ho citují u grilů ta největší hovada. Za fotku s Jarkem by dali cokoliv. I ten nejnechutnější developer si v autě pouští Cobaina. Je to něco mezi morální plastickou operací a karmickou omluvenkou.
(R.H.)


Lidi jsou strašně nudní, když jsou pohromadě.
Jen o samotě můžete rozvinout vlastnosti, které jsou na vás skutečně zajímavé
(A.Warhol)


Češi jsou prostě národ, který pochází z chalup. Všichni jsme ve třetí generaci sedláci, mlynáři nebo ještě míň. A hlavní stránka našeho plebejství je ta lokajská.
(Mikuláš Bek, rektor Masarykovy university Brno)


Skutečné myšlení netouží přesvědčovat, ale inspirovat. Přesvědčení je myšlení, které znehybnělo
(M.Kundera)


Herec není hráč, protože krev hráčů je pravá a slzy opravdu slaný
(K.Peteraj)


Naším nevětším a smrtelným problémem jsou malé horizonty.
(Jaroslav Rudiš)


Všechno nakonec dobře dopadne.
Pokud něco dobře nedopadlo,
znamená to, že ještě nebyl konec.
(John Lennon)

Zajímavost

Něco o mé práci:
http://www.ceskatelevize.cz/porady/1100492707-na-stope/417236100132019/

Něco o mé práci:
http://www.ceskatelevize.cz/porady/10993853591-legendy-kriminalistiky/



Udělil jsem svoji soukromou Magnesii Literu. Ladislav Šerý je naprostý mimoběžník. Jeho román NIKDY NEBYLO LÍP je malý literární zázrak. Generační výpověď, za kterou by se nemusel stydět Hakl, Kundera, ani Bukowski.




Divoká labuť a jiné příběhy. Nová kniha Michaela Cunninghama.Pohádky, které všichni známe, přetvořil tenhle geniální vypravěč. Jsou temné a často až zvrácené. Až se najednou stávají dokonalým a pravdivým obrazem našeho děsivě krásného života.


Jezero od B.Bellové je skvělá kniha. Připomíná mi trochu svět Kosinskiho Nabarveného ptáčete, či první romány P.Hůlové. Brilantní, tísnivé, inspirativní. Pro mě kniha roku !


Čtu ještě Chválu pomalosti od Carla Honoré, Poslední cestu Ralpha Dutliho, Mozaiku zamyšlení z polyfonické zahrady EDO a Jednu větu A.Kareninové. Po dlouhé době jsem viděl i dva dobré filmy - Takovej barevnej vocas letící komety o F.Topolovi a geniální " malířský " filmový opus Petera Greenawaye Kuchař, zloděj, jeho žena a její milenec. Všechny ty věci mi pomáhají odletět na chvíli ze smutného českého údolí v téhle děsivě postpravdivé době.A po dlouhé době listuju Českým snářem.Vaculík. Co dodat.


Výborný je rozhovor s Dr. Radkinem Honzákem v časopise Týden. O tom, jak jsme hříchy proměnili v nemoci, o tom, že jsme nedorostli ke svobodě a neumíme ji ocenit, i o tom, že lidé delegují zodpovědnost za svůj život na faraony, kteří jim večer nasypou misku fazolí..


Něco o mé práci!!!!!!
https://www.stream.cz/temna-zona/10005454-u-pitvy-si-poustim-hudbu


9. května 2014 se Nizozemský národní orchestr chystal hrát skladbu G.Mahlera. V sále byla přítomna královna Beatrix, která pilně navštěvuje koncerty. Toho využil šéf orchestru, muslim , který začal vychvalovat
" přednosti " islámu. Hudebníci se beze slov zvedli a s nástroji opustili jeviště. Před
očima panovnice předvedli, že už mají dost pýchy a muslimské arogance. Byla to opravdu mimořádná událost, to video by mělo obletět svět. Husí kůže - není co dodat
http://safeshare.tv/w/cqjiYhtiXs


Tak tuhle píseň jsem si odvezl z Pacova. Vy, kteří ještě věříte na lásku, si to užijte. My, kteří už moc nevěříme, tak my to máme skoro za hymnu. Zkrátka - projekt bez naděje.
https://www.youtube.com/watch?v=bR_7RwqmQP8


Můj životní souputník Jiří Bílý ( www.jiribily.cz) dokončil novou desku plnou jím zhuděbněných básní pana Antonína Sovy. Křest proběhl v Pacově dne 26.6.14. Tamtéž bude Jiří s Michalem hrát na Pacovském poledníku dne 23.8.14. A bude tam i Mńága a Ivan Hlas a Peter Lipa a spousta dalších (včetně mě za moderátorským mikrofonem:-)


Kolonizují prostor společnosti. Privatizují náš osobní prostor ( u slabších i jejich duši).Český rok po konci světa (Orientace LN ze soboty 4.1.14 - Josef Chuchma), nebo Odepřít poslušnost - Násilí podle Slavoje Žižka ( A2-26/2014 str. 27). Děsivé a zřejmě mlčky pomíjené zprávy o našem převedení do klecí. Pobuřující - jak pro koho.


"Uhnali jsme si touhu po pevné ruce". Cyril Höschl ve velkém rozhovoru poukazuje na věci, ze kterých se tají dech. O kořenech naší "blbé nálady". O závisti. O tom, že naši první signální ničí parvenuové. A taky třeba o tom, že dávat na odiv něco, co jsem nabyl, je naprosto infantilní, přízemní a ubohé. Lidové noviny, Rozhovor, 5.října 13, str. 11.


Máme jen pár autorů, kteří patří bez debaty do světového literárního kontextu ( Kundera, Hrabal, Hašek...).Nepochybně světovým autorem byl i muž, jehož jméno tady bohužel není příliš známé. Jeho nadčasové texty však nesou všechny znaky nejvyšší literatury a ryzí geniality. JIŘÍ DRAŠNAR ZEMŘEL V KALIFORNII 17.3.2013..


Zákon 198 /1993, paragraf 3, hovoří jasně. V případě komunistické strany se jedná ( dle zákona) o zločineckou oranizaci. Komunistické hnutí je tedy podle platné legislativy nezákonné. V době , kdy se stávají našimi "představiteli" lidé kteří byli předsedy OV KSČ ( hejmtan), či nechali střílet do lidi na hranicích ( náměstek hejtmana) je třeba říci, že ti, kteří s nimi spolupracují jsou rovněž zločinci. Právně to asi obhájí, ale morálně ( pro ně nejspíš slovo v hebrejštině) je mi z nich úzko.


Tenhle klip mě k nostalgii vskutku nedohnal. Pouze jsem si všiml, že tam hraju na Gibsona, jehož cena není a nebyla malá.Někde se mi, na mých životních kruhových objezdech, " ztratil ". Tak jen doufám, že Dotyčná na něj buď dodnes hraje, nebo ho alespoň prodala řekněme za přijatelnou cenu.
http://www.youtube.com/watch?v=OX4U7i8YHhQ


Ano, jsme slepí, neboť jsme se nechali oslepit. A je to naše vina, naše pohodlnost, naše rezignovanost. Stali se z nás slepci, kteří sledují televizní zprávy a namlouvají si, že něco vidí, čtou noviny a věří, že se něco dočetli, zběsile pátrají na internetu a doufají, že se proklikají z bludného kruhu. Nechali jsme se oslepit těmi, kteří zatraceně dobře vědí, že slepci se lépe vodí. A vůbec nejlépe se vodí ti, kteří o své slepotě nemají ani páru, jsouce naopak přesvědčeni o své bystrozrakosti, pronikavosti vhledu a důvěrné znalosti věcí za zrcadlem.. Hledí třeba na politikův předvolební plakát a nevidí, že síťovka v jeho ruce je ve skutečnosti beznadějně vybrakovaná. Vidí jenom to, co chtějí vidět a jejich realita se tak stává vrcholnou ideologií, fantasmatem, z něhož byla vytěsněna empatie coby nezbytná součást ochrany druhu. Proto ji, kdykoliv se sobectví utrhlo ze řetězu, bylo třeba obelstít například tím, že se protivník odlidštil nějakým bizarním pojmenováním, aby už nestál člověk proti člověku, Francouz proti Němci či Italovi, ale žabožrout proti bošovi, případně makarónovi…, což přispělo k oné zvláštní slepotě, bránící proti sobě vidět člověka, ale nepřekážející schopnosti zamířit na jeho srdce...
Více v mrazivém textu L. Brožka

http://www.blisty.cz/art/65841.html


To mě bavilo a živilo !!!
http://www.ceskatelevize.cz/porady/1093836883-na-plovarne/


Ve Francii, kterou už pár let miluji, rostou úžasné holky
http://www.youtube.com/watch?v=sp3G50jBRuU


Obsazení Wall Street mě zaujalo, ale z tohohle protestu jsem měl husí kůži !
Výňatek z opery G. Verdiho Nabucco - sbor zotročených Židů odvlečených po prohrané válce do Babylonu asi 590 před našim letopočtem. Opera se hrála v Římě letos při příležitosti 150. výročí moderní Itálie za přítomnosti
Berlusconiho a starosty Říma, který v rámci projevu před zahájením opery kritizoval škrty rozpočtu na kulturu. Už před začátkem opery byl dlouhý potlesk. Italové milují Verdiho a jeho opery a většinou znají opery nazpaměť a slavné árie zpívají často spolu. Opera roběhla normálně až k uvedenému sboru jehož první slova v překladu jsou : " Oh má země, tak krásná a ztracená.. " V hledišti bylo zvláštní napětí, které cítil dirigent i účinkující. Když skončil sbor otroků, byl obrovský aplaus. Dirigent slyšel výkřiky: " Opakovat !" A rozruch neustával. V Itálii není zvykem opakovat části v průběhu opery, ale nakonec, když se rozruch utišil, obrátil se dirigent na
Berlusconiho a řekl: " Jsem Ital. Cestuji po celém světě a teď se stydím za to,co se děje v mé zemi a proto ( směrem k obecenstvu ) přijímám Vaši prosbu o opakování ! Nejen pro vlastenecký obsah, ale při dirigování slov " Oh má krásná ztracená země " myslím na to, že když budeme takto pokračovat, zničíme kulturu, která tvoří historický základ Itálie. V tom případě bude naše země opravdu ztracena ."
Potom řekl: " Já, Motti jsem mlčel po léta. Nyní bych chtěl dát této písni skutečný význam. Jsme doma v Římě, v divadle se skvělým sborem a nádherným doprovodným orchestrem. Navrhuji Vám, abyste se připojili, a budeme zpívat všichni spolu. " Potom zahájil opakování písně sboru, obrátil se k publiku a dirigoval jejich zpěv. Lidé byli vidět jen tmavě, protože osvětlené bylo jen jeviště, ale jak publikum, tak všichni na jevišti, zpívali ve stoje. Když sbor skončil, bylo vidět, jak si ženy zpívající ve sboru utíraly slzy.

http://www.youtube.com/embed/G_gmtO6JnRs


www.tichyfotograf.cz
www.kresadlo.cz
Dvě stránky, které mě neustále baví a naplňují optimismem !!!


Čestnost jako deviace, aneb jak systémová korupce vytlačuje slušné lidi na okraj. Ti inteligentní,a nedej bože ještě morálně dobře nastavení, prostě vypadávají ze hry, což je známá teze o degeneraci elit, kteréžto jsme nyní svědky (kvalitní rozhovor se sociologem P.Fričem najdete na stránkách Literárních novin,ročník XXI,č.36)


"Proč jsou dnešní dívky nesnesitelné?".
Tak se jmenuje půvabný a provokativní text Jana Sterna v Britských listech. Doporučuji. Apropo právě mu vychází nová knížka " Psychoanalýza všednosti ". Jak ho tak znám, máme se na co těšit !
http://www.blisty.cz/art/52196.html


"Láska k moudrosti" jako psychosa? Aneb bylo Platonovo proslulé podobenství o jeskyni poruchou filosofovy duševní rovnováhy? Martin Škabraha napsal velmi zajímavou a těžkou stať na tohle téma. (Čtrnáctideník A2, č.17, str. 18)


Sprcha s hodně studenou a hodně čistou vodou. Kdo má trpělivost, může zažít jeden z nejsilnějších thrillerů současnosti.Spousta věcí začně dávat smysl.Ale je to děsivé...

Koukolík o deprivantech
Moje tipy

Výborné čtení o současné ruské literatuře a to nejen o Sorokinovi. Taky o Michailu Jelizarovovi, Iljovi Kukulinovi a Anně Barkovové. A k tomu všemu hodně dobře napsaná recenze na nového Kahudu. Vše je k nalezení a pochutnání si ve čtrnáctideníku A2 č.16. z 30.7.14.


Dobře napsané, břitké a přesné. Větší horor než Paranormal aktivity. Pavel Šafr definoval náš porevoluční vývoj ve dvanácti obrazech. Všichni, jak jsme tady, by to měli mít neustále na nočním stolku ( Reflex 9 ze dne 27.2.13, str. 10-13)


Slávek Janoušek mi poslal svoji knihu. Jeho prvotinu, která je zároveň druhým dílem trilogie s názvem My tři a já. Folkaři umí i dobře psát.První díl napsal Vl.Redl. Slávek, dle mého, nezůstal pozadu.Už přibyla i poslední část Od Samsona. Vřele doporučuji ( viz Fotogalerie)


A2 ze dne 19.6.2013 stojí za to ! Už kvůli plnokrevnému rozhovoru s Pavlem Kosatíkem s názvem "Co je to být Čechem ?" Hořké čtení o národních mýtech a o našich potížích s hodnocením národních hrdinů a zrádců. O ryze " českém " tupém zjednodušování. Nu a pak životadárné textíky Milana Kozelky - Raňajky v Bazmekistáne. Jednoduše kouzelné.


Ondřej Nezbeda to konečně napsal. Hašek není "Hrušínský", je to mnohovrstevný existenciální autor. A Švejk byl pro mě vždy spíše postava do mystického hororu, až na husí kůži. Strašlivý ponor, když si odmyslíme knedlíkové české pojetí. Více na str. Respektu č.17 v textu - Záhadný Hašek.


Kulturní čtrnáctideník A2 (13.3.2013) je věnován "Lásce". Našel jsem tam dva skvělé texty. Jeden napsal Zygmunt Bauman ( O tekuté lásce...), druhým je rozhovor s vycházející hvězdou světové sociologie Evou Illouz.Vypadá to tak, že nejen ekonomika má na kahánku..


Eva Turnová!! Pokud nevíte - basačka od Plastiků. Taky někdejší Sabrina Black Emila Hakla. Taky výborně a vtipně píšící ženská. Právě jí vyšla knížka Turnový háj ( objednávky na eturnova@volny.cz)


O "postkritické době" , o kontejnerizaci světa, o slepé ulici, kterou se společnost řítí..brilantní text V.Bělohradského ( Salon,14.2.2013)


Během svátků jsem měl tři zásadní setkání:
1. Převratný výstřel kinematografie - film "Holy Motors" Leose Caraxe. Jeho podivný hrdina Oscar na otázku - proč to všechno vlastně dělá, odpoví kouzelně : pouze pro krásu toho samotného gesta. Filmová magie desetiletí !
2.Knížka "Myšlení rychlé a pomalé" z pera Daniela Kahnemana, která nás ohromí uvědoměním si vlastního omezení.
3.Dva dny s Vlastou Redlem, které mě naopak obdařily pocitem jakéhosi lidského neomezení.


"..z valné části se zabýváme blbostmi..." Hektická ospalost - to je nesmírně moudrý text, který mě na konci roku asi nejvíc oslovil.Díky, pane Chuchmo !( Kavárna, Víkend dnes 22.-26. prosince 2012)


"Mazlíme se s náhražkami". Rozhovor s Marií Langerovou. Mimo jiné o její nové knize " Hnízda snění". Taky o tom, že manipulace označujeme rádi jako "interpretace" ( A2-kulturní čtrnáctideník 24, ze dne 21.11.12)


Přibyl nový text v Zápisníku - "O Vesmírech ( bez rozdílu velikosti)".


O tom, jak J.Joyce svým Odysseem otevřel další území. O velké planoucí hranici literatury, kterou tahle geniální kniha ve skutečnosti asi je. Velmi pěkný je rozhovor s anglistou M.Pokorným o Odysseovi, vědě a psech s názvem " Literatura neodhaluje, ani nemyslí " (čtrnáctideník A2 č.19/12, str.24-25)


"Jsme záludný, nekorektní a k odpovědnosti neochotný lidský materiál. Ano, to, co žijeme je pokračováním normalizace,protože jsme nedokázali přestat" - to říká ve velmi břitkém a hodně obnažujícím rozhovoru Pavel Kosatík. Stojí to za přečtení i za trochu sebestudu. (Čekání na nového Havla,Salon 20.září 2012)


Evoluce člověka skončila - tvrdí v dechberoucím rozhovoru britský biolog Steve Jones. Stojí to za to ! Respekt 22, str. 47-51.


"Pád Jeruzaléma, aneb Kdy je společnost nemocná ?" Další nebroušený diamant z pera mého oblíbeného věčného provokatéra a psavce Jana Sterna. Tentokrát k nalezení v kulturním čtrnáctideníku A2-10/2012. Taky jsem si koupil jeho novou knížku - Černé libido ( opět skvělé čtení).


Evropa bude jednou islámská - pozoruhodný a poněkud děsivý rozhovor s biologem, filosofem a spisovatelem Stanislavem Komárkem je k přečetní v Salonu ( příloha Práva) ze dne 10.5.2012


Neodkládejte život na jindy- pozoruhodné povídání s P.Fialou ( Mňága a Žďorp). O muzice, životě a o českých rádiích. Dobré to je !(Reflex z 10. května, str. 59-62)


Přibyl nový text v Zápisníku:
O disentu krásy a pastech času ( úvahy o umění nevejít)
(4.3.2012)


NÁVŠTĚVNÍ KNIHA BUDE DOČASNĚ OTEVŘENA !!
( Jedná se o pokus otevřít diskusi k mým textům. Osobuji si právo na některé osobní invektivy vůbec nereagovat, případně je smazat. Moje odpověď tudíž nebude automatická. Pokud tato akce nesplní účel, bude kniha opět uzavřena).
Díky. R.H.


Teď zrovna moc nepíšu. Což ale neznamená, že taky nečtu. Čtu ! Tak například :
http://trcalek.bigbloger.lidovky.cz/c/235912/Vanoce-jsou-jako-perverzni-sex.html
nebo
www.lucifer.bloguje.cz
Jsem spokojen !!! Svět bloggerů je už dost velký na to, abychom pochybovali o jeho smyslu.


Novou knihu Josefa Formánka "Umřel jsem v sobotu" jsem přečetl za noc. Delší dobu si myslím, že jde o jednoho z nejzajímavějších českých spisovatelů.Opět mě nezklamal! A má úžasné webovky:
www.josefformanek.com



Svět bohatne a chudých přibývá. Tak se jmenuje skvělý rozhovor s filosofem Thomasem Poggem. Třeba i o tom,že z chudých zemí odtéká ročně desetinásobek toho, co jim pak pateticky dáváme jako rozvojovou pomoc.(Respekt č.3, str.46-50)


..s večerem se světlo na konci ulic ještě jednou protočilo. Světlo bylo dotěrné. Varovalo okolí, že nastane noc. Domy se zmenšovaly, byly menší než lidé, kteří procházeli kolem. Mosty byly menší než tramvaje, které přes ně jezdily. A stromy byly menší než obličeje, které pod nimi osaměle procházely.
Všude se rozlézala touha po domově a ukvapený spěch. Osiřelé obličeje na ulici ztrácely obrysy. A viděla jsem v nich viset kus mračna, jak se k mně přibližovaly. A když stály těsně přede mnou, smrskávaly se každým krokem. Jen dlažební kameny zůstávaly velké. A po dalších a dalších krocích visela místo mračna v tváři dvě bílá vypouklá bělma. Při dalším a dalším kroku, těsně předtím, než mě obličeje minuly, se bělma slila v jedno.
Držela jsem se konců silnic, kde se drželo světlo. Oblaka, chuchvalce zmačkaných šatů. Otálela jsem s návratem… ale v nehybném světle záleželo na chůzi, musela jsem jít rychleji. Postranní ulice na noc nečekaly. Balily si kufry.
(úryvek z knihy Herty Müllerové Srdce bestie)


Čtvrt století jsem žil v komunismu. Dlouho mi chyběl trefný název doby, ve které se nacházím teď. Už ho asi mám:
http://www.blisty.cz/art/60743.html


Povídání s Erwinem Hellerem o zrychlování světa, o umění odpočinku, o tom jak sami sebe vykořisťujeme a že nicnedělání je zatraceně těžká práce,najdete v Respektu č. 26/27 na str.48-53.


Doporučuji k přečtení čtrnáctideník A2 č.10. Najdete v něm tentokrát vynikající text z pera Jana Sterna s názvem Pocit stísněnosti v posteli. Nevídané souvislosti předkládá tento mistr psychoanalýzy i slova.


Tíha mateřštiny. Tak se jmenuje text Jana Sterna na stránkách týdeníku A2, č.26.Taky mu vyšla nová knížka ( Mystika západu). Už ji mám a čtu. Je moc dobrá.


Respekt č.41 se vydařil! Rozhovor s filozofem Konradem Liessmannem, potažmo povídání s "fotografem mrtvých" Joelem-Peterem Witkinem o odvaze, smrti a hledání krásy, a taky text o Vargasu Llosovi, čerstvém nositeli Nobelovy ceny za literaturu.


" Reklamní agenti to nezachrání". Tak se jmenuje rozhovor A.Plavcové s prof. Kamilem Wichterlem. O jeho geniálním otci, o tom, že když Edison vynalezl žárovku byla tato už 25 let patentovaná, o tom, že matematika je ve skutečnosti nesmyslná, a o mnohém dalším. Vyjimečný chlap. Viz příloha LN č. 47, str.6-13.


Říkal mi kdysi jeden věhlasný místní muzikant : " Stejně jednou skončíš u Gabriela ! ". Stalo se. A já ho poslouchám když je mi dobře, i když třeba není.

P.Gabriel

Tyto stránky si zatím zobrazilo 1937856 návštěvníků.

Přihlášení

valid xhtml 1.0 strict - css - php
Matyáš Havel, 2008

Energeticky činné bytosti, šamani a ti druzí

xx

...

xx

Heath Ledger

xx

...

xx

...

xxx

...

xx

...

xx

...

Tříměsíční holčička leží strnule na pitevním stole.

Vypadá spíš jako zkamenělá panenka, se kterou si najednou nikdo nehraje.
V těchto chvílích zní i cinknutí skalpelu na pitevně jako štěknutí rotvajlera.
Kterého nikdo neokřikne, protože není čím.


O hodinu později seděla v mé kanceláři mladá žena. Dívala se na mě velmi pozorně. Chvěla se jí brada, ale ne zas tak moc. Utřela si rukávem nos. Jenom jednou. Nadechla se a rukou si upravila vlasy. Upravená byla celá . Namalovaná, nalíčená a připravená být ženou i v této situaci. Napadne mě, že ráno u zrcadla, v tom poloprázdném bytě, jí to muselo dát strašně zabrat. Oči jsou obestlané jasnými tahy jemných ozdobných linek. A to jí muselo tou klepající se rukou dát opravdu moc práce.
„Je čas se dívat dopředu, vzadu už se nic nezmění“.
„Chci ho vidět“.
„Nejde to,věřte mi“…
„Proč to vlastně udělal?“
„Do hlavy lidí, kteří se rozhodnou to udělat, nikdy nikdo nevleze“.
„Budu si tu otázku klást pořád“
„Nedělejte to, protože na ní není odpověď, a on už nám to nikdy neřekne“.

Její manžel a otec malých dětí se dobrovolně zabil.

V jejích očích, které jsou jako bývalé vypouklé,lesklé, černo rudé třešně , teď ale docela povadlé a bez vody, zvrásněné chatrné koule, cítím koktejl různých pocitů – stesk, zármutek, ale i otázky, co bude dál. A taky odhodlání. Jde se mnou, s mými myšlenkami. Najednou se necítím jako pomocník, nebo vysvětlovatel a člověk, který provádí nováčka cestami zmaru. V tomto okamžiku mě ovane náhle teplý vzduch, který fouká z kovových spár na bocích jaderného reaktoru. Tahle rychle a prudce zestárlá holka má neuvěřitelnou energii, kterou vyrábí potlačováním fňukání a snahou dostat se z toho všeho ven. Vymanit se z průšvihu, vyvést na vzduch sebe a svá dvě štěňata taky.
Když už se tamten na všechno vykašlal.

Odchází a děkuje.
Já ještě víc.


Skutečná láska existuje pouze mezi dvěma vnitřně svobodnými lidmi. Jako sloupy, co drží střechu. Tím pevněji, čím dál jsou od sebe. Teď se to hodí a já vím, že tahle její střecha vydrží, a že moc nezmoknou.

Dny to mastí jeden za druhým, jsou skoro rychlejší než naše ruka na otočném kalendáři. Ráno vstávám a oknem probíjí světlo. Bundu s podšívkou odložím do skříně u zdi. Ale teprve když Čenda venku olízne mojí bosou nohu v sandálu a já ho pohladím rukou, zakrytou tričkem jen pod rameno, uvědomím si, že je tu jaro. „Musel jsi to cítit v čumáku“, pohrdavě frká pes. „ Cítil, ale nevěřil “, odtuším. „ Tak to máte pořád, vy dvounožci, proto jste furt tak nešťastní“, vrtí ocasem ten černý souputník.

Příroda běží vždycky sama. Nezná negativní zkušenost. Tlemí se tomu, že jsme najednou aktivní a čumíme do teplého slunce. Tahle zima se jí povedla a je spokojená. Jen my, věční vyhřívači, pořád čekáme, co přijde. Místo toho, abychom udělali soupis, toho, co už přišlo a zatancovali jsme si v kruhu. Jako Inuité, kteří slaví všechny teploty, co přijdou, protože je to vždycky zázrak.


6 tváří Boba Dylana na mě syčí z obrazovky. Dylan tam říká, že píseň je něco, co kráčí samo. Jen si to otevře dveře na ulici. Kate Blanchette ho hraje noblesně a syrově. Pomazánka z cukru a hořčice, která ale přesto chutná. Když to umíte. Heath Ledger, herec s energií, která by časem sfoukla vše v blízkém i dalekém prostoru, uprostřed natáčení vypnul všechny svoje motory. Nastoupilo dalších pět lidí a dohrálo to v tom jeho načatém průvanu. Skvělý film. Protože naložen plutoniem bytostí, které ho dořekly.
Zaregistroval jsem ho už ve Zkrocené hoře. A pak ( to asi nejvíc) v tom mazlavém zlu klauna, kterým vzkázal svému předchůdci Nicholsonovi, že některé herecké hranice lze přece jenom přelézt.

Ti, co jdou po vedlejších cestách a sami. Jim možná slunce spálí křidýlka, aby jejich let nebyl až zas tak hezký, jako spíš zapamatovatelný. Za pár dní to bude 16 let, co zemřel Kurt Cobain. Koronersky to bylo podivné, přiznávám. A přečetl jsem si toho o tom dost. Vzhledem k dávce v žíle asi fakt nebyl schopen manipulovat zbraní tak, aby se trefil do úst. Ale co já s tím ? A pak je tu Morrison, u jehož hrobu jsem nedávno stál skoro půl hodiny. Matyáš poslouchal oba dva. Teď třeba Subways. Stáhnu si je, a je to tam taky – autenticita a syrovost. Vychází mi zo toho, že v tomhle píár vymodelovaném a veskrze fingovaném světě, se tyhle bytosti prostě ztrácí. Nebo raději utrácí. Jako šamani, jako vidoucí. Proto ty tisíce zastřelených mnichů v Tibetu. Proto to úmyslné zapomenutí těch všech Boudníků, Bondyů, Jirousů a Drtikolů.. anebo Kaplického knihovny.

Pozdě v noci se dívám na DVD P.Gabriela. Panebože, proč tenhle podivný strejda zaměstnává mysl milionů vnímavých po celém světě ? Jedna věc je muzika. To jistě. Ale pak je tam něco navíc , co vyvolává rozpad částic po kilotunách, aby se ty naše na chvíli taky rozložily.. Přidaná hodnota. Mrd – jak říkávali šeptem muzikanti, když jsem s nimi ještě hrál.
Tak dávám do mašiny , jako nášup a do série, ještě Kurosawu a Buňuela.


V následujících dnech jsem účasten na dvou vysoce úředních jednáních. Pak mi u dveří zazvoní muž, který nabízí jakousi investici do nějakého letadlového systému. Ve všech těch případech mám až bojácný pocit dítěte, které se náhle ocitne ve ztemnělé, liduprázdné a hlavně dávno nefunkční elektrárně.Temná stavba, plná prázdných, podivně zatuchlých koutů.



„Nějak jí nevěřím“, slyším do telefonu.
„Ale nechci ji ztratit“, pokračuje to.
„Chceš si ji prostě hlídat a zapsat do svého majetku“, slyším sebe, trochu naštvaného a pyšného na svoji upřímnost. Pošle mě logicky do háje a o pár dní později mi máma vysvětlí, že pravda sice existuje, ale že zaznít je ji potřeba nechat pouze v pravý čas.
Nevím.
Vztah je nepít z jedné lahve. Ale nabízet tomu druhému cucnout ze své číše. Každý srká z té vlastní, a pak tomu druhému dá okoštovat. Potom je to návštěva. Návštěva – to je pravý název ryzího vztahu, píšu si na papírek.
A ráno tomu popravdě moc nerozumím.

Delší dobu přemýšlím nad tím, že vždycky když nakupuju v Albertu, nakonec dojdu k pokladně. A zaplatím. Rozšířím zornice a vždycky uvidím naše životy jako uličky mezi těmi regály. Ať děláme, co děláme, nakonec vždycky dorazíme k té paní, která prsty natluče na počítači patřičnou sumu. Vždycky je na konci pokladna.
Na konci všeho.


Už jsem zapomněl jaké to je fňukat a brečet. Nakonec sebelítost není nic jiného, něž volání o neposkytnutelnou pomoc. Necítím se už dlouho jako oběť, ale jako návštěvník. Na vitríny se neplive, ani se do nich nekope. Buď se míjí, nebo se prohlíží. Myslím na to, že člověk se najednou oddělil od dění a začal se dívat. Kdyby se zúčastnil, přímo, možná by zjistil, že většinou se není na co koukat. Prostě sbíráme o skutečnosti informace, místo toho, abychom ji prožili.

Jak pravil Kurt Andersen – jsme generací kobylek. Ve skutečnosti chceme převážně konzumovat, ovládat, anebo se o to alespoň pokusit. Nejlépe to všechno dohromady. Zapomínaje na pravdu. Tak silné slovo si vymyslel člověk jenom proto, aby ho po staletí opakovaně zkoušel vymáznout, nebo alespoň něčím přelepit. Josef Šafařík řekl, že pravda je možná to, za co dokážu ručit. Otázkou je , jestli za to, co jsem, dělám a říkám, skutečně ručím.
A čím.


Noční hovor s mým psychoušem.
Jsem prý na dobré cestě.
Před pár lety měl strach, už ho nemá.
Požvykuje do telefonu salát a funí:

„Vypiš si svoje všechna rozhodnutí. Třeba z poslední doby. Příčky žebříku. Jak je vysoký a na jakou střechu to vlastně vede..“

Směju se a najednou si uvědomím ( asi bych neměl tolik číst), že smích není nic jiného, než prudký propad v sémantickém poli z jedné úrovně na druhou s uvědoměním si, že věci jsou ve skutečnosti jinak. Už nevím, kde jsem tohle vyhrabal.

Za pár dní potkávám jednoho hodně rozvodněného štamgasta mého života..
„Je to úžasný, ještě úplně nevím, ale bere mi to dech..“.
„Dychtivost ještě nemá parametry energie..“, já na to.
„Jsi divnej, a to už dlouho“, vidím jeho kabát vzdalující se restaurací ven a ruku na mobilu připravenou zapálit další žhavící článek dočasné erupce.
Já jsem zcela odpovědný pouze za to, co říkám, ale nejsem zodpovědný za to, jak a co z toho chápete, napsal Ruiz, a já si to jen pro tuto chvíli připomenu.

Hlava není věc. Je to problém. Kamkoliv jdete, jste v ní. Na konci jejího lešení možná hledáte kus rudé látky, jako vlajku a upozornění, že ono se stále pracuje. Nebo je to často jen posmrkaný šnuptychl, visící z okénka chaloupky našeho nepříliš úspěšného dětství ?


Poslouchám zurčení a cvrkot všeho kolem. Billboardy podél dálnice, kterou každý den jezdím,radio, televize, známí. Hovory slyšené z balkonu a na procházce s čoklem.Zaříkávadla vysílaná směrem k proutěným košíkům, kde jednotvárně tancují a vlní se kobry, a kývají svými malými zahnutými hlavami. Aby odsouhlasily cokoliv, co má podobu mantry, třeba pečlivě a opakovaně formulovaného prázdna. A svým syčením jenom potvrzují, že jednáme často jenom jako klony těch ostatních. Ve vedlejších košících.


Poselství šamanů. Knížka Gaseko von Lüpkeho.
Eskymácký stařešina Angaangaq tam říká : „ Nikdy nikoho nenásleduj. Když to uděláš, vždycky uvidíš jenom jeho záda a ztratíš výhled dopředu. Nikdy se nenech vést žádným guru…měj spíš někoho po svém boku.. kdyby mě chtěl někdo následovat, nikdy bych tu osobu nespatřil. Ba co hůř: všechno co nemám rád, jsem zvyklý házet za sebe. Kdo jde za mnou, toho tedy nic dobrého nečeká. Proto říkám – nikoho nenásleduj…“


Ověřil jsem si to za pár dní v hospodě.
Sedí proti mně. Šermuje cigaretou, protože nemá čím jiným. Zkouším si vybavit lítost a její projevy. Nejde mi to. Úplně jsem na ní viděl ty malé kulaté otvory, na které když přiložíte prst, ozve se patřičný tón. Lidská píšťalka. Nakonec je z toho hromadná filharmonie sídliště, plná podivného pískotu a vrzání. Mizerné odrhovačky.


Čtu si maily a zaháním pocit guru. Doprčic – já přece taky nemám jasno !
A v tu chvíli se mi vybaví P. Hůlová v jednom z jejích posledních rozhovorů : „ Ve velkých otázkách nemám jasno. Nevím přesně, co je svět, život a člověk. Nechci hrát roli spisovatele, který všechno ví. Pocit, že spisovatel hodně ví, je omyl. Dokáže psát. Velmi pravděpodobně ale sám neví, kde se to v něm bere…“.
Podepisuji to, Petro.

Další žalostník žádá o radu, jak začít psát.

Tak odpovídám. Vlastně stejně jako Hakl nedávno v časopise Biblio. Psaní se naučit nedá. Prvotní předpoklad totiž je, že musí být jedinec opravdu vykolejený poloautista, aby měl důvod prosedět valnou část života u klávesnice. Kdo není, toho to rychle vyplivne zpátky mezi lidi…


Zase známý.
Půl druhé v noci. Máš rád Horáčka ? Mám. Tak co říkáš na tu jeho levou ???

Odpovím M. Kunderou – nic tak muži ve zralém věku nechutná tak, jako mladé maso. Nedělá ale nic jiného, než že opakuje adolescenční vzrušení ve zpětném kolotoči. V touze zastavit ( nebo spíš popřít) stárnutí. Není v tom ale žádný růst….

A znova cítím úctu k jedinému opravdu neslovanskému českému spisovateli.
Protože slovanství je sice náramně hezké, ale vždycky tak trochu smrdí po močůvce na záhumenku za domem.
Úctu není nutno prokazovat úctyhodně. A tak jenom vysílám další spokojené zamručení směrem k Paříži.

Už jsem skoro v klidu, ale trápí mě pár věcí. Což je dobře ( vece chytrá žížala uvnitř mého těla). Není kam utéct.Tohle oddělení privátní psychologie je stále uzavřené. Nemá kliku.
Najednou vám třeba dojde, že nemáte energie na rozdávání.
Že individualita je skoro vulgarismus
Že projevy vnitřní svobody pro ostatní jsou totéž, jako byste vyměnili barvu pleti.
Že chybí chuť je uznat.

Stále chybějící chuť vyprat svoje svinstvíčka v hezky ostrém mýdle. To je radši rozmáčíme v čisté vodě do ztracena.Tak dlouho, až je z toho nehybný rybník, natolik kalný, že nemá ani břehy, natož důvod k očistě. Vše je v pořádku, jenom vy najednou zjistíte, že vůbec nevíte, kam se vlastně ztratily všechny vaše věci z minula. Možná jsou někde v tom bahně u dna.


Život se dá nahrávat do mozku a pak pod kontrolou kdykoliv pouštět. Nebo reálně zpřítomnit jako live koncert, ale pak nás zas u baru předběhnou velmi rychle staří zkušenci – sex, zážitek a rychlá smrt.
Mizerný den.
Z večera se udělalo nasládlé těsto, ze kterého se dala vymačkat i poslední bublinka živého vzduchu . Takový ten den, o kterém víte po první hodině úplně všechno.
Takový ten den, kdy špičkou boty převracíte na zemi ležící nahnilý list, se zvědavou, byť trochu nudnou otázkou, zda-li to přece jen není ve skutečnosti nějaký vzkaz o naději.

Propadám se dovnitř. Osahávám prázdna kolem. Ale co když nazveme místo, ve kterém nám něco chybí, prostorem pro novou možnost?
Pro náš mozek je různé dílo přijmout jen atraktivní, nebo skutečnou, tedy významnou informaci. Že jsme to zaměnili? To je horší než globální oteplování


Věčírek:
Klasické schéma plyne. Přecházející od vykání k tykání, a neobratných začlenění, až po půlnoční dohadování chlapců. Testosteronová přebíjená a nakonec sebelítost. Což je luxus, který likviduje to nejcennější, co nám všem dala příroda, totiž zvědavost.
Uzavřu se do sebe, politý pivem. V myšlení bych měl být vždycky kapitánem svého týmu. A je jedno, že beci najednou nechtějí couvat a útočníkům až zas tolik nezáleží na gólech. Zkrátka parta v tréninku. A to je eufemismus.


Pracuj a možná přivoláš kouzlo – říkal jeden starý český šaman.
Pak jsem ho odpitval i s tím jeho velikánským infarktem.
Vaculík napsal, že člověk se musí rozhodnout, jak velkou ránu osudu unese


Spaly s námi jenom protože měly pocit, že něco reprezentujeme, napsal mi nedávno dávný spoluhráč z kapely.


Realita má každou chvíli jiné tempo. Však odborníci tvrdí, že schizofrenici mají jenom potíže s udržením rytmu. Jsou v tom geny. Které zrychlují, nebo zpomalují kontext. Pak jsme možná šiblí všichni, napadá mě. U vědomí rytmu, který ve skutečnosti nikdy nikdo nedokáže udržet.


Přeloučský román.
Tak jsem ho znovu vytáhl z knihovny. Pamatuju se dobře, jak jsem zajel do toho města a v knihkupectví se ptal po autorovi. Už jsem věděl, že je to zralý chlap, který se jen schoval pod pseudonym Vadný a Zpruzená. Nakonec mi prozradili, kde ho najdu. Díval jsem se na něj
zdálky. A nakonec jsem ho neoslovil. Zaklel svoji energii už do té útlé knížky.
Čtu taky Seiferta. Vzpomínky na časy dávno minulé. Vybuzuje mi to pocity z dávna. Třeba vidím obraz toho stromu, na který jsem v Litomyšli vylézal a shlížel na svět z jeho koruny. Čistá energie. Měla ji i ta první holka, kterou jsem tam vzal taky.



Dobře tak.

Immre Kertész i Annegeret Braunová mě naučili, že štěstí nespočívá ve velikých věcech, ale spíše v ocenění okamžiků. Totéž mě učí kupodivu i No Peťa.



Famfrlína má na sobě jenom velikánskou pánskou košili.
Pod ní nic.
Generátory vrčí.


Celý život hledám energeticky činné bytosti.
Neumírám na nemoc z ozáření.

Já z ní žiju.